Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/pic.jpg

Někdy je to, co nás spojuje, tou největší bariérou...

Může umění vzbuzovat strach? Mohou se Vám při pohledu na něj bolestivě sevřít všechny útroby? Může Vám podsouvat otázku, zda i kdyby celé Vaše bytí vymačkali do podřadné nádoby jako přezrálý grapefruit, výsledek by v porovnání s tou nádherou, na kterou nyní konsternovaně upíráte svůj nevěřícný pohled, byl stejně hořký?  Může ve Vás vyvolat to nepříjemné chvění po čas očekávání posledního soudu? Může Vás přinutit cítit se tak nepatrnými, až Vás jeho krása srazí na kolena do prachu vlastních selhání? Může ve Vás evokovat druhořadost?

Jindy by celou tuto plejádu zbytečných otázek odsunul na vedlejší kolej. Vždyť umění je jen jednou z podob krásy. Dalším ekvivalentem pro její snazší uchopitelnost, hmatatelnost. Po celá století bylo předmětem obdivu. Předem bylo předurčeno k uctívání, svou skromnou neměnností nás vybízelo ke stejně neměnnému citu. Umění vždy bylo, je a bude hodno lásky, nikdy však strachu. Dosud si to alespoň myslel…

Teď však přechází honosným předsálím hlavního sálu volterrského hradu a pokouší se dostatečně zaměstnat svou mysl počítáním masivních tepaných svícnů rozmístěných po jeho obvodu. Marně. Ani tuny toho ušlechtilého kovu v těch nejroztodivnějších podobách by nedokázaly vyplnit ten neomezený, a přece stísněný, prostor, ve kterém je uvězněn jen on sám se svými myšlenkami.

Jednořadý šik strážců té nekonečné chodby se zlověstně zaleskne, tentokráte na něj však jejich naleštěná zbroj nepůsobí hřejivým dojmem. Vysmívají se mu. A přece by stačil jen nepatrný výdech a zhasil by jejich úsečnost. Jenže oni nemají strach.  Zlehka se vznášejí nad jezírky roztaveného vosku a němě přihlížejí, kterak další ze slz zhrzené tekutiny stékajíc pozvolna chladne a nabývá mléčného zbarvení.

Korzuje tím rozsáhlým předsálím tam a zase zpět a onu vzdálenost, která jej dělí od vyřezávaných křídlových dveří, přepočítává na nesmyslnou jednotku - kvantitu svícnů, množství světla, které mu zbývá. Jako by už jen toto zastaralé a zároveň okázalé osvětlení nebylo samo sobě dostatečně bizardní, natožpak v upířím sídle. Jakoby se vší tou noblesou, přepychem a ukázkovými kousky toho nejkrásnějšího a nejcennějšího, co nám jen doby minulé mohly nabídnout, snažili podtrhnout svou MOC, psanou velkými písmeny, krví. Jako by se snažili poukázat na fakt, že značná část z nich chodila po této zemi ještě v dobách, kdy jiné osvětlení bylo něčím nemyslitelným. Jako by se, tváří v tvář tomu mihotavému žáru, snažili dokázat, že se nebojí – nikoho a ničeho.

Své nohy sotva patrně zvedá z mramorové podlahy, aby na sebe razancí svých kroků přespříliš neupozorňoval. Na zdech míjí zdobené tapiserie, ani ty však tento prostor v jeho očích nedokážou učinit útulnějším.

Vlastně je to všechno k smíchu. Stačí jen, aby na sebe pohlédl zvenčí. Jen představa jeho samotného, ač oděného v smokingu, uprostřed vší té křehké strojenosti sama o sobě působí poněkud groteskně. Třebaže prvotním záměrem jejich hostitelů bylo jednoznačně pokusit se je zastrašit, celá tato scenérie působí jako pěst na oko. Syrová síla mezi tisícem a jednou kapkou slaného potu, tváří zvrásněnou koncentrovaným soustředěním, prsty nateklými polibky jehly, dlaní plnou mozolů, duší umělce. A přitom by stačil jen jeden jediný pohyb a vše by zmizelo v nenávratnu…

První… druhá… třetí… čtvrtá…
Jednu po druhé navléká modlitby zakončené prosbou na nit pojící jeho myšlenky.
Němý lomoz dveří ji přetrhne. Nepatrné korálky se rozkutálejí po podlaze. Vyrazit vstříc hrůzám té místnosti se zdá být jedinou myslitelnou možností.

Natolik v úzadí, skryt za masou vzhlížejících schránek, aby v nestřeženém okamžiku dokázal uniknout. Natolik v popředí, aby směl spatřit její tvář. Potěšen svou strategickou pozicí se takřka rdousí vlastním nadšením, když v nesporně promyšlené formaci strážců rozeznává právě její siluetu. S posledními příchozími váhavé osvětlení sálu zbytní. Osvícená plocha zápolí s temnotou tmavých rób hlavních aktérů tohoto představení, a třebaže byla nedávno podpořena posilou, zalyká se černí hlubin kalamáře. Z posledních sil se zabarikáduje v zákopech dolní části očnicových oblouků vyhaslých tváří s vírou, že vytrvá do rozednění.

Ale pouhá víra někdy nestačí. Zpod ostnatého drátu lemujícího spanilá víčka je ze zálohy napadne stín. Ten prohnaný zrádce neúprosně pohlcuje jednoho po druhém. Svírá je svými nenechavými pařáty, drtí jejich bytí. Posledních pár přeživších zažene do kouta slzného kanálku, vyčkává. Vyčkává, než se zvedne opona a svůj ortel vynese propast, z níž čiší hlad.

Předtím však, než světlo nadobro podlehne svému osudu, udusáno temnotou, která proudí žilami hluboko pod povrchem bitevního pole, vyžádá si své poslední přání, a naposledy tak zazáří v celé své síle. Osvítí kamenné tváře světlem, které však nepronikne pod povrch. Steče dolů, zůstane pak dělat společnost částečkám prachu u nohou těch mramorových soch.

Na prchavý okamžik zcela osvítí jejich tváře, všechny ty cizí tváře. Všechny do jedné. Mezi nimi i tu, kterou se tisíckrát učil znát, hmatem ji trpělivě ochutnával. Tvář stejně tak nepřístupnou jako ty ostatní. Ještě dnešního rána bylo vše jinak…

 

V záplavě zmuchlaných přikrývek s načechraným baldachýnem nad hlavou a stejně působivými vzdušnými zámky se pětiprstý záškodník vydal na průzkum. Mapuje každičký milimetr bělostné linie zad, se líně ubíral vpřed. Když dospěl ke svému cíli, ponořil se do hlubin tekutého mahagonu, drze prsty obemkl svou kořist a vytáhl ji na povrch. Šetrně jí vlasy uhlazoval z tváře, každým nervovým zakončením si vychutnával tu hebkost.

„Měla bys jít na lov,“ konstatoval, když v ní konečně vzbudil tolik pozornosti, že jej odměnila zkoumavým pohledem.
„Nemyslím si,“ zavrhla jeho dobře míněnou radu a opět se od něj odvrátila, přitahujíc si přikrývku blíže k tělu.
Její náhlá odtažitost jej poněkud zaskočila. Nechtěl však na sobě dát nic znát, a proto v hravém duchu opakoval tentýž manévr.
„Pročpak?“ otázal se, když opět svíral její hrdlo v dlani. Druhou rukou pozvedl její bradu do požadovaného úhlu, aby nemohla ignorovat otázku patrnou jak v jeho hlase, tak v jeho očích. Když se mírně ošila a pokusila se vyprostit z jeho sevření, začal svým ukazovákem a palcem mírně masírovat citlivé body na úpatí hrdla. Její ostražitost znatelně klesla, ovšem stále to nestačilo. Povzdechl si. Náhle jí však nepředvídatelným pohybem zvrátil hlavu a dříve než stihla zaprotestovat, sunul svou líci po její šíji, aby nakonec změnil trasu a nosem spočinul v jamce klíční kosti. Cítil, že má navrch. Když částečně rozdýchal následky, které na něm napáchala tato malá hra kdo s koho, ovšem dostatečně rychle na to, aby neposkytl dostatek času i jí, zneužil melodičnost svého hlasu, aby z ní vymámil odpověď:
„Tak povíš mi to?"

Samozřejmě, že mu to poví, jak by také mohla odmítnout, když už jen jeho hlas jí zatemňuje mysl. Věděla, že jistá šance, že by se dokázala vzpamatovat, tu přeci jen je, ač prchavá. Stejně tak tu však bylo riziko, že odmítnutí by jej jen donutilo přitvrdit, a to by se pak se sebeúctou mohla rozloučit nadobro. Pohltila ji vlna vzteku. Neměla by tu být. Neměla by tu být s ním, protože je vegetarián. Neměla by tu být s ním, protože ji, sakra, tak dobře zná. Tohle nebylo přirozené a už vůbec to nezapadalo do jejího denního, respektive nočního, plánu. Rozbouřená mysl hravě dokázala zklidnit rozbouřené tužby jejího těla, a tak rezignovaně odvětila:
„Fajn.“

Tohle nebyla odpověď, jakou čekal. Ani zdaleka. Očekával marný vzdor, který by mohl využít ve svůj vlastní prospěch. A následně vlastně v jejich prospěch. Očekával snadné vítězství, jenže tohle spíš vypadalo, jako by mu hodila ohlodanou kost. A to ještě nevěděl, že se slova, která teprve vyjdou jejími ústy, ponesou v podobném duchu.

„Aro se zrovna nepyšní skutečností, že má mezi svými konzumenta dobytka,“ odsekla, zpřístupňujíc si tou méně vybíravou cestou přístup ke křeslu, na které včerejšího večera umístila svůj župan. Než však, již oděna, stačila dlaní obemknout kliku, zastoupil jí cestu antický kůros.

„Ale to je směšné, přeci kvůli vrtochům znuděného vládce nebudeš hladovět!“ oponoval jí vzápětí. S ní však jeho nasazení hnulo jen pramálo, když se znovu napřahovala po klice se slovy:
„Tak to tu prostě chodí, tohle je absolutismus, nejsem v postavení, kdy bych směla vznášet jakékoliv námitky.“

„Nejsi a ani nemusíš být, odejdi pak tedy se mnou a mou rodinou. Budeš svobodná, budeš svou vlastní paní, jen ty a nikdo jiný. A třeba jednoho dne i tou mou…“ přednesl svou prosbu, odtáhl její dlaň od chladného kovu a poctil hřbet její ruky drobným polibkem. Napřimoval se jen velmi pomalu. Jednak proto, že se bál pohlédnout jí do tváře, jednak proto, že chtěl v tomto úkonu setrvat navěky. Téměř se rty opět dotýkal její pokožky, když zamrzl pod tónem nikterak hlasitého, leč stále nekompromisního:
„Ne.“

Chvíli se domníval, že se přeslechl, ovšem po střetu s jejíma chladnýma očima tento klam získal razítko schválené realitou.
„Proč?“ otázal se, aniž však o tom věděl, jeho velkokapacitní upíří mozek ještě stále zpracovával to jedno jediné slůvko. Když spatřil zvětšující se mezírku mezi jejími rty, náhle se mu po tváři roztáhl vědoucí úsměv, spěšně zapečetil její rty svým ukazovákem a přitáhl si ji do náruče.

Když započal svůj monolog, byla více než vyvedena z míry. Neřekla mu právě, že s ním neodejde? Že, třebaže se poslední tři tajně ukradené noci cítila tak živá, chtěná a chráněná, jako snad nikdy dřív, odmítla vše, co jí nabízel? Ačkoliv již byla mírně vykolejená z faktu, že ji ono odmítnutí nezanechalo lhostejnou, navzdory skutečnosti, že právě tato volba byla tou jedinou možnou, jeho úlevný tón a nesouvislé řeči, ze kterých pochytila výčtem jen cosi o kamenu spadlém ze srdce a garantovaném přijetí členy jeho rodiny, jí na soustředění přidávaly jen pramálo. Částečně se probrala, až když padlo cosi o tom, že on stejně nechápe, jak mohla tak dlouho vydržet s osobami, které si vůbec neváží lidského života a že Carlisle s Arem její tzv. propuštění projedná, zajisté ke spokojenosti všech, už jen kvůli jejich minulosti. V jedné chvíli se jím nechala objímat polapena v tom eufonickém sametu, v té druhé už však vycházela ze dveří. Zanechala za sebou tentokráte duševně obnaženého kůra a dvě nemilosrdná slova: „Nechci odejít.“

 

Ještě dnešního rána bylo vše jinak, tento večer měl však pohřbít i tu poslední naději. Náš milovník umění, duševně obnažený kůros, chcete-li, vždy tíhnul k hudbě. Věřil, že právě ona je lékem na trápení jeho věčností trýzněné duše. Dokud nenalezl zalíbení v ženě se závojem mahagonových vln, přesvědčoval sám sebe jen prostřednictvím hudby, že je schopen citu, že vůbec nějakou duši má. Tesknými tóny nahrazoval desetiletí vyschlé slzy. Třebaže díky svému prokletí neměl problémy se studiem jakéhokoliv jazyka, věděl, že právě díky hudbě se domluví i v tom nejzapadlejším koutě světa. A nyní, nyní mu právě hudba měla zasadit tu nejbolestivější ránu.

Onen znuděný vládce, který by nepochybně ztrestal každého, kdo by se jej takto odvážil, byť jen ve svých myšlenkách, označit, vyzval onu známou postavu s cizí tváří, aby svým umem pobavila hosty, a i nyní již zcela nevědomě se tak dopustil další demonstrace své moci. Když předstoupila do středu sálu i se svým nástrojem v rukou, s hrdým postojem, s hlavou vychýlenou stranou a sotva znatelně se třepotajícími přivřenými očními víčky začala hrát, odhalila prostřednictvím hudby svou duši všem posluchačům, jen jedinému se však dostalo té cti nahlédnout i do její mysli.

 

 

Byl ztracen. Po těle mu stékaly líbezné tóny, avšak myslí mu proplouvaly obrazy, které je vzápětí měnily v kyselinu, jež jej bez ustání leptala. V tu chvíli byl jediným návštěvníkem zapomenutého letního kina za toho nejmrazivějšího podvečera. Seděl na polorozpadlé lavičce, a ačkoliv pro svou podstatu nemohl cítit chlad, třásl se zimou. Obrazy, míhající se na plátně, jej připravovaly o zdravý rozum.

Seděl na polorozpadlé lavičce a pozoroval ženu se sotva tříletým dítětem v náručí, úsměv na její tváři a dozajista sladké žvatlání patřilo jen jemu, zatímco o něco málo starší holčička šťastnou dvojici pozorovala z kouta místnosti, v očích druhořadost. Pozoroval tu samou dívku, jen pár let už dozajista uběhlo. Byla promoklá na kost, když ve stájích předávala uzdu svého koně čeledínovi. Když se otáčela a pohlédla do přísné tváře autoritativně vyhlížejícího muže, v té její se náhle mihnul strach. V další vteřině již ležela na sešlapané slámě a s tichými vzlyky si mnula červenou tvář. Sledoval hlavní aktérku tohoto němého filmu večeřet po boku své rodiny. Na stole byla vystrojena tabule nejvytříbenějších lahůdek, ve tvářích přítomných stejně vybrané a stejně strojené úsměvy. Sledoval tu dívku růst, sledoval úbytek jasu, který snad kdysi vyzařovala. Ta jiskra se ztrácela každým dnem. Sledoval, jak pohasínalo její odhodlání. Sledoval, jak pomalu ale jistě vzdává svou prvotní snahu zavděčit se rodičům, být alespoň na malou, zanedbatelnou chvíli pro někoho první. *Bylo to dítě hodné politování jako všechny děti, které mají otce i matku, a přece jsou sirotky.* A pak, pak jednoho dne už nebyla dítětem. Služky ji navlékly do honosných šatů, omezily korzetem, obtěžkaly šperky. Na konci svatební uličky na ni čekal postarší muž, pro kterého se opět měla stát jen pouhou ozdobou, jen jednou z mnoha ozdob.

Seděl na polorozpadlé lavičce a sledoval snímky, které se míhali i pro upíra nepostřehnutelnou rychlostí. Pro jednou byl jen regulérním návštěvníkem starého letního kina. A jako takový nemohl zasahovat do scénáře.

Najednou se scéna změnila. Sledoval onu dívku, ženu a nyní již dozajista i upírku, kterak i ona stojí v pomyslném kině a sleduje to nejhorší, co nám lidské dějiny mohou nabídnout. Sledovala všechnu tu krev, násilí a lhostejnost a v tu chvíli jako by si řekla: Proč zabíjet lidské pokolení? Vždyť oni se dokážou stejně tak dobře zničit navzájem.

 

Obraz se rozostřil a náš milovník umění se již nadále nenacházel v zapomenutém letním kině. Stál v hlavním sálu volterrského hradu, poslouchal doznívající tóny nezapomenutelné skladby a slyšel v ní více než kdokoli jiný. Slyšel příběh jedné malé holčičky, nemilované ženy a osamělé upírky. Slyšel příběh plný překonávání příkoří, příběh plný odhodlání. Odhodlání být tou první, být lepší, být lepší než oni…

 

 

*V. Hugo

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

sfinga

14)  sfinga (14.11.2010 23:53)

děkuji Noth

Noth

13)  Noth (14.11.2010 23:31)

Sfingo,
neurazilas mne, na to je zapotřebí opravdu velkého kalibru.;)
Sebekritika není nic špatného a stojím si za svým, že ve srovnání s 200 let starým Mágem jsem nahraná.
A jsem to ale vážně nádherně blaženě nahraná.

Jen tak mimochodem, já se tam sama nezařadila.
To tys mě tam šoupla.;)
Pokud vezmeš v úvahu, že píšu trochu jinak, mohla bys také brát v potaz možnost, že se tak i chovám, vyjadřuji, smýšlím.
Když se řekne - moucha, někomu se vybaví hmyz řádu dvoukřídlých. Někomu souhvězdí, někomu film, někomu seriál, někomu (nejen) programátorská chyba. Mně osobně se vybaví myšlenka.
Ona prostě není slátanina jako slátanina, víš?

Není za co se omlouvat, zrovna u Tebe mám štítek - "Co na srdci, to na jazyku" a někdy prostě srdeční frevenci na slova nepřevedeš, ani kdyby ses rozkrájela.;)

sfinga

12)  sfinga (14.11.2010 23:12)

Milá Noth, nechtěla jsem tě nikterak urazit, právě naopak. Jsi pro mě (a nejen pro mě) zárukou kvality a právě proto se tě musím zastat před tvou vlastní osobou. Tím, žes prohlásila, že čteme tuto slátaninu, místo toho, abychom se věnovali hodnotné literatuře, jsi se právě nechtěně zařadila k těm jmenovaným dámám.
To, jak si pohráváš se slůvky našeho krásného jazyka, mě neustále přivádí k úžasu a velmi ti závidím, to mi věř.
Takže ještě jednou, omlouvám se za předchozí komentář, který vyzněl naprosto opačně, než jsem ho zamýšlela a vrátím se ke své normální mluvě, snad to pochopíš:

Bylo to dokonalé, milá Noth a já si tě vážím. Děkuji, že píšeš.

Noth

11)  Noth (14.11.2010 22:58)

Milá sfingo, kdyby nebylo téměř jedenáct hodin a já nebyla lehce unavena, tak bych se patrně po označení "Rádobyautorka z nejmenovaného webu" cítila poněkud ukřivděně.
(I když možná ne, co já vím, co by bylo, asi už jsem proti rozumům podobného charakteru imunní;) )

Pokud vím, v perexu této povídky stojí přesně to, co tam má být - stručný obsah, nástin charakteru povídky.
(Pokud došlo k nějakým nesrovnalostem, ťukni si na nějakého admina)

Co se mě týče - znám svou cenu.
Vím, jaký podávám výkon.
A označit svou povídku za slátaninu ve srovnání s Máchovým Májem - promiň, ale to opravdu za hřích nepovažuji.

Důvodů, proč píšu, je mnoho.
Nechci se Tě nijak dotknout, když přiznám, že vypisovat je by se patrně ukázalo být bezúčelným.

Děkuji za (doufám) dobře míněnou radu, ovšem myslím, že hadr nebude zapotřebí.
Někdy člověka dokáže zchladit i pár slov, že?
Tohle naštěstí není ten případ.;)

sfinga

10)  sfinga (14.11.2010 22:43)

Noth, tak nevím, asi jsem blbá, ale já v tom žádnou slátaninu nevidím. Je to naopak moc dobré a co se týče jazyka, naprosto vytříbené.

Připadáš mi jak některé rádobyautorky z nejmenovaného webu, které v perexu píšou: V téhle kapitole se nic neděje. Nebo: není to nic moc. když to není nic moc, tak proč to zveřejňují, že?
A ty taky. Pokud to považuješ za slátaninu, tak proč to píšeš, co?
Ostatně žádná slátanina to není, takže se zklidni a dej si mokrý hadr na hlavu, jo?

Noth

9)  Noth (14.11.2010 22:27)

Upozornění:
Zákaz dalšího komentování!
(Tohle není požární cvičení - hasičák má stejně Nebraska - ani pokus o praktikování obrácené psychologie.)
Nebudu se neustále vracet na scénu jako to bylo u Báry Hrzánové po jejím uměleckém přednesu Máje (tleskali jsme do zblbnutí;) ).
Což mi připomíná, že před chvílí dorecitovala na Čt2. Já mám dobrou výmluvu - systematicky pracuji na přípravách pro infarktový stav chemikáře. Jakou máte Vy, že čtete tuhle slátaninu, namísto abyste se věnovali hodnotné literatuře?

Ree: Děkuji za superlativa a srdíčka.
Nekončím s psaním, jen jsem ukončila svou (tvůrčí, nikoliv primárně otravnou) činnost zde.
(Ten patrně málo výmluvný zvon v aktuálním stavu jsem vyměnila za o něco výmluvnější nápis Closed):)

Ambra:
Na Bacha si člověk musí dávát řádného bacha.
Nevím, nakolik ve vrcholné formě jsem byla, spíš bych to popsala jako motivaci ala "Vždyť jsi to slíbila" a "Co by si pomyslelo skřítě, že neplníš sliby, pokrytče?!". Prvotním záměrem mělo být popsání událostí předposledního odstavce, ovšem najednou se mi tam vetřela pasáž o umění a předem prohraná bitva s temnotou - vážně netuším jak to tam vždycky všechno naskáče. Nakonec se vše neslo v duchu - "Ať už to mám za sebou", a tak jsem sama sebe opět ospravedlnila starým známým "Někdy stačí málo" (pozor: neuznávám v případě počtu zubů!) a zase bylo hej.:D

Upřímně jsem čekala spíš něco jako: "Bože, bojím se, kam až tohle může dojít."

Podmět (nejen) je u mě cestovatel, co nadělám?
Dokud se nachází na stejné straně se zbytkem větných členů, nestěžuji si.;)

Konec plkání - já děkuji.

ambra

8)  ambra (14.11.2010 21:54)

Ještě se nechávám dorážet hudbou a už tady troufale ťukám první písmenka... Hned ten první odstavec to zase postmoderně posunul do takového úhlu, že jsem se opět měla cítit nepatřičně, nicméně jsem si to "jenom" strašně užívala.
Gejzír obraznosti, ohňostroj pocitů, Noth ve vrcholné formě (tím nechci říct, že tohle už musí být vrchol - Bože, těším se, kam až tohle může dojít.).
Ovšem - jak jinak - žádné prázdné mlácení dokonalé slovní slámy - vše sice formálně naprosto perfektní, rozhodně ale taky řádně živé, bolavé, vzrušivé, obnažující...
Četla jsem dlouho - ne vždy jsem na první zátah pobrala podmět větný (proč to nepřiznat;) ), ovšem ani tak to nebyla práce. Zdaleka ne.
"Jen" esence skvělého psaní. Ráda říkám, že je to řemeslo. A Ty můžeš okamžitě dělat mistra nejnadanějším učňům.
Noth, díky za to, byl to zážitek.

Ree

7)  Ree (14.11.2010 21:41)

Ááááááááááá, Noth! Neříkej, že končíš s psaním. Po tomhle nemůžeš. Bylo to úžasné. Dokonalé, nádherné a áááááááách

Noth

6)  Noth (14.11.2010 21:39)

Hrome, nechtěla jsem se angažovat, ale poděkovat prostě musím (zatracená výchova:D ).

Neb: Nepřehrávej.
Ty bys tam zase vecpala milion a jeden zdrcující zvrat (obrat ), ale já holt nejsem epický vypravěč.
Hani, Ajjo: Děkuji.
Lio: Co bych to byla za člověka, kdybych Ti zakázala doufat. Můžu jen říci, že Ti to nedoporučuji.
Add PS: Vše, co je pojilo, mezi nimi vytvářelo stále hlubší propast. Snad jen ve světě hudby by mohli být pomyslně spolu, ač na tisíce kilometrů vzdáleni.
Jarusinka: No vidíš, mou slovní zásobu obohacuje zejména Nebraska.:D
Tvé další tvrzení na mě působí, jako bych snad nepsala vůbec. Mohu Tě ujistit, že nezakrním, píšu něco v jednom kuse, jen se to k Vám nedostane. Přijde mi poněkud zbytečné cpát to, co Vám tu dnes (respektive včera) naposledy předkládám, do třpytivého twilight rámečku, když to stejně tak dobře můžu nacpat někam jinam. Možná sis všimla, že zrovna zde ani jednou nepadlo Edwardovo, či Bellino jméno.;) (JO, Carlisle s Arem mi trochu ujeli, ale co nadělám )
I Tobě děkuji.

5)   (14.11.2010 21:13)

nejroztodivnějších - nevedela som, že také slovo existuje

Teda... Noth, hneď na úvod ti patrí veľké ďakujem, za to, že si niečo napísala
V prvom rade, presne toto som potrebovala. Niečo ťažké,komplikované, obrazné a proste také, aké to dokážeš napísať iba ty. Veď vieš ako ja môžem tento tvoj jedinečný štýl A po dlhom čase mi to veľmi dobre padlo, zvlášť teraz...
Príbeh- najmä časť za piesňou bol priam zdrvujúci a chladný, citlivo necitlivý.
Nič iné k tomu dodať nemôžem, málo slov by to dokázalo presne vystihnúť. Možno žiadne.
ďalší príbeh k zamysleniu. Skvelý príbeh, jednoduchý a pritom zložitý.
Klaniam sa pred tebou a dúfam, že niekedy zas čosi napíšeš;)





Lioness

4)  Lioness (14.11.2010 16:10)

Naposled... že? Nebo mohu doufat, že ne? Kdo ví...
Takže teď bych se měla snažit vypsat, jak ohromně jsi na mně zapůsobila. Jak každá dokonalé vymyšlená, propracovaná, dokonale navazující věta, každá navozující silné pocity i atmosféru, každá o sobě jsoucí jednotlivým malým dílkem... jak na mně zapůsobila. Nejde to. To, co mám na jazyku v porovnáním s tím, co jsem četla, zní hloupě, příliš jednoduše a stroze. Pořádně bys to vyjádřila snad jen ty.
A tak vzdávám a jen se klaním: a nechávám se unášet těmi tóny písně i textu.
P.S.: Nebyli by klavírista a houslitka dokonalým párem? Asi ne...

Ajjinka

3)  Ajjinka (14.11.2010 12:52)

Wow, Noth... Tohle bylo nadherný, vážně krásný Jsi snad jediná, která to dokáže napsat takhle a já nikdy nepochopim, jak se ti to může dařit
Úžasný!

Evelyn

2)  Evelyn (14.11.2010 08:11)

Noth.... to bylo nádherné.
Jsem úplně a dočista rozpuštěná... Miluju Tvůj styl psaní, Tvé slovní obraty, Tvé příběhy.

Nebraska

1)  Nebraska (14.11.2010 07:42)

Noth!
Tohle byl literární orgasmus!!!
Naprosto totálně jsi mě omámila, omotala sis mě kolem prstu a na konci jsi mě nechala zírat do monitoru úplně vyšťavenou
Vyšťavuj mě dál!
Ne, vážně - zatímco já bych napsala Nervózně čekal, až se objeví volterrští vládci se svou družinou, ty jsi z toho udělala nádherný napínavý film se skapávajícím voskem.
Já tě miluju!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek