27.11.2012 [21:30], ambra, ze série Most přes Rosebud Creek, komentováno 35×, zobrazeno 18960×

Koně, krávy, kohouti a nové dřevo.

Bella

Jacob Black mě usadil do křesla v obývacím pokoji. Pod zraněnou nohu mi strčil dost nepohodlnou podnožku a beze slova rychle odešel. Zřejmě se cítil stejně nesvůj jako já. Dokud se mě dotýkal venku, v tom velkém otevřeném prostoru, nevadilo mi to. Když jsme ale měli zůstat sami v jedné místnosti, bylo to… divné. Přes jedny, možná dvoje dveře – zatím jsem to tu nedokázala odhadnout – jsem slyšela, jak s někým mluví. Zřejmě telefonoval. Pak se přesunul. Tekoucí voda a bouchání ledničky jsou dost univerzální zvuky, takže jsem poznala, že do kuchyně. Z toho, jak se pohyboval po domě, bylo zřejmé, že tu rozhodně není poprvé. Na jednu stranu se mi líbilo, že si Renée asi nehraje na velkou šéfovou, která si drží odstup, na druhou stranu mě děsila představa, že tu tím pádem můžu na Jacoba kdykoliv narazit. Nejspíš i doslova.

Vrátil se se sáčkem ledových kostek zabaleným v utěrce a sklenicí vody. Znovu se mě bez rozpaků dotýkal; jako by za těch pár minut, co byl pryč, sám sobě domluvil, že přeci o nic nejde. Jen další tele, co potřebuje pomoct. Nebo možná kráva.

„Za chvilku tu bude doktor,“ zabručel.

„Volal jsi kvůli tomu doktora?“ Doufala jsem, že má Renée lepší pojištění než já.

„Doktor Cullen je náš soused. Nakupuje od tvojí mámy vajíčka a maso. Celej se třese, aby mohl někomu nezištně pomoct.“ Příliš se snažil, aby to znělo nezúčastněně.

„Ty už jsi jeho nadšení někdy využil, co?“ Zase ten naštvaný nádech. Jacobovi se ani trochu nelíbilo, že bych do něj doopravdy mohla vidět.

„Já ne,“ přiznal. „Ale mám dvě ségry. Trochu střelený. Občas sletí z koně, občas z motorky.“

„Máte koně?“ Možná to tu nebude jen hlavní město krav.

„My ne,“ povzdechl smutně. „Ale obě si našly kluky z rančů.“ Chtěla jsem se zeptat, co dělá jeho otec, ale raději jsem svou otázku spolkla. Já přeci nejlíp věděla, jak těžko se na ni může odpovídat.

„Renée má koně?“ Tohle mě vlastně zajímalo mnohem víc.

Jacob ožil. „Teď už jen tři. Poslední roky byly vážně mizerný. Krávy jsou sázka na jistotu. Když to tu chtěla udržet, musela většinu chovu prodat. Ale toho nejlepšího ještě pořád má,“ prohlásil se stejnou pýchou, jako by to byla jeho zásluha. Buď to, že je ten kůň nejlepší, nebo že ho máma zatím nemusela prodat.

„Znám koně jen z knížek a obrázků,“ přiznala jsem.

„Nikdy jsi neviděla živýho koně?“ vypálil s nepředstíraným překvapením. „Teda… vlastně…“

Na tohle jsem uměla reagovat. Zasmála jsem se. Uvolněně a upřímně. „Ne, Jacobe Blacku, nikdy jsem se nesetkala s živým koněm. Ale tady to brzo napravím, co myslíš?“

Jeho hlas byl plný vděku, že jsem mu jeho druhé přeřeknutí neomlátila o hlavu. „Určitě, dohlídnu na to, aby to proběhlo v pohodě. Zvířata mě milujou, víš?“

Tak nějak nebylo těžké mu to uvěřit.

Edward

Když otec minul nejbližší most přes Rosebud Creek, uvědomil jsem si, že pokud se pro tu holku budu vážně každý den stavovat, nebude to tak úplně po cestě, jak Carlisle tvrdil její mámě.

„Já úplně zapomněl, že je to jen pitomá lávka,“ prohlásil jsem otráveně. „Takhle to budou nejmíň tři míle navíc. Každé ráno a za každého počasí. Doufám, že si uvědomuješ, jak to tu vypadá v zimě.“

Táta už byl ale myšlenkami jinde a jako vždycky – čím dál byl od domu a od mámy, tím těžší bylo připravit ho o jeho klid.

„Nestěžuj si, Edwarde. Tvoje auto je na místní zimu stavěné. Pokud vím, kvůli sněhu jsi přišel pozdě jen dvakrát. Sousedi si prostě pomáhají a tady to platí víc než jinde. Navíc… zdá se mi, že žijeme hrozně… izolovaně.“ Přejel si rukou přes čelo, jako by chtěl vyhladit aspoň některé ze svých čerstvých vrásek.

„Takže co? Teď budeme zvát sousedy na večeři? Nebo budeš pravidelně grilovat?“ Překvapivě ostře se mi vybavila vzpomínka na moje poslední narozeniny v Chicagu. Tedy – jejich oficiální část. Dva obří grily na naší do posledního stébla dokonale upravené zahradě. Oba samozřejmě obsluhovali najatí kuchaři. Otec s matkou se věnovali hostům – otcovi kolegové z kliniky a pár vyvolených rodin ze sousedství. Já se měl věnovat jejich dětem. Místo toho jsem se s Jasperem vypařil do svého pokoje a testoval jeho nové zboží… Zřetelně jsem slyšel Alici, jak škemrá přes zamčené dveře. Nesnášela, když jsem se hádal s rodiči a jako vždycky neomylně věděla, že tohle skončí pořádnou hádkou.

Myslet na ni bolelo tak, až jsem se skoro nemohl nadechnout, ale prostě jsem si to neuměl zakázat. Ne ve chvílích, kdy se Chicago a náš starý život zdály bezpečně vzdálené…

„Tenhle týden jsi nějaký rozhozený,“ povzdechl si otec. „Bereš svoje léky?“ Rychle jsem přikývl a změnil téma dřív, než znovu vytáhne tu blbost s terapií.

„Možná bych ji mohl vzít někam na kafe. Z Phoenixu rovnou sem… Minimálně z toho děsivě zdravého vzduchu by mohla utrpět šok.“ Carlisle se vděčně usmál.

„Takhle se mi líbíš. Má hendikep, jistě, ale to nic neznamená. Můžou z vás být kamarádi.“ Krátce jsem se uchechtl. Tak říkal i Stanleyové. Edwarde, přijela za tebou tvoje kamarádka. No, u téhle si můžu být jistý, že za mnou sama nepřijede. Nebude těžké držet si ji od těla.

***

V Montaně jsme žili víc než rok, ale farmu naší nejbližší sousedky jsem viděl poprvé. Nebyl důvod k ní jezdit. Její společenské zvyklosti byly možná ještě o něco horší než naše, navíc jsme ji vídali několikrát týdně, když nám vozila čerstvé potraviny. Proto jsem teď trochu šokovaně zíral na to, čemu se taky dalo říkat dům.

Jenže můj šok trval jen pár vteřin. Přesně do toho okamžiku, než mi došlo, že tahle větry ošlehaná barabizna i s těmi bez ladu a skladu poházenými hospodářskými budovami kolem sem zapadá vlastně mnohem líp, než naše přepychové sídlo s několika akry dokonale upravených pozemků. Renéin dům jako by pokorně uznával, že tady má příroda právo navždycky zůstat na prvním místě. Ten, kdo postavil naši vilu, zastínil všechno, co jí mohlo konkurovat.

„Má to svůj půvab, co myslíš?“ Otec jako by mi četl myšlenky.

„Jo, vážně jo, i když nemůžu uvěřit, že to říkám,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chtělo by to jen malou investici a bylo by to dokonalé. Všichni ti eko turisti by zaplatili cokoliv, aby tu mohli strávit pár týdnů.“ Nemohl si pomoct. Pořád uvažoval jako kluk z mizerných poměrů, který nepřetržitě přemýšlí, jak vydělat peníze.

„Navrhni jí to,“ ušklíbnul jsem se.

„Zkoušel jsem to,“ zakroutil hlavou. „Jako bych mluvil svahilsky.“ Napadlo mě, jestli sem i Renée kdysi neutekla. Navrhnout jí, ať do svého života dobrovolně pustí cizí lidi, bylo stejně absurdní, jako by to chtěl někdo po nás.

„Ubohá žena,“ povzdechl jsem. Otec se na mě trochu podezřívavě podíval, ale stačilo zachovat vážný obličej. Ironie nikdy nebyla jeho silnou stránkou.

Z domu nám vyšel naproti Jacob Black. Znal jsem ho ze školy, i když jsme spolu nikdy nemluvili. Přesto mě nepřekvapovalo, že ho tu vidím, takže se přede mnou Carlisle někdy musel zmínit o tom, že pracuje pro Renée. Když mě uviděl, automaticky vystrčil bradu, jako bych se mu chystal něco ukrást. Jacob prostě nebyl z mého světa. V mém světě lidé nebyli tak snadno čitelní.

Mávl na nás. „Díky, doktore. Ta holka si ještě nevybalila, a už je mimo provoz. Tady holt nemáme ty pěkný městský chodníky,“ založil si ruce na hrudi a věnoval mi další láskyplný pohled. Začínalo mě to bavit. O co mu jde?

Otec mimoděk zrychlil. „Snad to nebude nic vážného,“ prohlásil automaticky. Mezi dveřmi se musel trochu sklonit. Napodobil jsem ho, ale i tak jsem si vedle Blacka připadal nepříjemně malý. Na druhou stranu není nic veselejšího, než když z hlavy, která korunuje dvoumetrové tělo, koukají čistě dětské oči. A to byl přesně Blackův případ.

V úzké chodbě jsme ho pustili před sebe. Dovedl nás do malého, ale celkem příjemného obýváku. Pokud měla Renée aspoň občas pár dolarů navíc, bezpochyby je investovala sem. Poměrně slušná pohovka, pár stylových skříněk z masivního dřeva a ne úplně předpotopní televize. Byla majitelkou ranče, ale taky byla žena. Obývák nejmíň jednou dostal přednost před okapy.

„Celý minulý týden jsme to tu předělávali,“ máchl Jacob rukou. Až teď jsem si všiml otcova překvapeného výrazu. Několikrát už tu byl a teď to tu zřejmě nepoznával. „Chtěla, aby se tu Belle líbilo,“ dokončil Black. V křesle, které k nám stálo zády, se někdo pohnul. Zahlédl jsem temeno hlavy. Jako by se prudce narovnala, když o ní byla řeč. Pootočila hlavu a já poprvé uviděl její profil. Nepřemýšlel jsem, jestli je hezká, nebo ne, jen mě překvapilo, že své matce není vůbec podobná. Teprve pak jsem si všiml, že její oči vypadají normálně. Ve městě jsem samozřejmě dost často narazil na nevidomého člověka, a i když neměl brýle nebo hůl, většinou bylo zřejmé, co s ním je.

Belliny oči nebyly zapadlé ani nijak deformované. Jen trochu zvláštně těkaly po místnosti, jako by se marně snažily zaměřit nějaký neviditelný bod.

„Ahoj, Bello,“ obešel táta v dostatečné vzdálenosti její křeslo. „Jsem doktor Cullen, váš soused. Můžu se podívat na ten kotník?“ Usmíval se a díval se jí do tváře, jako by ho mohla vidět. Neviděla, přesto jsem nepochyboval, že ví o obojím – že se na ni dívá, i že se usmívá.

Taky se usmála. A ve mně se něco pohnulo. Bylo to těsně vedle místa, kde si svým vlastním životem žila bolest patřící Alici. Překvapilo mě to, v první chvíli jsem si myslel, že mi ji ta holka prostě něčím připomněla, ale když promluvila, oddechl jsem si. Nebolelo to. Naopak.

„Já prostě vím, jak se vážně efektivně seznámit se sousedy,“ povzdechla si omluvně. „Bude mi chvíli trvat, než si zvyknu na zdejší terén,“ pokrčila rameny, najednou smutná. Pak ale znovu zvedla hlavu a pootočila ji mým směrem. „Nepřišel jste sám, že doktore?“

„Vzal jsem sebou Edwarda, to je můj syn. Budete spolu jezdit do školy.“ Periferně jsem zaregistroval, jak sebou Black při té zprávě trhnul. Nedokázal jsem z toho ale mít opravdovou radost, protože ona ke mně natáhla ruku a já trapně dlouho váhal, než jsem její drobnou dlaň s dlouhými štíhlými prsty stisknul. Všichni si toho všimli. Black se škodolibě uchechtnul, otec tázavě zvedl obočí. Bella nervózně sevřela rty a rychle sklopila hlavu.

„Máma mi o tom říkala. Omlouvám se za ni, Edwarde. Určitě to půjde zařídit i bez toho, abychom tě obtěžovaly.“ Dokázala to říct tak, že v tom nebyla ani stopa nějaké uražené hrdosti. Byla prostě milá a trochu smutná. V pohodě na holku, která sem určitě nepřijela dobrovolně. O to hnusněji jsem zněl sám sobě, když jsem jí odpovídal:

„To je v pohodě. Jsem si skoro jistý, že už mě potkaly i horší věci.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

35)  Kate (16.01.2014 15:26)

A už je miluju, všechny! Edward to teda poslední větičkou moc nevychytalale on to zase spraví, že? Akorát ten Jacob mi tam trochu překáží, no nic... Díky za kapitolu.

34)  Janebka (29.06.2013 11:37)

Cože???? Fakt jsem je nedala????

33)  Janebka (29.06.2013 11:33)

O ou, Edwarde, tos myslím, nezvládl!!! Jedna nula pro Jacoba, a to nejsem jeho tým.
Ach jo, Edwarde, každý z nás se užírá nějakou vinou, špatnou minulostí nebo já nevímčím, ...... sakra, ale my jsme ti kdo tvoří budoucnost. Zvládneš to! A váš trojúhelník je vážně něco!!! Z takového se může narodit obrovský vztah! Pro všechny!
Jasně, nezapomněla jsem kdo to píše, mylovaná Ambřičko , ale momentálně si raději vezmu kapesník než kladívko!
Navíc se mi zdá, že to ani není správné, abych Tš za tuhle geniálně obnažující sondu do psyché nejen zúčastněných, bacala.
Musela bych se totiž praštit sama, kdybych ani nepoděkovala za pomoc při snaze o pochopení.
Já nevím. ale dávat sem teď smajlíky, mi přijde divné ...... takže jen ....
Děkuji!!!

32)  Bye (04.03.2013 20:17)

"Jen další tele, co potřebuje pomoct. Nebo možná kráva."
Jéééé Příjená změna! Vypadá to, že se bude místo na motorce jezdit na koni Nebo se pletu?
Teda, ale ta Stanleyovic holka mi začíná pěkně pít krev! Doufám, že bude brzo zapomenuta

Jako bych u Renée doma byla!

Hopla! Ten Edward to ale pěkně zazdil Myslím, že je to dva nula pro Blacka Aby nakonec nejezdila do školy na koni!

31)  KatkaB (01.03.2013 21:50)

„Byla majitelkou ranče, ale taky byla žena. Obývák nejmíň jednou dostal přednost před okapy.“ Nebyla jsem u Reneé doma, ale vím, že to tam má pěkný


Edward perlil, poslední větička se mu povedla, jen co je pravda.

30)  leelee (28.12.2012 00:29)

zvrknutej kotník nic moc, ale jako prostředek k seznámení dobrý
Edward očividně nebudude naprosto zpruzenej z toho že musí vozit sousedku do školy, naopak i pro něj to bude dobrá změna
Q

29)  ambra (29.11.2012 16:05)

28)  matysekmj (29.11.2012 08:54)

Moc krásné Ale ta poslední věta, ta by chtěla průplesk:/

27)  Gabbe (28.11.2012 20:39)

Takhle nějak jsem si to první setkání představovala. Edwardova odtažitost mi sice vaří krev v žilách, ale zároveň se prostě nemůžu dočkat další várky... Ambří, úžasné!

26)  kytka (28.11.2012 18:55)

Děkuji za skvělé čtení. Emotivní a milé. Moc se těším na další sbližování.

25)  Marvi (28.11.2012 18:44)

Opět skvělá kapitolka jen co je pravda! Jsem zvědavá jak se bude vztah mezi Edwardem a Bellou vyvíjet, protože ta jeho odpověď na konci... No dal tomu korunu chlapec... Moc se těším na pokráčko!

24)  ambra (28.11.2012 18:05)

Děkuju, berunky, další teď otvírám, tak nevím, jestli se dnes zadaří (děti si vymyslely schovku a dům se třese v základech ). Haničko, ano, to je on!

23)  morningstar (28.11.2012 16:48)

uzasny, tesim se na pokracko

21)  GinaB (28.11.2012 15:43)

Někdy prostě člověk rychleji mluví a až potom přemýšlí. Obdivuji, jak dokážeš jen malým náznakem říct mnohem víc, než kdybys napsala tisíce slov. Díky za krásné čtení.

20)  Yasmini (28.11.2012 15:42)

Jsem se po přečtění (včera naprosto zmožená),zapomněla podšmrknout (jak říkával děda).
Krásná kapitolka.

19)  Lenka326 (28.11.2012 14:52)

Ambro, jsem tak ráda, že je zpátky tvůj "ambraismus". Tam poznámečka, tu slovíčko, tam drobná větička a pomaloučku se nám tu skládá obrázek, od prvních černobílých obrysů pokaždé přidáš trošku a pak zas další trošku až po poslední barevné detaily. Bella je i přes svůj hendikep neuvěřitelně milá, Jacob i přes své dětské oči chlapsky bojovný (ať žijou závody, kdo dočůrá dál) a Edward přes svůj první dojem bohatého frajírka plný bolesti. Ale někdo by mu měl pusu vytřít dehtem!
Díky za dílek a těším se na další.

17)  Marcelle (28.11.2012 10:25)

Mužské ego je bezva věc a tady na sebe narazily hned dvě a určitě budou narážet ještě víc. A nějak se to zamotává čím dál tím víc, vynožuje se spousta otázek a na žádnou zatím odpověď, ale jen tak dál, miluju tvoje povídky

1 2   »