14.04.2013 [22:30], ambra, ze série Most přes Rosebud Creek, komentováno 28×, zobrazeno 4650×

Předčasný podzim, generální úklid, několik vulgarismů a FK.

Bella

Jacob měl pravdu. Ochladilo se. V domě to nebylo tak patrné, Renée říkala, že stěny budou ještě chvilku uvolňovat teplo, které si nastřádaly během několika horkých letních týdnů, ale stačilo večer zapomenout na pootevřené okno a v noci mě probudila skutečná husí kůže.

Ale neochladil se jen vzduch. Podobně na tom byl i můj vztah s Edwardem. Když nezavolal ani další dva dny, sebrala jsem zbytky odvahy a sebevědomí a zkusila se nenápadně vetřít k Renée do auta.

„Chceš jet se mnou ke Cullenům?“ Její překvapení bylo tak očividné, že se zdálo zbytečné protahovat moje utajení.

„Strašně dlouho se mi neozval,“ přiznala jsem zkroušeně.

Prudce se nadechla, pak dech zadržela, a pak ho velmi, velmi pomalu vypustila. „Můžu se zeptat, co s ním je,“ řekla nakonec tak nestranně, že už jsem nepochybovala, že to divné dechové cvičení ji mělo uklidnit. Pravděpodobně jsem se nezatvářila úplně nadšeně, protože se okamžitě opravila: „To je pitomost, je mi to jasné. Nepotřebuješ mluvčí. Máš pravdu, pojedeš se mnou a vyříkáš si to s ním.“ Byla jsem jí vděčná, že nedodala z očí do očí. Učila se vážně dost rychle.

***

Jet s Renée v autě byla nová zkušenost. Nová a… zvláštní. Mírně řečeno. Jela možná dvacítkou. Nejdřív jsem si to vysvětlovala špatnou cestou – vážně to dost drncalo – pak mě napadlo, že po bouřce je všude ještě spousta bahna. Ale i když jsem se soustředila, nezachytila jsem žádný zvuk, který by to potvrzoval. Nakonec jsem to nevydržela.

„To jezdíš takhle normálně?“

„Jak jako takhle?“

„Tak rychle,“ vysvětlila jsem a vůbec se nesnažila skrýt ironii.

Zasmála se. „Ale houby, jezdím jako šílenec, teda pokud zrovna nemám plné auto vajíček, ale nechtěla jsem tě vyděsit,“ dodala trochu stydlivě.

„Pche,“ odfrkla jsem si. „Nevím, jak jezdil Charlie na střední, ale se závodníky mám slušnou zkušenost.“ Vypadlo to ze mě, ani jsem nevěděla jak. Vzduch v autě na chvíli zhoustnul a mě nepřekvapilo, že máma i tentokrát změnu atmosféry postřehla.

„Omlouvám se,“ povzdychla si. „Chvilku mi bude trvat, než si na zmínky o něm zvyknu, ale nebudeme dělat, jako by se z tvého táty vyklubal masový vrah. Měla bys o něm mluvit, Bello. Přeju si to,“ dodala už mnohem rozhodněji. Otočila jsem se k oknu, jako bych se chtěla rozhlídnout po krajině. Ve skutečnosti mě ale překvapily slzy. Možná, že kdyby byl masový vrah, mohla bych si říkat, že se takový narodil a nemohl si pomoct. On ale věděl, co dělá. Věděl, že mi spolu s těmi penězi krade všechny naděje…

„Jsi v pořádku?“ dotkla se mého ramene. Neotočila jsem se zpátky k ní, ale ani jsem se neodtáhla. Pohladila jsem ji po prstech a beze slova dvakrát kývla. Nejsem, mami, ale budu.

Edward

Carlisle se mě neptal. Prostě mi oznámil, že Renée přiveze obvyklé zboží a že to tentokrát převezmu a zaplatím já. Můj chabý pokus o výmluvu, že si něco nutně potřebuju zařídit ve městě, mu nestál za odpověď.

Vstal jsem v osm, i když jsem věděl, že tak brzo naše divná sousedka nikdy nejezdí, ale dýl jsem v posteli nedokázal vydržet. Pustil jsem se do úklidu; ne proto, abych přišel na jiné myšlenky – dávno jsem věděl, že s tím by mi nepomohla ani dvojitá šichta v kamenolomu, ale jen proto, abych nějak zabil čas.

Kolem desáté jsem si dal pauzu a po dlouhé době taky snídani v čase, který se pro snídani hodil. Se zbytkem kafe jsem se přesunul na své oblíbené místo v pokoji. Záclona stranou, nohy na parapet. Celá ta úvaha na téma, jestli víc chci, nebo nechci, aby přijela i Bella, měla překvapivě jednoduché řešení. Stačilo představit si, jaké to bude, až Renée zastaví na příjezdové cestě a ukáže se, že je v autě sama. Jen pouhá představa a celá pečlivě připravená tříchodová snídaně se mi v žaludku změnila v nechutný koktejl. Nejhorší na tom bylo, že i když jsem znal Bellu tak málo, nepřekvapilo by mě, kdyby to udělala. Kdyby se na mě prostě vykašlala. Ta nezvyklá kombinace nesmělosti a hrdosti by přesně tohle mohla způsobit.

Pozice, ve které jsem seděl, mi Renéiny příjezdy připomínala tak intenzivně, že jsem musel vypadnout. Hrnek s kafem zůstal na parapetu, ke klavíru se u nás s jídlem ani s pitím nikdy nechodilo.

Možná za to mohla absence slunce, možná skutečnost, že v tuhle chvíli už jsem nepočítal s tím, že tu někdy někdo bude pravidelně hrát, ale hudebna se mi zdála ponuřejší a odcizenější než minule. Paradoxně jsem tu ale víc cítil Alici, i když v Montaně samozřejmě nikdy nebyla. Nejspíš to souviselo s tím, že když mi bylo opravdu mizerně, Alice u toho samozřejmě nemohla chybět.

Automatickým a navždy důvěrně známým pohybem jsem se posadil a zvedl víko. Zavřel jsem oči a čekal, kdo bude chtít ven. Vždycky se někdo přihlásil bez toho, že bych o tom musel přemýšlet. Dneska ale zůstávalo ticho a prázdno. Protáhl jsem si prsty a zkusil se soustředit. Jediným výsledkem bylo, že se objevila ona. Slyšel jsem věty, které mi říkala do telefonu, ale tentokrát jsem ji u toho viděl. Viděl jsem, jak se usmívá, jak si namotává na prst pramen vlasů, jak leží na břiše na posteli, pohodlně opřená o polštáře a spokojeně kývá nohama s překříženými kotníky. Bylo to tak skvělé, že se mi nechtělo rušit tu představu nějakou pitomou muzikou, jenže to skončilo příliš brzy. A tak jediné, co to dopoledne hudebna slyšela, bylo moje tiché, ale procítěné kurva kurva kurva.

***

Než se venku ozval nezaměnitelný zvuk Renéiny kraksny, byl dům uklizený tak, že by to líp nesvedla ani profi parta z realitky, a Edward Cullen rozložený tak, jak to dokázal jenom on sám.

Seděl jsem celý strnulý na barové židli v kuchyni a z nepochopitelného důvodu předstíral, že obědvám. Dávno okoralé sendviče a zvadlý salát se mi ale pošklebovaly stejně, jako můj vlastní obličej, který se odrážel v čerstvě vyleštěném nerezovém povrchu ledničky.

Když se ozval zvonek, čekal jsem, co to šlo, a prodlužoval tak ten okamžik, kdy se budu muset definitivně smířit s tím, že nepřijela. Takže když jsem nakonec otevřel a uviděl ji jen kousek za Renéiným ramenem, totálně mě to vykolejilo. Musel jsem vypadat jako cvok, ale nemohl jsem si pomoct – zíral jsem na ni, jako by při mé sebemenší nepozornosti měla zmizet. Poprvé jsem ji viděl s holí; ukazováček, kterým rychle poklepávala na jejím horním konci, byl jediným důkazem její nervozity, její obličej byl totiž naprosto nečitelný. Dojem posilovaly i velké tmavé brýle, o nichž jsem ale věděl, že je nepotřebuje. Měla krásné oči a já mimoděk zvedl ruku, abych jí ty pitomé brýle sundal a viděl ji celou.

Zarazilo mě Renéino odkašlání. „Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě chladně. Ještě jsem si stihl všimnout, že sebou Bella při vyslovení mého jména trhla, ale pak už jsem svou pozornost musel přesunout k její matce. „Řekl ti táta, že přijedu?“

„Ahoj,“ zablekotal jsem roztřeseně a couvnul. Byla zvyklá chodit do domu, takže moje neohrabané pozvání pochopila a vešla. Předtím se ale lehce dotkla Bellina předloktí. Znovu jsem ji hypnotizoval. Udělala jeden opatrný krok vpřed a pak se zarazila. Renée už vešla do haly, takže konečně nestála mezi námi. Nemohl jsem si pomoct, a i když jsem měl před očima pořád ty Blackovy suverénní pracky, skočil jsem k ní a vzal ji za ruku.

„Ahoj,“ pozdravil jsem znovu. Držel jsem ji, takže musela vědět, že teď zdravím jen ji.

„Nezavolal jsi,“ vypálila na mě a já mohl zblízka sledovat, jak rudne – od brady až po kořínky vlasů. „Promiň,“ dodala rychle a otočila hlavu, jako by se přede mnou chtěla schovat. Zároveň se vykroutila z mojí dlaně; uvědomil jsem si, jak pevně ji svírám. Couvla a otočila se zpátky k autu. Došlo mi, že chce odejít.

„Viděl jsem tě s Blackem.“ Pochopil jsem, že jako jsem já neplánoval tohle, tak ani ona neplánovala svou úvodní větu. Okamžitě bych si ukousnul jazyk, jen kdybych to mohl vzít zpátky. Zastavila se a napůl se obrátila zpět ke mně. Mračila se, takže jí nakrčené obočí vykouklo nad horní obrubou brýlí. Špičkou prstu si je posunula kousek nahoru; obočí zmizelo a její výraz byl znovu nečitelný. „Jel jsem za tebou,“ vysvětlil jsem nejtišeji, jak to šlo.“ Renée stála někde za mnou a já se nedokázal otočit a zkontrolovat, jak daleko. „Při té bouřce,“ upřesnil jsem.

„Jel jsi za mnou, viděl jsi mě s Jacobem, takže ses otočil na patě a zase odjel?“ pokoušela se o celkem přesné shrnutí.

„Jo,“ zahučel jsem. Když to řekla takhle, připadal jsem si jako absolutní ubožák. Bella ale zřejmě měla pro ubožáky slabost, protože se přestala snažit o kamennou tvář a široce se usmála.

„To je žárlivost, nebo to tak jenom vypadá?“ Zněla i vypadala skoro… rozjařeně. Díky tomu se mi všechny ty věci o zbabělosti a strachu ze ztráty někoho dalšího sotva mihly hlavou. Tohle vědět nepotřebovala. Žárlivost se vedle nich jevila nádherně normální, takže jsem skoro s nadšením souhlasil.

„Jo, asi jo, ale jestli to někomu řekneš, tak si to odskáčeš,“ zavrčel jsem, ale udržet vážný tón mě stálo spoustu sil.

Renée si odkašlala. „Můžeme to vyřídit, Edwarde? Ochladilo se, ale to maso by mělo stejně co nejdřív přijít do lednice. A taky mi nejspíš brzo upadnou ruce.“

„Omlouvám se, jasně, už jsem u vás.“ Blížil jsem se k ní, ale pozpátku, abych nepřišel ani o jediný Bellin úsměv. Když jsem do ní vrazil, hlasitě si povzdechla. „Pardon,“ začal jsem s další omluvou a sledoval, jak si Bella zakrývá ústa, aby její smích nebyl příliš hlasitý. Renée do mě drcla loktem, takže jsem ji vzal konečně na vědomí. Přebral jsem od ní koš s vejci a balík s masem a nějak se s tím odkymácel do kuchyně, kde jsem to bleskově hodil na pult. Z lednice jsem strhl magnetem přichycenou obálku a pelášil zpět. Nepochyboval jsem, že Renée bez peněz neodjede, ale jistota je jistota…

Čekala mezi dveřmi, a i když Bella stála na původním místě, vypadalo to, že se chystají odjet. Renée se zašklebila mému zklamanému výrazu, vzala si ode mě obálku a než jsem stihl vykoktat nějakou další pitomost, řekla jedinou krátkou, ale skvělou větu: „Čekám v autě, Bello.“

Bella

Celou dobu jsem si přála, aby tam máma nebyla, ale když se to stalo a ona taktně odešla, litovala jsem toho. Atmosféra se skoro okamžitě změnila. To pošťuchování, které tolik připomínalo naše telefonáty – jen bylo o moc lepší, protože takhle jsem nejen slyšela jeho nezkreslený hlas, ale vnímala jsem taky každý jeho nádech, každé malé odkašlání, každý náznak nejistoty – to se najednou někam vypařilo. Vyschlo mi v krku a připadalo mi, že jestli se něco nestane, nezvládnu se už nikdy pořádně nadechnout. Navíc mě děsil ten prostor – poznala jsem, že hala je obrovská, a i když mi máma řekla, že jsou Cullenovi bohatí, působilo to na mě víc jako zámek než jako velký dům. S Edwardovým smíchem se to dalo snést, ale když teď zmlknul, připadala jsem si ztracená a nejistá.

Když přišel ke mně a já ucítila, že se dotkl mých vlasů jako při našem posledním setkání, byla jsem ráda, že mám hůl a můžu trochu podpořit najednou úplně nefunkční kolena. Berle by byly ještě lepší, ale to bych zase neměla volnou ani jednu ruku. A já zrovna teď jednu nutně potřebovala, a i když mi bylo jasné, že se moje pravačka klepe tak, že to je určitě vidět, zvedla jsem ji, opatrně zapátrala v prostoru před sebou – a taky kus nad sebou – a s krátkým, jako by náhodným mezipřistáním na jeho tváři se dostala k jeho vlasům. Ještě pořád jsem pořádně nedýchala a díky tomu jsem postřehla, že teď se zadrhl dech i jemu. Naklonil hlavu k mojí dlani a já to pochopila jako pozvání. A tak jsem do nich ty své rozklepané prsty doopravdy zabořila – určitě odvážněji, než jsme oba čekali.

Jeho vlasy byly překvapivě dlouhé, vlnité a neuspořádané; přesně takové, jak jsem si je představovala, přesně takové se k němu hodily.

„Potřebuju ostříhat,“ zašeptal chraplavě. „Přibližně půl roku,“ dodal, a i když jsme se téhle poznámce dokázali oba znovu zasmát, napětí mezi námi nezmizelo. Jen už nebylo děsivé.

Věděla jsem, že mě políbí, dřív, než mi sundal brýle; dřív, než jsem ucítila, jak se ke mně naklání. Pohyboval se strašně pomalu, nejspíš proto, že mi chtěl dát čas. Možná na odmítnutí? Ty dvě vteřiny jsem ale využila mnohem rozumněji než úvahou o tom, jestli náhodou nemám ucuknout. Trochu jsem vtáhla spodní ret, tím ho navlhčila a pak ho přitiskla na ten horní. Můj první polibek v životě by byl ale perfektní i bez toho. Edwardovy rty byly sice zpočátku taky trochu suché, ale pak vzal můj obličej do dlaní, zaklonil mi hlavu a já při tom bez přemýšlení pootevřela pusu. Špičkou jazyka mi za to pozvání poděkoval, ale nespěchal, aby vrazil dovnitř; dlouho mu stačilo, že má takhle lepší přístup k mým rtům. Něžně a pečlivě se s nimi mazlil a ochutnával je. Nakonec jsem to byla já, kdo ztratil trpělivost. Nechala jsem hůl, aby spadla na podlahu. Tím jsem si uvolnila i druhou ruku a zároveň jsem zrušila poslední volný prostor mezi námi. Objala jsem ho kolem krku, přitáhla si ho blíž a jazykem mu dala najevo, že zvládnu víc než tohle opatrné oťukávání.

Nemusela jsem ho prosit.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale když se ode mě sérií krátkých polibků pomalu odtrhl, věděla jsem, že bych tam dokázala stát věčnost. Cítila jsem se trochu trapně, že to ukončil on, ale pořád mě objímal, takže jsem s odchodem nepospíchala.

„Můžu tě zítra vyzvednout?“ zabroukal mi pořád trochu udýchaně do vlasů. „Klavír, vzpomínáš?“ usmíval se.

„Už skoro ne,“ přiznala jsem popravdě.

„Ale ale, slečno Swanová, ocitla jste se mezi vlky, ale to neznamená, že vás necháme zvlčet.“ Možná to mělo být pokárání, ale vzhledem k tomu, že se při něm jeho rty z mých vlasů přesunuly na můj krk, nemínila jsem protestovat. Bylo to tak… Místo souvislé odpovědi jsem se zajíkla. Trochu samolibě se zasmál a pomalu se odtáhl. Zvenku se jako na povel ozval klakson.

„Byla překvapivě trpělivá,“ zhodnotil máminu výdrž.

„Je mnohem lepší, než jak jsem si ji celé ty roky představovala,“ souhlasila jsem. „Vlastně… všechno je tu mnohem lepší.“ Překvapovalo mě, jak je snadné chovat se s ním uvolněně. Ani mě nenapadlo hrát ty profláknuté hry nesmím svůj zájem dávat moc najevo.

„Jo jo, zvláště jistí pomocníci na ranči jsou zde nečekaně úžasní,“ zadeklamoval dramaticky. Šťouchla jsem ho do hrudi.

„Hele, ty, víš co?“

Chytil mě za zápěstí. „Já to risknu, Bello, ty mi za to stojíš, rozhodně jo.“ Smích se znovu vytratil. Zněl tak naléhavě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Navíc jsem úplně přesně netušila, o čem to mluví. Klakson zazněl znovu, ale Edward mě ještě jednou objal a políbil, a i když byl tenhle polibek mnohem kratší, jeho intenzita mě málem srazila na kolena.

„Zítra, klavír,“ připomněl mi ještě. Pak se sehnul pro mou hůl, ale nedal mi ji. Sám mě odvedl k autu a celou dobu mě přitom objímal kolem pasu.

Mrzelo mě, že nemůžu vidět mámin výraz.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  milica (15.04.2013 08:12)

Ach jo, já chci taky
Ambři udělala jsi mi velikou radost, jak novým dílem tak obsahem...
Jejich nervozita se dala krájet a první polibek
Jo a abych nezapomněla René je neskutečná.
Díky

7)  Lenka326 (15.04.2013 07:23)

Jejda, to je krása . Tvoje Bella by sice nemohla vidět ani můj výraz, ale culím se tu jako pako a užívám si to krásno, co jsi mi po ránu vytvořila. Celá Edwardova etuda byla skvělá, ale když si to pak začli "vyříkávát", byla jsem v sedmém nebi.
Moc bych si přála, aby jim to krásno vydrželo co nejdýl. Mno , i mně by mohlo chvíli vydržet, takto při pondělku...
Díky a moc se těším na další

6)  piky (15.04.2013 06:29)

Ambřičko, to je tak krásné http://1.bp.blogspot.com/-kvdTGfVtSF4/T6OCa5C0djI/AAAAAAAAAfE/V_nBOt-YrjU/s1600/puppy+(2).png
Mám strach, co špatného na ně přijde - určitě se jim musí něco stát, že? Ale dostanou se spolu ze všeho, viď
Oni jsou tak úžasní spolu
Nemůžu se dočkat další kapitoly, jsi skvělá ambři

5)  Lenka (14.04.2013 23:04)

Kouzelné.

3)  KatkaB (14.04.2013 22:57)

ach
Divné dechové cvičení )
"Jsi v pořádku?""Nejsem mami, ale budu"
Když jsem četla, jak Edward nedočkavě vyhlíží Renée a jak sedá ke klavíru, napadlo mě, že bude hrát, Bella ho uslyší, Renée prokoukne její lásku k hudbě a hraní, ale vymyslela jsi to jinak. Klavír bude příště. Moc se těším
Líbilo se mi, jak jsi v Edwardově podání váhala, co zahrát - co bude chtít ven. To bylo perfektní.
Pozorovat ho očima Renée, jak sleduje Bellu, místo toho aby jí pomohl s tím, co přivezla, jak plaší, zakopává, najednou není frajer... bylo vtipný
Vyříkali si to, udobřili se, to je moc dobře
Děkuju za nádhernou kapitolu

2)  Kriss (14.04.2013 22:55)

Já se prostě rozplývám!!! To bylo tak nádherný!!!

«   1 2