30.01.2012 [14:30], zuzka88, ze série Návrat k minulosti, komentováno 8×, zobrazeno 273×

Poslední kapitola.

Odhalení a smíření?

5. kapitola

S Rosalií jsem se seznámila hned ten den. Připadala jsem si jako naprostý pitomec, ale už se nedalo nic dělat. Stejně jsem to nějak nevnímala. Na čem mi záleželo byla Edwardova ruka, která pevně svírala tu mou a nedovolovala mi vzdálit se ani na okamžik. Rose se na nás culila a házela významné pohledy, kterých si ani jeden z nás nevšímal. Byla to milá holka. S rodinou žili v Evropě a prostě se rozhodla bratra navštívit. Zdržela se jen jeden den, pak se rozloučila a spěchala zpátky, prý za snoubencem.

Čas teď letěl přímo neuvěřitelně. Byla jsem pořád s Edwardem, i když jsem si říkala, že bych být neměla. Už jsem ten vnitřní hlas neposlouchala a užívala si to. Byla jsem neskutečně šťastná, jaká ironie, že jsem něčeho takového dosáhla až teď. Moje nálada se projevovala i na mém zdravotním stavu. Nevolnosti se ozývaly málo, a když už, tak jen v omezeném rozsahu. Sem tam jsem měla zvýšenou teplotu a občas mi párkrát káplo z nosu, ale to všechno se dalo vydržet.

Taky jsem stále častěji uvažovala nad tím, že bych Edwardovi měla říct pravdu. Co až jednou… a až mi bude tak zle, že nebudu ničeho schopná? Dřív, než k něčemu takovému dojde, jsem měla v plánu vrátit se do Seattlu. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl zlomenou a tak moc slabou.

„Ahoj, broučku,“ pozdravil mě Edward a hned mě vtáhl do své náruče. Políbil mě na čelo a prostě jen přitiskl k sobě. Bylo to tak příjemné. Nechat se objímat, na nic nemyslet. Žít jen pro danou chvíli. „Jsi nějaká horká,“ řekl znepokojeně.
„Nic mi není.“ Schovala jsem si obličej do jeho mikiny a pevně ho objala kolem pasu.
„Bello,“ nevěřil mi.
„Vážně, jsem jako rybička,“ usmála jsem se, a abych mu to dokázala, vytáhla jsem se na špičky a políbila ho. „Půjdeme dovnitř, vypadá to, že bude pršet.“

Než jsme se stihli jen pohnout, přijel na protější příjezdovou cestu stříbrný sedan a k mé smůle z něho vystoupila paní Johnstoneová.

Bezděčně jsem ztuhla.

„Jsi v pořádku?“
„Ehm… jo.“ Odvrátila jsem se a chtěla se jít s Edwardem schovat před deštěm a možná i tak trochu před ní. Určitě si toho všiml jak Edward, tak i sousedka.

Edward mi to potvrdil hned, jak se za námi zavřely dveře mého pokoje.

„Udělaly jste si něco?“ Ušklíbla jsem se. Hloupá otázka. „Bello?“
„Jako bys to snad nevěděl,“ rozhodila jsem ruce.
„Povíš mi to?“ Prosebně se na mě zadíval. Sedla jsem si na postel a svěsila ramena. Ještě jsem o tom nikomu nevyprávěla. Všichni věděli, co se stalo, ale s nikým jsem o tom nebyla schopná mluvit. Podívala jsem se na muže, do které jsem byla tak moc zamilovaná, kterému jsem věřila a k té důvěře možná patří i nepříjemnosti v podobě tohoto rozhovoru. „Nechci tě k tomu nutit.“ Sedl si vedle mě a vzal mě za ruku.
„Hlídala jsem děti u Johnstoneů tak dlouho. Nejdřív kluky a pak i Christii. Měla jsem je ráda, bavilo mě to. Ten večer byl jako každý jiný. Johnstoneovi odjeli k přátelům a já zůstala s dětmi. Hrála jsem si s nimi. Všechno bylo v pořádku.“ Polkla jsem. Připadalo mi, jako bych vyprávěla cizí příběh, ne svůj. „Po večeři jsem si hrála s Christii, ale kluci se začali hádat a rvát, tak jsem je šla zastavit. A někdy v tu dobu se to stalo. Ona snědla skleněnou kuličku. Špatně jsem zavřela postýlku a Christie utekla. Už se nedalo nic dělat. Můžu za to, že umřela.“ Odmlčela jsem se a nechala poslední slova doznít. Přicházely ke mně z velké dálky, ale postupně jsem si je začala uvědomovat a já pocítila nával paniky.
„Bello, to není pravda, nemůžeš za to.“ Edward mě objal okolo ramen a políbil do vlasů.
„Ale můžu, to já ji… zabila.“ Pak jsem se rozvzlykala a jeho utěšující slova splynula s návalem pláče.

Až po hodné chvíli jsem se uklidnila natolik, že jsem seděla úplně tiše a poslouchala bubnování deště, který se venku spustil.

„Bello, teče ti krev,“ řekl najednou Edward a celý vedle mě ztuhnul. Pomalu mě pustil a odsunul se, co nejdál to bylo možné.
„Krev?“ nechápala jsem a pak se mi na kalhotách rozpleskla červená kapička. Rychle jsem si dala ruku pod nos a utíkala do koupelny. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale Edwardovy oči byly úplně černé. Hloupost.

Počkala jsem, až to přestane, umyla se a teprve pak se vrátila do pokoje. Stál u okna, ruce zatnuté v pěsti, lehce nahrbený. Přešla jsem k němu.

„Jsi v pořádku?“

Neotočil se.

Trochu jsem se bála, ale objala jsem ho kolem pasu a opřela se mu o záda. Potřebovala jsem cítit, že je tu se mnou.

Netrvalo dlouho a choulila jsem se v jeho náruči.

„Promiň mi to. Promiň,“ šeptal.
„Co ti mám prominout.“
„Je tak těžké se hlídat. Stačilo tak málo…“ Zavrtěl hlavou, jako by si něco takového nechtěl vůbec připustit.
„Co se stalo, Edwarde?“

Zadíval se mi do očí a mně přeběhl mráz po zádech. Tohle nebylo jen tak. Zavřela jsem oči a chvíli dýchala.

„Jsi… ehm… jsi v pořádku?“
„V pořádku?“ Napadlo mě, že je třeba nemocný. Už jsem si všimla, že je podivně studený, bylo to až nepřirozené.
„Edwarde, nejsi nemocný?“ zeptala jsem se přímo.
„Ne, Bello, nemocný nejsem. Nemůžu být. Možná by to tak bylo lepší.“ Tu poslední větu si zamumlal, takže jsem si nebyla jistá, zda jsem mu dobře rozuměla.
„Co se děje?“ Děsilo mě vidět Edwarda takhle. To on byl ten veselý, neustále sršící energií, sebejistý.
„Pořád jsem oddaloval chvíli, kdy ti to řeknu. Víš, bojím se, že tohle je poslední možnost držet tě v náruči.“
„Proč by měla? Edwarde, tak už mluv.“ Klepala jsem se. Ruce se mi třásly, jak jsem jimi držela ty jeho.
„Tohle asi nepochopíš, ale chci, abys věděla, že jsem to nemyslel nijak špatně, neřekl jsem ti to jen proto, že tě miluju a nechci o tebe přijít. Nechtěl jsem ti ublížit. Opravdu ne.“ Naléhavě se mi díval do očí. Ty jeho byly plné smutku. Zlaté hlubiny přetékající zoufalstvím. Pohladil mě po tváři a než jsem stihla něco říct, políbil mě.

Líbal mě, jako by to mělo být naposled. Mačkala jsem se k němu. Bála jsem se, že třeba odejde. A kdyby to udělal, byl by to můj konec. On byl tím, proč jsem v tuto chvíli chtěla aspoň trochu žít.

Pustil mě, chvíli na mě zíral a pak pronesl slova, která mi vůbec nedávala smysl.

„Jsem upír, Bello.“

Čekala jsem všechno možné, jen tohle ne. Studovala jsem jeho tvář a čekala nějaký náznak pobavení, smíchu. Musel to přece být vtip, co jiného?

Nic. Jeho výraz byl pořád stejný. Jako by ho někdo mlátil a on čekal další ránu.

„U-upír?“ Kývnul.

Sedla jsem si na zem, jinak… co já vím. Nevěděla jsem nic. Pokoušela jsem si to nějak spojit. Upír, neexistující mýtická bytost a Edward. Šlo to špatně… ne, nešlo to vůbec. Tak ať už mi konečně řekne, že to byl jen žert!

Jenže, čas se prodlužoval a Edward nic neříkal. Vlastně se ani nehýbal.

Vzhlédla jsem k němu.

„Ty to myslíš vážně?“ Pořád jsem doufala, že to popře, ale hned jak jsem otázku vyslovila, jsem znala odpověď. „Do háje! To přece není možný!“
„Je to tak.“

Zase jsem vyskočila na nohy a tentokrát jsem to byla já, kdo se díval z okna. Venku bylo všechno stejné, jako před chvíli, tak jak je možné, že…

Otočila jsem se na patě a znovu se zeptala: „Je to pravda?“
„Naprostá. Je mi to líto.“

Schovala jsem si obličej do dlaní a po chvíli se začala smát.

„Bello?“ Asi se strachoval o moje duševní zdraví, protože jsem se prostě smála a nešlo to zastavit. Nevím, jestli to byl osud, díky komu jsme se tu takhle sešli, ale pokud ano, rád se bavil.

„Bello, asi to nechápeš,“ začal Edward.
„Myslím, že to chápu až moc dobře.“ Já byla nemocná, smrtelně, on byl upír sající krev. Zná někdo lepší vtip.
„Bello, já jsem upír.“
„Já vím,“ vybuchla jsem, protože mě přestalo bavit, jak to opakuje pořád dokola. „A já jsem nemocná. Je mi to jedno!“
„Jestli jsi nemocná, proč neležíš? Říkal jsem, že jsi nějaká horká.“
„Tahle nemoc se nedá vyležet, Edwarde.“
„Jistěže dá.“
„Ne, možná by bylo lepší, kdybys mě tady vysál, nebo co to s lidmi děláte, stejně umřu,“ řekla jsem rezignovaně.
„Ne, ty neumřeš, Bello. Ani teď ani jindy. Já nezabíjím lidi a tobě bych nikdy neublížil. Zemřeš, až budeš stará.“
„Zemřu dřív, než si myslíš. Mám leukémii,“ zakřičela jsem na něj, protože mi přišlo, že mě neposlouchá. „Umírám.“
„Bello,“ vydechl šokovaně. „Ale to se dá léčit. Můžeš se uzdravit. Musíš!“
„Ne, já nechci. Jak to, že najednou mluvíme o mně?“ rozčilovala jsem se.
„Protože jsi nejdůležitější a to, co tu říkáš, jsou hlouposti.“ Chytil mě za ramena a mě v tu chvíli napadlo, zda by byl opravdu schopen mi ublížit. „Neboj se mě,“ zaprosil, když viděl, jak se tvářím.
„Nebojím.“
„To ale není dobře.“
„Je to nejlíp, jak to jde, Edwarde.“
„Bello, tohle všechno co se kolem mě děje… Viděla jsi sama. Stačí trocha krve a mohl bych ti ublížit,“ říkal, ale stále mě držel. Pevně, trochu to i bolelo, ale nechtěla jsem, aby mě pustil. Bála jsem se, že by pak odešel.
„Ale neublížil. Edwarde, já nechci být sama. Neopouštěj mě, prosím,“ špitla jsem a sledovala, jak emoce létají po jeho tváři a pak se tam usadila něha a láska.
„Nikdy tě neopustím. Nikdy. Miluju tě.“ Přitáhl si mě do náruče a kolébal jako křehkou panenku. V jeho pažích jsem byla v bezpečí. Nic na mě nemohlo ani moje nemoc ne.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Edward mi o sobě řekl všechno. O svém lidském životě, který si příliš nepamatoval, i o svém novém, nesmrtelném. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Poslouchat to, mi přišlo jako pohádka na dobrou noc, trochu děsivá, ale jen pohádka.

Probralo mě, až když jsem něco z toho viděla na vlastní oči. Třeba Edward na slunci. Bralo mi to dech, ale bylo to reálné. Nebyl to sen nebo výmysl. Byla to holá skutečnost.

Bohužel nebylo všechno tak růžové, jak bych si přála. Do našeho vztahu se dostaly i tmavé bouřkové mraky v podobě mé nemoci. Edward nedokázal pochopit, proč tak tvrdošíjně odmítám léčbu, když je možnost na uzdravení, a já mu to nedovedla vysvětlit. Jak mu říct, že si zasloužím trest. A tohle byl trest. Věděla jsem to už od okamžiku, kdy jsem to slyšela z doktorových úst. Věděla jsem, že by mě nepochopil, a tak jsme se hádali, ale pak taky usmiřovali, což byla ta příjemnější stránka věci.

Leukémie si dělala, co chtěla. Bylo to jako na houpačce, nikdy jsem nevěděla, jestli se právě objevím nahoře nebo dole a střídalo se to velmi rychle.

Edward chtěl trávit všechen čas se mnou a pomáhal mi překonávat jak návaly nevolnosti, tak zimnice a vše ostatní. Na jednu stranu jsem mu za to byla vděčná, na druhou jsem si nepřála, aby mě tak viděl.

V koupelně jsem si všimla, jak mi vystupují žebra. Bříško jsem měla propadlé a rozhodně to nebylo něco, o co bych stála. Doma jsem tedy chodila oblečená do více vrstev, aby si rodiče ničeho nevšimli, ale i přesto se máma pozastavovala nad hubeností mého obličeje a bledostí tváří. Říkala jsem, že to nic není, jen podzimní stres. Na to mi odpovídala, že doma jsem snad proto, abych si odpočinula. Slíbila jsem jí, že budu, ale hned druhý den jsem na sobě cítila její pátravý pohled.

Dostala jsem za úkol zajet na větší nákup, protože mamka musela zůstat déle v práci a po víkendu byly naše zásoby hodně ztenčené.

Zajela jsem k malému a jedinému supermarketu, který ve Forks byl, a s vozíkem se procházela uličkami. Byla jsem vybavena dlouhým lístkem a trvalo skoro půl hodiny, než jsem všechno posháněla. Už jen zaplatit a hurá ven.

Ten prostor mi nedělal dobře, snad už proto, že na mě všichni koukali.

„Pět dolarů nazpět,“ vracela mi peníze paní za pokladnou. Uklidila jsem peněženku a rovnala potraviny do tašek.

Venku jsem je položila na kapotu auta, abych mohla odemknout a konečně odjet.

Ucítila jsem to dřív, než skápla první kapička.

V kabelce jsem vyhrabala kapesník a snažila se zabránit ušpinění bílé mikiny.

„Ahoj, Bello.“ Paní Johnstoneová se vedle mě objevila úplně nečekaně.
„Dobrý den,“ řekla jsem překvapeně.
„Na,“ podala mi čistý kapesník a ten špinavý vyhodila. Její chování mě naprosto vyvedlo z rovnováhy. „Chtěla bych s tebou mluvit.“
„Se mnou?“ Nebyla jsem si jistá, zda jsem jí dobře rozuměla.
„Ano, ale tady by to asi nebylo nejlepší. Mohla bys odpoledne přijít k nám?“ Vykulila jsem oči. Nebyla jsem u nich od…
„Je to důležité,“ dodala, když jsem neodpovídala.
„Dobře.“
„Budu tě čekat,“ řekla ještě a odešla do obchodu.

Víc šokovaná už jsem být nemohla. Čekala bych, že se může stát cokoliv, ale tohle? Co mi může chtít? Proč chce mluvit zrovna se mnou?

Odpovědí jsem se nedopátrala. Nezbývalo než počkat.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Bylo to tak těžké, přejít silnici na druhou stranu. Nebylo to jen pár metrů, ale celé kilometry. Po úzkém chodníčku jsem šla s žaludkem staženým a schody vystupovala rozklepaná jak ratlík. Asi pět minut jsem tam stála, než jsem zazvonila.

„Ahoj, Bello. Díky, že jsi přišla.“ Neměla jsem na to, abych jí odpověděla, tak jsem jen kývla a vstoupila dovnitř.

Bylo to jiné, nové. Dům jsem si pamatovala úplně jinak. Zjevně prošel v uplynulých letech určitými úpravami, ale kdo by se divil. Možná to tak bylo lepší, jednodušší, jak pro ně, tak pro mě.

„Posaď se.“ Paní Johnstoneová ukázala na křeslo potažené světlezelenou látkou s jemnými proužky.

Poslechla jsem ji a pak beze slova čekala, co se bude dít.

„Nedáš si třeba čaj?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. Ať už přejde konečně k věci.

Očima jsem přejížděla po pokoji. Krb jsem si pamatovala, v zimě v něm hoříval oheň a já jim ho strašně záviděla. Na krbové římse byly vystaveny rodinné fotografie. Uviděla jsem Christii. Hrdlo se mi sevřelo. Několikrát jsem zamrkala, nechtěla jsem tu před ní brečet.

„Já vím, co ti je, Bello?“ řekla najednou.
„Prosím?“
„Vím o tvé nemoci.“ Její hlas zněl klidně a věcně. Vyskočila jsem na nohy.
„Ale já nejsem nemocná.“
„Jsi a obě to víme. Moje matka zemřela na rakovinu. Jako bych ji před sebou viděla. Vím, že to není lehké. Řekni mi, že se léčíš.“ Jako by o to prosila, ale já jí nějak nedokázala lhát.
„Ne.“
„Musíš to říct rodičům. Oni ti pomůžou. Podpoří tě, vyléčíš se.“ Zavrtěla jsem hlavou a při tom pohybu mi vytekla slza. „Ale ano. Nedovolím, aby i oni ztratili dceru. Jediné dítě, které mají. Chápeš, jaká to pro ně bude rána?“ Na to nebylo co říct. Jen jsem tiše brečela. Slyšet to takhle nahlas… „Musíš jít za rodiči a pak k doktorovi, rozumíš?“
„Nemůžu,“ vzlykla jsem.
„Jistěže můžeš.“
„Ne. Je to tak správně. Celou dobu jsem na to čekala. Má se to stát.“ To co jsem říkala, asi nedávalo smysl, ale nedokázala jsem ze sebe dostat celistvou myšlenku.

Nic neříkala. Nevydržela jsem to a podívala se na ni.

„To já můžu za to, že už tu není. Nezasloužím si tu být.“
„Bello!“ vykřikla. „To není pravda. Nesmíš si to myslet. Nešla jsem zrovna tím nejlepší příkladem, ale bylo to tak těžké smířit se s tím, že už tu má holčička není. A pak jsem našla způsob, jak to potlačit. Zlobila jsem se, bylo snazší někoho vinit, mít na koho ukázat, mít to na koho svést. Odnesla jsi to ty. Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala. Ale bohužel už to nevezmu zpátky. Bello, nesmíš to vzdát. Kvůli sobě, kvůli vašim, ani kvůli Christii. Jsem si jistá, že by chtěla, aby ses uzdravila. Zasloužíš si to.“ Vrtěla jsem hlavou. „Ano. Zasloužíš. Bello, ty musíš!“

Nemůžu, chtělo se mi na ni zakřičet, ale z pusy mi nevyšel ani hlásek. Jen jsem seděla a brečela. Nešlo přestat. Bylo toho moc.

Paní Johnstoneová mě chytila za ruku. Držela mě pevně a pořád ke mně mluvila.

Jen těžko jsem si její slova připouštěla k tělu. Ale s postupujícím časem se ke mně dostávala blíž a blíž. Nedalo se jim odolat. Byla jsem z toho tak zmatená. Ona, která… povzdychla jsem si.

„Zvládneš to.“
„Já nevím.“
„Já ano. Máš přeci toho svého přítele.“ Vzpomínka na Edwarda mi vyvolala úsměv na tváři. Ano, mám Edwarda. „A rodiče. Všichni budou s tebou. Spolu to zvládnete. Pojď, chtěla bych ti něco ukázat.“

Nepouštěla mou ruku a vedla mě do haly a pak po schodech nahoru. Otevřela dveře, o kterých se mi tolikrát zdálo…

Pokoj zůstal tak jak byl. Postýlka s kolotočem, pod oknem ušák s taburetem. Starožitný houpací koník a bílá skříňka na oblečky, na níž seděla plyšová zvířata.

„Nikdy jsem nedokázala s tím pokojem nic udělat. Bála jsem se, že bych na ni pak zapomněla. Ale teď vím, že ji budu mít pořád tady.“ Ruku si položila na srdce. „Nějaký pokoj na tom nic nezmění.“ Natáhla se pro hnědého medvídka s červenou mašlí kokem krku a korálkovýma očima a podala mi ho. „Abys věděla, že tu byla a měla tě ráda.“ Nejdřív jsem to chtěla odmítnout, ale pak jsem si hračku vzala a přitiskla si ji na prsa. „Hlavně se neobviňuj. Život je příliš krátký na to, aby se takhle promrhal.“

A měla pravdu. Proč jsem si to uvědomila až v tu chvíli?

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Drtila jsem Edwardovi ruku. Nejspíš to vůbec necítil, ale mačkala jsem ji, jako by to byla záchranná kotva. Stáli jsme u nás před domem a já se odhodlávala jít dovnitř. Rodiče na nás čekali. Sama jsem je požádala, jestli by měli chvíli, a když souhlasili, tak jsem to já, kdo váhá.

„Uklidni se. Bude to dobrý.“ Edward se na mě usmál. Byl nadšený z toho, že chci říct našim pravdu. Zdálo se mu to jako dobré znamení.
„Já nevím.“
„Ale já ano. Tak pojď.“ Doslova mě za sebou táhl a nepřipustil žádný odpor.

Nechal na mě, abych otočila koulí na dveřích a pak už zvesela zdravil mé rodiče.

Sedli jsme si v kuchyni, přišlo mi to tak míň formální, ale když jsme tam pak všichni seděli, kolem našeho kulatého stolu, zdálo se mi to ještě horší.

„Tak co je, Bello?“ zeptala se mamka. Byla zvědavá, jasně jsem jí to viděla na očích. A to jak přeskakovala pohledem mezi mnou, Edwardem a našima spojenýma rukama bylo dosti výmluvné. Kdyby tak věděla… Edward mi povzbudivě stiskl dlaň. Tak do toho.

„Mami, tati, měla bych vám něco říct…“

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Doktorka Petersonová byla kapacita v oblasti onkologie. Byla to žena kolem čtyřiceti let se světlými vlasy a hranatými brýlemi. Při prvním setkání se mi zdála velmi milá. Už jen to, jak si poradila s mámou, bylo ukázkové.

Tak trochu proto jsem šla dnes jen s Edwardem. Chápala jsem, že jsou z toho rodiče vystrašení, ale já potřebovala klid. Mamka mě teď obskakovala, jako by sama nebyla schopná ani zvednou lžičku. Jenže, mohla jsem se jí divit? Asi ne.

„Připravená?“ zeptal se Edward před skleněnými dveřmi s nápisem Fakultní nemocnice Seattle. Přikývla jsem. Byla jsem odhodlaná a věděla jsem, že to dokážu.

První chemoterapie, první krok do krásné budoucnosti, první krok k uzdravení.

A žili šťastně až... to záleží jen na Vás.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

7)  HMR (31.01.2012 19:41)

Poslední kapitola není zařazena v sérii... tak... bylo to pěkné, pěknější a nejpěknější, chtělo by to jen upravit pár slovíček... trošku mě překvapilo, že je Edward upír, myslím, že by to byla pěkná povídka i bez mytologie... tleskám

6)  anetta (31.01.2012 15:32)

Tak trochu jsem čekala, že jí Edward přemění na upíra,ale tohle je lepší
vždycky si vymýšlím příběhy, a teď když jsem k tomu dostala dokonce povolení...
piš takhle i dál ...

5)  Fanny (31.01.2012 15:12)

Krásný konec, ale kdo mě doopravdy překvapil byla paní Johnstoneová. Jo, je jednoduchý někoho vinit a ona si to uvědomila a... prostě krásný konec a moc povedená povídka

4)  julie (30.01.2012 21:25)

Zuzi,taky jsem děj odhadovala jinak,ale překvapilas mě,krásně!Díky

3)  zuzka88 (30.01.2012 17:08)

Sarko, moc děkuju, tvého názoru si cením.
jitush, konec by to být nemusel, ale je. Ne pro ně, ale pro tuhle povídku určitě

1)  SarkaS (30.01.2012 14:52)

Moc hezky udělaný konec. Ani sladký ani hořký, proetě takový a domyslete si sami s pozitivním nádechem. Paráda

1