27.08.2010 [10:15], Bye, ze série Má je noc, komentováno 48×, zobrazeno 7833×

Alanis Morissette - Uninvited

---

 

Stála jsem na štěrkové cestě před naším domem. Vypadal naprosto stejně jako tenkrát. Když můj pohled padl na dětské červené kolo opřené o zábradlí, došlo mi to - jsem tu tenkrát!

Ještě jsem se trochu zmateně ohlédla, abych se ujistila, jestli tu nestojí moje auto. Nějak jsem přece musela přijet. Uviděla jsem černobílou karoserii s oranžovými majáčky na střeše. Služební vůz Charlieho Swana. Začala se mě zmocňovat panika a paradoxně i naděje.

Otočila jsem se zpátky k domu a zjistila, že už tu nejsem sama. Ze schodů pomalu scházel Edward. Naprosto bez dechu jsem sledovala, jak se blíží. Nohy navlečené v úzkých džínách ho nesly ke mně. Černý rozepnutý plášť odhaloval triko stejné barvy. Moje oči se šplhaly po jeho těle vzhůru. Stál už skoro přede mnou, když jsem se dostala až k ústům. Právě v tu chvíli se zastavil a já se po chvilkovém zaváhání podívala ještě o kousek výš. Jeho oči zeleně hřály jako sluncem prozářený les. Usmívaly se na mě.

„Bello, půjdeme?“ zeptal se tiše. Došel ty poslední tři kroky ke mně a podal mi ruku. Jeho tvář byla náhle tak blízko, že frekvence mého tepu vystoupala až na úroveň afrických bubnů zoufale přivolávajících déšť.

Naše dlaně se dotkly a prsty se propletly. Jeho paže se teď tiskla k té mé po celé délce. Pohlédla jsem mu do očí a ztratila se v zelené záplavě.

Neměl tu být, nepatřil sem. Tahle vzpomínka se ho přece nijak netýkala. Jenže mně se zdálo, že takhle je to správně. Vlastně, nejspíš bych bez něj nedokázala těch pár schodů ke dveřím vystoupat.

Otevřel mi dveře a vešli jsme do úzké předsíně. Ve vzduchu se vznášela vůně připálené cibulky. Vehnala mi slzy do očí. Nedokázala jsem udělat další krok. Zoufale jsem se podívala na Edwarda.

„Jsem tady.“ Stále mluvil tak potichu, jako by každé slovo pronesené příliš nahlas mohlo všechno zničit. Objal mě kolem pasu a pomohl mi pokračovat v chůzi. Když jsme se ocitli na prahu kuchyně, už jsem se třásla. Kdyby mě pevně nedržel, neustála bych to.

Stůl s béžovým vyšívaným ubrusem, prkenná pečlivě lakovaná podlaha. Malá okna zdobená škrobenými záclonami a kuchyňská linka těsně napasovaná mezi dvěma rohy té mrňavé místnosti. A...

Za tím stolem seděl táta, v uniformě forkské policie a četl si noviny. U sporáku poletovala maminka a úsměv z tváře jí nedokázalo zahnat ani vědomí, že to jídlo bude zase trochu cítit spáleninou.

Ta chvíle, ta atmosféra a vůně – zaútočily na mě nevídanou silou. Dýchala jsem jen mělce a slzy mi tekly po tvářích jako při průtrži mračen.

Táta otočil list a přitom nenápadně pohlédl na mámu. Láskyplně se pousmál a pokračoval ve čtení. A když šla ona k příborníku pro prostírání, lehce se dotkla jeho zad. Jejich pohledy se setkaly. Následoval letmý polibek a pak se oba vrátili k tomu, co dělali předtím.

Unikl mi tichý povzdech. Edward mě zezadu objal.

A najednou byli pryč. Žádný ubrus, žádné záclony, žádná vůně oběda. Jen prázdný pokoj zašlý letitým prachem.

Bojovala jsem o dech.

„Jsem tady... Pořád jsem s tebou...“ zašeptal mi do ucha. Jen jsem se pootočila a pověsila se mu kolem krku. Nikdy v životě jsem tolik nebrečela. Zatínala jsem nehty do jeho krku a zad a lačně hltala každé jeho slovo ujištění. Vyslovil jich stovky. Nekonečné množství kombinací zájmen „já“ a „ty“. Nakonec to dokázal. Utišila jsem se. A byla tak prázdná, že vědomí jeho blízkosti nemělo sebemenší problém proniknout do mě. Jako proudy živé vody, jako kyslík do vzduchoprázdna.

„Jsi tady,“ zopakovala jsem a pomalu zvedla hlavu, abych sama sebe ujistila pohledem do jeho očí.

Usmál se a přikývl.

A já už nevěděla, kde právě teď stojíme. Mohlo to být klidně na dně opuštěného lomu nebo na vrcholu nějaké hory. Cítila jsem Pouto. Spojení.

Moje ruce, dosud sevřené do pěstí, se uvolnily a jemně se dotýkaly těch míst, které chvíli předtím týraly ranami a škrábanci. Stačil jen náznak, pobídnutí jemným tlakem, a byl ještě blíž. Nejblíž.

Ty polibky jsem snad dostávala jako odměnu za prodělanou bolest. Jako lék. Dávaly mi křídla.

xxx

 

Otevřela jsem oči a nechápavě se rozhlédla. Moje ložnice. Chicago. Přítomnost.

Připadalo mi neskutečně hloupé začít polykat slzy kvůli snu, ale nedalo se tomu zabránit. Jako obvykle jsem za tenhle citový výlev měla sama na sebe vztek. Ze zvyku jsem se snažila od těch emocí oddělit a soustředit se na něco praktického. Třeba na to, že za pár hodin mě čeká vysílání a měla bych se na něj připravit. Jenže to nešlo. Myšlenky vždycky znovu neomylně zamířily za ním.

„Tohle nemá cenu,“ zaúpěla jsem a vylezla z postele. Hledáním pantoflí jsem se ani neobtěžovala. Potřebovala jsem sprchu. Čím dřív, tím líp. Dotápala jsem přes obývák do koupelny a chtěla si svlíknout triko.

Pak mi to došlo. Zůstala jsem nehybně stát a opatrně zkoumala své vzpomínky na dnešní ráno. Ten sen mě hodně zmátl, ale přeci jen jsem nakonec dospěla k pevnému přesvědčení, že jsem těsně přes spaním rozsypala prášky. Pohlédla jsem dolů na své bosé nohy a těkala očima z jedné strany podlahy na druhou. Nic. Ani jeden. Chytila jsem se umyvadla.

Šílím... určitě jsem už totálně zešílela...

Udělalo se mi mdlo. Vyklopýtala jsem z koupelny a vrátila se do obýváku. V zoufalém gestu jsem si rukama zajela do vlasů. Marně jsem se snažila přijít na nějaké vysvětlení. Kromě náměsíčnosti, kterou jsem ale okamžitě zavrhla, mě nic nenapadlo.

Vzpomínka na čas před usnutím mě donutila podívat se k počítači. Tu věc stojící na stole vedle něj jsem prvních pár vteřin odmítala přijmout jako skutečnou.

Lékovka. Plná.

Vyděšená a vzteklá, protože to vypadalo, že zase začnu brečet, jsem se na ni šla podívat zblízka. Jako by se tím mohlo něco změnit. Vzala jsem ji do ruky a konsternovaně ji otáčela mezi prsty. Ozývalo se jen tichounké cvakání, jak tabletky narážely jedna do druhé. To, že je papír, na kterém původně stála, popsaný, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem chtěla lahvičku postavit zpátky. Vypadla mi z rukou.

Sebrala jsem vzkaz ze stolu, ale třásla jsem se tolik, že jsem nejdřív nedokázala nic přečíst. Až když jsem ho zase položila na stůl, se mi to podařilo.

 

Přestože vniknutí do Tvého bytu považuji za neomluvitelné, omlouvám se. Potřeboval jsem se ujistit, že jsi po tom všem v pořádku. Slibuji, že bez pozvání už nikdy nepřijdu.

Mé varování pořád platí a důvod už nejspíš znáš. Jenže já sám se nedokážu řídit vlastní radou.

A nezapomněl jsem, co jsi řekla Ty mně. Pořád jsi ochotná podstoupit nebezpečí kvůli jedné osamělé duši?

V noci budu poslouchat. Dej mi, prosím, vědět, jak ses rozhodla. Přál bych si, abys mě už nechtěla nikdy vidět. Toužím, abys chtěla.

Edward

Přečetla jsem si to asi třicetkrát. Zkoumala každou větu i každé slovo. Snažila se pochopit, co napsal, i to, co jsem cítila jen mezi řádky. Přestala jsem se třást. Nejsem normální. Místo, abych se definitivně složila, protože v době, kdy jsem spala, se v mém bytě pohyboval krvežíznivý upír, se mi strašně ulevilo. Ne, nezapomněla jsem na pocity, které ve mně vyvolával. Hrůza smíchaná s fascinací a vzrušením. Pocit, že každou chvíli budu mrtvá. Jenže ta fascinace a touha poměrně s přehledem zastínily strach. Věděla jsem, že si koleduju o malér, ale nemohla jsem si pomoct.

Přešla jsem na druhou stranu pokoje a posadila se s tím dopisem do křesla. Stačilo zavřít oči a viděla jsem ho znovu. Ta první noc. Zachránil mi život, teď už jsem o tom byla přesvědčená.

Naše další setkání. V podzemních garážích. Nedokázala jsem posoudit, co znamenal jeho pohled, který mi tehdy tak rozbušil srdce. Chtěl jen moji krev? To by si ji vzal, odpověděla jsem si vzápětí.

Všechny tyhle úvahy byly ale od začátku zbytečné. Nemusela jsem přemýšlet, co mu odpovím.

 

xxx

 

Dalo mu dost velkou práci přesvědčit sám sebe, že by jí měl dopřát trochu soukromí. Ze všeho nejvíc totiž chtěl zůstat na střeše protějšího domu a čekat až se vzbudí. Vidět, jak reaguje na jeho vzkaz. Nakonec se ale překonal a slezl po požárním schodišti. Mávnul si na taxík a nechal se odvézt k sobě. Tam jen přesedl do svého auta.

Měl malou, téměř mizivou naději, že se s Bellou brzy setká a musel se na to dobře připravit. Zamířil do národního parku v Michiganu.

 

xxx

 

Těsně před začátkem vysílání jsem se zavřela v umývárně. Musela jsem si několikrát opláchnout obličej studenou vodou. A hlavně dýchat. Pomalu, soustředěně, zhluboka. Domlouvala jsem si. Jsem přece profík. Zvládnu teď pět hodin sedět ve studiu a odvést dobrý výkon. Bez ohledu na to, že tentokrát budu mít naprostou jistotu, že Edward mě poslouchá. Bez ohledu na to, že budu nenápadně vpašovávat vzkaz určený jen jemu. Bez ohledu na to, že ho hned po práci asi uvidím.

Poslední pohled do zrcadla a nechápavé zavrtění hlavou. Proč si vybral mě?

Posadila jsem se za mixážní pult a nasadila si sluchátka. Ve studiu o patro níž se právě loučil průvodce noční Talk show, která končila úderem půlnoci.

Rozjela jsem znělku a řekla jen pár slov na uvítanou. Následovala úvodní písnička. Dobrý. To půjde. Takhle nervózní jsem nebyla ani ten první týden, kdy jsem začínala.

Když doznívaly poslední takty, připravila jsem si několik písemných vzkazů od posluchačů. Andy píše Kelly. Každý den jí vyznává lásku. A ona někdy nad ránem zavolá a pošle mu písničku. Ti dva se spolu znají roky. Ale jen tady, v Klubu, si dokážou říct nebo napsat věci, které mají na srdci.

Dočetla jsem jeho vyznání a začala svůj hlas podbarvovat skladbou, která mi přišla na mysl hned v tu chvíli, kdy jsem dočetla Edwardův dopis.

„Tady je písnička pro všechny osamělé duše. Nevzdávej to, Andy. Myslím, že už bys neměl čekat ani o den déle a jít za ní. Třeba hned dnes ráno, ještě než začne svítat. Možná ji potkáš na místě, kde jste spolu poprvé mluvili. A Kelly tam bude čekat. Já bych na jejím místě určitě přišla.“

Vytáhla jsem hlasitost na maximum a vypnula mikrofon. Srdce mi bláznivě bušilo. Musela jsem se smát. Připadala jsem si jako tajný agent. Pochopil to? Přijde? Přinejhorším se sejdou Andy a Kelly, napadlo mě a zase jsem se musela smát.

 

xxx

 

Řekla to! Opravdu to řekla! Edward ještě dvě vteřiny zíral na monitor, protože se zdráhal tomu uvěřit. Euforie, která se dostavila vzápětí, už neměla nic společného s pečlivě cenzurovanými střízlivými myšlenkami uplynulých dní. Vážně byl ještě před pěti minutami přesvědčený, že by s ním její odmítnutí nic neudělalo?  Že mu šlo na prvním místě o její bezpečí? Vysmál by se sám sobě, kdyby ho to zároveň tolik neděsilo. Té dívce stačilo jen pár chvil na to, aby způsobila naprostou změnu jeho chápání ceny lidského života. Jakéhokoli lidského života. Carlisle mu to nedokázal předat ani za několik let.

Nemusela říct jediné slovo. Stačil pouhý pohled, pouhé vědomí její existence.

Největší problém, který teď musel vyřešit, tkvěl v tom, jak těch několik hodin vydrží.

 

xxx

 

Zvládla jsem to. Všechno probíhalo tak, jak má. Ale ještě nikdy jsem se na hodiny nedívala tak často. Když jsem se loučila s posluchači, už se mi potily dlaně.

„Izzie!“ zvolal Steve, jakmile jsem vyšla ze studia. „Vypadáš... báječně! Bál jsem se, jak jsi na tom. Ten včerejšek s tebou musel hrozně zamávat...“

Opravdu vypadal vykuleně a já si až teď uvědomila, že se usmívám. Nejspíš celou dobu.

„Díky... Je mi dobře. Pěknou službu,“ dodala jsem rychle a vystřelila ze dveří. Měla jsem strach, že by mě mohl chtít zdržovat.

Nastoupila jsem do výtahu a musela se zase několikrát zhluboka nadechnout. Hypnotizovala jsem zoufale pomalu klesající čísla na ukazateli poschodí

Suterén.

Dveře se otevřely a já vyhlédla ven. Přítmí betonových tunelů a vlhký zápach vyjetého oleje. Každý den váhám, než vystoupím. Dnes poprvé to není ze strachu. Vlastně ano. Bojím se. Strašně. Že se mýlím. Že je to celé nedorozumění. Nepřijde. Proč by chodil...

Pomalu jsem vykročila. Strašně jsem se snažila tolik nerozhlížet, ale nedokázala jsem to. Když jsem minula poslední masivní sloup, který mi zakrýval výhled na mé auto, už jsem to nemusela řešit.

Byl tam.

 

xxx

 

Neprožíval žádný dramatický vnitřní souboj. Nesnažil se na poslední chvíli uposlechnout zdravý rozum a odejít. Nepřemýšlel nad důvody, proč je to nebezpečné a šílené. Jen ze všech sil připravoval sám sebe na záplavu její vůně a snažil se naprosto lidsky nepanikařit, protože právě teď bude mít... rande.

Slyšel zastavující výtah a otvírání dveří. Zadržel dech, ze zvyku. Následovaly tři nesnesitelně dlouhé vteřiny ticha narušované jen tím nejkrásnějším zvukem, jaký kdy slyšel. Tlukotem jejího srdce. Rozrušeného a neklidného. Pak se k němu konečně přidalo i klapání podrážek o asfalt.

Opatrně se nadechl. A bylo to tu.

Pár nádechů a kdyby to bylo možné, vyhrkly by mu do očí slzy. Ta extaticky nádherná vůně ho hrozila spálit na prach.

Ještě okamžik a uviděl ji. Přesně ve stejný moment, jako ona jeho.

Zastavila se.

Díval se na ni a bolest žízně se najednou stala jen okrajově vnímanou záležitostí.

Stála, ale její výraz říkal, že chce přijít blíž. Vypadala nejistě, ale její oči žhnuly. Tváře, vždycky tak bledé, se zbarvily do broskvově růžové. Rty... Ty rty...

Šel jí naproti.

 

xxx

 

Najednou byl ode mě jen na dva kroky. Dlouhý černý plášť vyměnil za koženou bundu s kožešinovým lemem na límci. Z náprsní kapsy vykukovaly sluneční brýle, protože oči teď za jejich skly neschovával.

Zadívala jsem se do nich. Ta děsivě rudá barva na mě působila přesně tak, jak jsem si pamatovala. Každá buňka mého těla vysílala signál k útěku. Mé nohy ale jako by vrostly do země a já se nemohla ani nechtěla pohnout. Vábení, kterému se nedalo odolat. Těma očima se mě... dotýkal.

Udělala jsem ještě jeden krátký roztřesený krok a vstoupila do oblaku jeho tajemné vůně. Zdálo se mi, že držím pohromadě jen tou mocí, kterou na mě působil. Foukl by a rozsypala bych se.

„Bello...“ vydechl tiše, tak jako v tom snu. Musela jsem párkrát zamrkat a sklopit oči níž, protože jsem se v něm ztrácela. Stál nadosah, jak jsem se přesvědčila hned vzápětí.

Položil ruku na můj loket. Já díky tomu získala odvahu pokusit se o totéž. Jemně jsem přejela konečky prstů zip na jeho bundě. A znovu se mu zadívala do tváře. Vypadal...

...uchváceně.

Přitáhl si mě blíž. To byl ten poslední zbývající krok.

„Zdálo se mi o tobě,“ zašeptala jsem. Už jen centimetry.

Usmál se. Vypadalo to, že zadržuje dech.

„Kdybych mohl snít, taky bych si o tobě nechal zdát.“

Milimetry.

Jeho ruka přejela z mé paže na rameno. Dotkl se vlasů, vyhnul se krku a položil dlaň na mou tvář.

Jeho rty se přitiskly k mým. Krátce.

A znovu, tentokrát o chvíli déle.

Potřetí už se nevzdálily. To už jsem ho objímala kolem beder.

„Nebo sním právě teď?“ zeptal se najednou tak potichu, že jsem to zaslechla jen díky tomu, že jeho ústa se právě přesunula k mé tváři a uchu. Ucítila jsem jemný dotek na krku.

A Edward se změnil v sochu.

Sevření jeho rukou bylo najednou ještě těsnější.

„Edwarde...“ zasténala jsem. Strach ke mně tím zmámením pronikal jen pomalu.

Najednou stál dva metry ode mě. Prudce oddychoval. Jeho oči změnily barvu. Teď byly černé jako nejtemnější noc. Tvářil se zděšeně.

„V pořádku... Už je to... dobrý,“ ujišťovala jsem sebe i jeho.

Proč nenaskočím do auta a neujedu?

Proč nevběhnu do výtahu a nezmizím?

Protože jsem ho chtěla mít zase blízko.

„Já neodejdu,“ řekla jsem i nahlas.

Zavřel oči a ve tváři se mu mihl bolestný výraz. Když je otevřel, byly zase červené.

„Ani já. Už to nedokážu.“

 

 

---

 

 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

«   1 2 3

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!