Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Nav%C5%BEy%20obr.jpg

Kapitola III - Žárlivost a intuice

 

 

Na samotu jsem si zvykla dávno předtím, než máma s tátou zmizeli. Nikdy mě ani nenapadlo loudit na nich sourozence; vzhledem k jejich vytížení jsem i svou existenci považovala za malý zázrak. Obklopili mě chůvami, pomocnicemi v domácnosti, obrovským množstvím knížek a nejmodernější technikou.

Někdy po mých čtvrtých narozeninách dělali první velké vyhodnocení mého vývoje. Seděli v obývacím pokoji, na klíně poznámky a výsledky testů; dveře do jejich pracoven ale zůstaly otevřené, aby se tam mohli co nejrychleji vrátit. Seděla jsem na podlaze a vystřihovala náhradní oblečky pro papírovou panenku. Koupila mi ji chůva. Rodiče o existenci podobných hloupostí neměli ani ponětí.

Nerozuměla jsem ani zdaleka všemu, co říkali. Pochopila jsem ale, že jsou zklamaní. Ze mě vědec nikdy nebude. Přesto se pak máma nade mnou naklonila, vzala mě do náruče a šeptala mi, že jsem její holčička. Nebylo to s nimi vždycky jednoduché. Ale moje průměrnost nezpůsobila, že by mě milovali méně.

Díky jejich schopnosti objektivně vyhodnotit mé budoucí možnosti proběhlo moje dětství a dospívání ve znamení naprosté volnosti a pohody. Netlačili na mě, nesnažili se vymačkat nektar z něčeho, z čeho mohli dostat jen džus. Mohla jsem zkusit všechno, co mě zaujalo. Mohla jsem si vybrat jakýkoli studijní obor. S jejich penězi a hlavně s jejich jmény v přihlášce by mě vzali kamkoli – bez ohledu na mé výsledky. Každá přijímací komise by má béčka a céčka brala jen jako důsledek neschopnosti génia vyrovnat se s praktickým životem.

Ne, rozhodně nejsem génius a už vůbec ne nepraktický. Takže jsem rovnou zavrhla nejlepší univerzity. Poslechla jsem své rodiče a vybrala si obor, který mě prostě jen bavil.

Těsně po mém přijetí odjeli na dvouměsíční výzkumnou výpravu do Amazonie. Když se neozvali v prvním smluveném termínu, zůstala jsem klidná. Zřejmě jako obvykle ztratili pojem o čase.

Jenže dny se měnily v týdny a oni se stále nehlásili. Po měsíci po nich bylo vyhlášeno pátrání – dva úředníci z velvyslanectví osobně dohlíželi na organizaci záchranné operace, ale nemohli změnit skutečnost. Prohlásili je oficiálně za nezvěstné a o rok později jsem ve velké obálce dostala originály úmrtních listů.

Ten rok jsem žila v podivném vzduchoprázdnu. O to tvrdší byl pak dopad reality. Při vyřizování dědictví vyšlo najevo, že rodiče zastavili veškerý majetek a peníze investovali do své poslední výpravy. Univerzita jim totiž měsíc před odjezdem pozastavila grant. Počítali s tím, že autorská práva z vydaných prací a článků jim jejich vklad rychle vrátí.

Nepomohly mi ani jejich pojistky. Vzhledem k míře rizika měli za obrovské peníze zajištěno jen minimální krytí.

Během týdne se ze mě stal bezdomovec.

Malý, ale pravidelný příjem mi nakonec plynul jen z věcí, které vydali dříve. Takže jsem mohla dál studovat a v klidu se probírat vývojem filmu v druhé polovině dvacátého století. Opravdu těžké byly jen prázdniny a svátky. Neměla jsem se kam vracet. Na kolejích a později v bytě jsem zůstávala sama.

Vystřihovací panenky nahradily knížky a občas láhev vína.

Připadala jsem si jako na zastávce, kterou si všechny autobusy vyškrtly z jízdního řádu.

 


xxx

 


S Benem jsme měli tento týden čtvrtou společnou směnu. Usmál se na mě, jen jsem se objevila mezi dveřma. Moc toho nenamluvil, ale aspoň u mě to většinou nemá vliv na to, jestli mi někdo je nebo není sympatický. Ben mi sympatický rozhodně byl. Vypadal dobře, ale to jsem nemusela řešit. Mezi námi se nekonal ani náznak nějaké chemické reakce. Prostě jsme si sedli. Od Lauren jsem se dozvěděla, že jsem jediná servírka, kterou občas pustí k sobě, když má na baru frmol a u stolků je mrtvo.

A to byl i dnešní případ. Do zad nám tlumeně kvíleli U2, nikdo z hostů neměl potřebu rušit příjemný večer a my se výborně doplňovali. Když jsem ho přistihla, že si trochu falešně pobrukuje, předvedla jsem přehnaně překvapený výraz.

„Ty! Ty zpíváš!“ Naoko zvážněl a poslepu sáhnul pro láhev v polici nad našimi hlavami.

„Já dělám spoustu věcí, kotě,“ zamrkal na mě. Kdyby to řekl jiný chlap a jiným tónem, měla bych neodbytnou potřebu poučit ho o možnosti trestního stíhání za sexuální obtěžování. Jenže když to vyslovil Ben, docílil jen toho, že jsem se přihlouple zachichotala.

Zamknula jsem za poslední dvojicí nalámaných manažerů a rychle posbírala zbylé sklo ze stolků. Ben mezitím uklidil bar. Chystala jsem se jako vždycky bleskově převléknout a zkrátit na minimum čas, než se dostanu do postele.

Stál opřený v chodbičce a kouřil. Překvapilo mě to – dveře do kuřácké zašívárny zůstaly pootevřené, mohl se tam po půldni na nohách pohodlně usadit. Protáhla jsem se kolem něj. Příliš blízko, takže jsem se mu nepodívala do očí.

Zneklidněla jsem. Něco se změnilo. Ve vzduchu viselo nepříjemné napětí. Vklouzla jsem do šatny. Přesně v okamžiku, kdy jsem stála před skříňkou jen ve spodním prádle, se za mnou potichu otevřely dveře. Okamžitě se mi zpotily ruce a tep mi vyskočil na trojnásobnou hodnotu. Ohlédla jsem se po něm, ale zároveň jsem se natáhla pro svetr a přitiskla si ho k sobě.

„Bene, co blbneš,“ vykoktala jsem. Stál tam opřený, pořád kouřil a upřeně na mě zíral. Znovu jsem zalitovala, že je ta místnost tak děsně mrňavá. Stačil by mu jeden dlouhý krok a mohl se mě dotknout.

Když ho opravdu udělal, automaticky jsem couvla zády ke skříňkám. Narazila jsem do plechových dvířek, až to zadunělo.

Vyděsilo mě, jak rychle se někdo může změnit. Během vteřiny mi došlo, že ho vlastně vůbec neznám a nic o něm nevím.

„Jdi pryč, Bene,“ pokusila jsem se o výhrůžný tón. Úplně klidně zahodil a zašlápnul cigaretu, zvedl ruce a opřel je vedle mého obličeje. Trochu naklonil hlavu a stále bez jediného slova a bez toho, aby se v jeho obličeji objevil jakýkoli výraz, mě pozoroval. Váhala jsem, jestli mám pustit svetr a pokusit se ho odstrčit a utéct, nebo do poslední vteřiny doufat, že dokud to neudělám, máme oba možnost zapomenout na to a dělat, že se nic nestalo.

Pomalu odlepil pravačku a položil mi ji na rameno. Dostali jsme se na hranici. Uvědomila jsem si, že slyším nějaké divné drnčení. Jak jsem se třásla, plech za mnou se rozvibroval. Benova ruka se pomalu posouvala na mé hrdlo. Nekonečně dlouho jen přejížděl hranou mezi palcem a ukazovákem nahoru a dolů. Ale i když to protahoval, postřehla jsem, že stupňuje tlak. Pootevřela jsem pusu. Ucítila jsem slanou chuť a došlo mi, že zřejmě brečím. V tu chvíli jsem zaregistrovala, že jeho obličej už nemá tu prázdnou masku. Měl přimhouřené oči a zrychleně dýchal. Ve chvíli, kdy poprvé opravdu přitlačil, zároveň zasténal.

Pud sebezáchovy je zvláštní věc. Všechno mě bolelo, jak jsem toužila začít se zmítat a pokusit se mu vytrhnout. Ale odolávala jsem tomu. Něco mnohem silnějšího mě nutilo nehýbat se – jako bych věděla, že čím déle vydržím v klidu, tím déle budu žít. Jako by mělo nějaký význam získat deset minut života navíc.

Když udělal ten zvuk, mé soustředění polevilo a já prudce zavrtěla hlavou. V tu chvíli na mě nalehl celým tělem a vší silou mě praštil. Jako by mi v hlavě vybuchla nálož oranžové bolesti. Ale vnímala jsem jen to, že zase můžu dýchat a nestarala se o nic jiného. Tíha zmizela – odtáhl se ode mě, ale jen proto, aby se mohl znovu napřáhnout. Tentokrát mě udeřil do břicha. A to bylo horší. Krk zůstával volný, ale o přísun kyslíku mě připravila bolest. Nechal mě sesunout se na podlahu.

Vzpomněla jsem si na rodiče. Zklamu je podruhé. Nejsem génius a navíc dopustím, aby jediná nositelka jejich super genů, které by se třeba v dalších generacích zase mohly probrat, umřela v plesnivé šatně mizerného baru.

Další rána. A hned po ní ještě jedna. Myšlenky na útěk přestaly být aktuální. Přitáhla jsem si kolena k bradě a rukama si zakryla hlavu. Pak už jsem se soustředila jen na tu vzpomínku. Máma se nade mnou sklání, bere mi nůžky i vystřihovánku a zvedá mě do náruče.

Moje holčička…


xxx



Zase se neukázala celý týden. Přestože jsem jí poslal několik upozornění o tom, že jsou pro ni připravené tituly, které si dříve rezervovala.

Znervózňovala mě.

Možná jsem žil sám příliš dlouho. Dokonce jsem ještě před pár lety doufal, že i když dál fyzicky nestárnu, tak něco ve mně přeci jen odumřelo a budu moci existovat sám. Kdybych na Bellu nezareagoval tak silně, asi bych neovládnul zklamání z faktu, že ani nadále zřejmě téhle stránky svého života nebudu ušetřen.

Abych se nějak zabavil, zjistil jsem o ní všechno, co se dalo. Sestavil jsem její rodokmen dvacet generací zpět, přečetl většinu prací, které napsali její rodiče a prarodiče z otcovy strany. Dokonce jsem se z nich dozvěděl i něco nového. Ale z toho všeho mi nakonec jako neónový nápis zůstala v hlavě zářit jediná věta: Bella je úplně sama.

To znamenalo jediné – žádní příbuzní, kteří by řešili, že její muž nestárne. Možná bych se mohl zdržet. Možná bych jí mohl ukrást víc než deset let. Ona zatím sotva vzala na vědomí mou existenci a já najednou netoužil po ničem víc, než s ní zůstat navždy.

Toužil jsem…

Navzdory všemu se ten pocit spolehlivě dostavil. Štěstí. Ano, jen ta touha stačila, abych se zase stal šťastným člověkem. Abych si po nekonečném čase připomněl, proč je dobré být člověkem.



xxx



Další noc mě to přestalo bavit. Prostě si zase zajdu na skleničku. Většina lidí se vrací do svého oblíbeného podniku.

Musím ji vidět. Jistěže mám spoustu času, ale najednou mi i jen jediná další hodina bez ní připadala víc, než jsem ochotný snést.

Jenže neměla službu. A tak jsem musel přetrpět hodinu intenzivní pozornosti té její světlovlasé kolegyně. Čekal jsem, kdy se položí na stůl přede mnou a vyzve mě, abych si posloužil čímkoli.

Vydržel jsem to, protože jsem minule viděl, že se jí blondýna svěřuje. Možná jí i dnes zavolá a spolu s dalšími novinkami oznámí, že tady byl ten týpek z minula. Tohle jsem si říkal – ve skutečnosti jsem prostě do poslední minuty doufal, že se tam Bella objeví. Nakonec jsem odcházel mezi posledními. Posadil jsem se do auta, pustil potichu hudbu a vyklepnul z krabičky poslední cigaretu.

Vedle mě prudce zabrzdil ojetý sporťák. Z boční uličky, kde byl zřejmě východ pro personál, se odlepila drobná postava a vyrazila naším směrem. Než jsem zjistil, že servírka míří k mému sousedovi, málem jsem nastartoval a ujel. Líbala ho, jako by byl první a poslední muž v jejím životě. Její pokrytectví mě lehce znechutilo, zároveň jsem díky ní dostal nápad.

Pokud se Bella ani zítra neukáže v knihovně, počkám na ni před barem.



xxx



Trvalo to příliš dlouho. Patnáct minut potom, co odešli poslední hosté a zhasla světla v přední místnosti, se dveře v uličce ani nepohnuly. Věděl jsem, že slouží s tím vyholeným halamou a přemýšlel, jestli by mohli být přátelé a třeba se zapovídat. Vůbec se mi nelíbilo, co cítím. Žárlivost pro mě dávno existovala jen jako pojem z přednášek psychologie nebo psychiatrie; jak jinak bych vždy před svým odchodem dokázal do blízkosti své ženy a svých dětí nenápadně dostat vhodného muže, který by mě časem mohl nahradit?

Jak bych mohl zvládnout své tajné návraty po letech a sledovat, jak mou ženu drží kolem pasu jiný muž? Naopak – kvůli tomu pohledu jsem se vracíval – ujistit se, že ona i děti jsou v pořádku, že jsou šťastní…

Jenže Bella… Doteď mě nenapadlo, že by nemusela být volná. Nová doba má své výhody, ale skutečnost, že svobodná dívka může jen tak s někým žít, aniž by to její okolí pohoršovalo, jsem mezi ně rozhodně nepočítal.

Nesnesu, aby s někým byla. Nesnesu, aby se jí někdo dotýkal.

Netušil jsem, jak jsem se ocitl u zadního východu. Ani proč prostě nezabouchám, ale dostávám se dovnitř způsobem, který mě dokonale naučil Johnny T.  na začátku padesátých let v sanfranciské městské věznici.

Možná proto, že žárlivost je strašně nepříjemná záležitost. Ale mnohem horší je pocit, že vaše láska není v bezpečí.

Dlouhý život vás může nudit a otravovat. Ale ať chcete nebo ne, získáte díky němu jednu velmi užitečnou věc: Dokonale vyvinutou intuici.

Bella trčela za těmi plechovými dveřmi. A já si byl jistý, že to není správně. Správně by měla být u mě.  Ať už to u mě znamená cokoli.


 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

16)  Contaester (20.08.2011 13:08)

No dobře, tohle bylo víc jak infarktové.
Ben se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. A Edwardovy vnitřní boje byly chvilku tak... nemožné, až jsem se musela zamyslet nad tím, kolik mu vlastně je.
Bella je chudák, ostatně jako v každé tvé povídce, viď, ambří?:D
Držím Edovi palce, aby ju našel včas.
Moc se těším, co na nác chystáš dál!
Děkuju!

gucci

15)  gucci (20.08.2011 12:04)

Ježíííííš Edwarde pohni!!!!!!!....jinak ji nestihneš dát ani minutu natož víc jak 10 let!
Opět je to hrozně jiné...... postava Bena mě šokovala...hlavně to, že ji hned začal bít... nechápu co byl vlastně jeho záměr...

Zatím mi připadá, že ani Edward pořádně neví co vlastně je... ale jsem šťastná, že konečně k sobě našel tu pravou dušičku...takže hlavně ať pohne tím svým pěkným zadkem!!! Nádherný

Twilly

14)  Twilly (20.08.2011 11:05)

tentokrát, milá Ambŕičko, stojí v radě dva s puškou. Ty a tvoje fantasie, takže nepřekvapím.

Zbraň nabít! K líci zbraň! Namířit! A páááááááááááááááál!

Dokonalý... třetí zásah, drahoušku

sakraprace

13)  sakraprace (20.08.2011 10:22)

No tak to zírám Ben?!?! Tak tp můžeme být rádi, že nevydržel a šel se po ní podívat

Anna43474

12)  Anna43474 (20.08.2011 00:17)

Ben??? To asi nebude Ben Cheney, viď??? (Vy Autorky máte takovou divnou tendenci nastrkovat šedobílé postavy z knihy do dost divných rolí ve svých vlastních povídkách )
Edward je... já nevím. Mám z něho divný pocit. Nesmrtelný člověk? Neobvyklý upír? Poloupír? Vlkodlak? Blázen???
TKSATVO

11)  hellokitty (19.08.2011 23:35)

Bye

10)  Bye (19.08.2011 22:32)

Ty krááááso!
Nejdřív mě sejmeš Bellinou dokonalou osamělostí a izolovaností od okolního světa a takovou... já nevím, smířeností.
A pak mě naprosto nečekaně a ze zálohy odstřelíš s Benem. Úplně jsi mě tím popisem, jak z něj měla v postatě neutrální až příjemný pocity, ukolíbala! A pak čtu:
"Stál opřený v chodbičce a kouřil. " A přísahám, že se mi v hlavě okamčitě rozblikal obrovsej rudej maják! Myslím, že jsem si pak udělala rekord v zádrži dechu. Prostě jsem nevěřila, že se opravdu děje to, co se dělo...:(
Ale úplně nejvíc mě odrovnalo to, jak se nakonec ukázalo, že Edward byl celou tu dobu v tom podělaným autě tak podělaně blízko. A navrch ty jeho úvahy - nejdřív taková ta jeho rutina, hezky si to lajnuje, deset let ("hmm, s Bellou by možná šlo víc" ), děti, náhradník a čau... bez ztráty kytičky. Jenže... něco se mu do toho vkrádá, co? A pak ten pocit, že něco není v pořádku. To, že není s ním. A pak kua konečně!!! to, že trčí za těma dveřma!!!!! A... cože? Konec? To nemyslíš vážně!!!
Hele, díky, ale snažně tě prosím, piš!
A už by mě zajímalo, co on je vlastně zač...

Hanetka

9)  Hanetka (19.08.2011 22:13)

Tak dneska si to Edward trochu vyžehlil, dokonce mi ho na moment zabylo líto... Dneska z něj jasně čišela beznaděj a poselství o tom, jaké je věžný život prokletí. Změní to Bella?
Těším se na pokračování... Moc a moc.

P.S. Takhle... VCS by nebylo? Nebo Mite? Prosííííííííííím...

leelee

8)  leelee (19.08.2011 20:01)

nevim jestli se mi to jenom zdá, nebo jestli je to skutečně psaný jinak než všechno ostatní, ale to nevyvrací že se mi to líbí
a ještě zjišťuju že mě docela děsí jak moc živě si dokážu představit tu část z dětství

Karolka

7)  Karolka (19.08.2011 18:27)

Při té úvodní pasáži jsem si uvědomila takový hodně intenzivní pocit, který jsem měla kdysi z Isabelly při čtení Stmívání. Nevím, jestli to dokážu dobře vysvětlit, ale... Jako by na něco čekala. Na Osud? Nedokážu říct, proč ten pocit mám. Je v tom prostě to navyslovené napětí. Je v tom Něco, co mě nutí číst dál a tajit dech, i když se to To ještě neděje...
K něčemu se ti přiznám. Kdykoli se dočtu, nebo dozvím, že nějaká oběť násilí přemýšlí, že je to vlastně její chyba, chytá mě amok. Obávám se, že bych někoho takového dokázala opravdu seřvat, i když si uvědomuju, že by to nebylo zrovna to nejcitlivější. Nevím, kde jsem k tomu přišla. Možná je to tím, že takových lidí už jsem celkem dost poznala. Ale prostě mě to vytáčí. Maximálně.
Dnes mě hodně (ale asi i znovu) zaujalo, jak Edward o Belle přemýšlí. Proč o jejich společném čase, který má nastat, mluví jako o krádeži? Je to nějaký jeho sebemrskačský názor? (Ale možná se na tu větu dívám zase optikou Belly skopané u skříněk...)
A největší pecka dnešní kapitoly... Možná jsem magor... Edwardova věta: "Toužil jsem..." Normálně jsem to slyšela s ozvěnou. S tou ozvěnou věčnosti. On netouží tak, jako touží lidé. Lidé touží netrpělivě - včera bylo pozdě. On touží jako někdo, kdo naprosto jistě ví, že čas nakonec vyřeší úplně všechno. Že naplnění jeho touhy je nevyhnutelné... (Tohle jsou ty momenty ve tvých povídkách, kdy se rozkládám v nějakou nehmotnou entitu...)
Pasáž "Edward zajišťuje svou ženu a děti pomocí jiného muže" rozfoukala můj popel do všech stran...
A na konec už jen hlasitě ječím: "Běž, Edwarde! Rozkopni ty pitomý dveře! Jdi pro ni!" Ježkovy oči, jak dlouho tam byla???!!!
Geniální!!!

eMuska

6)  eMuska (19.08.2011 17:46)

ejha, takto som sa ešte v živote nesekla... no jo, nevadí, len sa mi, prosím, veľmi nesmej...
Ach nervy, to čo sa stalo? normálne som rozhodnutá z toho! nervy, ešte že za ňou došiel. bejbík, mal by s ňou ostať napořád aj keď sa to môže zdát příliš dlouho...

5)  marcela (19.08.2011 17:45)

Páni,ženská ty jsi ďábel.Šílený a zároveň skvělý.Vyber si.

Marvi

4)  Marvi (19.08.2011 17:00)

Nějak se v tom ztácím... ale toho si nevšímej to jen můj problém Kvůli tomu tvou povídku nepřestanu číst neboj. Jsem zvědavá na další písmenka díky kterým najdu ten správný směr

Lenka326

3)  Lenka326 (19.08.2011 16:18)

Ambro, co mi to děláš??? Na konci 2. dílu jsem si říkala, že je to hodně tajemné, ale zaplaťpánbůh ne bolavé, ve srovnání s Hříšníky nikdo aspoň fyzicky netrpí. A bác ho!!! Co jsi to Belle připravila? Nejenom, že je sama, ale co ji to proboha potkalo?
A z Edwarda jsem čím dál víc zmatená. Není to upír, jak píšeš, ale je nesmrtelný. A zamilovává se, žení a plodí děti, které pak "předá" jinému chlapovi, kterého své rodině vyhledá??? Říkám to správně??? A teď si vyhlédl Bellu???
Ambřičko, jsem z toho totálně zmatená , a budu nervózně vyhlížet další dílek, abych si zas nechala nadělit dávku další mystiky. A doufám, že Bella bude v pořádku... A zase jsem to nepochopila, zbil ji i znásilnil??? Víš, že já jsme někdy natvrdlá, tak se radši ptám.
Díky, žes mě tak pěkně rozhodila.

Kim

2)  Kim (19.08.2011 16:14)

Ježiš, já jsem prostě, ale úplně mimo!!! Já jsem asi fakt blbá, ale nechápu, co se tam teď stalo!!

Vezme to od začátku - Bella byla/je dítě dvou velmi chytrých rodičů, kteří spoléhali na to, že z jejich malé holčičky vyroste další genius a bude pokračovat ve stopách rodičů. to se nestalo, ale přesto ji milovali a zajistili skvělý život, dokus se neztratili nebo dokud je nezabili v té Amazonii, je to tak?
Já si myslím, že nejsou mrtví, určitě někde žijou...

Ale to co se stalo v tom baru, to nechápu. Ben, který podle Bells byl v pohodě a slušňák ji něco udělal - zabil ji, omráčil, znásilnil, omámil? Já prostě nevím!!!
Nemá Bella nějakou nadpřirozenou schopnost? Už blbnu :D :D

A co se týká Edwarda, tak o tom nevím už vůbec nic!! On má někde ženu a děti, možná jich má víc, kdo ví jak dlouho je na světě.

Aaaa, rychle potřebuju další kapitolu, abych zjistila další fakta! Teď nebudu přemýšlet o ničem jiným!!
Ambři, jsi genius! Už se moc těším na pokračování!

Nosska

1)  Nosska (19.08.2011 16:08)

Ambro, co to má všechno znamenat? Každým odstavcem si připadám víc a víc nechápavě...
Nejdřív Bellino dětství, to mě opravdu dostalo a měla jsem na krajíčku.
Potom to, co se stalo s Benem... Víš, že si ani nepamatuju, kdy Tvoje nějaká postava netrpěla, kdy neprocházela peklem.
A pak ten Edward, ať se snažim sebe víc nedokážu pochopit jeho smysl bytí. Ano, momentálně nechce nic jinýho než Bellu, ale ta jeho minulost, ta mě fakticky děsí
Přesto, nebo právě proto začínám být na tom příběhu nějak moc závislá.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Quil