Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

Leknín. Malý kvítek padá k zemi. Značí její zkázu a ona to ví.

Kdo jí ho donesl? To se v této kapitole ještě nedozvíte :), ale třeba to někoho napadne.

První hodinu jsem ve středu měla španělštinu. Cestou do třídy jsem potkala Jamese z tělocviku.

„Ahoj Nat,“ ozval se vedle mě veselý hlas. Otočila jsem se na něj a usmála se.

„Ahoj Jamesi, už jsi připravený na dnešní tenisový zápas?“ pozdravila jsem ho. Zasmál se.

„Neboj se, dneska je všechny rozdrtíme.“ Měl evidentně dobrou náladu. „Máš španělštinu, že jo?“ zeptal se ještě. Překvapeně jsem přikývla.

„Jo, já tam totiž taky chodím, v pondělí jsem si tě všiml na hodině,“ řekl pobaveně. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych ho na té hodině viděla.

„To je v pořádku,“ s úsměvem mě uklidňoval. „Jo, sice jsem naprosto neodolatelný, ale že to byl tvůj první den, tak ti to promíjím,“ dodal rozverně. Usmála jsem se na něj. Sebevědomí a smysl pro humor mu rozhodně nechyběly. Vešli jsme společně do třídy a James se vedle mě posadil do poslední lavice.

„Tak tenis tě moc nebaví, co?“ zeptal se mě, když si vytahoval věci z tašky.

„Ne, to opravdu není nic pro mě,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„A jaký sport tě teda baví?“ chtěl vědět.

„Baví? No, nejspíš asi pólo,“ odpověděla jsem mu zamyšleně.

„To jako myslíš ten sport na koních?“ zeptal se překvapeně. Přikývla jsem.

„A to to jako umíš hrát? Opravdu?“ Stále byl ještě překvapený. Docela mě to pobavilo.

„Ano, opravdu to umím hrát, pravidla nejsou nijak těžká.“ Opět jsem se na něj usmála. Bylo to s ním tak jednoduché.

„No, tak to já jsem spíš na ten tenis anebo fotbal,“ pokračoval dál.

„Ahoj Natašo,“ ozval se přede mnou známý hlas. Podívala jsem se na Davida a také ho pozdravila. Vypadal trochu naštvaně. Hodil tašku na lavici před námi, otočil si židli k nám a posadil se na ni.

„Tak co, jak se dneska máš?“ zeptal se mě nabroušeným hlasem a Jamese naprosto ignoroval. Mike seděl na lavici vedle té mé a potutelně se usmíval. Občas bylo těžké si ho nevšímat a předstírat, že ho nevidím.

„Jo, dobře,“ odpověděla jsem a kývla směrem k tabuli, kam se zrovna postavila profesorka. David se neochotně i se židlí otočil.

 

Následující hodinu jsem konečně měla historii Severní Ameriky před 2. světovou válkou. Na tuto přednášku jsem byla velice zvědavá a neodradila mě ani Mikova nepříjemná nálada.

„Víš, jak bychom se měli teďka fajn?“ ptal se mě, když jsem vstupovala do třídy.

Myslíš, kdybychom byli na nějakém pěkném ostrůvku v Tichomoří? pomyslela jsem si pobaveně.

„Ne, klidně i Oxford bych přežil,“ jízlivě se usmál.

Jo, ty už zase oplakáváš tu techniku, došlo mi. Nad jeho uraženým výrazem jsem se musela pousmát. Opět jsem našla volné místo v zadní lavici a vybalovala jsem si věci. Mike obsadil vršek lavice a rozvíjel svoje tesklivé úvahy o diferenciálních rovnicích a paralelním spojování systémů.

„Víš, že technika jde pořád dopředu, třeba vymysleli nějaký nový způsob pro numerický výpočet diferenciálních rovnic,“ snažil se na mě zapůsobit. „A co teprve zpracování digitálních signálů, to zaručeně pokročilo mnohem dál a ty mě tu ničíš nějakými…“ mávl rukou k mojí učebnici historie Severní Ameriky a pokračoval s vervou dál, „bláboly, které se ani učit nepotřebuješ, protože jsi většinu z nich zažila,“ dokončil svůj monolog a ostře se na mě podíval. Vzhledem k tomu, že jsme byli v poslední lavici a nikdo mi nevěnoval pozornost, tak jsem se na něj podívala a pomyslela jsem si: Ano, spoustu toho jsem sice zažila, ale zrovna v Severní Americe jsem se před druhou světovou válkou ukázala jenom jednou, pokud si dobře pamatuji.

„Ale četla jsi o tom v novinách!“ zaúpěl Mike. „A i kdyby ne, tak to je proboha už minulost!“ Mikeovu nešťastnému tónu jsem se musela usmát. Nemělo cenu se s ním o tom dohadovat. Ještě s úsměvem na tváři jsem se podívala do učebny a zachmuřila se. Ve dveřích stál další z upírů, Jasper, a byl zamračený ještě víc, než když jsem ho předtím viděla v jídelně. Jakmile si všiml, že se na něj dívám, tak si šel sednout k jednomu ze stolků v předních lavicích.

 

Podle mého názoru byla hodina zajímavá, ale Mike vyloženě trpěl. Kdyby alespoň trpěl potichu! Když jsem si to pomyslela, tak jsem ho zahlédla, jak se ušklíbl. Šli jsme zrovna po venkovní cestičce do jídelny a z druhé strany se k nám blížila Rosalie, Emmett a Edward. Bylo naprosto jasné, že pokud se něco nestane, tak budeme muset jít těch pět metrů ke dveřím jídelny spolu. Upíři nevypadali, že by chtěli zpomalit nebo naopak zrychlit. Mike mě objal kolem ramen a trochu mě tak popostrčil, abychom zrychlili a byli alespoň o dva kroky před nimi. Dalo mi velikou práci, abych se na Edwarda nepodívala a vůbec se mi nelíbil pocit, že jsou upíři dva kroky za mnou. Oheň hladově obklopil moje srdce a to mě přimělo ještě o něco zrychlit. Když jsem otevírala dveře, tak byli tři kroky za mnou. Vešla jsem a rychle se rozhlédla, jestli neuvidím Davida nebo Jamese, abych k nim zamířila. Ruku jsem ale neopatrně nechala na dveřích, jak jsem je otevírala. Najednou jsem ucítila něco tvrdého a studeného na ruce. Otočila jsem hlavu a okamžitě ruku stáhla ze dveří. Těsně za mnou stál Edward a díval se mi do očí. Zaručeně musel překonat tu vzdálenost záměrně rychle, protože jeho sourozenci u dveří ještě nestáli.

„Ahoj, já jsem Edward,“ usmál se na mě, „máme spolu tělocvik.“

„Nataša,“ odpověděla jsem pouze a netušila, co dalšího bych ještě měla říct. Naštěstí mě zachránil James, který na mě přes půl jídelny zavolal. Otočila jsem se vděčně k němu a šla k jeho stolu. Po pár krocích jsem ale neodolala a otočila jsem se. Všichni tři si už sedali ke svému obvyklému stolu, kde na ně čekala Alice.

„Ahoj, Natašo, pojď, sedni si sem ke mně,“ přivítal mě James se svým obvyklým úsměvem. Posadila jsem se na židli, kterou mi odsunul, a vytáhla z batohu jablko, které jsem si při odchodu z domu vzala jako svačinu.

„Co ti Cullen chtěl?“ zeptala se zvědavě dívka vedle mě, kterou jsem znala pouze od pohledu.

„Jenom se mi představoval,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Aha, on se tu totiž s nikým nebaví, víš?“ pokračovala dál. Pouze jsem pokývala hlavou, neměla jsem na to co říct.

„Ale no tak, holky, přeci se nebudete bavit o Cullenových, když máte u stolu takového fešáka,“ ozval se z druhé strany James. Dívka vedle mě se zasmála a rozhlédla se kolem plného stolu.

„Jo, a kde ho prosím tě vidíš?“ zeptala se stále ještě se smíchem. James předstíral uraženého a pak se se zaťatou pěstí bouchl do hrudi.

„Snad mi nechceš tvrdit, že nejsem fešák?“ zeptal se jí naoko rozzlobeně a obočí se mu stáhlo. Dívka jenom zakroutila hlavou.

„I ty si, Natašo, myslíš, že nejsem fešák?“ obrátil se se smutným výrazem ke mně. Pobaveně jsem se na něj usmála.

„Ale to víš, že jsi fešák,“ uklidnila jsem ho. Zářivě se na mě usmál a na dívku vedle sebe vyplázl jazyk.

 

-------

 

Viděl jsem je cestou do jídelny. Opět oba. Musel se k ní připojit cestou, protože když jsem ji sledoval přes její spolužačku, tak byla sama. Když si nás všiml, tak ji pevně objal a přiměl k rychlejšímu kroku, aby vešli do jídelny o chvilku dřív. Otevřela si dveře a rozhlédla se. Velmi rychle jsem překonal tu zbývající vzdálenost a uslyšel za sebou Rosaliino zasyčení a Emmettův smích. Opatrně jsem položil svoji ruku na tu její, kterou nechala na dveřích. Okamžitě se otočila a ruku stáhla. Ten kluk vedle ní se zamračil. Stála tak blízko. Její vůně mě obklopovala. Chtěl jsem konečně slyšet její hlas. Představil jsem se jí a doufal, že od ní uslyším víc slov. Ona se ale asi rozhodla, že mi to neusnadní. Řekla mi pouze svoje jméno a pak věnovala svoji pozornost zase tomu klukovi z tělocviku. Šel jsem si tedy lehce zklamaně sednout k našemu stolu.

 

Edwarde, uslyšel jsem v Aliciných myšlenkách. Podíval jsem se na ni. Kdo to je? zeptala se mě. Zamračil jsem se. Ve svých myšlenkách mi ukázala jednu z vizí. Byl to obývací pokoj našeho domu. Zrovna jsem vcházel dovnitř a rozhlédl jsem se po místnosti. Můj pohled se zarazil na dívce sedící na gauči. Byla to ona, Nataša. Seděl s ní Carlisle a o něčem se bavili, ale když jsem přišel, tak se na mě oba podívali. Ztuhl jsem.

 

-------

 

Po obědě jsem vyrazila na hodinu francouzské literatury. A po ní opět následoval ten hrůzostrašný tělocvik. James na mě již čekal a měl pro mě připravenou raketu. Mike už měl lepší náladu a v klidu postával na konci našeho kurtu. Jeho lepší nálada ale pramenila ze škodolibé radosti nad mým utrpením.

„Aspoň se zase po čase trochu protáhneš, už moc dlouho ses nemusela pořádně hejbat,“ posmíval se mi.

Nech si ty hloupý řeči, zavrčela jsem na něj v duchu.

„No je to pravda, jenom si vzpomeň, jak jsi dřív byla zdatná. Pamatuješ, jak jsi předběhla toho samuraje v Japonsku?“ vzpomínal Mike.

Jo, jenže ten měl na sobě celou svoji zbroj, připomněla jsem mu.

„To sice měl, ale od mala taky nedělal nic jiného, než že s ní obíhal celý císařský palác,“ dodal.

Císařský palác, blesklo mi hlavou a Mikeův hlas jsem slyšela jakoby z dálky, jak mě obstoupily vzpomínky.

 

Leknín. Krémově bílý leknín. Na jeho velké mozolnaté ruce vypadal velmi drobně. Měl lehce pomačkané okvětní lístky, jak ho ještě před chvílí svírala mužova pěst. Podívala jsem se mu do očí. Zářily. Nemusel nic říkat, věděla jsem vše. Přišel ten čas, který musel zákonitě přijít. Nic netrvá věčně. A moji zkázu mi zvěstoval nevinný květ leknínu, který právě padal tiše k zemi. Muž se velmi rychle a tiše postavil těsně přede mne. Musela jsem trochu zvednout hlavu, abych stále viděla do těch zelených očí. Sundal si rukavici a pomalu vztáhl svoji ruku k mojí tváři. Když se mě dotkl, slastně jsem přivřela oči. Nebyla jsem nikdy tak zdrženlivá jako zdejší lidé, ale byla jsem v Japonsku natolik dlouho, abych se dokázala přizpůsobit jejich zvykům.

Nechal svoji ruku na mé líci a já cítila, jak mě studí. Díval se na mě a já se snažila zapamatovat si ty oči do posledního detailu. Věděla jsem, že nemáme moc času, samurajové byli vždy neskutečně rychlí. Uslyšel je o chvíli dřív než já. Odstoupil krok ode mě. Opět si natáhl rukavici a podíval se na mě se smutkem v očích.

„Počkej na mě, vrátím se k tobě,“ řekl tichým, ale pevným hlasem a vpíjel se mi do očí. Přikývla jsem. Ani mi to nemusel říkat, věděla jsem to.

„Poznáš mě, přinesu ti leknín z císařského paláce,“ dodal ještě. V tu chvíli jsem je slyšela už i já. Muselo jich být hodně a museli být blízko. Jistě, chtěli svého kapitána donutit vzdát se, nikdo z nich se s ním nechtěl utkat v boji. Ale ani ho nechtěli zabít. Jenže co zmohli proti přímému příkazu císaře? Vedle obličeje mi spadlo několik bambusových lístků. Do bambusových stvolů kolem nás se zabodlo několik šípů. Vytáhl svůj samurajský meč a s klidným výrazem se rozhlédl kolem sebe. Nebál se. Věděl, že na něj počkám, i kdyby to mělo trvat věčnost.

 

Rána. Bolest hlavy. Černo. Mikeův hlas, který se snažil zklidnit mě, abych potlačila oheň, jenž mě okamžitě začal stravovat. Zamžikala jsem. Seděla jsem na zadku uprostřed haly. Kolem mě se sbíhali lidé.

„Natašo, jsi v pořádku?“ ptal se mě chlapec se zářícíma očima.

„Cleo, prober se,“ uslyšela jsem Mikeův hlas vedle sebe. Zmateně jsem se na něj podívala. Usmál se a pomohl mi vstát.

„Dostala jsi tenisovým míčkem přímo doprostřed čela,“ řekl mi Mike.

„Natašo, jak ti je?“ zeptal se mě znovu James.

„Trochu se mi motá hlava,“ odpověděla jsem mu a pokusila se o úsměv. Podle Mikeovy reakce jsem usoudila, že jsem se spíše zašklebila.

„Ivanovová, jste celá?“ zeptal se mě i trenér, který k nám zrovna přišel.

„Jo, jsem v pohodě,“ znovu jsem opakovala.

„No, byla to pořádná rána, běžte si sednout na lavičku. James na vás dohlédne,“ řekl trenér a šel všechny zvědavce rozehnat zpátky k zápasům.

James mě podepřel rukou a dovedl k lavičce. Mezi přihlížejícími jsem zahlédla Edwarda, jak se mračí.

„Ukaž mi tu hlavu,“ požádal mě James, jakmile jsme si sedli. Natočila jsem se k němu. Ránu jsem teď již pociťovala. Byla kousek za pravým spánkem. James mi na to místo opatrně sáhl. Mezitím jsem měla skvělý výhled na druhou stranu hřiště, kde hrál Emmett s Edwardem. Emmett se jakoby líně pohyboval po hřišti a vybíral všechny míčky s naprostým klidem. Naopak Edward postával v rohu hřiště a většinu doby se díval přímo na mě. Tak ráda bych věděla, na co zrovna myslí. Jeho pohled byl zachmuřený, člověk by dokázal sotva uvěřit, že se umí smát.

„Možná bychom se měli odstěhovat,“ prohlásil najednou Mike, který stál kousek vedle mě. Chtěla jsem se na něj otočit a zeptat se ho, proč si to myslí. Ale s překvapením jsem si všimla, jak se jeho směrem otočil Edward a i na tu vzdálenost bych mohla přísahat, že zavrčel. Minimálně se tak tvářil. Mike se na mě překvapeně podíval a udělal krok stranou. Edwardův pohled ho sledoval. Vstala jsem z lavičky.

„Počkej, Natašo, co to děláš?“ zeptal se zmateně James.

„Nějak je mi divně, raději si dojdu na ošetřovnu,“ odpověděla jsem mu a chtěla jsem se vydat k východu z tělocvičny.

„Počkej, půjdu radši s tebou,“ řekl a chytil mě pod ramenem, aby mě mohl podepřít. Mike se tiše otočil ke mně a odcházel zamyšlen pár kroků za námi.

 

Na sesterně se na mě sestřička podívala, ale usoudila, že to nebude nic vážného a že si pouze potřebuji odpočinout. Tělocvik byla moje poslední hodina ten den, a proto jsem se rozhodla, že už půjdu domů. Moc se mi nechtělo zpátky do tělocvičny pro věci, ale James se naštěstí nabídl, že mi pro ně dojde. Čekala jsem na něj před ošetřovnou. Seděli jsme s Mikem na lavičce na prázdné chodbě. Dosud se ani jeden z nás o tom nezmínil.

„No, tak mě ten tvůj upír viděl,“ řekl Mike trochu nabručeným hlasem.

Není to můj upír, vztekala jsem se.

„Tak tebe štve, že jsem ho nazval tvým, ale to, že mě vidí, tě nijak nezajímá,“ řekl nabroušeně Mike.

Samozřejmě, že mě to zajímá. Snažila jsem se nevracet se k té ožehavé věci.

„Hm, je to zvláštní,“ nechal se zase strhnout. „Ještě nikdy nikdo mě neviděl a neslyšel. Ani žádný jiný upír. Asi má nějakou z těch zvláštních schopností, stejně jako Aro a Marcus.“

Jo, to asi bude něco na ten způsob, pomyslela jsem si.

„Když tak o tom přemýšlím… Nemůže to být právě něco takového jako je Arova schopnost?“ Podíval se na mě.

Proč myslíš? Jo takhle to myslíš, Aro umí přečíst mysl vlastně, došlo mi.

„No, přesně. Takže kdyby ses tenkrát Ara dotkla, tak by mě nejspíš viděl tvýma očima,“ rozvíjel Mike svoji myšlenku. „To by ale znamenalo, že Edwardova schopnost je svým způsobem lepší, protože v tu chvíli ses ho nedotýkala,“ dodal zachmuřeně.

Proč jenom svým způsobem?

„Ty bys snad chtěla mít v hlavě všechny myšlenky každé osoby, která je ve tvé blízkosti?“

Ne, stačí mi ty moje, pomyslela jsem si zachmuřeně.

„Snad jsem vzal všechno,“ objevil se nade mnou najednou James s mým batohem, který vypadal, že je v něm minimálně dvakrát více věcí než ráno. Vstala jsem z lavičky a vydala se směrem ke dveřím z budovy ven.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě. Popravdě už mi bylo úplně dobře, ale normálního člověka by asi ještě bolela hlava po takové ráně.

„Už je mi líp,“ odpověděla jsem. Ani jsem nemusela předstírat zachmuřený výraz. Představa, že někdo nejenom vidí, ale i slyší Mika, mě celkem vzato vyděsila.

Ale jestliže má tuhle schopnost, pak musí slyšet i moje myšlenky, došlo mi najednou.

„No, to by asi měl. Ale vzhledem k tomu, jaké jsou tvoje myšlenky a jaké jsou jeho reakce – tím teď myslím, že jsi stále ještě na živu… Tak buď to na tebe nepůsobí, anebo to u něj nefunguje jako u Ara,“ přemýšlel nahlas.

Jako že třeba vidí a slyší jenom halucinace, pomyslela jsem si posměšně.

„No, vím o jednom způsobu, jak zjistit, jaká ta jeho schopnost vlastně je,“ řekl Mike pomalu a opatrně.

Ale nebude se mi to líbit, já vím, povzdechla jsem si. Tak povídej.

„Carlisle zaručeně bude vědět vše o jeho schopnosti,“ řekl a vyčkával.

Zrovna jsme dorazili k mému autu na parkoviště. Jamesovi se moc nelíbilo, že pojedu domů sama, ale ujistila jsem ho, že se už opravdu cítím dobře. Dal mi tedy na zadní sedadlo tašku s věcmi a když jsem odjížděla, tak mi zamával. V tu chvíli jsme už ale s Mikem zase pokračovali v započatém rozhovoru.

Dobrá, takže se vydáme za Carlislem, rozhodla jsem zachmuřeně. Potřebovala jsem vědět, zda mi může Edward číst myšlenky. Nebo Mikovi.

 

-------

 

Stále mě tak deptalo, že neslyším ani jednu jedinou její myšlenku. A ten kluk, který se kolem ní skoro pořád pohybuje. Pokaždé, když ji vidím vlastníma očima, tak on není dál než pět metrů. Když je ale Nataša na jiné hodině a já ji sleduji očima někoho jiného, tak to tam zrovna není. Štvalo mě to. Chtěl jsem s ní mluvit o samotě. Nebo bychom ani nemuseli mluvit, stačilo by, kdybychom byli na chvíli sami dva. Zamračil jsem se. Ten její kamarád opět seděl na lavičce a posměšně se na ni díval. Podíval jsem se na něj pozorněji a všiml jsem si, že jí něco říká. Nechápal jsem, že mě můj upíří sluch může takhle zklamat. Bylo to jako poslouchat porouchané rádio.

A najednou se to stalo. Byl to rychlý okamžik. Jako kdybych sám měl jednu z vizí, které mívala Alice. Viděl jsem to tak živě, jako kdybych to sám prožíval, jako kdyby to byla moje vzpomínka.

Hustý bambusový hájek. Spousta svěží zelené. Dva lidé, stojící proti sobě. Muž a žena. On byl oblečen jako samurajský bojovník, ona jako Japonka z vyšší třídy ve středověku. Na dlani, kterou měl před sebou, ležel květ leknínu. Dívala se na ten malý bílý kvítek a v očích se jí zračil neuvěřitelný smutek. Ty oči jsem už viděl. Ty oči já znám, uvědomil jsem si najednou. Scéna přede mnou se velmi rychle změnila. Mezi bambusy se objevilo velké množství dalších samurajů. Vystřelili několik varovných šípů. A vtom vize skončila.

Uslyšel jsem nějaký hluk na posledním hřišti. Podíval jsem se tam. Nataša seděla na zemi a držela si hlavu, vypadala zmateně. V myšlenkách ostatních jsem viděl, jak před chvilkou dostala tenisovým míčkem přímo do hlavy. Postavili se kolem ní, skoro jako naschvál, abych na ni nemohl vidět přímo. Podíval jsem se do hlavy jedné dívky, která stála u ní blízko, a snažil se zjistit, zda to je vážné. Vypadalo to, že to nebude nic hrozného. Trenér všechny studenty rozehnal a snažil se je vrátit zpět k zápasům. Dřív, než jsem opustil dívčinu mysl, tak se otočila, jak odcházela ke svému kurtu. Střídací lavička byla prázdná. Zarazil jsem se. Otočil jsem se, abych se tam sám podíval, ještě před chvilkou jsem ho tam viděl. Nebyl tam. Rozhlédl jsem se po tělocvičně a viděl jsem ho, jak pomáhá Nataše spolu s dalším chlapcem k lavičce. Musel být těsně u ní, ale když jsem se díval dívčinýma očima, tak jsem ho neviděl nikde. Vlezl jsem tedy do hlavy tomu Jamesovi, který ji z jedné strany podpíral, když ji vedl k lavičce a ustaraně se na ni díval. Neviděl ho.

Chvíli jsem procházel mysl všech, kteří se dívali jejich směrem. Nikdo z nich ho neviděl. Bylo to deprimující. Celou tu dobu. Neměl jsem se soustředit na ty dva, měl jsem se dívat trochu jinam. Připomnělo mi to úsměv Mony Lisy. Mohlo to být dáno tím, že moje upíří oči vidí víc než ty lidské? I kdyby ano, stále mi to nedává odpověď na otázku, kdo to je? Duch? Zjevení? Nebo je neviditelný? Nataša ho ale rozhodně vidí a slyší. Podíval jsem se na Emmetta, který hrál za nás za oba a neuvěřitelně se nudil. Nedíval se jejím směrem a já bych si zrovna teď potřeboval zapůjčit jeho bystré oči.

„Emmette,“ řekl jsem potichu, aby si nikdo ničeho nevšiml. Okamžitě se podíval mým směrem a kývl hlavou, jako že poslouchá.

„Koukni se támhle,“ řekl jsem mu opět potichu a hlavou ukázal směrem k lavičce, kde se zrovna usazovala Nataša. V Emmettově mysli jsem nejdříve zaslechl zmatek, ale když se na určené místo podíval, tak se mu vše vyjasnilo. Samozřejmě, že to pochopil jinak a začal mít hloupé poznámky, ale to už jsem ho nevnímal. Toho kluka, věčně se motajícího kolem Nataši, jsem Emmettovýma očima také neviděl. Podíval jsem se sám, abych se ujistil, že tam stále je. Viděl jsem, jak se k ní sklání, ale ona se dívala přímo na mě. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Uvědomil jsem si, že v té vizi to nebyly pouze oči, které jsem už viděl, ale celý její obličej. V tom snu měla na tváři nanesenou silnou vrstvu líčidel, která se v té době používala, aby pleť vypadala bílá.

A najednou jsem ho uslyšel. Hlas jsem již znal z těch několika útržků, takže jsem okamžitě věděl, že to je on. Stál teď kus od ní, proto jsem se na něj okamžitě podíval. Jak to myslel, že by měli odejít? Kam? Proč? Jak ji najdu, když odejdou? Jakmile jsem se na něj otočil, tak vytřeštil oči. Udělal krok vedle a já se jako hlupák stále díval na něj. Došlo mi moc pozdě, že si zkoušel, zda ho opravdu vidím.

 

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její trpělivost a pomoc s korekturou.

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Clea

10)  Clea (15.04.2012 18:33)

9)  MayaMystery (15.04.2012 18:04)

:)

Clea

8)  Clea (14.04.2012 10:27)

je to skutečná halucinace
děkuji děkuji, snad mi ta chvála nevleze do hlavy

Fanny

7)  Fanny (13.04.2012 20:48)

Jestli ho vidí, tak je skutečnej a hotovo tečka
Ale Mike je (nikdy bych neřekla, že to někdy řeknu) opravdu fajn. :D

James a David... no :D Hlavně mě baví...
Ovšem ta minulost, jo to je něco

Clea

6)  Clea (13.04.2012 16:26)

Mockrát děkuju, jsem vážně hrozně ráda, že se vám to líbí :)

HMR: S Mikem mám ještě plánů dost, samozřejmě je asi všechny neuplatním, ale myslím, že by se ti mohla líbit část z minulosti, kdy Mika uvidí poprvé ;)

Twilly: už jsem ve dvou třetinách, o víkendu posílám na korekturu

5)  hela (13.04.2012 14:05)

jůůůůůůů parádááááá

Twilly

4)  Twilly (13.04.2012 13:25)

woooooooow nesnáším komenty typu "honem další", ale jsem v pokušení ti to napsat. Prostě jsi mě chytla. Živé, svěží, nové... co víc chtít? Snad jenom... další kapitolku?

julie

3)  julie (13.04.2012 12:33)

Nádherná atmosféra! Přímo kouzelná,hrozně se mi líbí a jsem zvědavá jak hejno koťat na pokračování

Michangela

2)  Michangela (13.04.2012 06:34)

HMR

1)  HMR (12.04.2012 23:32)

ten nápad s "halucinací" je úžasný, čekám, co z něj ještě vytěžíš

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek