28.10.2010 [15:00], Patt, Povídky na pokračování, komentováno 5×, zobrazeno 1820×

Bella Swanová se stěhuje do Forks za svým otcem. Patří mezi typ dívek, které nosí nemoderní dioptrické brýle, špatný účes a nemají vkus. První den ve škole se setkává s populární rodinou - Cullenovými. Co by to bylo za povídku, kdyby se tu neobjevili oni a navíc jako smetánka Forkské střední? Co se stane, když Bellu uchvátí jeden kouzelný pár očí smaragdové barvy? Oči, které patří jednomu úchvatnému chlapci, vynikajícímu sportovci, nejoblíbenější osobě školy a nenapravitelnému sukničkáři… Ale příběh se zamotává, Bella potkává i jiné, kteří si získají její pozornost i srdce. A všechno vyvrcholí toho dne, když seznámí s Alicí a její život se otočí o 180 stupňů.

Předmluva

Vždycky jsem si přála, aby můj život byl dlouhý a plný překvapení. Ale nikdy bych si nepomyslela, že osud mi nadělí i překvapení, která nejsou v dobrém slova smyslu. Když jsem hleděla na hrob člověka, kterého jsem milovala, viděla jsem velkou část svého života, kterou jsem ztratila. Věděla jsem, že jsem mohla být s ním, šťastná až do smrti. Já si ale zvolila jinou cestu – takovou, která byla trnitá, zrádná, plná slz a překvapujících zvratů. Zatím jsem nedošla do cíle a pochybovala jsem, že má cesta ho na konci má. Kéž bych mohla vrátit čas. Ale už bylo příliš pozdě.

Kapitola 1. – Nový začátek

Pršelo. Nijak mě to nepřekvapovalo, jen málokdy zde vysvitlo slunce, se kterým jsem se již rozloučila. Ale stejně mi to zkazilo už tak špatnou náladu – a to jsem myslela, že už to nejde. Povzdychla jsem si a sledovala kapky, které dopadaly na sklo auta. V deštivém státu Washington se déšť považoval za typické počasí. A městečko Forks nebylo výjimkou. Otočila jsem hlavu na svého otce.

Charlie Swan, můj tatínek, měl obrovskou radost, když jsem mu oznámila, že se stěhuji na nějaký čas k němu. Celou hodinu se mnou mluvil po telefonu – což je obdivuhodné, protože já ani on nejsme nijak zvlášť výřeční. Plánoval, jak mě seznámí se všemi svými přáteli a jinými známými. Hlavně se svými asistenty.

Abyste se nedivili; můj otec pracoval jako hokejový trenér zdejšího středoškolského hokejového týmu Ocelové Vidličky (HC Steel Forks). Miloval svojí práci a já nenašla tu sílu ho přerušit, když mi o něm vyprávěl. Horoval zvlášť o třech nadaných chlapcích, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jen jsem přikyvovala, dělala hmm, aha a jo. Znovu jsem zaměřila svou pozornost na sledování kapek.

Konečně Charlie vjel na příjezdovou cestu k mému novému domovu. Nedočkavě jsem vyskočila z auta – konečně volný pohyb! Protáhla jsem se a pak jsem si šla pro svůj kufr. Nebyl moc těžký – naházela jsem tam pár teplých, nových věcí, které mi při nákupu přišly jako velmi vhodné – hlavně to bylo levné a teplé. Na ničem jiném nezáleželo. Dotáhla jsem kufr do svého pokoje a zanechala jsem Charlieho dole. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.

Vešla jsem do fialově vymalované místnosti, která mi odmalička patřila. Postel s fialovým povlečením, houpací křeslo, šatník, pár poliček, stůl se židlí, zrcadlo a jedno velké okno. Vypadalo to úplně stejně jako před rokem. Charlie očividně nic nezměnil – jak jinak.

Položila jsem kufr vedle postele a zamířila k oknu. Neměla jsem tak hezký výhled jako ve Phoenixu – ale nebyl zas úplně špatný. Ale té zelené barvy bylo až příliš. Rychle jsem se odvrátila a šla si vybalit těch pár věcí, které jsem si s sebou zabalila. Když jsem měla hotovo, spokojeně jsem se usmála. Potom můj pohled zabloudil k zrcadlu. Zašklebila jsem se.

Dívka v zrcadle rozhodně nebyla hezká, již na první pohled typická šprtka. Menší, štíhlá postava, která ale rozhodně nepůsobila sportovně. Bledá, slonovinová pleť.  Dlouhé vlasy s nezajímavou, mahagonovou barvou, husté, nevytrhané obočí, které pomalu začínalo srůstat a čokoládové oči schované za dioptrickými brýlemi s tlustými, černými obroučkami, kulatými jako měl Harry Potter. Rovný, nevýrazný nos a plné rty, nyní zkroucené do úšklebku. Dívka na sobě měla nemoderní pletený šedý rolák, který vypadal, že ho nosila po babičce, a džíny, které doplňovaly černé tenisky. Ve vlasech měla připnutou černou sponu. Celkem působila velice nezajímavým dojmem nudné holky. Paráda.

„No, lepší už to nebude,“ prohlásila jsem, otočila se na patě a seběhla dolů do kuchyně. „Udělám večeři,“ oznámila jsem tatínkovi.

Překvapeně se na mě podíval. „Myslel jsem, že nám objednám pizzu.“

Povytáhla jsem obočí. Tak takhle on přezdíval tu řádku let bez ženské ruky? „To je dobrý, tati, vážně. Umím vařit.“

Nedůvěřivě si mě změřil pohledem. „No dobrá,“ souhlasil nakonec váhavě.

Bylo to legrační. Nakonec jsem uvařila večeři z toho, co jsem našla. Vypadalo to celkem fajn, ale k jídlu toho v domě už moc nezbývalo. V duchu jsem si poznamenala, že musím nakoupit, abychom nezemřeli hlady či nepošli na přejedení pizzami. Když Charlie snědl svou porci, dokonce si přidal. Na tváři se mi mihl úsměv.

„Tati,“ začala jsem nesměle. Vzhlédl. „Jak to bude s dopravou?“

„Doprava?“ opáčil zmateně. „Ach, ano! Ty myslíš auto – no, myslím, že odpověď budeme znát“ - venku zatroubilo auto – „hned,“ dopověděl a usmál se na mě. Zvedl se od stolu a vyšel ven, já mu byla v patách.

Venku jsem zahlédla starého, černovlasého muže na vozíku. Na tváři mu zářil úsměv od ucha k uchu a v očích jsem zahlédla šibalské jiskřičky. Trapné vzpomínky jsem si ze své paměti pokoušela smazat, ale tohoto muže jsem poznala hned. Billy Black. A hned za ním jsem zahlédla chlapce, kterému mu mohlo být tak patnáct let. Měl přibližně metr osmdesát, rudohnědou kůži a nádherné, dlouhé černé vlasy, které mu splývaly kolem rozzářené tváře. Jeho tmavě hnědé, skoro černé oči mě zkoumaly se zvědavostí. Billyho syn Jacob. Matně jsem si vzpomínala na něj a jeho dvě sestry, Rebeccu a Rachel.

„Charlie!“ zvolal Billy.

„Ahoj, Billy,“ kývl na pozdrav Charlie. „Rád tě tu vidím.“

„Přijel jsem kvůli tomu dárku na uvítanou,“ mrkl na mě. Zmateně jsem se podívala na Charlieho. Dárek na přivítanou?

„No, Bello? Co na něj říkáš?“ zeptal se mě tatínek a kývnul směrem příjezdová cesta. Co tím myslí? Otočila jsem hlavu a pak jsem pochopila.

Vedle Charlieho auta stálo i jiné auto. Lépe řečeno náklaďáček – dříve asi měl červenou barvu, teď se zdála být do rezavé. Ale líbil se mi; hlavně proto, že to byl ten typ prostředku, kterého můžete přejet tankem, a stejně se mu nic nestane. Přesně to, co jsem já, věčná smolařka potřebovala.

„Páni!“ vydechla jsem obdivně. Udiveně jsem koukla na Charlieho. „To je moje?“ žasla jsem s otevřenou pusou.

„Ano,“ prohlásil pyšně. „Koupil jsem ho od Billyho. Je v dobrém stavu, co říkáš?“

„Je dokonalý!“ zajásala jsem a prudce jsem tátu objala. Zakymácel se a rozpačitě si odkašlal. „Promiň,“ usmála jsem se na něj omluvně.

Možná, že můj život ve Forks nebude tak špatný, pomyslela jsem si. Charlie zavezl Billyho dovnitř – prohlásil, že se budou dívat na zápas, který chtěli vidět a navíc museli probrat mač, který za chvíli sehrají s Upíry ze Seattlu. Jak mi Charlie prozradil, Billy byl jeden z jeho asistentů z Ocelových Vidliček.

Obrátila jsem se na Jacoba, který se opíral o mojí dodávku. Super, co jsem teď měla říct? Nejenže jsem na něj zírala jak na blbečka, ale taky jsem nic neříkala. Hm, to bude ještě zajímavé. Nadechla jsem se.

„Ehm, ráda tě vidím po tolika letech,“ vysoukala jsem ze sebe. Připadala jsem si jako totální pitomec a ne jako skoro dospělá osoba.

„Já tebe taky. Změnila ses,“ podotkl s širokým úsměvem.

„Jo, asi jo,“ kývla jsem a mohla se samou hanbou propadnout do země. „Půjdeme dovnitř?“

„Jasně, proč ne,“ souhlasil a zamířil dovnitř. Ve dveřích mi dal galantně přednost.

První kapitola byla spíše seznamovací. V dalších kapitolách se toho dozvíme více, tak doufám, že budete číst i nadále. Prozradím vám, že Bells první den ve škole se seznámí s Jessicou, je-li to ten správný výraz, a s Angelou, která jí zachrání kůži.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Nerissa (28.10.2010 16:11)

A já už vím, kde jsem to četla, špunte! Posílala si mi to jednou na mail.. Jen taková odbočka.
Jinak je to moc povedená kapitolka a já jsem zvědavá na další.

2)  Mili (28.10.2010 15:55)

Super kapitolka

1