Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/slash%20e%20c.jpg

Už mě znáte. Když mám děsný den, nějaké to slohové cvičení prostě pomůže.

Doufám, že ještě všichni víte, co je preslash;).

Carlisle a Edward aneb Pár útržků z Carlisleova deníku...

 

Je zvláštní najednou nebýt sám. Ani tři sta let trvající služba neuhasila mou touhu starat se, pečovat. A ani tři sta let mi nestačilo na to, abych poznal, že i upír může skutečně milovat.



Chtěl jsem, aby byl Edward můj syn. Je ale těžké vžít se do role otce, když vaše dítě vidí každou vaši myšlenku. Rodič má co nejdéle budit zdání dokonalosti. Snahy o dokonalost. Dnes jsem úmyslně zdržoval v ordinaci slečnu E. Nemohu se nabažit její vůně. Dovoluji si kratičký záblesk představy – mé zuby tak blízko jejího krku, až cítím trnutí, povědomé, ve skutečnosti navždy zapovězené. Po návratu domů si tu vzpomínku nedokáži nevybavit. Zahlédnu Edwardův úsměv. Takhle se děti nesmějí…



Náš devátý společný lov. Už to není jen bezhlavé lačné hltání. V každém Edwardově pohybu je mimořádná lehkost a neuvěřitelná hravost. Užívá si ten nádherný den stejně jako já. Dnes také poprvé projevuje dost sebekázně a nevrhá se na stádo losů, které nám zkříží cestu příliš brzy. Už jednou ochutnal šelmu a dnes se rozhodl ulovit další. Nikdy mě nenapadlo, že na nás při lovu může být hezký pohled. Edward zpomaluje, dává zvířeti šanci na tři poslední elegantní skoky a sám je napodobuje. Ve chvíli, kdy se s pumou v náručí překulí do trávy, už zase připomíná rozdováděného chlapce.



Vracíme se domů. Nespěcháme. Sledujeme, jak postupně padá noc. Snažím se v duchu pojmenovat každý odstín tmavnoucího soumraku. Když se nad obzorem smísí zlato zapadajícího slunce s krvavě rudými červánky, okamžitě mi přijdou na mysl Edwardovy oči. Znovu ten úsměv. Takhle se děti nesmějí…



Dnes byl poprvé lovit sám. Setkáváme se před vchodem do domu. Moje hlava plná myšlenek na slečnu E., ta jeho – alespoň ta část, již vidím - zase tlejícího listí. Nemusím nic říkat – sklání se a nechává mě, abych ty drobící se kousky postupně vytahal. Nikdy jsem si neuvědomil, jak hebké jsou jeho vlasy. Je příjemné probírat se jimi. Snažím se tu myšlenku rychle potlačit, ale je pozdě. Usmívá se a mně najednou nevadí, že to není úsměv dítěte.



Latina nám zaplní hned několik dlouhých večerů. Edward má hudební sluch a je to patrné, i když čte latinské verše. Přesně cítí, kdy má klesnout hlasem, kdy je čas pro krátkou dramatickou pomlku. Dokázal bych ho poslouchat věčně. Jen mi to slovo bleskne hlavou, slyším jeho tichý smích. Je snadné přidat se k němu, i když si vedle něj najednou připadám hřmotný a neohrabaný.
Natahuje se, bere mi z ruky mou knihu a odkládá ji na stůl. Lehce mě pohladí přes prsty. Vím, co chce říct. Jako dokážu pracovat se svým hlasem, dovedeš ty pracovat na operačním sále. Mluvíme o tom často. Edward touží dosáhnout mého stupně sebeovládání. Mám z toho pokroku radost, první týdny vůbec nebyly lehké…



Poprvé oslavujeme jeho narozeniny. Dostat do této pustiny klavír a ještě to utajit mě téměř vyčerpalo. V prvním okamžiku to vypadá, že Edward nemá radost, nebo že je dokonce vyděšený. Stojí strnule, zírá na mě doširoka otevřenýma očima, nemrká, nedýchá. Pak udělá čtyři rychlé kroky ke mně a než se stihnu rozhodnout, jak chci to objetí vnímat, držím ho v náručí. Objímáme se navzájem; návdavkem mohu zblízka vdechovat jeho jedinečnou vůni. Je dnes výraznější, nebyl už dlouho lovit, a tak ji neruší nic tak přízemního jako krev. Sotva na to slovo pomyslím, odtáhne se ode mě – znovu ten zvláštní úsměv – a doslova vystřelí ze dveří. Je zpět za pár minut, nasycený a připravený oddat se své nové a na dlouhá léta hlavní vášni – klavíru.

 

Stojí před zrcadlem a nespokojeně si prohrabuje vlasy. Před proměnou byl nemocen, ostříhání nebylo důležité. Teď se připravujeme na jeho první opatrné kroky mezi lidmi. Doba si žádá krátký sestřih. Podává mi nůžky a usazuje se obkročmo na jídelní židli. Vypadá napjatě. Ještě než se ho dotknu, je zpět má vzpomínka na podzimní listí -  na to, jak bylo hrubé a ošklivé v porovnání s bronzovými prameny, do nichž si trouflo se zaplést. Zabořím prsty do té hebkosti, opatrně oddělím první pramínek. Chytím ho u hlavy, přejedu po celé délce až ke konečku. Nůžky ve druhé ruce jsou najednou příliš těžké a nedokonalé na to, aby se ho mohly dotknout. Nerozhodně je odkládám. Místo toho nořím i druhou ruku do té záplavy. Zavírám oči, jen na okamžik.

Vzpomínka na italské moře – voda, líná v jen mírném vánku, těžká solí a pro mě téměř horká, hebký písek skryté pláže.

Užívám si ten pocit a zároveň počítám těch pár vteřin, kdy se ho mohu takto dotýkat. Snažím se převést v žert skutečnost, že je mi líto ostříhat jeho vlasy. Že to nedokážu. Překotně připomínám, že lidé jsou marniví a za pár let přijde doba, kdy budou ty neposedné kadeře dokonale zapadat do lidské představy o tom, co je krásné.
Pro mě budeš vždycky krásný, můj chlapče se zrádným vševědoucím úsměvem…



Dnes jsem ho zase vyrušil. Tráví dlouhé hodiny bez pohybu a pozoruje stmívání.


On zná každou mou myšlenku, každý pocit, já mohu ty jeho jen odhadovat. Cítí se osamělý? Co kromě lidské podstaty mu schází? Je opožděný dopad této definitivní ztráty důvodem jeho náhlého smutku?


Na klavír padá prach. Bolí mě každý tón, který tu v posledních dnech nezazněl. Odchází na lov, ani se neptá, zda jdu s ním. Sedám k nástroji, otvírám jej a pokládám své v této situaci neobratné prsty na bílé klapky. Pohladím je, opatrně, abych je neznesvětil neladícím zvukem. Pak zvedám ruku k nosu a zhluboka vdechuji.
Takové to bude, až mě opustí? Budu chodit prázdnými pokoji, dotýkat se věcí, kterých se dotýkal on, a lapat zbytky jeho vůně?

 

Konečně to vysloví.

Chci ti být blíž, ale nevím jak. Pořídil sis mě, abys zahnal svou samotu. Ale vídám ty ženy v tvé hlavě a jednou mě některá zastoupí. Pro mě bylo příliš brzy na přeměnu. Hledám, ale nenacházím v sobě místo pro lásku k dívce. Z lásky k mým rodičům zbyla jen blednoucí stopa. Já miluji, tebe miluji, ale…

Nedopoví, jeho oči mi žalují, že v mé mysli nachází jen záblesky toho, co by mohl najít. Chtěl najít?

Znovu utíká.

Chlapec, můj drahý krásný chlapec…

 

 

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

30)  kajka (02.11.2017 10:16)


Když ty máš děsný den, tak píšeš.
Když já mám děsný den, tak tě čtu. ;)

kajka

29)  kajka (01.08.2014 21:35)

Ambro, já už sice tuhle povídku komentovala kdysi v dávné minulosti, ale pár vět si prostě neodpustim.
Dřív jsem si vychutnávala hlavně romantiku a lásku. V tom jsi bezesporu nenapodobitelná, geniální.
Dneska si v tvých textech užívám nejvíc těch zvláštních vět, vlastně VĚT. Těch co mi přinášejí infarktózní stav, posadí mě na zadek nebo mi přinejmenším spadne čelist. Jako třeba tohle: Bolí mě každý tón, který tu v posledních dnech nezazněl. Nádherný!!! Boží!!!
No a ta druhá věc. Ty věty, co poukazují na tvůj vytříbený a totálně "ultimátní" smysl pro humor: Tráví dlouhé hodiny bez pohybu a pozoruje stmívání.
Smála jsem se dobře deset minut.;)
Jsi úžasná!

Kate

28)  Kate (26.10.2013 23:43)

Citlivé, zvláštní, překrásné a prostě... Tvoje. Proč mě tvoje povídky dostávají pořád víc a víc? Úžasné, nemám slov.

Rowana

27)  Rowana (25.07.2013 10:11)

Připadám si jak vyfouklý balónek. Úplně bez energie. Po dočteční jsem dobu jen zírala na monitor a poslední slova ve mně doznívala ozvěnou. Jsem z toho teď trochu melancholická. Krása.

SestraTwilly

26)  SestraTwilly (03.07.2013 19:38)

Veľmi decentne a s citom napísaná poviedka.

nikolka

25)  nikolka (23.04.2012 22:22)

stále mi vychádza len jedno ... láska a je absolútne jedno aká... pretože stále tam je ...
nádhera

24)  Petris (18.04.2012 09:08)

Zase jeden skvost,který jsem málem přehlédla.
Jen víc takových nádherných "slohů"
Díky.:)

milica

23)  milica (15.04.2012 21:15)

Krásné, opravdu krásné.

Bye

22)  Bye (15.04.2012 17:11)

Ach, ambro. Lehounké jako pírko a křehké, tuze křehké...
Ta forma jakoby útržků z deníku...
"Tráví dlouhé hodiny bez pohybu a pozoruje stmívání." :) Nakonec, jednoho dne, tomu stmívání dá jedna spisovatelka smysl. ;)
"Na klavír padá prach. Bolí mě každý tón, který tu v posledních dnech nezazněl."

anetta

21)  anetta (14.04.2012 08:12)

To, že jsi věděla jak se cítil je jasné na první pohled, ambro. Těším se, co napíšeš příště.

ambra

20)  ambra (12.04.2012 20:01)

Díky, berunky . Do Carlislea už jsem se dlouho nevžívala, tak to trochu bolelo , ale nakonec jsem úplně přesně věděla, jak se cítil.;)

GinaB

19)  GinaB (12.04.2012 18:24)

Chtěla bych umět psát taková slohová cvičení, jako ty Ambro! Ale protože to neumím, tak jsem alespoň ráda, že je můžu číst! Překrásné!

18)  Anna43474 (12.04.2012 17:38)

Tohle je To, co doopravdy oceňuji

kajka

17)  kajka (12.04.2012 09:46)

Ambro, to bylo neuvěřitelně nádherný! Mám takovou radost, že i výška vesmírnýho výtahu pana Clarka je proti tomu nic. Vznáším se. Je neskutečný, že po přečtení "Ne až tak křehká...." (víš, jak jsem byla nadšená) neustále přemýšlím o podstatě přátelství a sním si a ty mi přesně o tom napíšeš povídku. Jemnými, něžnými slovy uvedeš v život ten emoční chaos z mé hlavy. Děkuju.

Marcelle

16)  Marcelle (12.04.2012 07:48)

Ambro, chtělo se mi napsat TY VOLE, ale je to nezdvořilé. Prostě je to nádhera na kterou, jako vždy u tvých příběhů, nemám slov.

Casiopea

15)  Casiopea (12.04.2012 07:23)

To je taková krása!!! Vlastně ani nevím, co k tomu napsat. Snad jen... o takových textech pak člověk přemýšlí celý zbytek dne a možná i déle. Je mi krásně i jen díky tomu, že to nechávám v sobě proznít. Nádherné!

Clea

14)  Clea (12.04.2012 07:05)

Moc se mi to líbilo ta lehkost, jemnost, se kterou nám Carlisle ukazuje svoje city, je úžasná. A Edwardův smích, který ví
opravdu skvělé

13)  Babča S. (11.04.2012 23:43)

Yasmini

12)  Yasmini (11.04.2012 22:36)

Krásné, znělo mi to jako báseň, byly tam temné tóny, které to podmalovávaly. Nádherné, a oni dva společně? Proč ne, hodí se mi k sobě, krásní, bledí, osamělí.

Y.

Nosska

11)  Nosska (11.04.2012 22:05)

Dvě naprosto nesourodé roviny příběhu. Na jedné straně zvrhlé myšlenky prazvláštního muže. A na straně druhé opravdová rodičovská láska. A nesmíme ani zapomenout na dobu, ve které se to odehrává, Edward to může jen stěží brát jako zvrhlost...
Zvláštní, divné, přesto krásné
P. S. Ten příběh sám mě nutí psát spisovně, že by za to mohla Carliseova kultivovanost

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek