Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/images.jpg

Nemocnice, útěk, šok...

26. kapitola

 

„Já mám vážně nohy a můžu jít pěšky,“ utrhovala jsem se na Alexe, který přijel s kolečkovým křeslem.

„Vnitřní předpisy, vždyť to znáš, Bello,“ vrtěl hlavou Alex a poklepal na křeslo. Kde je doprkýnka Edward, ten by mě tak nemučil.

„Nesnáším tě,“ procedila jsem skrz zuby.

„Páni, budeš mi tolik chybět, škoda, že jedeš už domů,“ pronesl ironicky Alex. „Jsi ta nejhorší pacientka, co znám,“ dodal. Aby se nepotento, no tak už mě nebavilo ležet – chtěla jsem se trochu projít, tak jsem si vzala stojan na kanylu a šla. To vám byl poprask. Když mě viděla majorka, málem omdlela a Alex s Edwardem mě chytli u výtahu a odvedli přes protesty zpět do pokoje. Pak jsem dostala kapky, že prý jsem hazardérka a ještě jednou, tak mě přivážou popruhy k posteli. Aby dodali svým slovům váhu, nechali si je přinést. To nebyla rekonvalescence, ale obyčejná šikana!

„Jdu po svých,“ trvala jsem na svém.

„Takže nejdeš nikam,“ opřel se Alex o dveře. Sedla jsem si zpátky na postel, asi jsem se pohla moc rychle, protože mi v ráně zaškubalo. Sykla jsem.

„Vidíš, já ti to říkal, vyhrň si triko,“ hnal se ke mně Alex.

„Vyhrň si svoje, je to tvoje vina!“ obvinila jsem ho. Alex si v klidu vyhrnul triko a já měla pohled na jeho břišáky z první řady.

„Teď jsi na řadě ty,“ řekl klidně. Byla jsem natolik v šoku, že jsem ani nevnímala, že mě prohlídl, když usoudil, že je vše v pořádku, poklepal znovu na křeslo. „Jestli si nesedneš, řeknu Edwardovi, že sykáš bolestí a že nejsi tak v pohodě, jak se tváříš, a ty tu budeš muset zůstat ještě týden.“

„Vyděrači jeden hnusný, zmetku jeden chirurgický, pako jedno střelený,“ chrlila jsem nadávky a sedala do toho pitomého křesla, aby mě pán mohl slavnostně vyvézt z nemocnice. Dá se takové vydírání ohlásit na policii? Pořád mě kontrolují a to mi stehy už vytáhli včera. Jsem v pohodě, jen mě to občas trochu zabolí.

„Hodná holka,“ pohladil mě po vlasech a vyjel z pokoje.

„Pitomečku!“

„Taky tě mám rád,“ zašeptal mi do ucha. Je to vážně pako, ale já ho mám ráda. Měla bych mu být vděčná, vždyť mi prakticky zachránil život, ale v tuhle chvíli jsem ho chtěla pořádně nakopnout do zadku.

„Už jede!“ slyšela jsem hlas Julie. Ale ne, co zase vymysleli? Vyjeli jsme zpoza rohu a byli tam všichni. Všichni, co se o mě starali, moji spolupracovníci, kamarádi, moje rodina a samozřejmě Edward.

„Jsme rádi, že už je ti lépe,“ přihnala se ke mně majorka s kytkou. V překladu – konečně, že už jedeš, kdybychom tady měli více takových pacientů, byla by nemocnice vzhůru nohama.

„Děkuju,“ špitla jsem a regulérně se rozbrečela.

 

************************

 

 

Seděla jsem v autě a těšila se domů. Můj pohled byl upřený na Edwarda, který spíše sledoval mě než provoz. Možná bych měla ječet, ale stoprocentně jsem mu důvěřovala. Těšila jsem se na naši postel, na jeho objetí v noci, na Kiki. Edward mě chytil za ruku a přitiskl si ji ke rtům. A pak jsem si toho všimla, odbočili jsme špatně, tudy se nejde k nám. Zmateně jsem se podívala na Edwarda. Že by blbě odbočil? To je pitomost, on nedělá chyby. A pak mi to došlo.

„My nejedeme domů?“ zeptala jsem se.

„Bello, ještě tak týden musíš být v naprostém klidu.“ Laicky řečeno, budu mít za prdelí sedm upírů. „Quinn teď taky bydlí u nás, Carlisle ji chce mít pod neustálým dohledem,“ kýval hlavou.

„Ale,“ začala jsem.

„Žádné ale, Bello. Málem jsem tě ztratil a už to nehodlám zažít znovu. Když jsem tě tam viděl, skoro mrtvou…“ viděla jsem, jak pevně sevřel čelist. Bylo mi jasné, že to nebyla procházka růžovým sadem. „Už to nechci zažít znovu, kdybys…“ hlas se mu zlomil. „Nezvládl bych to, málem jsem zešílel, přemýšlel jsem, jak to skončit, jak se mám zbavit té bolesti, nemohl jsem se nadechnout, nemohl jsem myslet, nemohl jsem nic. Jediné, co mě udrželo při životě, byl tlukot tvého srdce.“

„Už je to v pořádku, je mi fajn. Miluju tě. A kdyby se mi náhodou něco někdy ještě stalo, chci, aby si mě proměnil, abys neváhal, nechci být bez tebe,“ snažila jsem se ho utišit. Držel to v sobě dlouho. Vlastně celou tu dobu.

„Víš co?“ zeptal se a najednou otočil auto do protisměru.

„Co?“ nechápala jsem.

„Uvidíš,“ usmál se.

„Kam jedeme?“

Jen zavrtěl hlavou. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby mi to vyklopil, ale nedal se. Když mu zazvonil telefon, odpovídal jen – ano, ne a nakonec – jsi nejlepší, Alice. Tak to by mně fakt zajímalo, co zase vymysleli. Snažila jsem se poznat podle směrovek, kam jedeme, jenže jsem po chvilce usnula.

„Miláčku vstávej, už jsme tady,“ šeptal mi do ucha milovaný hlas.

„Ještě chvilku, prosila jsem.

„Je tam krásná postel, kde budeme oba.“

„Hmmm.“

„Tak to uděláme jinak.“ Slyšela jsem, pak mi odepnul pás, já se ocitla ve vzduchu, chvilku byla zima a pak zase teplo. Potom už jen vím, že tam někdo mluvil a znovu jsem usnula.

 

 

*********************


Ležela jsem na posteli v objetí Edwarda. Věděla jsem, že je to on, poznala jsem ho podle jeho krásné vůně. Více jsem se k němu přitulila. Pevně mě k sobě přivinul a já se cítila šťastná, milovaná, v bezpečí. Začala jsem otevírat oči – do prkýnka, kde to jsme? Rozhlížela jsem se po místnosti. Tohle nebyl dům Carlislela a Esme, ani náš byt, nepodobalo se to hotelovému pokoji. Nádherná, určitě ručně vyřezávaná postel s nebesy, krb, ve kterém ještě dohoříval oheň. Byla jsem naprosto zmatená. Na krbu byly položené hodiny na, kterých se právě začala točit baletka, protože odbíjely celou… a pak mi to došlo.

Ne-e!

Jemně jsem se vyprostila z Edwardova objetí a opatrně se vydala k oknu. Srdce mi bilo jako o závod. Opravdu jsme tady?  Trochu jsem v duchu nadávala, protože podlaha studila jako blázen, ale jakmile jsem došla k oknu a roztáhla závěsy, zalapal jsem po dechu.

„Vážně jsme tady!“ vyjekla jsem a dívala se na zasněženou zahradu, které vévodil altán, kde jsme se s Edwardem poprvé milovali.

„Překvapení,“ zašeptal mi Edward do ucha a objal mě.

„Ale jak?“

„Alice to má pod palcem, vlastně se jí tady minule tak líbilo, že to koupila,“ odpověděl mi Edward. Ona koupila hrad? Teda ten nejkrásnější a nejkouzelnější dům? To je pako! Romantické pako! Já ji miluju, normálně si ji zarámuju a vystavím v obýváku.

„V zimě je to tady krásnější než v létě,“ moje oči byly stále upřené z okna a sledovaly tu nádheru. Všechno bylo pokryto sněhem, tak čisté, tak daleko od lidí.

„Strávíme tady celé Vánoce,“ promluvil Edward a jeho dech mi v bříšku začal rozdmýchávat oheň.

„Sami?“ na jednu stranu bych byla ráda, na druhou, tohle budou naše první Vánoce, které oslavíme jako rodina.

„Neboj, všichni přijedou za dva dny. Dokonce i Quinn s Jacobem,“ odpovídal mi hned Edward.

„Kiki se tady bude líbit,“ řekla jsem se smíchem.

„To ano. A teď slečno Swanová, co byste řekla na to, kdybychom se vrátili zpět do vyhřáté postele?“ nechal viset slova ve vzduchu.

„Hmmm, počkej?“ zauvažovala jsem, trochu na mě vytřeštil oči. „Jsem jenom vaše, můj pane,“ zamrkala jsem na něj spíše směšně než svůdně řasami.

„Ty moje štěstíčko,“ vzal mě do náruče a odnášel na tu nádhernou postel, kterou si určitě taky pořídíme domů.

Edward mě pomalounku svlékal, což bylo celkem snadné, protože jsem na sobě měla pouze tričko a spodní prádlo. Každý kousek mé obnažené kůže mi pokrýval polibky a rozdmýchával tak zažehnutý oheň.

Když jsme byli oba nazí, upřeně se na mě chvíli díval. Měla jsem pocit, že mi vidí do všech koutů mé duše. Hladili jsme se, líbali se. Ovládala nás vášeň, chtíč. Oba jsme si uvědomili, že tohle už nemuselo být. Touha nás naprosto ovládla. Milovali jsme se divoce, jako bychom se báli, že je to naposled. Všechen strach z posledních dní, všechny emoce posilovaly naši vášeň.

Později jsme leželi jeden druhému v náruči, zvedla jsem k němu hlavu a on mě políbil. V tu chvíli jsme se začali milovat znovu – něžně.

 

 

 

**********************

 


„Vážně bychom měli vstávat, ještě nemáme dárky,“ prohodil Edward.

„Kašlem na dárky,“ prohodila jsem.

„Od kdy ty kašleš na Vánoce? Koledy si prozpěvuješ už od listopadu a Vánoční stromek odstrojuješ v únoru,“ zasmál se. Dárky, vůně cukroví, stromeček, my nemáme stromeček! Musíme mít stromeček! Kde ho do háje seženeme? Vyletěla jsem z postele.

„Nemáme stromeček!“ zaječela jsem.

„To zvládneme, Bells,“ oblékal se Edward. Jak zvládneme? Dokonalý stromek se nedá jen tak najít? A venku je tolik sněhu a my za celou dobu tady neopustili postel.

„Dokonalý stromek,“ začala jsem ho poučovat, ale vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj, Alice,“ pozdravil svojí sestru. Nejspíše viděla, jak honím chudáka Edwarda po lese s pilkou celý den. „Dobře, chápu, je tam. Bude nadšená.“ Zvedl směrem ke mně palec a já naprosto nepochopila, co tím chtěl básník říct. Jako, že jsem jednička? „Díky, ahoj.“ Ukončil hovor.

„Tak se obleč, pěkně do teplého. Alice tady minule nakoupila oblečení, počkám na tebe venku,“ řekl a byl pryč. Moc dobře věděl, že nemám ráda překvapení. Mručela jsem a oblékala se. Alice se vyznamenala. Měla jsem tady kompletní šaty od plavek, přes večerní šaty až po lyžařskou výbavu.

Jakmile jsem byla oblečená, vydala jsem se z pokoje. Procházela jsem krásnou chodbou a scházela po ručně vyřezávaném schodišti, které jsem obdivovala už při minulé návštěvě. Edward už na mě čekal u dveří, v ruce pilku a kulicha. Narazil mi ho na hlavu, vlasy mi zasunul za uši a vyšli jsme do mrazu.

Byl krásný zimní den, sluníčko svítilo a jeho paprsky se odráželi o nadílku sněhu. Mráz mě šimral v nose a z pusy mi vycházely obláčky páry. Edward mě chytil a my se rozběhli tryskem do lesa. Raději jsem zavřela oči.

Trvalo to jenom chvilku a my opět zastavili. Opatrně mě postavil. Otevřela jsem oči a koukala na suchou jedličku, která byla před námi. Měla tak metr a z půlky postrádala jehličí. No tohle rozhodně nebude náš vánoční stromek! Už jsem otevírala pusu.

„Otoč se Bello,“ ponoukal mě Edward. Poslechla jsem ho – a tam stál. Dokonalý, nádherný, perfektní vánoční stromek. Náš vánoční stromek. Zatleskala a zajuchala. „Zůstaň tady, bambulo, já se o to postarám.“

Edward šel k stromu, protože dva metry neoznačují stromeček a já rozhlížela kolem. Budeme mít dokonalé vánoce a k Vánocům patří pořádná koulovačka. Okamžitě jsem se sehnula, nabrala sníh, zamířila na cíl a světe, div se, trefila jsem se přímo Edwardovi do zad.

„Hahá!“ zavýskala jsem.

„Jen počkej!“ slyšela jsem a už se na mě hrnula sprška sněhu. Po chvilce dovádění ve sněhu jsem byla celkem promrzlá, protože se mi dostal za bundu.

„Vzdávám se,“ prosila jsem o milost Edwarda, který okamžitě odhodil kouli, kterou měl v ruce a šel si vybrat odměnu v podobě polibku. To ovšem netušil, že mám za zády jednu pořádnou já. Když byl u mě, objala jsem ho a pak jsem mu kouli mu rozbila o hlavu.

„Ty si ale mrška jedna podvodnická,“ zasmál se a my oba skončili v závěji. „Odnesu tě domů a pro stromeček půjdeme všichni až na Štědrý den. Všichni přijedou zítra odpoledne, takže celé dopoledne máme na nakupování dárků.“ A než jsem se nadála, byla jsem v jeho náruči a mířili jsme k domu.

Jedla jsem večeři a Edward právě telefonoval s Alici. Což by nebylo divné, kdyby se po pár prvních slovech nezvedl a neodešel pryč. Nikdy jsme před sebou neměli tajemství, teda když pominu fakt, že mi zpočátku neřekl kdo je, ale od té doby jsme si snad říkali všechno.

Rozladěně jsem dojedla a vydala se do pokoje, když jsem míjela pracovnu, slyšela jsem Edwardův hlas, zněl pěkně naštvaně.

„Alice, ne, já ti říkám, uděláme to po mém. Ne, zatím nic neví. Alice, já vím, co je pro ni nejlepší. Alice, sakra!“

Dál už jsem neposlouchala a vydala se do pokoje. Co nevím? Co se to sakra děje? Byla jsem rozladěná a rozhodla se, že si pro zpříjemnění napustím vanu.

Za chvíli jsem ležela po uši v horké voňavé vodě a vychutnávala si horkost, která se mi rozlévala po těle. Pořád jsem přemýšlela nad jeho rozhovorem s Alice. Co se jen mohlo stát? Zavřela jsem oči, snažila se vytlačit z mysli hororové scénáře a pak jsem usnula.

Probudila mě studená voda.

„Doprdele si ještě uženu rýmu,“ nadávala jsem, když jsem vylézala z vany. Proč mě Edward nevzbudil? Ne! Proč se ke mně nepřidal? Vždyť společné koupání byla naše druhá nejoblíbenější činnost.

„Edwarde?“ volala jsem a balila se do županu. Odpovědí mi bylo ticho.

„Edwarde?“ přidala jsem na razanci hlasu. Opět nic. Začala jsem panikařit.

„Edwrade?“ teď už jsem vyloženě ječela. Rychle jsem vešla do pokoje. Myslela jsem, že tam bude třeba spát, ale nikdo tam nebyl. Zaplavila mě vlna děsu, bála jsem se.

„Edwarde?“ zašeptala jsem, ale v domě bylo ticho, které přerušovalo jen ticho hodin s baletkou. A pak jsem si všimla obálky na posteli, na které byl nápis Bella. Taková obálka se dává při loučení v pitomých romantických filmech.

Pomalým krokem jsem se vydala k posteli a roztřesenými prsty vzala obálku do rukou…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Lenka326

4)  Lenka326 (26.10.2010 18:28)

Strašně moc jsem se těšila na pokračování, nakukovala jsem den za dnem. A tys nezklamala, Bella už zase srší vtipem a svými hláškami, alehlavně - taková krása, romantika, milování v domě, který pro ně oba tolik znamenal. Čekala jsem žádost o ruku a ty se místo toho vytasíš s takovým infarktovým koncem. Co se děje? Edward není ten, co odjíždí bez rozloučení a vůbec, co se to vlastně stalo???? Prosím, nenechávej nás dlouho čekat na vysvětlení toho záhadného (a strach nahánějícího) dopisu.

semiska

3)  semiska (26.10.2010 18:16)

Taková krásná kapitolka a ty to zakončíš tak dramatickým koncem :'-( Buď je tam nějaká zpráva, že má někam dojít nebo nějaká šifra? NO, ale nebude to dopis na rozloučenou,že NE? To by se mi tam nehodilo...
Jinak těším se moc na další kapitolku.

Silvaren

2)  Silvaren (26.10.2010 18:15)

Bella si klidu moc neužila - vášnivé milování, divoká koulovačka a to chtěli jít ještě nakupovat - přesně, jak jsem čekala.Doktoři jsou vážně nejhorší pacienti:D :D :D
Ale o čem to mluvil Edward s Alicí a proč odešel?
Strašně moc se těším na pokračování

1)  Kaylinka (26.10.2010 18:08)

No ty mi teda dáváš..JSem si už myslela že mě klepne pepka. Takový zvraty..doufám že od ní nechce odejít..jinak se ti tato kapitolka mooc povedla.:) :)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek