Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/paper_rose_by_evilloh-d333z0i.jpg

Nízkorozpočtový pokus o citový průjem.

Z chladného ranního ovzduší čpěl podzim. Četnost slunečných dnů s každým dalším probuzením klesala na minimum. Na stole se v menší útulné kuchyni kouřilo ze dvou hrnků, které už od pohledu patřily do jedné sady. Jen jeden z nich však opravdu posloužil svému účelu. Obsah jeho společníka svlažil potrubí odpadu hned, jakmile se za Charliem zavřely vchodové dveře.

Hned na to se jedna z židlí přesunula po obvodu stolu na protější stranu, až její nohy tiše cinkly při náhlém střetu se zástupcem stejného druhu bytového zařízení. Charlie měl tabulky zdá se na všechno. Pod jeho dohledem museli dbát na dvousekundovou bezpečnostní vzdálenost. Ta se však s upíří rychlostí nezdála být sebemenším problémem.

Pár čokoládových očí vzhlédl od tiskařské černi s dnešním datem, přičemž duhovky rozverně putovaly bělmem směrem ke stropu a následně klesly, aby se mohly setkat s podmračeným pohledem opozice barvy karamelu. Vše nasvědčovalo tomu, že je dnes čeká další kaloricky vydatné dopoledne.

Když na sobě navzdory tikání vteřinové ručičky stále cítila jeho pohled, rozhodla se odlepit zrak od čaje s citrónem a nasměrovat je zpět do hlubin nezáživných novinek města Forks.  Na své cestě však ještě stihla střelit pohledem k němu. To neměla dělat. Teď už v sobě jen s největším sebezapřením dusila smích.

„Ty se mi směješ,“ obvinil ji po chvíli.
Chtěla ho přesvědčit o opaku, ale v hrdle ji bublala spontánní radost. Obávala se, že zalže-li, osvobodí se, nebo jí hlas vyletí minimálně o oktávu výš. Proto vsázela na to, že její tiché, rádoby nenucené:
„Vůbec ne,“ zanikne v šustění novin, když uznala za vhodné, že na inzerát nabízející služby místního deratizéra zírá už příliš dlouho.

Už notnou chvíli tupě civěla na fotografii nějaké osmdesátnice, když se z vedlejší židle ozvalo nevtíravé: „Copak to čteš?“
Musela polknout. Jednak proto, že na své židli sjel dolů tak, aby si hlavu mohl ležérně opřít o její rameno, a zamořit tak veškerý vzduch, který jí putoval do plic, tou nemožně omamnou vůní, jež jí sama o sobě zatemňovala mysl, a jednak proto, že si konečně přečetla záhlaví.

„Nekrology,“ hlesla zahanbeně. V tu ránu se ukázalo, že on jí stejnou míru taktu zjevně neprokáže, protože každou molekulou vzduchu začala rezonovat ta melodická symfonie jeho smíchu, která ji málem znemožnila cítit se uraženě.

Málem, to je to klíčové slovo. Když onen hlahol stále neustával, postarala se o vlastní dávku napjatého ticha.
„Opravdu k popukání. Zajímalo by mě, jak se budeš tvářit, až tam bude ten můj,“ nadhodila kousavě. Fungovalo to. Ovšem ne tak, jak by si přála. Břemeno z jejího ramene zmizelo v těsném závěsu s vůní. Židle nepříjemně zavrzala. Poznala, že neodhadla míru. Pomalu mu vypletla prsty z vlasů. Nekladl pražádný odpor. Usadila se mu na klíně, ruce našly své místo za jeho krkem, nosem kopírovala linii klíční kosti. Chtěla ho celého obalit. Zahřát ho svým teplem, provonět svou vůní. Vůní své pokožky, vůní své krve mu dokázat, že když už zvládli tohle, není nic, co by je mohlo rozdělit. Když to nedovolí. Jenže taje její mysli mu zůstaly utajeny. Možná by odmítl naslouchat, i kdyby směl.

„Omlouvám se,“ hlesla tiše.
„Jen mi někdy připadá, že se bojíš být doopravdy šťastný,“ dodala na srozuměnou.
U ucha se jí ozvala hořká podoba smíchu. S tím předešlým měla jen pramálo společného.
„A možná jsem. Možná jsem zbabělec,“ splynulo mu ze rtů, než se jimi otřel o její čelo.
„Ale můj,“ dodala se smířlivým úsměvem, když se odvážila čelit jeho pohledu.

Jedna jeho dlaň ji na chvíli přestala podpírat a zamířila ke stolu, kde ukořistila jednu z rubrik chudých na senzace. Po chvíli jí před nosem zamával papírovým květem se slovy:
„Věděl bych o lepším využití.“

Trvalo jen chvíli, než stačila zaostřit na ten papírový skvost a začala vyzvídat, jak něco takového stvořil. Ke všemu ještě jednou rukou. Když z něj ten přísně tajný postup nedokázala vypáčit ani svými nejzákeřnějšími přesvědčovacími technikami, zkusila to jinak. Uvolnila držení těla a plně se o něj s tichým výdechem opřela.

„Copak, vyčerpaná?“ ušklíbl se škodolibě.
„Ne, jen jsem si uvědomila, že jsem vlastně vyhrála v loterii,“ zapředla spokojeně.
„To mi vysvětli,“ vybídl ji, ale znělo to, že se právě nachází na stejných vlnových délkách.
„To máš tak, můj přítel je dokonalý gentleman, vždy mě zachytí, když se kácím k zemi, na kontě má spoustu upířích plus, umí vařit a ještě ovládá origami,“ prohlásila vítězně.
„To bych řekl,“ utrousil pobaveně, „ale ty to radši nezkoušej, s tvým štěstím by se ještě pořezala o papír,“ dodal ještě.

„No prosím?“ ozvala se nabroušeně. Náhle ukořistila papírový zázrak a odfrkla si:
„Zas tak skvělá není.“
Edwardovo pobavení však stále rostlo.
„Co se ti na ní nezdá, hm?“ otázal se hlasem protkaným zvědavostí.
Na chvíli se zamyslela. Nemohla přijít na nic, co by té růži vytkla…

„Není… není modrá!“ nechala se hrdě slyšet.
„Modrá?“ ujišťoval se pro jistotu, že přeslechl.
„Ano, modrá. Na modrou růži jen tak nenatrefíš,“ pronesla tónem, který signalizoval konec debaty.
Někteří jedinci však musí mít vždy poslední slovo.
„Modrá, dobrá tedy. Alespoň můžu Alici poradit, do jaké barvy má ladit výzdobu pro tvou narozeninovou oslavu.“
Hlasité polknutí následovala další salva tlumeného smíchu.
„A pak, kdo je tu zbabělec…“

~~~

Právě na tyto okamžiky vzpomínal v tmavém nezařízeném pokoji, kde se utápěl žalem.
Žalem, který si ani v nejmenším nezadal s tím pocitem, který jej paralyzoval, když před něj Alice položila Listy města Forks.

 

 

Pravděpodobně dne 23. 11. nás opustila, dcera náčelníka místní policie Charlieho Swana, Isabella Swanová ve věku nedožitých 18 let. Téhož dne byly nalezeny její ostatky ve zdejších lesích, kde se patrně stala kořistí divoké zvěře poté, co v zamyšlení sešla z vyznačené trasy. Příčina jejího úmrtí je dosud věcí policejního šetření.

V upomínku na naši nešikovnou Bellu, jíž byla před necelými dvěma týdny diagnostikována ALL, si se souhlasem jejího otce dovolujeme otisknout její rozloučení, které sepsala, rozrušena  svým zdravotním stavem, v posledních okamžicích svého života.

 

Můj milovaný Zbabělče,
loučení nikdy nebylo mou parketou.
Snad i proto bych ti měla poděkovat, že jsi to vyřešil za nás za oba.
Snad i proto bych tě měla proklínat až do konce svých dní, protože jsi to s námi vzdal.
Protože jsi to vzdal, třebaže já měla dostatek víry i pro tebe.

 

Můj milovaný Zbabělče,
kdyby existovala nějaká příručka pro sebevrahy,
určitě by v ní stálo, kterak započít dopis na rozloučenou.
Kdyby opravdu existovala taková příručka,
bez váhání bych po ní sáhla.
Protože,
ačkoliv do cílové skupiny uživatelů díky vůli osudu jednoznačně nespadám,
právě tohle je jediná věc, kterou chci udělat správně.

 

Můj milovaný Zbabělče,
nedýchám a už je tomu tak nějakou chvíli.
A nemůžu ti říct, jaký je to pocit,
protože Isabellu Swanovou už čeká jen věčné mlčení.

 

Můj milovaný Zbabělče,
musím se přiznat, že dnes poprvé jsem ráda, že nevidím tvou tvář.
Právě v tuto chvíli, když čteš tyto řádky.
Protože nesleduji tvé počínání z nebeské výše,
protože moje vstupenka už dávno propadla.
Protože jsem si zvolila ti nejsnadnější cestu,
tím nejzbabělejším způsobem.

Ne, neomlouvám se za to, že svůj boj vzdávám.
Že do sebe nenechám pumpovat všechny ty jedy
za vidinou dalšího probuzení.
Že odmítám po ránu v koupelně ze zvyku prsty obemykat hřeben a následně jej nechat klesnout k podlaze.
Že nechci v odrazu zrcadla marně hledat to,
čím jsem dříve byla.

Omlouvám se za ty pocity, které teď nepochybně cítíš.
Protože jsi unikát vymřelého gentlemana se sebemrskačskými tendencemi.
Protože stejně jako jsem já údajně probudila k životu tebe,
probudil jsi i ty mě.
Avšak já se rozhodla odmítnout hořký šálek kávy
a ulehnout ke spánku o něco dříve,
však sám dobře víš, jak snáším kofeinové nápoje.

Vím, že se na mě nezlobíš.
Jak bys mohl, vždyť všechno budeš klást za vinu jen sobě.
A věř mi, že kdyby to bylo v mých silách,
snad poprvé bych na tebe zvýšila hlas.

Ano, křičela bych.
Křičela bych z plných plic, že to není tvá vina.
Že to byla má volba.
Že jsem se po nocích toulala pochybnými ulicemi,
prsty bezostyšně přejížděla po hraně papíru,
plyn v troubě nechávala zapnutý a usínala s hořícími svíčkami na pelesti postele.
Že jsem už dávno přestala zamykat dveře,
tvrdošíjně nosila oblečení z konfekce,
jezdila na červenou,
a kdyby mi to náklaďáček dovolil, pustila bych se i do cíleného překračování rychlostního limitu.
Dělala všechny ty nebezpečné věci.
Jen proto, že jsem se ti zavázala opakem.

Kdybych měla tu možnost,
vynadala bych ti.
Vyplísnila bych tě za to, že vše vztahuješ na sebe
a zapomínáš na to, že tento den patří mně.

Vybídla bych tě, abys ze skříně vylovil svůj oblíbený odstín černé,
nepotřebný cár papíru úhledným písmem poznamenal stejně zbytečnými poznámkami k smutečnímu proslovu a zapečetil jej slzami, které pro mě neproliješ.
Abys o mně řekl něco milého,
pokusil se odlehčit napjatou atmosféru laciným vtipem,
smál se z plna hrdla a plakal,
oháněl se pravdou a nalhal všem přítomným do kapes, jako mně tenkrát.
Vše by bylo dovoleno, jen jedinému se vyvaruj,
netvrď, že ti na mně záleželo.
Pohřby jsou poněkud nákladnou záležitostí
a kdo by stál o puklý náhrobní kámen…

 

Můj milovaný Zbabělče,
slituj se nad osobou odsouzenou na smrt,
splň mi dodatečně mé poslední přání.
Dopřej nám rozloučení.
Takové, jaké si oba zasloužíme.
Bez přetvářky a lží.
Přijď za mnou, naposledy.
Polož na místo mého odpočinku dva tucty papírových růží na dlouhém stonku,
dva tucty papírových růží té jediné správné barvy…

Nikdy více Zbabělá

 

 

Nebylo zapotřebí více slov, aby jako smyslů zbavený vyrazil vstříc své záhubě.

~~~

Toho dne poprvé věnoval veškerou svou pozornost řízení vozu. Nikoli proto, že by byl nezměrnou bolestí ochromen do té míry, že by nedůvěřoval svému podvědomí, které by si v jakoukoli jinou chvíli se stejně triviálním úkonem poradilo bez mrknutí oka. Naopak, plně mu důvěřoval, že by si bez problémů poradilo s jakoukoliv komplikací a zanechalo ho napospas vlastním myšlenkám, kterým ještě nebyl připraven čelit.

Krajina, která s každým kilometrem nabývala známého podtónu, se bryskně míhala za kouřovými skly. Nemohla jej zastavit. Nic nemohlo, tedy alespoň si to myslel. Téměř u cíle se však setkal se svým věčným nepřítelem. Po opětovném zapnutí mobilního telefonu na něj čekala zpráva s nežádoucím textem: „Budeš muset počkat do setmění.“

Skryt za neprostupným stromovím lemujícím periferii hřbitova mlčky sledoval obřad. Naslouchal farářově modlitbě a tlumeným nářkům postav v černém. I přes své zostřené smysly jim neviděl do tváří. A možná ani nechtěl vidět. Zrak měl podivně zakalený. Možná právě na úkor vjemu sluchového. Uchráněn před tvářemi rozrytými nepopsatelnou agónií musel čelit ještě neutěšenějším myšlenkám.

Jen jedna z postav se zdála být rozrušena jiným způsobem, než jaký byl momentálně na místě. Prostřednictvím myšlenek v ní poznal Charlieho Swana. Bylo více než jasné, koho hledá. Nepředhodil přeci to poslední, co mu po dceři zbylo, lačné veřejnosti jen tak pro nic za nic. Doufal, že se tu objeví. Že jeho tvář bude ještě zuboženější než tváře všech přítomných dohromady. Chtěl ho vidět trpět, třebaže podvědomě tušil, že ani doživotní uvěznění toho floutka by mu nepřineslo dostatečnou satisfakci. Ne, nic už mu jeho holčičku nevrátí.
Přesto se však k jeho možné přítomnosti upínal víc, než bylo zdrávo. Z hloubi duše potřeboval někomu na čelo vypálit cejch viníka rozžhaveným železem. Bažil po tom až bytostně, toužil po tom o to víc, čím víc ho pálila stejná značka vlevo na prsou.

Vyčkával. Co jiného mu také zbývalo? V náručí držel 24 květů, které v jeho rukou vykvetly z místního týdeníku, zatímco bezhlesně pozoroval řídnoucí účast a protahující se stíny, které se následně vpily do šera.

Pak, když už mu nic nebránilo v cestě za jeho jediným a zároveň největším strachem, nohy mu, zdá se, zdřevěněly. Mysl se zoufale potřebovala ujistit o pravdivosti té katastrofy, tělo se však odmítalo hnout. Možná to byly minuty, možná vteřiny, náhrobní kameny však již ozařoval srpek měsíce, když stanul před jedním z nich. Papírové květy plachtily k zemi právě v té chvíli, kdy jeho zrak spočinul na jméně vytesaném v kameni. A on je odevzdaně následoval pohlcen nicotou bez konce, aby z ní mohl být následně vytažen lehkým sevřením svého trupu, spočinutím hebké tváře stejné teploty jako byla ta jeho v úžlabině jeho odhaleného krku a lehkým výdechem následovaným slovy:
„Já chtěla modré. Kde je můžu reklamovat?“
Slovy z úst osoby, která jej probudila k životu. Znovu.

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

37)  kajka (30.03.2012 21:42)

Noth, já vím, že už tu nejsi, ale kdyby ses náhodou stavila. Moc se mi tvá povídka líbila a děkuju.

Twilly

36)  Twilly (08.01.2011 12:35)

Tak budeš sa čudovať, ale táto PLNE ZROZUMITEĹNÁ poviedka sa u mňa ako prújem teda nechovala (teda nepreletela mnou len tak, ale zachovala vo mne istý silný pocit...), snáď jediná zácpa, ktorú s radosťou vítam a dúfam, že neodíde :D :D :D ... ja viem, blbé prirovnanie, najmä keď chcem vyjadriť obdiv, ale ty si si s tým začala prvá

úžasné...

Noth

35)  Noth (24.12.2010 10:13)

Ups, tak teď jsi mě zaskočila.
V rámci onoho zaskočení jsem si v mysli přehrála hlavní dějovou linii všech svých povídek (uznávám, že jsem se nepředřela) a došla jsem k závěru, že máš pravdu.:D
Až na Osamělou kopretinu se chudák téměř nedostal ke slovu, a když ano, tak ho nikdo neposlouchal. :D
Doufám, že mi uvěříte, že se to děje podvědomě.
Já vážně nevím, čím to je, jestli skutečností, že se svými dary to mají Cullenovi předem v kapse, nebo tím, že mě v originále lehce iritovalo číst na každé druhé stránce, jak je Edward úžasný a jak si ho Bella nezaslouží.
V každém případě z toho vylezlo tohle a s tím už nic nenadělám.
Myšlenkami jsem zabloudila v pořadí k páté jednorázovce a přemýšlím, jestli to dopadne jinak.:D

Tohle je vážně naivní otázka, kam já na to chodím?!

A abych nezapomněla - děkuji.;)

Alaska

34)  Alaska (24.12.2010 09:22)

Noth, líbí se mi ten osud,který často přisuzuješ Edwardovi, že on je posledním kolem u vozu a v žádném případě se nic nebude dít podle toho, jak on píská. Ale to je jen taková drobnost v porovnání s tvým stylem, který vychutnávám, jako šálek té nejlepší horké čokolády, občas s ostrou příchutí.

Noth

33)  Noth (22.12.2010 11:59)

Lio? Lio! Kde? Jak? Proč?... Jééé!
Děkuji.

PS:
Bella napíše doslova a dopísmene to, co jí nadiktuji.;)
Kdyby po sobě zanechala nákupní seznam, byla by to 100% Bella, ale nebylo by to "ono".

Lioness

32)  Lioness (21.12.2010 21:21)

Noth? Noth! Odkud? Kde? Jak? Proč?... Jééé!
Pokud tohle byl nízkorozpočtový pokus, co by se stalo, kdyby Tě někdo financoval?! Vždyť by nás to všechny zabilo! Tím kouzlem Tvého slova...
Bylo to krásné, bezesporu. Do poslední chvíle, do posledních slov jsem nedoufala, že bude Happy end. Tedy doufala, protože já jsem jednoduše ta naivní romantická duše, která touží po tom, aby byla zaplavována vlnami lásky, nekonečné, nezničitelné, nemožné. Ale psala jsi to Ty, takže... Jo, asi Ti křivdím, možná.
Bylo to temné, zoufalé, depresivní... a zároveň v tom bylo tolik pozitivního. Ta krásná šťastná, zdánlivě nepodstaná, vzpomínka, kterou jsem prožívala s nimi. Ten konec - její slova. A ty růže!
Ale to její rozloučení... Přiznejme si to, tady jsi trochu vypadla z role. Copak by tohle napsala ta Bella, kterou stvořila SM? Tak trochu plochá postava, nesmělá a svým způsobem příliš přilnavá dívka? V návalu zoufalství možná, ale pochybuji... Tady jsi to byla prostě Ty. A bylo to brilantní.
A nehádej se se mnou, laskavě, je to můj názor, tak ho respektuj a nesnižuj tím, že budeš jemně naznačovat, že mám špatný vkus a mám se rozhlédnout po vyších metách!
P.S.: Víš, že komentáře pro Tebe se píšou docela špatně? Kdoví, co z něj vyčteš. :D A v tom je to kouzlo (částečně).

Noth

31)  Noth (20.12.2010 20:54)

Bos:
Dobře, trochu nadsazuji.
Kdykoliv.;)

Bosorka

30)  Bosorka (20.12.2010 20:52)

Noth - ty a kolena alá želatina?!
PS: Chceš se hádat?

Noth

29)  Noth (20.12.2010 20:44)

Opět děkuji.
Smím mít dotaz?
O jaké básni je řeč?
Pouhý incipit z toho dopisu přeci báseň nedělá, ne?

Yasmini

28)  Yasmini (20.12.2010 20:32)

Ta báseň byla úžasná. Pochmurý a negativní text přesto mě vzal za srdce. Myslela jsem, že umřela. Na druhou stranu jsem měla prvdu.;)
Krásná povídka Y.

Noth

27)  Noth (20.12.2010 20:28)

Druhá (a asi i poslední) vlna díků.
Však Vy víte, jak mi zrosolovatět kolena.

Bye:
Samozřejmě, že tam je, jen se slaďákům ve twilight tématice snažím vyhnout. Pokud však cukr nemá sloužit k dokreslení kontrastu.
Když si jej chce někdo přečíst, na trhu se vyskytuje bohatá škála, při nouzi nejvyšší si jej může napsat sám.
Stmívání má tu výhodu, že je značně flexibilní. Můžeš do toho třpytivého rámečku vsunout téměř cokoliv (někde jsem zahlédla i mimozemšťany ) a čtenáři ti hlavu neutrhnou. Je to rychlé, snadné a bezbolestné (minimálně pro mě ).

Pozoruji, že smíška byste na titulní straně viděli asi raději a cílová skupina čtenářů (nejen těch komentujících) by byla patrně větší, ale o to mi zas tak nejde.

Bye

26)  Bye (20.12.2010 13:53)

Noth, s příběhem ses trefila do mého gusta.
Musím říct, že úplně nejvíc na mě zapůsobila ta úvodní část. Zdá se, že Tvá pověstná zádumčivost má někde v protějším temném koutku schovanou sestřičku smíška. Moc mě to jejich škádlení bavilo. I ten přechod na těžký téma.
A mmch, ta modrá růže byla krásná ;)

25)  jenka (20.12.2010 12:03)

Tak tohle bylo úžasné. Taky už jsem se připravovala na nějakou tu slzičku, ale naštěstí nebla třeba
Vážně píšeš krásně a jsem ráda, že to byl HE. Díky

Silvaren

24)  Silvaren (20.12.2010 10:08)

Naprostá nádhera! Ten začátek, ta báseň, Edwardovy pocity, prostě všechno. Jsi ta nejpoetičtější autorka s originálními nápady! Bella by zasloužila ohnout přes koleno, ale to by to nemělo happy end, takže jí odpouštím.

MisaBells

23)  MisaBells (19.12.2010 22:08)

Páni, já už natahovala, že budu brečet a nakonec... No jo, stejně brečím, protože to skončilo tak hezky. Někdy je takováhle povídka potřeba, ale asi bych Bellu zlomila jak suchou větev za to, co mu udělala. Bylo to krásný, Noth.

Amisha

22)  Amisha (19.12.2010 19:42)

Tedy Noth, to bylo bezchybně nádherné. Tolik citu a žádné slovo navíc. Ne nepři se! Jsi skvělá spisovatelka a i kdybys měla pocit, že nemám pravdu. Tak si to nech pro sebe.
Rozzechvělá ti děkuju a jenom díky tomu co jsi mi napsala jsem v klidu dočetla, protože jinak bych možná neměla odvahu.

Noth

21)  Noth (19.12.2010 18:00)

Brajglování jo, ale ne u mě.

Bosorka

20)  Bosorka (19.12.2010 17:56)

Řekla ta, jež vede lidi k brajglování....Howg.....

Noth

19)  Noth (19.12.2010 17:10)

Bos, moc to nepřeháněj, však víš, jak to se mnou chodí.:D
Uvidím, v jakém rozpoložení budu z té elegie, jestli se můj obranný mechanismus zase nebude ohánět cukrem.

Radši už to utneme, nebo to tu úplně zamoříme.
Když ty jinde nejsi k sehnání. :D

semiska

18)  semiska (19.12.2010 17:02)

Přečetla jsem to na jeden nádech. MOc pěkné, NOth.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek