Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/image.jpg

Den za dnem...

40. kapitola

Byl celkem pěkný den, slunce vykukovalo přes mraky, což bylo na Londýn neobvyklé. Celá má upírská rodina byla doma a já si vykračovala hlavní ulicí a užívala si teplé paprsky, které mě šimraly po obličeji. Byla jsem na cestě do nemocnice, potřebovala jsem tam vyřešit výstupní papíry. Na jednu stranu mě to mrzelo, že musím opustit práci, kterou tolik miluju, ale na druhou stranu, bude ze mě brzy upírka, a tak je stěhování nezbytné. A pak si budu užívat nekonečně dlouhých nocí s Edwardem a věřte nebo ne, nebudeme hrát člověče, nezlob se a ani šarády. Bude to bezva.

Vítr mi cuchal vlasy a já se smála. Po dlouhé době mi bylo dobře, byla jsem šťastná. Quinn začala pomalounku balit věci a já jí se slzami pomáhala. Když jsme balili první den, Alice přinesla tequillu, byla to jízda, mám okno, co okno, přímo skleněný mrakodrap. Druhý den, když jsem se probudila, měla jsem na obličeji nakreslený kočičí obličej a bylo mi děsně blbě.

Zahnula jsem za roh a konečně jsem byla u nemocnice. Na chvíli jsem se zastavila a dívala se na tu budovu, kde jsme každý den bojovali o lidské životy, kde jsme se snažili obelstít přírodu. Kde jsem i já byla na prahu smrti. Najednou mě někdo chytil zezadu.

„Nazdar, Bell, přišla jsi za mnou? Edward už ti zevšedněl?“ slyšela jsem Alexův hlas.

„Málem mě kleplo, ty pako!“ zavřeštěla jsem na něj.

„Ale na to, že máš infarkt, ti to sluší,“ smál se mi. Alex byl skvělý, přes náš bojovný začátek jsem ho měla moc ráda.

„Jdu vyřídit poslední papíry,“ promluvila jsem na něj už klidným hlasem. Přijala jsem od něj nabídnuté rámě a vyrazili jsme k nemocnici. Cestou mi vykládal nové drby o lidech z nemocnice. A pak mi jako vždy vyznal lásku. Poslala jsem ho tam, kde končí moje záda, odpověděl, že by to místo viděl rád. Na to už jsem neměla slov.

„Bello, jsem velmi smutná, že nás opouštíte. Měla bych na vás prosbu. Víte, teď řádí chřipka, potřebovala bych, abyste ještě čtrnáct dní vypomohla, myslíte, že by to bylo možné?“ zeptala se mě Majorka.

„Nemyslím, že by to měl být problém,“ odpověděla jsem jí. Přece jenom jsme se chystali stěhovat za měsíc. V kanceláři naší Majorky jsem se pokaždé cítila jako novicka. Byla jsem nervózní a cítila jsem, jak mi pot stéká čůrkem mezi lopatkami. „Ještě vám pro jistotu dnes zavolám a potvrdím to,“ dodala jsem.

„Vytrhla byste mi trn z paty. Takhle schopnou sestru jako vy hned tak nenajdeme,“ koukla na mě skrz svoje úzké brýle.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Julie se velmi dobře zapracovala. Doktoři i ostatní sestřičky ji mají rádi, myslíte, že by dokázala příští rok vést novicky?“ zeptalal se mě. Byla jsem nadšená a Julie bude skákat do stropu. Byla hodně šikovná, svou práci odváděla svědomitě a s plým nasazením. Uměla to s dětmi a nutno dodat i s rodiči. U doktorů byla oblíbená, nejen kvůli své šikovnosti, ale také díky svému umění péct dortíky. Pokaždé když s ní měli směnu, nepřišli zkrátka. Nutno dodat, že tahle její vlastnost se mi také líbila.

„Myslím, že bude skvělá,“ kývala jsem hlavou.

„Má vaši školu, jednou bude tak dobrá, jako vy,“ uzavřela debatu Majorka a začala se věnovat papírům před sebou. To byl signál, že naše sezení skončilo. Zvedla jsem se ze židle, ale ve dveřích jsem se zarazila.

„Mohla bych jí to oznámit?“ zeptala jsem se.

„Och! Samozřejmě, alespoň na mě nebude koukat tak vyjukaně, jako vy, když jsem vám to sdělovala,“ odpověděla, aniž by odtrhla pohled od dokumentace.

„Děkuju, za všechno,“ špitla jsem ještě.

„Hodně štěstí, děvenko,“ zvedla hlavu a upřeně se na mě podívala. Naše Majorka měla v očích slzy?

„Vážně já?“ zaječela na celou sesternu Julie.

„Jo, od září nastupuješ na moje místo,“ kývala jsem nadšeně hlavou.

„No to je úžasné, díky, Bello,“ skočila mi do náruče.

„Já jsem nic neudělala, to Majorka tě vybrala,“ odporovala jsem.

„Ne, ne, to jen díky tobě, když jsem viděla, jak jsi ve své práci skvělá,“ odmlčela, „prostě jsi můj vzor.“

V tu chvíli přišly do sesterny další sesřičky, které se na mě vrhly a chtěly znát veškeré podrobnosti o svatbě. Díky prozřetelnosti Alice jsem měla s sebou album, které dokumentovalo celý den. Začínalo mou fotkou, jak ležím rozvalená na posteli a slintám na polštář. Pak nastal výslech ohledně líbánek a já vyprávěla o Paříži.

Odpoledne, když jsem se dostala z nemocnice, jsem ještě navštívila Quinn a vyrazili jsme s polečně s Charliem na procházku do parku. K večeru, když jsem vcházela domů, jsem si ani pořádně neotevřela dveře a už jsem se ocitla v náručí Edwarda.

„Kde jsi byla?“ ptal se mě starostlivě. „Nemohl jsem se ti dovolat, víš, jaký jsem měl strach?“ v jeho hlase bylo slyšet značné rozčilení.

„Jak to? Telefon mám u sebe,“ začala jsem šátrat v kabelce, jakmile jsem ho v tom svém binci našla, zjistila jsem, že je vypnutý. „Omlouvám se, vybila se mi baterka, jsem v pořádku. Byla jsem v nemocnici a pak s Quinn a Charliem. Co se dělo tady?“ zeptala jsem se.

„Nic moc,“ odpověděl vahýbavě.

Něco je špatně – napadlo mě.

„Edwarde, stalo se něco?“

„Ne, jenom jsem se o tebe bál,“ přitiskl si mě více k sobě. Asi jsem už vážně paranoidní. Každý den čekám, že sem nakráčí Aro se svými kumpány z Volterry a Edwarda mi odvlečou. Měla bych navštívit psychiatra, nebo se z toho zcvoknu.

„Máš hlad?“ Měla jsem, jak na jídlo, tak na něco jiného.

„Jako vlk,“ kývla jsem. Nasměroval mě do kuchyně, kde to neskutečně krásně vonělo. Esme se zase činila.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„Jeli na lov.“ Takže máme celý dům pro sebe. Zkoumavě jsem se dívala na stůl, jestli by vydržel.

„Milión za tvé myšlenky,“ pronesl svou obvyklou frázi.

„Nechtěj vědět,“ zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mi stoupá červeň do tváří.

„Myslím, že mi je to jasné, ten stůl to vydží, je celkem stabilní,“ prohlásil jen tak mimochodem. Zalapala jsem po dechu.

„Teda, Edwarde, na co ty nemyslíš,“ pokárala jsem ho naoko.

„Když jsem s tebou, tak jen na jedno,“ připustil. Pak použil svou upíří rychlost a já se najednou ocitla v jeho náruči.

„Čert vzal jídlo,“ zamumlala jsem a hladově se přisála na jeho rty. Věděla jsem, že se ho nebudu moci nikdy nabažit.

Edward mě vysadil na stůl a já ho objala nohama. Naše polibky se prohlubovaly a byly stále vášnivější. Cítila jsem, jak jeho ruce putují pod mou halenkou a hledají háčky na podprsence. Kromě svého srdce, jsem slyšela cinknout mikrovlnku, která nám ohlašovala, že jídlo je ohřáté. Edward mě nazvedl a najednou jsme nebyli v kuchyni, ale stáli v našem pokoji.

Začala jsem systematicky rozepínat jeden knoflíček po druhém, pak jsem se na to vykašlala a trhla. Edward se zachechtal. Knoflíčky se rozletěly a poskakovaly po podlaze.

„Máš pravdu, nač se zdržovat,“ promluvil a strhl ze mě halenku. Zvuk trhající látky ve mně podnítil ještě větší touhu. Vášeň zaplavovala celé mé tělo. Slyšela jsem své srdce, které bušilo tak silně, můj dech, který se chvěl vzdušením. Jeho ruce byly všude. Jedinou překážkou byly naše kalhoty.

Začala jsem zápasit s jeho páskem, sama sobě jsem se smála, nad svou neohrabaností, nad svou nervozitou. Něco bylo jinak. Věděla jsem to od chvíle, kdy mě Edward vysadil na stůl, ten pohled v jeho očích. Rychle jsem potřásla hlavou a zaplašila myšlenky, teď jsem chtěla dělat a myslet jen na tohle.

Za chvíli jsme stáli nazí, naše těla byla k sobě tak přitisknutá, že splývala v jedno.

„Postel,“ zamumlal Edward.

„Až pak,“ řekla jsem. Potřebovala jsem ho, chtěla jsem ho v sobě cítit. Chtěla jsem zapomenout na to, co mě před chvíli napadlo.

Vmžiku jsme leželi na podlaze a já cítila Edwardovu touhu. Pomalu a mučivě spojoval naše těla, myslela jsem, že se zblázním. Proto jsem mu vyšla vstříc. Naplnil mě celou, jeho vášeň mě překvapila, nebyl tak opatrný, jako vždy.

Po chvíli, když se naše těla chvěla předešlou vášní, jsme leželi tiše v objetí. Nebylo třeba slova. Jen jsme se na sebe dívali. Studovali jsme navzájem, každé zachvění v tváři, poslouchali každý nádech. Když začala být podlaha nepohodlná, Edward mě odnesl do postele, kde se touha rozhořela naplno znovu.

Když jsem o mnoho hodin později leželi propleteni jeden do druhého, svítalo. Přemáhala mě únava, ale chtěla jsem si vychutnat ještě pár minut, než upadnu do spánku.

„Miluji tě, nezapomeň,“ zašeptal. Proč bych měla zapomínat? Napadlo mě.

Něco je špatně, věděla jsem to. V tu chvíli mě únava zmohla...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Twilly

2)  Twilly (09.03.2011 20:25)

kde jsou písmenka? Tady chybí písmenka!!! Ksakru, kde jsou?
Al, skvělýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý

sfinga

1)  sfinga (09.03.2011 20:24)

OMG, něco je špatně, hodně moc špatně Mám strach, až se klepu Přiznej se příšero, co sis zase na ně vymyslela? Aúúúú, bojim, bojim

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek