Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rob%20a%20Nikki.jpg

Najít svou ideální druhou polovinu nemusí být vůbec jednoduché. A někomu se to nepodaří nikdy.

I kdyby měl na to celou věčnost...

 

Začínám plnit svůj slib o dopsání restíků. Tak tiše doufám, že mě v tom nenecháte;). ♥


 

 

Stal se z toho zvyk. Možná spíš rituál. Běžel divokým kanadským lesem, dokud nezachytil slabý pach nějaké šelmy. Vzápětí prudce zastavil, zavřel oči, zatajil dech a úplně strnul.

Její vlasy.

Její tvář.

Její hlas.

Její oči.

A nakonec, když věděl, že nejlepší možný způsob k aspoň částečnému zmírnění drásavé bolesti v jeho hrdle je na dosah, si dovolil přivolat vzpomínku na její vůni. Ani po měsících neztratila nic ze své sytosti. Ze své naléhavosti. Už se ale odmítal týrat víc, než bylo nezbytně nutné. Věděl, že bez myšlenky na ni nemůže a nechce existovat. Naučil se ale zacházet s bolestí, kterou mu vzpomínka na její výjimečnost způsobovala.

A tak vteřinu potom, co ho pohltil důvěrně známý žhnoucí rudý oblak, vyrazil prakticky poslepu po stopě šelmy. O pár minut později mu její horká krev přinesla alespoň částečnou úlevu.

Jak vláčnělo zvíře v jeho náruči, vláčněl i on. A vzpomínky proběhly jeho hlavou znovu, tentokrát v opačném pořadí:

Její krev. Její hlas. Její tvář. Její vlasy.

A její oči – znovu a znovu.

 


xxx

 


„Neopovaž se mě uklidňovat!“ Ten výkřik rozvibroval okna v celém patře. Všichni obyvatelé domu se ve vteřině seběhli u dveří Emmettova pokoje. Jasper, který tam byl zřejmě díky Alici první, jenom pokrčil rameny a spolu s ostatními teď tiše přihlížel, jak ten velký nevyrovnaný novorozený likviduje další počítač.

„Je ti líp?“ ozvala se překvapivě Rosalie. Od návratu do rodičovského domu téměř nemluvila.

„Není a díky tobě ani nikdy nebude!“ zvedl k ní prudce obličej, v tu chvíli zkřivený směsicí vzteku a zoufalství.

„Emmette!“ napomenul ho ostře Carlisle. „Tohle jsme si vyjasnili. Výčitky jsou tabu, jednou provždy!“

Esme si jako jediná dovolila vstoupit na horkou půdu pokoje jejich nejmladšího syna. Přiklekla si k té zhroucené hoře svalů a pevně ho objala kolem ramen. Tentokrát hlavu nezvedl, ale nebránil se. Hladila ho po zádech a lehce ho kolébala jako malé dítě.

Ostatní se tiše vytratili.

„Musíš jí odpustit, Emme, šeptala naléhavě. Ráda ti koupím nový počítač pokaždé, když najdeš nějakou nepříjemnou zprávu o své lidské… rodině,“ zaváhala u toho pro ni tolik důležitého slova a její hlas nedokázal skrýt bolest, „ale už nemůžeš ubližovat Rosalii. Věř mi, neznám nikoho, kdo by měl v životě větší smůlu než ona. A teď myslím obě části jejího života,“ dodala smutně.

„Je krásná a chytrá,“ zabručel Emmett trucovitě do jejího ramene.

„O to je to všechno horší. Pokaždé, když se podívá do zrcadla, musí mít pocit, že se jí osud tímhle dárkem vysmívá. Nebo máš pocit, že jí to až doteď k něčemu bylo?“ Esmein hlas změkl, ale neztratil nic ze své rodičovské naléhavosti. Cítila, jak v Emmettově těle postupně povolují napjaté svaly.

„Neměl jsem v té podělané bance být. Ne ten den. Ne v tu chvíli,“ zanaříkal. „Nechci pořád brečet nad rozlitým mlíkem, ale…“ Esme trpělivě čekala, až to konečně řekne. A vnímala, jak se okamžik předtím, než to vyslovil, znovu celý napjal.

„Odvolali pátrání. Čtyři měsíce a vzdali to. Zůstanu navždycky položkou v seznamu pohřešovaných osob. Moje máma…“ To poslední slovo jako by definitivně uvolnilo nahromaděné napětí a bolest, na jejichž vybití obyčejný počítač nemohl stačit. Než se Esme vzpamatovala, Emmett zmizel otevřeným oknem směrem k lesu.

S povzdechem spustila najednou prázdné paže a lítostivě se rozhlédla po pokoji. Veškeré zařízení sestávalo z teď prázdného počítačového stolu a jednoduché pohovky. Žádná televize, žádné knížky tam, kde by to člověk očekával.

Naproti pohovky nebylo nic. A vlastně Emmettovo všechno. Přes celou hlavní stěnu se táhl v barvách vyvedený a do nejmenších detailů dotažený nápis:

Daniela

A pod každým písmenem byla připevněná jedna z mnoha fotek té obyčejné usměvavé lidské dívky.

Emmettovy navždy ztracené lidské lásky.


xxx

 


Běžel skoro tak rychle, jako jeho nevyžádaný bratr Edward. Ale rozhodně ne tak elegantně. Zůstával za ním pruh rozryté měkké lesní půdy a polámané větve stromů, které si dovolily narušit jeho přímou trasu. Trasu do nikam.

V takových okamžicích nenáviděl svou neomezenou fyzickou sílu. Zoufale toužil po únavě. Kdyby mu někdo slíbil, že když oběhne zeměkouli, padne a prožije hodinu vyčerpaného hlubokého spánku, vydal by se na tu cestu okamžitě. Dávno ale pochopil, že i o tom může navždy už jen snít. Nad tím slovem se ušklíbl, ostatně jako pokaždé, když ho omylem použil v souvislosti se svými hloupými přáními.

Překvapivě často se mu teď vybavovaly útržky z nudných hodin náboženství. V tu chvíli zrovna něco o navěky žíznivých, kteří mají pramen nadosah. Ano, zdánlivě má tolik možností, ve skutečnosti se ale od možnosti nikdy nemůže posunout k realitě.

Aniž by si to uvědomil, zůstal stát na malé mýtině. Cítil ve vzduchu vodu. Automaticky si vybavil přesnou pozici místa, kam doběhl. Dvě míle severně od horského jezera, kam občas chodili lovit. Voda vždy znamenala blízkost dostatečného množství zvěře.

Nečekaně ho atakovala další vzpomínka. Orosená sklenice plná studené vody. A ten úžasný pocit, když ji vypil najednou uprostřed horkého letního dne. Jak to, že si tak dobře pamatuje ty příjemné pocity spojené s obyčejnou sklenicí vody a Danielin obraz mu vybledl okamžitě po přeměně? A to málo, co z něj zbylo, jsou vlastně jen umělé vzpomínky násilím sešroubované z poznámek v ročenkách, z fotek a pár rozhovorů, které si kdovíproč detailně pamatuje?

Dokáže si vybavit chuť vody s malou kapkou limetky, ale chuť Danieliných rtů jako by shořela spolu s jeho smrtelností.

Zvedl k očím ruku se stříbrným kroužkem. Ze všech sil se soustředil na fakt, že pokud s Danielou společně složili slib čistoty, musel po ní zřejmě někdy fyzicky toužit. Věděl to, ale necítil to. Nepamatoval si to. Viděl jen její milý, ale přes šedivý závěs z popela vlastně prázdný úsměv.

Víc než to, že odvolali pátrání po něm, ho dnes ranila skutečnost, že si okamžitě představil reakci svých rodičů a hlavně matky. Ale jeho fantazie zaboha nestačila na představu, co tomu řekne Daniela.

Volnějším tempem a teď už bez toho, aby devastoval les, se rozběhl k jezeru. Ještě v běhu se svlékl a rovnou skočil do vody. Jeho tělo prorazilo tenkou ledovou krustu, která se na hladině utvořila přes noc a doteď nestihla roztát. Čtyři silné záběry ho posunuly daleko od břehu a mnohem blíž k temnému středu jezera.

A pak ji uviděl. Ležela na dně, úplně bez pohybu. To, že nezírá na dokonalou sochu, prozrazovala jen svatozář jejích vlasů, které se naopak pohybovaly neustále. O půl vteřiny později ucítila na kůži vlnu, kterou způsobil a která k ní se zpožděním dorazila. Prudce otevřela oči.

Později si nedokázal vybavit, jak dlouho tam na sebe v té mrazivé modři zírali. Naproti tomu s naprostou jistotou věděl tři věci:

Než se Rosalie odrazila, aby odplavala pryč, nepokusila se jakkoli zakrýt svou úžasnou nahotu.

Fyzicky na ni reagoval tak, že slovo Daniela v tu chvíli úplně ztratilo obsah.

A než mu definitivně zmizela, pochopil, že tohle už je dávno za hranicí chtíče, který ho před čtyřmi měsíci ovládl krátce po přeměně a který tehdy málem stál Rosalii život.



xxx



Tak jako se vzpomínky na ni staly pravidelnou součástí jeho přežívání, stala se jí i kontrola toho, jak se jí daří. Jestli je v pořádku.

Dlouho se pokoušel spoléhat se v tom na vlastní síly. Nebylo tak těžké zjistit, co právě dělá šéf chicagské policie. A kdyby se v jeho rodině stala nějaká náhlá tragédie, novináři by to jistě nenechali bez povšimnutí.

Jenomže čím víc času byl nucen trávit pod jednou střechou s Alicí, tím častěji podlehl lákadlu přímého zdroje.

Už se ani nemusel ptát. A ona věděla, co mu stačí. Někdy drobné přikývnutí, občas zdvižený palec.

Připadal si jako naprostý zvrhlík. Strachuje se o někoho, o kom sní jako o své kořisti…

Když se ale ten večer vrátil z lovu, Alice se tvářila ustaraně. Jasper se mračil – měl zakázáno ovlivňovat její náladu mimo prostor jejich ložnice.

„Charlie Swan je v nemocnici. Infarkt. Netuším, co bude dál, ale nevypadá to dobře,“ odtáhla ho stranou. Jméno Isabella Swanová v tomto domě nikdy nezaznělo. A Edward na tom nehodlal za žádných okolností nic měnit.

„Hlídej je, ano?“ stiskl mimoděk Alicinu paži.

„Edwarde, nemůžeš ji šmírovat celý život,“ zašeptala a vytrhla se mu. „Viděla jsem spoustu variant vašeho setkání, tak, jak se k tomu celou dobu tady odhodláváš, ale nakonec to vždycky skončilo stejně,“ zavrtěla hlavou a vybavila si jednu z méně drastických vizí. Trhl sebou, když ho její myšlenka zasáhla. Jako vždy – jen pouhá představa toho, že by tu dívku ochutnal, ho přiváděla k šílenství. Zpět do toho okamžiku, kdy se ji při jejich prvním náhodném setkání v knihkupectví chystal zabít. Neudělal žádný pokrok. Věděl to. Přesto by přísahal, že ho k ní táhne i něco jiného než jen stravující žízeň.

„Prostě ji jen hlídej,“ zavrčel a zmizel ve svém pokoji. Alice se usmála na Jaspera, vrátila se  k němu na pohovku, vzala ho za ruku a políbila jeho zaťatou pěst.

„Uklidni se, lásko,“ objala ho pak. „Víš, že mám tajemství. Mrzí mě, že ti to nemůžu říct, ale jsi stejný cholerik jako Edward a řekl bys mu to. Jen mi prostě věř, že když ta dívka udělá za čas jedno správné rozhodnutí, dostane i Edward svou příležitost. I když… i on se potom bude muset správně rozhodnout,“ dodala zamyšleně.

„To je trochu krkolomné uklidnění,“ zasmál se tiše Jazz. A než stihla spustit obvyklou obhajobu své teorie, zavřel jí ústa polibkem, který její roztěkanou mysl aspoň na chvíli soustředil jen na něj.

„Ale i tak ti věřím. Jak jinak,“ odtáhl se od ní na okamžik.

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

eMuska

3)  eMuska (04.07.2011 18:39)

Joj, moja drahá, krásna, milovaná! MPL mi došlo! A jááá som hepýýýýýý! som čakala len na toto! Edwardovo cuckanie začína mať vražedný spád - nie, že by doteraz nemalo.
A už len čakám, kedy z obrovského Daniela vznikne Rosalie...
Joj, velmo velku radosť si mi smravila, moc moc fajne!

Bosorka

2)  Bosorka (04.07.2011 18:34)

Ambruško - díky, díky, díky, díky!!!!!! Díky, že jsi v úžasné formě!
PS: Sice to není "ta moje", ale blíží se to, blíží :D

Lenka326

1)  Lenka326 (04.07.2011 18:26)

Hurááá, tuhle povídku jsem svého času doslova žrala, mám velkou radost, že ses do ní pustila jako první. Ale pro jistotu si jdu dát ty 4 díly repete, abych si to vybavila úplně všechno. Pak se zas ozvu.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek