29.05.2010 [16:00], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 33×, zobrazeno 7908×

Na staveništi

Pozorovala jsem je z okna. Usadili se tam hned, jakmile Misty přijela ze školy a snědla obrovskou svačinu – a od té doby se prakticky ani nepohnuli. Ona občas změnila pozici. Nadzvedla se na loktech, jednou si i klekla, ale většinu času strávila s foťákem přilepeným k jeho obličeji. Nejdřív se zase pokoušela vyfotit třypt jeho pokožky, s postupujícím časem se snažila zachytit odlesk červánků v jeho očích.
Za celou dobu ani jeden z nich nepromluvil. Už v trávě před domem leželi skoro tři hodiny.
Moje dcera byla regulerně omámená. A zamilovaná. Ani jsem se nemusela podívat na Jaspera, který zasněně sledoval svou dlaň a občas jí vtiskl letmý polibek. Alice s Esmé zařizovala to další patro, sháněly ve městě potřebný materiál, a chudák Jasper si neměl svou lásku na kom vybít.

Hrozně ráda bych hezky ze zvyku zabručela něco o tom, že jsou patetičtí, trapní a celkově otravní. Pravda ale byla, že mi bylo dobře. Skvěle. Tak nějak jsem měla pocit, že přesně takhle to má být. Že to tak mělo být vždycky. Iracionální, já vím – ale jsem upírka, tak proč by se kolem prostě nemohly dít takovéhle věci?

„Přesně takhle jsme se cítili tenkrát s Willem, víš?“ ozval se od klavíru Edward. „Že to tak má být. A Alice to věděla už o mně a o Belle, ale já se snažil udělat všechno proto, aby její pocit nebyl správný. A jak to málem dopadlo...“

Mluvíš na mě, nebo trpíš samomluvou?

Jen s úsměvem zavrtěl hlavou a dál hrál. A já se šla podívat za mládeží ven.

„Víte o tom, že bude tma? Slyším až dovnitř, jak Missie kručí v břiše,“ pronesla jsem jako správná matka, když jsem přišla k dvojici v trávě.

Už jdem, mami.

„Držíte bobříka mlčení?“

Mami...

„Jestli si myslíš, že jsem trapná, měla bys to říct nahlas,“ nedala jsem se jen tak odehnat. Bavilo mě sledovat její rozpaky; nejradši by mi vážně narovinu řekla, ať vysmahnu a nechám je ještě chvíli na pokoji, ale vážně byla až moc hodná. Geny po Willovi, jinak si to nedovedu vysvětlit.

„My přijdem,“ zamumlala polohlasně. „Chci ještě zkusit šero, víš?“

„Kdyby Dean nebyl upír, už dávno by ho brněl zadek a nastydly mu ledviny,“ řekla jsem jen tak mimochodem a už jsem se cítila trochu trapně. Vážně bych měla vysmahnout a nedělat ze sebe krávu. Edwardův pobavený smích mě v tom jen utvrdil.

„Mě to baví,“ pronesl Dean a zase se spokojeně díval na Misty. Hm. Tak abych šla.

Jenže v ten moment jsem uslyšla dvě auta, která nepokračovala dál po státní silnici, ale zahnula k nám. Jedno bylo určitě Esméino, druhé jsem nedokázala identifikovat. Zamračila jsem se a na klidu mi nepřidal ani Will a Edward, kteří se okamžitě objevili u nás.

„Co je?“ nechápala Misty. Dean už taky vstal. Cizí auta, neohlášená cizí auta, nikdy nevěstila nic dobrého.

„Někdo jede s Esmé a Alicí,“ vysvětlila jsem jí. „Nejspíš se nic neděje, ale je zvláštní, že nás nevarovaly předem.“

Pak jsme ucítili pach několika lidí a všichni jsme se zklidnili. Žádní cizí upíři. Moment, několik lidí? Co to sakra má být?

Edward udělal zvuk, jako když z něj někdo vymáčkně zbytek vzduchu. A pak si povzdechnul. A pak rezignovaně odkráčel zpátky do domu.

„Děkujeme, že ses s náma o to zjištění podělil!“ křikla jsem za ním. To už po příjezdové cestě přijíždělo tmavé BMW s kouřovými skly a za ním nějaký minivan. Mezi předními světly měl nápis Tesařské práce.

„O-ou,“ udělala Misty.

„Do háje,“ udělala jsem já.

Stavební úpravy evidentně začnou mnohem dřív, než jsme čekali. Ale že začnou v osm večer, to mě fakt nenapadlo. Z BMW vyskočila Alice a dohopkala k nám.

„Sehnali jsme tuhle ochotnou firmu a ještě dneska nám tu složí materiál, aby mohli hned ráno začít, to je super, ne?“

A Esmé se přidala:

„Tak úžasní, šikovní a ochotní řemeslníci se jen tak nevidí!“

A z dodávky vylezl chlapík ve středním věku a s pootevřenou pusou si prohlížel náš srub-nesrub. Tři jeho kolegové následovali jeho vzoru a já v tu chvíli upřímně pochybovala o jejich úžasnosti.

„Nemohlo to počkat do rána?“ nechápal Will.

„Nebo do nikdy?“ ušklíbla jsem se já.

„A kde mají ten materiál? Pár prkýnek vzadu v autě?“ zajímal se můj muž. Esmé řešila s předákem těch dělníků, kam bude vhodné materiál složit, a Alice se na nás šťastně usmívala.

„Bude to taková krása! Tři pokoje tam budou!“ rozplývala se. Začala jsem počítat. Aktuálně potřebujeme jeden pokoj. Jeden pro hosty. A jeden... Ehm... Jen tak, aby jich byl lichej počet, nebo co?

Nepotřebujeme žádnej pokoj.

„Ale jo, Dean nemůže pořád oxidovat v obýváku,“ řekla jsem nepřítomně. Will se na mě tázavě podíval a Dean si lehce odkašlal.

To máš pravdu...

„Misty,“ podívala jsem se na ni a překvapilo mě, jak odhodlaně se tváří. Musela jsem se usmát a veškerý rodičovský respekt šel do háje. „Já tě chápu. Ale na to je brzo.“

Stejně jsme pořád spolu. Je se mnou i v noci. Nebudeme dělat žádný nepravosti, stejně byste to všichni slyšeli!

Will se rozpačitě podrbal za uchem. Mluvila i k němu. A já tak nějak nevěděla, co říct. On taky nevěděl, co říct. Příručku pro upíří rodiče pětiletých dětí ještě nikdo nevydal. Naštěstí nám do karet nahrál zvuk rotorů, který se přibližoval jednoznačně k nám.

„Alice?!“ vyjekla jsem. Ta se jen roztomile usmála a už táhla dva dělníky k severní straně domu, kde byl plácek, na kterém Emmett občas hrával s Jakem fotbálek. Další dělník se vydal k autu a z kufru vytáhl dvě velké baterky. V tu chvíli se na obzoru objevil velký dopravní vrtulník, který na lanech pod sebou nesl klády a trámy.

„Bezva. Míň nápaději už to nešlo, co?“ zasyčela jsem a litovala, že Rosalie je na krátké dovolené s Emmettem. Ta by je seřvala!

Vrtulník doletěl nad nás a jeden z těch tesařů začal zuřivě máchat světly sem a tam. Další tři čekali jak trubky, až na ně pilot shodí ten náklad. Nebo tak aspoň vypadali.

S Willem jsme na ně zírali s pootevřenými ústy. Misty se nervózně pochechtávala. Dean vypadal naprosto typicky. Nezúčastněně.

„Na tohle nemám nervy,“ zaúpěla jsem, když se ti komici začali s pilotem domlouvat přes vysílačku a ujasňovat si, která pravá strana je přesně pravá – jestli ta pilotova, nebo ta jejich. Zmizela jsem do domu. Edward trochu nabroušeně mluvil po telefonu s Carlislem a Bella odnášela vázy a historické kousky ozdob z polic u severní stěny domu.

„Jen pro jistotu,“ mrkla na mě.

Z téhle rodiny mi vážně jednou hrábne!

Šla jsem k počítači pokecat s Riverem. Už se ani nedivil, když jsem mu vylíčila, co se právě teď děje venku. Přestože se osobně viděl jen se mnou a s Jacobem, znal nás za tu dobu dokonale. Jako vždy mi chtěl nejdřív ukázat finanční výsledky firmy, ale stačilo mu ukázat miniaturní projekci orla, kterého někdo trefil bumerangem a on se nezřízeně zřítil k zemi, a byl klid.

Stejně jsem to nechápala. Nebo jsem to možná nechtěla pochopit. Proč o nás River může vědět všechno a Jim s Natem nic? Když Nat tuší, že ne všechno je normální? River je přece taky člověk. Nepřišlo mi to fér, ale kdykoliv jsem na tohle téma chtěla začít debatu s kýmkoliv z rodiny, oni vždy vytáhli řeč o tom, že jsem věděla, že časem přijdu o své lidské blízké. A že už teď jsme tak velká skupina, že kdyby se o nás dozvěděl Aro, okamžitě by se se m vydal a našel by si záminku pro to, aby nás zničil. Nebo aby nás rozdělil. I proto teď Will trávil sledováním dění ve Volterře dvakrát víc času, než kdysi po jeho příchodu k nám.

A mně to nepřišlo fér. Co je mi do podělanecj Volturiovejch? Děláme snad něco, co nesmíme? Ne. Naopak. Ani nepřitahujeme pozornost tím, že v našem okolí mizí lidi! Edward už tyhle moje myšlenkové výkřiky ani nekomentoval. Že prý se s tím prostě musím smířit.

A já tak nějak tušila, že je to prostě nevyhnutelné. V koutku duše jsem s tím už dávno smířená byla. Jen mi to bylo hrozně líto.

Další dny byly jak z noční můry.

Hromada lidí. Ne, zpět. Hromada zmatených dělníků, kteří pobíhali po domě nahoru a dolu, volali na sebe, házeli po sobě metry a vodováhy. Vlezli všude, prolezli všechno, dupali, smrděli. Používali koupelnu pro hosty v přízemí! Přemýšleli, dumali nad plány, Telefonovali, ověřovali, hádali se. Odpočívali. Často.

A pokoušeli se se mnou zapříst konverzaci.

Neměla jsem kam utéct. Byli vážně všude. I v pracovně. A když jsem byla u nás v ložnici a pokoušela se psát tam, stejně každou chvíli někdo z nich klepal a s bodrým Paninko se dožadoval mé pozornosti.

Jeden malej tygřík. Ať je sranda. Nebo tyranosaurus. A byl by klid.

Jenže okamžitě mi volala Alice a pištěla, že žádné projekce a ať se proboha chovám slušně!

Nechápala jsem to. Vždycky se domy upravovaly jen svépomocí, upírskou rychlostí. Jen kovárny se dělaly po lidsku, protože byly moc na očích. Tak proč teď proč tohle?

Prý protože se snažíme být opravdu co nejvíc lidští.

Když jsem tak koukala na ty chrchlající muže kolem, nebyla jsem si jistá, jestli lidsky je přesně to, jak chci vypadat.

Vydržela jsem to jen první den. Všichni byli ve škole a v práci, jen Dean se odebral do lesa, protože prý potřebuje něco malého ulovit a taky najít Misty místo k focení. Když se mě odpoledne pokusil jeden z těch truhlářů pozvat na šipky, volala jsem Willovi, ať okamžitě přijede, jinak se stane děsivá nehoda.

„Nesmíš být tak předpojatá vůči dělnickým profesím, lásko,“ uklidňoval mě pobaveně. „Já jsem taky dělník!“

„Ne! Je dělník a dělník!“ vztekala jsem se. „A ty navíc ani nejsi dělník! Prostě přijeď! Prosím! Zachraň mě!“

Čekal zákazníka. Nemohl hned přijet, ale zavolal Deanovi. Ten si vzpomněl na to, že dostal za úkol na mě dávat pozor, a během chvilky se vynořil z lesa.

„Chápu. Hnedka sem se vám nezalíbil,“ nacpal se mi ten otravný člověk znovu do zorného pole. „Asi ste zvyklá na něco jinýho. Ale se mnou neprohloupíte, vážně!“

„Tím jsem si skoro jist,“ zabručel mu Dean za zády. Stačil jeden pohled na poodkryté zuby a měla jsem od nápadníka pokoj.

„Měla jsem po něm skočit,“ zavrčela jsem potichu.

„Tos teda neměla,“ nesouhlasil Dean. „Nechci tu žádnou konkurenci. Jediný tvůj upír jsem já, a basta!“

„Můj upír?“ uchechtla jsem se. Myslel to vážně. Rozpačitě pokrčil rameny.

„Jo, já vím,“ zamumlala jsem. „Ale mami mi říkat nebudeš!“ Vypadal spokojeně, usadil se na vedlejším křesle a pozoroval mě, jak píšu. A když se do místnosti nahrnul někdo z těch řemeslníků, nasadil výhružnou masku. Najednou jim práce odsýpala pěkně od ruky.

„Říkal ti Edward, co jsem dělal?“ zeptal se najednou. Zvedla jsem k němu oči a zavrtěla hlavou. Neptali jsme se ho. Když by chtěl, řekl by nám to sám. Edward uměl ctít soukromí myšlenek.

„Chtěl jsem si vyzkoušet žít opravdově. Věděl jsem, co dělal Will, co dělal Edward. Přišlo mi to jako dobrý nápad – zbavit svět pár škůdců. Rozhoupal jsem se v Denali, protože jsem tam hodně mluvil s Garrettem. Nomád, co si dělá co chce, a zachraňuje nebohé oběti - to znělo dobře. Navíc jsem měl pořád pocit, že ti trochu překážím, tak jsem se rozhodl zmizet. Jenže jsi se mnou byla pořád,“ zaťukal si na hlavu.

„Když jsem pak v Torontu chytil pod krkem prvního úchyla, hrozně jsem se těšil na to, až ho ochutnám. Vtom jsem si zase vzpomněl na tebe a na Misty. Nakonec jsem ho odnesl před policejní stanici a nechal jim ho tam,“ ušklíbl se. Zírala jsem na něj, překvapená, zmatená. Počítala jsem s tím, že se živil lidskou krví, a že dorazil půl roku po vydání knížky, protože se musel znovu naučit lovit zvířata, nebo čekal, až mu zezlátnou oči. Ale on evidentně člověka nikdy neochutnal...

„Proč já?“ hlesla jsem. „Proč sis vzpomněl na nás? Všechno je ti jedno, Deane, i ten člověk ti měl bejt ukradenej.“

„No, neřeším skoro nic,“ zamyslel se. „Jen tebe a Misty. Prostě jste moje rodina...“

Měla jsem chuť si dojetím lehce vzlyknout. Asi nějak postupně měknu, nebo co. Byla jsem na něj naprosto upřímně pyšná.

Jestli si Alice myslela, že se budeme rvát o to, který z nových pokojů bude patřit komu, pletla se. Bylo nám to všem šumák. Všichni jsme byli spokojeni se stávajícím rozmístěním, jediný bezprizorní byl Dean – a tomu bylo úplně putna, kam si dá svých pár věcí. Alice sice systematicky pracovala na doplnění jeho šatníku, ale protože ještě neměl vlastní šatní skříň, nemohla se pořádně rozjet. A i to jí trochu kazilo náladu. Celkově vzato – Alice byla pěkně zrpuzlá.

Misty byla taky pěkně zpruzlá. Měla pocit, že je dostatečně velká na to, aby sdílela jeden společný pokoj s Deanem. A bylo to pochopitelné, protože tomu tak už prakticky bylo. Dean byl s ní, když si dělala úkoly, lovil s ní, trávili spolu veškerý čas, kdy byla Misty doma. Večer ji uspával, zůstával u ní přes noc a ráno ji budil.

Naše argumenty byly pěkně trapné, to jsem musela uznat i já.

„Až budeš plnoletá!“ A v duchu jsem si přitom říkala, co asi bude za rok nebo dva jinak? Jenže i když jsme nebyli normální rodina a normální lidi, chtěla jsem, aby aspoň něco bylo tak, jak je zvykem. Budou spolu pak žít věčně, tak snad chvilku vydrží, ne? Navíc po tchýňovském rozhovoru s Esmé a Bellou jsem nabyla jistoty, že to tak prostě má být. Jake se k Nessie stěhoval taky až když byla plnoletá. Prostě to tak bude. A basta.

Zařizování alespoň jednoho pokoje Alici trochu zvedlo náladu. Misty ne. Naštěstí tu byl Dean, který její brblání statečně snášel. Dokonce začal tak nějak cullenovatět, což se prostě stane evidentně všem, kdo se k téhle rodině přiblíží na dobu delší, než týden. On sám jí domlouval, ať nespěchá a netlačí na pilu. Vybavila se mi trochu zastřená lidská vzpomínka na to, jak se ke mně při zkouškovém období Will odmítal přobližovat, aby mě nerozptyloval. Pch. Musí to tu lítat ve vzduchu jako kapénková nákaza, jinak si to nedovedu vysvětlit. A skoro bych se vsadila, že Misty jednou dostane ostrov, co?

Večer jsem si na to všechno dohromady stěžovala Riverovi.

„Já vím, že ti to je v podstatě jedno, ale musím to říct někomu nezaujatýmu, víš?“ zubila jsem se na něj. „Prostě je tu blázinec, nálady se tu střídají, Jasper je z toho zmatenej, Edward brzo dostane migrénu a já se z Misiných vnucovaných výčitek zcvoknu. Bezva rodinka, viď? Aspoň že dělníci už budou nejdýl do tří dnů hotoví.“

Mlčky mě nechal vymluvit, jen nepřítomně přikyvoval a usmíval se. Zbystřila jsem.

„Děje se něco?“

Povzdechl si:

„Nevím, jen mám pocit, že je toho teď na mě nějak moc. Hodně zakázek, pár lidí je nemocných a na mě asi taky něco leze... Možná je celkově něco ve vzduchu, když i u vás je takhle divno.“

„Proč jsi něco neřekl? Chceš mluvit s Carlislem? Třeba tě dokáže prohlídnout přes webkameru?“ navrhla jsem. Upřímně se rozesmál:

„Ne, v pohodě, Minnie. Bude to dobrý, jen se potřebuju konečně vyspat. Zítra mám schůzku s jedním začínajícím režisérem. Má trochu megalomanský sklony a chystá prý nějaký velký trhák, tak se na něj ještě potřebuju připravit. Dneska to ukončím brzo, nevadí?“

„Jasně, že ne,“ uklidňovala jsem ho. „Vyspi se na to. Jo a příště neseď tak blízko monitoru, budou tě bolet oči,“ dodala jsem. Zabral skoro celou obrazovku.

„Provedu, madam,“ zakřenil se na mě, zamával a odpojil se.

Stejně je to hezoun. A přitom byl pořád sám. Tušila jsem, že zjištění, že jednou by se z něj teoreticky mohl stát pták, mu nějak bránilo v navázání vztahu. Kdyby byl u svého kmene, nebyl by v tom problém, jenže on nechtěl. Chtěl před tím utéct. A nakonec byl sám.

„On se s tím časem srovná,“ přesvědčoval mě Edward. Doufala jsem, že má pravdu. Vážně jsem Rivera měla ráda. Měli bychom mu najít nějakou indiánku, nebo tak něco...

„Už zase děláš kuplířku?“ mrkl na mě vesele. Zamračila jsem se. Taky pravda. Nebudu dělat kuplířku. Co když mi to vážně jde a umím lidi dávat dohromady? Neznám žádnou volnou indiánku, že. Jediná na ocet je stále, zase a opět, Tanya.

A to Riverovi nemůžu udělat.

První den bez dělníků. Druhé patro bylo hotovo a musela jsem přiznat, že se povedlo. Dokonce jsem na malinkou chvíli zauvažovala o tom, že jeden z těch dvou volných pokojů bychom mohli s Willem obsadit. Jen co jsem na Alicicně tváři viděla záblesk vize a následného nadšení, zase jsem se rozmyslela, a ona na mě zavrčela. Poslala jsem jí vzdušný polibek.

Teď jsem se v kuchyni pokoušela po paměti udělat steaky. Na nich se prakticky nedalo nic zkazit, a Misty je ráno loudila. Esmé ale byla odjetá někde pryč, tak vaření zbylo na mě. Dean mě zamračeně pozoroval a krčil nos.

„Ale no tak! Je to ještě syrový maso, tohle ti zatím nemůže smrdět,“ dobírala jsem si ho a kořenila jednotlivé plátky.

„Když to vidím, co jí na to sypeš, mám strach, že ji chceš otrávit,“ rýpnul si do mě. Strčila jsem mu pod nos směs bylinek. Zaksichtil se a někam se vypařil.

„Uvidíš, jak se bude oblizovat!“ křikla jsem za ním ještě a pak jsem na rozpálenou pánev položila první dva kousky masa. Jake s Nessie tu budou každou chvíli, pro Misty pak udělám čerstvé.

Vůně masa s postupným smažením mizela a už to vážně smrdělo jako lidský blivajs. A jak já je milovala! Mohla jsem se po nich utlouct! Jenže čerstvé pumě nebo i blbýmu jelenovi se to prostě nevyrovná.

„Hele, ale to vážně strašně smrdí!“ Dean byl najednou zase v kuchyni a podezřívavě si mě měřil.

„Nebuď citlivka, nejsi u jídla poprvé, ne?“ Nechápala jsem, co mu vadí.

„Je to cítit po celým domě,“ nedal se odbýt. Zarazila jsem se. Nesmažila jsem tak dlouho, aby se mohl ten pach rozlézt po celém domě. Stáhla jsem pánev z hořáku a odešla do obýváku. Zhluboka jsem se nadechla.

Ptačí trus. Obrátil se mi žaludek a málem jsem se začala dávit. Dean byl hned u mě a starostlivě mi sahal na čelo – jako bych snad mohla mít jinou teplotu, než ledovou.

„Co to je?“ nechápal. Já tušila. A modlila jsem se, aby to nebyla pravda.

Jenže pak jsem uslyšela přibližující se vyděšeně bušící srdce, a smrad zesílil. Dean začal vrčet. Instinkt je instinkt.

Někdo nejistě zaklepal na dveře. Byla jsem rychlejší než Dean, otevřela jsem.

Stál tam neuvěřitelně rozcuchaný a nešťastně se tvářící River.

Byl nahý.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Bosorka (29.05.2010 18:27)

uáááááááááááááááááááá co na to říci, vždyť ty Neb víš...
Pro Rivera zásadně nějakou obyvatelku lesa, třeba čarodějnici!

11)  Ajjinka (29.05.2010 18:17)

"Poštolko, taky Orel, tady Orel!" Chudák River, todle asi neni zrovna podle jeho gusta. Navíc smrdět jako ptačí trus, nechtěla bych

9)  sakraprace (29.05.2010 17:24)

Ty jo, rekonstrukce byla naprosto luxusní Chudák Alice, nikdo nechce nový pokoj ona by tak zařizovala.
A River, no to mě po**r, ale z telefonátů to snad mít nemůže, ne?! Ty jo, tak to tu vlastně máme další samotnou dušičku. Bude to Tanya? Třeba ji to změní? Ale kdo by mu to záměrně udělal?
Neb, nádherný dílek, jsem unešená a cítím se báječně. Asi si taky začnu líbat dlaně. Díky

8)  Amisha (29.05.2010 16:40)

Ale ne! No tak tu máme jednoho volného orla, hm.
Nakonec mu nacpeš nějakého lesního elfíka, ne?

7)  Popoles (29.05.2010 16:37)

Jooo prej na mě asi něco leze. Že já si to nemyslela!
A já tam ani nestačila doletět a zahrát si ty rošády. No nevadí, sbaleno mám tak letím. Hlavně aby mi ho někdo nevyfoukl!!

To by mě zajímalo, kterej studenej se v jeho blízkosti vyskytl. Nebo že by stačila konverzace po síti?
Jinak Neb, ta rekonstrukce a typická Alice se ti vážně povedla .
Úplně jí vidím spruzenou, že ty nové pokoje nikdo nechce...
No a Misty je na tom holt jako její předchůdkyně... taky bude muset na toho svého čekat a čekat.
Ježkovy voči já se taááák těším, až nám řekneš, co je s Riverem - vlastně teď má Alice aspoň obyvatele jednoho nového pokoje
Parádní díl!

6)  Evelyn (29.05.2010 16:34)

Uá, Neb, to bylo zase NĚCO! Nejdřív Jasper osamocením donucen pusinkovat alespoň vlastní dlaň, otrávená Missie, dělníci... smála jsem se a bylo mi krásně. A jako největší škodolibec jsem se smála i na konci a stašně se těším na pokračování

5)  Lenka (29.05.2010 16:33)

Skvělý, já Rivera ráda ubytuju. Zase jeden plonkovej frajer, tak by se na mě taky mohlo dostat.
Skvělá kapitola.

4)  Linfe (29.05.2010 16:29)

UAAAAAAAAAAAAAAAA cožeee? mazeeeec Riveeeeer

3)  Karolka (29.05.2010 16:21)

A do háje! Je to tady. Všechny čtenářky, které toužily proletět se na orlíkovi budou juchat. To by mě zajímalo, co to spustilo. A najdeš mu ženskou? A hele - to se dělá ukončit povídku v takový chvíli? Styď se! Ale jinak bájo májo. Nádhera, nemohla jsem se odtrhnout. (Zajímalo by mě, co se děje Misty a Deanovi v hlavě, když je noc. Jestli je holka po mámě, tak to asi má hódně těžký...)

2)  Ree (29.05.2010 16:18)

Ajej, River se přeměnil. Že by měl Dean konkurenci?
Každopádně zbožňuju Minnie jako matku

1)  sfinga (29.05.2010 16:18)

Neb, to snad ne?
River se proměňuje! Tak teď jsem miláčku zvědavá, jak to vyřešíš.
Nejdřív člověka nechá čekat na novou kapitolu a pak tam mrskne takovouhle bombu.
Hej, já nejsem nejmladší, a jestli dostanu infarkt... tak se těš.
Že já blbec psala do fóra, že mi ke štěstí stačí jen nová Myška.

«   1 2