Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/image.jpg

Plány a bolest...

31. kapitola

Od velkého třesku v podobě návštěvy Quinniny matky uběhlo pár dnů a naše životy se zaběhly do všední rutiny. Začala jsem zase pracovat v  nemocnici, kde jsem si nejprve vyslechla kázání od majorky. Nejdřív mi spílala, že jsem nechala školy, ale nakonec mě přivítala do sesterských řad. K mé spokojnosti jsem mohla zůstat na dětském oddělení.

Život se vrátil do zaběhnutých kolejí, jako by se nic nestalo, jako by to tak mělo být. Carlisle s Edwardem se věnovali doktorské práci, Quinn se učila vařit pod dohledem Esme -  po týdnu dokázala udělat vaječinu, aniž by ji spálila. Esme s ní měla svatou trpělivost. Rose sháněla dětské serepetičky a Alice prudila se svatbou.

Seděla jsem na sedačce, koukala na film a drbala Kiki pod bradou. Edward byl v nemocnici a já měla večer pro sebe. Vychutnávala jsem si klid, ze kterého mě vytrhlo cinkání klíčů.

„Edwarde?“ zkusila jsem.

„To jsem já,“ slyšela jsem hlas Alice, „říkala jsem si, že když máš večer pro sebe, tak probereme svatbu. Musíme plánovat! Vždyť zbývají jen tři měsíce!“ oznamovala mi, vcházejíc do obýváku s tunami katalogů šatů, bot, svatebních dekorací, kytek, dortů a podobně.

„Alice, dneska ne,“ vrtěla jsem hlavou.

„To už říkáš tři dny, musíme máknout. Kromě toho, Esme by nikdy nedovolila, aby se Edward ženil jen tak. Je to její a Carlisleův jediný syn,“ pronášela poučovacím tónem.

„To není pravda, mají Jaspera a Emmetta,“ namítla jsem.

„Jenže Edward je jejich…“

„Alice,“ zamračila jsem se.

„Já vím, jsme všichni jejich, ale, víš jak to myslím, všechno musí být dokonalé.“ Hodila katalogy na zem a posadila se vedle mě.

„Fajn,“ rezignovala jsem. „Kde začneme?“

„Jéžiš, tvoje nadšení je opravdu nakažlivé,“ zakoulela očima.

„Tak kde začneme?“

„Místo,“ navrhla.

„Rozhodně louka ve Forks, bude to tak blíž k Charliemu a mámě,“ navrhla jsem.

„Svatba venku? V dubnu? Zmrzneš,“ začala namítat.

„Takže tím jsme vyřešili tradici, že by měla mít nevěsta něco modrého,“ odsekla jsem.

„Dobře, Forks. Obřad by mohl být venku, koupíme pár těch takových tepelných lamp a hostina by mohla být v našem domě. Jednoduché, ale elegantní,“ kývala znalecky. „K oltáři by tě mohla doprovodit smyčcový kvartet.“

„Počkat, jaký kvartet?“

„No houslisti, bože, Bello, myslím, že s tebou bude práce,“ zavrtěla hlavou. Se mnou že bude práce? Já spíš budu mít práci s tvojí mrtvolou a vysvětlováním.

„Nechci houslisty, Rose by mohla hrát na klavír,“ navrhla jsem.

„Dobře,“ odkývla mi. „Datum a místo máme, teď šaty, boty, kdo tě povede?“

„Táta přeci,“ vyhrkla jsem. Najednou bylo v místnosti ticho. „Jake,“ zašeptala jsem. Alice zavřela svůj poznámkový bloček a zadívala se na mě.

„Myslíš, že bude moci Quinn lítat?“ zeptala jsem se, ale už jsem znala odpověď. „Fajn, svatba bude v domě u Edinburghu – v altánu.“ Přepadl mě tíživý pocit. Ten, kdo mě povede k oltáři, bude Jake, ne táta. Kdo rozptýlí moje nejistoty a vrtochy – když tady není ani máma? Povzdechla jsem si.

„Víš co, kašleme na to, dneska se budeme dívat na filmy, uděláme ti popkorn, nasypeme do misek všechny ty tvoje oblíbené hnusy, co papáš, a necháme ti donést zmrzlinu,“ navrhla. Za chvíli jsem byla obskládaná miskami a my koukali na Lásku nebeskou.

Byl to fajn večer.

 

***********************

„Unášíš mě do Edinburgu?“ ptala jsem se Edwarda, když jsme vyjeli z Londýna. Po dlouhé době jsme měli oba o víkendu volno. Alice mě neustále uháněla ohledně svatby a Quinn mě mučila svým kuchařským uměním.

„Myslel jsem, že budeš ráda, budeme po dlouhé době sami,“ odpověděl svým krásným hlasem, chytil mě za ruku a přitiskl si ji ke rtům. Podívala jsem se na zadní sedadlo, kde byla připásaná Kiki, která už spinkala, a pak zpátky na něj.

„Někdy mám pocit, že si tě nezasloužím,“ vrtěla jsem hlavou.

„Ten, kdo si tolik štěstí nezaslouží, jsem já,“ namítl. Tohle dělal vždycky. Pozorovala jsem mihotající se krajinu za okny auta.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když Edward sykl a protřel si spánky.

„Ne, jen mě… To nic,“ dál se věnoval řízení. Dívala jsem se na něj, jeho obličej byl divně  stažený, jako by ho něco bolelo. Může upíra něco bolet?

„Edwarde, určitě jsi v pořádku? Nemusíme nikam jezdit, zalezeme do postele, vyvěsíme telefon a budeme spolu,“ navrhla jsem.

„Jsem v pohodě,“ začal, ale pak se chytil za hlavu.

„Zastav!“ zakřičela jsem. K mému údivu to udělal. „Budu řídit, ale pojedme do domu tvých rodičů, Carlisle se na tebe podívá.“

„Bello, jsem jen unavený, to bude dobré.“

„Fajn, ale řídím,“ řekla jsem rozhodně.

„V tom můžu ustoupit.“ Vyměnili jsme si místa a pokračovali v našem výletu. „Na chvíli zavřu oči.“

Z na chvíli zavřu oči, se nakonec vyklubal spánek na celou cestu. Potichu jsem si pustila rádio a věnovala se řízení. Když jsme konečně dorazili na místo, Edward stále tvrdě spal. Vystoupila jsem a pustila ven Kiki.

„Edwarde,“ šeptala jsem mu ucha, „Už jsme tady. Edwade,“ pohladila jsem ho po tváři, měl ji podivně ledovou. O hodně více než obvykle. V autě jsem topila, to bude asi chladným vzduchem.

„To jsem spal celou cestu?“ divil se, když se konečně probudil.

„Byl jsi hodně unavený,“ krčila jsem rameny.

„Asi ano,“ připustil. „Projdi se s Kiki a já mezitím odnesu tašky do domu.“

„Dobře, miluju tě,“ políbila jsem ho.

„Já tebe víc,“ dal mi ještě pusu na nos, „a teď utíkej.“

„Kiki!“ zavolala jsem ji a vyrazily jsme.

 

 

**************************************

Byly jsme na procházce asi dvacet minut a já cítila, že mě začínají zábst nohy. Přivolala jsem to moje motovidlo a obě jsme se vydaly k domu. Začalo se šeřit, ale i tak jsem si všimla, že jsou hlavní dveře stále otevřené. Zrychlila jsem.

Hrudník se mi sevřel, co se mohlo stát? Tohle není normální. Ať je v pořádku, jen ať je v pořádku.

„Edwarde?“ vpadla jsem do domu. Začala se mě zmocňovat panika. Díky té události s Kevinem jsem se lehce rozrušila. Stačilo málo, někdo se o chvíli opozdil, neobvyklý zvuk v bytě a zmocňovala se mě panika.

„Edwarde?“ křičela jsem, a pak jsem ho viděla. Ležel na podlaze, v nepřirozené křeči, držel se za hlavu. „Co ti je? Slyšíš mě?“ skláněla jsem nad ním. Srdce mi bilo jako splašené. Rychle jsem se rozhlížela po jiné osobě, teda spíše upírovi, který by mu tu bolest působil. Nikde nikdo nebyl. Co se tady děje? „Edwarde?“ dostala jsem ze sebe plačtivě.

„Hlava,“ zašeptal. Viděla jsem, že zatíná zuby. Začala jsem prohledávat kapsy, snažila jsem se najít telefon, abych zavolala záchranku. Ale co jim řeknu? Můj přítel poloupír najednou trpí pořádnou migrénou? Carlisle – napadlo mě.

Dívala jsem se na Edward, který se svíjel v agónii, a přes slzy jsem vytáčela Carlisleovo číslo. Zvedl to okamžitě, jako by to čekal.

„Jsme na cestě, Alice to viděla, drž se od něj dál, Bello,“ poručil mi. Jak dál? Proč? Ne, nenechám ho tady. Kiki vedle mě seděla a kňučela, věděla, že se děje něco špatného, něco temného.

Edward se stále svíjel v křeči, ruce měl zaklesnuté do svých vlasů, klouby mu prostupovaly kůží. Věděla jsem,  že trpí, a nedokázala jsem mu pomoci. Chytila jsem jeho obličej pevně do dlaní.

„Edwarde! Otevři oči, podívej se na mě. Slyšíš! Edwarde! Otevři oči! Okamžitě! Vážně se naštvu! Otevři ty zatracené oči!“ Křičela jsem na něj a intenzita mého hlasu nabyla takových rozměrů, že mi přeskakoval. Pootevřel oči. „Výborně,“ pochválila jsem ho. „Musíš mi pomoci, potřebuju tě dostat na pohovku, pomůžeš mi, ano?“

Bylo na něm vidět, že se snaží soustředit na něco jiného než na bolest.

„Soustřeď se na můj hlas, ten je nejdůležitější, rozumíš mi?“ jemné kývnutí mi naznačilo, že ano. „Tak jdeme.“

Po chvilce zápasení se jeho tělo svezlo na pohovku. Položila jsem mu ruku na čelo, které měl podivně chladné. Když na chvíli otevřel oči, lekla jsem se. Měl je celé podlité krví. Snažila jsem se zachovat klid.

„Musíš pryč,“ nabádal mě.

„Ani mě nehne,“ vrtěla jsem hlavou.

„Prosím,“ žadonil.

„Ne,“ vrtěla jsem hlavou.  Znovu s sebou začal svíjet v záchvatu agónie. Seděla jsem vedle něj a dívala se, jak trpí. Po tvářích mi stékaly slzy strachu a beznaděje. Pokud se mu něco stane… Ani jsem se na to nemohla myslet.

Počítala jsem každou minutu. Každá vteřina se zdála být nekonečná, chodila jsem kolem pohovky a dívala se na něj. Jeho tělo bylo v neustálé křeči, ticho v domě protínaly jeho výkřiky. Nelidské, srdcervoucí…

 

***********************

Slibovala jsem Bohu, komukoliv, kdo má tohle na svědomí, že udělám cokoliv, cokoliv, jen když bude v pořádku. Čekání se zdálo být nekonečné, ale věděla jsem, že Carlisle a ostatní tady už budou každou chvíli.

Edwardovy docházely síly. Skoro už nekřičel, jen ležel a trhal sebou. Hladila jsem ho po tváři a snažila se mu šeptat slova útěchy. Zdálo se mi, že ho můj hlas uklidňuje, a tak jsem mluvila. O naší budoucí svatbě, o tom, jak se těším, až pojedeme na líbánky. O tom, jak mě Alice neustále bombarduje dotazy, jestli má být barva sladěná do zelena nebo ruda. Že je mi to v podstatě jedno, že chci jenom, aby tam stál a čekal, až půjdu tou uličkou. Že jestli mi  chtěl na tenhle víkend přichystat překvapení, tak že se mu to povedlo, protože  tohle jsem nečekala. A že ho moc miluju, tak ať se zvedne a půjdeme do postele.

„Prosím, prosím tě, vzbuď se, prosím,“ žebrala jsem, Ale on jen ležel a občas sebou trhl. Jeho tvář byla neustále stažená v bolestivé masce.

Pečlivě jsem sledoval každý jeho nádech. Ani jsem si nevšimla, že někdo vstoupil do domu, dokud mě nechytily studené ruce a netáhly mě pryč.

„Ne! Musím být s ním,“ plakala jsem. Byli tady. Byli tady všichni. Emmett mě pevně držel, nevzpírala jsem se, věděla jsem, že nemám šanci.

Carlisle se skláněl nad Edwardem, jeho tvář byla zachmuřená. Alice stála vedle něho, její snaha zahlédnou jeho budoucnost byla více než jasná a její zachmuřená tvář mluvila za vše.

„Ne…“ vrtěla jsem hlavou.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptal se mě zčista jasna Carlisle. Dívala jsem se skrz něj, nedokázala jsem se soustředit na ta slova. „Jak dlouho, Bello?“ zeptal se znovu. V mžiku byl u mě a zatřásl mnou, to mě probralo z letargie.

„Asi čtyři hodiny, nebyla  jsem u toho. Cestou si stěžoval, že ho bolí hlava. Pak jsme přijeli a on mě poslal na procházku s Kiki, když jsem se vrátila, našla jsem ho takhle,“ šeptala jsem a bezmocně pohodila rukama.

„Toho jsem se bál,“ odpověděl a promnul si čelo.

„Co se děje?“ ptala jsem se.

„Jaspere, odnes ho do ložnice, Bella k němu od teď nesmí, mohl by jí ublížit, Esme, tady máš klíče, odvez s Rosalie Bellu a Kiki někam pryč, neříkej kam, věděl by to,“ začal udílet rozkazy.

„Co se to sakra děje?“ ječela jsem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Jasper a Emmett už s Edwardem mířili pryč, Esme mě chytala kolem ramen a snažila se mě odvést.

„Může mi někdo vysvětlit, proč muž, kterého miluju a který má být nesmrtelný, leží v bezvědomí v mučivých bolestech?“ můj hlas vibroval v tónině, za kterou by se nemusela stydět ani sopranistka národní opery.

„Protože zřejmě umírá,“ slyšela jsem odpověď Carlislela. V tu chvíli se zastavil čas, neuměla jsem se nadechnout, nedokázala jsem se pohnout, necítila jsem nic. Dívala jsem se na Carlislela a snažila se pochopit smysl jeho slov.

„To je absurdní! Nemůže umřít, je nesmrtelný!“ vykřikla jsem. Slyšela jsem, jak za mnou Esme štká, nechtěla jsem se na ni otočit, výraz v její tváři by jen potvrdil pravdivost Carlisleových slov.

„Bello, on se mění v upíra, je to vzácné. Osobně vím jen asi o pěti případech, které se staly za dob mé existence, a žádný to nepřežil,“ vrtěl hlavou.

„Musí být nějaká možnost,“ špitla jsem.

„Žádná není,“ vrtěl hlavou.

 

 


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

semiska

15)  semiska (29.11.2010 00:50)

Nééééééééééééééééééé!!!!!:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( On nesmí umřít, prostě nesmí! Proč? Neumře, že ne? TO bys nám, čtenářkám, neudělala, viď? Přežije to, že jo? Honem další kapitolku nebo dostanu úplné zatmění srdce...
Krásně napsané, honem šupito presto další kapitolku!

Dennniii

14)  Dennniii (29.11.2010 00:43)

Tohle je týrání, víš vůbec jak jsem teď vyděšená. Co nám to proboha děláš, to se prostě nesmí stát, nesmí umřít!!!! Proč vždycky, když se věci zlepší, přijde ještě větší a hlubší rána. :'-( :'-( :'-( Jen doufám, že tahle povídka zkončí happy endem. Prosím, prosím, prosím hlavně ať to přežije.
Jinak kapitolka byla perfektní, nádherně napsaná, ale ten konec ten je na
Mc se těším na další

Lenka326

13)  Lenka326 (29.11.2010 00:38)

Ježíši Kriste!!! Tohle ne, takový hnusný zvrat, to se nesmí stát, to si nikdo nezaslouží. Edward, takové zlatíčko, prostě bude první, kdo proměnu přežije a basta! A Bella? To nepřežije - máma, jen nedávno táta a teď její životní láska? To by nezvládl nikdo, prosím, nenechej je trpět, Bellu, Cullenovi, Quinn a Jacoba, tohle se prostě nesmí stát.
Jinak samozřejmě nádherná kapitolka, jako vždy

SarkaS

12)  SarkaS (29.11.2010 00:12)

Ježiš!!! Napadlo mě, že se mění v upíra, ale rozhodně ne, že by to neměl přežít! Co to té chudince děláš? Samá katastrofa a pokaždé když to vypadá, že se to zlepší, přijdeš s další a horší než předchozí... Kam ty na to týrání chodíš?

11)  Leni (28.11.2010 23:48)

:( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Takové šoky!!

Nosska

10)  Nosska (28.11.2010 23:30)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Nééééééééééé, to se nesmí stát.

Silvaren

9)  Silvaren (28.11.2010 23:07)

No to snad... ááááááá Bože, chudák Bella, Edward, prostě všichni! To přece neuděláš. Po tom všem, co mají za sebou, (a co máš na svědomí) jim TOHLE přece neuděláš. Teď už měli být jen šťastní. CHJO!!!

8)  Ashley (28.11.2010 22:57)

bože můj, to nemůžeš! koukej ho nějak uzdravit!!! a doufám, že so tam nebudeš selážovat moc dlouho!!!

7)  kytka (28.11.2010 22:56)

Ježíši, slib mi, že ho nenecháš umřít. Po tom všem, to nemůžeš!!!!:'-( :'-( :'-(

Hanetka

6)  Hanetka (28.11.2010 22:53)

Al, kočko, ahoj! Kde vězíš? Na ICQ se ani neukážeš... jak jde psaní?

tessa

5)  tessa (28.11.2010 22:46)

Teda Al,

asi tě vyhlásím, jako mistrně useknutých konců. Tohle nám přece neuděláš! Tohle nesmíš udělat a jestli to uděláš, tak si mě nepřej !

Kapitolka byla naprosto bez chyby a já netrpěli čekám na další díleček! Ovšem, doufám, že to Edík přežije, jinak splním své výhružičky. :'-( :'-( :'-(

Twilly

4)  Twilly (28.11.2010 22:44)

Úžasný zvrat ... dej naberá na intenzite ... jediné čo ti zostáva (aby sme ťa neumorili k smrti), je rýchle pokračovať ... ja som veeeeeeeeľmi spokojná ... a napätá ako guma z gatiek

3)  bellla87 (28.11.2010 22:42)

To ..to..to akože nemyslíš vážne dúfam! to čo je! ako on musí žiť, musí, on proste musí žiť! prosiiiim ! :( :( :(

2)  Lejla (28.11.2010 22:35)

Ne, ne ,ne tohle přece není možné tohle to jí neuděláš prosim, prosim at´je z něj upír, jen že bude žít. Skvělý dílek

1)  gabina (28.11.2010 22:23)

No to snáď nie urýchlene ho vylieč ... prosíím

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek