Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Mozart, salát, narozeniny a nevyřčený slib číslo jedna

Bella

Původní plán pustit si jen kousek z každého CD a tematicky je roztřídit vzal za své už u třetího disku. Stopnout Mozarta mi přišlo skoro… nemravné. A tak jsem se v mezích možností pohodlně uvelebila a užívala si hudbu, kvalitní reproduktory a fakt, že tak dobře vidím šikmé pruhy světla zapadajícího slunce.

Mozarta nakonec k mému překvapení přerušila moje dřímota. Probralo mě opatrné zaklepání. Zamžikala jsem. Ta široká zlatá pentle zmizela a já byla ponořená v obvyklé tmě.

„Ano?“ Můj hlas ještě spánek nestihl změnit, takže jsem určitě nespala dlouho.

„Můžu dál, Bello? Nesu ti večeři.“ Páni, Renée má vážně dost dlouhou pracovní dobu. Jacob mi prozradil, že ráno bývá u krav už před pátou, ale že to takhle protahuje i večer, o tom se nezmínil. Zastyděla jsem se. Možná doufala, že jí tu trochu pomůžu. Já se místo toho málem přerazím hned první den a místo pomoci jí přidělávám starosti. Můj žaludek se ale rozhodl odložit mé morální dilema na později. Hlasitým zakručením mi připomněl, že večeře je na dosah.

„Jasně!“ vyjekla jsem s nepřirozeným nadšením. Dveře vrzly a já poznala, že Renée se cítí trochu jistěji než o den dřív. Anebo prostě byla moc unavená na tu velmi pomalou a velmi opatrnou chůzi, se kterou jsem si ji spojila hned od prvního setkání.

„Chceš to zase nechat na stolku? Nebo…“ Rozpačitost z jejích kroků vymizela, z hlasu ale ne.

„Vezmu si to rovnou, jestli chvilku počkáš.“ Přeležela jsem si levou ruku, takže mi chvíli trvalo, než jsem se vytáhla do sedu a opřela se o čelo postele. Na klín jsem si upravila jeden z polštářů, abych neměla tác příliš nízko.

„Mléko ale nechám na stolku,“ upozornila mě, a pak už jsem na kolenou ucítila příjemnou tíhu všeho, co se za chvíli ocitne v mém břiše.

„Vidlička je vpravo. Je to jen salát, ale je tam spousta kuřecího masa a v zálivce čerstvý kopr.“

„Úžasné,“ zahuhlala jsem už s plnou pusou. Jacob mi skoro celý den něco podstrkoval, ale jako většina věcí, ani hlad u mě nefungoval na povel. Ale možná za to mohl i rozhovor se Siobhan. Část tíhy, která mi kromě jiného zřejmě tvořila nějaký záhadný uzlík kousek nad žaludkem, se jím přeci jen uvolnila a já teď jedla s opravdovou chutí.

„Můžu tu chvíli zůstat?“ Její hlas zazněl ode dveří, nejspíš nepočítala, že budu souhlasit. Jenže já si vzpomněla na svůj nápad s případnou pomocí. Možná by bylo nejlepší probrat to s ní hned.

„Jo,“ kývla jsem, „stejně jsem se na pár věcí chtěla zeptat.“

K posteli skoro přiběhla, jako by se bála, že si to rozmyslím. Opatrně si sedla na pelest, odhadovala jsem, že co nejdál ode mě. Trpělivě počkala, dokud nezaženu největší hlad. Když jsem se natáhla pro sklenici s mlékem, cítila jsem, jak se mimoděk nadzdvihla, aby mi pomohla, ale ovládla se a nakonec to nechala na mně. V duchu jsem to ocenila.

Mléko mi připomnělo jinou dobrotu: „Ten citrónový koláč už není?“

„Je pryč, myslím, že ho dojedl Jacob.“ Omlouvala se? Proč, proboha? „Ale hned ti upeču nový, můžeš ho mít k snídani,“ dodala rychle.

„Neblázni,“ napomenula jsem ji. „Kolik hodin jsi byla venku? Musíš být vyřízená. Mě by zabil už jenom ten čerstvý vzduch,“ ušklíbla jsem se a znovu nahmátla okraj široké salátové misky. Pár křehkých kousků zeleniny a šťavnatého masa v ní ještě zbylo; věčná škoda nechat je ladem.

V tu chvíli se máma zasmála. Byla to reakce na mou poznámku, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že na kratičký zlomek vteřiny mi to připomnělo tisíce podobných okamžiků, které jsem prožila s tátou. Zakládal si na tom, že jsem po něm zdědila smysl pro humor. Je možné... jak moc je pravděpodobné, že bych se někdy doopravdy zasmála i s ní?

„Tak fajn,“ vydechla a já v jejím hlase poprvé postřehla náznak uvolnění. Odložila jsem vidličku a zaměřila oči jejím směrem.

„Nejsem tu, abych tě soudila,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Jsem tu, protože jsem v hajzlu. Neměla jsem na vybranou.“ Zalapala po dechu. Doslova.

„Asi jsem to neřekla dost jasně, Bello, ale jsem šťastná, vážně šťastná, že tě tu mám. Omlouvám se, zní to pitomě, vzhledem k tomu, že Charlie se nejspíš zachoval jako idiot, ale já jsem šťastná. Vyděšená, absolutně bezradná, ale… šťastná.“ S každým dalším opakováním to slovo z jejích úst znělo věrohodněji. Jako by si s ním hrála, jako by ho postupně vybrušovala k dokonalosti, slaďovala ho se svými skutečnými pocity. A i když jsem špicovala uši, nezachytila jsem ani náznak falešného tónu.

„Přesto… nevím, jak s tebou mám mluvit,“ přiznala rezignovaně. „Napadla mě taková možnost…“ Cítila jsem, jak se na posteli pohnula. Přisedla si blíž ke mně. „Mohly bychom se tu každý večer sejít. A začít… jednou věcí. Prostě si o sobě každý den řekneme jednu věc. Nemusí to být nic převratného. Vzhledem k tomu, že se vůbec neznáme, můžeme začít úplnými banalitami.“ Zraňovat se můžeme až později, doplnila jsem v duchu. „Co myslíš?“ Další nervózní a dychtivé poposednutí.

„Vlastně je to skvělý nápad.“ Rozhodně lepší než nějaké sáhodlouhé hovory o minulosti a – hůř – o budoucnosti.

„Začneš?“ Skoro nedýchala, jak byla napjatá.

„Jo jasně,“ kývla jsem překvapeně. Tohle bylo… rychlé. Náhlé ticho v místnosti mi připomnělo, bez čeho opravdu nemůžu být. „Miluju hudbu. Naprosto a bezvýhradně. Někdy mám pocit, že mám v těle nějaký orgán, který je na hudbu přímo napojený. Vysílač a zároveň přijímač nebo tak něco. A kdybych si musela vybrat, rozhodně obětuju raději ledvinu než tuhle divnou hudební věc v sobě,“ vychrlila jsem na jeden nádech. Znervózněla jsem. Možná jsem se dostala nebezpečně blízko k tématu, o kterém jsem si zakázala mluvit. Já a klavír…

Renée pořád nedýchala. Ticho narostlo. Pokoj už nevoněl koprem. Jako by si každou molekulu pro sebe zabraly všechny ty nevyřčené věci mezi námi. Sedmnáct let… Je toho moc. Nikdy to nedoženeme. Ne tak, abychom se spolu mohly nenuceně bavit. Smát se a hádat se. Všechno to, co zvládnou jen lidé, kteří jsou si opravdu blízcí.

„A teď ty,“ pobídla jsem ji po minutě, která v mé hlavě trvala nejmíň hodinu.

Konečně jsem uslyšela její nádech.

„Všechno v mojí minulosti mi připadá strašně obyčejné a nedůležité. Možná časem přijdu na to, co z toho vybrat, ale dneska to chce něco pozitivního.“ Nesmála se, ale slyšela jsem náznak úsměvu. Snažila se. Nepřetržitě.

„Za týden mám narozeniny. Nikdy jsem je neslavila. Vlastně… ani jako dítě jsem nikdy neměla narozeninovou party,“ řekla spíš zamyšleně než smutně. „A tak mě napadlo… pokud bude tvoje noha za týden v pořádku, uděláme si oslavu. Pozvu sousedy, Jacoba a jeho sestry, Phila, samozřejmě, a trochu si užijeme. Co myslíš?“ mám rozhodnout, jestli budeme slavit její narozeniny?

„To je úžasný nápad, mami. A kolik ti vlastně bude?“

„Třicet tři. Kristovy roky,“ zrozpačitěla.

Ach bože. A ona si myslela, že pro mě nemá žádnou zajímavou informaci.

 

 

Edward

 

Auto jsem nechal na stejném místě. Tentokrát jsem ale zavřel dveře. Z nějakého neznámého důvodu majitelka tohohle ranče nefandila psům. Ale konec konců to jen doplňovalo její obrázek poněkud neobvyklé osoby.

Slunce už zapadlo; v houstnoucím šeru vypadal Renéin dům jako kulisa do nadprůměrně děsivého hororu. Měla by na tom trochu máknout. Ona nebo to přerostlé Blackovic dítě. Jo, rozhodně by se toho měl ujmout Jacob. Aspoň by část ze své předimenzované hormonální energie spotřeboval na něco užitečného. A nemohl by s ní otravovat Bellu.

Než jsem šlápl na štěrkem vysypaný chodník – naše sousedka ho zřejmě používala místo zvonku – na chvíli jsem se zastavil. Jen proto, abych si znovu ujasnil, že nemám žádný důvod, proč tu znovu otravuju. Teda kromě toho, který už jsem si přiznal, ale který jsem v nejbližších několika letech rozhodně nehodlal vyslovit nahlas.

Chci znovu vidět Bellu.

A tak jsem odhodlaně vstoupil na ten pitomý štěrk a pak na jeden odraz přeskočil všechny tři schody přede dveřmi. Dřív, než jsem stihl zabouchat, stála přede mnou znovu Bellina máma. Napadlo mě, že štěrk funguje vážně dobře, jenže ona vypadala skutečně překvapeně. A taky asi o padesát let mladší než předchozí večer.

„Ahoj?“ zajíkla se.

„Ahoj?“ napodobil jsem její intonaci. A měl bych přiznat, že jsem zněl i skoro stejně poplašeně jako ona.

„Dneska žádný proviant?“ sklouzla pohledem k mým prázdným rukám. Vzpamatovala se překvapivě rychle. Vlastně celkově působila tak nějak… probraně. Jako by to chtěla dokázat, nakrčila nos a začichala. „Ale pro změnu voníš,“ zakřenila se. Proboha, naše máknutá sousedka se usmívá?!

„Můžu na chvíli za Bellou?“ zahučel jsem a soustředil se na uvolnění kousku štěrku, který mi uvízl zespodu v jedné ze spár na botě.

Zvážněla, založila si ruce na prsou a pozorně se na mě zadívala. Dokonce o krok couvla, aby ke mně nemusela zvedat hlavu.

„Žila ve velkým městě,“ zasyčela najednou. Tak ostře, až jsem nadskočil. „To ale neznamená, Edwarde Cullene, že je to nějaká protřelá potvora. Jestli chceš jen nějak zabít zbytek prázdnin, zaplať si lekce ježdění,“ prskla v jasné narážce na to, co se o mně vědělo. Byl jsem jediný člověk v okruhu sta čtverečních mil, co nikdy neseděl na koni. „Protože ona je… výjimečná,“ zašeptala s posvátnou úctou. „Vlastně ani nemůžu uvěřit, že je moje,“ dodala víc pro sebe než pro mě. Když ale ke mně znovu zvedla oči, tuhle pochybnost jsem mohl popřít. V tu chvíli jsem viděl Bellu. Jen starší a zraněnou. Jenže jsem neznal správný slova, kterýma bych Renée ujistil, že kvůli mně Bella takhle smutná nikdy nebude.

Později jsem si na tuhle chvíli vzpomněl. Dobře, že jsem tehdy raději držel hubu.

 

 

Milé čtenářky, možná je čas odhalit píseň, která za tenhle příběh může...


 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

julie

4)  julie (25.02.2013 11:51)

Ambro,náladu tvých povídek si vždycky vychutnávám jako zmrzlinku. Nádhera! Děj samozřejmě taky,ale tohle prostě víc.

Kim

3)  Kim (25.02.2013 11:24)

Zbožňuju tuhle Bellu, zbožňuju tohohle Edwarda, zbožňuju tuhle Renée a především zbožnuju tebe.
Edward je jasnej, tak snad to tak brzo bude i s Bellou.
Moc mě tahle povídka baví.

Silvaren

2)  Silvaren (25.02.2013 10:04)

Bella s Renée to mají hrozně těžký. Je ale fajn, že se snaží. Páni, jen 33. Wow. No a Edward v tom lítá. A to je setsakramentsky dobře.:D

1)   (25.02.2013 08:35)

zase jsi mě dostala na kolena
"důvod,který nevyslovím nahlas v nejbližších letech ..." jo,skrývat city je někdy táák náročné,ale vlastně zbytečné,proč se připravovat o radost ... asi má pocit,že si radost nezaslouží ... ta temná tajemství rodiny ??
"později jsem si na tuhle chvíli vzpomněl ..." jaký důvod jí může dát ke smutku ? bude ji mít málo rád? zatáhne ji do Alicina zmizení ? nezvládne se pro ni otevřít ?
jedna otázka skáče přes druhou ...
"jednu věc denně " - člověk by řekl,že to nic není,ale dá to práci ... soustředit se na něco,co je pro nás důležité a umět to vyslovit ... nejtěžší je najít na sobě něco dobrého pro ostatní
ambro dokážeš přímým zásehem a vpodstatě nenápadně obrátit mysl člověka vzhůru nohama ... v každém tvém příběhu nacházím paralelu se skutečným (často vlastním) životem a ... spousta věcí k přemýšlení
děkuji za každou řádku

jo,a není původním autorem písně Phil Collins ? - já,že ji znám od něj :)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek