Sekce

Galerie

/gallery/e9a737bdecfasds_46031664_o2.jpg

 

Někteřtvrdí, že svět zajde ohněm, druzí, že zničí ho led. To co znám z vášně, přinutilo mě k ohni se přiklánět...

Nic není věčné a jasné je, že svět jednou skončí. Co takhle... v plamenech slunce?

Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm...

Nic není věčné a jasné je, že svět jednou skončí. Co takhle... v plamenech slunce?

Na dosah ruky


Kdyby to byly jen pouhé minuty, co by vás dělily od vaší smrti, a vy byste se mohli rozhodnout, jak a kde zemřete, jak byste si zvolili? Když vás však dělí dny a nevyhnutelný osud rozhodl za vás… chcete poslední chvíle vašeho života strávit s osobou, kterou nadevše milujete. S nejlepším přítelem, se sestrou, bratrem, matkou, otcem nebo i s dítětem, které je vaše. Však Jake byl mrtvý. Dceru mi vzaly plameny. Charlie zemřel před staletími a René na tom nebyla jinak.

Když však máte strach z toho, co vás čeká a zároveň se bojíte podívat do očí svým nejbližším? Brzy je ztratím a oni ztratí mě. Už je neuvidím, už… Už dávno jsem ztratila naději…

Tak stojím tu pod nehynoucími plameny slunce. Proč? Je jediná má otázka. Nakonec se mi podlomí nohy a já padnu na rozpálený písek. Naberu ho do dlaně a cítím, jak mě rozpálená zrníčka štípou do ledové kůže. Proč? Vyprázdním svou ruku, kterou vzápětí vztáhnu ku slunci. V tichosti a bez dechu ji pozoruji. Září, ale ta jasná záře se ztrácí v paprscích slunce… A do očí mě štípe světlo z tváří. Celá svítím jak maják na moři a přesto, že světlo je intenzivnější než dřív, vidět je méně. Ztrácí se v slunci. Protože, proto…

Jen zlehka se dotýkám písku a hledím do dáli před sebe. Věděla jsem, že svět jednou skončí, tak proč mi to připadá příliš brzy? Pak za sebou zaslechnu kroky. Vstanu a obrátím se. Edward se na mě usměje a já ho obejmu.

Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm,“ zašeptám, „druzí, že zničí ho led. To, co znám z vášně, přinutilo mě k ohni se přiklánět. Však jestli se ohněm svět nezmrzačí, znám natolik i nenávist, abych si byl docela jist, že led by to svedl, že na to stačí.“ Hledím mu do černých očí a pak se vzlyky pronesu: „Oheň to je. To on nás zničí.“ Rozpláču se a on mě k sobě přivine blíž.

„Neplač, Bello…“ stačí jen zašeptat, protože sám neví, co na to říct.

„Nechci tam, Edwarde, já do pekla nechci! Co když nás něco rozdělí?“

„Nerozdělí,“ šeptne. „Navždy zůstaneme spolu… s tebou bude i v pekle ráj.“ A já se na to usměji.

„Jsi vždy tak galantní,“ poznamenám. „Chybí mi ty naše lovy, kdy nebylo nic než jen my dva. Bez starostí… Však k čemu teď lov? A na co? V krku mě pálí už tak dlouho, že to ani nevnímám, ale přesto mi to chybí,“ můj šepot zanikne někde mezi lapáním po vzduchu. „Všechno se ztratilo tak dávno, že už není možné to najít. Hledání…“ zarazím se. „Dnes i čistý vzduch musím hledat, abych vůbec promluvila,“ postesknu si. „Chtěla bych opět dýchat čerstvý a čistý kyslík a ne toto zkažené jedovaté bůh-ví-co!“ Zničeně si povzdechnu.

„Jak to vůbec dopadne? Jak to, že se to všechno děje?“ Ve chvíli kdy zazněly mé otázky, mě Edward opět objal. Tisknul mě k sobě vší silou, jako by se bál, že mne ve vteřině ztratí.

„Začalo to sluncem,“ Edward šeptal, jako by mi vyprávěl příběh z dávné minulosti. „Jednoho dne se stalo, že něco prostě začalo být špatně a slunce se začalo zvětšovat. Čím bylo větší, tím větší bylo teplo a větší šance, že jednoho dne… vybuchne.“ Uchopil mou ruku a vedl mě vpředu pouští.

„Tak se stalo, že rostliny nedokázaly v náporu slunce dál růst… uschly. A bez rostlin začal ubývat kyslík. To byl další problém, bez kyslíku lidé přežít nemohli. Voda se postupně začala vypařovat. A tak se stalo, že lidská rasa vymřela. Bez vody, bez kyslíku, jen v neúprosném žáru…“ Zastavil se a tak jako já předtím natáhl ruku. „Vidíš? Skoro jako bych se ho mohl dotknout, jako bych ho mohl vzít do dlaní… Už je příliš velké… Je příliš pozdě…“ odmlčel se.

„To co teprve přijde… Až voda vyschne úplně a bude stoupat vzhůru, oddělí se molekuly vody od kyslíku. Voda bude stoupat dál… však kyslík zůstane zde… A svět shoří,“ zakončil svou řeč lhostejným tónem, když jsem mu však pohlédla do očí, spatřila jsem bolest. A strach.

„Takže je konec,“ vyslovila jsem nahlas dávno jasnou věc. „Prostě svět skončí. Shoří. A my… s ním.“ S bolestným výrazem kývl.

„Je načase se s tím smířit,“ zašeptal. A čekat…

***

„Protože oheň má moc nad vodou..."

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

anetta

4)  anetta (09.03.2012 16:48)

Nádherná, smutná povídka...

eMuska

3)  eMuska (01.03.2012 23:36)

zaplavil ma až nostalgický pocit a ak si odmyslím spojenie "zánik ľudstva", na ktoré som z osobných dôvodov citlivá, je to krásna smutná poviedka o tom, ako sa dotknúť slnka. Keď si predstavím, koľkí o tom hovoria, snívajú... Aká isrónia!
Podarilo sa ti to veľmi pekne napísať...

maryblack

2)  maryblack (01.03.2012 20:04)

Nádhera

Astrid

1)  Astrid (01.03.2012 18:23)

Krásny žalospev nad sebou samou. Cesta do pekla môže byť niekedy nanajvyš jasná
ale ako vždy moc pekné prevedenie lyrických myšlienok do malej fanfiction. ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward - EC promo