Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Pět modrých a jedenáct bílých

Ležely jsme spolu na louce kdesi uprostřed Cougachských hor. Neměla jsem ani ponětí, kterým směrem pak musíme vyrazit, abychom se dostaly domů – a bylo mi to jedno. Jen jsem si užívala toho, že jsme samy. Bylo krásně. Ve vzduchu bylo cítit jaro, vlastně už skoro léto. Les kolem nás žil, zvířata neměla strach, když jsem jen ležela a nehýbala se. A z Misty strach neměla skoro nikdy, pokud nebyla příliš blízko.

Vysvitlo sluníčko a moje pokožka se roztřpytila. Missie se nadzvedla na lokti, nastavila si foťák a pokusila se to zachytit. Už po milionté.

Nedejchej, mami!

Zase se jí to nezdálo dokonalé. Moje malá perfekcionistka. Slabě zavrčela a zkusila to znovu, tentokrát nacpala objektiv až k mé bradě. Měla pocit, že mám krásnou linii čelisti, a na sluníčku jsem prý vypadala jako víla. Ne. Sarkasmus po mně nezdědila. No, možná občas, trochu, lehce, ale jinak byla prostě... Dokonalá. Milá, usměvavá, romantička jako prase. Asi se to snažila dohnat za mě.

„Nejde to. Asi to vzdám,“ zafuněla rozladěně. A zase si lehla vedle mě.

„Ten foťák mě nemá rád, proto to nedokáže vyfotit podle tvých představ,“ vysvětlovala jsem jí s vážnou tváří. „Byla jsem na něj tuhle trochu hnusná a vyplázla jsem na něj jazyk, pamatuješ?“

„Vyplázla jsi ho na mě, pamatuju si to moc dobře,“ usmála se. Sluníčko zalezlo za mrak. Bylo po kouzlu.

Po chvilce ticha se nadechla a já už věděla, co řekne. Dělala to každý rok.

„Ukaž mi Deana, prosím.“

Bez zaváhání jsem jí vyhověla. Najednou tam byl s námi, tvářil se rozpačitě, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Pak se ale spokojeně usmál.

„Ahoj, dámy.“ Sednul si k nám na zem. Pak ukázal na foťák:

„Jak to jde?“

To nemusíš, mami. Jen... Jen ho tu nech chvilku sedět, jo?

A tak tam s námi byl. Pozoroval nás, občas se podíval kolem sebe, někdy nahoru na nebe. Choval se nenuceně a lidsky. Nechtěla jsem, aby byl jen oživlá socha. Chtěla jsem Missie udělat radost.

„Divný. Přísahala bych, že byl větší,“ broukla si pak zamyšleně.

„Trochu jsi vyrostla,“ mrkla jsem na ni.

Jako lusknutím prstu uběhly čtyři roky. Missie byla skoro dospělá. Fyzicky vypadala tak na šestnáct, ale v hlavě už to měla všechno pěkně srovnané. Pubertu, takovou tu klasickou, spratkovitou, nějak neměla. Emmett tvrdil, že si všechnen opruz vybrala jako malá, když nám rvala do hlav Kachničky. Vždycky se nervózně ošila a měla tendence se omluvit.

Na jednu stranu jsem si její téměř dospělosti užívala. Byla úžasná, mohli jsme s ní mluvit o všem, byla rovnocennou součástí rodiny,už ne dítě, před kterým se důležité věci raději nereší. Na druhou stranu mi bylo líto, že to všechno uteklo tak rychle. Přišlo mi, že jsem sotva mrkla, a z naší holčičky byla velká holka a z velké holky pak regulerní mladá dáma. Neuvěřitelný. Bleskový. Úžasný a zneklidňující zároveň.

Povzdechla jsem si a Dean mě napodobil. Missie vyprskla smíchy:

„Zase máš tu svou Jsem špatná matka a dětství mého potomka mi proklouzlo mezi prsty chvilku?“

„Pche,“ podívala jsem se na ni. „Ani náhodou. Čím dřív budeš z domu, tím líp!“

„Máš štěstí, že jsem na ten tvůj humor zvyklá od malička,“ zavrtěla hlavou. Pak se zašklebila:

„Musíme vyrazit zpátky, jinak nás Alice zastřelí.“

Dean se zvedl a oprášil si zadek.

„Tak se mějte. A dávejte na sebe pozor, jo?“ řekl vážně.

„Ty taky,“ přikývla jsem a jeho projekce se rozplynula.

Vydaly jsme se domů. Missie neběhala tak rychle, jako my, takže jsem měla dost času na přemýšlení.

O všem.

Dean. Byl součástí naší rodiny, i když s námi byl jen chvíli. Všichni brali jako jasnou věc, že jednou se vrátí, protože Alicina vize neproběhla. Asi rok po jeho zmizení jsem to nevydržela a poprosila ji, ať se po něm podívá. Zmateně přiznala, že to nedokáže. Nejde jí to. Jakmile se soustředí na Deana, nevidí nic. Ne tmu, jako v případě Jacoba a poloupírek, ale prostě se žádná vize nedostaví. Nejdřív jsem si myslela, že z Deana se samotářským životem stal takový flegmatik, že nepřemýšlí, nedělá rozhodnutí, neplánuje. Ale to by Alice viděla alespoň něco.

A pak mi došlo, za kým jít.

Will sklopil oči a přiznal, že mu Dean zavolal v ten den, kdy se rozhodl odejít od Denalijských. Poprosil ho, aby Alici nedovolil sledovat jeho budoucnost. Chtěl být úplně sám.

„Nenapadlo tě mi to říct?“ rozmáchla jsem bezmocně rukama. Navíc mi došlo, že to věděl i Edward, a taky mi nic neřekl. Nechali mě mu posílat ty smsky a cítit se blbě, že možná odešel kvůli mně.

„Minnie, ona je to tak trochu chlapská věc,“ kroutil se Will. „S námi se prostě usadí. Po zbytek života bude chodit možná na vysokou, možná do nějaké práce, ale bude tady a bude to pořád stejné. Mně to vyhovuje, víš moc dobře, že jsem nikdy nebyl šťastnější. Ale on... Chtěl zkusit něco jiného. Chtěl zkusit všechno.“

Mračila jsem se. Mohl něco říct! Najednou mi docvaklo, že na slovo všechno dal zvláštní důraz.

„Všechno jako...?“ zeptala jsem se. Will přikývl. Všechno. Jako Will a jako Edward. Proto nechtěl, abychom o něm něco věděli. Byl to pro mě docela šok. Na druhou stranu – být vegetariánem není přirozené a nemůžeme do toho nikoho nutit.

„A ty... Dáváš na něj pozor?“ Will zavrtěl hlavou.

Takže jsem nevěděla nic. Jediné, co jsme měli, byly čtyři sady fotek. Podle nich a podle doručených zpráv jsme věděli, že je naživu.

Každé narozeniny zazvonil zvonek a kurýr nám podával velkou obálku.

Zarostlé koleje.

Hnízdo s ptáčaty.

Hromádka kamínků, která připomínala mohylu.

Západ slunce nad siluetou nějakého městečka.

Vrak auta.

Jeho prst.

Všechno nejlepší, Missie. D.

Třetí narozeniny, zvonek. Obálka.

Moře. Pláž.

Žralok kladivoun, focený ve vodě zespodu. Ten jediný před Deanem neuplaval.

Džungle, která vypadala skoro tak dokonale, jako ta u mého vodopádu.

Malá bílá jachta.

Kormidlo.

Prst.

Všechno nejlepší, Missie. D.

Missie to milovala. Věděla, že Dean jednou přijde, a čekání na něj jí zpříjemňovaly jeho fotky. Byly zarámované a tvořily výzdobu horní chodby a jejího pokoje; toho, který byl na pár týdnů Deanův.

Čtvrté narozeniny.

Velká Čínská zeď.

Tři soutěsky.

Fudži.

Most, ve kterém Will okamžitě poznal Sydney Harbour Bridge. Kopii fotky si pověsil do kovárny. To, že se Dean podíval i do Austrálie a dal mu o tom vědět, mu udělalo radost.

Částečné zatmění Slunce.

Prst.

Všechno nejlepší, Missie. D.

„Kdyby radši dorazil sám,“ fňukla při té poslední oslavě. Ten večer jsem Deanovi napsala hodně hnusnou smsku. A druhý den jsem se mu omlouvala. Ale stejně jsem byla naštvaná. Missie vyrostla a on u toho nebyl. Připomněl se jí jednou za rok, což bylo v pohodě, dokud byla ještě tak nějak malá. Jenže když byla duševně v pubertě, prostě jí došlo, že Dean může fotky posílat třeba sto let.

Začala jsem psát. Pohádku pro dospělé, dalo by se říct. O holčičce, která moc rychle rostla. O tom, co všechno zažila, co dělala. Nebylo a bylo to o Misty. Nebylo a bylo to o Deanovi, o nejlepším kamarádovi, který se ztratil a po kterém se jí stýskalo. Kterého se vydala hledat. Připadala jsem si trochu moc patetická, ale Edward mě uklidnil, ten příběh se mu líbil. A mně vlastně taky. Nejvíc z něj byla nadšená Misty, která si dokonce diktovala, kam se ona, vlastně malá Dorotka, chce ještě podívat. V knize to byla ona, kdo fotil a posílal domů obrázky, aby se rodiče nebáli. A svého kamaráda našla, když už byla skoro tak velká, jako on. Ve chvíli, kdy to chtěla vzdát.

Nechala jsem do knížky natisknout všechny Deanovy fotky. A za poslední stránku jedno bříško Missiina prstu.

Dojala jsem ženskou část rodiny. A Jaspera. A v den vydání knížky jsem Deanovi poslala smsku:

Stav se v knihkupectví.

Nenapsal. Nezavolal. Uklidňovala jsem se tím, že vzhledem k poslední sérii fotek může být někde na druhém konci světa a tam v obchodech Dorotčinu cestu nemají. Ale v duchu jsem si nebyla jistá vůbec ničím.

Vůbec bych se nedivila, kdyby letos přišly fotky z oběžné dráhy nebo z Měsíce,“ skočila mi do rozjímání Misty. Stejně jako Will, stejně jako Nat, i ona do mě viděla. Dokázala často přesně odhadnout, na co myslím.

Tam by neměl signál,“ zavrtěla jsem hlavou. Od vydání knížky uběhl skoro půlrok a Dean se neozval a neukázal. Nenašel, nebo nepochopil můj vzkaz. Nebo se ještě nechtěl vrátit.

Dnes bylo Misty pět.



K domu jsme došly lidskou chůzí. Ve dveřích už stála Alice a netrpělivě si poklepávala nohou.

Kde jste?! Will už jede z letiště s klukama a Carlisle ani Esmé ještě nejsou nalíčení!“

Jako bys nevěděla, že mi oba dohromady nezaberou víc, než dvacet minut,“ namítla jsem, ale jen na mě zavrčela a strčila mě do domu. Na Missie pak spustila úplně jiným tónem:

Jak ses měla, holčí? Užila sis to? Nezlobila tě tvá matka? Ukážeš mi, cos vyfotila?“

Odfrkla jsem si. A pak jsem šla rovnou do Carlislovy pracovny a odkašlala si, abych ho vyrušila ze soustředěného čtení nějaké knihy. Zvedl hlavu a zamračil se:

Doufal jsem, že to nějak projde i bez toho...“

Neviděli tě pět let. Oficiálně už je ti skoro padesát. Nemůžeš zase vypadat stejně,“ vysvětlovala jsem. „Jen do neděle. Pak zase budeš mít pokoj a budeme lítat jen my za nima, slibuju.“

Tak čaruj,“ povzdechl si, opřel si hlavu o opěrku křesla a zavřel oči.

A já čarovala. Protože jsem konečně uměla to, co jsem si předsevzala tenkrát ve Španělsku.

Dokončila jsem kurz u Johna a moc mě to bavilo. Nechápal, proč se neseberu a nejedu do Los Angeles. Byl si jistý, že bych se uživila naprosto v pohodě.

A proč tam nejsi ty?“ usmála jsem se na něj. Pokrčil rameny:

Jsem už na to starý. A tady ve Vancouveru je práce dost. Kdyby ses nudila, můžeš mi přijet pomoct, mrtvol a příšer je tu od podzimu do jara hromada. Ale stejně o tom L.A. zauvažuj, ano?“

Nemohla jsem mu říct, že i když bych chtěla, do Los Angeles se nevypravím kvůli Riverovi. Nikdy by mě nenapadlo, že s námi bude pořád v kontaktu, ale byl. Nejdřív jen s Jacobem, protože de facto byli na stejné lodi. Pak z něj jednou vylezlo, že potřebuje nakoupit nový software a ten rok zrovna nebylo moc zakázek. Jacob nezaváhal ani na vteřinu a strčil telefon mně.

Starej se. Tys ho našla,“ mrkl na mě a zmizel.

Nikdy nikdo neviděl rozpačitější dvojici, než jsme byli my dva při tom prvním hovoru. Já, upír. Zmatená, netušila jsem, co všechno si můžu dovolit říct, abych ho nevyděsila. On, člověk – tedy teoreticky. Orel. Úhlavní nepřítelé, aspoň podle legend.

Myslíš...“ začal rozpačitě, „že na mě můžeš působit i po telefonu? Víš, myslím jako...“

Ne, myslím, že po jednom hovoru se měnit nezačneš,“ uklidnila jsem ho. Rozpačité ticho jsem pak prolomila zmínkou o jediné všci, která nás dva spojovala: o make-upu. Okamžitě pookřál, já se taky uvolnila a byl z toho hodinový rozhovor. Na jeho konci jsem byla tichým společníkem v jeho firmě. A s novým softwarem se začalo dařit a Eagle Visuals se staly velmi známou firmou. River dokonce začal sbírat ocenění.

Každé pondělí večer patřilo jemu. Před webkamerou jsem se nejdřív střídala s Jacobem, ale postupem času se s ním chodili pozdravit další a další členové rodiny a nakonec občas proběhla menší potyčka o to, kdo řekne Riverovi Ahoj jako první. Misty se s ním domluvila, že jen co bude oficiálně plnoletá, vyrazí na léto za ním. Trochu ve mně hrklo, vzpomněla jsem si na své úvahy o tom že historie se opakuje a poloupírka s měničem, že, ale Jasper i Edward se dušovali, že Misty Rivera bere jen jako dalšího strejdu. Údajně za to mohl Jake, se kterým byla odmalička jedna ruka. River byl prostě druhý indián a měnič a jediné, co Misty vadilo byl fakt, že se neměnil, a ona se tak nikdy neproletí.



Hotovo,“ oznámila jsem Carlislovi a spokojeně si prohlížela jeho starší verzi. Poděkoval a odešel se ukázat rodině. Emmett se mu smál a chtěl mu sehnat francouzské hole, ale když jsem mu řekla, že za pár let ho čeká to samé, sklaplo mu. Ke mně si přišla sednou Esmé a když jsem jí začala na tvář nanášet podkladový krém, zašeptala:

S citem, prosím.“

Jakmile jsem ji dokončila, uslyšela jsem na cestě Willovo auto. A o chvilku později dvě srdce. Nejdůležitější lidská srdce mého života. Bušila pomaleji, než ta poloupíří a to vlkodlačí, takže budu celou dobu vědět, kde přesně kluci jsou. Uklidila jsem kufřík se svým nářadíčkem a vydala se ke dveřím kolem Alice, která právě nutila Emmetta a Jaspera dofukovat posledních dvacet balónků.

Teto, já tě asi...“ zaúpěla Missie, která právě spolu s Ness seběhla dolů a uviděla výzdobu. „Copak jsem prcek?“ Alice jí s mrknutím ukázala ruku s nataženými prsty. Jasný vzkaz. Je ti pět, holčičko. Misty na ni vyplázla jazyk.

Ono ji to časem přestane bavit,“ zašeptala Nessie tak, abychom ji stejně všichni slyšeli. „Dej jí tak osmdesát let a konečně bude mít oslav plný zuby.“

Nebuď drzá!“ zahrozila na ni Alice prstem. Vesele jsem vyšla před dům. Auto právě zastavilo a já slyšela Jimovo ohromené Ty krávo!

„Ježkovy zraky, lásko, koukej na to! Tohle je nejhezčí barák, co jsem kdy viděl! Proč bydlíme v kovárně?! Teda ne, že bych si chtěl stěžovat, Wille, to fakt ne, ale podívej na to! Viděls to?!“

„Já tu bydlím, Jime,“ připomněl mu Will a Nat se snažil svou drahou polovičku zklidnit. Pak konečně vystoupili z auta a Jim si mě všiml.

„No to si děláš prdel, Minnie? Ty jsi furt stejná! Podívej, ona je furt stejná! Ty jsi ale hnusná, okamžitě mi řekni, jakej používáš krém, protože tohle je vážně nespravedlivý!“ V tu chvíli už jsem byla v jeho objetí a Nat omluvně krčil rameny a přidal se k nám. Jim kvílel, že se mu děsně stýskalo a že ty tři týdny od naší poslední návštěvy fakt nemohl vydržet. Nat konstatoval, že je tu děsná kosa.

„Musíš přijet v zimě, to teprv zažiješ kosu,“ nabádala jsem ho a vydali jsme se dovnitř, kde nastala další fáze vítání.

„Ahoj, holčičko!“ přimáčkl si Nat Misty k sobě a ona mu nadšeně visela kolem krku. Poslední půlrok jezdila ke klukům s námi. Jako naše dcera. Adoptovaná, ale naše. Nat tu informaci vzal bez mrknutí oka a Jim byl dojatý z toho, že jsme tak hodní, a unešený z toho, že Misty je dokonce tak trochu podobná Willovi. Naštěstí mu nic nedošlo a oba ji přijali do rodiny naprosto samozřejmě. Ona je milovala. O Jimovi říkala , že je tak trochu alicoidní, Nata zbožňovala kvůli Broukům a švábům, kde vždycky snědla všechno do posledního drobečku a pak se chodila seznamovat s kuchaři a děkovat jim za úžasné jídlo.

„Já taky, já taky!“ třepal rukama Jim a pak ji objal. „Ty jsi tak krásná! A máš narozeniny!“

„Ten cvok mi vážně chyběl,“ zazubil se Emmett a pak se šel objímat taky. A já se šla přitulit k Willovi. Misty pak popadla foťák a lehce hyperaktivně pobíhala kolem. Chtěla vyfotit všechny a všechno. Nejvíc ji bavilo fotit Carlisla a Esmé, významně na ně mrkala a culila se; ve starším vydání se jí moc líbili.

„Jsou úžasní! Musíš se taky takhle nalíčit! Všechny musíš takhle nalíčit, to bude dokonalé!“ brebentila potichu, když se zastavila u nás. Pak si všimla Alice s naštvaným výrazem a zase se zamotala mezi příbuzné, jen aby nemusela oficiálně začít oslava.

„Ale no tak!“ křikla za ní Alice a pak přišla žalovat k nám:

„Už mám zapálené svíčky na dortu, zkuste ji nějak uklidnit!“

Zkusili jsme to. Nadhodili jsme téma dortu a svíček.

Kašlu na dort, dort počká!

Alice si dupla. Vypadala naštvaně až do okamžiku, kdy se na ni podíval Jim. Rozzářila se a on se skoro ani nestihl zeptat, jestli ho hned ráno vezme obhlédnout zdejší obchody, tak moc nadšeně souhlasila.

Nakonec se podařilo všechny usadit a zklidnit. Misty sfoukla dort s šestnácti svíčkami a klukům naštěstí nebylo divné, proč je pět velkých modrých a jedenáct malých bílých. Rozbalila si dárky a ze všech měla radost. Spráskla tak obrovský kus dortu, až Jimovi zaskočily drobečky z jeho porce, když viděl, co se do ní vejde. A pak se začala netrpělivě ohlížet ke dveřím.

Já to dělala už skoro hodinu. Moc dobře jsem si uvědomovala, že Jasper mě a Misty trochu klidní. Moc dobře jsem si uvědomovala Edwardovy významné pohledy. Když jsem začala netrpělivě komíhat nohama, Will si mě posadil na klín.

Bylo skoro sedm.

Kurýr nikdy nepřijel takhle pozdě.

Jestli nic neposlal, bude ji to hrozně mrzet. Měla jsem někde splašit pro jistotu pět fotek nějaký krajiny, vzít jeden starej prst s nápisem Všechno nejlepší, Missie, a zaplatit někomu, aby nám to dovezl! Jsem tak pitomá. Určitě jsem ho vytočila tou knížkou. Nebo těma smskama. Třeba u sebe ten telefon vůbec nemá? Třeba ho má někdo úplně jinej?

„Minnie,“ sykl Edward a zamračil se na mě. Vzdychla jsem si. A všimla si, že mě Nat zvědavě pozoruje. Rychle jsem se začala tvářit klidně a mile a o pět minut později jsem skončila při rozlosování na šarády v jednom družstvu s Emmettem.

„Ale no tak!“ vztekala jsem se. „Tohle není fér!“

„Proč to není fér?“ nechápal Jim.

„Protože Emmett je ignorant!“ lamentovala jsem. „Zase prohrajeme! Kdykoliv jsem v družstvu s Emmettem, prohrajeme!“

„Hele, neremcej,“ nedal se Emmett.

Šarády zabraly. Misty se soustředila na hru. Vyhrávala. Jak by ne, když byla v týmu s Ness a bylo úplně jasné, že jí posílá do hlavy název filmu a Nessie jí zase nenápadně pohladí hned po tom, co si přečte svůj film. A obě věděly, že jim před klukama nesmíme nic říct. Potvůrky.

My byli opět poslední.

„Emmette, soustřeď se!“ nabádala jsem ho. Zvedla jsem ukazováček. Jedno slovo. To pochopil. Pak jsem začala předvádět zubatého Vetřelce, kroutila jsem prsty jako pařáty, ukazovala jsem, jak mi z břicha vyskočil další Vetřelec, předváděla jsem, jak mi z huby kape kyselina. Všichni se váleli smíchy po gaučích, jen Emmett zuřivě přemýšlel. A pak ho osvítilo náhlé prozření a on slavnostně pronesl:

„Jurský park!“

Ach jo. Naštvaně jsem se rozhlédla po přítomných.

Řehtali se všichni. Edward ne. Jasper taky ne.

Edward sledoval dveře. Jasper si začal nervózně okousávat nehty.

A pak se ozval zvonek. Edward se na mě otočil a usmál se.

Panebože.

„To je dost!“ výskla si Misty a rozběhla se ke dveřím. Otevřela.

Stál tam a tvářil se mnohem rozpačitěji, než v mé dnešní projekci. A když mu došlo, kdo přesně mu otevřel, spadla mu brada.

„No to si děláš prdel,“ hlesla Misty.

„Prdel se neříká,“ usmál se Dean. To on ji to slovo naučil.

Měl s sebou jen odrbané brašny s foťákem. V ruce držel Dorotčinu cestu. Měl zlaté oči a zeptal se, jestli může dál.

 

 


 

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Hanetka

2)  Hanetka (25.05.2010 14:39)

Jujky, a je zpátky! A má zlaté oči, zlatíčko. Tak jakpak to bude dál, co? Těším se jak na Vánoce, Neb!

Ree

1)  Ree (25.05.2010 14:15)

Áááááá, málem jsem skočila na monitor, jak moc jsem ho chtěla obejmout Já tušila, že přijde! Konečně! Hrozně mi tam chyběl

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek