15.03.2011 [06:30], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 58×, zobrazeno 7906×

Něco hořkého do pusy a jdeme na to;).

Druhý a naštěstí závěrečný díl téhle hlubokomyslnosti je tady:).

Little crazy 1. část - zde

Že mám problém, mi začalo docházet zhruba čtyřicet osm hodin potom, co tak rychle zmizel za rohem našeho pronajatého domečku.

Definitivně jsem si to ale byla ochotná přiznat, když jsem s hasákem v ruce stála v kuchyni nad dřezem a vážně uvažovala o rozebrání drtiče, který navždy rozžvýkal lístek s jeho číslem. Naštěstí jsme měly s Jess kuchyňku společnou. Vběhla dovnitř právě včas, aby mi to mohla svým obvyklým citlivým způsobem rozmluvit.

„No tak snad ví, kde bydlíš, ne?“ protočila panenky. „Fajn že ses toho čísla zbavila, aspoň neuděláš první krok. Možná nejsme zrovna světice, ale některý zásady je dobrý dodržovat.“ Jistě, zásada o nevtírání se se zdála strašně fajn, dokud jsem neměla potřebu se někomu vtírat.

Do příštího pátku se ale vypařily i poslední zbytky mé hrdosti. Porušila jsem zásadu o střídání lovišť a vytáhla Jess znovu do Two Diamonds.

Samozřejmě se tam neukázal ani on, ani ti dva doprovodní svalovci.

Dny se nechutně vlekly. Byla jsem tak otrávená, že jsem málem přehlídla tu důležitou změnu. Už to nebolelo. Když jsem potkala Mika, pořád to se mnou cvičilo, ale najednou jinak než ještě před pár týdny. Pocity, které mi roztřásly ruce a rozbušily srdce, měly v rodném listě úplně jiné rodiče než nedávná bezbřehá láska. Docela dobře jsem rozeznala vztek a zlost. Ty další jsem ani nezkoušela pojmenovat, protože vulgární výrazy jsem si nechávala jen pro krajní případy.

Ke konci měsíce vzdala Jessica pokusy někam mě vytáhnout a začala vyrážet s Angelou. Kromě přednášek jsem nevycházela a trávila večery s knížkou, čokoládou a myšlenkami na to, s kým tráví ty svoje divný a úžasný Edward.

Přesně po měsíci jsem dostala první kytku. Žádný poslíček, žádný vzkaz – prostě jen série šťavnatých výrazů, když to ráno Jessica vyběhla ze dveří – měla jeden ze svých joggingových záchvatů – a zakopla o obrovský pugét, který ležel napříč přes horní schod. Že je pro mě, jsme poznaly jen podle tenké zlaté stužky, na které bylo ručně napsáno mé jméno.

Neměla jsem si ten nezvyklý dárek spojovat s ním. Ale můj mozek odmítal vydat příslušný zákaz, a tak většina hormonálně aktivních míst v mém těle vyhlásila totální chaotickou pohotovost.

Kytky se objevovaly několikrát týdně v různou denní nebo noční dobu a v nepravidelných intervalech – tak, aby bylo nad lidské síly uhlídat čas dodání.

Uběhly skoro tři týdny a nic se nezměnilo. Kromě toho, že můj pokoj připomínal přezdobenou smuteční síň. Chyběli jen truchlící pozůstalí, i když moje fňukání tento nedostatek celkem dobře vyvažovalo.

Ten páteční večer jsem jako obvykle zamávala Jessice, dala si sprchu, flanelové pyžamo určené pro stavy totální deprese nebo těžkou chřipku a chystala se utopit svůj žal v sedmičce levného chardonnay.

Zvonek cinknul tak lehce, že jsem ho sotva zaslechla. Ale když jsem si tu naději konečně dovolila, seběhla jsem z pokoje k hlavním dveřím v čase, který měl někdo změřit. Rozhodně jsem zvládla absolutní rekord na danou trať.

Nenapadlo mě, že riskuju. Prostě jsem strhla řetízek, otočila klíčem a prudce otevřela.

Stál tam.

Mike.

A v ruce držel kytku.

Na patnáct vteřin se můj mozek odpojil od těla. Později jsem byla ochotná přísahat, že jsem udělala zkušenost život po životě, aniž by do mě musel narazit vlak nebo tak něco.

Narazil do mě Mike. Měl zjihlý pohled. Cítila jsem z něj tu stejnou kolínskou, co používal na střední. A taky pivo. To na střední nepil. Zatlačil mě do chodby a přišpendlil ke zdi jako prudkým světlem zpitomělou můru.

„Bello, ach Bello, já věděl, že mě nevyhodíš, věděl jsem, že jsi ten čas využila jako já a posunula se. Jsme teď oba dospělejší, teď si budeme opravdu vážit toho, co je mezi námi, vím to, nemůžeme to přeci jen tak zahodit, mělas pravdu, zkušenosti nejsou všechno, Lauren je v posteli vážně dobrá, ale nemá tvou inteligenci, nemám si s ní co říct…“

Vážně mi tu vykládá o sexuálních kvalitách svojí holky? Ha! Zdálo se, že moje mimotělní zkušenost je u konce. Světlo na konci tunelu jsem nestihla – zdálo se důležitější vyřešit tohle. Pořádně jsem se nadechla, abych měla sílu souběžně ho odstrčit a poslat do pekla.

Špatně si to vysvětlil. Jakmile jsem pootevřela pusu, jeho jazyk jsem cítila až na krčních mandlích. Naprosto nesmyslně mi blesklo hlavou, že tohle mi na něm vadilo vždycky. Mike Newton vážně vážně! neuměl líbat. Celé ty roky s ním jsem snaživě přesvědčovala sama sebe, že takhle má to dospělé líbání vypadat. Jazyk všude a potlačovaný dávivý reflex.

Byla jsem pěkně pitomá! Popadla jsem ho za ramena, abych ho konečně odstrčila.

„Miku! Já…“

„Ahoj, Bello.“ Ten hlas byl neuvěřitelně tichý a neuvěřitelně smutný. Panebože… Kdysi jsem si myslela, že nachytáním Mika s Lauren jsem svůj příděl trapných a bolestných náhod vyčerpala na tři životy dopředu. Škaredě jsem se spletla. Tehdy to bylo jen zahřívací kolo. Trénink na suchu. Teď někdo napustil bazén, zapnul protiproud naplno, svázal mi ruce a nohy a hodil mě doprostřed – tam, kde jsem se ani omylem nemohla odrazit ode dna.

Doslova jsem zamrzla. Mike zamrkal – jeho modré oči byly překvapené, ale jinak naprosto prázdné – a zmateně se pootočil. Tím mi uvolnil výhled. Edward se ramenem zlehka opíral o rám dveří. Ještě chvíli se zdálo, že něco udělá.

Něco…

„Rád jsem tě viděl. Vážně rád. Fajn, že jsi v pohodě. Minule…“ Nedořekl. Jen se smířeně usmál a pak hrozně rychle zmizel.

Mike se znovu obrátil ke mně. Jeho oči už byly jenom prázdné. „Kde jsem to přestal,“ poškrábal se na hlavě.

Konečně jsem se dokázala pohnout. Odstrčila jsem kluka, kvůli kterému můj život poslední rok vypadal jako zřícená katedrála Notre Dame, a vyběhla za klukem, se kterým jsem strávila jednu jedinou noc a jedno jediné neplánované ráno a o kterém jsem přesto s naprostou jistotou věděla, že patřím k němu.

Svalila jsem se tři metry za brankou. Moje sípavé „Edwarde!“ mi prázdná ulice vracela ozvěnou a znělo to, jako by se mi někdo poškleboval.

Teprve když jsem se belhala zpátky, všimla jsem si obrovské čerstvé kytice na zemi u popelnic. Nemusela jsem se sklánět blíž, abych poznala tu stužku a to jméno na ní. Tentokrát ale mezi květy trčela bílá kartička. Sáhla jsem pro ni, i když jsem věděla, že se budu nenávidět ještě víc než doteď.

Nejdražší Bello!

Zjistil jsem, že kytky neuspokojí mou potřebu Tě hýčkat.

Můžeme začít ještě jednou?

Edward

Když jsem se dovlekla ke dveřím, neměla jsem ani sílu být na Mika sprostá. Vždyť on vlastně za nic nemohl. Narodil se jako pitomec a svůj život dožije jako tisíce jiných spokojených pitomců.

„Jdi za Lauren, Miku. Dobrý sex je hrozně důležitý. Věř mi. S tebou se mi ho zoufale nedostávalo, takže vím, o čem mluvím.“

Nijak zvlášť neprotestoval.

O tři měsíce později

Když se později řešilo, čí to byl nápad, Jessica se odmítala přiznat. Jenže kdo jiný v tom mohl mít prsty?

Po třech měsících zoufalství, které pomalu přecházelo v agónii, jsem odjela do Forks na jarní prázdniny.

„Jeď, změna vzduchu ti prospěje,“ trvala má neúnavná spolubydlící na té dětinské teorii. Jak mi může prospět zírat týden přes zažloutlou záclonku s motýlky a beruškami do hustých provazců deště?

Pak mi došlo, že od mého odjezdu se v domě zřejmě neuklízelo. To by mohla být šance. Pro změnu unavím tělo a možná se konečně vyspím.

Tahle iluze padla čtvrtý den. Dům byl jako po útoku rychlé roty; další možnost už představovaly jen nové tapety. To mi ale Charlie striktně zakázal. A tak na motýly, berušky a provazce přeci jen došlo.

Nenapadlo mě, že se budu do Chicaga těšit. Že se budu ještě někdy někam nebo na něco těšit.

Možná bylo něco ve vzduchu. Nebo ty kecy o intuici a kdovíkolikátém smyslu nejsou úplně mimo.

Cestou z nádraží jsem se chtěla stavit na studijním, abych se zapsala do dvou dalších seminářů. Musím nějak vyplnit čas.

A tak se stalo, že první člověk, kterého jsem v tom triku potkala, byla Lauren Malloryová. Čekala na Mika před fakultou a její bujná ňadra poněkud deformovala zářivý nápis. Přesto byl dobře čitelný.

Edwarde!

Bella tě miluje a čeká!!!

Než jsem se na ni stihla vrhnout a zbavit ji toho opravdu divného svršku, vyšla z budovy skupinka tvořená Mikem a jeho čtyřmi nejlepšími kámoši z ročníku.

Edwarde!

Bella tě miluje a čeká!!!

Třetí měl sako, takže Bella a čeká nebylo moc dobře čitelné, stejný problém měl ten, co si triko narval do nemoderních kalhot a seříznul tím druhý řádek do půlky.

Neptala jsem se kdo. Mávla jsem na taxík a těšila se, jak z něj doma ještě za jízdy vyskočím a roztrhnu Jessicu dřív, než se pokusí o omluvu. Místo toho jsem se na místě, kde býval náš domeček, přikrčila a poprosila taxikáře, ať zajede o dvě ulice dál. Přes celou přední stěnu někdo natáhnul obrovskou plachtu s jednoduchým vzkazem:

Edwarde!

…

Ne, neměla jsem chuť číst to celé.

Zbytek dne jsem i s taškou strávila v parku a přilehlé kavárně. Jarní sluníčko nakonec napomohlo tomu, abych to vydýchala. No co, až se setmí, dám do pořádku dům; zítra Jessica zařídí ty chodící esemesky. Já naivka netušila, že jich nechala udělat tři tisíce. Prodala je ještě před mým odjezdem. A na každém vydělala dva dolary…

K večeru jsem se připlížila k domku. Opatrně, jako bych se mohla spálit, jsem chytila okraj plachty a nazdvihla ji, abych se dostala ke dveřím.

„Ahoj Bello.“ Moje srdce přesně vybubnovalo rytmus, v jakém ta dvě slova zazněla. A pak si nutně potřebovalo odpočinout. Setmělo se rychleji, než jsem čekala.

Probrala jsem se ve stejné posteli, ve které mě před necelými pěti měsíci zbavil mojí iluze o tom, že kvalitní ochrana z drogerie mě ochrání před všemi možnými následky vztahu na jednu noc.

Moje následky byly trvalé a nevyléčitelné. Teď, když se nade mnou skláněl a starostlivě pátral v mojí tváři, jsem to věděla úplně jistě.

„Ty ho máš taky?“ zaúpěla jsem slabě, když jsem si všimla povědomého trička.

„Jistě,“ usmál se šťastně, „musím přece podpořit tuhle chvályhodnou iniciativu.“ Na okamžik se zarazil. „Jen jsem si ho nechal trochu vylepšit.“ Otočil se ke mně zády a narovnal se, abych měla dobrý výhled. Přes jeho široká ramena se táhlo šest slov:

Bello! Jsem na cestě k tobě!

A to bylo naštěstí naposledy, co mi Edward Cullen ukázal záda.

Jessice jsem odpustila jen pod podmínkou, že bude moje hlavní družička. Sobě i zbývajícím dívkám nechala na přední díl šatů potají vyšít ozdobný nápis:

Team Bella and Edward.

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

18)  Ewik (15.03.2011 12:22)

Děkuji, jsi úžasná.

17)  BellaCullenSwan (15.03.2011 12:04)

Dokonalé!

16)  Joana (15.03.2011 11:55)

Tak dneska výjimečně Team Jessica! Podnikavé děvče, šest tisíc dolarů v kapse a Bella u oltáře, to se jí povedlo. Možná by měla dělat módní návrhářku To triko muselo být pěkné, když ho nosil i Edward

15)  Abera (15.03.2011 11:40)

Úžasný

14)  Janeba (15.03.2011 10:57)

Ambřičko, tak tomuhle říkám dát si ranního panáka na proslunění celého dne! Chřipka a nachlazení můžou jít fofrem do háje!! To byla báječná meducínka!!! Na začátku trošilinku hořká a potom slaďoučká a báječně se rozplývající na jazyku!!! Nemáš ještě??
Děkuji!!

13)  Eleanor (15.03.2011 10:38)

Dobře, mám na tváři přiblblej úsměv a přemýšlím, co ti na to napsat. Napadají mě jen blbosti, tak to vynechám a jen ti poděkuji za krásné nalazení do dnešního dne.

12)  milica (15.03.2011 09:43)

Ambro,
děkuji ti za krásné ráno
Hned je lepší den, když si přečtu tak úžasnou povídku od tebe

10)  Linfe (15.03.2011 08:54)

Jéžíššš tohle bylo přesně to, co udělá z krásného rána krásný celý den.

9)  Evelyn (15.03.2011 08:28)

Ty ole, Ambro! Já tu hýkám a násilím se snažím udržet svaly pánevního dna stažené, abych se nepočůrala U prvního dílu jsem si říkala, že Bella lovící známosti na jednu noc není nic pro mě, ale věřila jsem tvému nicku a dobře jsem udělala. Děkuji za báječné ráno, s úsměvem jde všechno lépe

8)  Hanetka (15.03.2011 08:05)

Jéééééééééé. Hned mi moje rýma přestala tak moc vadit. Jsem vysmátá na zbytek dne. Páni, páni, páni! Jen doufám, že tohle nebyla kostka cukru, která nám má osladit hořkost TJB... ŽE Edwarda nezabiješ, že ne? Bojím...

7)  Karolka (15.03.2011 08:04)

Ježkovy voči, mně se málem protrhly slzný kanálky! (Jasný důkaz o tom, jaký mám ráno.) Jess bych samozřejmě zabila, ale potom bych jí nechala postavit mauzoleum a nosila jí denně kytky. Ty Belliny myšlenkový pochody byly neskutečně úžasný - v obou dílech. Např filosofické úvahy o sexu, o sexu na jednu noc a o líbání by se měly tesat! Minimálně by stálo za to je vydat. Např. pod názvem Jak si zachránit život aneb Najdi toho pravého v pěti krocích.
Jsi úžasná. A jestli ti to dnes ještě nikdo neřekl, tak jsem první.

4)  Bosorka (15.03.2011 07:08)

Ambruše - DÍKY!!!!

3)  Nebraska (15.03.2011 07:03)

Kde je letadlo, křižující oblohu nad Chicagem s transparentem, aha? Tohle Jess nedomyslela
Chlapi jsou prostě telata. A ženský taky. Jsme děsní, všichni
Na chvíli jsem se lekla, že by za těma kytkama byl Mike, to bych mu asi neodpustila, ale naštěstí nezklamal a zase skončil tak, jak skončil (Někdo by se měl slitovat a napsat mu jednorázovku, ve které nebude za debila! Tak až se budeš nudit, co...? )
A Eda byl správně edwardovatej a než aby si poslechl vysvětlení, zmizel, jo! A pak se to otočilo a byl správně edwardovatej znovu, čekal před domem a hrál si na zachránce, ach!
No a Team Bella a Edward Myslíš, že to bude i na svatebních šatech v BD? Nebo že se pak budou prodávat svatební šaty z BD s tím nápisem? (Jo, trochu mi ráno hrabe )
ambři, luxusní probrání! Díky!

2)  Amisha (15.03.2011 07:01)

To byla jízda! Ty prostě nemůžeš zklamat. Jsi úžasná a ráda čtu tvoje povídky a hlavně když mají ten správný hepáč!!!

1)  Lenka326 (15.03.2011 06:57)

Ambro,

moc díky za úsměv na tváří, který se mi právě vyloudil v tuto nekřesťanskou hodinu a který mi nastartoval den. I když jsem u toho polykala hořké kafe, tak mám příjemně sladký pocit, že by ten dnešní den nemusel být zas tak na odpis.
Sluníčko vychází, je mi dobře na duši, tak se jdu postavit práci a životu čelem.... A kdybys zas někdy měla chuť zpříjemňovat mi ráno dalšími "hlubokomyslnostmi", tak určitě nebudu proti.

Díky, opravdu díky.

«   1 2 3