Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

XI. Vize (by Bye)

Nick Cave - To Be By Your Side


 

Edwardova náruč mě bohužel rozehřívala jen imaginárně. To, co moje mysl díky jeho blízkosti bez problémů potlačila, se tělu vymluvit nedalo. Otevřenou střechou kupole pronikal do prostoru hvězdárny chlad mrazivé zimní noci. Mým tělem začaly v pravidelných intervalech procházet vlny slabého chvění.

„Ty se třeseš?!“ Edward se vyvléknul z mého, teď už křečovitého, sevření a podržel si mě na délku paží. „Ovšem, jsi úplně bledá. Mělas mi říct, že ti je zima!“ pokáral mě, svléknul si bundu a přehodil mi ji přes ramena.

„Ale já si toho taky všimla až teď,“ drkotala jsem v sebeobraně.

„Promiň, já jsem to tak nemyslel,“ omlouval se a třel mi paže a záda dlaněmi „Já jen sám nedokážu posoudit, jak moc velká zima tu je. Musíš rychle do auta!“

To už se přede mnou odvíjel zrychlený film jeho pohybů, jak uváděl místo naší noční návštěvy do původního stavu. Střecha se pomalu s tichým hučením zatahovala, jako opona na divadle. Než jsme došli k autu, třásla jsem se už neovladatelně a zuby mi drkotaly tak silně, až mě z toho chytaly křeče.

Vraceli jsme se domů. Klimatizace pracovala na plný výkon, takže bylo auto brzy příjemně vyhřáté. Přesto se křečovitý tonus mého těla uvolňoval jen pomalu. Byla jsem opravdu promrzlá. Nakonec ale to teplo přece jenom proniklo skrz deku, do které mě Edward u auta starostlivě zabalil, a všechny vrstvy mého oblečení, až k mému tělu. Najednou se zdálo, že i Edwardova ruka na mém koleni hřeje.

Stále byla hluboká noc. Dálnice byla prázdná, jen za okny auta nás věrně doprovázela souhvězdí Orionu, Kasiopey a Malého i Velkého medvěda. Motor auta tiše vrněl v uklidňujícím neměnném rytmu. Cítila jsem, jak mě ten klid a únava po boji se zimou postupně pohlcují.

 

xxx

 

Usnula.

Vydržel by se na ni dívat klidně celou cestu. Akorát, že občas opravdu musel sledovat silnici. Ale i v těch chvílích ji před sebou viděl, jenom trochu jinak. Znovu při tom svíral její tělo ve svých rukách a marně čekal na sebemenší náznak odporu. Žádný nepřišel. Nabízela mu všechno. A ne, že by si to netoužil vzít. Jenže to nebylo to správné místo. Mělo své kouzlo, ale přesto bylo vhodné tak pro pěknou chvilku s nějakou nomádkou…

Pár bezejmenných se už v jeho životě mihlo. Jak se objevily, tak zmizely. Hned, jakmile od něj dostaly to, co chtěly. Dal jim to rád. Teď, při zpětném pohledu se za to styděl. Nebylo v tom nic z toho, co nyní cítil k Belle. Jen animální přitažlivost.

Bella si zaslouží víc!

A taky tu byl ten nepřehlédnutelný fakt, že ona je člověk. Půjde to vůbec? Dokáže se ovládnout natolik, aby jí neublížil? Znovu se ve vzpomínkách vrátil k těm nemnoha zkušenostem.

Ne, to by nemohla přežít!

A to ani nevzal v úvahu, že by ji v té chvíli, kdy nad sebou úplně ztratí kontrolu, mohl považovat za kořist…

Všechny ty myšlenky mu stále dokola vířily hlavou tak dlouho, až si uvědomil, že už před pěknou chvílí zaparkoval u vlastního domu. Byl si úplně jistý, že původně chtěl Bellu odvézt do jejího bytu. Nedokázal si vzpomenout, kdy změnil plán.

Neprobudilo ji, když ji opatrně zvednul do náruče ze sedadla spolujezdce. Ani když za nimi zaklaply domovní dveře, které zavřel špičkou boty.

Uložil ji ve své ložnici. Pohled na Bellu, spící v jeho vlastní posteli, ho nečekaně vyvedl z míry. A to ho ještě čekala ta náročnější část. Pomalu, tak, aby ji nevzbudil, ji vybalil z deky a vyvléknul ji zpod ní i se svojí bundou. Její vlastní oblečení bylo provlhlé, jak se do něj nasákl chladný noční vzduch.

V jednu chvíli pootevřela oči a vrhla na něj udivený pohled. To když jí rozepínal knoflíčky u džín.

„Musíme to z tebe svléknout, jinak ti zase bude zima,“ zašeptal. Zdálo se mu, jako by za něj promluvil nějaký cizinec. Jeho hlas to rozhodně nebyl.

Stále ho sledovala zpod přivřených víček. Raději uhnul pohledem.

Ne, dívat se na to, čemu se právě věnovaly jeho ruce, taky nebyl dobrý nápad… Zvlášť ve chvíli, kdy se Bella lehce vzepřela a nadzdvihla bedra tak, aby jí mohl stáhnout kalhoty z boků. Potlačil zaúpění a rychle se odvrátil k oknu. Podle velikosti srpku dorůstajícího měsíce bleskově propočítal, kdy bude v úplňku. Ta chvilka soustředění na něco jiného stačila – tentokrát – na to, aby pak dokázal ty štíhlé nohy zakrýt dekou a spěšně opustit pokoj.

Bella už zase spala.

 

xxx

 

Probudila jsem se v cizím pokoji. Ne, byla to jeho ložnice. Všechno tu bylo prosycené jeho vůní. Polštář, deka, vzduch. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem se tam ocitla.

A proč mám na sobě jenom triko a kalhotky?!

Pohled na černé kožené křeslo vedle postele mě uklidnil. K žádnému nekontrolovatelnému výbuchu vášně tu nedošlo. Bylo na něm vzorně složené všechno moje oblečení. Přesto mě v tu chvíli polilo horko. Vzpomněla jsem si, jak přesně jsem se svlékla… A taky na Edwardův rozechvělý hlas.

I když se mi vůbec nechtělo, odhrnula jsem deku a vyklouzla z postele. Teprve tehdy jsem se pořádně rozhlédla po pokoji. Kromě velké, a jak už jsem zjistila, pohodlné postele, tam byl jen noční stolek a dvě stejná křesla.

Najednou se mi sevřel žaludek.

K čemu může někdo, kdo vlastně nikdy nespí, potřebovat letiště? A proč jsou tu vlastně dvě křesla? Jasně, že mi to ještě nedošlo! Edwardovi je přes sto let. Přece jsem nečekala, že bude… bez zkušeností. Já, se svým jediným trapným zážitkem z maturitního večírku, jsem proti němu nejspíš neposkvrněná.

Zatřepala jsem hlavou, abych z ní ty myšlenky vyhnala. Nechtěla jsem na to myslet.

Ložnice měla dvoje dveře. Ty otevřené vedly do koupelny. Nejspíš je tak nechal Edward schválně. Byl tam připravený čistý ručník a ještě nerozbalený kartáček na zuby.

 

xxx

 

Slyšel, kdy se probudila. Postřehl tu změnu v její dechové i tepové frekvenci. Sledoval její pohyb po pokoji, a pak poslouchal, jak se sprchuje. Ten náhlý příval imaginace, kterou v něm to vědomí vyvolalo, měl stejný účinek, jako kdyby stál v té sprše s ní.

Scházela po schodech. Když došla až k němu, uvědomil si, že už několik minut tiskne prsty ke stále stejným klávesám klavíru. Pomalu je uvolnil a zavřel víko klaviatury.

Nádherně voněla. Nově. Cítil její krev – to ano. Ale nyní prolnutou s vůní jeho sprchového gelu a… ne, nezdálo se mu to, cítil z ní sám sebe! Pouhý několikahodinový pobyt v jeho domě, v jeho posteli, a pro citlivý nos jakéhokoliv muže – upíra by vysílala jasný signál.

Patřím jinému!

 

xxx

 

Našla jsem ho u klavíru. Nehrál. Jen soustředěně zíral na své prsty, přitisknuté k dávno oněmělým klávesám. Když zavřel klaviaturu, zhluboka se nadechl. Aniž by ke mně vzhlédl, našel moji ruku a přitáhl si mě obkročmo na klín. Teprve tehdy se na mě podíval. Oba nás obklopovala ta známá omamná vůně. Cítila jsem ji dokonce i ze sebe.

„Chybělas mi.“ Poslouchala jsem ten samý hlas, jakým na mě mluvil v ložnici.

Zvedla jsem ruce a položila mu je na ramena. „Vždyť jsem tu byla,“ konejšila jsem ho.

Zavřel oči a znovu se nadechl. Pak nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ne dost blízko.“

Když se na mě znovu podíval, bylo zřejmé, že tentokrát jsem změnu barvy jeho očí propásla. Rukama, kterýma mě objímal kolem boků, si mě přisunul blíž k tělu. Ostře se nadechl skrz zatnuté zuby.

„Už je to lepší?“ vydechla jsem a rozrušeně sledovala, jak se vzdálenost mezi námi stále zmenšuje.

„Hmm…,“ zavrněl těsně před tím, než se jeho rty dotkly mých.

 

xxx

 

A bylo to tu zas. Divoký tanec rukou a těl. Bez ohledu na to, o čem v předchozích hodinách přemýšlel, prostě navázal tam, kde na hvězdárně skončil. Jako kdyby jeho tělo mělo svou vlastní vůli, odmítající respektovat fakt, že tohle se nemělo dít. Ne takhle.

A Bella mu to vůbec neusnadňovala. Věřila mu. V tom těsném kontaktu, jaký teď měli, mu to dokazovala každým dotykem a pohybem. Přiváděla ho tím k šílenství.

Zkoncentroval na to všechny své zbývající síly.

„Bello!“

 

xxx

 

Znělo to skoro jako volání o pomoc.

Tentokrát jsem to byla já. Vší silou jsem se vzepřela o jeho hrudník. Podařilo se mi mezi námi vytvořit nepatrný volný prostor…

„Já vím, promiň… promiň,“ omlouvala jsem se překotně, zatímco se Edward vydýchával opřený čelem o mé rameno.

„Za nic se neomlouvej. Měl jsem to zvládnout sám. Jen… je to čím dál těžší.“ Jak tiše promlouval, jeho hlas se pomalu blížil tomu, který jsem byla zvyklá slýchat.

„Máš hlad?“ zeptal se už klidně, když se po chvíli napřímil.

„Jako vlk,“ přitakala jsem.

„A máš ráda snídani na vidličku?“ měřil si mě už s lehkým úsměvem.

„Tu přímo miluju,“ rozplývala jsem se. Ale pak jsem se zarazila. „Počkej, jak snídani? Kolik je hodin?“

„Něco po sedmé, proč?“

Myslela jsem, že jsem prospala aspoň celé dopoledne.

„A v kolik jsem usnula?“

„Kolem třetí. Děje se něco?“ Vzal můj obličej do dlaní a zkoumavě mě sledoval.

Jen jsem naprázdno polkla. „Já jen… normálně tou dobou nespím. Vlastně… nikdy v noci nespím,“ odpověděla jsem nepřítomně.

„Proč?“ Neznělo to jako otázka, spíš jako výzva.

„To je na dlouho,“ špitla jsem s pohledem upřeným někam za jeho záda.

„Já mám času dost, vzpomínáš?“ Lehce se naklonil, aby zachytil můj pohled.

„Dáš si snídani, a pak mi to povíš, ano?“ Zkusil to znovu, když jsem nereagovala.

Snídaně na vidličku by byla určitě výborná, kdybych aspoň trochu vnímala co jím. V hlavě mi bzučelo tisíc otázek. Opravdu to byl noční spánek? Nebo jsem byla prostě strašně unavená? Dalo se z toho něco vyvozovat? A co Edward? Má s tím něco společného? A pokud ano, proč právě on?

 

Když si v obýváku sedal vedle mě a pak mi ovinul jednu paži kolem ramen a druhou mě chytil za ruku položenou ve svém klíně, cítila jsem něco podobného, co asi prožívá klaustrofobik v zaseknutém výtahu. Srdce mi bušilo a ačkoli plíce pracovaly na plný výkon, zdálo se mi, že v místnosti není dost vzduchu.

Edwarda to vyděsilo. Najednou klečel přede mnou a držel mě za ruce.

„To jsem nechtěl!“ ujišťoval mě překotně. „Nemusíš mi nic vyprávět. Jen jsem myslel…“

Zavrtěla jsem hlavou a stiskla ho ještě pevněji.

„Ne, já ti to chci říct. Musím. Jen mi dej chvilku.“

Zavřela jsem oči a ze všech sil se soustředila na svůj dech. Aniž bych o tom přemýšlela, prováděla jsem dechové cvičení, do kterého mě měsíce tlačil doktor Chapman. Vždycky mi připadalo zbytečné a neúčinné. Moje tělo a mysl si dnes ale řekly, co potřebují.

A trochu to zabralo. Největší roli v tom, ale hrál fakt, že vzduch, který jsem tak soustředěně a usilovně dýchala, byl provoněný Edwardem a moje ruce držel právě on.

Nakonec se mi povedlo otevřít oči a vyslovit ty dvě věty.

„Máma a táta jsou mrtví. Zemřeli před pěti lety.“

Těch pár slov otevřelo stavidla a další je následovaly jako povodeň. Stejně jako slzy. Snad už poslední. Vyprávěla jsem všechno. Co se dělo, jak jsem to prožívala, co mi tenkrát a vlastně donedávna běželo hlavou. Celou tu dobu byl se mnou. Ani na vteřinu ze mě nespustil oči a já v nich četla tu hlubokou soustrast a soucit, který přesahoval chápání. Jako by to všechno prožíval se mnou.

Snad proto, že on na tom byl vlastně celkem podobně. A svěřit se někomu, kdo ví o čem mluvím bylo neskutečně osvobozující. Když bylo po všem, dostavil se toužený pocit pokoje. Už roky jsem věřila, že tenhle luxus mi zůstane už navždycky odepřený. Najednou jsem byla úplně klidná, smířená. Jako kdybych sundala dvacetikilový batoh po celodenním pochodu. Konečně jsem na to nebyla sama.

Políbil mě do vlasů. „To je mi líto, Bello. Prošla sis peklem, a věř mi, já to dokážu posoudit.“

Zase se mi natlačily slzy do očí.

„S tebou je všechno jednodušší. Jako bys byl tím správným lékem. Nechápu proč to tak je, ale vím, že bez tebe by se nikdy nic nezměnilo.“

Přitisknul si mě k sobě.

„Bello, z nás dvou jsi to ty, kdo má schopnost dělat s tím druhým zázraky.“

 

xxx

 

Prakticky jsme se od sebe nehnuli. Výjimku tvořily moje noční služby v rádiu. Vlastně tehdy se mnou byl taky. Vždycky poslouchal, pokud nelovil. Dokonce mi často volal. Předstírali jsme, že je jednou z mých osamělých duší, a kromě toho, že mi volá do rádia, se neznáme. Dávalo to našim hovorům, a kolikrát i následným ranním setkáním, neskutečný náboj. Nikdy jsme se už ale nepřiblížili k té nebezpečné hranici, které se Edward tolik obával. Možná to bylo dané i tím, že se od té doby nemusel konfrontovat s tou vražednou trojkombinací vůní, která ho tak překvapila to ráno, když jsme se vrátili z hvězdárny. Přestože jsme v jeho domě trávili opravdu hodně času, důsledně dbal na to, abych už spávala jen ve své posteli.

Dál jsem si udržovala svůj převrácený spánkový rytmus. Nezkoušela jsem spát v noci, ale tušila jsem… ne, byla jsem si jistá, že kdybych chtěla, šlo by to.

Stále jsme podnikali naše malé víkendové noční výlety. Většinou překvapil výběrem místa on mě. Občas jsem ale něco zajímavého naplánovala já.

Tak, jako tu poslední březnovou sobotu.

 

Neřekla jsem mu, co mám v plánu, přestože vyzvídal. Byla to součást naší hry. Nechala jsem ho zaparkovat v budově rádia a zbylé dva bloky ho vedla pěšky.

Filmové centrum Gena Siskela bylo možná posledním tradičním kinem v Chicagu. Ještě nasáklé tou pravou vůní dřevěných křesel a starých filmových pásků. Bez dotěrného smradu popcornu a Coly. Hráli tam převážně festivalové a klubové filmy. Dokonce spoustu mistrovských kousků z němé a černobílé éry.

Edward se trochu zarazil, když zjistil, že stojíme před kinem. Věděla jsem na co myslí.

„Neboj, volala jsem sem před půl hodinou. Počítají, že přijde tak dvacet lidí, na větší návštěvu tu ani nejsou zvyklí. Budeme v tom větším sále,“ uklidňovala jsem ho.

„Dobře. To bych měl zvládnout,“ přesvědčoval sám sebe.

Schválně jsem ho nenechala podívat, co hrají a odvedla ho rovnou na naše místa. Opravdu tam s námi nakonec sedělo jen pár lidí a to ještě stranou našich sedadel.

Už při úvodních titulcích se mu začala ramena otřásat tichým smíchem.

„To snad nemyslíš vážně!“ vyprsknul nakonec.

„Prostě jsem chtěla ty modrý elasťáky vidět v akci,“ hájila jsem se. „Je to originální verze s Christopherem Reevem z roku 1978, tak si to užij.“ Vlepila jsem mu pusu na tvář.

„Pamatuji si, jak tehdy lidi šíleli,“ zasnil se nakonec.

Opravdu jsme se snažili ostatní nerušit salvami smíchu pokaždé, když se na plátně objevil Superman. Zvlášť, když měl Lois Laneovou v náručí.

 

Když jsme vyšli na ulici, na chodník právě dopadaly první kapky. V dálce se už ozývalo pravidelné hřmění. Pomalu se zvedal vítr, který před sebou tlačila první jarní bouřka.

„Počkej tady, přivezu sem auto,“ řekl Edward a jemně mě tlačil zpátky pod střechu.

„Neblázni, nejsem z cukru,“ zasmála jsem se, vyvlékla se mu a vykročila do sílícího deště.

„Budeš úplně promočená, je zima,“ durdil se a sám zůstal stát.

„No tak, pojď, jsou to jenom dva bloky. Už jsem párkrát v životě zmokla. Je to fajn, uvidíš,“ přesvědčovala jsem ho.

„Jak myslíš, jen jsem tě varoval,“ zamentoroval. „A nemysli si, že tě ponesu,“ ušklíbl se ještě poťouchle. Aspoň, že mě vzal za ruku. Svižným tempem jsme vyrazili k autu.

Než jsme těch pár set metrů uběhli, strhla se hotová průtrž. Nezůstala na nás nit suchá. Bylo to skvělé! Milovala jsem déšť, vyrůstala s ním. A teď už jsem se nebála na to vzpomínat. Labužnicky jsem si vychutnávala ten pocit, když mi po obličeji stékaly čůrky vody z vlasů.

Zastavili jsme až u auta. Já udýchaná a rozesmátá. Edward bez dechu. Propaloval mě vážným, okouzleným pohledem. Odhrnul dva mokré prameny vlasů z mé tváře. Jeho zrak sklouznul k mým ústům. Bezděky jsem si krátce skousla spodní ret. Pohladil ho bříškem palce. Potom se naklonil a totéž udělal svými rty. To, co následovalo, byla neředěná vášeň. Takovou bouři jsem naposledy zažila u toho klavíru.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho, když se mi po velmi dlouhé době zase podíval do očí. Ty jeho zčernalé touhou.

„Ani ne,“ zašeptal tím zvláštním hlasem. „Ale neboj, mám to pod kontrolou,“ dodal, když v mé tváři spatřil ustaraný výraz.

 

xxx

 

Byla tak živá. S těmi mokrými vlasy a oblečením nasáklým jarní bouřkou. S jiskřičkami smíchu v očích. Taky si s ní připadal živý.

Dal do toho polibku všechno. Ničím ho neomezoval. Věděl, že za poslední týdny se jeho hranice hodně posunuly. Dokázal už dokonce vnímat volání její krve, jako něco příjemného. Něco, po čem toužil jinak, než po potravě. Chtěl ji znovu cítit v té omamné kombinaci se svou vlastní vůní. Potřeboval ji znovu mít na svém polštáři.

Ještě ji několikrát lehce políbil na rozpálené rty. Potom se trochu napřímil tak, aby mohl v jejích očích sledovat reakci na ten troufalý návrh. Připraven přijmout jakýkoliv verdikt, se vyslovil.

„Moc bych si přál, abys dnes v noci zůstala u mě.“

 

xxx

 

Carlisle stál u okna ve své pracovně a zachmuřeně hleděl ven. Nic z toho, na co padl jeho zrak ale neviděl. Před očima měl obraz svého syna. V cizím městě. S cizí dívkou.

„Takže tomu nezabráníme,“ konstatoval odevzdaně.

„Bohužel,“ ozvala se z křesla u knihovny Alice, „snažila jsem se je lokalizovat, ale zatím se nemám čeho chytit. Je to prostě město.“

Vize, týkající se Edwarda ji v posledních týdnech pronásledovaly čím dál častěji. Už věděla, s kým se Edward stýká, a taky co k ní cítí. O to víc ji mrzelo, že pro bratra, se kterým se nikdy nesetkala, a přesto ho už tak důvěrně znala, nemůže nic udělat.

 

 


 

 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

6)  WendY (09.09.2010 22:12)

nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výcech, KOLABS!!! Nemůžu najít žádná slova, ale jedno vím jistě. Kdyby se do rukou Stephenie dostala tahle povídka (přepsaná do angličtiny), jsem si jistá, že by ji přečetla na jeden nádech a hned poté spálila, aby ji nemohl číst nikdo jiný, protože by ji určitě vydali jako nové Stmívání.

Alaska

5)  Alaska (09.09.2010 22:11)


Scéna po probuzení. S jeho vůní - patří jinému. Tak tento malý odstaveček jen tak něco nepřekoná. Taková úvaha nepodobající se ničemu jinému než naprosté pudovosti zvířete. Unikátní scéna, z které jsem naprosto mimo.
Jsi daleko krutější něž Karolka. Ta k nám aspoň párkrát byla milostivá a dovolila vtipné hlášce, aby nám profoukla romantikou zatemněné myšlení a ukáznila zvrácené představy fantazie zpátky tam, kde víme, že jsou pouze smyšlené.
Tady jsem se topila od začátku do konce tak, že jsem si skutečnou hrozbu, kterou Alice předpovídá uvědomila až několik minut po dočtení.
A poslední scéna... opravdu pohádková. Spojení Carlisla a Alice mi dává celé povídce nový rozměr. Tady na mě Carlisle působí jako skutečná autorita.

sfinga

4)  sfinga (09.09.2010 22:09)

Bye, ty lumpe, tohle mi naservíruješ na noc? Takové jiskření? Ježišmarjá, vždyť já se rozpustím
Kdybych mohla pít, dám si panáka, ale já pít nemůžu uááá
Neředěná vášeň volání krve omamná kombinace
Jo, omamná kombinace to teda pro mě je, kombinace dvou naprosto úžasných autorek
Bojím se, co nám naservíruje v příští kapitole Karolka
Holky, pokračujte a já zkolabuju, vážně.
Přesto, anebo právě proto, díky

Mystery

3)  Mystery (09.09.2010 22:06)

Bye, panebože, Bye! Ty mě děsíš!!!
Tak se rozplývám, áchám, kulím oči, strkám nohy do ledu, aby jsem zklidnila hormony a pak... TOHLE!!
Přiznej se, ty nám chceš normálně infarktově zamordovat! Ale já ti říkám, tuhle povídku já POTŘEBUJU dočíst, jasný? A běda vám, jak nebude hepáč...
Bye, Karolko, jste úžasné!

Karolka

2)  Karolka (09.09.2010 21:47)

Ženská! Co si o sobě vůbec myslíš? "Mírnix dírnix" nám rady naservíruješ takový emocionální orgie a ani nedáš do perexu "Ministerstvo zdravotnictví varuje"? Co to svlíkání džínsů? Co ten Klavír??!! A do háje zelenýho, co to pozvání na noc a ???!!! A pak KONEC?????!!!!!
Bájuško drahá, copak ti nás není ani trošku líto? Ani malinininko? A kdybys to ještě navíc nenapsala TAK!
Měla by ses nad sebou hluboce zamyslet!
No jasně, jsem nadšená!

Evelyn

1)  Evelyn (09.09.2010 21:46)

Bye, to byla naprostá nádhera! Tedy až ne tu poslední část. Jak mi tohle můžeš dělat?! Takový konec... Teď si budu okusovat nehtíky nervozitou, cože to ta Alice vídá za katastrofu. Jen né prosím Volturiovi, ti by se mi sem moc nehodili... I když, ono asi všechno, co vymyslíte, bude skvělé.
Jsem rozpuštěná, uáchaná a miluju Noc čím dál více

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek