Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/image.jpg

Líbanky a bad news...

Asi 15 +

 

 


 

Rozhlížela jsem se po luxusní koupelně ještě luxusnějšího hotelu v Paříži. Ano, vyrazili jsme na líbanky do Paříže – města lásky, jak sám poznamenal Edward. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a dodávala si odvahu. Sakra Bello, chováš se jako nějaká vykulená panna, nadávala jsem si v duchu. Přece jste se už milovali a bylo to dokonalé, vášnivé, něžné. Už jenom z těch vzpomínek jsem cítila vzrušení. Přesto jsem byla naprosot paralyzovaná stachem, že se něco pokazí. Co by sakra mělo pokazit? Edward se dokonale ovládá. Už se s tebou miloval, ty huso! No jo, jenže ne jako upír. Pane Bože! Ze mě bude ještě schizofrenik.

Jdu na to! Zavelela jsem si v ducho. Jojo, Bello, to je romantika jako prase. Koukala jsem na sebe, vypadala jsem skvěle. Alice s Quinn se vyřádily. Krajkové bílé negližé, které jsem měla na sobě a pod nimi kalhotky – jestli se tak dá nazývat ten titěrný hadříček, který více odhaloval, než zakrýval, vypadaly něžně a sexy.

„Bello? Jsi v pořádku?“ slyšela jsem jeho starostlivý hlas za dveřmi. Při nečekaném zvuku  jsem s sebou trhla a shodila karáč na vlasy.

„Nic mi není!“ volala jsem spěšně. Doufám, že sem nepřijde a nenajde mě tady polomrtvou strachy. Páni, to by nám ty líbanky začaly. „Už jdu!“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele. Potřebovala bych panáka na dodání kuráže. Co kdybych třeba vychlastala ústní vodu? Vážně jsem ji držela v ruce a pročítala její složení. Pak jsem ji odložila. Ne, ještě mi bude blbě. Nepotřebuju ho ještě pozvracet. Bude to dobrý. Já miluju jeho, on miluje mě. Jo. Mrkla jsem na sebe do zrcadla a vyšla ven z koupelny.

Po otevření dveří jsem strnula. Světlo bylo ztlumené a všude hořely svíčky. Hrála tichá nevtíravá hudba, atmosféra byla tak dokonalá, že se mi rozklepala kolena. Jen Edwarda jsem nikde neviděla. Dveře vedoucí na terasu byly otevřené a se závěsy si hrál větřík. Došla jsem až ke dveřím a pak jsem ho uviděla. Stál tam, opřený o zabrádlí a pozoroval  nádherné paronama. Noční osvětlernou Paříž. Jen matně jsem si uvědomovala, že to, co září za Edwardem, je osvětlená Eiffelova věž, měla jsem oči jen pro něj. Černé kalhory a nedbale zapnutá bílé košile. Všechny krásy světa vedle něj bledly. On byl ten dokonalý.

„Nádhera, že?“ slyšela jsem jeho hlas.

„Jo, nádhera,“ můj hlas byl najednou ochraptělý. Studovala jsem zadek, který se skrýval pod jeho kalhotami.

„Myslel jsem ten výhled Bello,“ napomenul mě se smíchem.

„Jo, já taky,“ řekla jsem. Najednou se otočil. Zepředu vypadal ještě lépe. Bože, tahle noc bude.. Aaaaa!

„Jsi nenapravitelná,“ najednou  byl u mě. Už jsem si zvykla na jeho přirozenou rychlost, tohle dělal vždycky. „Dáš si?“ zeptal se mě a podával mi skleničku šampaňského. S chutí jsem ji přijala a celou ji do sebe obrátila. Nevím, jestli to bylo jeho blízkostí nebo tou skleničkou, každopádně jsem byla omámená.

 

Chytila jsem ho za límeček jeho košile a přitáhla ho k sobě. Věděla jsem, že  pokud by nechtěl, nehnul by se ani o píď, nicméně naše rty se setkaly.

Hladově jsem se k němu přisála a rukama mu zajela do jeho vlasů. Cítila jsem, jak jeho ruce putují přes záda k mému zadečku a pak mě bez sebemenších potíží ladně zvednul. Obtočila jsem nohy kolem jeho pasu a Edward nás začal přemísťovat k dominantě ložnice – posteli.

Cítila jsem, jak se mi zkracuje dech a moje srdce buší jako zvon. Opatrně, aniž by mě přestal líbat, mě položil na postel. Rukama jsem se snažila najít knoflíčky od jeho košile a poslepu jsem mu je rozepínala.

Edward také nezahálel. Pomalounku mi začal stahovat ramínka košilky a každou další   část mého těla zlíbal. Jeho polibky ve mně rozpoutaly bouři. Každičký nerv v mém těle byl napnutý vzrušením a žádal stále víc a víc. Když jeho jazyk obroužil mou bradavku, zasténala jsem tak hlasitě, že to muselo být slyšet i v recepci. Bylo to, jako bych ho tím ještě více pobídla.

Jeho ruce, jeho ústa byla všude. Na mých ňadrech, na mém bříšku, zadečku, stehnech. Myslela jsem, že se tou rozkoší zblázním.

„Edwarde prosím,“ žádala jsem ho. Otevřela jsem oči a věděla, že mě hodlá slastně mučit ještě chvíli. Když jsem myslela, že už víc neunesu, se slastným vzdechem udělal to, po čem jsem nejvíce toužila. Spojil naše těla v jedno. Teď už to nebyla bouře. Byl to ničivý hurikán a my se ocitli v jeho středu. Stoupali jsme do závratných výšin, až nakonec přišel slastný vrchol.

Šerem pokoje zněl můj přerývavý dech ještě dlouho poté, co jsme skončili. Tulila jsem se v Edwardově náruči a vychutnávala si jeho vůni. Sem tam mě políbil na šíji a já pokaždé zapředla jako kočka, když ji drbete za ušima. Byla jsem zabalená do deky, aby mi nebyla zima. Jenže ve mně hořel žár, který se jen tak nedal uhasit. Jestli to tak půjde dál, nevystrčíme z pokoje nos. Co z pokoje, z postele. Otočila jsem se k Edwardovi a vyhledala jeho ústa. Byl čas pokračovat…

 

 


O dva dny později…

 

„Nemyslíš, že bychom měli z té postele vylézt a trochu se podívat po Paříži?“ nadhodil Edward. Nespokojeně jsem mu zamručela do ramene.

„Ale já tady mám všechno, co potřebuju, tebe, jídlo, pití…“ nechtěla jsem opustit náš ráj.

„Bello,“ zašeptal se smíchem. „To nechceš nic vidět? Nic zažít?“

„Já už zažila,“ narážela jsem na to, co jsme tady dělali před chvílí. Vlastně celé dva dny.

„Ty jsi prostopášnice,“ jemně mě pleskl přes zadeček.

„Domácí násilí, a tak brzy po svatbě?“ zvedla jsem obočí.

„A dost,“ jedním pohybem jsem se ocitla ve vzduchu. „Musíme opustit tenhle pokoj, taky tady musí uklidit, takže dneska strávíme den ve městě.“ Nespokojeně jsem mručela, ale bylo mi to houby platné. Vedl mě do koupelny, kde mi byla striktně nařízena sprcha, do které  se mi ho nepodařilo nalákat. Sakra…

 

O hodinu později jsme vcházeli to haly naprosto luxusního hotelu a míjeli hosty a udivené zaměstnance. Když jsme míjeli recepční, Edward potřásl hlavou a zacukaly mu koutky.

„Na co myslela?“ tahala jsem z něho.

„Nechtěj vědět,“ pošeptal mi a políbil mě do vlasů.

„Ale já chci,“ trvala jsem na svém. Edward pořád vrtěl hlavou, nicméně se mi z něj podařilo vytáhnout pravdu, než jsme prošli halou ke dveřím.

„Myslela na to, že by taky dva dny nevylezla z pokoje, kdyby mohla být v mé společnosti,“ pošeptal mi do ucha.  Hodila jsem nenávistným pohledem k recepci a dívka za pultem zčervenala. „Teď se bojí, že po ní skočíš,“ šeptal dál.

„Však není daleko od pravdy,“ zamumlala jsem, ale to už mě ovanul chladivý vzduch Paříských ulic.

„Tak kam to bude, madam?“ zeptal se mě Edward.

„No tak k Eiffelovce, no,“ zamumlala jsem.

„Tolik nadšení,“ zasmál se, mávl na taxi a plynulou francouzštinou vysvětloval řidiči, kam má jet.

Den venku se mi nakonec líbil. Prošli jsme se po nejznámějších místech, toulali se uličkami, nakukovali přes ramena pouličním umělcům, bylo to krásné. Edward mě vzal na oběd do jedné útulné hospůdky. Ale když se mi snažil namluvit, že mušle jsou delikatesní, poslala jsem ho bez okolků do háje. Za prvé, je to slizké, za druhé, vypadá to jako sopel. No fuj! Edward se mému tvrzení smál a číšník nad mojí objednávkou zakroutil očima. No tak jsem si ve francouzské hospůdce dala flák nefrancouzského masa s hranolkama. Narvala do sebe čokoládový dort a zalila velkým pressem. A co jako?

Když jsme dorazili na večer do hotelu, byla jsem unavená, ale ne tolik, abych si odepřela sladkou tečku v podobě Edwarda. Spokojeně jsem se k němu stulila.

„Fajn, vyhrála jsi, do konce líbánek už nepůjdeme nikam, zůstaneme tady,“ zašeptal mi do vlasů.

„Ale mě se dnešní výlet líbil,“ namítla jsem.

„Takže půjdeme zítra do opery?“ zeptal se.

„Když mi dáš prášky na spaní, abych nemusela tři hodiny poslouchat ječící matrónu, tak jo,“ odsekla jsem mu se smíchem. Cokoliv, jenom ne operu, prosím.

„Takže zůstaneme tady?“ nadhodil.

„Jo, neopustíme postel, teda pokoj,“ zavrtala jsem se mu do ramene a usnula jak špalek. Od té chvíle jsme Paříž viděli opravdu jenom z balkónu. Vlastně pak ještě cestou na letiště, ale to jsem byla moc unavená z předešlé noci, kdy jsme se s Paříží, tedy s pokojem, loučili.

 

 

*********************************

„Bello, ty celá záříš!“ přivítala mě Quinn druhý den po našem návratu. „Tak jaké byly líbánky? Co Paříž? Byli jste v Louvru? A co Moulin Rouge?“

„Paříž byla dobrá, líbánky byly excelentní,“ mrkla jsem na ni.

„Ale ale, že bychom zadělávali na malého Cullena?“ zeptala se.

„Víš, jaký na to má Edward názor,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Třeba ho jednou změní,“ nadhodila Quinn.

„Nemyslím si, dává sakra pozor, aby se něco takového nestalo,“ zamumala jsem.

„Cože?“

„Jen, že mi stačí malý Charlie,“ odpověděla jsem a začala cukrovat na druhého muže svého svého života – Charlieho Blacka.

Bylo to všechno tak krásné. Být vdaná za Edwarda a mít u sebe Quinn a miminko. Všichni včetně naší ztřeštěné Kiki jsme tvořili rodinu.

„Bello, musím ti něco říct,“ zamumala Quinn. Její výraz byl najednou tak vážný. Už to nebyla Quinn, rozjívená, věčně se smějící růžová panenka. Dospěla. Nevšimla jsem si toho, až teď.

„Nejste nemocní, nebo tak něco?“ vypálila jsem se ze sebe. Rychle jsem hledala jakékoliv viditelné příznaky, jak na Charliem, tak na Quinn. Kde zase běhá Jake? Potřebuju ho zkontrolovat.

„Víš, pojedeme do Forks,“ začala Quinn a Charlie zrovna zamával ručičkami.

„Kdy?“ zeptala jsem se a dělala na Charlieho cukrbliky.

„No asi za měsíc,“ připustila neochotně Quinn. Trochu mě to zarazilo, její chování bylo opravdu zvláštní a hlavně z ní dneska všechno lezlo jak z chlupaté deky.

„Tak ty mi odjedeš, ty mi odjedeš prďolko moje. Jak to bez tebe teta zvládne?“ šišlala jsem na Charlieho. „A kdy se zase vrátíte?“ zeptala jsem se.

„No, Bello, víš…“ její hlas se trochu třásl a když jsem se na ni podívala, viděla jsem, že má v očích slzy.

„Nevrátíte se, že?“ zašeptala jsem.

„Jde o to, že pokud bude Jake v dosahu upírů a bude se občas měnit, nezestárne, a to nechceme,“ odpověděla a začala vzlykat. Podívala jsem se na ni a Charlieho, Jake určitě vzal do zaječích.

„Jak jste rozhodli o tom, kdo mi to řekne?“ Slzy už mi tekly proudem po tvářích.

„Kámen, nůžky, papír. Já prohrála,“ špitla. I když mi bylo smutno, musela jsem se usmát. Vždycky když jsem si s Jakem o něco střihla, vyhrál. Přísahám, nevím, jak to dělal, ale pokaždé, naprosto pokaždé vyhrál – mizera jeden.

„To bude dobrý, máme telefony, ICQ, Skype, budeme se vídat tak. A myslím, že Alice určitě zahájí i nakupování přes videohovory, bude to zábava,“ postrčila jsem si Charlieho a objala objala Quinn.

„Mehebuestýkat,“ zafuněla mi do ramene.

„Mě taky,“ povzdechla jsem. A tak jsme tam seděly, objímaly se a malý Charlie mi spinkal v náručí. Bylo mu úplně putna, že se nad ním odvíjí takové drama. Pořád jsme se ujišťovaly, že budeme pořád v kontaktu a že Charlie určitě bude znát tetičku Bellu. Takle nás našel Jake.

„Jseš pěknej zmetek, Jaku, kamen, nůžky papír?“ zašermovala jsem mu před očima.

„Já tě mám taky rád, Bell,“ objal mě, a v tu chvíli jsem se už rozbrečela jako malé dítě.

 

„Co se ti stalo? Jsi v pořádku?“ ptal se mě Edward, když mě uviděl před domem. Opuchlé oči, zarudlé od pláče, ošudlaný nos od kapesníku a fleky hysterie na ksichtíku… Páni! Z fleku bych se sama se sebou rozvedla.

„Quinn, Jake a Charlie odjíždějí,“ začala jsem znovu natahovat.

„Takže už jí to řekli?“ vyjela z poza dveří Emmettova hlava.

„Vy jste to věděli?“ vyjekla jsem.

„Jasně, řekli nám to, když jste odjeli  sou…“ Edwardovo zacrčení utnulo jeho příval slov, Emmett se znovu nadechl a pokračoval, „odjeli prožívat vaši lásku do Paříže. Vážně nechápu, proč jste jeli tak daleko. Mohli jste se rovnou zavřít tady a…“

„Emmette!“ slyšela jsem Rosaliin ječák.

„Tak já padám,“ houkl a zdekoval se.

Edward se na mě ztrápeně díval. Zase jako by to byla jeho nálada – za všechno můžu já. Zabořila jsem mu svoji hlavu do hrudníku a on mě hladil ve vlasech.

„Víš, možná by Quinn mohla s Charliem občas přijet. Vím, že ti bude Jake chybět, ale je to dobrá volba, aby prožili život v klidu, bez zbytečných komplikací,“ promluvil.

„Já vím, ale bude mi po nich smutno,“ povzdechla jsem. „No a Alici budeme muset najít novou kamarádku na nákupy,“ zahihňala jsem se.

„Já to slyšela,“ ozýval se fistulkový hlas Alice z útrob domu. „Žádnou novou kamarádku nepotřebuju, už jednu mám, tebe, Bello!“

„Myslíš, že bychom se mohli odstěhovat někam, kde nás ta malá fúrie nenajde?“ zamumlala jsem zděšeně.

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  lucka (03.03.2011 13:24)

rychle další kapitolku jsem zvědavá jestli Edward změní názor na mimčo moc pěkná kapitola

4)  CAlen (03.03.2011 13:06)

:D

Twilly

3)  Twilly (03.03.2011 13:04)

Ženská, já tě miluju, víš to???? Ty tvoje postřehy... na jedné straně mohu s klidným svědomím říct, že se to vyplatilo - počkat si, ale na druhou stranu mám pocit, že byla volovina to sem napsat. Protože ty si to vždycky vemeš k srdíčku a přidáváš r-y-ch-l-o-s-t-í důchodce, který si jde pro injekci do ... no to si doplň sama :D

Každopádně černo-bíle oblečení a Edwardův zadek - hotovej epos, milování... uááááááááááááááááá. Krásné, krásné...tleskám

2)  Aalex (03.03.2011 12:44)

Hurá, nová kapitola. Čekání se vyplatilo. Je úžasná. Bez Quinn, Jaka a Charlieho bude smutno, ale tak nějak tuším, že by mohl být čas na promluvu o vlastním mimču... nebo o přeměně... No prostě každopádně jsem napnutá jak luk, co bude dál. Přála bych jim chvíli nerušeného obyčejného štěstí. I když s nakupovacím maniakem Alicí to pro Bellu zas tak růžové nebude. :D

lied

1)  lied (03.03.2011 12:41)

ach jo tak ona jim odjede s malým a Edward si musí dávat pozor taky by jednou nemusel.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still