Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/image.jpg

Normálně žít...

20. kapitola

 


Seděla jsem s Quinn v obývacím pokoji a tiše zírala před sebe, bezděky jsem očima zabloudila k televizi, kde právě oznamovali úmrtí policisty za nejasných okolností – najednou se objevila přes celou obrazovku tátova rozesmátá tvář. Než to Quinn stihla přepnout zaslechla jsem, jak reportérka říká, že šlo zřejmě o rituální vraždu.

„Promiň,“ řekla tiše, jen jsem kývla. Nemohla za to. Pořád jsem čekala, kdy se z té noční můry probudím. Kdy? Už je to dlouho. Každá minuta tady mě ubíjela, ale každá mě zároveň přesvědčovala, že jde o skutečnost.

Zvedla jsem se a šla do kuchyně, Kiki, která ležela vedle mě na pohovce, šla se mnou. Nehnula se ode mě na krok. Kondolence lidí ve Forks nebraly konce. Každou chvíli někdo zvonil, aby vyjádřil lítost, donesl něco k snědku a všichni si mě zvědavě prohlíželi. Po pár hodinách jsem toho měla dost a odmítala otevírat, proto se toho ujala Quinn. Vždycky se vymluvila na to, že zařizuju pohřeb, nebo že spím.

Všichni včetně Edwarda dodržovali zákaz vstupu nadpřirozena do domu. Občas jsem zaslechla, jak Quinn šeptá s někým do telefonu, ale pokaždé, když si mě všimla, ukončila hovor. Jak jsem řekla, všichni respektovali mé přání, až na Alice.

 

 

„Jdi pryč, Alice,“ křičela jsem na ni. Vážně kolem sebe nechci upíry.

„Bello, poslechni si ji,“ prosila mě Quinn. Tak ona je na její straně? Na její? Jo já zapomněla, shopaholičky drží vždycky při sobě. I když to někoho stojí život.

„Dobře,“ sedla jsem si.

„Vypadáš hrozně,“ konstatovala Alice.

„Hele, myslela jsem, že jsi chtěla něco důležitého. Já vím, jak vypadám a nepotřebuju být o tom podrobně informována,“ vyštěkla jsem s takovou razancí, až s sebou Quinn cukla a Kiki se přišla podívat, co se děje. Když usoudila, že nic zajímavého, vrátila se zpět do svého pelíšku.

„Promiň,“ řekla tiše. Stála jsem u okna zády k ní. Nechtěla jsem se na ni dívat. Objímala jsem sama sebe a pozorovala naši zahradu. Ta zažila grilování a hlavně srandy. Třeba když Charliemu chytla zástěra od ohně. Srdce se mi sevřelo.

„Řekni, co musíš, a jdi pryč,“ promluvila jsem do ticha.

„Bello, Edward je zdrcený,“ začala a já se musela zasmát.

„On? A co mám říkat já? Zemřel mi otec. Ne, vlastně ho zabila…“ trhla jsem sebou. Chtěla jsem zakřičet stvůra, stejná jako jste vy! Ale oni nebyli stejní. Oni ne, to, čeho jsem bála, málem přišlo. Bála jsem se, že mě ovládne taková zlost, že na ně budu křičet, že je to všechno jejich vina.

„Potřebuju si všechno promyslet. Vím, že za to nemůžete. Já to vím, ale potřebuju odstup. Taky mi chybí, jen…“ zadrhla jsem se. Cítila jsem, jak mě objaly její ledové paže.

„Děkuji, Edward…“ povzdechla.

„Co je s ním?“ vyhrkla jsem. Nechtěla jsem, aby si něco vyčítal, ale on už je takový.

„Je z toho zdrcený, měl Charlieho rád, tebe miluje a ubližuje mu, když tě vidí trpět, ale myslím, že až uvidí náš rozhovor, trochu se mu uleví. Tak já půjdu. Bello? Dávej na sebe pozor.“ Než jsem stihla něco odpovědět, byla pryč.

 

 

Alice odešla už před hodinou a já ležela v tátově ložnici, měla jsem na sobě jednu z jeho flanelových košil, v tu chvíli jsem totiž cítila, že mě objímá. Kiki ležela stočená vedle mě. Mezi spánkem a bděním jsem si pokládala otázky, na které nikdo nezná odpověď. Proč šel do té uličky? Proč vůbec bral tu směnu? Ležela jsem a přemýšlela. Ten, který zabil Charlieho, je někde venku a Edward… Ne to neudělá…. Ale ano, udělá… Položila jsem si hlavu do dlaní a začala se třást.

Pořád jsem si to opakovala dokola a zase usnula. Později probudilo mě Kikino zakuňkání.

„Kiki, co vyvádíš?“ zašeptala jsem pootevřela oči a strnula. Stál tam a díval se na mě. Edward.  „Nechoď pryč,“ promluvila jsem potichu. Věděla jsem, že mě uslyší. Edward se na mě díval, z jindy rozzářeného obličeje vystupovaly tmavé kruhy pod očima a strhané rysy.

Chyběl mi, moc mi chyběl  ty dva dny, které jsem ho neviděla, ale potřebovala jsem si sama ujasnit – mohu milovat někoho, od koho mi neustále hrozí nebezpečí? Mohu s ním strávit zbytek života, či čehokoliv? Tady jsem odpověděla ano. Ale u otázky nevyčtu mu někdy, že jeden z jeho druhu zabil Charlieho? Nevím…

„Je mi to líto, kdybych ti mohl dát zapomenout,“ začal, ale já ho přerušila.

„Určitě bych to nechtěla. Edwarde, tady nešlo o nás. Já jsem si jen potřebovala odpovědět na otázky, které mě dříve nenapadly, nebo jsem je neřešila. Chci být s tebou? Ano. Chci být jako ty? Ano. Nenávidím upíry? Ano, ale jen ty s červenýma očima, se zlatýma miluju.

„Bello,“ byl najednou mě a objímal mě, „tak moc jsi mi chyběla,“ promluvil a líbal mě do vlasů. Rozplakala jsem se, poslouchala jeho uklidňující slova a pak vyčerpáním usnula. Probudila jsem se nad ránem, budík ukazoval tři čtvrtě na pět. Rukou jsem šátrala po Edwardovi, ten ovšem nikde nebyl. Začala jsem panikařit a pak si vzpomněla na jednu z jeho posledních vět, které jsem zaregistrovala – Postarám se o to, aby už nikomu neublížil.

Tohle celé budu muset zastavit, nechci přijít ještě o něj. Venku se stmívalo, hodila jsem na sebe mikinu a seběhla dolů. Quinn na mě zmateně koukala z pohovky v obývacím pokoji.

„Jedu se projet, mimochodem ahoj, Jaku,“ oznámila jsem jí, nečekala na odpověď, popadla klíčky a vyrazila. Ještě jsem zaregistrovala Jakovu mávající ruku.

Cesta k Edwardovi trvá asi půl hodiny, jen v tom šeru nesmím přehlédnout odbočku. Od Charlieho smrti uplynuly tři dny. Od chvíle, kdy jsem dala přísný zákaz všemu nelidskému do našeho domu dva. Edward mi chyběl, ale potřebovala jsem být sama, ujasnit si, že ho nebudu nenávidět za to, čím on a jeho rodina je. Vím, že za to nemohl, ale v tu chvíli mě ovládal vztek. Zdálo se mi, že jedu už dlouho, až moc dlouho. Sakra! Praštila jsem do volantu a auto zatroubilo. Zastavila jsem na krajnici a rozhlížela se kolem sebe. Tma jak v pytli, vidím houby. Nádech, výdech, nádech, výdech.

Bezděky jsem zalovila v přístrojové desce auta, kde jsem si schovávala dobroty na cestu autem. K mému překvapení jsem našla sušenky, rozbalila jsem je a jednu si strčila do pusy. Z kapsy jsem mezitím začala lovit telefon. V sedě a z úzkých jeansů, to šlo velmi ztuha, ale nakonec jsem ho dostala ven. Mimo signál – do prkýnka.

Otočila jsem klíčkem v zapalování. Auto ze sebe vydalo – Škyt! Co tomu je? Autíčko, prosím tě, rozjeď se. Moc tě prosím, očima jsem těkala po budících – stejně jsem tomu rozuměla jak koza petrželi. Jediné, co poznám, že došla nafta – doprdele! Dívala jsem se na svítící kontrolku, která hlásila jediné – prázdno!

Opřela jsem si hlavu o volant a začala kalkulovat. Benzín nemám, signál nemám, jsem sama v lese. Odbočka je kousek zpátky – v duchu jsem si nadávala peprnými výrazy a vystupovala jsem z auta. Výborně, promenáduje se tady upír, který zabil mého otce a mě nenapadne nic jiného, než se promenádovat po lese. Ještě bych mohla volat – na puťa puťa. Ne, takhle se volá na slepice. Kdo zapomněl natankovat? Charlie – měl natankovat ten večer, co se měl vrátit. Musela jsem se zhluboka nadechnout.

Rychle jsem vytlačila tyto myšlenky z hlavy a vydala se po cestě zpět. Nic se mi nestane a jestli tady křupne jenom větvička, začnu ječet a tohle zalarmuje všechny nadpřirozené bytosti v okruhu sta kilometrů. Já se nezdám, ale když začnu zpívat, mohla bych se používat při krutých formách mučení a nebo jako zbraň hromadného ničení.

Křup!

„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ zaječela jsem. V tom mě chytily pevné paže a mě se skoro zastavilo srdce.

„Buď zticha, Bello,“ poručil mi známý hlas. Jasper?

„Ježišmarjá, já tě tak ráda vidím, slyším, cokoliv. Chceš, aby mě klepla pepka?“ obvinila jsem ho.

„Hele, trochu se proběhneme, zavři oči,“ poručil mi. Po minulé zkušenosti jsem to udělala a než jsem se nadála, stáli jsme u domu Cullenů.

„Bello,“ slyšela jsem Edwardův hlas za svými zády. Otočila jsem se a strnula. Jeho šaty byly potrhané, nebyl nějak viditelně zraněný, ale přesto, bylo jeho tělo pokryté krví. Byl lovit? To sotva. Jedině že…

„Ne, ne,“ vrtěla jsem hlavou a odmítla si to přiznat. „Řekni, že jsi zbytečně nehazardoval, prosím tě, řekni mi, že ho nehledáš,“ prosila jsem ho.

„Bello, zabil ti tátu, je nebezpečný a moc blízko u tebe,“ vrtěl hlavou.

„On je ve Forks?“ vyjekla jsem. Ticho, které nastalo, mi odpovědělo samo. „Quinn,“ zašeptala jsem.

„Neboj, je s ní Jacob,“ zašvitořila Alice, která se vynořila z útrob domu.

Než jsem se nadála, seděla jsem na sedačce u Cullenů v obývacím pokoji. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme s Edwardem přijeli do Forks, všechno bylo najednou tak vzdálené, tak jiné.

„Má strach,“ promluvil Jasper. Jistěže mám strach, ten, co zabil Charlieho, se potuluje kolem.

„Proč Charlie?“ dostala jsem ze sebe.

„Jde o tvou krev,“ začala vysvětlovat Alice, ale Edward ji přerušil rázným – Ne!

„Má právo to vědět!“ vyštěkla na něj Alice. Pohlédla jsem do obličeje všem přítomným a v jejích tvářích byl souhlas.

„Charlie voněl podobně jako ty, on je pro upíra velké pokušení, věř mi, ty jsi větší.“  Její slova mi moc nedávala smysl. Krev – vůně, Charlieho bunda! Zarazila jsem se. Měla jsem jeho bundu, když jsem venčila Kiki, kvůli tomu na nás čekal.

Bolest mě udeřila takovou vilou, až mi vyrazila dech.

Je to moje vina!

Ten upír cítil mě!

Zalapala jsem po dechu.

„My tě ochráníme,“ slyšela jsem Edwardův hlas. A co když nechci zachránit? „Bello?“ trochu se mnou zatřásl.

„Chtěla bych jet domů.“ Můj hlas zněl tak cize. Charlie má zítra pohřeb, musím se na to připravit. Musím ho pohřbít se všemi poctami. Musím být statečná, nesmím mu udělat ostudu.

„Odvezu tě,“ slyšela jsem jeho hlas. Ani nevím jak, ale seděla jsem v autě, pak jsme byli doma. Jacob něco křičel na Edwarda, Edward na Jacoba, Kiki kolem poskakovala a Quinn se na mě zmateně dívala. Já jen stála s nepřítomným výrazem.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se. Chtěla jsem ji odpovědět, že ne, ale že to zvládnu. Ale z mého hrdla se začali drát jen vzlyky. Oba zmkli.

„Zbyli jste mi jen vy,“ šeptala jsem mezi vzlyky.

„Bello,“ promluvili oba současně, jen jsem vrtěla hlavou.

„Uložím ji,“ navrhl Edward.

 

********************************

 

 

Seděla jsem u okna a snažila se pátrat po něčem neznámém, po něčem, co tam nemá být. Trhla jsem s sebou pokaždé, když vítr rozhýbal větve více, než bylo obvyklé. Dnešní den byl nabit smutkem, jako by to i nebe vědělo. Jako by vědělo, že odešel někdo, kdo dělal svět lepší, než je.

Dívala jsem se na lidi, co přicházeli. Kolegové ve slavnostní uniformě, jejich ženy, sousedi, blízcí přátelé. Ti všichni se trousili do našeho domu rozloučit se s Charliem.

„Zvládneš to,“ objaly mě paže. Zavřela jsem oči a opřela se o něj.

„Musím.“

„Bello, ty nemusíš nic. Je to na tobě,“ začal Edward.

„Táta si to zaslouží,“ šeptala jsem. Přešla jsem ke skříni a z kazety vytáhla perlový náhrdelník, který patříval mé mamince. Edward mi ho připnul a políbil na krk. Vzala jsem si černý šál, přehodila si ho přes ramena a kývla na znamení, že jsem připravena. 

Edward mě pevně chytil za ruku a oba jako jeden jsme vyšli z pokoje za ostatními truchlícími. Šli jsme vyprovodit Charlieho na jeho poslední cestu.

Seděla jsem v kapli v první řadě, oči upřené na rakev, ve které spočíval můj táta. Celou dobu jsem se držela pevně Edwardovy ruky. Jediné mojí záchrany. Charlieho kolega Goerge měl velmi krásnou řeč. Slzy mi tiše stékaly po tváři, když kněz pronášel slova – prach jsi a v prach se obrátíš -  a pak Charlieho rakev sjížděla dolů.

„Děkujeme, že jste přišli,“ vyprovázela Esme s Quinn poslední hosty z našeho domu. Seděla jsem na pohovce a stále držela Edwarda za ruku. Nechtěla jsem se od něj hnout ani na krok. Byla jsem posedlá myšlenkou, že se mu něco stane, že mi zmizí, že bude pronásledovat toho, co…

„Bello?“ probral mě hlas z mých myšlenek.

„Ano?“

„My půjdeme, bylo to pěkné rozloučení,“ řekla Esme.

„Děkuji,“ špitla jsem.

Několik dalších dní jsem se potácela mezi sny, realitou a pláčem. Edward se ode mě nevzdaloval na více než deset minut. Když musel na lov, zastoupila ho Alice a svým švitořením se mě snažila přivést na jiné myšlenky.

Probírala jsem se tátovými věcmi a narazila na jeho deník. Dlouho jsem seděla a neodvážila se do něj nahlédnout. Psal tam své myšlenky, své touhy. Pak mě přece jen přemohla zvědavost a já ho otevřela asi v polovině.


4. září 2008

Milá Renné,

Dnes nám naše holčička odjela studovat do Londýna. Byl jsem na ni tak pyšný, když mi mávala z odletové haly. A pak mi nadávala, přesně jak jsi řekla, když zjistila, že jsem jí koupil letenky první třídou. Jak jsi sama řekla, první let je nejdůležitější.

Je nádherná jako ty. Když se směje, když krčí čelo nervozitou, je to, jako by jsi tady zase byla se mnou. Vím, že na ni shora dohlédneš. Naše štěstí se nám vydalo do světa.

Miluji tě, Charlie


Začala jsem litovat dál.

 

15. července 2009

Milá Renné,

Dnes jsem přijel domů a čekalo mě překvapení. Bella se vrátila ze studií. A nepřijela sama, začala chodit s tím Cullenovým chlapcem. Víš, jak jsem ti psal o Cullenových, jsou to milí lidé. Celá září, takhle jsem ji naposledy viděl, když jsme trávili poslední Vánoce včichni tři. Zdá se mi to jako včera, když jsme si přivezli ten malý uplakaný uzlíček domů. A je tady, dospělá a zamilovaná.

Miluji tě , Charlie


Otáčela jsem stránky a narazila na poslední zápis. Zápis ze dne, kdy zemřel.

 

20. srpna 2009

Miláčku Renné,

Bella už brzy odjede. Vlastně bych teď neměl psát, ale měl jsem být na cestě do práce. Musím ale počkat, až se Bella vrátí z procházky – vzala mi moji policejní bundu – potvůrka jedna. Jede s Edwardem, Quinn a Jacobem tábořit. Já odjíždím na dva dny do Port Angeles pomoci kolegům – znáš to.

Edward je úžasný mladý muž a Belle dělá, co jí na očích vidí. Myslím, že je otázkou času, kdy mi oznámí, že se budou brát. Poslední dobou mívám pocit… Ale ne, nebudu tě strašit… Vím, že pokud by se mi něco stalo, on se o ni postará. Ten by se vrhl i do střely jen, aby jí zachránil život. Je pro ni ten pravý. Byla bys na ni pyšná. Je tak chytrá, plná života!

Slyším Bellu, musím běžet…

Miluji tě, Charlie

 

Seděla jsem a pročítala tátův deník. Psal mámě dopisy. Bylo to tak nádherné a smutné zároveň. V tu chvíli jsem se rozhodla. Musím žít dál. Musím splnit svoje sny, aby na mě byli pyšní.

 

Vzala jsem pero a nadepsala:

 

2. září 2009

Milá maminko, milý tatínku,

Jsem smutná z toho, že jsem tady zůstala sama a že se s vámi namohu dále dělit o své radosti a také chmury. Ale mám Edwarda, Kiki a spousty přátel, kteří mi pomohou být zase šťastná. Začínám dnes, tak mi držte palce.

Vaše milující dcera Bella

 


Zaklapla jsem deník a zvedla se od stolu. Chtěla jsem vyjít ven z bezpečí své ložnice, ale když jsem procházela kolem zrcadla, zarazila jsem se.

Musím začít sprchou. Vzala jsem si ručník a zamířila ze sebe smýt minulost a začít opět žít…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Ashley (28.09.2010 20:24)

dokonalé

mina

6)  mina (28.09.2010 20:05)

zmozem sa len na KRASA

velmi sa ti to podarilo a som velmi rada, ze si pridala pokracovanie!!!!

nikolienka

5)  nikolienka (28.09.2010 20:02)

:'-( :'-( :'-( :'-(

lied

4)  lied (28.09.2010 19:48)

tento dílek byl tak procítění moc se mi líbil

Hanetka

3)  Hanetka (28.09.2010 19:36)

Alinko, dušinko, kdepak se touláš? Dlouho tě nevidí oko mé, moje ICQ opuštěně bliká. Hurá, že jsi přidala tuhle úžasnou kapitolku, ale... nebyla by nějaká další k opravě? Co? Ozvi se, jestli můžeš!

eMuska

2)  eMuska (28.09.2010 19:36)

Aaach! Pri tom denníku si ma rozplakala! Dnes plačem až príliš... Je to úžasná myšlienka, ktorá sa ti podarila ukryť do scény s denníkom. Už sa teším na ďalšiu, novú etapu Bellinho života...

sfinga

1)  sfinga (28.09.2010 19:31)

Brečím a skrz slzy se usmívám.
Zpočátku mi bylo líto Charlieho, pak Belly a potom i Edwarda. Jak jen dokáže jeden upír zasadit takovou ránu
No a pak jsi se vytasila s tím, že ne Charlie, ale Bella měla být tou zamýšlenou obětí Uff, bojím se.
No a nakonec ten deník a Bellin první zápis do něj
Dokonalé a dechberoucí

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still