Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/228457_detail.jpg

Hou, hou, mrtví jdou,

jeden stojí za tebou.

Začni se bát,

nechtějí si hrát,

mrtvý není kamarád.

Hou, hou...

„Hou, hou, mrtví jdou, jeden stojí za tebou. Začni se bát, nechtějí si hrát… Hou, hou, za tebou…“ broukala si iracionálně, když šla setmělou ulicí. Ani netušila, proč jí to napadlo, jen věděla, že tohle je přesně to, co ji vystihovalo. Blbé načasování! Proč si na strejdu Phila nemohla vzpomenou za bílého dne, na místě, kde je milion lidí a ne sama a v noci?

Phil byl mámin nový manžel. Vyrůstala pod jeho částečnou taktovkou, když se René s Charliem rozvedli. Měla ho ráda a pro mámu to byla skvělá partie, jenže jí vyprávěl po večerech strašidelné historky, ala Freddy Krueger. Tuhle veršovačku si vycucal z prstu během jedné zimní vánice, když byli u jeho rodiny v Kanadě a totálně odříznutí od lidí. Říkanka se jí v tuhle chvíli usídlila v mozku a nechtěla se ani hnout. Poháněna paranoidním strachem přidala do kroku. Skoro běžela. Občas se nenápadně otočila přes rameno a malý batoh si tiskla k hrudi, protože na zádech by jí za něj přeci někdo mohl chytit. Oči měla všude, kde dokázala. Levý roh, pravý kout, silnice, okna prvního patra, roh ulice před ní, za ní, stín u lampy, chlap na druhém chodníku, vlastní nohy, druhý chodník…

Vytřeštila oči a v hrdle jí uvízl výkřik. Někdo tam stál. Viděla ho, ale… Kde je teď?

Hou, hou, mrtví jdou… Blbost! Jen její mozek magoří. Je sama v tmavé – no, tak tohle jí pomůže, když si to bude opakovat. Už jen dva bloky a je doma. Když přidá, možná… U samoobsluhy paní Rosemarcové sedávají staroušci i v noci. Není tak pozdě, určitě tam – do prčic, tam něco je! V tom stínu na rohu ulice pod lampou. Přísahala by, že se tam něco pohnulo. Možná by se měla vrátit k Newtonovým do krámu. Je to blízko. Rozhodně blíž, jak Charlieho dům. Naprázdno polkla a pokusila se zklidnit dech, aby slyšela, jenže v uších jí hučela rozprouděná a adrenalinem vybičovaná krev. Co má v batohu? Dokázala by se jím ubránit? Jen legitku do školy, biologii a oblečení do práce… No, biologií by určitě někoho zabila, kdyby z ní začala předčítat – co to zase mele?!

Přidala do kroku ještě víc, skoro běžela. Prostě se kolem té lampy s ohromným stínem prožene a bude, ne? Jenže ten stín je fakt velký. Docela dobře by se do něj schoval ohromný chlap s motorovou pilou – cože, zase?! Kdyby se přitiskla k tomu baráku, byla by od té lampy rozhodně dál, ale na sto procent není dobrý, když tady bude stepovat na místě. Proběhne to. Možná by nebylo na škodu u toho ječet, jenže zase nechce probudit celou ulici, kvůli svým fantaziím, no ne? Varainta cé je odbočit dřív a vzít to kolem hřbitova – no, tak to je totální blbost! Ještě hřbitov, to by mohla půlkami štípat dvojku plech.

Znovu polkla a zhluboka se nadechla. Několikrát, než se rozeběhla kolem lampy. Vytřeštila oči, když se stín doopravdy pohnul a instinktivně zahnula nejbližším možným únikovým místem. K hřbitovu.

Ani se neohlédla. Běžela, ve spáncích jí tepalo a přísahala by, že slyší za sebou kroky.

Začni se bát, nechtějí si hrát… Hou, hou, někdo běží za tebou…

Už ani nepřemýšlela, jestli někoho vzbudí. Vykřikla, jenže z hrdla se jí vydralo jen hysterické kníknutí. Hlavně nezačít brečet! Nebrečet, nebo nic neuvidí! Utíkej! Zatnula zuby a přidala. Slyšela, jak její podrážky dupají do kaluží po dešti, naráží na asfaltovou ulici a rozléhají se od kamenných zdí domů. Nic víc, jen své podrážky, což pro ni bylo iracionálně ještě horší, než kdyby slyšela funění, slintání, možná nějaký zmutovaný hlas, či dech za krkem. Vyburcovala sama sebe k většímu výkonu. Hlavně dostat krk co nejdál od pronásledovatele. Neodvažovala se otočit. Nemusela kontrolovat, jestli za ní někdo jde. Věděla, že jde. Cítila to v celém těle a nehorázně se bála.

Před očima se jí jako z mlhy objevila brána hřbitova. Bože, jak je blbá, co tady asi? Schová se za náhrobek?! Zatočila a vydala se podél hřbitovní zdi. V boku jí začalo tepat a nemohla popadnout dech. Kdesi vedle ní praskla větývka. Uskočila, nabourala ramenem do kamene a vyjekla bolestí, ale rozhodně nehodlala padnout do trávy a lízat si rány. Zahodila batoh, protože ji zdržoval a vrazila si levou ruku do boku, který ji píchal. Raněnou pravačku si přidržela levým nadloktím. Běželo se jí špatně, ale běžela. Poprvé si dovolila otočit se. Za ní byla jen tma, občas prozářená světlem od lamp kolem hřbitova. Několikrát to zopakovala, než sama sebe částečně ujistila, že nic nevidí. Nikdo tam není. Vzdal to? Nebo je někde ve stínu? Proč zastavuje? Je normální?! Měla by běžet dál, ale když ten batoh není tak daleko. Mohla by se pro něj vrátit, přeci jen tam je vypůjčená biologie a kdo ví, co by se s ní přes noc stalo?

Jeden krok a rozhodnutí bylo pryč, když periferním pohledem spatřila pohyb. Trhla sebou tak prudce, až ji to odmrštilo stranou a znovu se rozeběhla podél zdi. V ruce jí tepalo a bok by si nejraději vyrvala bolestí. Blbá, blbá, blbá! Takhle tomu nahrát! Slyšela ozvěnu kroků, které rozhodně nebyly její. Otočila se přes rameno a konečně zařvala. Hnalo se to za ní. Velký stín, vypadající spíš jako černý mrak!

Pozdě si všimla stromu před ní. Náraz ji odmrštil na záda do trávy. Prohnula se do oblouku v přívalu bolesti a pusu naprázdno otevřela. Čelo měla v jednom ohni a vidění rozostřené, přesto si uvědomila, kdy se nad ní sklonil. Slzy byly jenom na obtíž. Nepomáhaly. Zkusila se odplazit, co nejdál. Nohama se zasekávala o vlhkou noční zem a odrážela se, jenže to klouzalo. Vzlykala, křičela, loučila se s životem…

Záhadným způsobem se jí povedlo přetočit se na kolena a po čtyřech se plazit pryč.

Cosi zavrčelo a jí v žilách ztuhla krev. Zarazila se, přestože to dalo útočníkovi další šanci. To vrčení bylo před ní, ne za ní. Před ní. Něco dalšího tu bylo! Změnila směr, jenže se jí podvrklo zápěstí a obličejem padla rovnou do trávy. Vedle její hlavy se objevila chlupatá tlapa. Nesmysl. Tlapa by nebyla tak ohromně velká! Větší, jak její hlava – skoro. Určitě větší, jak od nějakého zvířete, které by znala. Kde to má druhou? Nad její hlavou? Automaticky si rukama zakryla hlavu a nohy si přitáhla k hrudi, co jen byla schopná. Vrčení neustávalo. Odvážila se podívat, co se děje. Stín, který ji sem dohnal, váhal. Stál tam, kus od nich s měsíčním světlem v zádech. Krčil se, jako kdyby po nich chtěl skočit, ale nedokázal se rozhodnout. Nad její hlavou to taky vrčelo. Tohle byla její noční můra! To ohromné, co stálo u její hlavy, znovu mocně zavrčelo a vedle té tlapy, před její hlavou se ukázaly černé botasky. Halucinace. Viděla, jak si ony botasky stoupají na špičky, jenže se spletla, to byl následek pokrčení kolen. Kdosi si k ní přidřepnul a před její tváří se objevila sněhově bílá ruka.

„Už je to v pořádku… Můžeš vstát, je pryč…“ Ten hlas ji sladce vyprovodil do absolutní tmy bezvědomí. Kdo by to taky ustál?

Hou, hou, mrtví kráčí, utíkej, seč dech ti stačí… vlci tě zachrání, když tě mrtvý nahání… zlaté oči neublíží, když se v noci stíny blíží… Hou, hou, mrtví jdou, jen za Bellou putujou.

Vzbudila se, vedle nočního stolku odpočíval batoh, byla v pyžamu a dovnitř vál čerstvý noční vítr. Vymrštila se na nohy a přibouchla okno. V tu samou chvíli by přísahala, že dole na silnici, pod lampou, stojí někdo v černých botaskách a dívá se nahoru.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

MisaBells

18)  MisaBells (27.06.2011 00:06)

Nebojteeee

sfinga

17)  sfinga (26.06.2011 21:34)

Myšáku !!!! ty jsi zloduch, bojim, bojim

Bosorka

16)  Bosorka (26.06.2011 09:26)

jako by nestačilo - Jedna, dvě klíště jde - ty k tomu přidaš ještě tohle brrrrrr

MisaBells

15)  MisaBells (25.06.2011 22:27)

No páni! Moc děkuju zlatíčka! Ani jsem nečekala takovou reakci. A to já to psala na noční, kde široko daleko nikdo! :D Díky vám!

KalamityJane

14)  KalamityJane (25.06.2011 21:18)

Teda holka, já tu říkanku nemůžu od včerejška dostat z hlavy. To se dělá? :D :D

julie

13)  julie (25.06.2011 21:17)

Ježíš to je nádhera!!! Tak už vím, co budu říkat holkám, než odejdu spinkat do maringotky a je nechám samotné ve srubu.. Nejlíp potom, co si jako večerníka pustíme Lovce duchů... A na záchod se chodí do kadiboudy!!!

MaiQa

12)  MaiQa (25.06.2011 17:12)

Tak jo. Bella není jediná, komu ta básnička zní v uších. Jeden mi to v nich pořád dokola a stále mám husí kůži.

11)  Anna43474 (25.06.2011 15:31)

Tyvole Míšo Já z tebe budu mít normálně trauma
Hou, hou, mrtví jdou...
TKSATVO

Kaca

10)  Kaca (25.06.2011 14:07)

Říkala jsem ti to jednou a říkám ti to i podruhé. Ty bys měla být hororový básník, protože nahánět slovy pouhými rýmy ti vážně jde. I u té básničky, cos mi složila, byla perfektní pro situaci, tak tahle byla perfektní na neklidné sny.

9)  Pája (25.06.2011 13:31)

Páni, to bylo jak od Hitchcocka, normálně jsem se klepala strachy s Bellou, i za bílého dne
Bylo to super...další rýmovačka, kterou určitě nedostanu z hlavy...napětí od začátku do konce, nebylo by pokračování??

Jula

8)  Jula (25.06.2011 10:40)

Naštěstí jsem to taky četla až ráno, nevím, jak bych se s tím v noci vypořádala
Míšo, moc se Ti to povedlo

7)  arisa (25.06.2011 10:30)

tomu říkám uělecky napsaný horor ještě, že jsem si to přečetla až teď

eMuska

6)  eMuska (25.06.2011 09:26)

Ježkov zrak! To bolo dosť - desivé! Ejš! Normálne som sa šokla!

Hanetka

5)  Hanetka (25.06.2011 09:09)

Hou, hou, mrtví jdou,
dneska z hrobu vylezou.
Prchej jak chceš, však neusneš,
záchranu před nimi už nenajdeš.
Hou, hou, mrtví jdou,
zlatýma očima tě uhranou.
Všechno, co máš, jim ráda dáš,
lásku i život, to dnes uděláš!

SarkaS

4)  SarkaS (25.06.2011 01:08)

Tak, teď jsem totálně v hajzlu. Tuhle říkanku si už z mozku nevygumuju, a jednou až zase půjdu v noci potmě na záchod na mě z poza temného rohu v mé mysli vyskočí a já dostanu infarkt na schodech, je to jasny Ale jinak to bylo geniální Miško

KalamityJane

3)  KalamityJane (24.06.2011 23:07)

teda ta říkanka má grády! celé je to moc pěkné

milica

2)  milica (24.06.2011 22:46)

ÚÚÚÚÚÚ, tohle jsem teď v noci neměla číst. Už vidim jak mi celou noc bude znít v uších ta říkanka
Bojim, bojim. Pěkně jsi to napsala

monikola

1)  monikola (24.06.2011 22:44)

pááááááááááááááááni som sa akoro pototo skvelé čítanie na takúto nočnú hodinu najskôr som mala pocit,že by to chcelo pokračko, ale vlastne sa mi to páči také aké to je... pekne si nechala na nás, nech si myslíme a domyslíme čo chceme
proste

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek