Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

Opravdu dlouhý rozhovor s Carlislem, který by mohl některé věci osvětlit. Edwardův běh a můj oblíbený – Natašin sen.

Auto jsem zaparkovala u nemocnice a vešla hlavním vchodem dovnitř. Na recepci jsem se poptala, kde bych mohla doktora Cullena najít. Mladá recepční mě nasměrovala do prvního patra. Zaklepala jsem na příslušné dveře a po chvilce se ozvalo tiché dále. Otevřela jsem dveře a vešla. Byla jsem trochu nervózní. Seděl za stolem a před sebou měl rozložené desky nějakého pacienta. Když jsem vešla dovnitř, tak zvedl hlavu. Ve tváři se mu okamžitě objevilo překvapení.

„Beatrice?“ zeptal se mě. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Ne, tady se jmenuji Nataša, Carlisle,“ odpověděla jsem mu a posadila se na židli u jeho stolu. Omluvně se na mě usmál.

„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl pomalu a pozorně si mě prohlížel.

„Neměla jsem to v plánu,“ řekla jsem mu narovinu.

„A co tě ke mně přivádí?“ zeptal se ostražitě. Usmála jsem se. Musel to vědět. Lehce se zachmuřil. Jistě, že to ví.

„Edward,“ odpověděl si tiše. Pouze jsem přikývla.

„On je jiný,“ řekla jsem po chvíli. Carlisle se na mě překvapeně podíval.

„Vidí a slyší věci, které ostatní nemohou.“ Snažila jsem se ho k tomu přivést. Přikývl.

„Co chceš, Natašo?“ zeptal se mě nečekaně, aniž by nějak výrazněji reagoval na moji poznámku.

„Chci vědět, co to má Edward za schopnost,“ odpověděla jsem mu. Trochu se zachmuřil, ale po chvíli se mu tvář opět vyjasnila.

„Umí číst myšlenky,“ odpověděl mi a teď bylo zase na mně, abych se zachmuřila.

„Proč tě najednou tolik zajímá?“ ptal se dál, ale o poznání přívětivěji.

„Najednou?“ uklouzlo mi. Nechtěla jsem absolvovat další výlet do vzpomínek, které se v tomhle proklatém městě tak často připomínaly.

Carlisleovu tvář zalil přívětivý úsměv. Skoro jako kdyby věděl něco, co já ne.

„Náhodou jsem ho tu potkala,“ řekla jsem mu nakonec.

„Stejnou náhodou, s jakou ses objevila v té nemocnici?“ připomněl mi.

„Carlisle, já mu nechci nijak ublížit,“ řekla jsem mu důrazně. Chvíli přemýšlel, když v tom mu zapípal pager. Podíval se na něj.

„Musím se jít podívat na jednoho pacienta, ale pak už tu končím. Jestli chceš, můžeme si promluvit u mě doma, zbytek rodiny má na odpoledne vlastní plány,“ navrhl mi.

„Dobrá, počkám na tebe před nemocnicí.“

 

Jela jsem svým autem za Carlislem. Už když jsme zatáčeli k příjezdové cestě k domu, byla jsem si jistá, že je to ten dům, kolem kterého jsem prošla po tom požáru v lese. Mike vedle mě seděl a mlčel. Výlet do upířího domu se mu nelíbil, ačkoliv věřil, že Carlisle by mi neublížil. Na druhou stranu byl ale zvědavý. Ačkoliv jsme znali několik upířích klanů, které se neživily lidmi, nikdy jsme se nedostali do jejich středu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jednou jsme vlastně v upířím doupěti byli. Tito upíři se ale lidí nevzdali. Vzpomínka na mě zpříma zaútočila.

 

Šla jsem temnou chladnou chodbou. Vpravo ode mě šel neslyšnými kroky Mike, měl zachmuřený výraz. Vlevo šel vysoký a statný upír taktéž se zamračeným výrazem. Cesta mi připadala dlouhá, nepřehledná. Už jsem ani nevnímala, kolikrát jsme zahnuli vlevo či vpravo. Konečně jsme se dostali na konec posledního schodiště. Navazující chodba byla jiná. Světlá, čistá, s měkkým kobercem. Na jejím konci byly staré vyřezávané dveře a po jejich stranách stáli dva upíři. Nepěkně se na mě dívali. Věděla jsem, že musím být silná a přesvědčivá. Potlačila jsem oheň, co nejvíce to šlo a snažila se tvářit sebevědomě. Dveře se otevřely a přede mnou se rozprostíral hlavní sál. Bylo tam několik upírů včetně těch hlavních. Znala jsem je z kreseb, které se ke mně dostaly. Aro zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho tvář se okamžitě rozzářila.

„Tak přeci jsem se dočkal. Vítám tě u nás, já jsem Aro, ale to už jistě víš,“ prohlásil a rychlým krokem šel ke mně. Usmála jsem se na něj. Když stál těsně přede mnou, tak ke mně natáhl ruku, ale já pouze zavrtěla hlavou.

„Raději ne, Aro, pokud máš rád svůj život,“ řekla jsem mu stále s přívětivým úsměvem. Stáhl ruku zklamaně k sobě.

„Dobrá tedy, nebudeme tě pokoušet. Přejdeme rovnou k dohodě, kterou bychom s tebou chtěli uzavřít,“ řekl a rychlým pohledem zkontroloval své společníky.

 

Rychle jsem zamžikala. Auto přede mnou zpomalilo, musela jsem rychle přišlápnout brzdu, abych mu nenabourala zadek. To by Carlisle nebyl moc rád.

„Měla by sis víc hlídat ty vzpomínky,“ řekl mi Mike, který seděl vedle mě na sedadle spolujezdce.

To se snadněji řekne, než udělá, pomyslela jsem si.

„Raději se teď soustřeď na ty upíry,“ snažil se mě přinutit k ostražitosti.

Carlisle říkal, že budou pryč, odpověděla jsem mu v myšlenkách. Pokrčil rameny. Věděla jsem, že bude dávat pozor za mě – jako obvykle.

Zaparkovala jsem za Carlislem a vystoupila z auta. Opravdu to byl ten stejný dům, kolem kterého jsem již jednou prošla. Carlisle mi rukou naznačil, kudy se mám vydat. Do domu jsme vešli přes prosklenou verandu. Skoro celé přízemí byla jedna velká bílá místnost. Posadili jsme se na ohromný gauč.

„Nechceš něco k jídlu či pití?“ zeptal se mě zdvořile Carlisle.

„Měl by sis pamatovat, že na tohle moc nejsem,“ odpověděla jsem mu trochu podrážděně. Nelíbilo se mi tu. Připadala jsem si jako ve výkladní skříni, kterou může obcházet šest upírů a já je ani nevidím. Mikeovi se to přirovnání vůbec nelíbilo. Obcházel kolem pokoje a rozhlížel se.

„Jistě, ale lidé se mění,“ namítl Carlisle s mírným úsměvem.

„Normální lidé, chtěl jsi říct,“ opravila jsem ho.

„Jak myslíš, Natašo,“ řekl a dodal: „Chtěla sis promluvit o Edwardovi, pokud se nepletu.“

„Ano, to bych ráda,“ odpověděla jsem mu.

„A proč si nepromluvíš přímo s ním?“ zeptal se, ale cítila jsem z něj, že stejně zná odpověď. Zajímalo by mě, jak je možné, že toho tolik ví. Nebo se jenom tak tváří?

„Nemůžu s ním mluvit, dokud nezjistím určité věci,“ odpověděla jsem popravdě. Přikývl.

„A jaké věci máš konkrétně namysli?“ zeptal se.

„Například to, zda je možné, aby moje myšlenky neslyšel,“ optala jsem se ho přímo.

„Ještě nikdy se nestalo, aby něčí myšlenky nedokázal slyšet,“ odpověděl mi. Ale přemýšlel dál jako lékař a vědec, takže pokračoval: „Ale teoreticky by to možné bylo. Nezkoumal jsem, jak ta jeho schopnost působí fyzicky, ale předpokládám, že to má své hranice.“ Přikývla jsem.

„Jistě, ty máš mozek poškozený, čehož jsem již dlouholetým důkazem. Takže je možné, že to samé poškození způsobuje i to, že ti myšlenky nemůže číst,“ vmísil se do rozhovoru i Mike.

Ano, ale je opravdu jisté, že moje myšlenky neslyší? Co když se pouze dokáže přetvařovat? oponovala jsem mu ve své mysli.

„Ne, dneska bylo vidět, že reaguje bez přetvařování, když ho to překvapí,“ odpověděl mi a připomněl mi tak událost v tělocvičně.

„Ty si myslíš, že ti nedokáže přečíst myšlenky?“ zeptal se mě zvědavě Carlisle. „On už má dlouholetou průpravu v maskování svých pocitů a reakcí.“

„I přesto si myslím, že moje myšlenky neslyší. Přeci jenom by asi nereagoval tak klidně,“ odpověděla jsem mu s mírným úsměvem. Pokýval hlavou.

„Jistě, jistě… Myslela jsi někdy před ním na to, co se událo při té hrozné epidemii?“ zeptal se mě a moje mysl se chystala připomenout mi to strašné období. Musela jsem se hodně soustředit na přítomnost, aby mě vzpomínky opět neovládly.

„Ne, popravdě, na tu dobu jsem se snažila zapomenout. Kdyby to tak jenom šlo…“ přiznala jsem se posmutněle.

„Ale je to už taková doba…“ začal Carlisle zamyšleně. „Utkvěla ti v paměti jenom tahle událost, anebo nezapomínáš obecně nic?“ ozval se v něm opět zvídavý vědec. Vzpomněla jsem si, že už před těmi devadesáti šesti lety se o mě zajímal více, než bylo záhodno. Tedy potom, co zjistil, že toho vím víc, než bych měla a než mi bylo ostatně příjemné.

„Nezapomínám skoro nic. Ale vzpomínky jsou schované, musím mít nějaký podnět, abych si tu danou událost vybavila. Ale jakmile mi přijde na mysl, tak ji zaplaví a já jsem schopná vidět nejmenší detaily,“ odpověděla jsem mu. Díval se na mě zvědavým pohledem.

„Vzpomínám si třeba, že sis česal pěšinku na levé straně a že jsi s oblibou nosíval veliký černý deštník. Jednou, když jsi odcházel pozdě z práce, velmi pršelo a před nemocnicí čekala starší žena v dlouhém světlém pršiplášti, jestli se počasí nezlepší. Dal jsi jí ten svůj deštník a sám jsi odešel do deště,“ dodala jsem a s lehkým pobavením jsem sledovala, jak se mu rozzářily oči, když si to sám vybavoval.

„To je velmi pozoruhodné,“ odpověděl a nad něčím se zamyslel. „Vadilo by ti, kdybych si od tebe vzal vzorek slin? Rád bych prozkoumal tvoji DNA,“ zeptal se mě opatrně. Usmála jsem se na něj.

„To by bylo vcelku zbytečné, Carlisle. Jsem obyčejný člověk. Nejsem jako vy, upíři, nebo ostatní tvorové. Já jsem se narodila jako člověk a člověkem stále jsem,“ odpověděla jsem mu. Přes tvář mu přelétla směs zklamání a nedůvěry, ale byl natolik slušný, že by se k tomu sám již nevracel.

„Sama jsem se nechala otestovat okamžitě, jak jsem se dozvěděla o tom, že se podobné testy dělají,“ dodala jsem.

„Ale jak si potom vysvětluješ svoje odlišnosti?“ zeptal se mě.

„To je na delší vyprávění, Carlisle, a já jsem se sem nepřišla bavit o sobě,“ připomněla jsem mu. Omluvně se usmál.

„Samozřejmě,“ řekl.

„Ty jsi mu pověděl, co se tehdy stalo?“ zeptala jsem se napjatě.

„Neřekl jsem to nikomu,“ odpověděl mi. Když viděl, že se nadechuji k další otázce, tak se usmál a pokračoval: „A ani jsem na to před ním nemyslel. Dokonce ani tehdy, když jsem ho odvedl domů. Tou dobou jsem sice ještě nevěděl o jeho schopnosti, ale v hlavě jsem měl pouze to, aby byl v pořádku.“ Přikývla jsem.

„A co jsi mu tedy řekl?“ Nedokázala jsem se zbavit zvědavosti.

„Pravdu. Jenom jsem z toho vynechal tebe. Řekl jsem mu, že jsem si už delší dobu přál mít společnost a že jeho matka mě chvíli před svojí smrtí požádala, abych ho zachránil,“ odpověděl mi. Oddychla jsem si.

„On se ale ani moc nevyptával. Přeměna je těžká a pro něj byla ještě těžší, kvůli jeho schopnosti,“ dodal ještě. „Myslím, že se na to snažil také co nejrychleji zapomenout.“

Vztek mnou zacloumal a já musela vydat spoustu síly, abych udržela plamen v klidu kolem svého srdce. Tolik jsem se chtěla zeptat, zda je Edward šťastný. Tolik jsem chtěla slyšet, že jsem přeci jenom neudělala chybu. Neměla jsem ale dost odvahy, abych své dotazy dokázala vyslovit nahlas. A Mike hleděl jednou skleněnou tabulí ven a dělal, jako bych si nic takového ani nepomyslela.

„Máš pěknou rodinu, Carlisle,“ řekla jsem mu po chvíli ticha a v hlavě jsem si vybavila jeho adoptivní děti. Po tváři se mu rozlil vřelý úsměv.

„Ano, jsem moc šťastný, že je všechny mám,“ řekl a z jeho slov sálala hrdost. „A co ty, našla jsi, cos tolik hledala?“ zeptal se mě a v očích se mu na kratičký okamžik objevila starostlivost. Jistě, tehdy v létě jsem byla značně neposedná. A on věděl, že to není pouze tou všudypřítomnou epidemií. Vycítil, že je za tím něco víc. Asi je dobře, že si myslí, že jsem hledala něco nebo někoho mimo nemocnici.

„On ale neměl na mysli tohle, on se tě ptal, zda jsi nalezla klid v duši,“ podotkl Mike, který se postavil za moje rameno.

„Já…“ Proč je tak těžké zalhat mu? A proč zrovna jemu nechci říct, že klid v duši najít nemůžu?

„Už zase začínáš být melodramatická,“ ozval se otráveně Mike.

Dokud budu mít v hlavě tebe, tak klid mít rozhodně nebudu, pomyslela jsem si také naštvaně.

 

-------

 

Je to zvláštní. Od té epidemie španělské chřipky jsem na ni skoro vůbec nemyslel. A najednou se objeví u mě v kanceláři a nedlouho na to i v mém domě. A já mám opět ten pocit, že na světě je toho mnohem víc, než je na první pohled vidět. To ty její oči. Vyzařuje z nich opět ten nenápadný smutek. Nedá se o ní přímo říct, že je smutná. Je to jako malý nános, který na ní přetrvává už moc dlouho a kterého se nedokáže zbavit.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ji uviděl poprvé. Skláněla se nad jedním pacientem a upravovala mu přikrývku. Díval jsem se na ni chvíli a přemýšlel, čím mě tolik upoutala. Byl to ten tlustý cop schovaný pod sesterským čepcem? Nebo snad ty zvláštní oči? Ne, byla to ústa. Ty plné rty a malý, snad až příliš rovný nos. Ano, to bylo ono. Neměla přes ústa a nos roušku jako všichni kolem. Hned jsem pro jednu šel a donesl jí ji. Podívala se na mě a v těch očích jsem uviděl veliké překvapení. Ucítil jsem nezvyklou vlnu tepla, která pozvolna ustupovala. Roušku si ode mě vzala a odešla bez jediného slova k dalšímu pacientovi.

Dívala se na mě a říkala, že mám pěknou rodinu. Opravdu jsem v jejích očích zahlédl záblesk závisti? Neměl jsem jí říkat, že jsem šťastný se svojí rodinou. A proč mě jenom napadlo ptát se jí, zda našla, co hledala? Vždyť ani vlastně nevím, co jí to tehdy tolik chybělo. Proč jsem se jí jenom ptal? Teď sama neví, jak mi odpovědět. A opět jsem uviděl ten zvláštní zamlžený pohled, jako by se jí vybavilo něco velmi nepříjemného. Když jsem s ní tehdy naposledy mluvil, přišlo mi, jako kdyby chtěla odejít někam daleko. Někam, kam by za ní nikdo nemohl.

Byl jsem ponořen do vlastních myšlenek, a tak mě překvapilo tiché otevření dveří. Stál v nich Edward a díval se na mě. Co asi slyšel v mých myšlenkách? Jak dlouho už mě poslouchal? Ne, tohle je špatné. Pokud o to budou mít zájem, pak si spolu promluví, já nemám právo jim do toho zasahovat.

 

-------

 

Pohledem jsem sjel z Carlislea opět k ní. Ten kluk stál za ní a ruku měl opět na jejím rameni. Byl vyrovnaný, klidný. Jeho postoj naznačoval, že ona je jeho. A ve mně se vařil jed. Carlisleovy myšlenky, které mi stále ještě zněly v hlavě jako ozvěna, tomu moc nepomohly. Někam, kam by za ní nikdo nemohl. A k tomu všechny ty otázky. Odkud se zná s Carlislem? Kdy se potkali? Jak dobře se s ním zná? Jak dobře ji zná ten do-morku-kostí-otravný-přízrak? Proč s ní pořád je? Proč ji přede mnou chrání? Při poslední otázce jsem se musel zamračit a s hrůzou jsem si uvědomil, že se ze mě dere zavrčení.

„Ráda jsem tě zase viděla, Carlisle,“ řekla Nataša, když ode mě odvrátila pohled a vstala ze sedačky. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby odešel on, ten sebevědomej-majetnickej-duch.

Odcházela, Carlisle ji vyprovázel k autu a já jsem nebyl schopen nic udělat, nijak ji zastavit. Nebo alespoň něco říct. Sledoval jsem ji Carlisleovýma očima. Viděl jsem, že se pouze rozloučili a nic jiného si už neřekli. Doufal jsem, že uslyším něco víc. Klidně i bezvýznamného. Připadal jsem si jako slídil. Jak je možné, že na mě tak působí?

„Jsi v pořádku, Edwarde?“ zeptal se mě Carlisle, který stál ve dveřích.

„Zvláštně na mě působí, Carlisle,“ odpověděl jsem mu.

Jak to myslíš, synu? zeptal se mě ve svých myšlenkách.

„Nemůžu přečíst její myšlenky. Ani malý záblesk. Je to tak frustrující. A k tomu ten otravný a všudypřítomný blbec,“ ulevil jsem si. Carlisle se zamračil.

Blbec? Koho tím myslíš? Uslyšel jsem v jeho hlavě překvapeně.

„Nevím, kdo to je. Vidím ho jenom já a ona. Když se na ni dívám přes mysl někoho jiného, tak ho nevidím. Ale když jsem v její blízkosti, tak je pořád u ní. Chová se tak, že to vypadá, že ji chrání. Mluví na ni, ale slyším pouze útržky,“ rozhovořil jsem se. Cítil jsem malou úlevu, že si mohu někomu postěžovat, a tak jsem pokračoval: „Ona se na něj před ostatními nikdy nedívá, nemluví s ním. Přesto si ale myslím, že ona ho vidí i slyší.“

Carlisle se zamyslel. Uvažoval o různých možnostech. Až nakonec ho napadlo něco, na co jsem já ani v hloubi duše nepomyslel. Byl jsem rád, že to neřekl nahlas. Bylo by to… definitivní. Teď mi to ale začalo dávat smysl. Musel jsem se jít proběhnout. Musel jsem si to v klidu promyslet.

Běžel jsem lesem. Daleko od lidí a jejich myšlenek. V hlavě se mi ozývala pouze vzpomínka na Carlisleovy myšlenky, skoro jako ozvěna. Neslyší její myšlenky. Proběhl jsem kolem lesní mýtiny. Uvědomil jsem si, že kus dál tím směrem je silnice. Chtěl jsem se vyhnout všem lidem a jejich dotěrným myšlenkám. Zahnul jsem kus doprava a ještě přidal na rychlosti. Co když má nějaký defekt v mozku? Ucítil jsem stádo jelenů, ale na lov jsem teď neměl ani nejmenší pomyšlení. Přeskočil jsem řeku a běžel plynule dál. Nebo to může být zranění po nějakém úrazu. Ozvěna Carlisleových myšlenek mě doháněla k šílenství. Ten muž, kterého Edward vidí, to jenom podporuje. Ucítil jsem pach nějakého většího města. Krajinu kolem jsem již nepoznával, tak jsem pouze o něco změnil směr. Možná paranoidní schizofrenie. Cloumal mnou vztek, ani nevím na koho. Daná genetickými dispozicemi anebo nějakým poraněním mozku. Na Carlislea, ale to mě rychle přešlo, nemohl za to. Na Natašu, ale to byl jenom rychlý záblesk. Nemohl bych se na ni hněvat. Nebo by to mohla být halucinace. Ale na něj bych mohl. Jistě, je to jeho vina. Třeba trpí nějakou psychotickou poruchou. Vlezlá-nemožná-halucinace, která za všechno může. Bylo to tak příjemné a snadné. Ale věděl jsem, že to nemůže dlouho trvat. Ne, schizofrenie by se projevovala i jinak. Ta halucinace sedí lépe. Na místě jsem se zastavil. Byl jsem už dost daleko. Abych stihnul ráno školu, musel jsem se otočit a běžet zpět. Psychotická porucha. Která z nich by to jenom mohla být? Snažil jsem se na to nemyslet, ale Carlisleova slova byla neodbytná. Vrozený defekt nebo úraz by mohly také způsobit halucinace. Ta představa se mi ani trochu nelíbila. Ale všechno do sebe až moc zapadalo. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji potkal poprvé. Bylo to už několik desetiletí. A ona stále vypadala stejně. Pokaždé, když jsem ji viděl, tak vypadala jako tehdy v Londýně. Celou tu dobu jsem se snažil zapudit tu plíživou otázku, proč nestárne. Nedokázal jsem na ni nijak odpovědět, tak jsem ji zasouval do pozadí. Ale ve světle Carlisleových myšlenek ta otázka opět vyplula. Mohla by ta příčina být stejná jako ta, proč neslyším její mysl? A proč se kolem ní motá ta zatraceně-vlezlá-halucinace?

 

-------

 

Odemkla jsem dveře a vešla domů. Stále jsem si nebyla jistá, co si mám o dnešní návštěvě upířího domu myslet. Ale ještě o něco víc mě trápila jiná otázka než to, kolik toho mohl Edward slyšet v Carlisleově mysli.

Proč bychom odsud měli odjet? Dostala jsem se konečně k tomu důležitému tématu.

Mike vypadal trochu zaraženě, ačkoliv slyšel v mé hlavě celou cestu domů, že o tom uvažuji.

„Podívej se, co s tebou dělá pouhá jeho blízkost,“ odpověděl mi Mike mírným hlasem.

Co tím myslíš?

„Vždyť jsi s ním ani nemluvila a vydáš se kvůli němu doprostřed upířího doupěte,“ snažil se mi to vysvětlit.

To nebylo kvůli němu, to bylo proto, abych zjistila, jestli nám hrozí nějaké nebezpečí.

„Jistě, ale kdybychom odjeli, tak nám žádné nebezpečí nehrozí,“ namítl.

Ty jsi ale řekl, ať odjedeme pryč ještě před tím, než jsme zjistili, že nejspíš umí číst myšlenky, uvědomila jsem si najednou.

„Vidím, jak se tu trápíš,“ odpověděl mi pomalu. Zachmuřil se a posadil se na gauč v obýváku. „Jeho přítomnost tě dusí. Sžírá tě vina, kterou se snažíš potlačit, protože si s ní nedokážeš poradit. Řekl bych ti, ať si s ním o tom promluvíš, ale nemyslím si, že by se ti potom nějak ulevilo. Proto si myslím, že by bylo lepší odjet.“

Nechci odsud odjet, pomyslela jsem si a znělo to jenom trochu vzdorně.

„Ale bylo by to pro tebe lepší,“ namítl mírně Mike.

Pro mě by bylo mnohem lepší, kdybys mi dal chvíli pokoj, pomyslela jsem si naštvaně dřív, než jsem si to uvědomila. Promiň, takhle jsem to nemyslela. Mike jenom něco zabručel. Vešla jsem do patra a lehla jsem si na postel.

„Jo, to je fakt skvělej nápad, jít si teďka lehnout,“ ozval se Mike sarkasticky. Zamračeně jsem se na něj podívala.

A co se ti zase nelíbí? pomyslela jsem si naštvaně.

„Co se mi nelíbí?“ zeptal se posměšně. „Co takhle třeba to, že v téhle náladě a s těmi myšlenkami se v klidu určitě nevyspíš,“ dodal opět kousavě.

No tak se prostě budeš víc snažit, aby se sny zdály tobě a ne mně, ozvala jsem se.

„Děláš, jako kdyby to bylo nějaký jednoduchý,“ odpověděl mi, ale už byl klidnější. Spánek jsem nepotřebovala nutně, ale přece jenom jsem chtěla na chvíli vypnout.

„Fajn, budu se snažit, jak nejvíc budu moct, ale nic ti nezaručuju. Jsi moc rozrušená a to je to pak těžší,“ snažil se mě ukonejšit.

Já vím, jak to funguje, už pár let s tímhle tělem žiju, pomyslela jsem si ostře. Mike jenom pokrčil rameny. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na nějaké pěkné věci. Štěňátka. Malá, chlupatá a s roztomilým čumáčkem. Vlkodlak s tlamou od krve. Zatřásla jsem hlavou, věděla jsem, že když se budu násilně snažit vybavit si něco klidného, mírného, tak že to může mít opačný účinek. Koťátko. Hravé, mňoukající a dovádějící. Lví tlapa, která se proti mně napřáhla. Ostré, ohromné drápy. Převalila jsem se na druhý bok. Roztomilá zvířátka teda radši ne, když jsem se potkala s jejich velkými kolegy, často velmi nebezpečnými. Musím zvolit něco méně nebezpečného. Květ. Bílý květ jasmínu. Leknín. Malý kvítek leknínu, padající na zem. Krémově bílý květ leknínu ležící na zemi plné opadaných bambusových lístků. Dvě malé kapky rudé krve vytvářejí prudký kontrast s tím bílým kvítkem. Rudá krev. Je moje, nebo jeho? Moje, nebo jeho. Co na tom záleží. Jeho čest mu velí bojovat. Musejí ho zabít. Já jsem v tuto chvíli nevýznamná. Bolest. Moje srdce krvácí. Jeho krev. Jsou to kapky jeho krve. Dvě rudé kapky na krémově bílé…

„Promiň,“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Mikea stojícího vedle mě. Díval se na mě smutnýma očima. Nechápala jsem, o čem to mluví. Podívala jsem se kolem sebe a uviděla temnou úzkou uličku, která mi byla tolik povědomá. Tak známá. Londýn, uvědomila jsem si. Popošla jsem pár kroků dopředu a uslyšela ten příšerný zvuk. Dech. Spíše funění. Zrychlené. Dychtivé. Nedokázala jsem se otočit a vyrazila rychle kupředu. Něco mě ale zpomalovalo. Podívala jsem se dolů na svoje nohy a s překvapením jsem zjistila, že mám na sobě těžkou vyšívanou sukni. Nad ni navazoval těsný korzet, přes který jsem měla přehozený plášť. Funění bylo o něco blíž. Spolu s ním jsem slyšela i rychlé kroky, ale bylo to to funění, které mě děsilo.

Na zápěstí jsem ucítila teplou dlaň, která mě donutila zastavit a otočit se. Pevně se mi obmotala kolem ruky a já si najednou připadala špinavá. V úzké uličce bylo málo světla, neviděla jsem přesně jeho tvář. Podle jeho oblečení a toho nechutného dechu jsem odhadla, že je to ten kapitán lodi, který mě celý večer hypnotizoval svýma vodnatýma očima. Už chvilku po začátku recepce měl vypito víc, než bylo zdrávo. Teď byl jeho dech prosáklý drahou whisky kompletně. Díval se na mě lačným pohledem a jeho druhá ruka putovala k mému pasu. Jenom pouhá představa toho, co chce udělat, mi svírala hrdlo a stahovala žaludek. Cítila jsem, jak se mi plameny kolem srdce hladově roztahují. Nechtěla jsem, aby na mě sahal. Chtěla jsem, aby toho nechal. Aby odešel, aby zmizel. Aby zemřel. Plameny se mocně roztáhly po mých útrobách a já cítila, že to nebude již dlouho trvat.

Mike stál celou tu dobu na druhé straně uličky a s umučeným výrazem mě sledoval. Nemohl mi pomoct. Cítil vše, co jsem cítila já. Slyšel každou moji myšlenku. Cítil ten plamen, který mě zevnitř stravoval a hrozil každou chvíli uniknout z mého nedostačujícího těla. To jsem ale nesměla dopustit. Všude kolem byly obytné budovy plné lidí. Výbuch a následný oheň by spoustu z nich zabil. Ale sípavý dech a šmátrající ruka toho chlapa mi to velmi ztěžovaly. Zápěstí mi držel tak pevně, že mi bylo jasné, že se mu nevykroutím. A než jsem ho stihla druhou rukou odstrčit či praštit, tak se na mě přitiskl a donutil mě tak o krok couvnout. Za zády jsem ucítila pevnou zeď. Jeho ruka se blížila k vrchní části mého korzetu. A ten zrychlený dech… Zavřela jsem oči a přála si, aby ty nechutné ruce zmizely z mého těla. A najednou ruka z mého zápěstí skutečně zmizela a já uslyšela tupou ránu a zapraskání. Otevřela jsem oči a uviděla to. Přímo přede mnou. Dvě rudé kapky na krémově bílé… Měl rudé oči. A bledou pleť, která v té tmavé uličce zářila. Ten pohled. Nejprve hladový, ale postupně se změnil na překvapený. Nevěděla jsem, zda mám být ráda, že ty ruce zmizely. Očekávala jsem místo nich ostré zuby…

 

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její neuvěřitelnou trpělivost s korekturou a rady při pátrání po možných příčinách schizofrenie :-)

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (16.04.2012 21:47)

otázky, otázky a zase otázky jinak

7)  hela (16.04.2012 15:44)

ty joooo super těším se na odpovědi a další díl

Clea

6)  Clea (16.04.2012 13:07)

Díky holky ;) otázky se začnou brzo zodpovídat, tak snad vás to zaujme ;)
julie - Nataša a Edward toho zatím ještě moc neprožili, ale to, co spolu prožili, tak bude ještě párkrát provětraný

julie

5)  julie (16.04.2012 12:48)

Nádhera!!! Tolik otázek! Co všechno už spolu prožili?

4)  MayaMystery (16.04.2012 07:36)

:) :) :) :) :)

Twilly

3)  Twilly (15.04.2012 23:53)

Cleo, miluju hloubavé díly a tenhle se mi moc líbil. Mám stejné množství otázek, ne-li větší, ale to je to pravé, prože kdybych od začátku věděla o co jde, bylo by to nudné, že

A věř, že ono není

Michangela

2)  Michangela (15.04.2012 21:20)

Fanny

1)  Fanny (15.04.2012 20:41)

Sny. Zvláštní a možná děsivé. Minulost zahalená v tajemném plášti. A zvědavost na příští kapitolu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek