Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Eh, tak tady to je...

Nevím, co sem napsat. Snad jen to, že to byl porod :D

15+ za jeho slovník ;)

Počkal jsem, až usne, abych ji mohl hodit zpátky do postele. Měl jsem kliku, protože to netrvalo dlouho. Musela bejt vážně slušně vyšťavená. Navíc z tý její prazvláštní polohy by ji tak akorát bolelo za krkem. A mně by se za chvíli odkrvil mozek, protože se mi všechna krev hromadila tam, kde jsem ji teď zrovna vůbec nepotřeboval.

Vyškrábal jsem se zpod ní, a když jsem byl konečně na nohou, nějak jsem si nevěděl rady, jak ji vzít, aniž bych si připadal jako nadržený hovado, co si snaží sáhnout na kus ženskýho masa. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěl hlavou, nadržený hovado mě právě vystihovalo nejlíp. I tak jsem ale nevěděl kam s rukama, když jsem si ji vyhoupnul do náruče. Bál jsem se, že ji probudím, ale dál spala jako dřevo.

Usmál jsem se, dostat ji do postele bylo mnohem snazší, než jsem si myslel. Opatrně jsem přes ni přehodil moji deku a ona se jen zavrtěla, pousmála, ale nic víc.

Co se jí teď asi honilo hlavou? Určitě něco úplně jinýho, než mně. Když takhle bez hnutí ležela, vypadala tak nevinně a bezbranně. Bezbranně… Vsadil bych se, že jsem nebyl tak daleko od pravdy. Neuměla se bránit. Povzdechnul jsem si a zajel si rukou do vlasů. Až teď, když byla v bezpečí před vším tím svinstvem z venku a přede mnou, jsem si uvědomil, jak strašně unavenej jsem byl. Nechtělo se mi od ní odcházet, ale nevěřil jsem si natolik, abych si lehnul na postel vedle ní. Tolik teda rozhodně ne.

Ustlal jsem si na gauči, nebyl nejpohodlnější, ale dneska bych na něm spal tak jako tak. Usínalo se mi překvapivě dobře. Přistihnul jsem se, že i když bylo všechno totálně na hovno, byl jsem spokojenej…

Nenaspal jsem toho moc, maximálně dvě hodiny. Vzbudil mě až děsivě živej sen. Byl jsem zpocenej, utahanej a v jistejch partiích plně v pozoru. Venku byla pořád tma jak v prdeli, ale stejně jsem znovu nezabral. Zíral jsem do stropu a poslouchal klidný oddechování, který se pravidelně ozývalo ode mě z postele. Zavrtěl jsem se a pravačku si založil pod hlavu, abych ji měl plně pod kontrolou. Nevěřil jsem jí.

Pořád jsem nějak nedokázal vstřebat, jak je všechno najednou jinak. Ještě včera by mě nenapadlo, že to skončí takhle. A už tuplem by mě nenapadlo, že by se mnou Bella začala mluvit. Uvědomoval jsem si, že to pro ni muselo bejt těžký, když o svejch problémech nebyla schopná říct ani vlastním rodičům, a o to víc mě překvapovalo, že to zvládla. Že to udělala.

Celá dnešní noc byla plná divnejch věcí. Při vzpomínce na její bezelstnej a zároveň smyslnej pohled, když říkala, že mě chce… Zvrátil jsem hlavu, když mi silně zaškubalo v trenkách. Kurva. Musel jsem pryč, hned. Celej přeleženej jsem se nemotorně dostal na nohy, moje oči si ještě nestihly úplně navyknout tmě, takže jsem se nemohl divit, když se mi málem povedlo přizabít se o kufry Alice. Tiše jsem zaklel a po jedný noze odskákal ke dveřím, který jsem v tuhle chvíli bral jako záchranu.

„Viděl jsi ducha?“ ozvalo se přede mnou ze tmy. Málem jsem se posral leknutím. „Nebo až teď?“ zahihňala se Alice a já si nahlas oddechnul. Do prdele. Tohle určitě není dobrý na srdce a podle toho, jak mi doteď našponovaný kalhoty splaskly, nejen na něj.

„Proč nespíš?!“ syknul jsem zostra. Ještě pořád jsem to rozdejchával.

„Nemůžu spát,“ povzdechla si ospale. Ušklíbnul jsem se.

„Nejseš unavená?“ nadhodil jsem kysele. „To se divím.“ Zaksichtila se na mě. „No co?“ bránil jsem se.

„Vždycky se mi špatně spí, když nejsem doma,“ poučila mě. „A přestaň dělat narážky, mezi mnou a Jasperem se nestalo nic, z čeho bych měla být unavená.“ Překvapeně jsem zvednul bradu ze země.

„No ještě aby jo!“ vyjel jsem.

„Pšt, všechny vzbudíš!“ tišila mě Alice. Neuvědomoval jsem si, jak moc nahlas jsem to řekl, ale představa, že by ten cucák a… „Děláš, jako bys ty žil v celibátu,“ protočila oči. Trhavě jsem se nadechnul. Smích, kterej ze mě po chvíli vyšel, zněl spíš hystericky, než pobaveně.

„To je něco jinýho,“ odseknul jsem nevěřícně. „Úplně něco jinýho,“ dodal jsem naprosto vážně. Snad si nemyslela, že je tady jen proto, aby si k sobě někoho nabalila? Obzvlášť takovýho blbečka, kterej se k ní absolutně nehodil. Ona si zasloužila někoho normálního, skvělýho, a rozhodně na to všechno měla čas. Mraky času!

„Líbí se mi tady,“ usmála se, jak se snažila změnit téma. Vděčně jsem si sednul vedle ní na gauč, byl jsem rád, že s ní nemusím řešit tyhle věci. Na to jsem nebyl připravenej. A nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu.

„Jo, je to tu fajn,“ zamručel jsem.

„Stejská se ti někdy?“ zamumlala polohlasně po chvíli. Natočil jsem se k ní, dívala se na mě. Skoro jako by si přála, abych řekl, že každou minutu umírám steskem.

„Někdy,“ připustil jsem nakonec. V podstatě to byla pravda. Některý věci mi chyběly. Esme s Carlislem. Moje sexem neozkoušená postel, která k rozvrzání měla asi stejně daleko jako já k vyznamenání. Pár věcí se určitě našlo.

„Mně jo,“ broukla smutně. Stáhnul jsem obočí. Vždycky mi přišla hrozně v pohodě, pořád byla usměvavá, vysmátá. Nezdálo se, že by se jí stejskalo. „Už to není jako dřív.“

„Vykáceli lesy?“ zkusil jsem to zlehčit, přestávalo se mi líbit, jakým směrem se náš hovor ubíral. Nechtěl jsem myslet na Forks a na to, co bylo tam. Už jsem byl jinde, totálně jinde. Alice musela pochopit, že to tak je… Zabralo to, rozhihňala se.

„Ne, lesy nevykáceli,“ zavrtěla hlavou. „Je tak těžký pochopit, že mi chybíš?“ prubla to a ani jsem nevěděl jak. „Máma je nešťastná, když dlouho nevoláš. Táta je z toho zas na prášky,“ pokrčila rameny. „Nemám to jednoduchý.“

„Aspoň, že si je může napsat sám,“ podotknul jsem jen tak mimo. „Někdy můžou přijet taky,“ navrhnul jsem dřív, než stihla Alice plácnout něco o tom, že bych měl dorazit já. „Není problém sehnat ubytování na víkend.“

„Víkend… Víš, jak krátká je to doba?“ řekla a zapíchla do mě svoje tmavě hnědý oči, v okolním šeru skoro černý. „Hrozně moc.“

„Ať už tím směřuješ kamkoliv, nelíbí se mi to.“

„Ale no tak, Edwarde! Mám prázdniny, víš? Víš, říkala jsem ti to. Celý týden, letenku můžu přebookovat, jde jen o pár dní! Prosím, prosím!“ Zasténal jsem, tohle nebyla fér hra. A ona to moc dobře věděla. Ale i tak jsem se nehodlal jen tak vzdát, stačil mi den k tomu, abych z jejího chování začínal šílet, co by se mnou bylo po tejdnu?

„Mám školu,“ připomněl jsem trefně a pokusil se o smutnej úsměv. Nebezpečně zúžila oči.

„Nechodíš tam,“ obvinila mě. Překvapeně jsem zamrkal. „Nekoukej na mě takhle, vím to. Emmett mi to řekl, takže se mi tu nesnaž nakecat něco jinýho.“

„Alice…“ začal jsem opatrně. „Tohle nebylo domluvený, nemůžu Emmovi jen tak říct, že tu budeš další tejden. Už takhle je to…“

„Emmettovi to nevadí, ptala jsem se ho včera,“ skočila mi do řeči. Cože? Do prdele! Tohle vůbec nešlo podle plánu. Měl jsem v hlavě celkem hezkou představu toho, jak si s Alice užijeme víkend, pak ji zase pěkně vyprovodím na letadlo a budu mít klid. Mohlo mi dojít už včera, že v tom bude háček. Nevybavoval jsem si, že by se doma někdy takhle bejčila. Navíc tu pořád byla Bella, což situaci ještě víc komplikovalo.

„Spikli jste se?“ zahučel jsem a unaveně si protřel čelo. „Protože to tak vypadá.“

„Nazvala bych to domluvou,“ uculila se. „Jen musíš souhlasit, prosím, Edwarde!“ Jedno obočí mi vyletělo nahoru. Představa toho, že by odjela a já mohl v klidu dál řešit ostatní problémy, byla lákavá, ale stačil jeden pohled do jejích odhodlanejch očí a bylo mi víc než jasný, že jí nedokážu zkazit radost. Poznala to. Tlumeně vypískla a vrhla se mi kolem krku, až jsem se tvrdě opřel do opěradla gauče. „Slibuju, že budu hodná. Budu tě poslouchat na slovo a nebudu ti dělat křena!“ mumlala nadšeně, když se mě její hubený paže snažily uškrtit.

„Křena?“ vydechnul jsem, jakmile její stisk povolil. Zazubila se na mě a znovu protočila oči.

„No, však víš,“ mávla rukou. Možná jsem byl fakt dutej, ale nechápal jsem, co tím myslí. „Ty a Bella…“ řekla pomalu, jako bych byl mentálně zaostalej. Cvak. Zamračil jsem se.

„Tak to není,“ zavrtěl jsem hlavou a sundal ji ze sebe. „Mazej spát, lezeš mi na nervy,“ poradil jsem jí. Zahihňala se. Tak typicky… holkovsky.

„Myslíš, že jsem tě neviděla?“ dobírala si mě. „Emm říkal, že kvůli ní máš na tváři tohle,“ ukázala na modřiny, který už začínaly postupně blednout a mizet. „Taky říkal, že seš do ní blázen.“

„To je vážně taková slepičí prdel?“ neodpustil jsem si znechuceně. Co všechno jí ještě mohl navykládat? Možností bylo rovnou několik. Jedna děsivější než druhá. „Kdyby si radši všímal svýho.“

„Náhodou,“ protáhla a poposedla si, aby přes sebe mohla natáhnout deku. „Je hrozně fajn.“

„Jasně,“ souhlasil jsem rychle, protože to vypadalo, že se opravdu chystá usnout. „Až se vzbudíš, promluvíme si s Emmettem společně. Ne, že bych ti nevěřil, ale chci slyšet od něj, že tu můžeš zůstat. A s Esme si to domluvíš sama, já nic dělat nebudu.“

„S tím jsem ani nepočítala,“ ušklíbla se na mě a zabořila hlavu do polštáře.

Jak se o čtyři hodiny tupýho-zírání-později ukázalo, Emmett byl zasranej zrádce. A protože už byla Alice na nohou, neměl jsem čas si ho odtáhnout někam stranou a vysvětlit mu, jak se věci maj. Takže mi Alice znovu visela na krku. Fyzicky i metaforicky. Snažil jsem se tvářit nadšeně, ale podle kopance, kterej jsem schytal od Emmetta do kotníku, se mi to moc nepovedlo. Nemohl jsem za to, že jsem nedokázal projevit žádný velký nadšení. Viděl jsem totiž jen další starosti, který na mě připadnou, když tady zůstane o pár dní dýl.

A aby toho nebylo málo, Esme bez problémů souhlasila. Dokonce jí ani nevadilo, že jí Alice volá tak pozdě. Podezíral jsem ji, že je ráda, že Alice na chvíli vypadla. Nedivil jsem se, byla jako uragán, nebo alespoň za sebou nechávala stejnou spoušť jako on.

Další věc k posrání byla to, že si Alice až extrémně moc rozuměla s Rosalií. Bavily se spolu celou dobu, co jsme snídali. Neposlouchal jsem je, tlachaly o hovadinách, ale už jen pocit, že se z nich stávaly kamarádky, byl dost divnej. Rose mi navíc od rána nevěnovala ani jeden otrávenej nebo znechucenej pohled, což bylo skoro děsivý.

Tuhle divnou atmosféru narušilo až vrznutí dveří. Všechny pohledy se stočily jedním směrem, ale jen ten můj tam zůstal dál i po tom, co Bella nesměle přešlápla z nohy na nohu. Dívala se na mě a červenala se. Po ránu byla kurevsky ošukatelná. Ale tu představu jsem z hlavy okamžitě vyhnal a povzbudivě se na ni usmál. Evidentně to pomohlo, protože pomalu vykročila k nám. Na sobě měla jen džíny ze včerejška a moje triko. No do prdele. Nikdy bych netipoval, že bude moje triko nějaký holce takhle slušet.

„Ahoj,“ zamumlala rozpačitě, když si sedla vedle mě. Vypadala vyčerpaně, noc bez skoro žádnýho spánku se na ní viditelně podepsala.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se. Přikývla. „Tak si dáš snídani, že jo?“ Už jsem vstával, abych jí něco přinesl, ale zastavila mě její ruka, kterou mě chytila za předloktí. Zarazil jsem se uprostřed pohybu. „Nebo ne?“ zhoupnul se mi nejistě hlas.

„Nemám hlad,“ pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Moc jí nevyšel. Co s ní zase kurva bylo?

„Jestli chceš, mám tu nějaké oblečení, které by ti mohlo být,“ řekla Rose z ničeho nic. Překvapeně jsem se na ni otočil a šokovaně dřepnul zpátky na židli. Tohle se mi vážně nezdálo. Možná že s její změnou chování začnu věřit i na únosy mimozemšťanů. Rosalie Ledová Královna asi byla jejich další pasažérkou.

„To je dobrý,“ zakňučela Bella s očima zapíchnutýma do klína. Ježiši. Asi nikdy ženskou logiku, teda jestli něco takovýho vůbec existuje, nepochopím. Mohla dostat čistý oblečení, ale nechtěla ho. Proč? Radši bude mít triko, který je jí stejně velký? „Ale děkuju,“ dodala okamžitě.

„Kdyby sis to rozmyslela, stačí říct, budeme vedle,“ usmála se a nenápadně drcla do Emmetta. Ten asi pochopil, co má Rose v plánu a společně s ní zmizel z kuchyně. Seděli jsme tam jen my tři.

„Můžu se podívat na notebook?“ vyhrkla najednou Alice. Až pozdě mi došlo, že jsem jí to dovolit neměl. Měl jsem v záložkách pár porno stránek pro dlouho chvíli. Ale radši jsem si vybral pohoršení v očích mý mladší sestry, než abych přišel o pár minut o samotě s Bellou. Pořád jsem měl hrozně moc otázek, na který mi mohla odpovědět jenom ona.

„Fakt nechceš nic k jídlu?“ zeptal jsem se, když jsem nevěděl, co bych řekl.

„Už jsem otravovala dost,“ vymlouvala se, ale mně bylo jasný, že hlad prostě mít musí. Už takhle byla až nepřirozeně hubená. Z lednice jsem vytáhnul pár hotovejch toustů a plechovku coly a obojí položil před ni. Vděčně se na mě podívala. Další nelogická věc. Má hlad, ale o jídlo si neřekne. Nechápal jsem to. „Za tu noc se omlouvám. Nevím, co to se mnou bylo…“ Hledala správná slova, ale nenacházela je.

„V pohodě, vlastně jsi byla docela roztomilá,“ uklidňoval jsem ji. Zhrozeně se na mě podívala.

„No potěš!“ Rozesmála mě. „Opravdu se omlouvám,“ opakovala prosebně.

„Jez,“ pobídl jsem ji a kývl hlavou k toustům. Pustila se do nich a podle toho, jak v ní mizely, měla pořádnej hlad. Sledoval jsem ji a sám nechápal, co na týhle v podstatě obyčejný holce je. Nebyla ten typ holek, se kterejma jsem se běžně vídal. Byla úplně jiná. Chytrá a cílevědomá, krásná a milá. Byla kurevsky úžasná. A teď seděla u kuchyňskýho stolu, u kterýho jsem běžně sedával jen v trenkách, a cpala se toustem. V mým tričku a bez ponožek. Asi jsem si nemohl vybrat lepší chvíli, ale kdy na něco takovýho lepší chvíle je?

„Bello?“ Otočila se na mě. „Zůstaneš tu?“ zeptal jsem se s očima zapíchnutýma do těch jejích čokoládově hnědejch, který se najednou rozšířily. Pak se rozkuckala.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

AMO

2)  AMO (10.03.2012 22:21)

Tak jsem zjistila, že si musím do svého deníčku připsat dalšího Edwarda, vhodného ke zbožňování a tajnému milování
A že jich tam už, sakra a zatra, je pořádná kopa.
Bych nevěřila, že budu zbožně vzhlížet ke chlapovi, kterej vojede i kolo a nebo co neuteče na strom... ty voe... to je séla!
Jo a Alice!? Ta je perlou! Ta bezelstnost, ale vypočítavost.

Twilly

1)  Twilly (10.03.2012 22:13)

Ajjo, po ránu ošukatelná? Hmmm??? Tak dobře

„Vykáceli lesy?“...

Ne moje dnešní slovní zásoba je mizerná,ale stejně

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek