Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/NÁHODA%20LEDA%20VE%20SNU%20001.jpg

Najednou si prostě uvědomíš, že je konec a že už nikdy nezažiješ žádnou lásku. Dokonce už ani nikdy neuvidím žádný film, nedočtu svoji oblíbenou knižní ságu

3. kapitola

Dawn

Ve chvíli, kdy jeho ruka propadla skrze tu mou, pocítila jsem přímo obrovské zklamání.

„Trochu to lechtá,“ snažil se mě utěšit, ale moc se mu to nepovedlo.

Edwarda to totiž možná trochu lechtalo, ale já necítila absolutně nic. Byla jsem opravdu zklamaná, protože jsem na chvíli vážně uvěřila tomu, že to zvládnu.

Mou mysl zaplnily samé vážné myšlenky, pod jejichž tíhou se mi až podlomila kolena. Za normálních okolností by se asi nic vážného nestalo, ale v mém nehmotném stavu to byl zřejmě problém, protože jsem se propadla skrze podlahu a skončila v jejich obýváku o patro níže.

„Co se to děje?“ nechápal Edward a byl u mě dřív, než jsem stihla propadnout až do sklepení.

„Nevím, prostě jsem jen…“ začala jsem, ale ani za boha jsem tu větu nedokázala zakončit.

Edward ke mně elegantně poklekl a zadíval se mi do očí s tak trpělivým výrazem ve tváři, že jsem si začínala myslet, že mu můžu říci naprosto cokoliv a on mě pochopí.

„Vždycky jsem věděla, že umřu mladá, ale nevěděla jsem, že to bude tak moc bolet,“ přiznala jsem mu náhle.

„Myslíš umírání, nebo tenhle pád?“ ujišťoval se.

„Ne, myslím odchod pryč z tohoto světa, od své rodiny a od všeho co znám. Najednou si prostě uvědomíš, že je konec a že už nikdy nezažiješ žádnou lásku. Dokonce už ani nikdy neuvidím žádný film, nedočtu svoji oblíbenou knižní ságu,“ chrlila jsem ze sebe, načež se pousmál. „Vím, že je to banální v porovnání s těmi ostatními věcmi, ale přesto mě to trápí.“

„Ne, myslím, že ti rozumím,“ odporoval mi a opravdu to vypadalo, že chápe, co mu tím vším chci říci.

„Nebýt tebe byla bych jen dým. Nikdo by mě neviděl a asi bych se za čas vypařila nudou,“ prohlásila jsem stále ještě posmutněle.

„A do háje,“ zaklel náhle.

„Co? Jak to myslíš do háje? Tak já se ti tady svěřuji, vylívám si ti duši, což je vlastně to jediné, co momentálně mám a ty…“

„Tak jsem to nemyslel,“ skočil mi do řeči. „Slibuju, že ti pak všechno vysvětlím, ale teď už na to není čas.“

„A to proč?“ chtěla jsem vědět. „Vůbec nechápu o čem to tu mluvíš.“

Chtěla jsem mu toho říct ještě spoustu, protože se mi vůbec nelíbilo, že mě tak nepěkně usekl, ale to už se prudce otevřely vchodové dveře a dovnitř se nahrnula spousta stejně dokonalých a bledých lidí jako byl on sám.

„Bráško, ty jsi zpátky,“ zajásala malá drobná dívka se střapatými vlasy a v ten samý okamžik už mu visela okolo krku a pevně ho objímala.

„Tak počkat, to byl nějak moc rychlý pohyb,“ zpozorněla jsem, ale to už ho přišli přivítat i ostatní členové jeho rodiny.

Tak tohle bylo divné hodně divné a když to řekne duch, tak to už něco znamená…

Už dříve jsem si všimla, že je doktor Cullen jiný a taky trochu divný. Ano, Edward byl taky takový, ale jako jediný mě viděl, takže jsem si stěžovat nemohla. Jenže právě jsem se dozvěděla, že ona byla divná celá jeho rodina.

Jak si mohou být tak podobní a přitom tak odlišní? Evidentně nejsou příbuzní, ale o adoptivních dětech doktora Cullena už se ve špitále namluvilo ledacos. Většina z toho byl samozřejmě nesmysl, ale co naděláte, na každém šprochu pravdy trochu a i kdyby ne, stejně vám to už zůstane v hlavě a nevytlučete si to z ní ani heverem. I když vlastně…

Jauvajz, to bych raději nezkoušela…

Nechala jsem Edwarda s jeho rodinou o samotě, aby se mohli přivítat. Stejně jsem netušila kdo je Tanya, Kate ani ti další, o kterých mluvil a tak to pro mě byla docela dost velká nuda…

***

Edward

Vzhledem k tomu, že má rodina nevěděla, že se zde kromě nás nachází i někdo jiný, nebrali si servitky a pohybovali se naprosto přirozeně. Samozřejmě jsem před nimi na Dawn nemohl promluvit a pokusit se jí to vysvětlit, takže jsem po ní jen vrhnul omluvný pohled a pustil se do vyprávění o svých zážitcích z Denaly. No, ono vlastně jen než jsem vyřídil všechny ty pozdravy trvalo poměrně dlouho a Dawn se mezitím někam vytratila.

Bloudil jsem očima po místnosti a hledal ji, ale marně.

„Kam furt koukáš?“ ptal se mě Emmett.

„Nikam,“ odbyl jsem ho vrátil se ke svému předchozímu vyprávění.

Bylo by neslušné, kdybych jenom tak odešel a to jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem, aby poznali, že něco není v pořádku, nebo jsem spíš nechtěl, aby věděli o Dawn. Rychle jsem jim dopověděl všechno, co chtěli vědět a omluvil jsem se.

Šel jsem do svého pokoje, ale Dawn nikde nebyla. Že bych ji už přestal vidět? Nebo, že by se vrátila do nemocnice? Ne, to mi nepřipadalo pravděpodobné a tak jsem se rozhodl zkontrolovat i venkovní okolí domu. Tam mě ale vyhmátla má všetečná sestřička Alice, která mě znala natolik dobře, že ihned poznala, že se se mnou něco děje.

„Vážně Edwarde, začínám o tebe mít starost, proč tě všech svých vizích na tento týden vidím, jak si povídáš sám se sebou?“ zeptala se rovnou k věci a nezdržovala se zbytečnými zdvořilostmi.

Ani já jsem neměl v plánu jí nic zapírat, protože s Alice jsem si tak nějak nejblíže a pokud mě někdo pochopí, tak to bude právě ona. Pouze jsem ji požádal, aby se mnou zašla dál od domu, aby náš rozhovor zůstal i nadále soukromý.

„Tak už mi to pověz, už jsme dost daleko,“ zaskuhrala.

„Dobře, ale slib mi, že nebudeš vyšilovat,“ žádal jsem ji.

„Jak dlouho už se známe? Myslím, že už bys měl vědět, že mě jen tak něco nerozhází.“

„Leda tak vánoční slevy v létě,“ souhlasil jsem.

„Edwarde, neprodlužuj to a vybal to,“ přikázala mi.

„Občas někoho vídám a…“

„Jako holku?“ vyjekla nadšeně a pak už hned začala chrlit jednu otázku za druhou. „Jaká je? Jak se jmenuje? Znám ji? Je ze školy?“

„Alice, ona není skutečná,“ zarazil jsem ji.

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„Je to duch,“ dostal jsem ze sebe konečně.

„Vtip?“

„Ne, říkám ti pravdu,“ hájil jsem se.

„Tak ty vážně vidíš duchy? Páni! Ty tvoje anténky jsou zřejmě ještě delší, než jsme si mysleli,“ zamumlala a nasadila přemýšlivý výraz.

„Anténky? Já nemám žádné anténky,“ ohradil jsem se.

„Ale jo, máš. Zamysli se. Chytáš myšlenky ostatních a co jiného je duch, když ne vědomí bez těla,“ objasňovala mi svůj přístup k celé věci a pohled na věc.

„No, dobře, ale já pořád nevím, co s ní mám dělat,“ stěžoval jsem si.

„Řekneme jí, že je mrtvá. Třeba umře,“ zauvažovala.

„Věř mi, ona moc dobře ví, že je mrtvá. Nemůže se ničeho dotknout a nikdo kromě mě ji nevidí. Není zase tak hloupá.“

„Hm,“ odmlčela se Alice a hlavou jí vířila jedna teorie za druhou a všechny byly naprosto šílené.

Líně jsem se opřel o kmen jednoho ze stromů a čekal, co dalšího z ní vypadne. Náhle jsem ale zahlédl, jak se přímo před mýma očima zhmotnila Dawn. Objevila se kousek od Alice, ale vůbec si ji nevšímala, proč taky, stejně ji neviděla…

„Hej, Edwarde,“ zavolala na mě a namířila si to ke mně rázným krokem. „Možná jsem mrtvá, ale pořád jsem ve formě a pokud mi okamžitě nepovíš, co jsi zač, budu ti zpívat celou noc, nebo klidně i celý den do ucha Mama Mia až budeš šílenej z nevyspání, jasný?“

„Já, ale nespím,“ informoval jsem ji a Alice tiše naznačil, že onen duch už je tu zase s námi.

„Sakra, tak to věci trochu komplikuje,“ uznala. „Ale i tak. Chodíš do školy a občas se musíš soustředit… Do háje, jak to vlastně myslíš, že nespíš? To jako, že nespíš vůbec?“

„Alice, mohla bys nás prosím nechat o samotě?“ požádal jsem ji, ale oči jsem nespustil z naštvané Dawn.

Cítil jsem ledový vánek na své kůži a slyšel jsem její vzdalující se myšlenky. Byl jsem rád, že nás skutečně nechala o samotě, protože jsem nechtěl, aby byla u toho, až budu Dawn vysvětlovat, že jsem upír.

„Nejsi člověk,“ konstatovala Dawn při pohledu na Alice odcházející tím pro její oči nepřirozeným tempem.

„Ne, ale nikdy jsem ani netvrdil, že jsem,“ pokoušel jsem se hájit.

„Kdo teda jsi?“ zeptala se rozechvělým hlasem.

„Upír,“ řekl jsem hlasem, který byl naprosto prostý emocí.

Nenáviděl jsem se za to, že to musím vyslovit a nenáviděl jsem se za to, že tím jsem. Dawn možná byla duch, ale její reakce byly naprosto lidské. První emoce v její tváři byl údiv a nevíra, následovaná obavou a strachem. Chvíli jako by nevěděla co říci, ale pak v její tváři objevila emoce, kterou jsem tam tedy rozhodně nečekal.

Byl to hněv.

„Ty hajzle,“ řekla nevěřícně a vlepila mi přímo obrovskou facku.

Její dlaň přistála na mé tváři a nejen, že mě skutečně zasáhla, ale bolelo mě to.

„Au,“ sykl jsem překvapeně, protože jsem očekával, že její dlaň znovu jen lehce projde skrze mě.

„To si ze mě chceš ještě utahovat?“ ohradila se a teď už byla fakt naštvaná.

„Ne, ty mi nerozumíš, já tvůj dotek cítil,“ oznámil jsem jí.

Hodnou chvíli tuto informaci zpracovávala. Zkoumala můj výraz a odhadovala, zda jí náhodou nelžu, ale nelhal jsem a ona to musela uznat. I tak neustále kmitala nevěřícným pohledem mezi mou tváří a svou rukou.

„Juchů, já se trefila,“ zajásala náhle a trochu si poskočila.

„Jo a bolelo to.“

„Duchové mají zřejmě větší páru než upíři,“ naparovala se.

„Bereš to docela v pohodě,“ zamručel jsem a čekal, kdy začne znovu vyšilovat.

„Mně nevadí, že jsi upír, ale proč jsi mi to neřekl hned, já ti přeci prozradila, že jsem duch,“ vysvětlila mi jádro celé věci.

„Tak tys měla na vybranou?“ hrál jsem udiveného.

„No, ne. Ale i kdyby, stejně bych ti to řekla,“ prohlásila s neochvějnou jistotou v hlase.

„To už se nedozvíme.“

„To asi ne, ale Carlisle je taky upír?“ ptala se.

„Vlastně nás všechny stvořil,“ objasnil jsem jí, ale nechápal, kam tím míří. „Proč?“

„Nic, jen že asi podám stížnost na lékařskou komoru,“ zavtipkovala a já poznal, že už je zase úplně v pohodě.

„Vážně a jak asi? Jsi mrtvá,“ připomněl jsem jí se smíchem.

„Detailisto.“ Protočila oči a pokusila se mě znovu dotknout a pocuchat mi vlasy, ale nešlo to.

„Myslím, že už je to zase rozbitý,“ postěžovala si při pohledu na své ruce.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

3)  Marcelle (29.06.2015 11:32)

2)  E.T. (29.06.2015 00:30)

Super povídka! Máš další oddanou čtenářku.

1)  Lucka (28.06.2015 20:59)

skvělé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek