11.10.2010 [13:45], Bye, ze série Má je noc, komentováno 91×, zobrazeno 11102×

 

Nebýt Jaspera, byl by z Alice uzlíček nervů. Už během letu do Seattlu zjistila, že ač se snaží sebevíc, nedaří se jí zachytit ani útržek z Edwardovy budoucnosti. Tehdy se napětí vloudilo do tváří všech čtyř sourozenců.

Byly jen dva důvody, proč by Alice měla Edwarda ztratit ze svých vizí.

Ta lepší možnost byla, že Edward už je ve Forks a události, které předpověděla se daly do pohybu. To, že nyní nic nevidí, by mohlo znamenat, že Edwardova přítomnost spustila proměny v La Push. A vlci… jsou blízko. Pamatovala si, jak se jí Carlisle ztrácel pokaždé, když měl jednání v rezervaci. Tehdy ji to znervózňovalo. Dnes měla strach.

Na tu druhou možnost si nedovolila ani pomyslet…

Těch deset hodin, které strávili v příletové hale seattelského letiště čekáním na letadlo Carlisla a Esmé, se zdálo nekonečných. Věčnost na entou. A to už o nekonečnu a věčnosti věděli všechno.

Emmett by se nejraději rozjel do Forks hned. Jasper ho klidnil. Nejen emočně. Chladil jeho horkou hlavu i slovy zkušeného. Carlisle věděl, proč chce aby tam dorazili společně. Kdyby se v Edwardovi mýlil, znamenalo by to, že je jeho syn nebezpečný - nejen pro lidské děvče. Za žádnou cenu nechtěl svou rodinu vystavovat zbytečnému riziku. Navíc, Edward nebyl jediný tvor, který by je ve Forks dokázal ohrozit. V každém případě tam budou mít horkou půdu pod nohama.

 

xxx

 

Nomádka nevěděla, jak dlouho klečela v rozmoklé lesní půdě a nechávala si mezi prsty protékat směs vody, bahna a… jeho.

Byli spolu už tak dlouho, že si ani neuvědomovala, co pro ni znamená. Teď to pocítila naprosto přesně. Topila se ve vlastních emocích.

Zoufalství.

Strach.

Bolest.

Smutek.

Vztek.

Ze všech pachů, které ji obklopovaly dokázala nakonec vnímat jen jediný. Ten parchant, co tohle udělal zaplatí! I ta jeho coura. Pokud ještě žije. Touha po pomstě jí dávala sílu novorozené.

Pomalu vstala. Její hrdelní vrčení pozvolna přehlušilo zvuky deště.

Už nepostupovala obezřetně. Zaslepeně letěla po jeho stopě. Vnímala, že ji překrývá ještě jedna. Kdyby se dokázala soustředit na něco jiného, než na mstu, muselo by ji napadnout, že se zvířetem, které sleduje upíra, je něco v nepořádku.

 

xxx

 

Uplynulo už mnoho hodin od chvíle, co s Jacobem ten dole naposledy promluvil. A ne, že by tam zrovna bylo ticho. Bellin křik mu rval uši. Rezonoval v každé buňce jeho těla. Nesmazatelně se mu zarýval do paměti.

Sám málem ochraptěl z toho, jak pořád dokola vyzýval tu pijavici ať otevře poklop – stejně ho nakonec zabije! Donekonečna rázoval po kuchyni a demoloval její zbylé zařízení. Pěstmi otloukal omítku ze zdí. Krvácející kloubky na prstech rukou se hojily skoro tak rychle, jak stihnul tvořit nové rány.

Cítil, že vztek, který ho stravoval čím dál tím víc, nejspíš brzy způsobí jeho proměnu. Tělo mu zachvátily nekontrolovatelné vibrace.

 

xxx

 

Zrzka proskočila rámem vysklených dveří.

Ten pohled ji tak překvapil, že se na místě zastavila. Před ní stál nahý člověk. Celý se třásl. A pach zvířete, který se táhnul až sem, patřil jemu. Cítila to. A vzápětí i viděla.

Když konečně poslechla svůj instinkt a otáčela se k útěku, koutkem oka zahlédla, jak se z člověka stal vlk.

 

xxx

 

Vybouchnul by, i kdyby před ním najednou nestála ta upírka. Teď už se nepotřeboval dostat k tomu dole. Stejně věděl, že on není ten pravý na vybití vzteku. On to Belle neudělal, i když se z toho tak vytrvale vinil. Ale tahle… Ať už tu chtěla cokoliv, měla prostě smůlu. V nesprávný čas, na nesprávném místě.

Byla vytrvalá. Ne tak, jako on.

Byla rychlá. On byl rychlejší.

Byla silná. Ne dost.

 

 

Lisa Germano - From a Shell

 

Zapomněla jsem. Úplně všechno. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli ty ztracené vzpomínky byly zlé nebo dobré. Všechno, co jsem, se scvrklo do jediného pocitu.

Bolest.

Bezbřehá.

Bezedná.

Všepohlcující.

Neměla jsem tušení, jestli to takhle bylo vždycky. To utrpení. Ani jestli má někdy skončit. Ocitla jsem se uprostřed ohnivého pekla a každou novou vlnu bolestí považovala za poslední. Víc už se přece nedá unést. Jenže když pak přišla další, zjistila jsem, jak moc jsem se mýlila.

Vždycky jsem tak křičela? Je můj hlas určen pro tento účel?

Kdyby se agónie dala namalovat, vešlo by se do ní celé barevné spektrum od bodavé žluté, přes spalující oranžovou, až po devastující rudou. Přelévaly se jedna do druhé a pohlcovaly mě.

Hluboko ve mně ale bylo jedno místo. Hermeticky uzavřené, chráněné. Netušila jsem, co je uvnitř. Jeho existence ale byla to jediné, co stálo mezi mnou a totální zkázou.

Když mě olizovaly plameny a přeměňovaly každou buňku mého těla na popel, upínala jsem se k té věci. Jak asi musí být mocná, když dokáže dodat tolik síly!

Pak se ten pustošivý požár začal sbírat z končetin a přesouval se právě tam. Žár narůstal, útočil a dobýval se dovnitř. O zbytek mého těla už nejevil zájem. Teď se zdálo tak chladné, jako by ho tvořily sněhové vločky.

Hukot požáru přehlušoval jiný zvuk. Frenetické bušení vycházející ze samého centra té výhně. Oba ty zvuky mě naprosto ohlušovaly. Pokud jsem ještě křičela, svůj hlas jsem neslyšela. Když už se zdálo, že ten zuřivý souboj nikdy neskončí, že snad dojde k výbuchu, který mě celou rozmetá na atomy, nastalo… TICHO.

 

xxx

 

Držel Bellu tak pevně, že kdyby její tělo už neprošlo přeměnou, musel by ji umačkat. Zvuk jejího nepřirozeně rychle tlukoucího srdce přehlušil všechno ostatní. Dýchala tak krátce a trhaně, že jednotlivé nádechy a výdechy už od sebe nedokázal rozeznat ani jeho dokonalý sluch. Neuvědomoval si, že dýchá úplně stejně. Rodila se do neživota a on tu cestu procházel s ní.

Věděl, že zbývají vteřiny a tak těsně před koncem zatajil dech. Náhlá absence jakýchkoli zvuků byla ohlušující.

Narovnal se a s napětím zkoumal její tvář. Její hlavu podepíral svou rukou, záda měla zapřená o jeho klín. Vypadala… Na to neexistují slova v žádném jazyce, který ovládal, a to jich uměl dvanáct. Už nikdy se nechtěl - nepotřeboval - dívat na nic jiného. Jen ta nezvyklá nehybnost, kterou u ní, dokud ještě byla člověkem, nikdy neviděl, ho naplňovala úzkostí. Zdálo se, že všechno proběhlo tak, jak má. Přesto se nedokázal zbavit strachu. Vypadala jako mrtvá.

Pak se ozval pomalý hluboký nádech.

A Bella otevřela oči.

 

xxx

 

Zvednout víčka bylo jako zvednout stavidla. Najednou jsem viděla všechno. Můj mozek pohlcoval ty tisíce informací jako lačná houba. Teplota, vlhkost, pachy, zvuky… Tyhle věci se ale děly tak nějak mimoděk, protože devadesát devět procent mé pozornosti si získala tvář skloněná tak blízko nade mnou. Patřila k ní ta lahodná vůně, která mě nutila téměř vrnět. Připadalo mi životně důležité ji pojmenovat, zařadit. Zatímco jsem hleděla do těch hřejivých hnědočervených očí, má mysl nabízela slova jako santál, kardamon, šalvěj.

Nehýbal se. Oči měl doširoka otevřené. Putovaly po mé tváři a někde hluboko uvnitř mě se něco pohnulo. Náhle jsem věděla, že jen díky němu jsem neshořela. A o pouhou tisícinu vteřiny později se vynořily zastřené obrazy, vzpomínky, zvuky. Jako bych shlédla celý film během jediného mrknutí oka.

Jeho rty se pohnuly.

„Bello…“

A náhle jsem byla úplná.

„Edwarde!“ vyslovila jsem krásným cizím hlasem, který vzdáleně připomínal ten můj a pak už jsem nechtěla nic víc než, aby byl ještě blíž. Nejblíž, jak je to možné.

 

xxx

 

Vyčkával. Věděl, že právě teď musí být strašně zmatená. Každý pohyb by mohl probudit její nově získané instinkty. Vlastně by se od ní měl držet dál a rozhodně s ní nesedět v hermeticky uzavřeném sklepení. Ale potom všem by ho nic na světě nedonutilo ji pustit.

Uchváceně ji sledoval. Ty rudé oči, které ale nepřestaly odrážet její nádhernou duši, sametově bledou pleť a rty, teď udiveně pootevřené. Když se zamyšleně zamračila, její výraz mu okamžitě vyvolal úsměv na tváři, protože vypadala stejně kouzelně a lidsky, jako dřív.

Ten cit, který mu náhle tak mocně naplnil srdce, se nedal ani unést. Zašeptal její jméno.

A jako lusknutím prstů se jí v očích objevilo poznání. Když se pak celá rozzářila a oslovila ho, věděl, že je zase celá jeho.

Překvapila ho jen jedna věc. Prudkost a razance, se kterou ho strhla na sebe a začala líbat.

 

xxx

 

V tom, abych z nás servala oblečení hned tam, mi nezabránily Edwardovy ruce (byla jsem silnější) ale slova.

„Tady ne, lásko!“ zaprosil.

Teprve později, když mi v náznacích vyprávěl, co všechno se v tom sklepě odehrálo, jsem pochopila. Já si tam prošla očistcem. On peklem.

„Tak co tu ještě děláme?“ Vstala jsem a vzhlédla k jedinému východu z té místnosti – poklopu ve stropě.

„Vydrž!“ Chytil mě za ruku, když jsem do ní brala zástrčku. „Nejsme tu pro nic za nic.“

Pravda, vůbec jsem netušila, co děláme zrovna na takovém místě. A zavření na petlici.

„Jacobe!“ zakřičel Edward přes poklop. A já si s bolestným píchnutím uvnitř hrudníku domyslela význam těch bezpečnostních opatření.

„Nejsem si jistý, jestli tam ještě je. Už jsem ho dlouho neslyšel. Ale bylo by vážně lepší, kdyby se vaše první setkání odložilo na dobu, až se trochu uklidní. Máš teď mnohem větší sílu, než on,“ vysvětloval mi.

„Myslíš, že by mě chtěl…“ zděsila jsem se.

„Tebe ne.“

Zalapala jsem po dechu.

„Jacobe, jestli mě slyšíš… měl bys odtamtud zmizet! Budu ti k dispozici později, spolehni se,“ zvolal ještě jednou ke stropnímu východu.

„Edwarde?“ ozval se seshora mužský melodický hlas.

„Carlisle?“ vydechl Edward a odstrčil petlici.

Bylo jich tam šest. Všichni zlatoocí. Zaujímali bojové pozice, ale nezdálo se, že by chtěli zaútočit jako první.

Edward a muž, ve kterém jsem podle vyprávění poznala Carlisla, na sebe dlouhé sekundy jenom hleděli.

„Máš pravdu, Carlisle, je toho hodně, co ti musím povědět,“ řekl nakonec Edward.

 

xxx

 

Epilog

 

Jake seskočil z motorky, s úsměvem mávnul na Harryho, který si na verandě dělal pořádek v rybářských věcech a vběhl do domu Clearwaterových. Od té doby, co se jeho život tak radikálně změnil, musel čelit hned dvěma těžkostem. A obě souvisely s Leah.

Ta první se týkala faktu, že jeho dívka se podle rozhodnutí rady starších nesměla dozvědět pravdu. Kromě úzkého okruhu zasvěcených se o jeho proměně nikde nemluvilo. Leah se mohla na svého otce i na Jacoba vztekat, jak chtěla (a že tohle vážně uměla dokonale), nikdo jí nic nevysvětlil.

Tu druhou způsobovala Jakova nově získaná vlčí podstata. A věc, které se říkalo otištění. Že Leah bláznivě miluje a že po ní touží, věděl už dávno. Ale dva dny po podepsání dodatku smlouvy mezi jeho kmenem a Cullenovými, která zahrnula mezi tolerované upíry i Bells a Edwarda, se Jake dočista zbláznil. Ke Clearwaterovým se v podstatě nastěhoval a Leah začala mít obavy, že díky jeho neutuchajícím vášnivým výpadům snad nedostuduje.

Slyšel ji, už když vešel do domu. Nadávání, tříštění čehosi skleněného a dupání. Vyběhl do jejího pokoje, rozhodnutý pomoct jí vybít si přebytek energie mnohem příjemnějším způsobem.

Ve chvíli, kdy otevřel dveře, přistála mu na hlavě stolní lampička. Místo pozdravu vykřikl a pak už se radši přikrčil, protože Leah měla v ruce učebnici anatomie.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se. Navzdory tomu běsnícímu živlu se zoufale snažil nerozesmát. Dívka stála uprostřed zdemolovaného pokoje, tváře rozpálené a očima šlehala blesky.

„Leda bys na tu zkoušku šel místo mě! Protože já už prostě nemůžu!“ A třískla tou bichlí o zem.

„Ale no tak, lásko, určitě to zvládneš! Všechny si zatím zvládla skvěle,“ snažil se Jake a opatrně se k ní blížil.

Zamračeně si ho měřila. Když došel až k ní, věřil, že má vyhráno.

Jenže pak se zeptala:

„Co to z tebe cejtím?!“ S odporem nakrčila nos.

Nejdřív nechápal, o čem to mluví. Přičichl si k rukávu své motorkářské bundy. Opravdu páchla. Dnes se totiž stavil v domě Edwarda a Belly. Jenže to Leah přece nemohla cítit…

Vytřeštil na ni oči a vzápětí tiskl ruce na její tváře. Ztěžka polkl.

A to doufal, že když v jejich sousedství žijí jen dva upíři a zbytek se rozhodl zůstat na druhé straně Států, tak…

„Leah,“ hlesnul, „ty úplně hoříš!“

 

xxx

 

Před domem, který před mnoha lety patřil manželům Swanovým zastavilo auto se znakem forkské policie. Uniformovaný řidič vypnul motor a zhasl světla. Uvnitř domu se ocitl rychleji, než na jeho tělo dopadla byť jediná kapka jemného deště.

Vtrhnul do obýváku a aniž si rozsvítil, zapnul rádio. Pak se uvelebil v křesle a vytáhl mobil.

„Dobrý večer na vlnách Rádia Lite. Posloucháte Rande před půlnocí s Bellou Cullenovou. Pokud chcete někomu poslat vzkaz, zavolejte. Budu se těšit.“

Bleskově vymačkal číslo. Měl výhodu a bezostyšně z ní těžil. Žádný člověk to nedokáže tak rychle jako on. Ani kdyby použil zkrácenou volbu.

„Zdá se, že se nám dovolal první posluchač. Vítám vás ve vysílání. Pro koho bude váš vzkaz?“

Když slyšel její hlas, vstal a zářivě se usmál.

 

xxx

 

Poznala jsem ho. Nemusel ještě ani promluvit a věděla jsem, že je to on.

„Tady je Edward.“

„Dobrý večer, Edwarde,“ reagovala jsem a ze všech sil se snažila nesmát.

„Rád bych poslal vzkaz své manželce.“

„Poslouchá nás?“ zeptala jsem se a nezabránila tichému uchichtnutí, které mohl slyšet jen on.

„Jsem o tom přesvědčený,“ odpověděl se smíchem.

„Dobře, Edwarde,“ jeho jméno jsem schválně lehce protáhla, jako bych se s každou jednotlivou hláskou mazlila. „Co bys jí chtěl říct?“

Napjatě jsem čekala.

„Vzhledem k tomu, že dnes máme kulaté výročí jedné velmi významné události, rád bych ji pozval na schůzku na speciálním místě.“

Zatajila jsem dech. Horečnatě jsem se přebírala těmi zastřenými lidskými vzpomínkami, abych zjistila, jaké výročí to vlastně máme.

„Kam ji vezmete?“

„Heroldova observatoř  v Onalasce,“ zapředl. „Přijedu pro ni, hned jak skončí v práci.“

Rozzářila jsem se.

„Určitě bude mít obrovskou radost“ vydechla jsem celá zmámená. „Ale jste si jistý, že tam budou mít otevřeno?“

„Bez starostí. Dnes v noci je tam připravený speciální program.“

Cítila jsem, jak mě prostupuje příjemné chvění. V jediném okamžiku jsem si dokázala vybavit spousty speciálních nocí s Edwardem. I dní.

„Vaše žena je nejspíš nejšťastnější bytostí pod sluncem.“ Profesionální tón mě skoro opouštěl.

„Obávám se, že ne,“ řekl rozhodně.

Zaraženě jsem mlčela.

„Nejšťastnější ze všech bytostí pod sluncem jsem rozhodně já.“

 

 

---

 

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

«   1 2 3 4 5   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!