Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/5218eb254a_73818794_o2.jpg

Milovali se. Bylo to více než jen chvilkové pobláznění, ale stačila chvíle a jejich cesty se rozešly. On na ni zapomněl, ale ona na něj nikdy.

Riley byl jako člověk jiný. Poznal, co je to pravá láska, ale zapomněl na ni. Ale jak to vlastně v ten den, jehož večer byl pro něj osudný, vypadalo? Pohlédněte na něj očima jeho přítelkyně, která ho miluje z hloubi duše.

Rozesmála jsem se, byl to smích vycházející přímo ze srdce. Neměla jsem potřebu smích jen předstírat. Riley mě dokázal rozesmát tak, jak to nedokázal nikdo jiný. Možná právě proto jsem se do něj zamilovala. To věděl jen bůh, ale byla jsem si na sto procent jistá, že ho miluji. Ačkoliv i mě samotné se zdála tahle slova moc divná, když vycházejí z úst dvacetileté dívky. Máma mi vždy vštěpovala, že pravá láska se s určitostí pozná až po pár desítkách let soužití s tím druhým, ale já jsem si byla jistá, že já ji našla už teď. Že mi nato stačily jen dva měsíce.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Riley. Nechápala jsem jak, ale vždy poznal, když jsem o něčem hodně přemýšlela. Nevadilo mu, když jsem se přitom smála, brečela, nebo jen tupě zírala před sebe, pokaždé to poznal. To byla další věc, kterou jsem na něm milovala.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem na odpověď. Usmál se na mě a naklonil se, aby mě mohl políbit. Se srdcem bijícím tak, že jsem měla dojem, že mi každou chvíli prorazí hruď, jsem se k němu nahrbila. Jakmile se naše rty spojili, připadala jsem si, jako bych nalezla svoji chybějící polovinu. Měla jsem tento pocit pokaždé. Nemohla jsem pochopit, jak jsem ho mohla tak dlouho přehlížet, dlouhých šest let trvalo, než jsme se dali dohromady. Do té doby jsme se potkávali na chodbách a nevšímali si přítomnosti toho druhého, ale ne, že bych nevěděla, že se mnou chodí do školy. Jistě, že jsem si jej někdy všimla, nato nebyl v naší škole dostatek žáků, abych někoho neznala, ale nikdy jsem na něj nepomyslela jinak, než na známého. Nepamatuji si, kdy přesně se to změnilo, ale vím, že trvalo dlouho než jsem si to uvědomila. Ale nikdy jsem nebyla dívkou, která si dělá přehnané iluze, prostě jsem si myslela, že o mě asi ani pořádně neví. Proto mě hodně překvapilo, když jsem od něco dostala pozvání na schůzku. Dohromady nás tedy dalo štěstí, nebo osud chcete-li.

„Já tebe taky,“ zašeptal, jakmile se ode mě odtáhnul. „Ale pořád mě zajímá, o čem přemýšlíš,“ vrátil se k předchozímu tématu a usmál se, jakmile jsem se zazubila. Mohla jsem vědět, že jen tak nevybruslí.

„O tom, jak jsme se dali dohromady,“ odpověděla jsem mu popravdě a tváře mi ozdobil ruměnec. Sklopila jsem hlavu, nesnášela jsem, když jsem se před ním červenala. Vlasy se mi nahrnuly

„A k čemu jsi došla?“ zeptal se a prstem mi něžně nadzvedl hlavu. On náhodou ode mě přímo miloval, když jsem se kvůli němu začala červenat.

„Před chvílí jsi to slyšel,“ zašeptala jsem. Usmál se a znovu mě políbil, něžně. Dával si načas, oba jsme měli dostatek času. Jakmile se ode mě odtáhl, zahlédla jsem mladou dvojici na protější lavičce. Přísaha bych, že tu před chvíli nebyly, museli sem asi přijít, když jsme se líbali. Nato, že byl park uprostřed Seattlu, tu bylo nezvyklé ticho. Byl tu slyšet jen zpěv ptáčků a šustění větví ve větru. Připadalo mi to, jakoby to tu bylo chráněno nějakým kouzlem. Jakoby tu byla nějaká clona, která odklání zvuky zvenčí pryč. Připadala jsem si tu jako doma, ve Forks. Upřímně jsem se těšila, až dostuduji vysokou školu a vrátím se zpátky domů. Tedy, pokud tu nedostanu dobrou pracovní nabídku.

Zahlédla jsem, jak se Riley podíval na hodinky. Zašklebil se a zvedl se, mě vzal sebou. Nechápavě jsem se na něco podívala, kam vyrážíme?

„Za hodinu máme přednášku,“ oznámil mi. Překvapeně jsem několikrát za sebou mrkla. Jak jsem nato mohla zapomenout. Měla jsem opravdu štěstí, že s Riley máme skoro všechny přednášky stejné.

Ruku v ruce jsme se vydali ven z parku, do městské džungle. Jakmile jsme vyšli z parku, přešli jsme k autu Rileyho. Nebylo nijak nové, ale jezdilo a to nám stačilo. Stejně jsme ho skoro nepoužívali. Sloužilo nám jen k velkým nákupům, když jsme potřebovali někam jet přes celé město a na cesty do Forks a z Forks. Byla pravda, že nás to vyšlo na míň, než celoročně lístky na autobus, jinak bych na jeho koupi nikdy nekývla. Měla jsem sice řidičák, ale mile ráda jsem přenechávala řízení Rileymu. Byl v tom lepší, já jsem si nevěřila. On se sebedůvěrou neměl problém, tedy co se týče řízení.

Zavrtala jsem se do sedačky a dívala se na obchody, kolem kterých jsme projížděli. Nemluvili jsme, jako skoro vždy, když Riley řídil. Nemínila jsem riskovat, že přestane plně vnímat dění před sebou a do něčeho narazíme, nebo někoho nabereme o kapotu. Ne, že bych mu nevěřila, ale raději jsem to nechtěla riskovat.

Riley nemluvil, protože jsem nemluvila já a navíc věděl, proč to já dělám. Nechtěl mě děsit. Ohleduplný.

„Večer jdu s klukama pryč,“ oznámil mi najednou. Trhla jsem sebou, protože jsem vůbec nečekala, že se ozve. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla nato, co mi vlastně přesně řekl.

„Kam půjdete?“ zeptala jsem se nakonec a podívala se na něj. Pokrčil rameny.

„Nejspíš do nějaké hospody,“ odpověděl mi. Místo odpovědi jsem jen zamručela. Usmál se.

„Trochu důvěry by neuškodilo,“ řekl a podíval se na mě.

„Dívej se před sebe,“ vyjekla jsem vyděšeně. Jak si může být jistý, že se zrovna ve chvíli, kdy je otočený na mě, nezastaví auto před námi, nebo nám někdo neskočí pod kola.

„Důvěra. To je to, co tu chybí,“ zamumlal si sám pro sebe, ale otočil se zpět. Oddychla jsem si. Strach je hold pěkná svině.

Nepromluvili jsme až do chvíle, kdy Riley zaparkoval u domu, kde jsme bydleli. Nebyla to nějak úžasní čtvrť, ale nebyla ani nejhorší. To bylo přesně to, co jsme hledali. Navíc náš byt nestál nijak hodně. Byla pravda, že jsem oba mohly kdykoli požádat rodiče o nějaké peníze navíc, ale ani jednomu z nás se to moc nezamlouvalo.

Možná se zdá divné, když spolu bydlíme už po dvou měsících známosti, ale nebylo to tak, že bychom si prostě řekli, je čas spolu bydlet. Ne, bylo to pro nás oba výhodnější, než bydlet každý ve svým. Nájmy byly pro jednoho až moc velké, ale jakmile se spojili dva lidé, hned se žilo líp a víc peněz zbývalo na nakupování a další věci potřebné k přežití.

Jakmile jsem se ocitla v našem bytě, přeskládala jsem věci v kabelce tak, aby se mi tak vešli věci na přednášku. Tohle byla jedna z výhod velké kabele.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem v ní měla i Rileyho věci. Zase si hodil batoh na nějaké místo, které ho nejspíš sluplo a vrátí ho až ve chvíli, kdy ho začnu hledat já. A nato jsem právě teď čas vůbec neměla.

„Nemůžeš si někam psát, kde jsi co pohodil?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem. Zakřenil se.

„To by se vytratil i ten lístek,“ odpověděl mi a prohledával ledničku. Nechápala jsem, co v ní hledá, myslí si snad, že v ní najde ztracený poklad?

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo nás kvůli přednášce odnesl z toho ráje na zemi?“ zeptala jsem se ho. Něco zamumlal na odpověď a za chvíli se objevil ve dveřích. V ruce neměl nic.

„To jsi tak dlouho prohledával ledničku jen kvůli tomu, aby ses dozvěděl, jestli máme vše, co potřebujeme?“ zeptala jsem se ho.

„Na nic z toho co tam je nemám chuť,“ odpověděl mi a hrábl po klíčích od auta. Otevřela jsem dveře a vyklouzla ven, vydala jsem se dolů, aniž bych se jedinkrát ohledla. Věděla jsem, že jde za mnou. Venku jsem počkala, až odemkne auto a pak jsem nastoupila. Počkala jsem si až nastoupí také.

„V neděli má Serena svatbu,“ oznámila jsem mu. Zmateně se na podíval a já věděla, která bije. „To je ta holka, jak jsme s ní a jejím snoubencem byly včera večer na večeři,“ pomohla jsem mu. Čekala jsem, až mu to dojde. Po chvíli přikývl.

„Nevšiml jsem si, že by se o něčem takovém zmínila,“ odpověděl.

„Taky nezmínila, ne u stolu. Pozvala mě, když jsme byly na záchodech.“

„Vždyť jí nemůže být víc než nám,“ zašeptla šokovaně.

„Před pár měsíci jí bylo jednadvacet,“ odpověděla jsem. „Jsou spolu už skoro pět let.“

„Tak to jsou dobrý,“ konstatoval. Přikývla jsem, taky si myslím. I když jsem viděla Serenina snoubence včera poprvé, už z vyprávění jsem došla k závěru, že oba jsou naprosto jiné osobnosti. Jako oheň a led. Jin a Jang. Ale přála jsem jim to a moc.

Dívala jsem se před sebe a čekala, kdy nastartuje, když se tak dlouho nedělo, otočila jsem se na něj. Zaujatě mě pozoroval, co bych dala zato, abych právě v téhle chvíli věděla, co mu v té hlavě šrotuje. Usmál se a políbil mě. Vychutnávala jsem si ho, jako pokaždé, opravdu jsem tyhle chvíle milovala, stejně jako jeho.

I ve chvíli kdy se rozjel jsem ho měla plnou hlavu. Někdy mi připadalo, že jsme jako staří manželé, že ho znám jako své boty. Ale byly tu ty chvíle, stejné jako byla i tato, kdy mi prostě ukáže, že rozhodně nejsme ve stereotypu. Pokud vůbec něco takového jde, když jste spolu tak krátkou dobu.

„Kdy se dneska vrátíš?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím. Nečekej mě, možná se zdržím dlouho,“ odpověděl mi. Přikývla jsem a začala se dívat na svět kolem sebe. Stávalo se jen velmi zřídka, že jsme jezdili na univerzitu autem, nebyla moc daleko, ale někdy to prostě jinak nešlo. Jako třeba teď.

„Avery, neraď tě ruším z přemýšlení, ale jsme na místě,“ oznámil mi. Zmateně jsem zamrkala. Byly jsme tu nějak rychle, nebo jsem se jen já tak urputně zamyslela?

Vylezla jsem z auta a počkala na něj.

„To půjdeš hned po přednášce?“ zeptala jsem se. Ta končila ve tři hodiny. Ani bych se nedivila.

„Ne, nejdřív tě odvezu domů a až potom půjdu,“ odpověděl mi a vyrazil k budově. Pokrčila jsem rameny a šla za ním. Podařilo se nám tam dojít ještě před profesorem. Ale jen tak tak…

****

Udělal přesně to, co mi řekl, až na to, že nakonec neodjel hned, ale dal si trochu načas. Možná pro něj byly kamarádi přednější než já, ale znala jsem ho dostatečně dobře nato, abych ho dokázala na chvíli odpoutat od všech myšlenek, které se nezabývali mnou.

Až o hodně později nás přerušilo zazvonění telefonu. Rileyho kamarádi mé praktiky rozhodně nezajímaly a musely se připomenout tak jako tak. Chtěla bych vidět u nich doma, jak jejich partnerky reagují, když je někdo tak jako nás teď někdo  vyruší. Určitě jsou přinejlepším tak nadšené jako já.

Ale i poté co mu zavolali jsme se loučili něco kolem půl hodiny. Desetkrát jsem nestačila dovřít dveře a alespoň dvacetkrát jsem je ani nezačala zavírat. Ale nevadilo mi to, právě naopak.

Nakonec jsme dospěli k takového závěru, že jsem si vzala klíče a v teplém kabátu a papučích ho šla doprovodit až k hlavním dveřím. Tam jsme se loučili dalších nejméně pět minut, než opravdu odjel. Neubránila jsem se zamávání mu. S úsměvem na rtech jsem došla zpátky do bytu a vydala se do kuchyně. Měla jsem obrovský hlad, ale přesto jsem si připravila jen chleba s máslem.

Hned jakmile jsem dojedla jsem se šla vysprchovat a poté se začala dívat na televizi. Pozorovala jsem ji až do jedenácti hodin večer a poté šla spát. Bylo mi jasné, že se Riley s klukama zdrží.

Byla jsem tak unavená, že jsem usnula ve chvíli, kdy se má hlava dotkla polštáře…

Ráno jsem se probudila později, než jsem měla v plánu. Dneškem začínal víkend a s Rileym jsme měli v plánu zajet do Forks za příbuznými. Otočila jsem se, abych ho vzbudila, ale místo vedle mě bylo prázdné. Že by se vzbudil tak brzy?

Vydala jsem se ho najít, ale ať jsem vešla kamkoliv, nikde nebyl. Nakonec jsem přešla k botníku. Nepřišel.

Zaběhla jsem k telefonu a zavolala jeho kamarádům. U každého jsem se dočkala stejné odpovědi, včera večer odešel brzy a sám, od té doby ho nikdo z nich neviděl.

Začínala jsem mít nepříjemné tušení, roztřesenýma rukama jsem vytočila jeho číslo. Vyzvánělo to. Čekala jsem. Nikdo to nebral. Rozhodla jsem se počkat do večera, možná se ubytoval v nějakém hotelu, nebo přespal v autě…

 

Den nato jsem to oznámila policii a jeho rodině. Nikdy jsme ho nepřestaly hledat. Nikdy jsem nepřestala věřit, že ho znovu uvidím. Ale přesto šel život dál. Přesto nikdy nepřestanu doufat, že se znovu setkáme.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

MaiQa

2)  MaiQa (28.12.2011 12:31)

Já měla u konce sto chutí to udělat jinak. Tuhle jednorázovku jsem psala skoro půl roku a nějak jsem pak neměla chuť je oddělit. :D

THe

1)  THe (28.12.2011 09:09)

Úžasná povídka! Jen je mi líto, že to takhle skončilo... Ale to asi všem. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek