Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/mbk.jpg

Tohle téma bylo sepsáno už mnohokrát. Byla to původně jen báseň, ale je moc krátká na samostatné zveřejnění, tak jsem k ní dodělala takovou hru se slovy...

Na útese

 

Mé oči plné smutku hledí na šedou oblohu, která odráží smutek v mé duši. Kapky deště stékají po mé tváři a připojují se k nesčetným slzám. Co je to za život? Život bez lásky, bez naděje, bez něj… Copak můžu dál žít, když nemám srdce? Zuřivý vítr mi znovu smetá vlasy do očí a rozvlňuje stromy. Hladina vody v hluboké propasti je neklidná, jako mé myšlenky, a černá, jako má duše. Bál se, abych o ni nepřišla. Ale tím, že odešel, si ji vzal sebou. Nestojím o ni! Nestojím o nic, když tu není se mnou, aby mi zabránil v tom skutku. Nestojí tu se mnou, aby mě chytil za ruku, až budu padat. Jen ve větru tiše zní jeho hlas. Proč mě prosí? Já o to nestojím!

Vítr se mi znovu opřel do mých zad a donutil mne udělat další krok blíže smrti. Dívám se s úsměvem na bouřlivé moře jako na temnotu, ve které se ztratí moje beznaděj. Mé srdce už dávno puklo. Už dávno neslyším jeho tlukot, který je tak tichý. Kdysi dávno bylo tak hlasité, tehdy, když byl se mnou, když se mne dotknul… Udělala jsem další krok ke kraji. Už mne nic nedělilo od konce té bolesti. Ta díra v mé hrudi mi už nebude na obtíž. Já už nebudu na obtíž. Tento svět  si hravě poradí bez mé hloupé naivní duše. Jen jeden krok. Jen jeden jediný nicotný krok a budu volná. S radostí přivítám temnotu smrti, kde není žádné trápení, žádná bolest. Jemu to vadit nebude. Už mu na mě nezáleží.

Mé oči se zalily slzami s větší intenzitou. Neviděla jsem přes ně tu propast, kterou tak ráda uvítám. Stále je pode mnou a čeká, až se rozhodnu. Mé  rozhodnutí však padlo. Musela to vidět. Ano, musela to vidět i ona, která mě opustila, když jsem ji potřebovala nejvíce. Nezbylo tu však nic, žádná útěcha, žádná naděje. I jí na mě nezáleží. Bylo její přátelství další částí plánu, jak mě co nejbolestivěji zabít? Proč by jinak odcházela bez rozloučení a už by se mi neozvala.

„Bello, prosím!“ zašeptal vítr, nesoucí jeho hlas.

„Proč? Opustil jsi mě.“ Odpověděla jsem mu. Kdyby tu byl někdo se mnou, řekl by, že jsem blázen. Já jen mluvím s větrem, se vzduchem, který mě jako jediný spojuje s ním.

„Prosím!“ zašeptal vítr znovu.

„Ne!“ zakroutila jsem hlavou. Vítr do mě znovu zafoukal, tentokrát však směrem od propasti. Spolčil se snad proti mně? To chce, abych dál žila a trápila se jeho falešnou láskou? To jsem snad nevytrpěla dost?!

„Sbohem Edwarde, miluji tě a to se nikdy nezmění!“ zašeptala jsem do větru a vykročila se napříč temnotě. Už nebude žádná bolest, žádné trápení, žádný život.

 


 

Báseň k předchozím slovům

Opustil mě,

zůstala jsem tu sama.

Ve věčné tmě,

v hrudi velká rána.

.

To srdce tam kdysi žilo,

zabil je jediným slovem.

Kdysi dávno radosti bylo,

skončila však jediným novem.

.

Jako jeho matka tu teď stojím,

zemřel mi někdo jako jí.

Hluboké nicoty se nebojím,

jen ta mé rány zahojí.

.

Proč žít dál s velkou bolestí,

na útese tiše pláču.

Loučím se s každou starostí,

ráda tu stojím a skáču.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  kajka (06.03.2012 19:46)

Možná už to tu bylo, ale pokaždé je to trochu jiné.
Líbí se mi tvoje báseň i povídka.

5)  Fanny (29.10.2010 15:07)

Věčně omílané téma, ano. Ale něco na něm bude, když o něm všichni píší a ještě více čtou, ne?

Rosalie7

4)  Rosalie7 (17.05.2010 01:21)

Tohle se ti moc povedlo a myslím, že to nepotřebuje nic dodat - snad jen

Silvaren

3)  Silvaren (15.05.2010 22:08)

:'-( :'-( :'-( Moc s ní cítím, ale stejně křičím: "NE!"

Iwka

2)  Iwka (15.05.2010 15:04)

Tohle téma je sice velmi oblíbené, ale stejně jsem si řekla, že si to zkusím přečíst - třeba to bude originál. A dobře jsem udělala - moc se mi to líbilo

sedlina8

1)  sedlina8 (15.05.2010 14:48)

moc hezká povídka i báseň ...jak jsi řekla, na tohle téma bylo napsáno mnoho povídek, ale mě se ta tvoje i přesto moc líbí;):)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still