Sekce

Galerie

/gallery/Memories%20of%20you%20-%20avatar.jpg

Další den ve škole a Bellu potká poprvé hodina biologie. Kdo ji rozbrečí? A jak se zachová Edward? A kdo upoutá Bellu v zápase mezi Ocelovými Vidličkami a Upíry ze Seattlu? Jaká bude její reakce, když mu pohlédne do očí? Otázek je mnoho, ať už vyřčených, či ne a já na ně mám odpovědi. Takže s chutí do čtení!

Usnula jsem uprostřed svých úvah. Té noci do mých snů poprvé vstoupil Edward Cullen.


Kapitola 5. - Číslo 17

Ráno bylo pochmurné. Venku se strhnul liják a nebe bylo skoro černé. Uhodla jsem, že se schyluje k pořádné bouřce. S povzdechem jsem se vyhrabala ze zahřáté postele a šla provést ranní hygienu. Vyčistila jsem si zuby, vlasy jsem si stáhla do culíku a opláchla jsem si obličej, jako bych doufala, že to pomůže.

Vrátila jsem se do pokoje, abych se oblékla. Neřešila jsem, co si beru, vzala jsem to první, co mi padlo pod ruku. Šedé bavlněné tričko, pletenou mikinu v barvách duhy a tmavé džíny, zvonáče. Věděla jsem, že se neumím oblékat. Ale byly i důležitější věci, tak co.

Vzala jsem batoh a seběhla dolů, div jsem se nezabila. Vypadalo to, že Charlie už jel. Nechal mi na stole lísteček se vzkazem.

Dobré ráno, Bells.

Jel jsem na stadion o něco dřív. Přijeď po škole za mnou, máme dnes zápas a já nechci, abys byla doma sama.

Táta

Překvapilo mě to. Tátovi nebylo podobné, aby projevoval své emoce.

Nechtělo se mi dívat na zápas, který nebudu stíhat. Hokeji jsem nerozuměla, takže budu opět mimo. Doufala jsem, že tam bude aspoň Jacob. Slyšela jsem, že hraje za středoškoláky z rezervace. Bylo by fajn, kdybych měla někoho, kdo by mi to mohl vysvětlit. A mohla bych se zeptat i Angely.

Angelino jméno mi připomnělo včerejší katastrofický den. Při té vzpomínce jsem okamžitě zrudla. Byla jsem zvyklá, že hodně padám, ale včerejší trapný okamžik byl ještě horší, když mne viděl Edward. Rychle jsem ale na něj zahnala myšlenky a snažila se soustředit na dnešní zápas, zatím co jsem snídala.

Cesta do školy proběhla rychle. Nabrala jsem Angelu a společně jely na naší střední. Občas něco podotkla, ale řeči na téma Edward Cullen se vyhýbala stejně jako já. V tu chvíli bych ji nejraději objala – byla skvělá kamarádka.


Den ubíhal šnečím tempem, ale já to nevnímala. Nevnímala jsem skoro nic ani nikoho kromě Angely. Ale má netečnost se změnila v překvapení, když jsem vkročila do učebny biologie, ve které jsem byla poprvé.

Nezahlédla jsem ho celý den. A proto mě tolik překvapilo, když jsem ho viděla sedět samotného v jedné lavici, obklopeného děvčaty. Ohromeně jsem si všimla, že místo vedle něj je prázdné. Přemítala jsem, proč tomu tak je. Nejspíš žádná holka nevydržela tak dlouho v jeho přítomnosti, aniž by omdlela. A já nebudu výjimkou.

Zamířila jsem k vyučujícímu a ten mne, neočekávaně, poslal na místo vedle Edwarda. Nemotorně jsem šla k jeho lavici.

Když mne Edwardovy obdivovatelky zmerčily, nepřátelsky se na mě zamračily. Všimla jsem si, že jedna z nich je Jessica Stanleyová. Ta holka, kterou jsem srazila hned první den. Rozhodně jsem ale neměla v plánu si ji znepřátelit ještě víc tím, že sedím vedle jejího idola.

„No, ne,“ vyštěkla posměšně. „Kam si jako myslíš, že se cpeš, trapko?“

Dívky se zahihňaly a jedna z nich, která se, myslím, jmenovala Lauren kula železo, dokud bylo žhavé. „Tady pro ošklivá káčátka není místo. Běž si za tou svojí kamarádkou, se kterou jsi v tom vašem spolku čarodějnic.“ Zlomyslně se ušklíbla.

Zrudla jsem až po kořínky vlasů a ublíženě sklopila oči, které se mi zalily slzami. Zaťala jsem ruce v pěst, neschopná odpovědět, jen jsem se třásla.

Záchranné lano se objevilo v podobě zvonku. Holky, ač velmi nerady, se šly posadit na svá místa. Mlčky jsem usedla vedle Edwarda zatínajíc zuby, abych zahnala ty protivné, zrádné slzy. Můj soused si toho všimnul.

„Ty brečíš?“ Jeho přitažlivý hlas zněl udiveně.

Zavrtěla jsem hlavou a shodila si vlasy přes rameno, abych na něj neviděla. Po celou hodinu už se mnou neprohodil jediné slovo. A já se mu ani nedivila.


Ani nevím, jak jsem přežila zbytek vyučování. V jednu chvíli byla biologie, a hned poté jsem seděla v náklaďáčku a vezla Angelu domů. Na dnešní zápas jsem se jí ptala, ale odpověděla mi, že nemůže, protože musí hlídat sourozence. Hodila jsem ji domů a zamířila po silnici k zimnímu stadionu ve Forks.

Našla jsem ho snadno, byl asi kilometr od střední školy. Zaparkovala jsem a vystoupila.

Překvapilo mě, že se u haly postávalo mnoho lidí, aby se dostali dovnitř. Podle tátova popisu jsem vklouzla jiným vchodem, pro hráče a trenéry. Než jsem ale našla cestu na střídačku, kde mi povolil táta být, zápas již začal. Slyšela jsem komentátora, jak barvitě popisuje, co se odehrává na ledové ploše. Zadýchaně jsem vletěla k hráčům HC Steel Forks.

Charlie s Billym tam již byli. Tatínek se na mě usmál, ale svou pozornost rychle přesunul na svůj tým. I já jsem tak udělala po jeho vzoru.

Zaujal mě hráč s číslem 17. Neviděla jsem, jak vypadá, ale podrobně jsem si prohlédla jeho postavu. Vysoký, svalnatý a velmi hbitý, překvapivě na jeho výšku. Všimla jsem si, že mu jeho spoluhráči velmi často nahrávají a on se dostává do mnoho šancí. Hypnotizovala jsem ho pohledem.

S úžasem jsem zjistila, že mě hokej díky tomu hráči začíná bavit. Povzbuzovala jsem, když se hráči Forks dostávali do akcí, zasténala jsem, když zazvonila tyč, když se od ní odrazil puk a bouřlivě jásala, když dali gól.

Po první třetině, kdy Ocelové vidličky vyhrávali nad Upíry 3:2, jsem si všimla tří povědomých lidí. Šli zrovna do kabiny.

Vysocí, bledí, svalnatí a nesli se s jistotou. Ihned jsem poznala, že jde o Edwarda, Jaspera a Emmetta. Zvláštní, pomyslela jsem si, o tomhle se Angela nezmínila. Že by ji k tomu opět něco vázalo, jako to její nevysvětlitelné chování, které se u ní projevuje, když zmíním Edwarda? Rychle jsem ale zanechala úvah a s cupitáním šla za taťkou do šaten.

Vešla jsem do kabiny, kde už se kluci cpali jídlem a pili pití. Někteří otírali zpocené obličeje ručníky, jiní se zase živě bavili. Když vstoupil Charlie, hovory pozvolna utichly.

„Dobrá práce, pánové. Ale stůjte pevně nohama na zemi, ať nedostaneme góly,“ pokýval pochvalně hlavou „Edwarde?“ zdůraznil jeho jméno.

„Jasně, trenére,“ prohodil Edward, který si zrovna sundával dres, na kterém měl číslo 24.

„Time,“ obrátil se k brankáři. „Velmi slušné výkony, jen tak dál. Ale dávej si větší pozor na puk, často očekávám, že si ho kopneš do vlastní branky.“

„Jeremy, tvé akce jsou vynikající jako vždy.“ Se zájmem jsem si všimla, že mluví k hráči, který mě zaujal.

V tu chvíli jsem se střetla s Jeremyho pohledem. V břiše mě cosi zašimralo, v uších zahučelo a mně se podlomila kolena.

Zhroutila jsem se.


Tak, pátá kapitola je za námi. A co nás čeká v šesté? Přeci rozuzlení! A na neštěstí i nehoda, která se přihodí přímo Belle před očima...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ODCULTI

1)  ODCULTI (05.09.2011 13:35)

jej to je uzasny

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still