Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Alex a Embry... Musím ještě něco dodávat, nebo každý pochopí, že tahle kapitola je jen o nich? Sundance

„Same,“ vyjekla jsem, „na mě nepůsobí to, že jsi tu alfa. Necítím tíhu tvých rozkazů, ani nemám potřebuje je plnit, ale samozřejmě to udělám,“ dodala jsem rychle. „Jak je to možné?“

Sam se na chvíli zarazil. „Ale… Jak je to možné? Vždyť ještě ani nevíme, po kom jsi vlka zdědila, tak jak…“ Zavrtěl hlavou. „To vyřešíme později, teď se musíš zkusit přeměnit a obléct. Colline, jdi pro oblečení. Zeptej se Emily, ona ti nějaké dá. Alex, až bude zpátky, tak se někde zkusíš přeměnit. Pak tě Embry odvede zpátky do domu, kde to probereme,“ oznámil nám alfa a sám skočil do nejbližšího keře. Po chvíli jsem ho už v hlavě neslyšela.

„No, teď se od nás taky čeká, že se přeměníme, co?“ zaúpěl Paul. „Ach jo, a já jsem si už začal myslet, že bych mohl zjistit, jak by sis vedla, kdy ses musela přeměnit zpátky.“

Zasmála jsem se. „No, rozhodně to zvládnu líp než ty,“ opáčila jsem a ušklíbla se na něj. Chtěl na mě skočit, ale já jsem uhnula a zavrčela. Otočila jsem se čelem k němu a v duchu se zasmála, když jsem zjistila, že si při dopadu zarazil čumák do země.

„Promiň, ale myslím, že kdybychom se my dva prali, tak s největší pravděpodobností vyhraju. Jsem rychlejší, takže bacha,“zahrozila jsem mu a se zvednutým ocasem se vydala za nejbližší strom.

„Alex, tady máš to oblečení,“ ozval se poblíž Collin a hodil za můj úkryt kouli oblečení. Byl v lidské podobě, tak jsem na znamení díky jen vyštěkla.

Přesně jsem nevěděla, jak se mám proměnit, tak jsem pomyslela na to, že chci být člověk. Nic se nestalo. Snažila jsem se ze všech sil, ale zase nic. Jak jsem se cítila při proměně? Celá jsem se třásla a všude cítila, jak mě spaluje oheň. Zkusila jsem si to představit a najednou…

Lup!

Byla jsem člověk. Už jsem neměla ocas, tlapy ani srst. No, ale taky jsem na sobě neměla žádné oblečení. To je ale jen detail.

Zkusila jsem se ještě párkrát přeměnit tam a zpátky. Když jsem asi po čtvrté byla zase vlk, tak to už Paul nevydržel.

„Ještě chvíli to budeš dělat, a budu první měnič, který bude muset jít k psychiatrovi kvůli tomu, že se jedna vlčice poprvé proměnila a teď to hodlá dělat do konce života,“ poznamenal a statečně zadržoval touhu skočit za strom, kde jsem se měnila, a srovnat mě do latě.

V duchu jsem se zasmála. „No, myslím, že ani psychiatr by tvoji mentalitu nevyléčil,“ ušklíbla jsem se a rychle se přeměnila zpátky v člověka. Mohlo by se stát, že bych přišla o nějakou potřebnou část svého těla. Au!

Asi je čas se převléknout a vyrazit domů. Začala jsem na sebe pomalu natahovat oblečení od Collina. Slyšela jsem, že ostatní už zmizeli, ale někdo přeci jen zůstal. Embry, kdo jiný. Měl to nakázané od Sama, že budu chvíli dost nemotorná, ale já se cítila bezvadně.

No, přeci ne tak docela. Bylo toho za dnešek moc.

Svezla jsem se podél stromu na zem, skrčila jsem nohy, objala je rukama, zavřela oči a hlavu položila na kolena.

Dozvědět se o měničích, o tom, že moji rodiče a babička možná můžou být naživu, že mám vlčí geny, přeměnit se, to by bylo na každého příliš. Nechápala jsem nic, ale zároveň mi bylo všechno jasné. Chápala jsem, jak to v takové smečce funguje, takže nebude problém se začlenit. Chápala jsme všechno ohledně vlků a jejich stylu života. To s mými rodiči se mi ale nepodařilo pochopit. Jestli jsou doopravdy naživu a jsou upíři, tak proč by pro mě nepřišli? Proč si mě po čase neodvedli? Babička mi tvrdila, že když se z někoho stane Studený, tak bude první rok jeho sebeovládaní dost pokulhávat. Potom se to naučí ovládat. Buď se bude živit krví zvířat a nebude potřebovat krev lidí, nebo se bude živit lidskou a naučí se to ovládat. I kdyby měli takové období i oni, tak už je to osm let, takže se to už nejspíš naučili ovládat. Nevěřila jsem, že by mě tu nechali. Nechtěla jsem si to připustit.

Slyšela jsem, jak se někdo vedle mě posadil. Nemusela jsem ani otvírat oči, abych viděla, že dotyčný je Embry. Jeho vůni bych poznala kdekoli. Vůně lesa smíchaná s mátou. Vražedná kombinace. Sakra, ovládej se! okřikla jsem se v duchu.

„Bylo toho dneska dost, co?“ zamumlal po chvíli ticha hlasem, který byl jasně zastřený únavou. Zvedla jsem hlavu z kolen a otevřela oči. Podívala jsem na něj a nedokázala si odpustit krátký pohled na jeho rty. Napadlo mě, jaké by to bylo se s ním líbat a nechat se jím jenom v tichosti objímat, ale po chvíli jsem to zavrhla, i když to byla lákavá představa. Hlavu měl opřenou o strom a zavřené oči. Měl klidný výraz ve tváři a uvolněné rysy. Takhle uvolněného jsem ho ještě neviděla.

Uvědomila jsem si to až teď, ale měla jsem úplně mokré tváře od slz. Nevím přesně, kvůli čemu jsem brečela, ale nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Začala jsem si utírat tváře a potlačovat vzlyknutí, ale bylo to ještě horší. Slzy se spustily nanovo a vzlyky se vydraly ven, i když proti mé vůli. Vznikl z toho neidentifikovatelný zvuk.

Vlk vedle mě překvapeně otevřel oči. „Nemusíš se snažit, abych to neslyšel, zasloužíš si chvíli, kdy můžou emoce ovládat tebe a ne naopak,“ promluvil na mě hlasem, který bych zařadila k člověku, který se snaží uklidnit divoké zvíře. Nevím proč, ale naštvalo mě to.

„Hele, byl to jen chvilkovej zkrat. Už jsem v pohodě, tak se nestarej!“ vyštěkla jsem na něj a hned toho začala litovat. V jeho tváři se nedalo nic vyčíst; tvářil se tvrdě, ale v jeho očích byla znát bolest. Vynadala jsem si za to. Nechtěla jsem mu ublížit. Na to jsem ho měla až moc ráda. Nebyla jsem si jistá, ale asi jsem ho měla ráda víc než jako kamaráda. Nejdřív to byl kámoš, pak brácha a teď?

„Fajn, chápu. Měli bychom se vrátit,“ prohlásil po chvíli bezvýrazným hlasem a chtěl vstát, ale já jsem mu položila ruku na paži a to ho zastavilo.

Zhluboka jsem se nadechla. „Omlouvám se. Je toho doopravdy hodně a já teď ani nevím, jestli dokážu souvisle uvažovat.“ Odmlčela jsem se. „Ani nevím, jestli to ustojím,“ dodala jsem a ruku stáhla. Hlavu jsem dala mezi kolena a dovolila slzám, které se mi valily do očí, aby přetekly přes okraj.

„Lex, jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě. Už nebyl naštvaný, spíš zmatený. Pochopila jsem, že se neptá na tu omluvu ani na to ostatní. Pal se na mou poslední větu.

Svedla jsem k němu uslzenou tvář. Překvapením se mu rozšířily zorničky a zachvěla se mu ruku, ale jinak se ani nehnul.

„Vždyť ani nevím, kam patřím. Jsem člověk nebo vlk? Jsem na světě sama, nebo mám rodiče s babičkou? Já fakt nevím. Ale co kdybych předtím mohla uniknout? Co kdybych odjela někam, kam se to za mnou nepotáhne?“ objasnila jsem. Nevěděla jsem, jestli na to chci vůbec nějakou odpověď.

Můj vlk nejdřív zaváhal, ale potom si sedl půl metru ode mě. Zabolelo mě u srdce, když si sedl, jako by se mě štítil, ale rychle jsem ten pocit zahnala. Ani jsem nevěděla, jestli jsem vlk nebo člověk, tak jak se můžu vyznat ve vlastních citech?

„Lexie, ty jsi člověk s vlčí duší. Jsi skoro naše sestra a Emilyina neteř, kterou má ráda jako svou dceru. Stejně tak Sam. Chápu, že teď nevíš, kde je tvé místo, ale i když to nevíš ty, tak mi jsme si jistí, že jsi naše za všech okolností,“ ujistil mě a trochu mi tím zvedl náladu. Měl pravdu. I když já sama nevěděla, ve kterém těle je to lepší, tak oni jasně viděli, že to mě vůbec nezmění.

Zadívala jsem se na něj a utřela si tváře. Svůj účel to nesplnilo, protože se začaly valit další slzy.

„Asi máš pravdu,“ uznala jsem a pohled nedobrovolně stočila na jeho rty. Jaké by bylo se s ním líbat? A chtěl by to taky, nebo pro něj jsem jenom malá holčička, která neví, co je život? Myslím, že já bych to měla vědět nejlíp. Ostatní řeší problémy typu ,Co když z toho testu dostanu pětku?‘ nebo ,Co si mám vzít na sebe?‘. Na takovéhle věci jsem nikdy nepomyslela, protože jsem se utápěla v žalu a smutku. Ale co když ke mně taky něco cítí? Co když mu nejsem lhostejná? Co když je to oboustranné?

Věděla jsem o způsobu, jak to zjistil, ale dost jsem se bála to zkusit. No, dobře, dost jsem se bála odmítnutí.

Podívala jsem se mu zase do očí, ale on se do těch mých nedíval. Sledoval moje rty a přitom ten svůj kousal.

A v tu chvíli jsem se rozhodla.

Nahnula jsem se k němu, zavřela oči a…

Políbila ho.

Na chvíli ztuhl, ale potom se jeho rty pohnuly proti těm mým. Líbal mě! Bylo to jako předčasné Vánoce, nebo když dostanete dárek, který si přejete celý život. V břiše mi vyletělo hejno splašených motýlů, kteří se rozletěli do každé části mého těla.

Jednou rukou jsem mu vjela do vlasů a druhou mu dala na zátylek, abych si ho mohla přitáhnout blíž. Až teď jsem zjistila, co je to, když nemáte svou spřízněnou duši. Vždycky jsem si myslela, že je mi dobře, ale až teď mi bylo výborně. Pochopila jsem, že bez Embryho bych už žít nedokázala.

On mi svou rukou taky vjel do vlasů a mou hlavu si přitáhl blíž stejně jako já tu jeho. Druhou ruku mi lehce položil na lícní kost.

Polibek se stal něčím krásným, i když jeho intenzita pomalu klesala. I když to teď byl polibek, do kterého jsme vložili všechny své emoce, byl nádherný.

Po chvíli se Embry zarazil a odstrčil mě od sebe. Nechápala jsem, co se děje. Oba jsme byli zadýchaní, ale to mu nezabránilo v tom, aby mi to vytmavil.

„Tohle už nikdy nedělej!“ varoval mě naštvaným hlasem. „Víš, že to nejde, i kdybych chtěl,“ pokračoval klidnějším hlasem. „Alex, jsem o pět let starší. Možná, že za pár let to nebude nic znamenat, ale teď je ten rozdíl obrovský.“ Mluvil tak vyrovnaným hlasem, až jsem ho obdivovala. Já sama jsem ještě lapal po dechu.

„Víš, že to není jen tímhle,“ promluvil jsem po chvíli. Lhal mi. Nebo mi přinejmenším aspoň neříkal pravdu. Nebylo to jen tím, že jsem o hodně mladší. Měl ještě nějaký důvod, který mi odmítal říct.

„Máš říct,“ uznal. „Je to i tím, že se o tebe v tomhle směru nezajímám.“

Au!

Vždyť mi ten polibek oplácel…

 

 


 

Takže, kapitola je čí? Snad už to holky chápou a ví, že je věnována těm, kteří ji čtou. ;)

Je to celkem krátká kapitola, ale v další tahle situace pokračuje. ;)

Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

KajinaS

6)  KajinaS (04.06.2012 08:10)

Áááá, co to má znamenat?! :'-( Povídku jsem našla když už byla rozepsaná, takže jsem najednou přečetla všechny díly až sem... Ale tohle jsem vážně nečekala
Jinak příběh je vážně super, doufám, že se to ještě vyklube tak, aby byli všichni spokojení
A těším se na další kapitolku, která snad nebude za dlouhou dobu, protože jinak Alex prostě nedostanu z hlavy.. Snad mě Embry nesklame, moc jsem si ho oblíbila, nemůže bejt takovej
No uvidíme, jak se to všechno ukáže...

5)  kajak34 (28.05.2012 20:18)

Úplně přesně souhlasim s THe

THe

4)  THe (28.05.2012 18:24)

C-c-co? Chudák Alex, jak jí tohle mohl Embry udělat? Snad bude další kapitola brzy, já prostě MUSÍM vědět, jak to dopadne.

3)  Jana (28.05.2012 18:08)

kapitola super jako vždy

2)  RainShadows (28.05.2012 17:20)

Grrr... Ten Embry je debil! Zadupat do země za to! Jinak kapitolka...

MarryTyger

1)  MarryTyger (28.05.2012 17:06)

Chudák Alex :( :( To musí bolet Jinak moc krásně, už se těším na další kapitolku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still