27.10.2010 [19:15], Alrobell, Povídky na pokračování, komentováno 22×, zobrazeno 5938×

O co tady sakra jde...

27. kapitola

S rozechvělými prsty jsem otevírala obálku. Srdce mi bušilo a žaludek jsem měla stažený strachy. Když se mi konečně podařilo dopis vytáhnout, vyklouzl mi z ruky a zalétl pod postel. To už toho na mě bylo moc a začaly mi téct slzy. Šla jsem na všechny čtyři a začala se soukat pod postel. Jakmile jsem se vyhrabala, zůstala jsem sedět na zemi a četla.

Už při prvním řádku jsem se zarazila a díky zvednutému obočí se mi vytvořila na čele vráska.

Hmmm.

Zvedla jsem se a začala se oblékat. Jenže co? Znovu jsem došla k dopisu, protože jsem si ho potřebovala přečíst ještě jednou.  Zatřepala jsem hlavou, jako by mi to mělo pomoc utřídit myšlenky. Rychle jsem se převlékla z županu do jeanů, bleděmodré mikiny a vydala se dolů. Všude v domě bylo rozsvíceno, šla jsem pomalu, protože jsem čekala, že na mě vyskočí zpoza rohu. Jakmile jsem byla v hale, na stolku u dveří jsem si všimla dalšího dopisu.

Tentokrát moje prsty nebyly roztřesené, ale nedočkavě trhaly obálku. Ráda bych věděla, co si to tady vymyslel. Až se mi dostane pod ruku, roztrhnu ho jako hada. Málem jsem měla infarkt! Za tohle mi bude muset koupit minimálně kýbl čokoládové zmrzliny, jeden čokoládový dort, podívat se mnou na Lásku nebeskou – ten film znám sice nazpaměť a dialogy už předříkávám, ale stejně ho miluji, myslím ten film. Edwarda mám momentálně chuť zatlouct do země.

Vyjdi ven, světlo tě dovede až ke mně, miluji tě. Edward

To mám jako jít do té kosy? A co to píše o tom světle? Vždyť venku je tma jako v pytli. A to se mám jako lamcat v tom sněhu? Natáhla jsem na sebe bundu a vydala se do té šílené kosy. Jakmile jsem otevřela dveře, strnula jsem.

hudba

Ode dveří byla odházená cestička, lemovaná zapálenými svíčkami, nechápavě jsem se po ni pustila. My máme dneska výročí? Ale čeho? Ne, to je blbost.

Svíčky mě zavedly až k altánu, který byl osvětlený stejně jako při naší první noci. Slyšela jsem hrát hudbu, ale Edwarda nebylo nikde vidět. Stála jsem uprostřed a snažila se ho najít.

„Edwarde?“ zašeptala jsem.

„Bála ses?“ cítila jsem jeho teplý dech na svém ušním lalůčku.

„Ani nevíš jak,“ otočila jsem se k němu, abych mohla začít vrhat hromy blesky, ale co jsem uviděla, mě zastavilo. Stál tam s kyticí bílých lilií. Doprdele, já věděla, že jsem zapomněla na nějaké naše výročí. Ale jaké? První rande, polibek, první noc? Už to mám, uhraju to na to, že jsem byla postřelená! Ne, to je blbost, prostě řeknu, že jsem na to zapomněla a bude to.

„Ehmmm, když já… když já pro tebe nic nemám,“ dostala jsem ze sebe a Edward se zatvářil ohromeně. No tak jsem zapomněla no. „Moc mě to mrzí, vážně jsem zapomněla,“ krčila jsem rameny. Tohle jsem vážně posrala.

„Proč bys mi měla něco dávat?“ zeptal se nechápavě Edward. Co se tak blbě ptá, vždyť máme výročí, nebo ne?

„Máme výročí?“ zašeptala jsem se nejistě.

„My máme výročí?“ vyhrkl a pak vypadalo, že pátrá v paměti.

„Proč jinak toto?“ zeptala jsem se, rozhodila teatrálně rukama. Na co hudba, osvětlení… na tom stole je čokoládová zmrzlina?

„Chtěl jsem, aby to bylo speciální,“ díval se na mě. A co jako?

„Chtěl jsem to udělat už dávno, Bello, ale pak se stalo to s Charliem, pak Kevin…“ odmlčel. Co jako chtěl udělat už dávno? Dát mi kytku?

Až když klesl na kolena, tak mi to tak nějak začalo docházet.

„Bello, jsi pro mě všechno na světě. S tebou svítí slunce více, lépe se mi dýchá. S tebou se cítím celý. Miluji tě víc než svůj život. Dokud jsem tě nepoznal, jen jsem přežíval. Proto se tě ptám, Isabell Marie Swan, zdali mi prokážeš tu čest, uděláš mě nejšťastnějším mužem pod sluncem a vezmeš si mě?“ dokončil svůj monolog. Vdát se?

„Asi budu potřebovat trochu času na rozmyšlenou,“ řekla jsem, ale jakmile jsem viděla jeho zklamaný výraz, okamžitě jsem vykřikla: „Dělám si srandu, to víš, že ano!“ a skočila jsem mu kolem krku.

„Ty si ale potvůrka,“ políbil mě.

„Hele, neurážej, nebo ti můj snoubenec nakope zadek,“ zahrozila jsem mu. „Mimochodem, málem jsem měla infarkt! Bála jsem se, že jsi zmizel!“

„Tebe bych nikdy neopustil,“ vrtěl hlavou. „Chce vidět prstýnek?“

„Ty ho už máš?“ zeptala jsem se vyjeveně, myslela jsem, že šlo o spontánní nápad.

„Už nějakou dobu,“ přiznal a vytáhl sametovou krabičku. Když ji otevřel, zalapala jsem po dechu. Prstýnek byl nádherný.

„Líbí? Jestli ne, můžeme ho vyměnit. Někdy je to fakt k zlosti, že nemohu slyšet tvé myšlenky, Bello,“ oslovil mě.

„Chceš vědět, co si říkám v duchu?“ zeptala jsem se a on přikývl.

„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ zařvala jsem nadšeně. „Je nádherný, žádné změny, je nejlepší, nejkrásnější, ne ne ne, je dokonalý,“ pěla jsem ódy na svůj zásnubní prstýnek. Můj hlahol ztichl v okamžiku, kdy přisál své rty na mé.  V polibku chytil mou ruku a prstýnek mi nasadil. Padl jako ulitý. Pak jsem se začala klepat zimou a bylo po romantice, proto mě chytil a nesl do domu. V půlce cesty jsem si vzpomněla na zmrzlinu a tak jsme se pro ni smíchem vraceli. Tu noc jsem se ještě několikrát třásla – vášní a rozpouštějící se čokoládovou zmrzlinou na mém těle. Každopádně, to bylo velice příjemné.

****************

„Měli bychom vstávat,“ šeptal Edward a líbal mě na nahá ramena. Komu by se chtělo z vyhřáté postele, ve které máte toho nejkrásnějšího chlapa na celém světě? Mě určitě ne, ale protože miluji Vánoce, začala jsem se z ní štrachat.

„Vypadám jinak?“ zeptala jsem se, moje oči byly upřeny na zásnubní prstýnek, na který jsem hned dýchla a otírala si ho o tričko. Musí se jak se patří blýskat, tímto činem se mi zase povedlo Edwarda rozesmát.

„Vypadáš úchvatněji, než kdykoliv předtím.“ Byl tak milý. Počkat! Jak to jako myslel? Že jsem před tím nebyla úchvatná? Než jsem  ovšem stačila něco namítnout a pěkně mu to vytmavit, byli jsme v autě a jeli nakupovat dárky.

Během nákupů jsme se rozdělili, já s výmluvou, že jdu koupit dárek Quinn pro prtě a Edward zase pro Emmetta. Ve skutečnosti jsme kupovali dáreček sobě navzájem, jenže… co koupit člověku – pardon poloupírovi, který má všechno, co si může přát? Byl to celkem zapeklitý oříšek. A pak mě to napadlo. Jenže kde to sehnat? Tady to určitě nemají.  Ostatní by měli přijet zítra, poznamená, že si vezmu na pomoc Alici. Rychle jsem vzala telefon z kabelky a vytáčela její číslo.

„Ahoj!“ zakřičela na mě tak hlasitě, že jsem si musela dát telefon od ucha.

„Ahoj, Alice, potřebuju tvoji pomoc, kdy zítra přijedete?“ zeptala jsem se.

„Asi někdy k odpoledni, proč?“ zeptala se.

„Potřebuju, abys se mnou zajela pro dárek pro Edwarda.“

„A co by to mělo být?“ zeptala se.

„To se dozvíš až zítra,“ měla jsem sto chutí vypláznout na telefon jazyk.

„Ty jsi hrozná!“ zapištěla.

„A ty zase milá, pápá,“ zaklapla jsem telefon. Tak a teď v tom mumraji musím najít Edwarda.  Prodírala jsem se davem lidí a rozhlížela se kolem sebe. Konečně jsem ho uviděla, i v tak velkém davu vyčníval svou krásou. Samozřejmě měl kolem sebe zase spousty fanynek – myslím tím slepic. Moje nálada momentálně klesala na bod mrazu. Začala jsem si razit cestu davem směrem k němu. Když jsem byla na doslech, slyšela jsem, jak jim říká:

„Je mi líto, jsem šťastně zasnoubený.“ Má štěstí.

„Můžeme? Ještě musíme nakoupit pro miminko,“ řekla jsem a rukou, na které byl navlečen prstýnek, jsem si začala pečlivě upravovat šál. Slepice si mě změřili pohledem a sklouzly od prstenu k mému břichu. Klidně ať si myslí, že jsme těhotní, mě to nese-nevadí.

„A co chceš našemu chlapečkovi koupit?“ zeptal se Edward s úsměvem. V tu chvíli ty slepice povzdechly.

„To ještě nevím,“ chytla jsem ho za ruku a odváděla ho pryč.

„Sluší ti, když žárlíš,“ šeptal mi do ucha. Já a žárlit?

„Ale prosimtebe,“ pleskla jsem ho přes hrudník.

„Jsem hotová,“ prohlásila jsem a pleskla sebou na pohovku ve společenském salónu poté, co jsme snad vykoupili celý obchoďák. Edwardovo auto bylo zasypáno dárkovými balíčky od podvozku až po střechu. Ještě, že jsme nekoupili Emmettovi tu obří televizi, to bych už šla domů fakt pěšky.

„Já taky,“ lupl si Edward vedle mě.

„Myslíš, že tyhle Vánoce přežijeme?“

„No, Esme říkala, že bude Alici krotit, ale jakmile zmerčí prsten,“ pohladil mě po ruce, „předpokládám, že nastane mela a Alice tě udusí katalogy o svatbě.“

„Nestraš, nebo ti uteču,“ zahrozila jsem mu. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se, ale poté, co mě chytil do náruče a odnesl do ložnice, dostala jsem ze sebe jen jediné.

„Aha."

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  sfinga (27.10.2010 19:24)

Já to tušila, že ji chce požádat o ruku
Ale teď mi bude hlavou vrtat jiná otázka... Co chce dát Edwardovi pod stromeček?
Doufám, že se to hodně brzy dozvím, že jóó
Děkuju za tuhle krásnou romantiku a ještě něco... to jak si Bella oblýskává prstýnek o tričko, bylo víc než jen úsměvné.

«   1 2