11.03.2011 [22:20], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 41×, zobrazeno 7966×

Alice... Dneska bez Edwarda, ale příště mu to vynahradím :-)

Alice, Edwardova sestra. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Široce jsem se na ni usmála a měla chuť ji obejmout. Když jsem si uvědomila, že jsem nikdy v minulosti nežárlila a u Alice se mi to stalo už podruhé, skoro jsem se rozesmála.
Ona očividně mou veselou náladu nesdílela.

,,Bello, prosím, opravdu pospícháme. Přesně za čtyři minuty a dvacet tři vteřin sem dorazí policie a věř mi, že se s nimi nechceš potkat,” promluvila vážně a s nepřeslechnutelným naléhavým podtónem.
Policie… Udělalo se mi mdlo. Takže Edwarda nejspíš zatkli a obviní ho z trojnásobné vraždy a kdoví čeho všeho ještě. Alice měla pravdu. Nechtěla jsem se s policií potkat. Absolutně vůbec jsem nechápala, jak věděla, že přijedou, a kde vzala tak přesný časový údaj, ale chyběla mi energie i chuť tuhle záhadu zkoumat. Bála jsem se o Edwarda, opět, a nedokázala se soustředit na nic jiného než na něj.
Když jsem nereagovala dostatečně rychle, Alice si netrpělivě a zcela nepokrytě hraně odkašlala a bez vyzvání vstoupila do domu.
,,Bello, okamžitě si dojdi pro své osobní věci a snaž se vzít si všechny a opravdu nic tu nenechat. Já tu zatím uklidím, ano?” Mluvila tiše a klidně, ale s nespornou autoritou.
Zmohla jsem se na kývnutí hlavou a když netrpělivě zatleskala, vyběhla jsem schody do patra a do tašky s oblečení od Edwarda začala házet všechny svoje věci. Nebylo jich mnoho, ale zato se mi nějak podařilo rozbordelařit je po celém pokoji. Nebo se to možná podařilo Edwardovi, když mě svlékal a oblečení odhazoval do volného prostoru. Jednala jsem jako stroj. Sebrat tričko a dát ho do tašky, z nočního stolku vyndat hřeben a dát ho do tašky, z koupelny vzít dámský šampón a dát ho do tašky. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala, že v pokoji nezůstala ani stopa po mé přítomnosti. I přes to všechno, co se dělo, mě zamrzelo, jak rychle a snadno z ložnice jakékoliv památky na můj zdejší pobyt zmizely.

S taškou jsem seběhla do perfektně uklizeného obývacího pokoje. Krb, ve kterém ještě před minutou plápolal oheň, byl vymetený a čistý. Zmizela knížka, čaj, hrneček i peřina. Sedací souprava stála v rovině, stejně jako předtím, než jsem si ji natočila víc k prosklené stěně na terasu. V náhlém záblesku prozření mě napadlo odnést i Edwardův notebook. Ať na něm dělal cokoliv, určitě by nechtěl, aby se dostal do rukou policie. Byla jsem si jistá, že expert by zjistil, že se jim Edward naboural do databáze. A to byl asi jeho nejmenší zločin.

Alice už čekala u dveří. Dokonale klidná, krásná a úchvatná. S pozdviženým obočím se podívala na notebook v mém podpaží a úsměvem mi naznačila pochvalu. Vzala ode mě tašku, vystrčila mě ven ze dveří a zamkla za námi. Měla svůj klíč. Nechápala jsem, proč se tedy obtěžovala se zvoněním. Nadechla jsem se k otázce, ale předběhla mě s odpovědí.
,,Kdybych si sama otevřela, moc by tě to vylekalo. Neměla bych pak dost času uklidnit tě. Už takhle to máme nahnuté.”

Na příjezdové cestě stálo nablýskané žluté Porsche. Alice mě k němu dostrkala a usadila na místo spolujezdce, než jsem se stačila připnout bezpečnostním pásem, seděla vedle mě a startovala. Umínila jsem si, že se budu muset zeptat Edwarda, jestli tu rychlost mají v rodině, nebo jestli jsou takoví všichni upíři. Říkal sice, že byl jako člověk jedináček, ale Alice mu byla nesporně podobná. Musela to být jeho sestřenice nebo jinak příbuzná. Byla jsem zvědavá, jak došlo k tomu, že i ona se stala upírem, ale napětí a strach zvědavost přehlučely.

,,Na, tohle si vezmi a uvaž kolem hlavy.” Podala mi blankytně modrý šátek. Neptala jsem se proč. Poslechla jsem ji. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná ptát se na důvody. Šátkem jsem si zakryla vlasy, cípy překřížila pod bradou a uvázala za krkem. Alice spokojeně kývla a strčila mi ještě obrovské sluneční brýle.

Alice jela rychle, ale ne tak moc jako jezdil Edward. Upřeně  jsem hleděla před sebe a měla pocit, že se na sebe jen dívám. Že v autě sedí jen mé tělo a já jako taková se vznáším nad ním a jako nezaujatý pozorovatel sleduji scénu. Pořádně jsem nevnímala. Jako kdybych najednou stála uprostřed rozbouřené řeky, ale těsně přede mnou se proud vody rozestupoval a mě nesmočila ani jediná kapička vody.

U brány jsme se potkaly s policejním autem. Uniformovaný muž za volantem na nás zablikal a gestem naznačil, abychom zastavily. Zaúpěla jsem a sesunula se v sedadle kousek níž, ale Alice povzbudivě usmála a mrkla na mě.
,,Tohle je skvělé, Bello. Dělej ze sebe neviditelnou,” zašeptala.
Policista zaparkoval kousek od nás, vystoupil a došel až k nám. Alice mu věnovala okouzlující úsměv a on zčervenal. Sledovala jsem ho jen koutkem oka a předstírala, že já tam vůbec nejsem, ale toho, jak moc se mu Alice líbí, bylo nemožné si nevšimnout.

,,Dobrý den, dámy, jsem seržant John Bennett. Právě zde probíhá vyšetřování závažného trestného činu. Musím se vás zeptat na jména, zda tu bydlíte, nebo u koho jste byly na návštěvě,” představil se a v kapsy vesty vytáhl malý poznámkový blok.
Alice si skousla spodní ret, rychle se na mě podívala, pohledem se vrátila k seržantu Bennetovi a zatvářila se velmi kajícně.
,,Seržante, nechceme vám mařit vyšetřování nebo dělat problémy, ale moje sestra,” otočila se na mě a pak zpátky na něj, ,,si prožila těžké období. Bulvár všechny její drobné nepřístojnosti nafoukl a ona to opravdu neměla lehké. Konečně se z toho všeho dostává a vzpamatovává. Víte, další skandál by už asi neustála, a mezi námi, panu generálnímu řediteli by taky neprospěl.” Já neměla ponětí, o kom mluví, seržant ale zjevně ano.
,,Promiňte, slečno, ale vy nebo vaše sestra můžete mít informace, které by mohly být důležité,” omluvně pokrčil rameny, i když i on musel vědět, že se vlastně omlouvá za neporušování zákona.
,,Já vás a vaše stanovisko chápu, seržante, ale můžu vás ujistit, že moje sestra se věnovala činnostem, při nichž nemohla vidět nic podstatného, pokud tedy za důležité nepokládáte námořnické tetování přes celá záda. Já jsem sem přijela před sotva pěti minutami, jen ji naložila do auta, když si ten parch… ehm, vy víte kdo, užil a chtěla bych být co nejdříve doma. Prosím, seržante.” Sklopila pohled a zamrkala. Vypadala, že se snad rozpláče.
Seržant si Alici chvilku pozorně prohlížel. Pak si prsty prohrábl vlasy a na pár vteřin zavřel oči.
,,Dobře, jeďte. Minul jsem vás mimo areál a neměl důvod vás stavět. Jsem si jistý, že jsme se nikdy neviděli,” zamumlal, spěšně se rozloučil a vydal se zpět ke svému autu. Alice se zářivě usmála a projela branou.
,,Nebude z toho mít problémy. Váženého pana ředitele se na jeho milenky nikdy nikdo nezeptá a seržant Bennett se o nás nezmíní do žádného hlášení. Zapůsobila jsem na něj. Je to hodný a čestný muž, který si bude už navždy říkat, že zachránil zbytky cti jedné padlé dívky. Bude to, jako bychom tu vůbec nebyly,” ujistila mě a vjela na hlavní cestu do centra města.

Překvapeně jsem vydechla. Edward i Alice si očividně uměli poradit snad s každou situací. Když jsme se zařadily do kolony aut, část toho nesnesitelného napětí ze mě spadla. Až teď jsem se dokázala trochu uvolnit.
,,Co se stalo?” zašeptala jsem roztřeseně. Nebyla jsem schopná mluvit normálně. Strach o Edwarda mě sžíral zevnitř a i když Alice říkala, ať se neptám, musela jsem tu otázku položit. Nevědoucnost a úvahy, co všechno se mohlo přihodit, byly horší než jakákoliv pravda. Nebo jsem v to alespoň pevně doufala.
,,Nějaký Edwardův kamarád mu vyhodil do povětří auto. Edward si sice dává zatraceně hodně velký pozor, aby se za žádných okolností neprozradil, ale to auto bylo oficiálně jeho a dům vlastní taky legálně. Policii trvalo asi deset minut zjistit majitele a jeho adresu.”
Srdce mi bušilo jako splašené a ve spáncích mi divoce tepalo. Edwardovo auto explodovalo. Byl uvnitř? Co se stane s upírem po smrti? Zůstane tělo, nebo se rozpadne na prach a nikdo tak nikdy nezjistí, že v tom autě někdo zemřel? Roztřásla jsem se při představě, že Edwarda už možná nikdy neuvidím. Co když se už neukáže, zmizí, a já nebudu vědět, jestli odešel dobrovolně a vesele žije někde jinde, s nějakou jinou, nebo jestli ho unesli a drží ho někde zavřeného násilím, nebo jestli definitivně umřel?
Vzlykla jsem a Alice se na mě poplašeně podívala.
,,Edward?” dostala jsem ze sebe jen velmi špatně srozumitelně, ale ona mě naštěstí pochopila.
,,Je v pořádku. Nebyl u té exploze. A nemá tušení, kdo to mohl udělat. Momentálně se to snaží zjistit,” uklidnila mě.
Žije, Edward žije. Ta úleva byla nepopsatelná.

Pohodlně jsem se opřela do sedačky a zavřela oči. Tak trochu jsem čekala, že se začnu hroutit. Že tohle byla ona příslovečná poslední kapka do poháru mé trpělivosti a příčetnosti. Nebyla. Pořád jsem se docela držela a začínala mít pocit, že když mě nesloží celý svět nadpřirozena a zájmy Edwarda, zvládnu už všechno.

,,Za chvilku budeme u nás,” přerušil mojí chvilku klidu Alicin hlas. Nyní už zněla uvolněně a vesele.
,,Aha a kam vlastně jedeme?” Zareagovala jsem velmi inteligentně. Když jsem si tak rychle promítla naší společnou konverzací, nabyla jsem dojmu, že Alice mě musí považovat za trubku prvního řádu, kterou si její bratr našel jen kvůli zahřívání postele a zvyšování sebevědomí.
,,K nám. Kdyby Edward chtěl, mohl by žít se svou rodinou, ale on o to nestojí. Ani jsme nevěděli, že je ve stejném městě. Vím, že nechtěl, aby tě k nám Carlisle vzal, ale kdybych tě neodvezla z jeho domu, dostala by ses do nepříjemné situace, to mi věř. Edward je mezek tvrdohlavá, ale mohl by uznat, že tohle bylo pro tvé a vlastně i jeho dobro. Pokud má jen trochu rozumu, o čemž někdy vážně pochybuju, nebude se na můj zásah do jeho soukromí dívat jako na únos,” vysvětlovala mi Alice rozohněně, zatímco parkovala u nádherné vily za městem.
,,A to jsou teď všichni doma?” zeptala jsem se přiškrceně. Z fotky z Carlisleovy pracovny jsem věděla o dalších dvou členech rodiny. Jasně, s Edwardem jsem byla sama a nebála jsem se, ale dobrovolně vstoupit do domu plného upírů, to bylo něco jiného.
Alice se zvonkovitě rozesmála a vystoupila z auta. Tak nějak automaticky jsem ji napodobila.
,,Nemusíš se bát, Bello. Carlislea jsi už viděla, Esmé si zamiluješ, můj Jasper je jednoduše báječný a Rosalie s Emmettem se po většinu času věnují jen jeden druhému a pravděpodobně je moc neuvidíš. Jsem si jistá, že se ti tvá budoucí rodina bude moc líbit.”

Zarazila jsem se uprostřed kroku. Moje nová rodina?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

«   1 2 3