Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

Dnešní kapitolka je pro 15+, navíc bych ráda upozornila citlivé dušičky, že obsahuje násilnou scénu.

Tak, upozorněni(/y – to je asi pravděpodobnější) jste byli(/y) a já můžu v noci klidně spát :)

Dvě rudé kapky na krémově bílé… Měl rudé oči. A bledou pleť, která v té tmavé uličce zářila. Ten pohled. Nejprve hladový, ale postupně se změnil na překvapený. Nevěděla jsem, zda mám být ráda, že ty ruce zmizely. Očekávala jsem místo nich ostré zuby…

On tam ale pouze stál a díval se na mě. Mohla to být věčnost, mohly to být dny nebo hodiny. Ve skutečnosti to ale nebyla ani jediná vteřina. Nějaký stín mu přelétl za očima a chvilku na to už přede mnou nestál. Vydechla jsem. Tak dlouho jsem si přála ho potkat. Pohladit tu tvář. Ale neuvědomila jsem si, že nemusí sdílet Carlisleův způsob života. Nebyla jsem připravená na karmínové oči. Ještě jednou jsem se rozhlédla úzkou uličkou. Na jednom konci leželo chladnoucí tělo kapitána. Hlavu měl rozbitou o zeď, podél které se jeho tělo svezlo. Na druhé straně uličky stál Mike a díval se na mě smutnýma očima.

Zpocená jsem se probudila. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo, pouze na křesle u postele seděl Mike. Stále ještě se na mě díval těma smutnýma očima.

„Přesně proto jsem chtěl, abychom odjeli,“ řekl tiše.

„Už je to tak dlouho, Mikeu. A já… nevím, co dělat. Ale když jenom pomyslím, že bych ho už neměla vidět, tak se ve mně všechno sevře,“ odpověděla jsem mu.

„To by se spravilo… časem,“ dodal opatrně.

„Časem. Jenže za jak dlouho?“ zeptala jsem se o něco ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „A já prostě už potřebuji vědět, zda je to on,“ dodala jsem mírněji.

Mike jenom pokrčil rameny a vstal z křesla. Byla jsem vlastně ráda, že se o tom nechce bavit. Zase bychom se akorát pohádali.

Vstala jsem z postele a šla se opláchnout. Do školy jsem se vůbec netěšila. První hodinu jsem měla anglickou literaturu, ale hned po ní následovalo výtvarné umění. A já před sebou stále ještě viděla ty dvě rudé kapky na bílém květu leknínu. Snažila jsem se tu vzpomínku zapudit, ale bylo to těžké.

 

Seděla jsem na svém obvyklém místě a čekala na profesorku anglické literatury. S Mikem jsme se spolu nebavili. Seděl na druhé straně lavice a díval se z okna. Nechtěla jsem nechat myšlenkám volný průběh, a proto jsem si listovala v učebnici. Někdo vešel do učebny, myslela jsem si, že to je profesorka, a proto jsem zvedla hlavu. Vcházela Alice a věnovala mi jeden krátký, zamračený pohled. Proč jí tak vadím? Pár kroků za ní šla i profesorka, takže jsem neměla moc času nad tím uvažovat.

Následující hodina byla pro mě utrpením. Profesor se snažil si mě nevšímat, ale kdykoliv prošel kolem mého stojanu, tak se mu tvář zkroutila do nepříjemného šklebu. Popravdě řečeno jsem se mu nemohla zase až tak moc divit. Šmouha na plátně podivné šedozelené barvy připomínala víc vojenský stan než podzimní jehličnatý les, který jsem si usmyslela nakreslit. Ruku jsem musela držet dál od té karmínově rudé barvy, která se na mě tak vyzývavě smála z palety.

 

Vešla jsem do jídelny a doufala, že tím mám nejhorší část dne za sebou. Zahlédla jsem u jednoho stolu Jamese, který na mě zamával. Přikývla jsem mu na znamení, že si potom přisednu k nim, a zařadila se do fronty na jídlo. Dostala jsem se k zrovna k ovoci, když se vedle mě postavil David. Zase měl ten podmračený pohled.

„Ahoj Natašo,“ pozdravil mě a vzal do ruky jeden pomeranč.

„Ahoj Davide, jak se máš?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, ujde to. Nechtěla bys jít večer do kina? Dávají toho Avatara. A tak jsem si říkal, jestli bys nechtěla jít třeba dneska, když jsi včera nemohla,“ řekl s nadějí v hlase a připomněl mi tak moji malou lež, díky které jsem se vyhnula včerejšímu večeru. Ale jak se vyhnout tomuhle? A ještě k tomu to podezřele vypadalo, že bychom tam byli jenom my dva. A to se mi vůbec nelíbilo. Nadechla jsem se k odpovědi a připravila si další výmluvu ve smyslu neoblíbených fantasy filmů, když vtom se kolem mého ramene ovinula čísi ruka. Skutečná ruka o jisté, a ne zrovna malé, váze. Mike stál kus vedle mě a byl tím překvapen pouze o něco málo méně než já sama. Podívala jsem se překvapeně na vlastníka té ruky.

„Nataša dneska večer nemůže, musí trénovat tenis,“ prohlásil James sebejistě a zářivě se přitom usmíval na Davida, jehož obličej pomalu rudnul.

„Samozřejmě,“ procedil David skrz zuby a naštvaně se otočil a odešel pryč. Setřásla jsem Jamesovu ruku z ramene a zamračila se na něj.

„O žádném trénování nic nevím,“ prohlásila jsem ostřeji. Nelíbilo se mi, že někdo lhal o mě – i když mým plánem bylo také lhát. Mike se posměšně ušklíbl. Přišlo mu to vtipné. Podívala jsem se na Davida a všimla si, že mě sleduje. Omluvně jsem se na něj usmála. Otočil se a odešel ke svému stolu.

„Měla bys mi děkovat, viděl jsem až od stolu, jak vymýšlíš úhybný manévr,“ prohlásil jistě a ani můj výraz mu nesmazal ten úšklebek z tváře.

„Tak pojď, ať stihneme španělštinu,“ pobídl mě. Vybrala jsem si tedy konečně něco k jídlu, zaplatila a šla si sednout vedle Jamese k jeho stolu.

„Umí být dost protivnej, co?“ zeptala se mě dívka, se kterou jsem se bavila již den předtím u oběda. Na hodině francouzské literatury jsem se dozvěděla, že se jmenuje Veronika. Na její otázku jsem jenom přikývla a zakousla se do jablka.

„Ty zrovna moc neholduješ obědům, co?“ zeptala se s náznakem smíchu. Podívala jsem se na její tác plný jídla. Oproti tomu bylo moje jablko a sodovka opravdu směšné.

„Jo, já jím spíš navečer,“ opět jsem zalhala. Už se v tom docela zlepšuju.

„To se teda máš čím chlubit,“ ozval se sarkasticky Mike. Dál se se mnou ale odmítal bavit. Asi byl stále ještě uražený z rána, že jsem ignorovala jeho rady.

 

Šla jsem z poslední hodiny směrem k parkovišti. Zdržela jsem se, protože mi vypadlo pár věcí z batohu, který jsem si špatně zavřela. Jemně mrholilo. Zachumlala jsem se do bundy a přála si už být doma.

„Natašo, počkej na mě,“ uslyšela jsem za sebou povědomý hlas. Otočila jsem se. David ke mně běžel od jedné budovy. Myslím, že to bylo skladiště.

„Ahoj Davide,“ usmála jsem se na něj. Chtěla jsem mu vynahradit ten oběd a být na něj milá.

„Máš chvilku? Chtěl bych si s tebou promluvit,“ řekl mi a trochu smutně se na mě usmíval. Toužebně jsem se podívala na blízké parkoviště, kde mě čekalo suché auto s vytápěním. Ale měla jsem vůči němu trochu špatný pocit, a proto jsem se pousmála a kývla.

„Pojď, půjdeme se schovat támhle,“ řekl a ukázal k budově, od které přišel. Mrholení přešlo v déšť a obloha se velmi rychle změnila ze světle šedé na temnou. Vykročili jsme rychlým krokem k budově, nad jejímiž dveřmi byla stříška. Tam jsem se zastavila a oklepávala ze své bundy vodu. David otevřel dveře a rukou mi naznačil, abych vešla.

„Zůstaň venku,“ ozval se najednou vážným hlasem Mike. Lehce jsem se zachmuřila. Kdyby to nebylo důležité, tak by se mnou Mike dál nemluvil.

Co se děje? optala jsem se ho v mysli.

Než mi však Mike stačil odpovědět, tak se ozval David: „Pojď dovnitř, tady je zima a zvedá se vítr. Za chvíli bychom byli oba mokrý na kost.“ Ruku mi položil mezi lopatky a lehce mě postrčil dovnitř. Nečekala jsem to, a tak jsem vklopýtla dovnitř. David rychle vešel za mnou a zavřel dveře. Stál teď těsně před nimi a díval se na mě ostražitým pohledem. Zahlédla jsem tam i dychtivost?

„Víš, chtěl jsem ti jenom říct, že se mi moc líbíš,“ řekl a udělal malý, nepatrný krok blíž ke mně. V hlavě se mi okamžitě sepnul alarm. Ucítila jsem plamen kolem svého srdce. Mike se rozhlížel kolem sebe, zda tu nejsou nějaké další dveře.

„Víš, Davide, já si teďka ale nechci s nikým nic začínat,“ řekla jsem mu lehce se chvějícím hlasem. Další malý krok ke mně. Byl už jenom jeden krok ode mě. Udělala jsem malinkatý krůček dozadu.

„Proč ne?“ zamračil se.

„Já…“ Hlas se mi chvěl a v ústech jsem měla sucho. „Já jsem se nedávno s někým rozešla,“ použila jsem snad tu nejstarší výmluvu a doufala, že mu to bude stačit. Plameny lenivě olizovaly moje srdce a čekaly na svoji příležitost.

„Viděl jsem, jak ses na mě dívala,“ promluvil a hlas měl hlubší. Ani by snad nemusel při té řeči udělat krok ke mně a stejně by se oheň hladově roztáhl po mých útrobách. Hrdlo se mi stáhlo, v uších mi začalo hučet a já sotva slyšela, co říkal. Stejně to bylo jedno. Věděla jsem, že ať odpovím cokoliv, tak to nic nezmění.

„Už musím jít,“ řekla jsem hluchým hlasem a pokusila se ho obejít. Ve tváři se mu rozprostřel úsměv a v očích jsem teď naprosto jasně viděla dychtivost. Rukou mě chytl za rameno a postrčil o kus dál. Záda jsem měla najednou opřená o zeď a jeho ruka se blížila k mým vlasům.

„Pusť mě,“ vypadlo ze mě. V ústech jsem měla sucho a srdce mi bušilo jako o závod. Připadalo mi, že s každým úderem se oheň šíří mým tělem rychleji a rychleji.

„Zakřič, kopni ho, udělej cokoliv, jenom si ohlídej plamen,“ hustil do mě Mike, ale i jeho jsem slyšela jako přes šumění vodopádu. Křičet jsem s těmi vyprahlými ústy nemohla. A tak jsem se ho pokusila odstrčit vší silou, kterou jsem dokázala sebrat ve svém těle. Ruce mi s přehledem chytil, jednou rukou obemkl obě moje zápěstí a přišpendlil je těsně nad mojí hlavou. Prudce jsem se nadechla a chtěla jsem ho alespoň kopnout, ale vycítil to dřív, než jsem se stačila pohnout a přimáčkl se na mě tak, že jsem se nemohla pohnout už vůbec nijak. Plamen slastně olizoval moje tělo zevnitř a chystal se již brzy uniknout ven.

„Tak vidíš, tobě se to líbí, ty malá kurvičko. Cítím, jak jsi celá rozpálená,“ pošeptal mi do ucha a poté přejel zuby přes můj ušní lalůček. Nechutí jsem se zachvěla. Nejspíš to pochopil jinak, protože to zopakoval ještě jednou a pak jsem na svém uchu ucítila jeho jazyk. S hrůzou jsem zaregistrovala, že mi kolenem roztáhl nohy mírně od sebe.

„Na to, co ti udělám, nikdy nezapomeneš,“ pošeptal mi opět do ucha a pak se mi podíval do očí. Bylo mi zle od žaludku. Dokázala jsem myslet jenom na to, jak se od něj dostat co nejdále, jenže to posilovalo oheň ve mně.

„Uklidni se, tímhle jsme si už prošli,“ mluvil na mě uklidňujícím tónem Mike, který stál blízko u mě. „Už jsme to zvládli a zvládneme to zase, hlavně se musíš uklidnit.“

Bylo to těžké. Volnou rukou mi přejel po tváři až k ústům. Slastně přivřel oči a jeho ruka sjela na krk. Opět se jeho obličej přiblížil k mému a začal mi šeptat do ucha to, co se mnou plánoval udělat. Bušící srdce mi vynechalo jeden úder a pak se opět rychle rozbušilo. Plamen se šířil mým tělem velkou rychlostí. Jeho ruka putovala od krku níž. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.

„Edwarde!“ zařval najednou Mike. Lekla jsem se, mírně sebou cukla a oči jsem opět otevřela. Všiml si toho. Přitiskl se ke mně ještě o něco víc a rukou mi hrubě zajel mezi nohy. Přes džínovinu mu to evidentně nevyhovovalo, protože se vrátil k pasu a chvatně mi začal rozepínat kalhoty. Dýchala jsem krátce a přerývavě. Věděla jsem, že oheň už moc dlouho neudržím. Nejhorší bylo, že jsem si každou další chvílí přála víc a víc, aby už plamen unikl mimo mé tělo a ukončil to.

„Edwarde!“ zařval opět Mike. Moc mi to jeho řvaní neprospívalo. Ještě to zvyšovalo moje vnitřní napětí. A najednou jsem ucítila, jak se Davidovi podařilo jednou rukou rozepnout knoflík u kalhot. Cítila jsem, jak otevírá zip. Ten zvuk mi doslova drásal nervy. A najednou to přestalo. Cítila jsem jeho ruku a bylo mi neuvěřitelně zle. Zatmělo se mi před očima a už jsem chtěla oheň nechat volně působit. Když vtom jsem ucítila lehký větřík. A on zmizel. Obě jeho ruce byly najednou pryč. Jeho tělo, lepící se k tomu mému, bylo také pryč. Zatřásla jsem rychle hlavou a snažila se co nejvíc otevřít oči, abych viděla, co se stalo.

Stál kus ode mě a pozorně mě sledoval. Jeho oči byly temné, jako bezměsíčná noc. Vedle něj klečel na zemi David a držel se oběma rukama za krk. Při bližším pohledu jsem zjistila, že drží Edwardovu ruku, která obepíná jeho krk a nedovolí mu dýchat. Nebo mluvit. Bylo vidět, že ho síly velmi rychle opouštějí. A já nedokázala udělat nic jiného, než se na ten hrozný výjev dívat. Když se přestal úplně hýbat, Edwardova ruka ho pustila a můj pohled opět putoval k jeho očím.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě opatrně. Nehýbal se. To bylo dobře. Mike stál vedle mě a bedlivě ho sledoval.

„Natašo?“ ozval se znovu a v jeho hlase jsem uslyšela úzkost. Uvědomila jsem si, že tam stále stojím tak, jak mě předtím držel on… Ani jsem nemohla pomyslet na jeho jméno. Spustila jsem pomalu ruce a zapnula si kalhoty. Přitom jsem ho stále sledovala. Slyšel Mikea? Uviděl v myšlenkách toho prevíta, co dělá? Bylo to vlastně jedno. Hlavně že přišel. Že ho ode mě odtrhl. Že ho… zabil? Podívala jsem se opět k jeho nohám. Ne, ještě nebyl mrtvý. Ale pokud se z toho někdy dostane, tak rozhodně ne bez následků.

„Hoříš,“ řekl potichu a v jeho hlase jsem slyšela něco velmi blízkého hrůze. Pomalu jsem se podívala na vlastní tělo a přemýšlela, jak to udělám, abych nevybuchla. Jakmile se oheň jednou dostal z mého těla, tak už nebylo úniku. Připadalo mi ale, že se moje myšlenky musí brodit hustým bahnem. Nadzvedla jsem ruce a očekávala, že někde uvidím pár plamínků zvěstujících blížící se katastrofu. Mike, který stál vedle mě, si mě okamžitě začal prohlížet ze všech stran. Nikde jsem nic neviděla, a proto jsem se na něj podívala, určitě něco našel. Mike ale pouze zmateně zavrtěl hlavou, a tak se pohled nás obou zaměřil zpět na Edwarda.

„Já…“ začal a bylo vidět, že je mým chováním zmatený. „Myslel jsem tím, že z tebe sálá horko, asi máš horečku,“ dopověděl. Překvapeně jsem se na něj dívala. On cítil můj oheň.

„To bude dobrý,“ odpověděla jsem mu, ale ve skutečnosti to znělo víc, jako kdybych to říkala sama sobě. Svůj hlas jsem vůbec nepoznávala, zněl mi cize.

„Měli bychom jít pryč,“ řekl tiše. Kývla jsem hlavou a zase na něj upřela svůj pohled. Oheň se o malý kousek stáhnul, jakmile zmizely ty ruce z mého těla. Přesto to nebylo dost na to, abych se mohla uklidnit.

„Uklidníš se cestou domů, teďka bychom tu fakt neměli zůstat,“ ozval se Mike. Měl pravdu. Potřebovala jsem se dostat domů, tam se jistě uklidním – a budu se moct vydrhnout od těch jeho doteků. Ačkoliv byl oheň stále stejně velký, tak mnou projela zimnice při vzpomínce na ty jeho chtivé ruce. Rychle jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Edward vyšel chvilku po mně. Zamířila jsem co nejrychleji na parkoviště ke svému autu.

„Měl bych tě odvézt do nemocnice,“ řekl mi pár kroků od budovy. Díky ohni mi už ani v tom dešti nebylo chladno. Jenom jsem zavrtěla hlavou.

„Tak mě alespoň nech, ať tě odvezu ke Carlisleovi,“ namítl mírným hlasem.

„Ne,“ odpověděla jsem mu prostě.

„Někdo by se na tebe měl podívat.“

„Nechci, aby se na mě někdo díval,“ řekla jsem a když jsem viděla, že už otevírá ústa, aby něco namítl, tak jsem rychle pokračovala: „Nebo aby na mě sahal. Budu v pořádku.“ Zavřel ústa a lehce se zamračil.

„Neměl bych tě nechávat samotnou,“ řekl mi po pár dalších krocích. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Alespoň mě nech, ať tě odvezu domů,“ pokračoval a já v jeho hlase slyšela starost.

„To bych se zítra nedostala do školy,“ poznamenala jsem hlasem, který se mi stále ještě zdál cizí.

„Tak se pro tebe ráno stavím,“ odpověděl chvatně. Po chvíli uvažování jsem přikývla.

Na parkovišti zamířil k lesklému Volvu. Už před pár dny mě Mike upozornil na to, že to je nejlepší auto z celého parkoviště a že něco podobného bychom si mohli pořídit. Edward mi otevřel dveře, držel se ale ode mě co nejdál. Když jsem se usadila, tak dveře zavřel a obcházel auto k místu řidiče.

„Zeptej se ho,“ ozval se Mike ze zadního sedadla.

Na co? pomyslela jsem si, ale tušila jsem, co tím má na mysli.

„Jo, přesně to myslím,“ odpověděl mi a upozornil mě na myšlenku, která mě už napadla, ale snažila jsem se ji ignorovat. Poraženě jsem si vzdychla. Bylo mi jasné, že se ho kdyžtak zeptá sám Mike. Takže jakmile se Edward usadil a nastartoval, zeptala jsem se ho: „A co bude s ním?“

Překvapeně se na mě podíval a po chvilce mi odpověděl: „Zařídím, aby ho našli u nějaké hospody,“ odpověděl mi. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, co chce udělat ohledně jeho zranění, ale předešel mě: „Neboj, bude to vypadat jako hospodská rvačka.“ Podíval se na mě pátravým pohledem. Snažila jsem se vypadat vyrovnaně, ale pochybuji, že by se mi to nějak zvlášť dařilo.

 

„Jestli chceš, tak tu můžu zůstat,“ nabídl mi, když zastavil před domem. Tušila jsem, že to myslí jako pomoc, ale to bylo to poslední, o co jsem v tuhle chvíli stála. Zavrtěla jsem proto hlavou a chtěla vystoupit.

„Zítra se pro tebe stavím teda ráno, ano?“ ujistil se ještě.

„Před osmou,“ kývla jsem a vystoupila z auta. Těch několik kroků ke dveřím šel Mike těsně vedle mě, ale cítila jsem, že by mě nejraději podepřel. Jenže i pouhá představa toho imaginárního dotyku mi svírala žaludek a stahovala hrdlo. Vešla jsem do domu a zamkla za sebou. To jsem už hodně dlouho neudělala. Bylo to pouhé gesto. Kdyby se někdo opravdu chtěl dostat dovnitř, tak měl několik různých a snadnějších možností. Raději jsem rychle vyšla do druhého patra a připravila se na horkou sprchu, abych o tom nemusela uvažovat.

Pustila jsem na sebe vodu, ale byla moc horká. Můj oheň už sice dostatečně ustoupil, i tak mě ale ještě dost zahříval a další teplo navíc nebylo vůbec příjemné. Otočila jsem tedy kohoutem a voda mě začala chladit na kůži. Ve sprše jsem strávila skoro celou hodinu. Chvíli jsem jenom stála a nechala na sebe dopadat kapky vody. Pak jsem se probrala a začala se pořádně drhnout, až mě z toho kůže pálila a zůstaly na ní rudé stopy. Stále jsem si ale připadala špinavá. A sílila ve mně touha zbavit té špíny definitivně. Věděla jsem, jak na to. Vypálit ji. Spálit ta místa a nechat si tam narůst novou a čistou kůži. Mikeovi se ten nápad vůbec nelíbil. Snažil se, abych se na to dívala z toho racionálního pohledu. Čím víc se ale o to snažil, tím víc ve mně rostla ta potřeba očistit se.

Rychle jsem se oblékla a vyšla zadním vchodem ven. Zamířila jsem do lesa. Šla jsem tím směrem, kde jsem už kus lesa vypálila. Škoda by tam byla mnohem menší a požár by se nemusel šířit. Mikea jsem neposlouchala. Jedna moje část věděla, že má pravdu, ale druhá, a mnohem větší, byla vyloženě posedlá touhou udělat to. Došla jsem ke kraji spáleného lesa a zastavila jsem se. Nebyl to moc příjemný pohled. Všechno za mnou bylo zelené, svěží, živé. Všechno přede mnou bylo mrtvé. Černé, v lepším případě hnědé. Ale hlavně mrtvé.

Pomalu a snad i trochu opatrně, jsem překročila ten práh mezi životem a smrtí. Vešla jsem do spálené oblasti. Po pár opatrných krocích jsem opět přidala na rychlosti. Když už jsem si myslela, že bych mohla být přibližně v tom místě, kde jsem vybuchla posledně, tak jsem se zastavila.

„Natašo, nedělej to,“ ozval se znovu Mike, ale v jeho hlase jsem slyšela rezignovanost.

„Ale já se jinak té špíny nezbavím,“ namítla jsem nahlas lehce zoufalým hlasem a podívala se mu přímo do očí.

„Mně nemůžeš lhát,“ řekl mi mírně, když postřehl jednu moji zbloudilou myšlenku, kterou se mi nepodařilo dostatečně rychle zahnat.

„Já ti nelžu, chci se zbavit té…“ rozhodila jsem ruce kolem těla, „špíny,“ dokončila jsem větu.

„Ne, ty se chceš zbavit té frustrace z toho, že ses nedokázala ubránit normálně,“ řekl mi krutou pravdu a čekal, jak na to zareaguju. Nejdřív mě polila vlna vzteku, ale velmi rychle odezněla. Jenom zformuloval ty myšlenky, které se mi zmateně mísily v hlavě. Najednou jsem si připadala tak stará. Tak stará a bezmocná. Posadila jsem se na zem.

„Nelíbí se mi tu,“ řekla jsem potichu. „Chtěla bych domů.“ Chtělo se mi brečet, ale scházely mi slzy. A tak jsem tam jenom seděla na zemi a objímala si kolena. Hlavu jsem si položila na ruce. Mike zamračeně obcházel kolem mě. Neměl rád tyhle moje nálady. Nemohl mi nijak pomoct. Ani jeho objetí nebylo takové – naopak, hrozil ještě hlubší propad do hlubin deprese. Komu by také pomohlo objetí od své vlastní halucinace, vlastně tedy od sebe samotného?

„Tohle ti nepomůže,“ promluvil po delší době Mike a tišeji dodal: „A ani ti to nikdy nepomohlo.“ Nic jsem na to neříkala a ani jsem se nepohnula.

„Měla bys raději udělat něco, co by ti mohlo skutečně pomoct,“ řekl s hlasem plným naděje. To mě přimělo zvednout hlavu a podívat se na něj. V mém pohledu byl dostatečný zájem, takže pokračoval dál: „Kdybys třeba začala zase trénovat, tak bys byla jistější.“ To nebyl zase tak špatný nápad.

„Džiu-džitsu ti šlo dobře, do toho by ses určitě dostala rychle,“ pokračoval dál. „Mohla by ses zase ubránit. A tenhle strach by tě už neovládal tak silně,“ lákal mě Mike. Vstala jsem ze země. Věděla jsem, že než budu moct začít trénovat nějaké obranné umění, tak si budu muset zlepšit fyzickou kondici. Vydala jsem se zpět domů a přemýšlela jsem, kde bych tu mohla koupit běžecké boty.

 

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její neuvěřitelnou trpělivost s korekturou.

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

7)  Twilly (21.04.2012 12:51)

Kurňa, to je ale napnelizmus ... tedy, útok byl opravdu ošklivý, ale to, jak to pořád není vyřešeno s Eďoušem ... uááááááá

HMR

6)  HMR (20.04.2012 21:55)

každá jsme přecitlivělá na něco jiného

Clea

5)  Clea (20.04.2012 20:02)

Díky ;)
Fanny: nešlo jí jenom o prozrazení, když si vezmeš, jak zlikvidovala ten les (no, dobře, nebylo napsáno konkrétně o jak velkou plochu šlo, ale v mojí hlavě to byla poměrně velká plocha B) ) tak jí šlo především o to, aby to tam nesrovnala se zemí
HMR: tak teďka jsem opravdu ráda, že jsem tam to varování dala, chvílemi jsem si říkala, zda to nepřeháním. A doufám, že tě to neodradí od další kapitoly - slibuji na holý pupek, že nic takovýho v ní nebude

HMR

4)  HMR (20.04.2012 19:18)

upozorněna jsem byla, ano, děkuji, ale vysvětli mi, proč jsem sem teda lezla? jak já tyhle scény nenávidím no, chvilku se budu vzpamatovávat...

Fanny

3)  Fanny (20.04.2012 15:42)

Dnes opravdu povedené. Je paradoxem, že místo toho, aby se bránila soutředila všechno sebeovládání, aby se neprozradila.

Yasmini

2)  Yasmini (20.04.2012 15:18)


Nádherné, pokračuj v krasojízdě, protože to nic jiného není.

Y.

1)  hela (20.04.2012 13:23)

moc krásné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella