26.03.2011 [18:15], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 71×, zobrazeno 9804×

Aby byl text rozdělen nekrutě, je kapitola skoro dvakrát tak dlouhá než jindy. A že mi to dalo zabrat :-)

,,Slečno Swanová, radil bych vám nedělat zbytečné scény a jít s námi dobrovolně a potichu,” oslovil mě muž s pistolí a usmál se. Tvářil se, jak kdyby mě zval na vyhlídkovou projížďku po městě, a já měla být šťastná, že se mi té cti dostalo.

Zírala jsem na něj, svírala rám dveří a nebyla schopná ani toho nejmenšího pohybu. Pohledem jsem hypnotizovala zbraň a silou vůle se snažila uklidnit a pokusit se získat opět vládu alespoň nad svým dechem. Měla jsem pocit, že i když se mi hrudník zběsile rozpíná, tolik potřebný kyslík se mi nedostává. Motala se mi hlava a nohy těžkly. Před očima se mi dělala černá mlha a předměty kolem mě ztrácely pevné tvary.
Deja-vu. Skoro jsem se hystericky zahihňala. Snad všechny zlomové události v mém a Edwardově vztahu se staly dvakrát. Jen u všech těch předchozích byl vždy se mnou. A teď ne. Zrovna teď ne… Někdo na mě mířil nebezpečně vypadající zbraní a Edward byl někde jinde s jakýmsi Tedem a řešil svou tajnou práci. Toužila jsem po jeho blízkosti, po bezpečí, které by mi stoprocentně zajistil, a zároveň na něj měla vztek. Měl být tady. Neměl dovolit, aby se něco takového stalo.
Ještě než mě ten muž oslovil jménem, ani na okamžik mě nenapadlo, že zaklepali na špatné dveře, že se spletli. Tihle dva byli přesně tam, kde být zamýšleli.

,,Máme naspěch, holka, takže koukej hejbnout zadkem,” ozval se ten druhý. Muž s pistolí na něj zasyčel, ale neřekla bych, že s ním nesouhlasil. Když jsem se neměla k pohybu, protočil panenky a bez dalšího rozmýšlení mě surově chytil za paži. Ostrá bolest pulzující na místě pod jeho rukou mě trochu probrala ze šoku. Smýkl se mnou a já si byla jistá, že kdybych nevykročila, jak si přál, klidně by mě táhl po zemi. Vyndal z kapsy saka malý papírek a spínáčkem ho připevnil do polstrování dveří. Koutkem oka jsem zahlédla název skladiště za městem.
Vzkaz pro Edwarda.

Zabouchl za mnou dveře a popostrčil mě k dalšímu kroku. Stoupl si za mě a já ucítila hlaveň v zádech.
,,Půjdeme hezky pomalu a potichu. Žádný pokus o útěk, žádný křik, žádné upozorňování na sebe. Jestli jenom cekneš, klidně zmáčknu kohoutek. Živá jsi pro nás cennější, ale kdybych tě tu nechal ležet mrtvou, nepochybuju, že tvůj milý Edward Cullen by za námi stejně přišel. A možná by to bylo ještě zajímavější než takhle,” šeptal mi do ucha a já se zmohla jen na nepatrné pokývání hlavou. Všechny síly mě stálo nerozplakat se a nezhroutit se. Kdyby mělo smysl prosit, ochotně bych padla na kolena a prosila a žádala a žebrala. Jenže ono to smysl nemělo. Buď bych tím tyhle dva pobavila, nebo rozčílila. Ani jedno jsem nemínila zkoušet. Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout. Poslechnout a doufat, že Edward přijde včas a postará se o to. Postará se o ně a pak mě obejme a utěší.

Jako stroj jsem hýbala nohama a šla mezi těmi muži. Pociťovala jsem k nim odpor a něco, co mohla být snad jedině  nenávist. Chtěli ublížit Edwardovi. Celou dobu mi říkal, že lidé z jeho světa si své blízké musí bedlivě střežit, protože mít někoho rád je nebezpečná slabina. Unést mě znamenalo mít nad Edwardem moc. Jenže nikdo kromě mě nevěděl, že Edward není obyčejný člověk. Já ho viděla v akci. Pohyboval se neuvěřitelně rychle. Měl nadpřirozenou sílu. Kukla se mu odrazila od čela

Pokud se ke mně dostane včas, tihle chlapi nemají šanci.

Mělo mě to uklidnit, ale neuklidnilo. Zakopla jsem a chladný kov se mi zaryl do beder. V očích mě pálily slzy a jen jsem doufala, že nenarazíme na nikoho, kdo by těm dvěma mohl překážet.

Naštěstí jsme na chodbě ani v hale nikoho nepotkali. Před hlavním vchodem na nás čekalo nastartované auto. Ne zrovna šetrně mě strčil na zadní sedadlo a posadil se vedle mě. Hlaveň zbraně se ze zad přesunula na můj bok. Za volantem seděl další chlap. Ještě se za námi ani nezavřely dveře a on už sešlápl plyn.

Nikdo z těch tří nemluvil. To ticho bylo těžké, dusící, nesnesitelné. Zdálo se mi, že každý můj zoufalý nádech pak ještě dlouho rezonuje ve vzduchu. Každé mé polknutí se  ke mně vracelo s ozvěnou. Každé zachvění prstů bylo až nepřirozeně hlasité. Můj první vzlyk v tom tichu působil jako výbuch bomby.

,,Drž hubu, holka,” otočil se ke mně muž na sedadle spolujezdce. ,,Jestli něco fakt nesnáším, jsou to uřvaný ženský. Ještě jednou tě uslyším natahovat a nacpu ti roubík do pusy. A jestli se jím udusíš, bude mi to úplně jedno. Jasný?”
Mračil se a z očí mu šlehaly blesky. Edward uměl působit mnohem hrozivěji, ale nikdy tak nepůsobil na mě. U něj jsem se nikdy nemusela strachovat, že by mi opravdu ublížil. Tihle muži by s tím neměli ani ten nejmenší problém.
Bála jsem se a přesvědčovala sama sebe,  že tohle varování na mě nemá přesně opačný účinek. Ale mělo. Chtělo se mi brečet ještě víc. Ramena se mi třásla a žaludek byl bolestně stažený. Ruce jsem měla úplně ledové a tváře mi naopak žhnuly. Silně jsem si skousla ret, abych tak zadržela vzlyky deroucí se ven. Okamžitě jsem na jazyku ucítila onu nepříjemnou pachuť krve a do nosu mě uhodil typický pach rzi. K tomu všemu se mi ještě udělalo na zvracení.

,,Kurva, Davide, ona tu snad hodí šavli!” zavrčel řidič, který mě znechuceně sledoval ve zpětném zrcátku.
,,Věnuj se řízení a nekecej nám do toho,” odsekl muž s  pistolí a volnou rukou mě chytil za bradu. Donutil mě povídat se na něj.
,,Upozorňuju tě, že by mi nedělalo nejmenší problém zabít tě během pár vteřin. Měj to na paměti a zkus se chovat, jako bys tu ani nebyla,” pronesl ledově chladným hlasem a pustil mě. Byla jsem si skoro jistá, že jestli se dožiju rána, budu mít na bradě fialové otisky jeho prstů.

Upřímně jsem se pokoušela mu vyhovět. Zavřela jsem oči a počítala v latině do sta. Pak jsem si opakovala periodickou tabulku prvků. Uvažovala nad přípravou sympatomimetik. Snažila se dát do hromady všechny suroviny nutné pro výrobu antiedematózní masti. V duchu jsem si přeříkávala kontraindikace všech druhů antikoncepce a seřazovala nežádoucí účinky podle závažnosti.

Když auto zastavilo a řidič vypnul motor, kupodivu jsem byla v podstatě docela klidná. Dokonce jsem měla pocit, že jsem vyřešila problém souběžného užívání per orální antikoncepce a celkových antibiotik.

,,Výborně, jen tak dál, slečno Swanová, a možná se obejdeme i bez úrazu,” pousmál se na mě můj společník se zbraní. Než jsem se vzpamatovala a zorientovala se v čase a místě, někdo otevřel mé dveře a vytáhl mě z auta.

Další muž. Držel mě tak, že jsem se na něj dívala z pár centimetrů. Téměř jsem cítila jeho dech na své tváři. Měla jsem dojem, že jsem ho už někdy někde viděla. Možná s ním i mluvila. Byl mi povědomý, ale nedokázala bych říct odkud.

,,Rozkošná, skutečně,” zapředl a hřbetem dlaně mi přejel od ramene až k zápěstí. Naskočila mi husí kůže, což ho očividně potěšilo a rozesmálo.
,,Vážně kouzelná. Edward si vždycky uměl vybírat, ale ty… ty jsi něčím víc. Žádná prodejná kurvička. Možná bychom si mohli čekání na něj nějak zkrátit. Napadá mě na milion věcí, které bych ti rád dělal,” šeptal a upřeně se mi díval do očí.
Nezmohla jsem se vůbec na nic. Strach a hrůza mě úplně ochromily.
Pomalu zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Pak mi palcem polaskal spodní ret. Už nekrvácel, ale pár kapek zaschlé krve na jeho prstě stejně ulpělo. Aniž by ze mě spustil pohled, palec si olízl a slastně přivřel oči.
,,Jsi tak sladká,” vydechl a já zřetelně cítila, jak mi vstávají chloupky za krkem. Věděla jsem o každém jednom.
,,Zdalipak tak báječně chutnáš všude?”

Otřásla jsem se odporem a v okamžiku, kdy se jeho ruka přesunula k rozparku na mé sukni, nezvládla jsem to. Ústřice, hovězí plátky s kukučicí, tiramisu a archivní červené víno se v mém žaludku neudržely. Strach, stres, znechucení a ne právě klidná cesta autem udělaly své. Stihla jsem se jen mírně předklonit a vzhledem k malé vzdálenosti mezi námi jsem mu pozvracela boty.
Když se mi něco podobného stalo s Edwardem, držel mi vlasy a utěšoval mě. Toho jsem se teď rozhodně nedočkala.
Tenhle chlap zařval, odstrčil mě a sám couvl. Za mnou se někdo hlasitě smál. Až hýkal smíchy. Přede mnou se ozývaly nadávky a proklínání.

Po chvíli jsem už dávila jen naprázdno. Někdo se mou surově cukl a až by se mnou dál mluvil, táhl mě do budovy před námi.
,,Fajn, hezky jste se zasmáli, ale teď zpátky k práci. Cullen si pro ni přijde, tak ať jsme na něj připravení,” cedil mezi zuby ten Slizoun, jak jsem si ho překřtila. I přes všechen ten strach jsem cítila malé uspokojení z faktu, že jsem mu zničila jistě velmi drahé boty.

Chtěla jsem si otřít pusu a odhrnout vlasy z obličeje. Jen co jsem ale zvedla ruku, někdo zakřičel pozor a v následujícím okamžiku mě něco silou praštilo do hlavy. Pohltila mě tma.

Probrala mě bolest. Hlava mi třeštila a před očima se dělaly barevné mžitky. Nemohla jsem hýbat rukama nepřirozeně zkroucenýma za zády. Ležela jsem na studené betonové podlaze. Nekonalo se žádné postupné procitání, okamžitě jsem věděla, kde jsem a co se děje.

Pokusila jsem se posadit se a na potřetí se mi to podařilo. Jeden z mých únosců se na mě podíval, ale nic neřekl. Jen po mě šlehl pohledem a pak se zase otočil.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Naproti mně stál obyčejný dřevěný stůl a u něj seděli ti tři, které jsem už viděla, a ještě jeden zatím neznámý. U dveří hlídkoval z každé strany jeden bodyguard. Krom těch dveří tu nebyl žádný jiný vchod nebo okno. Pokud Edward přijde, bude muset projít kolem jich všech, aby se dostal ke mně.

Slizoun se na své židli houpal a házel mincí. Ostatní ho bez zájmu pozorovali, dokud se z venku neozvalo skřípění pneumatik. V ten moment všichni strnuli a napjali se. Během vteřiny každý z nich držel v ruce zbraň a mířil s ní na dveře.
Srdce mi bušilo až v krku. I když byl Edward hodně rychlý, uniknout jim všem se mi zdálo být nemožné. Kulka do čela mu sice nemohla ublížit, ale sám řekl, že násilnou smrtí zemřít může. A já hloupá se ho nezeptala, co je pro něj životu nebezpečné… Každý tvor má svou Achillovu patu a ani upír nebude výjimkou.

,,To jsem já, jasný, takže nestřílejte,” zavolal někdo, ne Edward, a všechno napětí v místnosti rázem opadlo.
,,Miku, ty kreténe, co tady děláš?” Slizoun vstal od stolu, opřel se o něj zadkem a ruce si založil na prsou. Kývl hlavou a jeden z vazounů otevřel dveře. Dovnitř vstoupil menší zavalitý muž.
,,Klaplo to. Teda aspoň to tak vypadalo. Ted chvíli vzdoroval, ale dobře mířená rána jeho odpor vyřešila. Dal nám tu adresu a teď se seznamuje s rybama v přístavu. Cullen tam byl, když jsme přijeli, ale pak se prostě vypařil,” spustil a posadil se na volnou židli.
,,Jak to myslíš, vypařil?” zavrčel Slizoun a i on si zase sedl.
,,Ty vole, jednu chvíli jsem na něj koukal a měl ho na mušce a než jsem stačil cokoliv říct, nebyl tam. Jako fakt. Skoro jako kdyby se propad´ do země,” kroutil hlavou nově příchozí. Zpozoroval láhev na stole a vděčně si z ní pořádně loknul.
,,Nebo jsi to přehnal s chlastem a něco se ti zdálo,” ušklíbl se Slizoun.
Mike zavrtěl hlavou a poslal Slizouna do patřičných mezí. Ten ho poslal tamtéž, ale pak se pousmál.
,,Nepočítali jsme s tím, že bysme ho dostali tak lehce. Sem určitě dorazí a tady už nebude mít šanci.”

Mike tázavě zvedl obočí a rozhlédl se kolem. Pohledem spočinul na mně.
,,To je ona, jo?” kývl ke mně hlavou.
,,Slečna Swanová, ano.” Slizoun se usmál a taky se na mě podíval. ,,Drahoušku, přece bys nechtěla strávit celý večer tahle stranou. Jen pojď hezky k nám a seznam se s Mikem.” Z jeho hlasu téměř odkapával otrávený med.
Já i on jsme věděli, že k nim dobrovolně nepůjdu. Po pár vteřinách se se zaúpěním zvedl muž, který mě sem přivezl, a pomalu ke mně došel.
Vytáhl mě na nohy a dostrkal před sebou až ke stolu. Slizoun si mě změřil pohledem a zřejmě byl s tím, co vidí, spokojený. Podrazil mi nohy a já se mu tak zhroutila na klín. Všichni se rozesmáli. Snažila jsem se vstát, ale Slizoun mě držel pevně. Jediné pozitivní na té situaci bylo, že mi uvolnil ruce, které mi ale okamžitě uvěznil ve svém stisku.
Mike si mě zamyšleně prohlížel.
,,Lizzie se mi líbila víc,” pronesl nakonec.
,,Jo a jak to uměla v posteli,” vzdychl Slizoun. ,,Jeden by ani nepoznal, že to nedělá dobrovolně,” zasmál se. Otřásla jsem se, což ho pobavilo ještě víc.
,,Jasně a Cullen ji zabil. Neříkám, že to nemám rád tvrdě a drsně a že jsem nikdy žádné děvce nezlomil ruku nebo tak, ale uškrtit někoho v posteli, nebo co že jí to udělal, to je přece jenom moc. Jí byla fakt škoda,” zamračil se Mike a zadíval se  mi na ruce.

Slyšela jsem, co říká. Chápala význam jednotlivých slov, ale celek mi nedával smysl. Nechtěla jsem, aby mi dával smysl. Edward a jiná žena. Edward zabíjející jinou ženu při sexu. Možná mu její krev voněla až příliš lákavě a on neodolal. Možná ji využil tak, jak je pro upíra přirozené. Vzal si její tělo a pak i krev. Ne! Edward takový nebyl a ať si tihle grázlové říkali, co chtěli, nevěřila jsem, že by Edward tu Lizzie zabil. Že s ní spal, to bylo pravděpodobné, ale určitě ji nezavraždil. Styděla jsem se za sebe, že mě vůbec napadlo, že by mohl.
,,A tady naše kráska nemá ani modřiny od pout,” pokračoval Mike.
,,Jo a Lizzie není mrtvá. Cullen je lhář a vodil nás za nos,” odfrkl si Slizoun. ,,A nikdo mi nevymluví, že Horcia oddělal on. Mám s ním příliš mnoho nevyřízených účtů a právě přišel čas odplaty. Teď si trochu pohrajeme my s ním a jeho slečnou. On mě připravil o Lizzie. Uvidíme, jestli tady slečna Swanová bude dobrou náhradou za mojí oblíbenou děvku.”

Rukou mi zajel pod šaty a silně mi stiskl stehno. Vyjekla jsem. Ne bolestí, ale strachem. Ani trochu se mi nelíbilo, kam tohle směřovalo, a děsilo mě, co všechno mi mohli tihle muži udělat. Slizoun sunul svou dlaň po mé noze vzhůru. Když se dostal až k lemu mých kalhotek, neubránila jsem se vzlyku. Neměla jsem ani tu nejmenší šanci.

S hromovou ránou vyletěly dveře z pantů a dopadly několik metrů daleko.

Edward! Edward, Edward, Edward. Je tady… prolétlo mi hlavou. Přišel pro mě a zachrání mě.

Snažila jsem se sledovat ho, ale pohyboval se příliš rychle.
Bodyguardi u dveří během pár vteřin leželi na zemi a nepochybovala jsem, že nežijí.
Mike a ještě jeden muž u stolu křičeli a naslepo stříleli do prostoru.
Všechny židle s výjimkou té, na které jsem seděla já a Slizoun, byly najednou prázdné.
Slizoun mě semkl ještě pevněji a do zad mi zavrtal ústí pistole.
Mike prolétl vzduchem a zády narazil na stěnu. Odporně to zakřupalo.
Další z mužů v jednu chvíli utíkal ke dveřím a v té další dopadal na zem s hlavou nepřirozeně vyvrácenou.

,,Co to, kurva…” začal nepřirozeně vysokým hlasem Slizoun, ale nedostal příležitost větu dokončit.
Edward stál přímo před námi, jako kdyby se tam zhmotnil, u nohou mu leželo další zkroucené a zcela zjevně neživé tělo. Díval se na Slizouna a propaloval ho úplně černým pohledem. I já jsem se zajíkla. Vypadal děsivěji než kdy dřív. Tvářil se jako šílenec. Rty měl stažené do tenké linky, oči zúžené, na krku i pažích se mu napínaly šlachy. Nešlo si nevšimnout několika krvavých skvrn na jeho před pár hodinami sněhově  bílé košili. Edwardovi krev netekla, nebyla jeho. Vrčel. Vydával ten temný, zvířecí zvuk a přibližoval se ke mně a Slizounovi.

,,Carle,” zapředl tiše, ale o to hrozivěji. ,,Měl jsem za to, že jsem ti jasně vysvětlil, že o své ženy se nedělím.”

V tu chvíli mi v hlavě konečně seplo. Ten večer, kdy jsme se potkali. Malý místnost za barem. Hráči pokeru. Hej, Edwarde, půjčíš nám ji pak někdy? Vypadá vážně rozkošně. - Sorry, Carle, o své ženy se nedělím. - Jasně, že se nedělí. Nikdy jsem žádnou ženskou, kterou si někam odved´, víckrát neviděl.

,,Co… jak?“ mumlal Slizoun Carl. I přesto, jak vyděšeně zněl, hlaveň zbraně mi do zad tlačil stále stejně silně.
,,Co jsem zač? Jak je možné, že jsem ti zmasakroval nejlepší chlapy a mně samotnému nic není? Jak jsem dokázal uniknout z té tvojí malé pasti?“ šeptal Edward a jako šelma na lovu se k nám po malých krocích blížil. Ignoroval mě. Ani o mě nezavadil pohledem. Veškerou svou pozornost věnoval Carlovi.
,,Pusť ji. Okamžitě,“ přikázal hlasem, proti kterému nebylo možné protestovat. Díval se na Carla upřeně, hypnoticky, a ani jednou nemrkl. Někde v koutku mysli jsem věděla, že ho omamuje tím svým trikem, který já tak nesnášela. Nedokázala jsem se na to ale soustředit. Vnímala jsem jen velmi pomalu povolující stisk.
Zdálo se mi to jako hodiny, ale ve skutečnosti jeho ruce z mého tělo musely zmizet během pár vteřin.
,,Bello,“ sykl Edward, ale opět se na mě nepodíval. Nemohl přerušit oční kontakt s Carlem. Najednou jsem dokázala myslet velmi jasně a logicky.
Poněkud neobratně jsem vstala a bez jakýchkoliv prudkých pohybů došla až k Edwardovi, který mě okamžitě schoval za sebe.
,,Cos to…?“ zařval Carl překvapeně. Nemohl vůbec chápat, co se děje. Neviděla jsem na něj, ale uměla jsem si představit výraz jeho tváře.
,,Vážně si myslíš, po tom všem, co jsi viděl, že mi tohle ublíží?“ zeptal se ho Edward samolibě a já přímo viděla, jak se mu zvedá jeden koutek úst. Arogance z něj zase jednou čišela na dálku. A prvně se mi to opravdu líbilo.

Carl vystřelil.
Edward se ani nezapotácel.
Zvrátil hlavu a řezavě se rozesmál.
Carl zděšeně zakřičel. Ne, nekřičel, ječel.
Ten zvuk mi trhal uši. Přikryla jsem si je dlaněmi a instinktivně zavřela oči.
Vzduch kolem mě se zavířil a na nahých pažích jsem cítila studený vítr.
Jekot náhle utichl.

Otevřela jsem oči. Edward stál tak dva metry ode mě. Veškerá hrůzostrašnost a povýšenost z něj vyprchaly. Nyní měl ramena svěšená, pohled upřený do země a působil nešťastně, ztraceně.
,,Edwarde?“ oslovila jsem ho tiše. Vzhlédl, ale nepodíval se mi do tváře.
,,Jsi v pořádku? Neublížili ti… nijak?“ zeptal se stejně tiše.
,,Budu mít asi pár modřin, ale nic vážného se mi nestalo,“ odpověděla jsem upřímně.
Když se neměl k tomu, aby on šel ke mně, vykročila jsem já k němu. Překvapeně zamrkal a konečně se na mě povídal.
,,Ty… Bello, nehnusím se ti? Nebojíš se mě? Nezdám se ti odporný? Po tom, čeho jsi tu byla svědkem. Jestli mě už nechceš nikdy vidět, můžeš klidně hned odejít. Nebudu se zlobit a pronásledovat tě.“
Vytřeštila jsem na něj oči. Jak si mohl myslet, že… Copak mě neznal? Nevěděl, jak moc ho mám ráda, a že můj život bez něj by byl prázdný a studený?

,,Zachránil jsi mě,“ řekla jsem klidným hlasem a dvěma rychlými kroky překonala tu vzdálenost mezi námi.
,,Jo, když ses sem dostala kvůli mně,“ zavrtěl hlavou a o krok ustoupil.
,,Tys na mě mířil zbraní a nutil mě sem jít?“ položila jsem mu otázku a o krok se přiblížila. On couvl.
,,Ne, ale…“
,,Tys mě posadil do auta a odvezl mě sem?“
,,Ne, ale…“
,,Tys mě tu zavřel a popřál těm chlapům příjemnou zábavu?“
,,Ne…“
,,Tys mě tu snad nechal a bylo ti jedno, co se se mnou stane?“
,,To ne, ale…“
,,Zachránil jsi mě, Edwarde.“
,,A zabil šest mužů.“
,,Kteří chtěli zabít tebe a nejspíš i mě,“ dodala jsem. Nebylo mi jich líto. Asi to nebylo správné, ale nemrzelo mě, že zemřeli. Nikdy bych si netroufala hrát na soudce, ale tohle byla v podstatě sebeobrana. Buď oni, nebo my. Jiná možnost nebyla.

,,Chtěla bych jít domů. S tebou,“ zašeptala jsem.
,,Opravdu?“ vydechl a zadíval se mi do očí.
,,Ano. Nic si nepřeju víc. Pojďme odtud,“ pousmála jsem se na něj.

V tu chvíli byl u mě, objímal mě a tiskl k sobě. Hladil mě po zádech i vlasech. Ujišťoval se, že jsem opravdu v pořádku.
Vzal mě do náručí a bez ohlédnutí ze skladiště odešel. Oba jsme mlčeli. Na otázky bude čas později. Teď jsem skutečně netoužila po ničem jiném než jeho blízkosti. A on na tom byl stejně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

31)  morningstar (26.03.2011 22:23)

chybí mi tu smajlík zhroucený úlevou uááááááá, zase jsem celou kapitolku nedejchala sakra, tohle mě vážně štve, srabi jedni, to si nemůžou vyřizovat účty mezi sebou a tahaj do toho rodinné příslušníky ... slabiny ... dopr.... to jsou hrdinové s pistolkama a rukojmím ... jestli to Edwardovi nedošlo pořádně předtím, tak teď má sakra důvod změnit životní styl, chlapec teď může být rád za svůj současný "trvanlivý a superodolný stav" .... Hani, to bylo skvělý, super lomcovák ... jo a Bells má neocenitelnou schopnost hodit šavli přesně v pravý okamžik
prosím rychle další kapitolku ... hihi, klidně ať si užijou "sex jsem rád, že jsem přišel včas a ty žiješ a jsi v pořádku" nebo něco podobného, fakt si to zaslouží
tak hup hup

25)  bb119 (26.03.2011 20:48)

diky, díky, díky, žes to nechala takhle v celku, jakékoliv rozdělení bych určitě nerozdýchala, takhle to bylo to pravý a naprosto úúúúžasný, třásla jsem se strachy a skoro nedýchala, v duchu sama vraždila ty zmetky a prosila ať už Edward konečně přijde a on nezklamal, musím přiznat, že jsem měla velkou radost, když všechny ty grázly raz-dva zlikvidoval, na konci mi ho pak bylo moc líto, jak se bál Bellina odmítnutí a Bella taky nezklamala, takže jsem si jen spokojeně áchla, hmmm a teď snad bude chvilku pohodička nebo ne?

21)  MaiQa (26.03.2011 20:07)

Já málem umřela, jak jsem se bála. Ale ten konec.

19)  mina (26.03.2011 19:57)

úžasná kapitola...páči sa mi tvoja Bella ako rieši situácie a Edward, jaj bol úžasný ako sa bál, že ho už nebude chcieť...už som si predstavovala, že tam príde s celou Cullen family, ale bol ako superman

teším sa na pokračovanie a dúfam, že bude aj zoznámenie s jeho rodinkou
som zvedavá ako to bude prebiehať...

18)  Pajam (26.03.2011 19:51)

Fíha!!!
To je... Wow!

Neskutečné, Evelýnko, a naprosto skvělé!

16)  Janeba (26.03.2011 19:42)

Evelynečko zlatá, odpouštím Ti!! Stálo to za to!! Těch zmetků mi taky není líto a jsem moc ráda, že to tak dobře dopadlo! Po těch minulých infarktových kapitolkách, byla tohle procházka růžovou zahradou!!!
Děkuji!!

13)  Linfe (26.03.2011 19:33)

Ááááááách to bylo napínavé a kouzelné...... jsem ráda, že si nás netrápila moc dlouho a vzhledem k tomuhle si myslím, že Bellino jednou nebude trvat tak dlouho Pokud do toho nechceš zatáhnout to, co se do toho ještě zatáhnout dá, ale i to se dá udělat velice rychle, že?

12)  Nosska (26.03.2011 19:29)

Jééé, to bylo naprosto ůžasný!!! Celou dobu jsem byla napnutá, jak to dopadne a jestli se vůbec dozvim v tomhle díle. tahle kapitola byla prostě boží
Mysli, že teď už zbývá jen setkání s rodinou

«   1 2 3 4   »