Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

„Jak se chceš naučit ovládat svého démona, když nedokážeš zklidnit ani svoji mysl?“ Rychle jsem se podívala na Mikea, který seděl vedle mě. Mračil se. Neměl ho rád. Podle něj věděl až příliš mnoho.

Stál jsem v lese – nebo alespoň v tom, co z něj zbylo, a sledoval je. Prostě jsem ji dneska nemohl nechat samotnou. Nebo přesněji řečeno samotnou s projevem její odlišnosti. Nechtěl jsem na něj myslet jako na projev její duševní poruchy nebo nemoci.

Seděla na zemi a rukama si objímala nohy. Hlavu měla na rukou položenou tak, že jsem jí neviděl do tváře. Mohl jsem se posunout, ale bál jsem se, že na tom obličeji uvidím slzy. Zahnal jsem tu představu a podíval se na něj. Kroužil kolem ní jako sup. Mračil se. Okamžitě se mi vybavil jeho zamračený výraz, když jsem vpadl do školního skladu. Byla to směsice pocitů. A vévodil jim vztek. Plál mu z očí. Rychle jsem pochopil, že mu tak moc vadí jeho vlastní bezmocnost. I tak bych mu ale měl poděkovat, protože mě dokázal přivolat. Nějak. Netuším, jak je možné, že jsem ho najednou uslyšel. Volal mě jménem. Věděl jsem, odkud ten hlas přichází a jeho naléhavost mě donutila okamžitě se tam vydat.

A ten její výraz… Bezkrevná pleť v obličeji ještě podtrhovala rozšířené zornice. Už jednou jsem ji takhle našel. Tehdy, v Londýně. A dodnes jsem nedokázal její výraz vymazat z paměti. Musel jsem něco udělat, aby ten výraz zmizel. V hlavě mi ale znělo výstražné znamení, že ho nesmím zabít. Tentokrát ne před ní.

Vlastně bylo dobře, že se mě pak v autě zeptala, co s ním bude. Co bych jinak udělal? Ani na to nechci myslet. Takhle jsem musel rychle vymyslet přijatelný plán. A když jsem ji vysadil před domem, tak jsem stejně nejprve odvezl auto domů. Naštěstí tam byl zrovna Emmett. Slíbil mi, že se o to s Carlislem postarají. Vrátil jsem se k ní. Ani mě nenapadlo, že nebude doma. Její pachová stopa vedoucí od zadního vchodu mě dost překvapila. Rychle jsem podle ní běžel a našel ji až tady. V té části vypáleného lesa.

„Nelíbí se mi tu,“ ozvala se najednou plačtivým hlasem. „Chtěla bych domů,“ dodala ještě. A ve mně se všechno sevřelo. To je už poněkolikáté, co mě vyděsila představa toho, že odejde. Jako už pokolikáté jsem se musel sám sebe ptát, jak je možné, že na mě takhle působí? Už od toho prvního setkání mi bylo jasné, že je jiná. Pro mě jiná. Vždyť to díky ní jsem se vrátil ke Carlisleovi.

Začal na ni mluvit. Zaslechl jsem něco o pomoci a tréninku. Začal jsem uvažovat, zda tohle není ještě horší, než když její myšlenky neslyším vůbec. Těch pár slov, které jsem od něj zaslechl, mi moc smyslu nedaly. A moje představivost si s nimi může vymyslet daleko horší varianty, než jak to ve skutečnosti nejspíš je.

Jistě, zaručeně se nejednalo o pomoc s balením zavazedel či o trénink rychlého odchodu. Ale přesto – když se zvedla ze země a na její tváři jsem uviděl ten zamyšlený výraz, ve kterém už nebyla vidět hrůza ani strach, ale odhodlání, tak se ve mně opět všechno sevřelo.

Šla domů a oba dva jsme ji následovali jako poslušní pejsci. On samozřejmě v její těsné blízkosti a já musel udržovat určitý odstup. Vešla do domu a já napjatě poslouchal. Usadila se v obýváku a zapnula notebook. Našel jsem si místo, ze kterého jsem na ni mohl vidět. Seděla ke mně bokem tak, že jsem neviděl, na co se dívá. Podle zamračeného výrazu jsem se radši ani neodvažoval hádat, o co se jedná.

Celou noc nešla spát. Před sedmou jsem musel odejít, abych ve tři čtvrtě na osm mohl zazvonit u jejích dveří. Slyšel jsem její kroky. Přišlo mi, že to trvalo celou věčnost, než se ty dveře otevřely. A pak jsem ji opět konečně uviděl. Byla bledší než obvykle, ale jinak bych na ní žádnou změnu nepozoroval. Batoh i bundu již měla v rukou.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Dobré ráno,“ odpověděla lehce mdlým hlasem.

Šel jsem jí otevřít dveře od auta a počkal, až se posadí. Vypadala lehce zamyšleně. Přál bych si vědět, zda je v pořádku. Chtěl bych dokázat číst její myšlenky. Vědět, na co myslí. Místo toho, abych se jí zeptal, jestli je v pořádku, jsem za ní zavřel dveře a odešel na místo řidiče. Místo toho, abych si v její hlavě přečetl, na co myslí, jsem se podíval na zadní sedadlo, kde už seděl on. Měl stejně jako ona zadumaný výraz.

 

-------

 

Cítila jsem z něj napětí celou cestu do školy. Jako kdyby ho něco trápilo. Nad něčím uvažoval. Ale celou dobu nepromluvil. A já za to byla ráda. Nechtěla jsem mluvit. Ale jeho přítomnost mi vyhovovala. Věděla jsem, že mi nikdo neublíží.

Zastavil na parkovišti před školou. Vystoupila jsem z vozu a otočila se na něj. Očekával, že se spolu vydáme ke škole a lehce ho překvapilo, když jsem tam zůstala stát.

„Díky, Edwarde,“ řekla jsem po chvilce a jeho jméno, vyslovené konečně nahlas, mi přivolalo mravenčení v útrobách. Neděkovala jsem mu pouze za svezení a doufala jsem, že to pochopil. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že ano. Usmála jsem se na něj a vydala se ke svému autu. Do školy jsem dnes opravdu nechtěla jít.

„Ty nejdeš do školy,“ řekl, když se vedle mě najednou objevil. Nebyla to otázka a ani nezněl překvapeně. Pouze jsem zavrtěla hlavou.

„Můžu vědět, kam pojedeš?“ zeptal se a v jeho hlase jsem uslyšela stopu nervozity. „Domů?“ dodal hnedka a nervozitu mu v hlase vystřídala naděje.

„Do jednoho obchodu ve vedlejším městě,“ odpověděla jsem mu. Už jsem stála u svého auta a podívala jsem se na něj. Mračil se. Snažila jsem se před Mikem zakrýt tu touhu po Edwardově blízkosti. Samozřejmě, že to bylo marné. Vzdychla jsem si a tím přilákala Edwardův pohled.

„Jestli se ti chce, tak bych ocenila něčí společnost,“ řekla jsem mu. Snažila jsem se přimět myšlenky, aby to vypadalo, že po včerejšku se mi nechce jet samotné. A obzvlášť když se jedná o společnost silného upíra, který už mi několikrát pomohl.

„A obzvlášť, když se jedná o něj, jsi zapomněla dodat,“ ozval se Mike a snažil se napodobit můj hlas. V duchu jsem ho okřikla, ať si ty vtípky nechá pro sebe a nasedla do auta. Uslyšela jsem zavírat dveře u spolujezdce a podívala se tam. Usmíval se na mě. A mně najednou přišlo, že všechno bude v pořádku. Že všechno je tak, jak by mělo být. A bylo mi jedno, že Mike slyší moje myšlenky. Zastavila jsem před obchodem a vystoupila. Edward mě následoval se zvědavým pohledem.

„Tady?“ zeptal se. Přikývla jsem a vešla do obchodu s outdoorovým vybavením. Následoval mě. Zamířila jsem k části s oblečením a jemu se viditelně ulevilo. Mike stál kus ode mě a nic neříkal. Jako ostatně skoro vždy v Edwardově přítomnosti od té doby, co jsme zjistili, že ho Edward slyší.

Postavila jsem se před regál plný různých bot. Jediný rozdíl, který jsem mezi jednotlivými kusy viděla, bylo to, zda jsou nad kotník či pod kotník. A jejich barva, přirozeně. Vybrala jsem si tedy jedny, jejichž barva mi nepřipadala vyloženě odporná – nechápala jsem, kdo by chtěl mít boty s růžovou fosforeskující odrazkou ve tvaru blesku. Našla jsem si správné číslo a po vyzkoušení konstatovala, že ty by šly.

„Můžu vědět, na co chceš boty na squash? Ty hraješ squash?“ zeptal se mě Edward překvapeně, když viděl, pro které jsem se rozhodla.

„Squash?“ zeptala jsem se trochu hloupě a znovu se na ně podívala. Na běh do lesa by se taky určitě hodily dobře…

„Tyhle jsou speciálně na squash. Podívej se na tu podrážku a to zpevnění po stranách,“ začal mi ukazovat s úsměvem na tváři.

„Do lesa se budou taky hodit,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Jeho úsměv se ještě o něco víc roztáhl.

„To sice ano, ale pokud sem nechceš jet za měsíc znovu, tak bych ti doporučoval zvolit jinou obuv,“ odvětil a pak se lehce zasekl.

„Na co chceš boty do lesa?“ Teď už se neusmíval, ale trochu mračil.

Měla jsem nutkání mu říct, že abych tam přeci nechodila bosá, ale rychle jsem si to rozmyslela a zvolila jinou odpověď: „Skoro všude kolem mého domu je les a já se v něm ráda procházím.“

Chvilku nad tím přemýšlel, ale nejspíš ho má odpověď uspokojila, nebo se o tom nechtěl dohadovat, protože se na mě zase usmál a pomohl mi vybrat vhodnější obuv.

„Nebude ti vadit, když se cestou ještě zastavíme v knihkupectví?“ zeptala jsem se ho, když jsme nastupovali do auta. Zdálo se mi to, nebo se mu opravdu rozzářily oči, když mi odpovídal, že mu to rozhodně vadit nebude.

Zastavila jsem před jedním knihkupectvím, které bylo spojeno s antikvariátem. Ani jsem vlastně neměla žádný konkrétní cíl, jenom jsem se chtěla podívat, zda mě něco nezaujme.

„Tobě do hlavy nevidí, tak proč si lžeš?“ zeptal se mě lehce posměšně Mike, který stál teď těsně vedle mě. Otočila jsem se od něj a ve své mysli jsem mu odpověděla, že absolutně netuším, co tím myslí. Začal se smát. Podrazák jeden.

„Hledáš něco konkrétního?“ zeptal se mě Edward a v ruce měl nějakou knížku. Zavrtěla jsem hlavou a vešla do sekce antikvariát. Moje nohy mě automaticky vedly k regálu, který byl nadepsán Romány. A stejně tak automaticky moje oči vyhledávaly začátek police, kde se skrývali autoři začínající na A.

Zklamaně jsem povzdechla, když jsem zjistila, že nemají Pýchu a předsudek od Jane Austenové.

„Copak?“ ozval se najednou za mnou Edward. Myslela jsem, že zůstal v přední části obchodu.

„Nemají jednu moji oblíbenou knihu,“ odpověděla jsem mu a vrátila do police zpět Rozum a cit. Snažila jsem se ignorovat Mikea a jeho škleb. Kdyby tu nestál Edward, tak by mi jistě nezapomenul připomenout, kolikrát jsem to již četla. Vydala jsem se tedy zpět do přední části knihkupectví a prohlížela jsem si historické romány. Měla jsem v ruce druhé pokračování Řeky bohů, ale můj pohled zaujal koutek pro zahrádkáře. Všimla jsem si na přebalu jedné z knih malého bílého kvítku. Vábil mě k sobě jako plamen můru.

„Ani na to nemysli,“ sykl vedle mě Mike.

Jenom jsem se dívala, pomyslela jsem si nabručeně.

„Jo, to známe,“ řekl posměšně.

Uslyší tě, pomyslela jsem si lehce zlobně. Ale Mike zaslechl tu rychlou myšlenku v pozadí mé hlavy. Tu, která říkala, ať je zase pěkně zticha. Zašklebil se na mě.

„Wilbur Smith?“ ozvalo se mi vábivě vedle ucha. Lekla jsem se a otočila se k němu. Jedno obočí měl nadzvednuté a na rtech mu opět pohrával úsměv. A ty jeho zlatavé oči. Připadala jsem si najednou jako malá holka nachytaná na sousedových jahodách. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Zacukaly mu koutky úst.

„Mám slabost pro příběhy z Egypta,“ řekla jsem a vrátila knížku zpět do regálu. Nakonec jsem si vybrala jinou knihu o Egyptě.

Venku před obchodem, když už jsem odemykala dveře auta, jsem se podívala na Edwarda. Stál u dveří spolujezdce a díval se zamyšleně přes silnici. Ohlédla jsem se tím směrem, ale nic ani nikoho zajímavého jsem tam neviděla, a tak jsem odemkla dveře a chtěla nastoupit. Zadrželo mě Edwardovo zakašlání. Vzhlédla jsem k němu s tázavým pohledem.

„Nedala by sis něco k jídlu?“ zeptal se mě a já cítila, že je trochu nervózní. Proč asi? Hlad jsem ale ještě neměla, ostatně hlad nebyl zrovna můj častý problém. Tělo si za ta léta se mnou odvyklo přijímat potravu pravidelně a díky tomu mému „opravářskému“ vybavení mi to nedělalo velký problém.

„Jestli chceš ale začít trénovat, tak budeš potřebovat svaly a na svaly potřebuješ jídlo,“ ozval se vedle mě Mike. Pomyslela jsem si něco o tom, že se v Edwardově přítomnosti nějak moc otrkává. Ale Edward dělal, jako kdyby ho neslyšel a díval se pouze na mě.

Třeba tě neslyší, prolétlo mi najednou hlavou.

„Nesnaž se to zakecat, s tím jídlem tě budu prostě otravovat, dokud nezačneš zase normálně jíst,“ prohlásil Mike.

„Tak dobře,“ odpověděla jsem nahlas oběma a nedokázala ve svém hlase zakrýt stopu poraženosti.

Vešli jsme do restaurace, která byla přes ulici. Snažila jsem se ignorovat pohled servírky, která Edwarda doslova svlékala pohledem. Trochu mě potěšilo, když se lehce zamračil.

Posadili jsme se ke stolu a servírka byla okamžitě u nás a vrhala na něj svůdné pohledy. Podala mu jídelní lístky a zeptala se ho, co by si dal k pití. Jednou rukou si začala hrát s přívěskem, který měla na krku a já jsem si byla celkem dost jistá jejími myšlenkami.

„Nat?“ obrátil se na mě s úsměvem. A mně připadalo, že to dělá té servírce naschvál.

„Zelený čaj,“ řekla jsem a dívala se přitom na něj. Zajímalo mě, jak se k ní bude chovat dál. Mike si lehce odkašlal, abych věděla, že on moc dobře ví, že to není pouhá zvědavost. Edward se na ni otočil, díval se jí přímo do očí a já viděla, jak mu zlobně o jeden odstín ztmavly.

„Jeden zelený čaj, prosím,“ řekl a mně se zdálo, že v pozadí slyším lehké, ale přesto výhružné zavrčení. Okamžitě se kolem mého srdce objevil malý plamínek. Servírka, lehce pobledlá, odešla rychle pryč a Edward se opět podíval na mě. Vypadal celkem spokojeně, ale když mě uviděl, tak se zachmuřil. Ani jsem si neuvědomila, že se moje rysy stáhly. Tolik v tu chvíli připomínal divoké, červenooké upíry.

„Promiň,“ ozval se. Překvapeně jsem nadzvedla obočí. On se mi omlouvá? Mike vedle mě si posměšně odfrkl.

„Co si dáš k jídlu?“ zeptal se mě Edward a stočil moji pozornost k jídelnímu lístku. Nalistovala jsem si stranu se saláty a začala si vybírat.

„Objednej si maso,“ uslyšela jsem Mikea.

Nechci maso, dám si salát, pomyslela jsem si a dál si prohlížela výběr salátů.

„Dej si maso a nějaký těstoviny,“ ozval se okamžitě znovu.

Nechci maso, dám si salát, opakovala jsem.

„Říkám ti, ať si dáš maso. Je to důležitý pro růst svalové hmoty,“ snažil se mi vysvětlovat a mně připadalo, jako kdyby se mnou mluvil z pozice rodiče.

Dám si salát. Připadala jsem si jako zaseklá deska.

„Dej si maso,“ nahnul se ke mně a regulérně mi syčel do ucha. Bylo to nepříjemné. A on to věděl. „Jestli si nedáš maso, tak tě budu celou noc otravovat.“

Strč si to hloupý maso někam, já si dám salát. Stále ještě jsem trvala na svém.

„Objednej si maso, potřebuješ spoustu bílkovin. Bílkoviny jsou důležitý,“ pokračoval dál i Mike.

Že ty toho tak víš o bílkovinách, pomyslela jsem si posměšně.

„Koukej si objednat něco pořádnýho,“ začal zase nabírat tón, při kterém přicházejí výhružky.

Chtěla jsem mu zopakovat svoji mantru, ale v tom se Edward pohnul. Celou dobu seděl nehnutě naproti mně a sledoval mě. Nevšímala jsem si ho a soustředila se na výběr salátu a odsekávání Mikeovi. Teď Edward sklonil hlavu ke stolu a dvěma prsty si třel pravý spánek. Mírně se mračil.

„Jsi v pořádku?“ vylétlo ze mě dřív, než jsem si stihla uvědomit, že upíři nemívají migrény. Překvapeně se na mě podíval. A pak jeho pohled putoval kus vedle mě, do těch míst, kde zrovna stál Mike.

„To ten tvůj přítel, bolí mě z něj hlava,“ řekl klidným hlasem a zase se podíval na mě. Nevydržela jsem to a podívala se na Mikea. Oplatil mi pohled a já viděla, jak se mračí. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli to je kvůli hádce o mase, anebo kvůli Edwardovým slovům.

„To mě občas taky,“ odpověděla jsem mu. Nemělo smysl mu lhát. Všichni tři jsme až moc dobře věděli, že ho Edward vidí a slyší. Tak proč to konečně nepřiznat nahlas.

„Slyším od něj jenom útržky a je to více než nepříjemné,“ řekl Edward a tvářil se opět neutrálně. Takže ho neslyší? Neslyší od něj všechno? Ale neslyšel náhodou teďka mě?

„Neplaš,“ ozval se Mike. „To máš z toho nedostatku bílkovin,“ neodpustil si. Měla jsem nutkání na něj vypláznout jazyk.

„Kdo to vůbec je?“ zeptal se Edward opatrně ještě dřív, než jsem stihla nějak reagovat na jeho předchozí sdělení. Mike vedle mě se ošil. Nikdy jsem s nikým o něm nemluvila. No dobře, tohle není zase až taková pravda. Ale už to bylo neuvěřitelně dlouho, co jsem o něm s někým mluvila. Dotěrná vzpomínka se začala hlásit o místo v mé hlavě, ale podařilo se mi ji zaplašit. Tahle vzpomínka byla jedna z prvních, kterou jsem si dokázala vybavit. A rozhodně byla nejděsivější.

„Mike,“ odpověděla jsem Edwardovi prostě. Byl s Carlislem dost dlouho na to, aby tušil, co je Mike zač.

„A… kdo to je?“ zeptal se znovu obezřetně a viděla jsem na něm, jak je napnutý. Měla bych mu to říct? Ví o něm. Vidí ho. Částečně ho i slyší. Jaký je tedy rozdíl mezi tím, zda ví nebo neví, co je Mike konkrétně zač?

„Moje halucinace,“ odpověděla jsem mu tichým hlasem. Zorničky se mu mírně rozšířily. Než ale stihl nějak reagovat, byla u nás opět číšnice a chtěla vědět, zda jsme si už vybrali.

„Steak,“ odpověděla jsem bez nejmenšího zaváhání a Mike vedle mě se lehce ušklíbl. Nemusela jsem na něj ani vidět, abych to věděla.

„Dvakrát steak na pepři,“ přetlumočil Edward servírce, která zase rychle odešla. Už evidentně neměla odvahu se Edwardovi nějak vnucovat.

Díval se na mě. A mně v hlavě rezonovalo to slovo. Halucinace. Řekla jsem to s takovým klidem. Ale cítila jsem, jak se vzpomínky derou ven. Potřebovala jsem je zahnat. Musela jsem je potlačit.

„Z mojí mysli vidíš pouze Mikea?“ zeptala jsem se a doufala, že tohle udrží vzpomínky zpátky.

„Ano. Vidím ho a občas něco slyším,“ odpověděl a já si vzpomněla, kdy ho tak přesně slyšel. V tělocvičně. Ve skladišti. Zatřásla jsem hlavou. Ne, tohle taky nebyla dobrá vzpomínka.

„Ale tvoje myšlenky neslyším vůbec,“ pokračoval dál, když si všiml, jak jsem zatřásla hlavou.

„Musí být nepříjemné, mít cizí hlasy ve svojí hlavě,“ podotkla jsem. Usmál se a kývl směrem k Mikeovi.

„Na to jsem si už zvykl. Ale přijde mi to lepší než mít v hlavě celou další osobu.“ Pokrčila jsem rameny.

„Zvykla jsem si. Není to tak hrozné,“ řekla jsem mu a myslela jsem to upřímně. Nadzvedl jedno obočí. Myslela jsem, že zrovna on by to měl chápat. Ale pak mi došlo, že on vlastně má svoji rodinu. Velkou a milující rodinu. Pocítil někdy pocit absolutní samoty? Takové, kdy člověk ví, že kdyby najednou zmizel ze světa, tak se vůbec, ale vůbec nic nezmění? Mike tenhle typ samoty pomáhal rozehnat.

„A to je s tebou pořád?“ zeptal se zvědavě. Přikývla jsem.

„Jak dlouho?“ zeptal se a já uslyšela tichý nářek.

Ne, pusťte mě, rezonovalo mi v hlavě. Mike mi rychle stiskl rameno a nářek v mojí hlavě ustal.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozrušit,“ omlouval se Edward, když postřehl Mikeovu reakci.

„Už je to dlouho, co se ke mně přidal,“ řekla jsem mírně zastřeným hlasem. Této vzpomínce jsem nemusela čelit už moc dlouho. „A tady není moc vhodné místo na takové vzpomínky,“ pokračovala jsem ještě a rychle se rozhlédla kolem sebe. Servírka nám zrovna nesla jídlo.

„Nechte si chutnat,“ řekla a zase rychle odešla k dalšímu stolu. Vzala jsem si příbor a začala krájet první sousto.

„Nevím, jestli si na to pamatuješ, ale už jsme se potkali,“ ozval se zamyšleně Edward. Podívala jsem se na něj. Nečekala jsem, že mi to bude připomínat.

„V Londýně,“ pomalu jsem přikývla a sledovala jeho oči. Nejprve se lehce usmál, ale pak jeho výraz potemněl.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptal se a já cítila, jak je pro něj moje odpověď důležitá.

„Ty, Carlisle i celá vaše rodina,“ odpověděla jsem mu a mírně kývla. Vložila jsem si do úst první sousto a začala žvýkat. Nebylo to špatné.

„A věděla jsi to už tehdy?“ ptal se dál. Musela jsem se usmát.

„Moc lidí nemá rudé oči,“ připomněla jsem mu, jakmile jsem polkla a už jsem si krájela další kus masa.

„Ale ty ses mě nebála,“ namítl zvědavým hlasem. Pouze jsem pokrčila rameny. Nechtělo se mi vysvětlovat mu, že fyzické rány, které by mi mohl způsobit on, by se hojily mnohem kratší dobu než psychické, které by mi zaručeně způsobil ten námořník.

„A odkud znáš Carlislea?“ zeptal se a své porce se ještě ani nedotkl. Čekala jsem tuhle otázku.

„Z nemocnice, kde jsem chvíli vypomáhala. Ale ostatní z tvé rodiny neznám vůbec,“ řekla jsem a doufala, že se rozhovor stočí ke zbytku jeho rodiny. Začal mi vyprávět, jak se celá jeho rodina dala dohromady. Bylo znát, že je má opravdu moc rád. A já jsem mezitím snědla celou svoji porci. Bylo to opravdu skvělé. Už dlouhou dobu jsem neměla dobré pořádné jídlo.

„Velký hlad?“ zeptal se mě s úsměvem, když viděl, jak od sebe odsunuji kompletně prázdný talíř.

„Přijde mi, jako kdybych nejedla několik let,“ pousmála jsem se. Nadzvedl obočí a rychlým pohybem prohodil naše talíře. Překvapeně jsem zírala na talíř před sebou, kde byla jeho nedotčená porce. I přes to, že už maso nemělo tu správnou teplotu, jsem se do něj pustila. A Edward s úsměvem vykládal dál o Alici a Jasperovi. Velmi mě zaujaly jejich schopnosti. A také to, že Edward mi o nich vykládá bez mrknutí oka.

Dojedla jsem druhou porci a na talíři zůstal malý kousek masa. Dívala jsem se na něj zkroušeně. Cítila jsem ale, že už by se mi do žaludku nevešel. Zvedla jsem hlavu od talíře zpět k Edwardovi a viděla jsem, že jenom silou vůle zadržuje smích. Najednou jsem ucítila příjemné teplo kolem žaludku. Nebylo ostré a pálivé jako plamen, který se mi zažehával kolem srdce, tohle bylo příjemné, klidné. Vidět ho, jak se usmívá, skoro směje, bylo něco tak skvělého. Připomínalo mi to pověstné motýly v břiše. Přišla k nám číšnice odnést talíře. A to teplo v žaludku se nějak jakoby pohnulo. Už nebylo tak příjemné. Teď mi spíš připadalo jaksi naléhavé. Ani jsem neslyšela servírku a Edwarda a vystartovala jsem ze židle. Toalety jsem naštěstí našla rychle. Zapadla jsem do nejbližší kabinky a rovnou se vrhla k záchodové míse.

„To máš z toho, že tolik hltáš,“ posmíval se mi Mike, když mi držel vlasy. Jakmile jsem byla schopná se posadit vedle mísy bez obav, že by se mi mohla stát nějaká další nehoda, tak jsem se na něj podívala. Přála jsem si mít zlostný pohled, který by ho na místě usmažil, ale tušila jsem, že v tomhle stavu se zmůžu pouze na vyčerpaný pohled.

To mám z toho, že tě poslouchám, pomyslela jsem si zlostně.

„Ne, ne, ne, i kdybys zhltla tolik salátu, tak jsi na tom stejně. Za tohle já nemůžu,“ bránil se okamžitě.

Kdybych si dala salát, tak ho tolik nesním, odpověděla jsem mu v myšlenkách. Zasmál se.

Dveře od dámských toalet se otevřely.

„Slečno, jste v pořádku?“ uslyšela jsem ženský hlas, jak se pomalu přibližuje ode dveří k mé kabince.

„Jo, v pohodě,“ odpověděla jsem a přála si, aby neviděla moje nohy na zemi. Tím bych byla zcela prozrazena a nebylo by pochyb o tom, co jsem tu dělala. Ačkoliv Edward mě musel i tak slyšet.

„Kdybyste cokoliv potřebovala,“ začala opět a bylo vidět, že si není úplně jistá, jak pokračovat. Nejspíš tu nepracovala moc dlouho.

„Jsem v pořádku,“ zopakovala jsem a doufala, že mě už nechá být. Za chvíli jsem slyšela dveře a tak jsem si mohla jít vypláchnout ústa.

 

Podle Edwardova výrazu mi bylo jasné, že o všem věděl, ale taktně mlčel. Trval ale na tom, že řídit bude on. Ani jsem moc neprotestovala. Dovezl mě až před dům.

„Chceš odvézt pro auto ke škole?“ zeptala jsem se zbytečně. Usmál se na mě a zavrtěl hlavou.

„Já si pro něj doběhnu, bude to rychlejší,“ odpověděl mi. „Ty si běž radši odpočinout.“

Přikývla jsem, ačkoliv mi bylo jasné, že si rovnou půjdu otestovat nové boty. A budu se snažit nepřerazit se.

 

Běh. Nesnáším běh. Nesnáším skoro každý sport, ale běh zaručeně nejvíc. Během chvíle jsem zpocená a zadýchaná. Nepřipadá v úvahu, že bych běhala v místech, kde by mě mohl někdo vidět. Naštěstí tu je dost lesů. Ty jsou ovšem domovem pro mnoho kořenů, výmolů a popínavých rostlin, které mě s nezlomnou chutí chytají za nohy. Už to bylo dnes potřetí, co jsem zakopla o výhonek ostružiny. O kořen jsem zakopla zatím jenom jednou. A boty stále držely. Musela jsem se usmát při představě Edwarda, jak by asi reagoval, kdyby viděl, co jsem myslela pod pojmem „procházky v lese“. Mike vedle mě v klidu poklusával. Strašně mě štvalo, že do něj nedokážu promítnout svoje představy. Zrovna teď jsem si ho představovala, jak zakopne o pařez a spadne na zem.

„Já jsem tvoje halucinace, ne tvoje představa,“ usmál se na mě sladce. Vstala jsem ze země a oprášila si tepláky. Ani jsem si neuvědomovala, kde se v mojí skříni vzaly. Znovu jsem se rozeběhla a slíbila si, že tentokrát už zaručeně budu koukat na zem před sebe. Dívala jsem se, jak mi pod nohama ubíhá zem. Hnědá hlína, kořeny. Zelené větvičky. Hnědá hlína. Větev. Zelený mech. Hlína. A znovu mech.

 

 

„Proč je mech zelený?“ zeptal se mě s úsměvem. Seděla jsem naproti němu na zemi a za jeho rameny jsem viděla zelené, vysoké kopce.

„Protože je to rostlina,“ odpověděla jsem mu. Opět jsem se před ním cítila jako malá, hloupá dívenka. A on byl jako laskavý, trpělivý rodič.

„A proč jsou rostliny zelené?“ ptal se dál a já na jeho tváři pozorovala spoustu hlubokých vrásek.

„Ne všechny rostliny jsou zelené.“ Tohle slyšet určitě nechtěl.

„Proč je mech zelený a proč je hlína hnědá?“ Nedal se vyvést z míry. Kolik už asi měl studentů přede mnou? Dvacet, padesát? Nebo už sto? Odpověděl mu některý z nich správně?

„Tvá mysl je stále neklidná,“ řekl mi mírným hlasem. Podívala jsem se mu do očí a omluvně jsem se usmála.

„Jak se chceš naučit ovládat svého démona, když nedokážeš zklidnit ani svoji mysl?“ Rychle jsem se podívala na Mikea, který seděl vedle mě. Mračil se. Neměl ho rád. Podle něj věděl až příliš mnoho.

„Stále cítím, jak jsi rozervaná na dva kusy. Musíš se nejprve sjednotit a pak tě budu moci naučit ovládat se,“ pokračoval dál a já viděla, jak Mike vedle mě vstal a odešel kus dál. Nechtěl ho už ani poslouchat. Jistě, věděl, že to je pouze buddhistické přísloví, ale i tak to bylo nepřiměřeně trefné.

„Zkusíme znovu meditaci,“ rozhodl se.

„Ano, mistře,“ odpověděla jsem a sedla si do meditačního sedu.

 

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její neustálou trpělivost s korekturou.

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Fanny

8)  Fanny (01.05.2012 21:35)

Závěr? Závěr příběhu??? Jo, já jsem vcelku vytrvalý stvoření ...

Zodpovídání otázek. Nebo spíš nezodpovídání, to je veliká kratochvíle nejedné zdejší autorky Hanko, že? Ale člověk si zvykne na všechno, ovšem občasná odpověď potěší :D

Clea

7)  Clea (01.05.2012 20:40)

díky za komentáře, holky, vždycky mě moc potěšej
Twilly, to máš pravdu, před nedávnem by mi pupek nepoděkoval
Fanny, ty se koukám nevzdáváš už jsem dokonce přemýšlela, jestli neupravím závěr
helo, opravdu už je začnu (pomalu, nic se nesmí uspěchat) zodpovídat

6)  hela (01.05.2012 20:00)

hmmmm supeeer jen mám čím dál tím víc otázek těším se na další

Fanny

5)  Fanny (01.05.2012 14:45)

Ty jo, docela dlouhatánské...:D
A ten Mike mi stále vrtá hlavou... Sice halucinace, ale podržel jí vlasy... To svědčí o určitě fyzičnosti... A navíc... Ovládat mozkem dvě odlišné osobnosti... Pravda, to by mohlo souviset s její podstatou, třeba takový upír by to taky dokázal... ¨

Twilly

4)  Twilly (01.05.2012 13:14)

Máš štěstí, že už nemrzne.

Clea

3)  Clea (01.05.2012 12:03)

já vim, když já si nemůžu pomoct
Ale slibuju na holej pupek, že už je začnu zodpovídat

HMR

2)  HMR (01.05.2012 11:03)

aneb ať žijí otázky

Michangela

1)  Michangela (01.05.2012 08:00)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek