23.11.2011 [19:15], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 18×, zobrazeno 2314×

28.

(hudba)

Chodila kolem něho skoro po špičkách. Štvalo ho to, ale ať se snažil, jak chtěl, nedokázal se dostat k tomu, o čem věděl, že je oba drží od sebe. I Tanya se tomu tématu až úzkostně vyhýbala.

„Chystáš se na lov?“ zeptal se, když sešla z ložnice v tmavém sportovním oblečení a s vlasy svázanými do culíku.

„Ano, už je to chvíli, co jsem byla naposledy a začínám mít žízeň.“

„Užij si to,“ zamručel a s lupnutím se protáhnul. Zarazila se.

„Vážně to teď bude takhle?“ zeptala se tiše. Oplatil jí pohled a pokrčil rameny. Pak se ale zamyslel.

„Jdi na lov. Až se vrátíš, promluvíme si o tom,“ rozhodl nakonec. Přikývla a během chvilky se za ní zabouchly dveře. Vlastně té možnosti úniku využila ráda.

Položil tašku s nářadím zase na zem a lehl si na gauč. Pozoroval strop a snažil si urovnat myšlenky, které mu vířily hlavou jako mrak v mixéru. Mohl si za to stokrát nadávat, ale nemohl to vzít zpět. Jenže v tu chvíli ho to prostě hrozně štvalo. Nemohl se chovat, jako by nikdy neexistovala. Neexistoval. Krucinál! Ani netušil, jak o něm má přemýšlet. O ní. Do háje! Jako by nestačilo, že ztratil ty dva. Musel se pak dozvědět, že ztratil tři. Jediné zazvonění telefonu ho poslalo tam, kam si myslel, že už to nejde. Hluboko pod dno a na půl roku do zapomnění. Teď by taky rád zapomenul.

Nemohl spát, ale to by ještě zvládl. Jenže když už nemohl ani bdít…

V kuchyni pootvíral snad všechny skříňky, než objevil, co hledal. Nezkoumal, jak se tam vzala, ale byl rád, že se nespletl. Láhev nebyla velká, ale byla ještě nenačnutá. Skleničkou se nezdržoval. S lupnutím odkroutil víčko a hodil ho do koše. Už stejně nebude potřeba. Vůně vycházející z úzkého hrdla mu zatemňovala rozum. Přesto dokázal dojít zpět ke krbu a dřepnout si na zem, zády opřený o gauč. Zvednul láhev a pozoroval, jak jantarovou tekutinu prosvětlují plápolající ohnivé jazyky. Bylo to jako dívat se zpod hladiny k pableskujícímu slunci a to vše přes hnědý filtr. Hřejivému, lákavému a životodárnému hnědému slunci.

Prsty se mu kolem ladného hrdla lehce stáhly a ruka se mu zatřásla. Pevně stiskl víčka a zatnul zuby. Výkřik plný bolesti a zvuk tříštícího se skla nikdo neslyšel a ani slyšet nemohl. Byl sám.

Když se Tanya po třech hodinách vrátila, našla ho na tom samém místě, kam se usadil. Celá místnost páchla oparem brandy. V první chvíli naprosto strnula. Kolem George se povalovaly kusy z rozbité lahve a nad krbem se skvěl mokrý flek, z kterého vedly mokré stopy až na podlahu. Lepivé kalužky alkoholu odrážely světlo plamenů a dodávaly celé scéně lehký nádech neskutečnosti.

„Georgi,“ vydechla. Ztěžka a pomalu otočil hlavu, ale pohled, který na ni upřel, byl naprosto střízlivý. A mrtvý.

„Byla těhotná. Napadlo by tě to?“ ušklíbl se, ale jeho pohled zůstal bez emocí.

„Anne?“ šeptla v otázce.

„Jo, Anne. Nejspíš to asi ani nevěděla.“ Tanya nevěděla, co mu odpovědět, byla v šoku. Čekala cokoliv, ale ne tohle. Vlastně ani nepočítala s tím, že o tom budou v nejbližší době mluvit. Ale teď měla starost hlavně o něj.

„Nepils, že ne?“ Odfrkl si.

„Slyšelas mě vůbec?“

„Ano.“

„A ty se ptáš, jestli jsem pil?! Měli jsme mít další… další…“ Celý se roztřásl a zalykal se, jak ze sebe nemohl slova dostat. Pak z něj vyšel výkřik. Byl tak prodchnutý bolestí, že Tanya bezděčně zavrávorala. Skryl si tvář v dlaních a bolestivý sten tak trochu utlumil. Dívala se na něj a nedokázala se ani pohnout. Ještě nikdy si od něj nepřipadala tolik vzdálená, a přitom mu tolik toužila pomoct. Byla bezradná a jen se bezmocně dívala, jak tam trpí. Pak ji do nosu uhodil pach jeho krve. Cítila, jak se její tělo napjalo, ale jinak nic. Ani na chvilku nepovolila a netvor se ke slovu nedostal. Podívala se, co se stalo. George tisknul ruku v pěst a po prstech mu lehce steklo pár kapek krve. To ji donutilo se pohnout. Obešla ho, klekla si vedle něj a lehce mu ruku rozevřela. Na dlani se mu vlhce leskl zakrvácený střípek z rozbité láhve. Vzala ho a hodila do krbu tak prudce, až tiše cinknul o kamennou zadní zeď.

Stočil k ní prázdný pohled. Vzala do dlaní nejprve jeho neporaněnou ruku a do dlaně mu vtiskla lehký polibek. Pak si vzala tu pořezanou a zopakovala to. V pohledu se mu konečně objevilo něco živého. Překvapení.

„Co to-“

„Nemůžu pro tebe udělat víc než tohle. Nemůžu ti vzít vzpomínky ani bolest. Udělala bych to, ale nemůžu a hlavně, nemyslím si, že bys to chtěl. Chápu, že si to neuvědomuješ, ale měl jsi v životě ohromné štěstí. Měl jsi rodinu. Někdo jako já ji nikdy mít nebude. Ztratils ji, to ano, ale mohl si s ní být několik let. Ty chvíle ti nikdo nevezme, pokud je nenecháš. Dobře si rozmysli, co si chceš pamatovat,“ řekla vážně, pak ho pustila a vstala. Lehce si hřbetem ruky setřela ze rtů jeho krev a naposledy se na něj podívala. Vracel jí pohled a ona v něm viděla zmatek. Bylo to víc, než v co mohla ještě před několika minutami doufat.

♣♣♣

Seděla na verandě a sledovala vločky vláčně se snášející k zemi. Sem tam některou chytila na špičku prstu a prohlížela si ji. Nerozmrzaly, a proto mohla ty drobné ledové krásky sledovat, jak dlouho chtěla. Zabíjela čas, to bylo naprosto jasné i jí samotné. Chtěla ho dát Georgovi a zároveň se pokoušela nemyslet na to, co řekl. Jenže to nešlo.

Ztratil dítě. To věděla už nějakou dobu, ale o druhém se po celou tu dobu nezmínil. Když už o něčem promluvil, byla to jeho žena nebo syn. Snad i rodiče, ale nenarozeném dítěti nikdy nepadlo ani slovo. Byla si jistá, že ani Edward to nevěděl. Vlastně, jistá… možná ne úplně, ale myslela si to. Sáhla po telefonu. Zazvonil jen jednou.

„Tanyo?“

„Ahoj, Kate.“ Lekla se toho, jak moc ploše její hlas zněl. I přes telefon to bylo znát, protože Kate to zaregistrovala.

„Děje se něco?“

„Já vlastně nevím,“ vydechla a chvilku mlčela. „Kate? Co když ho ztratím?“

„Zlato, šla jsi do toho s tím, že je to člověk a jednou umře,“ povzdechla Kate na druhém konci. Tanya zakroutila hlavou, jako by ji snad sestra mohla vidět.

„Tak to nemyslím. Co když mě… opustí?“ hlesla nešťastně.

„Proč by to dělal?“ zeptala se překvapeně Kate.

„Co já vím?“ pískla do telefonu Tanya potichu a lehce hystericky.

„Ale teď vážně, co se to tam děje? Nejsme pryč ani pár dní a už se to celé bortí? Carmen počkej, neber mi ten telefon. Ne-“ Ve sluchátku to zašustilo.

„Tanyo, co se děje?“ ozval se Carmenin starostlivý hlas. To už na ni bylo moc a rozvzlykala se.

„Carmen, co mám dělat? Jsme neschopná. Nevím, jak mu mám pomoct a on tak trpí,“ kníkala do telefonu.

„Já ti nerozumím, něco se stalo? Je zraněný?“ Na druhém konci se začínala rozvíjet regulérní panika, ale Tanya neměla náladu je uklidňovat.

„Fyzicky ne. Tohle je mnohem horší,“ fňukla.

„No tak, Tanyo, mluv s námi,“ naléhala Carmen poplašeně.

„On už toho tolik ztratil, co když nestojí o život se mnou? Co když chce víc umřít a být se svou rodinou? Já ho nemůžu ztratit Carmen. Nemůžu. Prostě nemůžu!“ Takhle vypadá hysterický záchvat? Ptala se sama sebe.

„Neztratíš, holčičko. Neztratíš, neboj. George by nic takového neudělal. Uklidni se, co se vlastně stalo?“ snažila se ji utěšit Carmen. Tanya se nadechla, aby jí to řekla, ale pak se zarazila. To byla Georgova soukromá věc a ona neměla právo to komukoliv říkat.

„Promiň, Carmen, to by ti musel říct sám. Nemůžu ti to říct,“ řekla rozhodně, ale hlas měla stále zbarvený smutkem.

„Nevadí, já to chápu. Ne, Kate!“ ozvalo se stranou. „Neboj, všichni to tu chápeme,“ dodala pak srdečně.

„Já- já- Je tam Edward?“ zeptala se pak. V telefonu opět zachrastilo.

„Tanyo?“ ozval se jeho sametový hlas.

„Jsi s ostatními?“ V telefonu zahučelo.

„Už ne. Co se děje?“ Ten hladký hlas plný něhy ji uklidňoval. Kdyby jí tak chtěl vyprávět pohádku, možná by se trochu uklidnila, zatím co by tu hebkou symfonii tónů poslouchala.

„Tys to věděl?“ zeptala se úplně nelogicky.

„Co?“

„To o malém. O tom ještě nenarozeném?“ hlesla tak potichu, až se skoro neslyšela. V hlavě jí tepalo ticho sálající z telefonu.

„Ne,“ vydechl pak a z jeho hlasu byl slyšet nezměrný smutek. „Tohle jsem nevěděl, ale pár věcí by to vysvětlovalo. George se hodně snaží na svou rodinu nemyslet, každá i sebemenší vzpomínka je u něj spojená s hroznou bolestí. Ale náznaky něčeho neřečeného tam byly. Jen by mě nikdy nenapadlo, že… Bože, nedokážu si to ani představit.“

„Jak mu mám pomoct? Nedokážu se jen dívat, jak trpí!“

„Bojím se, že ti nic jiného nezbývá. Patří to k tomu milovat někoho. Zvlášť někoho tak zraněného jako je George. Navrch je tu ta podoba, kterou sdílíš s jeho ženou. Občas, když tě pozoroval, mu při nějakém tvém pohybu vyvstala vzpomínka na ni ve stejnou chvíli. Jste si velmi podobné, a to mu na bolesti ještě přidává.“ Zajíkla se.

„Takže on trpí už jen tím, že se na mě dívá?“

„Ne tak doslovně, ale občas se to stane. Myslím, že bys to měla vědět. Pro případ…“ odmlčel se, ale Tanya to pochopila. Pro případ, že by se George dostal do deprese, je ona tou příčinnou a měla by vypadnout.

„Pomůže mu, když ho nechám jít?“

„Ne! Ne, to mu rozhodně nepomůže!“ Trochu sebou trhla při Edwardově naléhavém tónu. „Zničilo by ho to,“ dodal, když se uklidnil. „Tanyo, vím, že je to těžké, ale tohle by nepomohlo ani jednomu z vás. Chápu, že jsi z toho zoufalá, ale oba máte jen jednu možnost. Musíte o tom mluvit. Jsem si jistý, že oba máte co říct.“

„Narážíš na Leona?“ Mračila se na stromy okolo sebe, jako by každý jeden z nich byl Edward.

„Nejen. Podívej, Tanyo, s tímhle vám nepomůže nikdo. Ani já. Možná mám jedinečný náhled do lidské i upíří mysli, ale o tom to není.“

„A o čem tedy?“

„O důvěře,“ řekl jemně a ona skoro viděla jeho shovívavý úsměv. Na tohle se nedalo nic říct, měl pravdu. Chvilku dloubala špičkou boty do štěrku před domem, ale nakonec si povzdechla.

„Máš pravdu, ale asi to odložím, dokud se trochu nevzpamatuje.“ Hned jak to řekla, věděla, že se vymlouvá a provinile se kousla do rtu.

„Tanyo,“ vydechl lehce vyčítavě.

„No jo, tak dobře. Zítra, jo?“ Zasmál se.

„Jsi si vědoma toho, že smlouváš?“

„Ale kuš,“ odbyla ho a usmála se.

„Dobře, zítra,“ odsouhlasil to Edward, jako by to bylo na něm. Ale nevadilo jí to. Sama by to asi odkládala, až dokud by se nestala katastrofa.

„Edwarde?“

„Ano?“

„Děkuju ti. Opravdu, hrozně moc,“ hlesla Tanya do telefonu tiše, jak se jí hrdlo stáhlo vděčností.

„Nemáš zač. Víš, že tu jsem pro tebe a vždycky budu,“ ujistil ji a Tanyu zalila další vlna vděčnosti.

„Nikdy jsem se ti neomluvila… Víš, no… Za tamto, ehm, nadbíhání,“ vysoukala ze sebe víc než rozpačitě. Slyšela, jak se lehce zasmál.

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Uvolnila se.

„Díky.“

„Buď opatrná, Tanyo. Na vás oba. Hodně štěstí,“ popřál jí a telefon ohluchnul. Chvíli se na přístroj ve své ruce dívala a sledovala postupně hasnoucí display. Všechny zvuky kolem ní se slily v jednolité pozadí a proti němu vystupoval zvuk tlukoucího srdce. Může být někdo závislý na zvuku? Pokud ano, tak ona mohla být příkladem pro všechny, jak moc může taková závislost ovládnout něčí život. I neživot, když se to tak vezme. Nedokázala si představit, že by ji ten zvuk už neprovázel každým dnem. Hodinou. Dokonce i každou minutou v jejím životě. A největší hrůzu měla z toho, že jednou utichne. Navždy. Zůstane sama se všemi zvuky světa, ale ten nejdůležitější už se neozve.

♣♣♣

(hudba)

Stál za dveřmi, čelem opřený o dřevo a snažil se nemyslet. Jenže to nešlo. Už deset minut měl ruku položenou na klice, ale nebyl schopný jí otočit a vyjít ven. Byla tam, to slyšel víc než dobře. Jenže jí nerozuměl. Mluvila tak rychle, že mu její slova splývala v kolísající melodický bzukot. Čím víc se na něj soustředil, tím víc se mu motala hlava. Připadal si otupený a zmatený. Rozhodně tomu napomáhal i silný pach alkoholu v místnosti. Okna sice byla dokořán, ale nic to neměnilo na síle, která ho omamovala. Namáhavě polykal a zatínal zuby. Nadával si, že tu flašku rozbil a zároveň si za to blahořečil. Už mu bylo jasné, jak si připadají schizofrenici nebo animované postavičky s ďáblem a andělem, každým na jednom rameni.

Trhnul sebou, když se za dveřmi ozvaly kroky, lehce dunící na dřevěných schodech. Čekal, že bude chtít projít dveřmi, ale nestalo se. Místo toho bylo ticho. Co tam mohla dělat? Tělo se mu napjalo, když ji slyšel vzdychnout.

„Krucinál,“ doneslo se k němu přes dveře tlumeně. Jestli si doteď nepřišel zničený, tak po tomhle jediném slově už jo. Neměl jí to říkat. Neměl o tom vůbec začínat. Nikdy to nikdo nemusel vědět. Jedna věc je, když za své chyby trpí on, ale Tanya? Jak ta k tomu přijde? Snažila se mu pomoct a on? Vyjede na ni. Pořeže se před ní. Je naprostý imbecil, musela tak trpět, když to udělal. Nemyslel na ni. Co na ni. On nemyslel vůbec! Litoval se jako ten největší chudinka… Jestli do teď nevypadal jako ubožák, tak teď už určitě. Chlap… Otec by se za něj styděl, kdyby ho viděl takhle se zřídit. I když je fakt, že by ho asi zřídil vlastnoručně už za ten půlroční tah s lahví v ruce. Ale kurnik, už se zase lituje.

„Ubožák, ubožák, ubožák!“ nadával si a za každým ubožákem bouchnul hlavou o dřevo. Nedošlo mu, že když Tanyu slyšel i on, že tohle ona zaručeně nepřeslechne.

„Nech toho,“ uslyšel ji zaprosit tiše. Zastavil už téměř samovolný pohyb hlavy a otočil se. Stála za ním a dívala se na něj pohledem tak neprostupným, až ho mrazilo. Pak zavrtěla hlavou a zopakovala svou prosbu. „Nech toho.“

„Čeho přesně?“

„Neviň se. Pokud tu někdo za něco může tak já. Neměla jsem s tím začínat.“

„Ty jsi neměla?“ zeptal se nevěřícně. Žijí oba ve stejné realitě? „Pokud si vzpomínám, byl jsem já ten idiot, co to zmínil,“ ušklíbl se. Zamračila se.

„Můžeš se mnou mluvit, o čem chceš, to snad víš ne? Ale já tě do toho neměla nutit.“

„Nenutila si mě.“

„Ale ano, nutila. Svým chováním.“

„Ne, nenutila.“

„Nehádej se semnou,“ zaprosila.

„Ne, ty se nehádej se mnou,“ řekl pevně. Vzdychla si a zavrtěla hlavou s pohledem upřeným na podlahu. Zlatavé vlasy se jí sesypaly kolem tváře a jeho znovu napadlo, že jeho první domněnka, že je anděl, možná zase nebyla tak mylná. Vypadala tak křehce, sladce a bezbranně. Ani v nejmenším nepřipomínala tu téměř nepřemožitelnou bytost, kterou bezpochyby byla. Přál si ji ochránit před celým světem a zvláště před temnými kouty jeho vlastní duše, které jí braly světlo z očí a úsměv ze rtů. I přes všechnu nenávist, kterou sám k sobě cítil, nedokázal by se jí teď vzdát. Prostě už to nešlo. Miloval ji, jen nedokázal pochopit, proč si vybrala zrovna jeho. Mohla mít někoho celého a nepoškozeného. Někoho s nevyhořelým srdce a napůl shnilou duší. Někoho, kdo jí nebude ubližovat každým nadechnutím a každou minutou života.

I přes všechny tyhle myšlenky překonal ty dva kroky, co je dělily a schoval ji do své náruče.

„Možná bys udělala líp, kdybys ho nechala, aby mě zabil a zůstala s ním,“ vydechl pak. Napjala se.

„S kým?“

„S tím frantíkem. Nebýt mě, neublížil by ti,“ zamumlal a polykal přitom hořkost nad tou vzpomínkou.

„To je ten nejidiotštější nápad, jaký jsem od tebe kdy slyšela,“ zavrčela mu naštvaně do hrudi. Zlehka se usmál a prsty se jí lehce probíral ve vlasech. Chvíli byli ticho. Ani jeden nevěděl co říct, aniž by to neznělo nechutně pateticky. Vlastně by teď cokoliv bylo zbytečné. Nebo alespoň to si George myslel, než Tanya promluvila.

„Nebudu tě u sebe držet, pokud o to nebudeš stát. Měl bys vědět, že to, že o našem světě víš, tě nemusí nijak omezovat. Ohlídám, aby se o tom vládci za tvého života nedozvěděli. Máš naprostou svobodu odsud odejít, pokud už pro tebe bude pohled na mě nesnesitelný. Nechci ti jakkoliv ubližovat.“

„Prosím?“ zeptal se naprosto vykolejený. „Pohled na tebe?“

„Ano.“

„Proč by proboha měl mít pohled na tebe jiné účinky než povzbuzovací?“ zamrkal zmateně a díval se na ni tak dlouho, dokud nezaklonila hlavu a pohled mu neoplatila.

„Nebavme se o tom. Jen chci, abys věděl, že tu možnost máš.“

„Ale já se o tom chci bavit. Nebo alespoň potřebuju vysvětlit, co jsi tím myslela, protože tu očividně došlo k informačnímu šumu.“

„Hned poprvé sis mě spletl se svou ženou. Netvrď mi prosím tě, že jsi na to zapomněl. Jen ti nechci připomínat, co jsi ztratil.“ Odtáhla se od něj a přešla ke dveřím, které otevřela dokořán. „Ten smrad mě zničí,“ povzdechla si.

„Ztratil? Připomínat? Cože?“ třepal hlavou, jako by mu to mohlo pomoct, srovnat si myšlenky. Někdo se tu asi zbláznil a on si nebyl jistý kdo. Nebo ho opily už jen ty výpary, to je taky možnost. Každopádně, tohle Tanya určitě nemohla myslet vážně. Podíval se na ni a radši si dvakrát protřel oči a štípl se do nosu. Ne, pořád vypadala stejně. Tohle nebyla halucinace. Ona to myslela vážně.

„Tak teď ti něco řeknu, má milá… Tohle byla ta nejidiotštější věc, kterou jsem od tebe kdy slyšel!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!