29.12.2010 [20:30], MaiQa, Povídky jednorázové, komentováno 4×, zobrazeno 2355×

Jak se sluší a patří bych se vám měla představit. Takže, jmenuji se Renesmé Isabella Elizabeth Cullen. Isabella je mimochodem i jméno mé matky Isabelly Swan. Renesmé je poskládáno z jmen mých babiček, jedna z nich je nevlastní. Elizabeth je jméno mé pravé babičky z tátovy strany. Cullen mám po tátovi. Máma chtěla, abych na něj měla alespoň nějakou hmotnou upomínku. Přestože si na něj nevzpomínám, odešel od maminky ještě předtím, než se dozvěděla, že mě čeká. Takže již skoro před sto lety, maminka se nikdy nesmířila s tím, že ji nechal samotnou. Ale jak s oblibou říká, žije stále hlavně díky mě. Bude na tom hodně pravdy. Když moje maminka porodila, umírala. Našla ji pak naštěstí nějaká upírka a zachránila ji. To jsem asi neřekla, musí vám být divné, jak je možné, že na tomto světě žiji už sto let. Jsem poloupír. Dítě člověka a upíra. Je docela sranda žít věčně a neumět ani najít svého upířího otce. Nemyslíte? Ráda bych se na vlastní oči přesvědčila o tom, že vypadá skoro stejně jako já. Mám totiž dlouhé kudrnaté vlasy bronzového odstínu a zelené oči. Pravda, že matka vypadá jinak. Až na ty kudrnaté vlasy by nikdo neřekl, že jsme příbuzné. Teda kdyby se mnou nestrávil delší chvíli v jedné místnosti. Jsem nešikovná. To je snad jediná maličkost, kterou máme s mámou společnou z dob, kdy byla ještě člověk.

O svém otci toho moc nevím. Až na jeho příjmení, jméno jeho pravé matky a vlastně i jeho. Jmenoval se Edward.

To jméno si nešlo nezapamatovat. Ne, že bych ho vědět nechtěla, ale i kdyby. Moje máma na něj celých sto let nepřestala myslet a hlavně jej ani nepřestala třeba trochu milovat. Někdy mi ta pitomá verze jeho daru dělala potíže. Nejenom že jsem mohla ukazovat lidem svoje myšlenky, ale taky jsem je někdy slyšela. Ale jen, když jsem se hodně soustředila. Moje matka hodně zapomínala zadělávat štít, a tak jsem většinou měla přístup k jejím myšlenkám. Ve většině z nich vzpomínala na tátu. Někdy mi to prostě už nedalo a já musela přijít k ní a ukázat jí, jak bych si představovala život, kdyby byl s námi.

Otec, raději mu říkám Edward, o mně na rozdíl ode mě stále neví. Poté, co odešel, mámu nikdo z jeho rodiny nevyhledával. Jak jsem již psala, zkoušeli jsme je nalézt, ale nepovedlo se to. Díky tomu, že jsem rychle rostla, jsem nemohla na normální školu, a tak jsem musela být doma. Kdybych do školy chodila, snad bych měla více možností se po nich podívat. Ve dvanácti letech, v nichž jsem již vypadala na šestnáct, jsem konečně s růstem skončila, a tak mě máma přihlásila na střední školu. V té době jsme bydlely v Rusku. Tam jsem poprvé dokončila celou střední a následně si ji znovu zkusila i v Aljaška  a ostatních státech. Byly jsme snad již všude, ale Forks jsme se vyhýbaly jako prase řezníkovi. Po skoro devadesáti letech jsme se přestěhovaly zase do Aljašky. Ale to už zase předbíhám.

Nervózně jsem pozorovala matku procházející přes pokoj sem a tam a přemýšlející. Už skoro tři hodiny jsme se hádaly o tom, kam se zase přestěhujeme.

„A co tak Londýn?“ zeptala jsem se s nadějí. Zavrtěla hlavou.

„Byly bychom nápadné. Bydlely jsme tam před třiceti lety,“ odpověděla mi a dál přemýšlela. Najednou se zastavila. O něčem urputně přemýšlela. Povzdychla jsem si a zkusila, jestli má stažený štít. Měla. Nemusela jsem již žádné místo zkoušet, byla rozhodnuta.

„Tak dobře, kam chceš ty, mami?“ vzdala jsem se. Za ty roky se naučila krýt si myšlenky.

„Forks,“ odpověděla mi. Místo, kde jsme se obě narodily? Proč ne. Přikývla jsem. Rozzářil se jí obličej.

„Jdu rezervovat letenky,“ vydechla a zmizela v kuchyni. A za chvíli se zase vrátila.

„Zítra letíme,“ usmála se.

„Jdu balit,“ odpověděla jsem a odešla do svého pokoje. Sbalila jsem si všechno oblečení a navrch kufru přiložila moji skříňku. Patřila mi od narození a dávala jsem do ní vše, co pro mě mělo nějakou cenu. Měla jsem tam i jednu fotku táty, kterou jako jedinou mámě nechal. Donesla jsem kufr do haly a čekala na mámu. Té trvalo balení déle. Vylezla až ve tři ráno. Trvalo jí to až nenormálně dlouho. Byla jsem ráda, že jsme vůbec stihly dojet na letiště. Čekání na taxík bylo hrozné.

„Koupíš mi auto?“ zeptala jsem se mámy. Přikývla.

„Ale varuji tě. Budu si vybírat,“ usmála jsem se. Jakmile bylo letadlo ve vzduchu, usnula jsem. Zdálo se mi o Forks. Trochu jsem si to tam pamatovala. Vzbudila jsem se při přistávání. Jako první jsme v Port Angeles navštívily prodejnu aut. Já si koupila Volvo a máma BMW. Pak jsme vyjely do Forks. Měly jsme koupenou vilku v lese. Byla na druhé straně Forks, než kde ji měli Cullenovi. Dojely jsme k domu a já šla ihned do svého pokoje. Vše bylo na svém místě, přesně tak, jak jsem to nechala. Vybalila jsem si a poté se šla najíst.

„Nepojedeme nakupovat?“ zeptala jsem se zasněně. Máma něco zamumlala, ale přikývla. Nadšeně jsem ji objala a vytáhla ven. Jely jsme mým autem, vydupala jsem si to. Vyjely jsme zpátky do Port Angeles. Jakmile jsme zastavily u obchodního domu, projevila jsem naplno své umění. Táhla jsem matku po všech obchodech a nakupovala vše, co se mi líbilo. Uprostřed maratónu jsem ji nakonec propustila a pustila se dál sama. Domluvily jsme se, že se setkáme v kavárně u vchodu. Teď na mě čekala další zastávka, obuv. Vešla jsem a hledala ty pravé, které by se hodily na první den ve škole. A našla jsem je. Černé kozačky bez podpatku, přesně můj vkus. Sáhla jsem po nich, ale najednou zmizely. Podívala jsem se na tu osobu, co mi je vyfoukla, a málem jsem zkolabovala. Vypadala jako teta. Jako Alice. Edwardova sestra a mámina nejlepší kamarádka. I ona na mě vyděšeně zírala.

„Kluci, tomuhle neuvěříte. Pojďte sem,“ zavolala na někoho. Zaslechla jsem mumlání a snad i větu „Zase našla nějaké nové boty.“. Pak se objevili další dva upíři. Oba dva se zastavili v půli cesty k nám a zírali na mě.

„Ta holka vypadá jak Edward v paruce,“ ukázal na mě vyděšeně hromotluk. Emmett, předpokládám. Bezva, takže už nemusím hledat svou ztracenou rodinu. Ona si našla mě.

„Brácha, pojď sem, to musíš vidět. Našli jsme tebe v holčičím vydání,“ zakřičel Emmett na někoho dalšího. Podle toho, jak toho někoho oslovil, volal na mého… Srdce se mi rozeběhlo závratnou rychlostí. On musel volat na mého tátu. A opravdu. Ten se vynořil ze stejného rohu jako oni dva předtím. Na tváři znuděný výraz. Došel až k nim dvěma.

„Ta holka vypadá jako ty. Jen se koukni,“ ukázal na mě Emmett. Táta se opravdu koukl a díval se stejně vykuleně jako před ním Alice, Emmett a Jasper.

„No tě pic,“ vydechl. Zasmála jsem se.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Máma mě učila, že se nemám bavit s cizími lidmi,“ odpověděla jsem mu prostě. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem měla nutkání tohle odpovědět.

„Tvoje máma říkala pravdu, ale my ti nic neuděláme. Můžeš nám to říct,“ usmál se na mě. Podívala jsem se na hodinky.

„Už budu muset jít,“ vyhrkla jsem a začala utíkat z obchodu. Vtrhla jsem do kavárny a hned vystartovala k mamce.

„Jedeme domů,“ dostala jsem ze sebe zadýchaně. Přikývla. Jakmile jsme dojely domů, šla jsem spát. Spánek potřebuji, ne pravidelně každý den, ale jednou za čas ano. A navíc jsem potřebovala přemýšlet. To se mi nepovedlo. Usnula jsem ihned. Spánkem beze snů.

****

Vzbudila jsem se v pět hodin. Nebyla jsem již unavená, a tak jsem se šla chystat. S ničím jsem nespěchala, času jsem měla ještě dost. Přesně hodinu před začátkem školy jsem došla dolů. Rozloučila jsem se s matkou a odjela vstříc školním zážitkům. A svému tátovi.

Do školy jsem přijela mezi prvními. Moje auto viditelně vyčnívalo. Měla jsem nejnovější model, ale ne jako jediná. Bylo tam ještě jedno nové auto. Také Volvo. Takže táta už dojel.

Zatím jsem to nechala být a šla raději do kanceláře. Najít ji nebylo těžké. Stála na stále stejném místě jako před sto lety. Matka mi pomohla.

„Dobrý den, jsem zde nová. Jmenuji se Renesmé Isabella Elizabeth Cullen,“ usmála jsem se na starší paní. Ta přikývla a začala se prohrabovat hromadou papírů. Po pěti minutách vítězně zvedla do výšky tři papíry. Podala mi je, popřála mi, ať se mi ve škole líbí, a rozloučila se.

První hodinu jsem měla historii, byla v první budově. Najít ji také nebylo těžké. Nic se od doby, co tu byla moje matka, nezměnilo. Zvláštní. Sto let a vypadá to tu skoro stejně. Došla jsem do učebny a podala učiteli papíry na podepsání. Nic po mně nevyžadoval. Naštěstí. Rovnou mě poslal na jediné volné místo. Vedle Alice. Došla jsem k lavici, posadila se a usmála se na ni.

„Jak Edward říkal. Je ve škole. Jak sakra mohl vědět, že tady bude. Ani já to neviděla. Bude ještě dost možností, můžeme s ní mluvit kdykoli,“ přemýšlela. Mluvit o čem? Možná o tom, proč mi Ed… teda táta nedokáže číst myšlenky. Pro to jsem taky měla vysvětlení. Jako jsem po něm zdědila čtení myšlenek i jejich ukazování, po mámě jsem zdědila štít. Chránil mě proti všem schopnostem. Bylo jedno, jakou schopností upír vládne, proti mně mu to bylo prd platné. Tedy pokud neovládal živly. To k tomu nepatřilo. Na to se štít nespecializoval.

„V obchodě jsem se ti zapomněla představit. Jmenuji se Alice,“ usmála se na mě.

„Nessie. Těší mě,“ odpověděla jsem zdvořile. Tuhle informaci jsem říci mohla.

„Nessie? Hezké jméno. Čeho je to zkratka?“ odpověděla mi a její pohled byl jakoby upřen do dálky. Něco viděla.

„Je to zkratka pro Renesmé,“ odpověděla jsem. Přikývla. Do konce hodiny nepadlo již žádné slovo, ale i přesto jsem se na ni stále po očku dívala. Párkrát se mi zdálo, že i ona zabloudila svým pohledem ke mně. S určitostí jsem to ovšem říci nemohla. Stejně tak jsem si to totiž mohla vymyslet. Takhle to pokračovalo celou hodinu, hledala jsem jakýkoli náznak toho, že by něco tušila. Nic tomu ale nenaznačovalo. Byla jsem tak zaneprázdněná přemýšlením, že jsem se hrozně lekla, když zazvonilo. Opravdu jsem nadskočila na židli.

Druhou hodinu jsem měla mít biologii. Byl to můj nejoblíbenější předmět, především se na něm seznámila máma s tátou, ale i já jsem se tam poprvé zamilovala. Sice tohle okouzlení netrvalo ani dva týdny, ale nějaké v mém životě alespoň proběhlo. Procházela jsem zrovna kolem kabinetu a učitelova mysl na mě jakoby křičela. Myslel na to, jak mě bude vyslýchat a trápit otázkami o mém původu a tak. Takže se představování tentokrát nevyhnu. Jako bych to potřebovala. Vešla jsem do třídy a automaticky hledala volné místo. Srdce se mi zastavilo, jediné volné místo které jsem našla, bylo vedle táty. Zkameněla jsem, musel už vědět, že si říkám Nessie. Propaloval mě pohledem, v němž se zračila zvědavost. Takže učitel není jediný, kdo mě míní vyslýchat. Nechtělo se mi čekat na učitele, a tak jsem si rovnou sedla k němu. Celá třída se na nás vyjeveně dívala. Nebylo to zas tak nepředvídatelné. Ta podoba nešla přehlédnout. Vytáhla jsem sešit a začala si do něj kreslit. To dělám vždy, když jsem nervózní.

„Ahoj, myslím, že v obchodě jsme nezačali zrovna dobře. Jsem Edward Cullen,“ představil se. Jako bych to nevěděla. Vzhlédla jsem a otočila se na něj.

„Nessie,“ usmála jsem se na něj. Všechna moje nervozita poté, co promluvil, opadla. Nadechoval se, aby ještě něco řekl, ale nestihl to. Do třídy vešel učitel. Jen co došel ke svému stolu, začal tu proklatou řeč.

„Tak třído, máte tu novou posilu.“ Pohlédl na mě. „Co kdybyste se nám trochu představila?“ zeptal se mě. Nedalo se nic dělat. Musela jsem tam jít. Vstala jsem tedy, podala mu papíry k podepsání a došla k tabuli. Rychle jsem přemýšlela o tom, co říct a co ne. Nadechla jsem se a začala.

„Tak jak začít. No, jmenuji se Renesmé Isabella Elizabeth Cullen, ale kamarádi mi říkají jenom Nessie nebo Ness. Přistěhovala jsem se sem z Aljašky, ale narodila jsem se tady. Moje máma se jmenuje Isabella, otec nemám. Odešel ještě dřív, než jsem se narodila.“ Už jsem byla dost zoufalá. Nevěděla jsem, co bych dál řekla. „Bude to stačit?“ zeptala jsem se učitele. Přikývl.

„To je mi líto,“ řekl táta. Usmála jsem se na něj. Kdyby tak věděl. V té chvíli jsem prostě nemohla. Byla jsem plna emocí a musela jsem je ze sebe vyždímat.

„Máš po škole čas?“ zeptala jsem se ho. Přikývl. „Na parkovišti na mě čekej se svojí rodinou. Něco vám řeknu.“ Zbytek hodiny proběhl v klidu, vlastně už celý den ve škole byl v klidu. Jen kdyby na mě nezačaly útočit výčitky svědomí. Proč jsem s tím začala, co když nás nebude chtít? Co když tím ublížím mámě? Proč vždycky přemýšlím až poté, když něco udělám? Jednou by to mohlo být obráceně. Já se asi fakt zabiju. Ale ne, na to nemám. To bych zase ublížila mámě. Jsem zvědavá, jak se z tohoto vykroutím. Jak to vypadá, tak asi nijak.

Zazvonilo na konec poslední hodiny. Mučení na tělocviku sice skončilo, ale začne další. Snažit se vyklouznout Cullenovým. Během vyhýbání se míči jsem se rozhodla, že to zkusím nějak okecat. Nechci ublížit mámě a to bych udělala, kdyby táta přišel na to, kdo jsme a nezůstal by. Pomalu jsem se převlékala, nijak jsem nespěchala. Ale ani to mi moc dlouhou dobu nezabralo. Nakonec se nadalo dělat nic jiného, než jít na parkoviště. Musím si rychle rozmyslet, jak zmizím. Nepozorovaně. Co nejvíce nepozorovaně. Vešla jsem na parkoviště a nikde je naštěstí nezahlédla. Vydala jsem se ke svému autu. Najednou se u něj objevili.

„Do háje,“ sykla jsem. Takže jim asi neujedu. Musím si vymyslet nějakou výmluvu. Všichni se opírali z obou stran o mé auto, takže jsem neměla jak nastoupit. Přišla jsem k tátovi, Alice a Rosalie. Ti byli nejblíže, zastavila jsem se těsně u nich.

„Co jsi chtěla?“ štěkla na mě Rosalie. Hádala jsem se s matkou, že tak zlá zase být nemůže, ale jak vidím, daleko od pravdy máma nebyla.

„Omlouvám se. Byla jsem moc hr. Nemohli byste ještě jeden den počkat? Pak vám opravdu vše vysvětlím. Musím se nejdříve s někým poradit,“ začala jsem. Prosím, ať to pochopí.

„Na to už je trochu pozdě. Jako blbci tady čekáme a nic nám ani neprozradíš. Vypadáme snad jako nějací lidé, kteří jen tak na někoho čekali, aby je ten dotyčný pak před celou školou shodil?“ utrhla se na mě zase Rosalie.

„Klid Rosalie. Dobře, ale zítra nám opravdu vše vysvětlíš,“ ozval se táta. Přikývla jsem. Všichni jako na povel odešli. Jen Rosalie se ještě jednou ohlédla a hodila po mně jeden z těch zabijáckých pohledů. Oddychla jsem si a odjela domů. Teď to musím nějak šetrně mámě říct.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem ji, jen co jsem vešla do domu a zavřela za sebou dveře.

„Ahoj, pojď do obýváku, někoho ti představím,“ ozvala se ihned. Koho mi tak chce představovat? Nějakého stoletého známého? Vešla jsem do obýváku a srdce se mi rychle rozbušilo. Stál tam hodně vysoký kluk s černými vlasy a hnědýma očima, vyzařovala z něj šťastná aura. Překvapeně se na mě díval. Poté jsem v jeho očích nalezla i něco více. Nedokázala jsem to popsat.

Máma si odkašlala.

„Jacobe,“ oslovila ho máma.

„Co?“ zeptal se.

„Můžeš mi prosím vysvětlit, proč zíráš na moji dceru?“ zeptala se ho vyděšeně. Pak to vypadalo, jako by si něco uvědomila.

„Řekni mi, že jsi to neudělal,“ její hlas nabíral na hysterii.

„Co?“ zeptal se jí zaraženě. Nepřestával mě hypnotizovat. Ani jeden z nás se nemínil podívat jinam. V břiše se mi usídlilo hnízdo motýlů.

„Tys to fakt... Ty ses otiskl do mé dcery!“ zařvala na něj. Cože se? S vypětím všech sil jsem se podívala na ni.

„Cože se?“ zeptala jsem se tentokrát nahlas.

„Otiskl,“ zopakovala máma a pak začala vysvětlovat. Poslouchala jsem ji jen jedním uchem, více jsem se soustředila na Jakea. Když vše vysvětlila, čekala na mou reakci. Nic jsem na to neříkala, vše jsem pochopila dokonale. Takže Jacob je můj vyvolený. Ten, na koho jsem čekala skoro sto let a on čekal... Ani nechci vědět jak dlouho. Byla jsem hodně zvědavá na jeho vlčí podstatu. Chtěla jsem jej jako vlka vidět. Přemýšlela jsem a přitom se mu dívala do očí.

„Myslím, že bys už měl jít,“ řekla máma. Koukla jsem se na ni prosebně. Zavrtěla hlavou.

„Zítra se, jak se tak koukám, uvidíte,“ usmála se a vyháněla Jakea z domu.

„Zítra se uvidíme,“ slíbil mi. Usmála jsem se na něj. Sledovala jsem, jak odjel na motorce, a jakmile zmizel v lese, vzpomněla jsem si na to, co jsem měla říct.

„Mami, mám pro tebe zprávu. Nevím tedy, jestli bude dobrá, ale snad ano,“ začala jsem.

„O co jde?“ zeptala se.

„Asi by ses měla posadit,“ odpověděla jsem. Udělala, jak jsem řekla.

„Dneska ve škole jsem potkala někoho, kdo je nám oběma blízký,“ začala jsem a doufala, že pochopí. Nechtěla jsem to na ni vybalit. Chvíli se nic nedělo, přemýšlela. Poté zalapala po dechu.

„Oni jsou tady?“ zeptala se. Přikývla jsem.

„Vědí, kdo jsi?“

„Ne, ale slíbila jsem jim, že si s tebou promluvím. Nevědí, že moje máma jsi ty. Řekla jsem jim jen to, že to musím s někým probrat. Ale zítra s nimi musím promluvit. Ale nevím, jestli jim mám říct pravdu. Bojím se tátovy reakce. Reakce všech,“ přiznala jsem.

„Řekni jim to. Zaslouží si vědět pravdu,“ odpověděla. Vyděšeně jsem se na ni podívala.

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se s obavou. Přikývla.

„Tak dobře. Mám strach, jak to vezmou,“ přiznala jsem.

„Neboj, zamilují si tě,“ uklidnila mě. Usmála jsem se.

„Snad ano. Doufám, že jsi nic nevařila. Půjdu si zalovit,“ vstala jsem.

„Už dlouho jsi nebyla. Potřebuješ to. Ale do dvanácti buď doma,“ usmála se. Přikývla jsem a vyletěla z domu. Na poloupírku jsem byla rychlá. Prý po tátovi. Přestala jsem naprosto uvažovat, jak někteří lidé říkají jsem prostě vypnula a věnovala se jenom lovu. Chytla jsem jednu pumu. To mi absolutně stačilo, víc jsem toho neměla v plánu. Vydala jsem se rovnou přes les k domu Cullenových. Dorazila jsem tam tak za třicet minut. V bezpečné vzdálenosti, tak, aby nic neprozradila předtím, než to řeknu, jsem se zastavila a došla ke dveřím jejich domu normální chůzí. Nadechla jsem se a zaklepala. Dveře se ihned otevřely.

„Promiňte, pokud ruším, ale…“ nestihla jsem to ani doříct.

„Pojď dál. Nerušíš,“ odpověděla mi Alice, která otevřela. Vešla jsem tedy dovnitř a počkala, až zavře. Obešla mě a šla k pohovkám, na kterých seděla celá rodina. Nadechla jsem se a šla pomalu k nim.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem Carlislea a Esmé.

„Dobrý večer,“ odpověděli zároveň. Usmála jsem se.

„Co tě sem přivádí? Už je trochu pozdě,“ zeptala se Esmé.

„Slíbila jsem něco vašim dětem. Měla jsem vám to říct až ve škole, ale šla jsem si zalovit. Tak jsem si udělala menší zaběhnutí k vám.“ Když jsem řekla, že jsem si šla zalovit, všichni vykulili oči. Zasmála jsem se.

„Asi bych vám to měla říct popořadě. Narodila jsem se v roce 2005, ale o tom až trochu později. Začala bych příběh svých rodičů od začátku, i když vy ho znáte. A to moc dobře. Takže, moje máma se do Forks přistěhovala z Phoenixu. Její matka se znovu vdala a její manžel Phil hodně cestoval. Takže máma odjela dobrovolně do jí nenáviděného městečka Forks. Žil tam její táta a navíc se tam i ona narodila. První den ve škole při obědě uviděla nádhernou rodinu. Všichni měli stejně bledou kůži a topazové oči. Avšak jejich vlasy nebyly stejné. Každý je měl zcela jiné barvy. Od dívky sedící vedle ní se dozvěděla, že jsou adoptovaní. Ale to mámu v té chvíli moc nezajímalo, přemýšlela o tom, jak jsou nádherní. Nemohla se rozhodnout, jestli je krásnější ta blondýna, nebo chlapec –můj táta- s bronzovými vlasy. V té chvíli se na ni táta podíval.

Měla s ním společnou další hodinu. Biologii. Táta se choval odtažitě, jako by ho něco bolelo, máma si myslela, že ji nenávidí. Rozhodla se proto druhý den počkat a zeptat se ho, ale chlapec nepřišel. Neukázal se snad týden. Když se zase objevil, začal se s mámou normálně bavit. Takhle se to střídalo několik měsíců, buďto s ní nepromluvil, nebo si jí až moc všímal. Máma mezitím začala vnímat všechny jeho odlišnosti a došlo to až tak daleko, že přišla na jeho tajemství. Byl upír. Jakmile mu o tom, že to ví, řekla, obrátil.

Začali spolu chodit. Štěstí jim ovšem nepřálo nadlouho, do jejich života vtrhl upír James. Chtěl mámu zabít, a to se málem i povedlo. Ovšem záchrana přišla včas. James byl zabit a štěstí mohlo pokračovat. Následovala noc, v které podlehl jejím přáním. Pak ale přišla další katastrofa. Máma slavila své osmnácté narozeniny s jeho rodinou a při rozbalování jednoho z dárků se řízla o papír. Vystartoval na ni jeho bratr Jasper. Od té chvíle byl táta jako vyměněný a nakonec ji pár dní poté opustil.

Máma to špatně nesla, přemýšlela i o sebevraždě, ale něco jí v tom zabránilo. Zjistila, že je těhotná. Narodila jsem se necelé dva měsíce poté co odešel. Při porodu máma málem umřela, ale nakonec ji přeměnila upírka Victoria. Krátce poté jsme přestěhovaly na Aljašku. Tam jsme bydleli do mích dvanáctých narozenin. V té chvíli jsem přestala stárnout, předtím jsem rostla hodně rychle. Pak jsme přestěhovaly jinam a já začala chodit na střední školu. Takhle to šlo stále dokola. Po třech až čtyřech letech jsme se vždy stěhovaly. Před čtyřmi lety přijely zase zpět na Aljašku. Chtěli jsme tam zůstat delší dobu. Chtěla jsem si tak vyzkoušet vysokou školu, ovšem po dvou letech si někdo ze zaměstnanců střední školy všiml, že ve starých záznamech jsem uvedena. Musely jsme se zase stěhovat. Vybraly jsme si město, kde jsme obě narodily. Forks. No a dál to znáte i vy,“ ukončila jsem vysvětlování. V krku jsem měla jak na poušti. Čekala jsem na jejich reakce. Všichni jen seděli a nehnuli se. Pokud to u upírů jde, byli v šoku. Čekala jsem na prvního z nich, který začne zase vnímat. Nejdřív se probudila Alice.

„Takže ty jsi dcera…,“ kývla směrem k Edwardovi. Přikývla jsem.

„Oh, ale upíři přeci děti mít nemohou,“ zašeptal táta. Podívala jsem se na něj. Stále se nehýbal, ale jeho oči mě pozorovaly.

„Máma přišla s takovou teorií. Upírky děti mít nemohou, a to proto, že přeměnou úplně zamrzly. Jejich tělo zůstane pořád takové, jaké bylo při přeměně. Nezmění se. Tím pádem se jejich tělo nemůže přizpůsobit tomu, kdyby čekaly dítě. Jsou absolutně jiné než lidské dívky. Ty se mění, jejich tělo je uzpůsobeno tomu, aby měly někdy děti. V upírské historii nikdy nebyla ani zmínka o tom, že by upíři měli děti, a to právě proto, že vztah mezi upírem a člověkem je něco, co je vzácné. Panebože, nechtějte, abych o tom takhle mluvila. Mně je to nepříjemný,“ zakončila jsem to. Zase se z nich staly nehybné sochy. Povzdychla jsem si.

„Dám vám čas. Promyslete si to. Uvidíme se zítra ve škole. Nebo kdybyste chtěli, bydlíme v domě, který je tak jako ten váš v lese. Stojí na druhém konci Forks. To jen kdybyste…,“ nechala jsem to vyznít do prázdna. Vydala jsem se ven.

„Jen pro pořádek. Máma tě stále miluje, tati,“ zašeptala jsem. Rozeběhla jsem se domů.

„Kde jsi byla? Řekla jsem do dvanácti a je skoro jedna hodina,“ zeptala se mě vyděšeně máma. Vždycky, když jsem dorazila domů pozdě, měla strach. Bylo to pochopitelné.

„Byla jsem na lovu a pak jsem se stavila u táty a jeho rodiny,“ šla jsem s pravdou ven. Nemělo cenu zapírat.

„Jak to vzali?“ zeptala se s obavou.

„Když jsem opouštěla jejich dům, seděli v obýváku a vypadali jako sochy. Takže nevím. Probírat jejich mysl jsem nechtěla.  Můžu jen doufat, že dobře,“ odpověděla jsem. „Můžu do pokoje? Chci být sama a přemýšlet,“ podívala jsem se na ni prosebně. Přikývla. Dala jsem jí pusu a vydala se do pokoje. Lehla jsem si do postele. Řekla jsem tátovi, že máma ho stále miluje, ale neuvědomila jsem si, že on ji třeba už ne. Co když to bylo k ničemu, jen jsem jak sobě, tak mámě uškodila. Zaposlouchala jsem se do zvuků okolního lesa. Hledala jsem alespoň náznak toho, že by sem někdo z nich šel. Také jsem se snažila soustředit na silnici vedoucí k nám. Stálo mě to hodně sil, ale já se nemínila vzdát. Doufala jsem, že zaslechnu alespoň něco. Vyčerpávalo mě to více, než jsem čekala, nakonec jsem usnula.

****

Ospale jsem otevřela oči a protáhla se. Bolelo mě celé tělo. Pozůstatek včerejšího běhání. Vždy to takto dopadne. Pohledem jsem se zasekla na výhledu z okna. Stále byla noc. Podívala jsem se na budík. Spala jsem jen dvě hodiny. Proto ta ospalost. Pokusila jsem se elegantně vstát z postele a zamotala se do pokrývky. Takže jsem skončila elegantně na zemi. Vymotala jsem se z deky a došla k oknu. Povzdechla jsem si. Žádné auto tam nebylo. Vylezla jsem z pokoje a šla dolů. Máma byla v obýváku. Seděla na pohovce, využila jsem toho a přisedla si.

„Myslíš, že dneska přijdou?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Možná, snad ano,“ šeptla máma.

„Jak dlouho tady sedíš?“ zarazila jsem se.

„Od té doby, co jsi odešla do pokoje. Proč?“ zeptala se nechápavě.

„Co kdybychom je navštívily samy?“ navrhla jsem nadšeně. Zavrtěla hlavou.

„Musíme jim dát čas,“ odpověděla automaticky.

„Jak dlouho? Dalších sto let?“ začala jsem hysterčit.

„Do zítřka, dobře? Nemusíš do školy,“ odpověděla v klidu. Přikývla jsem.

„Přijde Jacob? Co myslíš?“ zeptala jsem se.

„To si piš. Slíbil ti to,“ usmála se na mě. Oplatila jsem jí ho a doufala, že ji oklamala. Měla jsem plnou hlavu Cullenových. Hlavně táty. Bála jsem se toho, jak zareaguje, tedy pokud ještě nějak zareaguje.

„Jdu se chystat do školy,“ vstala jsem po hodině neustálého mlčení a koukání na prasklinu ve zdi.

„Nemusíš,“ řekla znovu máma.

„Chci. Možná je tam potkám,“ usmála jsem se na ni.

„Hodně štěstí,“ popřála mi. Usmála jsem se, budu jej potřebovat. Došla jsem do pokoje a začala si skládat věci do batohu. Snažila jsem se soustředit jen na to, ale i tak jsem se párkrát přistihla jak napínám uši, kdyby náhodou přijížděli. A když jsem nic neslyšela, projela mnou vlna zklamání. Pokaždé. Dobalila jsem si batoh a nasoukala na sebe první oblečení které mi padlo pod ruku. Nedívala jsem se jestli mi padne a nebo jestli ladí. To mi dnes bylo jedno. Vyšla jsem z pokoje, sešla schody, rozloučila se s mámou a šla k autu. Odemkla jsem dveře až na třetí pokus. Třásly se mi ruce, byla jsem nervózní. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechovala. Měla jsem při tom zavřené oči. Tohle vždy pomáhalo. Cítila jsem se lépe, nastoupila jsem do auta a odjela vstříc škole a možná svojí rodině.

Dojela jsem na parkoviště. Nikde jsem neviděla jejich auta, chyběli. Nebo ne? Můžou přijet později. I to je možné. Vydala jsem se na hodinu. Chyběli, na každé z hodin, které jsem měla s někým z nich společné ani jeden z nich nebyl. Začal ve mně hlodat červíček pochybností. Nemají mámu už rádi, a tak odjeli? Nemají rádi mě? Byla bych jim jen na obtíž? V té chvíli mi zablikala žárovka nad hlavou. Co když jsou u nás doma? Nebo se tam chystají? Této myšlenky jsem se chytla a nemínila ji pustit. To je ono. Hned po téhle hodině je přestávka na oběd, pojedu domů. Začala jsem zuřivě hypnotizovat hodiny na stěně, v nichž se jak hlemýžď pohybovala minutová ručička. Snažila jsem se ji pohnat, ale naschvál se jakoby ještě zpomalovala. Po půl hodině, která mi připadala jako celý den, konečně zazvonilo. Posbírala jsem si věci a začala se prodírat studenty jdoucími na oběd. Připadalo mi, jako by se snad množili, bylo jich stále více a více. Nakonec jsem se konečně vymotala a ocitla se na prázdném parkovišti. Pro jistotu jsem se ještě podívala, jestli náhodou někde neparkují. Jejich auta tam nikde nebyla. Rozeběhla jsem se k autu a nastoupila do něj. Ještě štěstí, že patří mezi ta rychlejší. Vyjela jsem z parkoviště jako špunt z flašky a spěchala domů.

Cestu, která mi většinou trvá půl hodiny, jsem tentokrát zvládla za ani ne deset minut. Taky jsem celou dobu nespouštěla nohu z plynu. Málem jsem se stihla nalepit na strom, zajet do domu, přejet stařenku a najet na dřevěného medvěda stojícího uprostřed náměstí. Vše za tak krátkou dobu. Jakmile jsem najela na cestu vedoucí k domu, přibrzdila jsem. Citelně. Auto se za pár sekund změnilo z rozběsněné pumy na předoucí kočku. Šinula jsem se po příjezdové cestě a v duchu nadávala stromům, že brání ve výhledu. Konečně jsem se dočkala. Stromy řídly a nakonec zmizely zcela, ale žádné auto kromě toho mámina jsem neviděla. Přepadl mě smutek. Nejsou tady.

„Ahoj, mami,“ zašeptala jsem na pozdrav. Šeptem jsem zakryla zklamání.

„Nessie? Co tady tak brzy děláš? Neměla jsi být ještě ve škole?“ objevila se vedle mě a ihned začala s výslechem.

„Měla, ale já tam prostě nedokážu jen tak sedět a soustředit se. Vždyť ani to soustředění mi nejde. A navíc, oni do školy nepřišli,“ popotáhla jsem.

„Ach, Nessie, to nic neznamená. Třeba jen potřebují čas, už jsem ti to jednou říkala. Dej jim ho. Nemůžeš počítat s tím, že jakmile jim něco takového řekneš, ihned tě vezmou mezi sebe. Musejí to strávit, tak dlouho o tobě nevěděli, tak dlouho si mysleli, že já jsem stále člověk. To, že jsou upíři, neznamená, že hned vše pochopí. Třeba nepřijdou hned, ale jednou určitě,“ objala mě.

„Potřebuji být na chvíli sama,“ řekla jsem a vymanila se z jejího objetí. Utíkala jsem do lesa. Nevnímala jsem, jak dlouho běžím a ani směr. Nakonec jsem přece jenom musela zastavit. Vylezla jsem na strom a posadila se na tlustou větev. Ticho lesa mi pomáhalo přemýšlet. Vůně stromu, nasáklého vodou z včerejšího deště, mi pomáhala roztřídit myšlenky. Vydržela bych tu i celé dny, jenže ten nápad přišel v okamžiku. Byla jsem daleko od mého a mámina domu, ale byla jsem blízko domu ostatních. Slezla jsem ze stromu a rozeběhla se směrem, kterým jejich dům stál. Za ani ne minutu jsem jej uviděla. Potichu jsem se vydala k nejbližšímu oknu. Dostala jsem se k němu a obezřetně nakoukla. Nevím, proč jsem byla tak opatrná, pokud tu byli, už o mně museli i tak vědět. Obývací pokoj byl prázdný, ale bylo na něm vidět, že i dneska se ještě používal. Že by tu ještě byli? Podívala jsem se na okno nad tímto a zvažovala, jestli bych tam skočila. Kdybych se chtěla zabít, tak ano. Nadechla jsem se. Přikrčila jsem se ke skoku a odrazila se. Podařilo se mi zachytit vyčnívajícího rámu. Okno bylo přivřené. Protáhla jsem se dovnitř. Najednou jsem si připadala jako lupič, který se snaží krást v domě, ve kterém je to nemožné. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zbavit se těch myšlenek. Nebyla jsem lupič. Pořádně jsem si prohlédla místnost, ve které jsem se ocitla. Nějaký pokoj. Podle velkých dvoukřídlých dveří jsem jej přiřadila Alice a Jasperovi. Vyklouzla jsem ven a vydala se chodbou k dalšímu pokoji. Musel patřit Emmettovi a Rosalie. To jsem taky snadno přiřadila. Postupně jsem tak prošla všechny pokoje. Až na jeden. Podle toho, co jsem znala z mámina vyprávění, to musela být pracovna Carlislea. Zavřela jsem dveře, chtěla jsem se tu porozhlédnout, otočila jsem se a vykřikla. Byla tam nashromážděna celá rodina, bez výjimky. Teda s výjimkou, nebyla tam máma, ta chyběla, aby byla rodina úplná.

Nohy mi vypověděly v šoku službu. Padla jsem na kolena. Myslela jsem, že mi srdce snad vyskočí z hrudi. Snažila jsem se popadnout dech. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Automaticky se mi ukázal obličej Jakea. Čekala jsem, až se všechno vrátí do normálu a poté otevřela oči. Naskytl se mi pohled na mého otce, který se nade mnou skláněl a podával mi ruku. Vzala jsem ho za ni a díky jeho pomoci se vyhoupla na nohy.

„Díky,“ špitla jsem, pohled stále zabořený do země. Za ani ne dvě vteřiny poté jsem se ocitla v něčím obětí. Esmé.

„Vítej do rodiny,“ zašeptala mi do ucha. V očích mě pálily slzy. Slzy štěstí. Opravdu ta slova znamenala to, co si myslím? Přivítala mě v jejich rodině? Nepřeslechla jsem se? Odsunula se ode mne. Toho hned využila Alice. Takhle se všichni prostřídali. Až na tátu, od té chvíle, co mi pomohl se zvednout, jsem neviděla, že by se ještě nějak pohnul.

„Hned zítra pojedeme nakupovat,“ usmála se na mě Alice. „Jak tak přemýšlím, mohlo mi být divné, že máš stejné příjmení.“

„Jasně, už teď se těším,“ snažila jsem se jásat s ní. Nešlo to. Všichni mě oficiálně přijali do rodiny, jen táta ne. Otočila jsem se na něj. Propaloval mě zvědavým pohledem.

„Měli bychom je tu nechat samotné, tohle jde mimo nás,“ zavelel Carlisle. Všichni, až na nás dva, opustili místnost.

„Tati, já pochopím, když mi řekneš, že…“ Nedokázala jsem to říct nahlas. Nešlo to. Mohla jsem jen doufat, že pochopil, co jsem mu chtěla říci. Jakmile jsem to dořekla, začal zase zcela vnímat.

„Nessie, nejde o to, že bych vás...“ zarazil se, jako by hledal vhodná slova, „...nechtěl,  ale já nevím, co… Nevím, jestli mi Bella dokáže…“

„Odpustit?“ dokončila jsem to za něj. Přikývl, ve tváři se mu zračila bolest.

„Tati, máma ti již dávno odpustila,“ odpověděla jsem mu. Jeho výraz promlouval za vše. Nevěřil mi to. Přišla jsem k němu.

„Nelekej se. Něco ti ukáži,“ vydechla jsem. Nehýbal se. Položila jsem ruku na tu jeho a ukazovala mu celých těch skoro sto let. Nevynechala jsem ani jeden ze svých pocitů, ani máminých myšlenek na něj. Celou dobu držel, jako socha stál na místě. Neukázala jsem mu jen setkání s Jakem. To vědět nemusel. Zatím. Jakmile jsem se dostala k dnešnímu večeru, dala jsem ruku pryč. Chvíli tam bez hnutí stál.

„Teď víš všechno,“ řekla jsem. „Nechám tě tu samotného, tati.“ Vydala jsem se za ostatními. Potřebuje chvilku.

„Máš hlad?“ zeptala se mě starostlivě Esmé, jakmile jsem se objevila v obýváku.

„Ne, nemám. Děkuji za starost,“ usmála jsem se na ni. Sedla jsem si vedle Alice.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Deset minut, nejdéle,“ odpověděla mi. Přikývla jsem. Takže si musím počkat deset minut na tátovo plné rozhodnutí.

„Za patnáct  minut mi to začíná. Snad do té chvíle bude klid,“ zachytila jsem Emmettovu myšlenku. Pohlédla jsem na něj. Zamyšleně pozoroval vypnutou televizi. Usmála jsem se.

„Emmette neboj, těch patnáct minut je dost času,“ odpověděla jsem mu. Překvapeně se na mě podíval.

„Ona mi snad čte myšlenky,“ pomyslel si, přímo to na mě řval. Nešlo to přeslechnout.

„Přesně, takže prosím mysli potichu,“ usmála jsem se na něj.

„Jako by mi nestačil Edward. Ještě i jeho dcera mi tady bude prohrabávat myšlenky,“ pomyslel si a zvedl oči v sloup.

„Ty čteš myšlenky?“ vykulila Alice oči. Přikývla jsem.

„Plus k tomu umím ukazovat lidem i ty své. Stačí, abych se toho dotyčného dotkla rukou,“ odpověděla jsem jí.

„Jak je možné, že nestárneš?“ zeptal se Carlisle zamyšleně. Usmála jsem se.

„Jsem napůl upír. Má to své přednosti,“ odpověděla jsem mu. Přikývl.

„Omluvte mě,“ ozvala se Esmé a zmizela. Podezřívavě jsem se podívala na místo, kde ještě před chvílí seděla.

„Jde si promluvit s Edwardem. Už je toho na ni za posledních sto let dost. Nechce, aby udělal chybu, která by jej mrzela celý zbytek existence,“ odpověděla mi Alice. Vystrašeně jsem se na ni koukla.

„Chce mu jen poradit. Ne se mu do toho úplně plést. Edward většinou dělá to, co uzná za vhodné on. Nebere přitom moc ohledy na ostatní. Chce mu taktně připomenout, že i my máme právo rozhodnout, jestli vás zde chceme. A to chceme,“ usmála se na mě. Oplatila jsem jí úsměv. Ze strachu a zvědavosti jsem se začala soustředit na myšlenky Esmé. Ani to ale nebylo zapotřebí. Slyšela jsem ji i svým sluchem, který nebyl ani zdaleka tak dokonalý jako ten jejich.

„Neudělej znovu tu samou chybu. Máš možnost všechno napravit. Nenechej ji, aby ti znovu zmizela ze života. Máš toho teď víc, než sis kdy mohl přát. Přemýšlej dobře. Prosím. Může to být poslední šance,“ poslední větu šeptala. Nebyla jsem si jista, jestli to opravdu říkala.

„Nejsi jediný, komu chybí. Ublížíš tím nejenom sobě,“ vzlykla. Pak bylo ticho. Ani ne za pět vteřin se objevila zase tady.

„Tak jak?“ zeptala se jí Alice, i když to musela slyšet.

„Nevím,“ vzlykla Esmé. Carlisle si objal a začal chlácholit. Uběhla další minuta.

„Tak dobře, jdu tam,“ vylítla Rosalie a byla pryč. Za dvě vteřiny se vrátila.

„Není tam,“ vydechla podrážděně.

„Jak to, že ne? Vždyť jsme neslyšeli, že by táta odešel,“ vstala jsem.

„Kdybych byl Edward, kam bych šel?“ přemýšlel Carlisle. „Denali?“

„Myslíš, že by šel dobrovolně za Tanyou, po tom, co se stalo minule?“ zeptala se jej pochybovačně Rosalie. Co se stalo minule? Co se stalo? To by mě zajímalo. Až jej najdeme zeptám se jich.

„Máma,“ vydechla jsem. Všichni se na mě nechápavě podívali.

„Šel za mámou,“ upřesnila jsem.

„To je taky možnost,“ řekl Carlisle.

„Bože, koho jsem si to vzala,“ povzdechla si Esmé.

„Jedeme tam,“ ozvala se Rosalie. Všichni se okamžitě vydali ke dveřím, já také. Naskládali jsme se do svých aut. Já byla přimáčknutá mezi Emmettem a dveřmi auta. Z toho vzniklo to, že jsem byla přimáčknutá na okně. Přesně jsem v tu chvíli pocítila, jak se asi cítí ti, kterým ve filmech fláknou obličejem do skla nebo zdi. Příjemný pocit to tedy nebyl. Jediné štěstí bylo, že Cullenovi jeli rychle. Po patnácti minutách jsme vjeli na cestu k našemu domu. Modlila jsem se, abychom dojeli co nejdříve. Za dvě minuty zastavili. Emmett otevřel dveře a já jsem spadla na zem.

„Bože, jsi v pořádku?“ pomáhala mi na nohy Alice.

„Snad jo. Mám pořád 3D tvar?“ zeptala jsem se s obavami. Zasmála se.

„Ano, máš. Proč?“ mračila se.

„Emmett mi v autě nechával jen malou skulinku na sednutí. Byla jsem přilepená na dveřích auta,“ odpověděla jsem jí.

„Emmette, musíš se tak rozvalovat? Málem jsi Nessie rozmáčkl,“ napomenula ho Esmé. Emmett něco odpověděl, ale já to neslyšela.

„Hele, víš, že jsem Bellu opustila jen kvůli Edwardovi? Nemohla jsem se mu vzepřít,“ změnila téma Alice.

„Vážně?“ zeptala jsem se. To jsem teda vážně nevěděla.

„Bella byla a stále je moje nejlepší kamarádka. To se nezměnilo a nikdy nezmění. Kdyby nebylo toho večera, nikdy bych ji sama neopustila,“ odpověděla mi smutně. Najednou se její pohled změnil. Vypadalo to, jako by se dívala někam do dálky. Pak se to zase vrátilo do normálu. Musela mít vizi.

„Cos viděla, Alice?“ zeptal se Jasper.

„Usmířili se,“ odpověděla mu.

„Ach jo a já jsem to chtěla vidět. To nemohli počkat na mě? Bylo by zajímavé, vidět to,“ povzdychla jsem si.

„Alespoň měli soukromí. Teď už se nás nezbaví. Ani jeden z nich,“ usmála se Alice ďábelsky. Začala jsem se soustředit na tátovy myšlenky. Oba na nás čekali. Táta musela slyšet naše myšlenky – kromě těch mých, samozřejmě - a říct to mámě.

„Dobře, jdeme dovnitř. Než mě stačí Emmett zmrzačit,“ zavelela jsem. Vydali jsme se k domu. Cestou jsem si něco uvědomila. Ať už jsem ho kdykoli nějak nenáviděla, hlavně za to, že mámu opustil, vždy jsem jej v koutku duše měla hrozně ráda. Vždyť to byl můj otec, i díky němu jsem na tomto světě a můžu být svědkem tohoto okamžiku. I díky němu jsem mohla celé ty roky pomáhat mámě, aby se vypořádala s jeho odchodem. Alespoň natolik, aby mohla zase žít jen z poloviny tak, jak žila předtím, než je poznala. Já ji držela nad vodou. A to i díky němu. Když to vezmu takhle, on byl ten, kdo bude mít moji matku i mě nejvíce rád. Navždy.

****

Něco končí a něco začíná. Tak přesně by se dalo popsat to, co se stalo. Skončila doba, kdy jsme s matkou byly samy a začala doba, kdy jsme měly svoji rodinu pohromadě. Nic mám nechybělo. Máma konečně měla tátu a já Jakea. Dokonce i táta se s tím smířil. Trvalo mu skoro dva měsíce, než rozdýchal, že se do mě Jake otiskl. Nakonec mu se skřípajícími zuby dovolil, aby mě každý den mohl dvě hodiny navštěvovat. Za dohledu někoho. Ale alespoň něco.

S mámou jsme se odstěhovaly z našeho společného domu a přestěhovaly se ke Cullenovým. Přesně dva měsíce po přistěhování měla máma s tátou svatbu. Za to jsem byla ráda hned ze dvou důvodů. Mohla jsem se společně s tetou Alice vyřádit na výzdobě, a to jsme si opravdu užily. A zadruhé -  byli konečně oficiálně spolu.

„Nessie, pojď se už konečně najíst,“ zavolala na mě Esmé.

„Už jdu,“ odpověděla jsem.

„To jsi říkala před pěti minutami, vystydne ti to,“ zavolala nazpět. Vydala jsem se tedy konečně dolů.

„Promiň, babi, byla jsem ponořená do psaní,“ omluvila jsem se jí.

„Ty v tom pokračuješ? Myslela jsem, že jsi rodičům slíbila, že to nedopíšeš,“ pokárala mě. Andělsky jsem se na ni usmála.

„Taky, že jo. Já píšu něco jiného,“ zalhala jsem.

„Doufej, že se to nedozví,“ prokoukla to.

„Děkuji, že jim to neřekneš,“ odpověděla jsem jí a pustila se do jídla. Potom jsem se vydala do obýváku. Byli tam skoro všichni.

„Kde jsou máma s tátou?“ zeptala jsem se jich zvědavě.

„Jsou na lovu,“ odpověděl mi Jasper. Na lovu, to jasně. Já ty jejich lovy znám.

„Na co se díváš?“ zeptala jsem se Emmetta a sedla si vedle něj na gauč.

„Na fotbal, ale ten není pro malý prcky,“ odpověděl mi.

„Já nejsem prcek,“ ohradila jsem se.

„Jsi mladší než já,“ usmál se vítězně.

„Ale inteligenčně jsem vyspělejší,“ vrátila jsem mu to.

„To má pravdu,“ ozvala se Rosalie.

„Et tu, Rosalie?“ zakroutil hlavou. Rozesmála jsem se. To byla jeho nejoblíbenější věta, tedy poslední týden. Buďto to říkal tak, jako každý normální člověk, tedy i ty, Rosalie nebo tak, jako teď. Nechápu, co se mu na tom tak líbí.

Vstala jsem a odešla za Alice a Rosalie. Právě vymýšlely novou strategii při nakupování. Přidala jsem se. Zkracovalo mi to čekání na rodiče. Kterým to stejně bude zase trvat moc dlouho. To už znám.

„Kde se vůbec toulá Jacob?“ zeptala se Alice.

„Nevím. Říkal, že někam na chvíli odjíždí. Nevím kam, na to jsem se neptala,“ odpověděla jsem jí.

„Já jen, že tu dneska nebyl,“ řekla. Už jsme to nerozebíraly, vrátily jsme se zpět k plánování strategie. Ne na dlouho. Přestalo mě to bavit. Stejně jsem měla v hlavě jen, jak to ukončím.

Vydala jsem se zpět do pokoje. Je načase se s příběhem rozloučit. Ráda jsem psala to, co se stalo v naší rodině. Bavilo mě to. I když v té době mi to moc legrační nepřipadalo. Tak jo, vymyslím konec. Jak, že končívají pohádky? Ne to by bylo moc kýčovité. Nebo to zkusím. Otevřela jsem soubor a začala.

Dostali jsme šanci, být všichni spolu. Já konečně dostala plnohodnotnou rodinu. No i když musím říct, že někdy bych strýčka Emmetta odkopla na Mars. Ale to by nebyla sranda.

No a jak už to bývá, je načase abych se rozloučila.

Takže, máma, táta, já a zbytek naší rodiny, si v užíval klidnou společnou budoucnost. Vše bylo v pořádku a tak jak se říká. Pokud všichni neumřeli, což je nepravděpodobné, žijí jako spokojená upíří rodinka doposud.

Ale jak se říká. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, kdoví, co nás  ještě čeká.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!