05.03.2012 [21:00], ambra, ze série Návrat do zeleného ráje, komentováno 21×, zobrazeno 3937×

Ani na chvilku nezapomeňte, že vše, co se děje, má nějaký smysl. A že je mám všechny tři opravdu ráda.

 

Děkuju za pozitivní reakce, doufám, že vás neotrávím;)

A povídka má konečně svou píseň. Českou! Nebijte mě! :)

 

2. kapitola - Maso od kosti

Další špatné ráno. Jacobova jarní únava, jak tomu říkal, se mi ani trochu nelíbila. Už týden jsem k dětem vstávala jen já, přesto se hrabal z postele ztěžka a s hekáním jako nějaký stařík.

„Tohle jsem nezažil ani v pubertě.“ Stál v mírném předklonu před otevřenou šatnou a opatrně si prohmatával stehna.

„Jako by se mi odlupovalo maso od kostí. Jo,“ uchechtnul se. „Přesně takhle to kdysi říkal Sam. Rostl moc rychle, celý noci nespal, jak ho všechno bolelo. Doktor jeho mámě řekl, že to časem přejde. Ale já už jsem trochu starej na růstovej spurt, ne?“ Otočil se ke mně, a i když to měl být pokus o vtip, slyšela jsem v jeho hlase obavu.

„Objednám tě na vyšetření,“ oznámila jsem mu jako hotovou věc. Nenáviděl doktory, nemohla jsem mu nechat prostor k diskuzi. Občas se hodilo, že jsem starší. Stávalo se to zřídka, ale máma mu chyběla a někdy mi dovolil, abych převzala některé její povinnosti.

S povzdechem se narovnal a sundal z ramínka připravenou košili. Nenápadně jsem ho sledovala. Každý jeho pohyb prozrazoval, že něco není v pořádku. Stáhl se mi žaludek. Jako bych příliš rychle vypila ledovou tříšť. Jen představa, že by opravdu onemocněl…

„Bells?“ Díval se na mě a mračil se. „Říkal jsem ti, že ty služební košile nejsou moc kvalitní a že je nemáš dávat do sušičky.“ Pokoušel se zapnout si knoflíčky, ale přes hrudník se mu to příliš nedařilo. Propnul paže, ale nepomohlo to.

„Nedala jsem ji do sušičky,“ řekla jsem tiše. Přála jsem si, aby to neslyšel. Vzpomněla jsem si totiž na minulé ráno. Když jsem se z dětského pokoje vrátila do kuchyně, opíral se o linku a usrkával horkou kávu. V poklusu jsem se na něj trochu nesoustředěně usmála, přesto mě na něm něco zarazilo.

Kalhoty. Měl je moc nahoře, nebo… Nebo mu najednou byly krátké. Viděla jsem až příliš z jeho ponožek, které neměly předpisovou barvu. Jenže jsme jako obvykle spěchali a já to pak pustila z hlavy.

Krátké kalhoty.

Těsná košile.

Bolesti kostí a svalů.

Zatočila se mi hlava. Nikdy mě nenapadlo, že by se nám opravdu něco mohlo stát. Doufala jsem, že rozvod mých rodičů a nehoda těch Jacobových je to nejhorší, co nás potkalo. Že jsme si svou dávku smůly vybrali.

„Domluv to prosím až na příští týden.“ Jacob už zněl zase bezstarostně. „Mám čtyři velké skupiny a dneska jedeme s Charliem ke Cullenům. Než se nastěhovali, byly kolem toho domu nějaké potíže. Pokus o vloupání, říkal Charlie. Není divu na takovým místě. Chce jim nabídnout možnost napojení alarmu přímo na stanici. Jsem na ně docela zvědavej, jdou o nich divný řeči.“

Kousla jsem se do rtu a rychle sklonila hlavu k prádelníku. Netušila jsem, jak bych svému muži vysvětlila své náhle rudé tváře. A už vůbec jsem netušila, jestli existuje nějaké vysvětlení pro to, že celý týden noc co noc vídám ty oči – tak děsivé a přitom tak dokonale kontrastující s porcelánově bílou pletí svého majitele.

„Vnímáš mě, Bello?“ Jacob stál mezi dveřmi, na jedné ruce spokojeného a klidného Setha, na té druhé Leah, která se mu přes rameno pokoušela vylézt za krk. Trhla jsem sebou. Kdy odešel z místnosti? Na jak dlouho jsem se zasnila?

Uslyšela jsem Saru, jak na nás volá z kuchyně, a začala jsem horečnatě pobíhat. Pětiminutové zpoždění by v krámku neznamenalo katastrofu, ale Charlie byl pedant a ani drobné časové prohřešky Jacobovi nikdy netoleroval.

Teprve když jsem se v obchodě svalila do jednoho z křesílek určených pro zákazníky, spadlo ze mě ranní napětí.

Domlouvala jsem sama sobě: Sny si přeci nevybíráme, ne? Jistě, podvědomí v tom hraje nějakou roli, ale u mě nejspíš zafungoval šok. Ten kluk pitomá mě opravdu vyděsil. Tak proč pokaždé, když tě děti vzbudí uprostřed toho snu, celá hoříš a srdce ti buší jako šílené? A ne, není šílené strachem… A proč od toho dne při každém cinknutí zvonku nad vchodem do obchodu sebou trhneš a nedokážeš nezadoufat, že by to zase mohli být oni? Mohl být on?

Vyskočila jsem a začala nervózně přecházet kolem pultu. Cítila jsem – paniku. Ano, po týdnu bylo načase přiznat aspoň tohle. Můžu doufat, že už ho nepotkám. To ale ve Forks nebylo příliš pravděpodobné. V obchodě, na parkovišti, u bezinky, v lékárně, mohl být kdekoliv. Takže bude lepší na setkání s ním se připravit. Jen jsem absolutně netušila jak.

Předpremiéra mě čekala jen o pár minut později.

Cinknutí zvonku. Místo obvyklé radosti, že přišel nový zákazník, mnou projel ten přesně před týdnem narozený pocit napjatého očekávání. A panebože… Byla to ona. Ta dívka. Ta dívka, o které jsem chtěla věřit, že není jeho dívka. I když by mi to mělo být úplně jedno.

Když za sebou zavřela, a mně došlo, že je sama, osten zklamání mě bodl hluboko v břiše. Přinutila jsem se oplatit jí úsměv.

„Hezké dopoledne, paní Blacková.“ Když se k jejímu neskutečně půvabnému vzhledu přidal její hlas, málem se mi podlomila kolena. Příjemně mě zamrazilo v zádech.

Pokud není jeho sestra, musí být jeho dívka. Tomuhle stvoření se nedá odolat. Už týden jsem do práce chodila pečlivě upravená, učesaná, v rámci možností slušně oblečená a dokonce lehce nalíčená, ale teď mě až bodlo u srdce z vlastní nedokonalosti. A hned vzápětí z toho, proč to řeším. Nikdy jsem nebyla povrchní, Jacoba bych měla ráda, i kdyby nebyl tak hezký, a každá jeho zmínka o mé kráse mě dokázala spolehlivě rozesmát, ale ocitnout se tak blízko něčemu takovému by asi zdrtilo každou ženu.

Stejně jako u jejího společníka z minulého týdne i u ní jsem měla problém odhadnout věk. Kdybych ji viděla pár vteřin, bez přemýšlení bych řekla sedmnáct, osmnáct let.

Jak jsem ji ale sledovala při procházení mezi regály, něco v jejím držení těla působilo dospěleji. Neklátila se jako většina dospívajících, ani se nehrbila; při listování knihami mimoděk neokopávala spodní část regálů. A to jsem ani nezmínila její oblečení…

„Můžete mi prosím poradit, paní Blacková?“ zvedla ke mně oči. Roztěkaně jsem udělala těch pár kroků, co nás dělilo. Její hlas zněl pořád tak omamně, ale v její blízkosti jsem se cítila nesvá. Usmála se, jako by to poznala a chtěla mě uklidnit.

„Bella,“ vypadlo ze mě automaticky. Její úsměv se rozšířil a oči se rozzářily. Nepřekvapilo mě, že i ony jsou výjimečné. Ona celá byla jako z jiného světa. Co takoví lidi, proboha, dělají ve Forks?

„Já jsem Alice. Alice Cullenová.“ Nadšeně ke mně natáhla drobnou dlaň. Opatrně jsem ji stiskla. Vypadala jako ručička porcelánové panenky a stejně i studila, ale nebyla tak měkká a poddajná, jak jsem předpokládala. „Byli jsme tu minulý týden, s bratrem,“ upřesnila a já měla pocit, že mě velmi bedlivě pozoruje.

„Jistě, já…“ kývla jsem horlivě, ale než jsem stihla říct nějakou hloupost o tom, že je nemožné si je nezapamatovat, zase mi žaludek sevřel pocit viny. Přistihla jsem se, že se šťastně usmívám. Přirozeně. Nepokrytě. Byla jsem šťastná, že ona je jeho sestra.

„Myslím, že jste měli naspěch,“ dořekla jsem po trapné pauze. Alice vypadala, jako by se jí ulevilo.

„Vlastně jsem se chtěla omluvit,“ nakrčila drobný nosík. Ten zkoumavý pohled byl zpět. „Bratrovi se někdy v neznámých uzavřených prostorách udělá špatně. U vás se mu to bohužel stalo. Možná i ty regály všude kolem…“ Mávla kolem sebe v trochu teatrálním gestu. Jistě, vedle ní i mé průměrně vysoké police vypadaly jako mrakodrapy, ale její bratr – jak se proboha jmenuje? – byl podstatně vyšší. Vybavila jsem si, jak směšný byl její pokus vystrkat ho ven. A jak mě překvapilo, že se jí to nakonec podařilo.

„To je v pořádku,“ usmála jsem se křečovitě. „Jen jsem… jen to…“ koktala jsem jako blázen. Věděla jsem, že to nemůžu dopovědět. Nemůžu říct Je to v pořádku, jen na chvíli vypadal, jako by mě chtěl zhypnotizovat a pak zavraždit. Ale nenapadla mě žádná vhodná alternativa.

„Já vím,“ pomohla mi Alice. „Jak se to snaží překonat, vypadá vážně divně, že?“ Zasmála se a bylo to, jako by jarní větřík rozhoupal stovky zvonečků z nejjemnějšího skla.

Zatřásla jsem hlavou. Mají na mě špatný vliv tihle Cullenovi. Rozhodně. Podobná přirovnání mě napadala naposledy, když jsem na střední psala esej o Romeovi a Julii.

„Chtěla jsi s něčím poradit, že?“ Ano, další důkaz, že s jejím věkem to nebude tak jasné. Dělalo mi potíže tykat jí.

„Ano, já… vlastně… Edward bude mít narozeniny. Je vášnivý čtenář a nesnáší nakupování přes internet. Jenže po té minulé… nepříjemnosti jsem raději vyrazila bez něj.“

Edward.

Ed – buch – ward – buch – Ed – buch – ward – buch.

Moje srdce okamžitě vědělo, že tohle je jediné správné jméno. Pro něj určitě. A snažilo se mi vnutit tu strašnou a čím dál konkrétnější myšlenku, že i pro mě.

Alice utratila skoro čtyři sta dolarů. Do auta jsme její nákup nesly natřikrát. Neustále jásala nad mými znalostmi, i když jsem ji několikrát nachytala, že některé z mnou opěvovaných knížek zná. Netušila jsem, o co jí jde. Ale z té tržby jsem byla tak vykolejená, že jsem jí – a dokonce ráda – odkývla její pozvání na sobotní výlet do Port Angeles.

Tvrdila, že si nutně potřebuje doplnit šatník a že by jí trvalo věčnost, než by našla ty správné obchody. Byla to tak vyložená lež, že jsem se tomu ani nedokázala zasmát. Jenže pak ještě něco dodala.

„No a po nákupech si zajdeme na pozdní oběd nebo brzkou večeři. Možná se k nám přidá Edward. Má tam nějaké vyřizování.“

Edward.

Netušila jsem, co se to se mnou děje. Ale chtěla jsem, aby to nepřestalo.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  kajka (12.12.2017 14:46)

"Každý jeho pohyb prozrazoval, že něco není v pořádku. Stáhl se mi žaludek. Jako bych příliš rychle vypila ledovou tříšť." Přesně pro tohle miluju tvoje povídky. Umíš navodit atmosféru a pocity jako nikdo jiný.
Moc se mi líbilo upíří omamovaní, taky jsem se cítila Alicí totálně okouzlená.
Dokonalost!

20)  HMR (10.03.2012 08:06)

Hlasím, že mě autorka DĚSÍ

19)  Silvaren (09.03.2012 11:48)

panikááááá
Proč se tohle děje? Bella se v sobě krásně nevyzná. A přitom za to, chudinka, ani nemůže. A krásně se bála o Jacoba Alice je prostě kuplířka a ty jsi krásně popsala to upíří omamování.

18)  Twilly (09.03.2012 10:55)

ambři, nové a přesto něco co tam z původního neustále okupuješ. Líbí se mi, jak obskakuješ děj a u toho tvoříš nový - svůj. Nááááááádhera, dík, za tvé písmenka

17)  ambra (08.03.2012 18:35)

Zlata moje, moc děkuju za podporu! Chudák Jacob, Bella a zapálený lejtka a Edward za bukem - tsss! Jako byste mě neznaly! Nic není, jak se zdá, muhehe!

16)  milica (06.03.2012 21:05)

No vidím, že i Bella ví kde je její místo
Jsem zvědavá jak Jacob zareaguje až se potká s "Cullenama" tváří v tvář.
Jen se mi tam motaj pořád ty děti.
Ambři pořádně mi zamotáváš hlavu tima svýma povídkama, ale krásně zamotáváš. Díky

14)  Marvi (06.03.2012 18:02)

Jak tohle vyřešíš, to opravdu netuším, ale tuším, že mě zase překvapíš a převezeš, jako vždy!

13)  Fanny (06.03.2012 17:09)

Ne, nějak se mi to opravdu nelíbí. Může vědět něco o legendách nebo má o Jacoba jen velkou starost? A Alice? Má nějaký plán?

11)  Marcelle (06.03.2012 12:14)

Chudáček Jacob a jeho růstový spurt, kdyby jen tušil. A Bella Ed ward Určitě to bude ještě síla.

9)  maryblack (06.03.2012 07:40)

Jacob se nám začíná proměňovat, Belle se zapalujou lejtka kvůli Edovi a já jsem napnutá, jak struna, jak to dopadne Doufám, že vyhraje láska k Jacobovi, ale nechám se překvapi.theart*

8)  Empress (06.03.2012 02:27)

Achjo, Chudák Jake

7)  gucci (05.03.2012 23:33)

...osudu a autorce neporučíš!!!!!...víc slov to ani nepotřebuje

6)  Lenka326 (05.03.2012 22:34)

Mně až teď, na konci kapitoly, docvaklo (není nad dlouhé vedení), že Jake, ani nikdo z La Push, nebyl vlk!!! Ale není všem dnům konec, že?
Ou-ou, to Bellino okouzlení nebezpečným Cullenem se stává doslova posedlostí. Z toho se asi nebude dát vycouvat bez bolesti a navíc, ona ani nechce. Tohle nebude bez bolesti... ach jo.

4)  dorianna (05.03.2012 22:05)

3)  Bosorka (05.03.2012 22:04)

Bože, bože, bože...ty to vidíš!

2)  sfinga (05.03.2012 21:42)

Chudinka Jacob, kdyby tak tušil, co ho čeká... Vlkodlačí růstovej spurt a ještě ke všemu se mu žena zakoukala do pijavice
Ach jo, komplikace na obzoru...

1 2   »