01.03.2011 [20:45], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 56×, zobrazeno 8883×

Můj milovaný perex... Dneska místo zásadních informací k ději (:-) ) přání hezkého čtení ;)

Probudila jsem se přesně tam, kde jsi si přála být. V Edwardově posteli. Spokojeně jsem se usmála a protáhla se. Ležela jsem na břiše a hlavu měla zaklíněnou mezi dvěma polštáři. I když jsem neviděla své okolí, cítila jsem Edwardovu vůni a vnímala velikost jeho postele a jemnou a jistě velmi drahou látku lůžkovin. V tomhle jsem se nemohla splést. Přikrývka mě na zádech příjemně hřála. Vlastně hřála až moc. Bylo mi krásně, ale to teplo nemohla způsobovat deka.

Otočila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Škvírou mezi zataženými závěsy do místnosti pronikaly sluneční paprsky a na posteli vytvářely světlejší pruhy. Sluníčko tady ve Washingtonu svítilo jen vzácně. Pokaždé mi jeho vítězství nad mraky zajistilo krásný den a báječnou náladu. Charlie se mi vždycky při snídani o slunečných dnech smál a říkal, že je moc rád, že mi tak málo stačí ke štěstí.

Odhrnula jsem deku a vystavila slunci své bledé nohy. Věděla jsem, že moje pokožka neztmavne, ani kdybych se opalovala na Havaji deset hodin denně po dobu celého roku, ale nebránilo mi to opalování si užívat. Milovala jsem sluníčko a teplo. To jediné mi u táty a později na univerzitě chybělo. Sluneční paprsky mě krásně uvolňovaly a způsobovaly mi radost.

Den snad ani nemohl začít lépe. Byla sobota, probudila jsem se u Edward a svítilo sluníčko.

Najednou se mi udělalo špatně. Polil mě ledový pot, naskočila husí kůže, zvedl se žaludek a roztřásla jsem se. Před očima se mi v rychlém sledu promítly obrazy celého předchozího večera. Edward mi řekl, že je upír. Věřila jsem mu to a ani na chvíli o tom nepochybovala. Byla jsem u upíra doma a radovala se, že svítí slunce.

Zaklela jsem a s bušícím srdcem vylezla z postele. Byla jsem oblečená do Edwardova trička a svých kalhotek. Nepamatovala jsem si, že bych se převlékala, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Měla jsem strach. Bála jsem se o Edwarda. Sluníčko upíry zabíjí.

,,Edwarde?“ zkusila jsem zavolat, ale odpovědi se mi nedostalo. Dům byl dokonale tichý.

Modlila jsem se, aby se schovával v nějaké zabedněné místnosti, někde, kam se slunce nedostane a nemůže mu ublížit. Bosky jsem proběhla celé horní patro a volala ho. Neodpovídal, neozýval se. Panika rostla.

Seběhla jsem schody a prohledala všechny pokoje v přízemí. Třásla jsem se a v očích mě pálily slzy. V zoufalství jsem důkladně šmejdila po domě a hledala tajné dveře. Vchod do bezpečného prostoru, kam se slunce nemohlo nikdy dostat. Našla jsem vlez na půdu, ale stačilo, abych jen spustila dřevěné schůdky, a záplava světla rozzářila chodbu. Ne, na půdě se určitě neukrýval.

V absolutní hrůze mě napadlo, že mohl usnout, když dohlížel na mě, na můj spánek. Proboha, možná umřel vedle mě a já o tom ani nevěděla! Vysíleně jsem se svezla na podlahu v obývacím pokoji a snažila se uvažovat chladně a logicky. Musela jsem někoho zkontaktovat. Někoho, kdo by mi poradil, co mám dělat. Kde by se Edward mohl třeba ještě skrývat. Matně jsem si vzpomínala na Carlislea, ale neměla jsem na něj jediný kontakt a silně jsem pochybovala, že je v takovýhle den v práci.

Na zemi u dveří na terasu ležela velká kovová mísa. Po čtyřech jsem k ní dolezla a vyjekla. Uvnitř byl popel. Edward…
Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Tohle přeci nemohl být on. Takhle nemohl skončit. Nemohlo z něj zbýt jen pár gramů popela.

Racionální část mého já mi říkala, že by v té míse musel sedět nebo stát, aby jeho ostatky skončily uvnitř ní. Nenapadal mě jediný důvod, proč by něco takového dělal. Sama sebe jsem přesvědčila, že je téměř nemožné, aby se v té míse popelily zbytky Edwarda. Kdyby ho sežehlo slunce, ležel by popel na zemi, na křesle nebo v posteli, ale určitě ne v míse.

Hloupý, pitomý, nezodpovědný upír! Měl by mít dům zahrabaný do země a ne obývák s prosklenou stěnou, kde ho pouhá procházka může stát život.

Sklep! Problesklo mi myslí. Vyskočila jsem na nohy a začala znovu hledat, tentokrát dveře nebo jakýkoliv jiný vlez do sklepa. Jistě, jsem přeci trubka. Upíři můžou mít klidně honosné a luxusní domy, ale přes den spí v rakvi ve sklepě. Ne že bych nějak moc toužila vidět Edwarda odpočívajícího v rakvi, ale lépe vidět ho tak, než vůbec.

V kuchyni, na první pohled nepoužívané, jsem objevila prázdnou spíš se zvedacím víkem na zemi. Skoro jsem se rozplakala úlevou. Se zavrzáním se mi podařilo víko zvednout.

,,Edwarde?“ zavolala jsem do sklepa a strčila dovnitř hlavu. Odpovědí mi byla jen vlastní tichá ozvěna.

Je to v pořádku, Bello. Jenom spí. Ty taky nemluvíš, když spíš. Teda, mluvíš, ale nereaguješ na otázky a nedává to smysl. Přesvědčovala jsem se.

V zásuvce v kuchyni pod dřezem jsem našla hromadu zapalovačů. Svíčka nebo baterka by bývaly byly lepší, ale i zapalovač mi mohl docela dobře posloužit. S bušícím srdcem jsem se vrátila do spíže, zavřela za sebou dveře, aby se ani náhodou ani jediný sluneční paprsek nedostal do sklepa a za neustálého škrtání zapalovačem slezla po schodech do sklepa.

Nedalo se moc mluvit o sklepě, spíš o sklípku. Celý prostor mohl mít maximálně deset metrů čtverečních. Všechny stěny pokrývaly police tvarem připomínající plástve medu. Z každé díry koukalo ústí láhve. Nevlezla jsem do doupěte upíra, ale do skladu vína. Při vylézání po vratkých schůdcích nahoru se mi do vlasů zamotala pavučina. Neměla jsem pavouky ráda a představa, že mi právě visí z hlavy mléčně bílý, hebký kokon by mě kdykoliv jindy přiměla vyvinout u mě nevídanou rychlost a snahu okamžitě se toho zbavit a nejlépe se i důkladně umýt, ale teď mi to bylo jedno.

Vydrápala jsem se ven a vzdávajíc se jakékoliv naděje, že Edward žije, otevřela dveře do kuchyně.

Edward se opíral o kuchyňskou linku, ruce v kapsách kalhot a když mě viděl, zacukaly mu koutky a oči se pobaveně rozzářily.

Zamrkala jsem, ale pořád tam byl. Nezmizel. Ty tři metry mezi námi jsem překonala během vteřiny a skočila mu do náručí. Musela jsem se ho dotknout, abych měla jistotu, že opravdu žije, že není pouhým výplodem mojí fantasie. Zajela jsem mu rukama do vlasů, prsty zkoumala jeho tvář a nakonec ho políbila.

Objal mě a polibek mi opětoval. Po chvíli mě vyzvedl a posadil na kuchyňskou linku. Nohy jsem mu zaklesla za boky a zřetelně cítila, že se mu takové přivítání líbí. Když jsem se kousek odtáhla, abych se mohla nadechnout, hrdelně se zasmál.

,,Nevidět ti do hlavy má občas své výhody. Čekal jsem úplně jiné uvítání,” zapředl a jazykem mi obkroužil pihu na krku. Když byl tak blízko, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na něj. Na jeho tělo, dotyky a polibky. Nesnášela jsem, jak snadno mu pokaždé podlehnu, ale odolat mu, jeho svádění, bylo za hranicí mých možností.

,,Hmm,” zasténala jsem místo jakékoliv smyslnější odpovědi. Věděla jsem, že s ním chci mluvit. Věděla jsem, že spolu musíme něco důležitého probrat. Věděla jsem, že jsem rozhodně neměla v plánu tohle s ním dělat. Všechno jsem to věděla a bylo mi to úplně fuk.

Mé úsporné oblečení se ukázalo jako velmi výhodné, pokud na mně nemělo vydržet moc dlouho. Edward se ani neobtěžoval svlékat se celý.

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového někdy zažiju. A že se mi to bude tak moc líbit.

Ještě jsem dýchala zrychleně a povrchně, když si Edward natáhl kalhoty a urovnal košili. Seděla jsem nahá mezi dřezem a sporákem a kupodivu jsem si nepřipadala nijak nepatřičně. Neměl na mě dobrý vliv. Ani trochu.

S úsměvem a očima temnýma jako noc mě pohladil po vlasech a setřásl z nich pavučinu. Pobaveně sledoval, jak jsem se otřásla odporem.
,,Nevím, jestli se mám vůbec ptát, ale strašně mě zajímá, co jsi dělala ve vinárně,” zašeptal a zaklesl se do mě pohledem. Neomamoval mě, jen se na mě zvědavě díval.
Okamžitě jsem si vzpomněla na svůj strach o něj a na skutečnost, že sice stojí na místě, kam sluneční paprsky nedosáhnou, ale končily necelý metr a půl od něj a to bylo zatraceně zbytečné riskování.
,,Hledala jsem tě,” hlesla jsem a pohledem šlehla k oknu, kterému vážně chyběly žaluzie nebo závěsy.
,,Hledala jsi mě mezi láhvemi s archivním vínem?” usmál se a zvedl obočí.
,,Chtěla jsem najít sklep, kde… no, přebýváš, když svítí slunce,” přiznala jsem a čekala, kdy mu konečně dojde, že smrtonosné paprsky jsou velmi blízko.
Zamračil se a zatvářil naprosto nechápavě.
,,Bello, a vysvětlíš mi, proč bych měl být ve sklepě?” požádal mě a pozorně mě sledoval. Tupec! Proč by tam asi měl být?!
,,Aby tě nesežehlo slunce. Myslela jsem si, že máš někde schovanou rakev…” nedořekla jsem. Rozesmál se. Hlasitě, srdečně a vesele.

Naštval mě. Já se o něj bojím, běhám po domě jako blbec, lezu do sklepa a on se mi směje. Seskočila jsem z linky a rázně odešla z kuchyně. Za sebou jsem slyšela jeho smích a cosi, co vzdáleně připomínalo Bello, počkej. To tak.

Byla jsem tak rozčílená, že jsem úplně zapomněla na jeho problém se sluncem, který mu očividně připadal směšný, i na rychlost, s jakou se dokázal pohybovat. V půli schodů stál najednou přede mnou.
,,Bála ses o mě,” konstatoval tiše a něžně.
,,Ne, nebála, jen jsem byla zvědavá, jak vypadá upíří rakev,” odsekla jsem a jemu zacukaly koutky, ale držel se. Znovu se nerozesmál.
,,Jistě a vrhla ses ne mě ne radostí, že jsem na živu, ale protože tě tak vzrušila zásoba vína,” odtušil ironicky. ,,Bello, sex jsem ráda, že jsi na živu a v pořádku patří myslím mezi ty nejlepší.” Nevysmíval se mi, ale připadalo mi to tak. Když jsem kromě zčervenání tváří nijak nereagovala, povzdychl si.
,,Bello, slunce mi neublíží a rakev nevlastním. Nesmíš věřit hollywoodským filmům a románům z devatenáctého století.” Povýšenost a arogance z jeho slov téměř kapaly. Rozhodla jsem se ho ignorovat a obešla ho.

Nechal mě dojít až do ložnice. Na posteli stála obrovská papírová taška.
,,Myslel jsem, že bys měla mít něco na sebe. I když, takhle se mi to líbí asi víc,” usmál se.
Nakoukla jsem do tašky. Ať mě štval, jak chtěl, zvědavost jsem ovládnout neuměla. Džíny, trička, mikina, svetr, tílka, košile, halenka, sukně a letní šaty. Překvapeně jsem zamrkala a otočila se na něj.  
,,Není to odměna za to, že tu se mnou jsi. Vážně se,” vyložil si špatně můj poněkud natvrdlý výraz. ,,Je tam i spodní prádlo. Můžeš se obléknout a já počkám dole. Musíme si promluvit,” dodal a než jsem se stihla byť jen nadechnout, zmizel a dveře se zavřely.

Vybrala jsem si krajkou soupravu světle modré barvy, která se mi zdála být tak nějak nejcudnější. Džíny a obyčejné barevné tričko s namalovanou růží na prsou. Nechtělo se mi s Edwardem právě teď a v tuhle chvíli možná nikdy mluvit. Ale uvědomovala jsem si, že je to nezbytné.

Sešla jsem do přízemí. Edward kouřil u krbu v obývacím pokoji. Ušklíbla jsem se, ale posadila jsem se kousek od něj. Típl cigaretu a zadíval se na mě.
,,Bello, omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že o mně vlastně nic nevíš,” zašeptal a přisunul si taburet blíž ke mně.
,,Už vím, že se nebojíš slunce, nespíš v rakvi a ve vinném sklepě máš pavouky.”
Usmál se.
,,Slunce mě nespálí na popel. Zářím na něm, ukážu ti to. Nespím v rakvi, ani nikde jinde. Nespím vůbec, nejde to. Vinný sklep beru jako investici. Alkohol sice piju, ale necítím jeho chuť, takže by bylo zbytečné plýtvat vínem ze šedesátých let,” doplnil k mým poznatků.
,,Čím… co jíš?” zeptala jsem se opatrně. Tak nějak jsem tušila, že tohle je citlivé téma.
,,Nejím. Jen piju. Krev samozřejmě, bez ní bych nemohl být. Carlisle mě ale naučil živit se zvířecí krví, ne lidskou jako většina našeho druhu. On má úctu k životu a na lidi se nedívá jako na potravu. Ani já ne.”
,,To si kupuješ v řeznictví zvířecí krev?” zašklebila jsem se. Usmál se.
,,Ne, lovím, Bello. Lov tomu dodává jiskru.”
Představila jsem si, jak ve svém obleku a lesklých černých botách běží lesem a skáče po krku bezbranné srnce. Ta představa se mi nelíbila. Hnusila se mi.
,,Byla bys raději, kdybych zabíjel kvůli krvi lidi?” zeptal se a zněl temně. Zachvěla jsem se.
,,Ne to ne, jen je to divné.”
,,Jo, zbytek našeho druhu nás má za divné. Připadáme jim úchylní,” nevesele se zasmál.
,,Je vás… hodně?” Překvapovalo mě, jak snadno jsem přijala fakt, že upíři jsou skuteční a s jedním z nich mám jakýsi vztah.
,,Víc než je mi milé, ale ne tolik, abychom se přemnožili. Jsme přirozeně dominantní a často se ničíme navzájem. Carlisle má neskutečné štěstí, že se k přeměně odhodlal čtyřikrát a ani jeden z nás mu pak neskočil po krku a neroztrhal ho. I když já k tomu měl občas docela blízko,” ušklíbl se a zatřásl hlavou, jako by chtěl zaplašit nepříjemnou vzpomínku.
,,Co jsi udělal tomu ehm, Horaciovi, že tě chtěl zabít?” odhodlala jsem se položit otázku, která mě trápila možná víc než všechno to kolem nadpřirozena.
,,O tom se nebudeme bavit, ano! Do toho ti, lásko, vůbec nic není,” odsekl. Pak na chvilku zavřel oči a když je otevřel, vypadal unaveně. S povadlým úsměvem mě cvrnknul do nosu.
,,Byl jsem ti ve městě koupit něco na sebe i k jídlu. V kuchyni je taška plná všeho, co by ti mělo chutnat. Najez se a pak si běž lehnout. Měla bys odpočívat. Já musím pracovat a, Bello, při práci mám rád klid. Takže žádné vyrušování, prosím,” vychrlil na mě instrukce, co mám a nemám dělat, a odešel do místnosti za obývacím pokojem. Zavřel dveře a zamkl.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vzduch vypustila z plic. Byly chvíle, kdy jsem ho vážně nesnášela, hluboce a niterně. Vztekle jsem mrštila polštář na zavřené dveře a představila si, že je to něco hodně těžkého a místo dveří mu to házím na hlavu. Obrázek mramorové sošky nahé Afrodity tříštící se mu o lebku mě uklidnil. Pak jsem si ale vzpomněla, že se mu od čela odrazila kulka, takže socha by mu asi neublížila. Široký úsměv na tváři mi vyvolala představa, jak ho tou soškou bouchám nějak jinam. Věděla jsem minimálně o jednom místě, které měl Edward hodně citlivé.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

14)  plyshovymedvidek (01.03.2011 21:27)

Oooo Hani, oni jsou opravdu k sežrání.
Jak jsem už několikrát řekla, jsi moje droga.
A čím dál tím silnější
Bravo

11)  eMuska (01.03.2011 21:20)

Srrrrp!
Slnko:
Edward:
Afrodita:
Neuveriteľné, perfektné, skvelé! Teším sa na pokračovanie!

10)  Lenka326 (01.03.2011 21:16)

To bylo dokonalé. Za chvíli budu na tvojí povídce tak závislá, že bez dílku neusnu . Bella byla tak milá, na jednu stranu jsem se musela smát, na druhou mi jí bylo líto, tak se strachovat o upíra. Bože, s tou mísou popela, hledání dveří do tajné komory a nakonec exkurze do vinného sklepa . No a pak to nádherné uvítání, že je pořád "naživu" . Vypadá to, že se s pravdou srovnala velmi dobře a velmi rychle. A Edward? Na jednu stranu je pozorný, oblíká jí, krmí jí, ale pak zas nastupuje arogantní fracek, který by si fakt zasloužil dostat mramoroovu soškou po citlivém místě....
Evelyn, Evelyn, je to čím dál lepší a už teď se nemůžu dočkat, co bude dál. Díky

7)  bb119 (01.03.2011 21:12)

u Bellina hledání a hlavně u jejích myšlenek jsem se normálně řehtala na konci mě smích hodně rychle přešel a měla jsem chuť Edwarda opravdu pořádně bacit
jinak úžasná kapitolka

6)  Nosska (01.03.2011 21:09)

Oooo zase jsi nezklamala. Tenhle díl byl zatím nejvtipnější za všech A koneče jsme se dozvěděli něco málo z Edíkova života. Ovšem během posledních dvou odstavců bych ho taky asi zabila
A těma fotka jsi mě naprosto dostala

5)  sakraprace (01.03.2011 21:08)

Hani, Hani...to jak běhá po celým baráku a hledá rakev je luxusní
Edward je pěkně namyšlený, moc by mě zajímalo, copak má za práci, že je to tak tajný
Moc se ti to povedlo a moc se těším na další

4)  milica (01.03.2011 21:06)

Blbec jeden arogantní to Bella moc dobře vymyslela s tou soškou na ehm citlivá místa
Místo aby se jí věnoval tak se zavře do pracovny a nechce být rušen mám na něj vztek.
Bella by mu měla ukázat že není jediný na světě aby se chytl za nos.
Jé Evelynko já mám na něj takovej vztek fakt, prej ,o tom se nebudeme bavit, a ani tou láskou to nevyžehlil
No jinak krásná kapitolka a obrázky ty hlavně

1)  KalamityJane (01.03.2011 21:02)

no páni!!!! neskutečně báječná kapitola! a přesně vím, co tím Bella myslí, že někdy by ho nejradši zabila!

«   1 2 3