Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/slash%20e%20c.jpg

Už mě znáte. Když mám děsný den, nějaké to slohové cvičení prostě pomůže.

Doufám, že ještě všichni víte, co je preslash;).

Carlisle a Edward aneb Pár útržků z Carlisleova deníku...

 

Je zvláštní najednou nebýt sám. Ani tři sta let trvající služba neuhasila mou touhu starat se, pečovat. A ani tři sta let mi nestačilo na to, abych poznal, že i upír může skutečně milovat.



Chtěl jsem, aby byl Edward můj syn. Je ale těžké vžít se do role otce, když vaše dítě vidí každou vaši myšlenku. Rodič má co nejdéle budit zdání dokonalosti. Snahy o dokonalost. Dnes jsem úmyslně zdržoval v ordinaci slečnu E. Nemohu se nabažit její vůně. Dovoluji si kratičký záblesk představy – mé zuby tak blízko jejího krku, až cítím trnutí, povědomé, ve skutečnosti navždy zapovězené. Po návratu domů si tu vzpomínku nedokáži nevybavit. Zahlédnu Edwardův úsměv. Takhle se děti nesmějí…



Náš devátý společný lov. Už to není jen bezhlavé lačné hltání. V každém Edwardově pohybu je mimořádná lehkost a neuvěřitelná hravost. Užívá si ten nádherný den stejně jako já. Dnes také poprvé projevuje dost sebekázně a nevrhá se na stádo losů, které nám zkříží cestu příliš brzy. Už jednou ochutnal šelmu a dnes se rozhodl ulovit další. Nikdy mě nenapadlo, že na nás při lovu může být hezký pohled. Edward zpomaluje, dává zvířeti šanci na tři poslední elegantní skoky a sám je napodobuje. Ve chvíli, kdy se s pumou v náručí překulí do trávy, už zase připomíná rozdováděného chlapce.



Vracíme se domů. Nespěcháme. Sledujeme, jak postupně padá noc. Snažím se v duchu pojmenovat každý odstín tmavnoucího soumraku. Když se nad obzorem smísí zlato zapadajícího slunce s krvavě rudými červánky, okamžitě mi přijdou na mysl Edwardovy oči. Znovu ten úsměv. Takhle se děti nesmějí…



Dnes byl poprvé lovit sám. Setkáváme se před vchodem do domu. Moje hlava plná myšlenek na slečnu E., ta jeho – alespoň ta část, již vidím - zase tlejícího listí. Nemusím nic říkat – sklání se a nechává mě, abych ty drobící se kousky postupně vytahal. Nikdy jsem si neuvědomil, jak hebké jsou jeho vlasy. Je příjemné probírat se jimi. Snažím se tu myšlenku rychle potlačit, ale je pozdě. Usmívá se a mně najednou nevadí, že to není úsměv dítěte.



Latina nám zaplní hned několik dlouhých večerů. Edward má hudební sluch a je to patrné, i když čte latinské verše. Přesně cítí, kdy má klesnout hlasem, kdy je čas pro krátkou dramatickou pomlku. Dokázal bych ho poslouchat věčně. Jen mi to slovo bleskne hlavou, slyším jeho tichý smích. Je snadné přidat se k němu, i když si vedle něj najednou připadám hřmotný a neohrabaný.
Natahuje se, bere mi z ruky mou knihu a odkládá ji na stůl. Lehce mě pohladí přes prsty. Vím, co chce říct. Jako dokážu pracovat se svým hlasem, dovedeš ty pracovat na operačním sále. Mluvíme o tom často. Edward touží dosáhnout mého stupně sebeovládání. Mám z toho pokroku radost, první týdny vůbec nebyly lehké…



Poprvé oslavujeme jeho narozeniny. Dostat do této pustiny klavír a ještě to utajit mě téměř vyčerpalo. V prvním okamžiku to vypadá, že Edward nemá radost, nebo že je dokonce vyděšený. Stojí strnule, zírá na mě doširoka otevřenýma očima, nemrká, nedýchá. Pak udělá čtyři rychlé kroky ke mně a než se stihnu rozhodnout, jak chci to objetí vnímat, držím ho v náručí. Objímáme se navzájem; návdavkem mohu zblízka vdechovat jeho jedinečnou vůni. Je dnes výraznější, nebyl už dlouho lovit, a tak ji neruší nic tak přízemního jako krev. Sotva na to slovo pomyslím, odtáhne se ode mě – znovu ten zvláštní úsměv – a doslova vystřelí ze dveří. Je zpět za pár minut, nasycený a připravený oddat se své nové a na dlouhá léta hlavní vášni – klavíru.

 

Stojí před zrcadlem a nespokojeně si prohrabuje vlasy. Před proměnou byl nemocen, ostříhání nebylo důležité. Teď se připravujeme na jeho první opatrné kroky mezi lidmi. Doba si žádá krátký sestřih. Podává mi nůžky a usazuje se obkročmo na jídelní židli. Vypadá napjatě. Ještě než se ho dotknu, je zpět má vzpomínka na podzimní listí -  na to, jak bylo hrubé a ošklivé v porovnání s bronzovými prameny, do nichž si trouflo se zaplést. Zabořím prsty do té hebkosti, opatrně oddělím první pramínek. Chytím ho u hlavy, přejedu po celé délce až ke konečku. Nůžky ve druhé ruce jsou najednou příliš těžké a nedokonalé na to, aby se ho mohly dotknout. Nerozhodně je odkládám. Místo toho nořím i druhou ruku do té záplavy. Zavírám oči, jen na okamžik.

Vzpomínka na italské moře – voda, líná v jen mírném vánku, těžká solí a pro mě téměř horká, hebký písek skryté pláže.

Užívám si ten pocit a zároveň počítám těch pár vteřin, kdy se ho mohu takto dotýkat. Snažím se převést v žert skutečnost, že je mi líto ostříhat jeho vlasy. Že to nedokážu. Překotně připomínám, že lidé jsou marniví a za pár let přijde doba, kdy budou ty neposedné kadeře dokonale zapadat do lidské představy o tom, co je krásné.
Pro mě budeš vždycky krásný, můj chlapče se zrádným vševědoucím úsměvem…



Dnes jsem ho zase vyrušil. Tráví dlouhé hodiny bez pohybu a pozoruje stmívání.


On zná každou mou myšlenku, každý pocit, já mohu ty jeho jen odhadovat. Cítí se osamělý? Co kromě lidské podstaty mu schází? Je opožděný dopad této definitivní ztráty důvodem jeho náhlého smutku?


Na klavír padá prach. Bolí mě každý tón, který tu v posledních dnech nezazněl. Odchází na lov, ani se neptá, zda jdu s ním. Sedám k nástroji, otvírám jej a pokládám své v této situaci neobratné prsty na bílé klapky. Pohladím je, opatrně, abych je neznesvětil neladícím zvukem. Pak zvedám ruku k nosu a zhluboka vdechuji.
Takové to bude, až mě opustí? Budu chodit prázdnými pokoji, dotýkat se věcí, kterých se dotýkal on, a lapat zbytky jeho vůně?

 

Konečně to vysloví.

Chci ti být blíž, ale nevím jak. Pořídil sis mě, abys zahnal svou samotu. Ale vídám ty ženy v tvé hlavě a jednou mě některá zastoupí. Pro mě bylo příliš brzy na přeměnu. Hledám, ale nenacházím v sobě místo pro lásku k dívce. Z lásky k mým rodičům zbyla jen blednoucí stopa. Já miluji, tebe miluji, ale…

Nedopoví, jeho oči mi žalují, že v mé mysli nachází jen záblesky toho, co by mohl najít. Chtěl najít?

Znovu utíká.

Chlapec, můj drahý krásný chlapec…

 

 

povídky od ambry

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

semiska

10)  semiska (11.04.2012 21:59)

Nádhera, jsi šikulka!

9)  jenka (11.04.2012 21:13)

Nádherné. Rozhodně ti nepřeju další děsné dny, ale je pravda, že prospívají tomuhle webu a zvyšují jeho úroveň :)
Vážně dokážeš z pár písmen vykouzlit neuvěřitelné věci.

8)  jenka (11.04.2012 21:13)

Nádherné. Rozhodně ti nepřeju další děsné dny, ale je pravda, že prospívají tomuhle webu a zvyšují jeho úroveň :)
Vážně dokážeš z pár písmen vykouzlit neuvěřitelné věci.

Astrid

7)  Astrid (11.04.2012 21:06)

toto bolo napísané ako pozadie niečieho hnevu, bolo to tak plné energie citu.
Carlisle ho miluje, ale však on ho musí milovať. Tak nádherná bytosť musí byť milovaná. Ďakujem nebesám, že je tak nádherný. A ty si to napísala tak, že ma to vtiahlo, naladilo moje vedomie, cítim to ako ty.
úúúplne to excentricky prežívam, asi by som si mala trepnúť po palici. ambro, som z toho ešte viac zamilovaná a zvizualizovaná, proste ma z neho .... rozthne. milujem milovať Edwarda

sfinga

6)  sfinga (11.04.2012 21:01)

Sakra, ty mi dáváš
Ale máš recht, Carlisle mi připadal vždycky až příliš sofistikovanej

Téda, bylo to jako vždy, dokonale Ambrovské a ty víš, že je to poklona

Hanetka

5)  Hanetka (11.04.2012 20:51)

Mně to bylo stejně divný... jako 300 let se potácí světem sám, třiadvacetiletej (i když kazatelův synátor) adolescent, a když se konečně rozhýbe stvořit si společnost.... tak je to kluk!
Ambro, tys to vyhmátla! A mám pocit, že jestli Edward Carlisleovi viděl v hlavě ženské, tak proto, že je jen porovnával se svým "synem" - a nevyhrávaly...

Twilly

4)  Twilly (11.04.2012 20:45)

Doprdele AMBRO!

ireen

3)  ireen (11.04.2012 20:44)

Rozervaná tápající duše, plná něhy a doufání! KRÁSNÉ!!!!!
DĚKUJU TI!

Silvaren

2)  Silvaren (11.04.2012 20:40)

Páni, to byla tak jemně poetické a krásné Váží si jeden druhého, záleží jim na sobě a je tam i láska. Co na tom, že nejsou dívka a chlapec. Když se tohle pouto vytvoří, musí být chráněno. - Přesně takový z toho mám pocit.

1)   (11.04.2012 20:04)

nedokážu si ani představit tem vnitřní boj
ta tíha byla napsána s takovou lehkostí a něhou,že mi to připadá čisté,stejně jako láska k ženě - je to láska k člověku
tyhle hluboké pocity u tebe miluji

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek