Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

Seděla mezi nimi, usmívala se a oni nedokázali nemyslet na to, že kdyby mě tehdy Bella neopustila, tahle úžasná dívka by se nikdy nenarodila. I já na to myslel. Jenže pro mě - narozdíl od nich - byla ta myšlenka k nesnesení.

 

 

Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy běžel naplno. Ani při lovu nebylo nutné, abych využíval svou maximální přirozenou rychlost. Ten pocit mi teď přinesl překvapivou úlevu. Takhle je to správně – rozeznávám každý detail, který míjím, každé stéblo trávy i roztřepený okraj listu snášejícího se k zemi. Rozeznávám všechno, ale nic z toho se mě nestihne dotknout. Ovlivnit mě. Ranit mě. Takhle bych mohl přežívat. Vidět, ale nedovolit čemukoliv, aby mě zasáhlo víc, než jen jako letmý vjem.

U domku, doma, jsem se ocitl příliš brzy. Zastavil jsem pár metrů ode dveří a přes tričko pohladil těžký klíč na saténové šňůrce. Čekal tam na svou chvíli sedmdesát let. Sundával jsem ho jen tehdy, když se stužka začala rozpadat a já ji musel vyměnit.

Něco tam prostě muselo zůstat.

Její vůně. Její smích. Její slzy. Její steny. Její prosby a její sbohem. Možná bych otálel déle, ale mé tělo mě – po kolikáté toho dne? – zradilo a vyrazilo dřív, než mozek vydal jasný příkaz.

Dveře se se zaskřípěním otevřely. Automaticky, pohybem, který nikdy nezapomenu, jsem se sehnul a vešel.

Dům měl stále svou vůni. Ale jinak… Nábytek odpočíval pod plachtami ztěžklými prachem. Pod nohama mi zavrzala podlaha. Koberce někdo smotal, odsunul ke stěnám a také přikryl. Obrazy, lampy, knihovna. Všechno pečlivě schováno před působením času.

Kdo schová nás, Bello…

Jako prázdná černá rána tu zůstal nezakrytý jen krb. Pár kroků k římse. Stávaly na ní rámečky s fotografiemi. Bella, Renesmé, Charlie, Renée, já. Později Jacob a Leah. Všichni Cullenovi. I ti, se kterými se Bella nikdy nemohla setkat. Bez přemýšlení jsem se otočil, shrnul plachtu z těžké dubové komody a otevřel první zásuvku. Byly tam. Jeden vedle druhého. Ty ozdobné, tepané, i jednoduché dřevěné. Prázdné jako postýlky, ze kterých už děti jednou provždy vyrostly. Zíral jsem do těch slepých obdélníků a cítil, že už to nesnesu ani o minutu déle.

Takhle to nemůže zůstat. Jako hrobka. Jako navždy zavřený a zapečetěný sarkofág.

Cesta do velkého domu – protože doma bylo definitivně zase v domečku – mi teď zabrala ještě méně času. Nezdržoval jsem se zadním vchodem. Jeden mírný odraz a stál jsem ve svém pokoji. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Tu iluzi ložnice pro teenagera. A já byl starý. V tu chvíli tak starý. Toužil jsem po letitém nábytku a zažloutlých záclonách. Toužil jsem po starých deskách a nemoderním gramofonu. Toužil jsem po skříních, co voní vlnou, kašmírem a ručně šitými saky.

Nehodlal jsem se tu zdržovat. Jen rychle vybalit a odnést to opravdu důležité tam, kam to patří.

„Edwarde…“ Alicin tichý hlas mě nedokázal vytrhnout z mé horečnaté činnosti.

„Nedělej to, Edwarde. Ne teď. Ona už se opravdu nevrátí. I když to tam znovu připravíš. Budeš se jen dál zbytečně týrat.“

„Zbytečně?!“ Ano, už měla mou pozornost. „Říkáš to, jako by to byla otázka mé volby, Alice. Ale já přeci nemůžu rozhodnout, jestli se budu trápit, nebo ne, jestli mi bude dál zoufale chybět, nebo ne! Prostě je to tak, jak to je!“

Sevřela rty do úzké linky. Křivdil jsem jí. Já věděl nejlíp, že i jí se stýská. Každý den, každou minutu.

„Odpusť, Alice, nechtěl jsem na tebe křičet. To jen…“ Podíval jsem se ke schodišti. Oba jsme slyšeli pravidelný rytmus Violetina srdce v přízemí. Alice sledovala můj pohled. A pak znovu promluvila, aniž by se mi podívala do očí:

„Napadlo tě někdy, Edwarde, že by to do jisté míry mohla být otázka tvé volby? Že kdybys byl o něco méně vytrvalý ve svém zoufalství, neznamenalo by to, že zrazuješ svou lásku k Belle?“

Než zmizela, zaslechl jsem myšlenku, kterou se neodvážila vyslovit nahlas.

A že bys ji nezrazoval, ani kdybys někdy znovu miloval?

 


***

 


Cullenovi byli nakonec moc fajn. Čímž nevědomky potvrdili to staré trapné pravidlo, že když se člověk na něco těší, dopadne to fiaskem, a když se něčeho děsí, může se z toho vyklubat příjemné překvapení.

Nejstarší z dívek – Esme – hned na začátku velmi mile a upřímně omluvila Edwarda. Prý těžce snáší to úmrtí v jejich rodině. Později jsem se přistihla při myšlence, že je vlastně lepší, že tam není. V jeho přítomnosti bych nebyla schopná uvolnit se a působit aspoň trochu normálně.

I tak bych nevěřila, že dokážu víc než hodinu nezávazně plácat a nemít pocit, že se do toho nutím, nebo že své posluchače nudím každičkou vteřinu. Což jsou obvyklé pocity, které při takových příležitostech mívám. A proto taky všude platím za tichou a uzavřenou, i když to pro mě není úplně přirozené.

Mluvili jsme o Evropě – ukázalo se, že také hodně cestovali, takže se konverzace příjemně rozjela hned na začátku. Potom moje rodina – otázkám na babičku se naštěstí vyhýbali - moje školy, moje plány do budoucna. Tady to trochu drhlo. Nikdy jsem neuměla dobře lhát. I teď jsem rudla a koktala a nakonec to uhrála na obvyklou výmluvu – vlastně ještě vůbec netuším, co bych chtěla jednou dělat.

Když se později objevil Edward – s omluvou a nabídkou, že mě odveze, uvědomila jsem si, že oni mi o sobě vlastně nic neřekli. Netušila jsem, jakým způsobem jsou spříznění, kolik jim aspoň přibližně je a co všichni dělají. Ale s tím už se nedalo nic dělat. Pokud jsem chtěla stihnout Bena – a já chtěla – museli jsme vyrazit.

Než jsem se v autě mohla začít cítit nepříjemně, zazvonil mi telefon. Za jiných okolností bych to doktoru Vishkoverovi prostě nezvedla. Nechala bych telefon do zpitomění vyřvávat nastavenou melodii a ignorovala ho. To ale teď dost dobře nešlo. A abych hovor odmítla, na to jsem neměla odvahu.

„Dobrý den, zdravím.“ Schválně jsem vynechala oslovení doktore.

„Dobrý den, Violet. Přemýšlela jsi o mé nabídce? Jen se chci ujistit, zda sis to nerozmyslela. Mám tady další kandidáty, i když ne tak vhodné, takže…“

„Ne, nerozmyslela. Jsem si naprosto jistá.“ Doktor nezvykle dlouho mlčel. Neusnadnila jsem mu to. Jen jsem se modlila, aby Edward nepochopil, o čem je řeč.

„Violet… Tohle obvykle nedělám. Ale už tě nedokážu vnímat jen jako svou pacientku. Znám tě od třinácti a teď se mi to nechce vzdát. Napadlo mě jedno nezvyklé řešení. Poslechneš si to?“

Při jakékoliv jiné než kladné odpovědi, bych musela použít oslovení. Kousla jsem se do rtu a donutila se to vyslovit:

„Dobře. Ale neinvestujte do mě moc času. Vím, že ho máte málo.“ Suše se zasmál.

„Jen dvě věty, Violet. Co kdybys sem nemusela jezdit? Co kdybych zajistil, abys mohla absolvovat léčbu tam, kde právě jsi?“

Nejdřív mi to nedošlo. Jaký je v tom rozdíl? Já prostě odmítám být po sté pokusným králíkem jen proto, abych týdny odolávala naději, a pak, když už jí odolávat nedokážu, znovu nějak strávila zklamání z toho, že se zázrak nekoná. Prudce jsem se nadechla, abych ho definitivně poslala do háje. Bůhvíproč jsem při tom jako zhypnotizovaná zírala na nehybný profil Edwarda Cullena. Takže jsem si i později byla jistá, že se v tu chvíli v jeho výrazu nic nezměnilo.

Ten pohyb jsem nepostřehla. Prostě mě najednou držel za ruku. Nejdřív jen zlehka podebral konečky mých prstů a odlepil je od okraje sedadla, které jsem nevědomky křečovitě svírala. Ale i to stačilo, abych zamrzla uprostřed nádechu. Pak roztáhl prsty, propletl je s těmi mými – úplně ochablými – a stisknul.

„Violet?“ Doktorův hlas zněl, jako by mi volal z Marsu, ne z Arizony. O tři vteřiny později jsem slyšela svůj hlas. Stejně vzdálený a slabý:

„Sežeňte někoho. Zkusím to, když nebudu muset odjet. Rozhodně chci zůstat ve Forks.“

 


***

 


Nebylo to správné. Proč jsem u toho musel být? Odmítla by ho. Jednoznačně. A já bych už s tím potom těžko mohl něco dělat. Nikdo z nás, pokud bychom nechtěli být příliš nápadní.

Takto jsem byl ochoten připustit, že v tom má prsty osud. A tomu jsem nedokázal vzdorovat.

Doktorovi se podařilo ji rozrušit. Místo konkrétních myšlenek jsem zahlédl rozostřené obrazy. Abscesy od dlouhodobě zavedených jehel. Mísy na zvratky. Nemocniční pokoje, které se třásly zároveň s ní. Útěšná slova splývající v unavující monotónní melodii. V tu chvíli jsem chápal, proč už to nechce. Pak se obraz na krátký okamžik změnil. Viděl jsem sebe. Svůj obličej. Každý detail, který je schopno zachytit lidské oko. Viděl jsem se jejíma očima. Tak, jak mě viděla jen před pár hodinami na schodech svého domku.

Došlo mi to. Violet děsí, čím by si musela projít. Ale z nějakého záhadného důvodu doufá, že se mnou nablízku by to možná mohla zvládnout. Jenže tu myšlenku ani nestihla zachytit. Zformulovat. Jako by za ni promluvil nějaký skrytý instinkt a ona ho vzápětí umlčela.

Nadechla se, aby doktora definitivně odmítla.

To, co jsem pak udělal, byl na začátku pouhý rozumný krok. Já přeci vím, jak působím na slabé lidské dívky. Ale pak… Stačilo, že jsem zachytil nepatrné zaváhání jejího srdce. Violetina srdce. Teplo té drobné dlaně bylo Violetino teplo. A rty, které se vzápětí pohnuly, aby vyslovily, že chce zůstat ve Forks, ty byly rozhodně také její.

Přesto mě znovu sevřel stesk. Stýskalo se mi po době, kdy bylo všechno jasné a zřetelné.

Bella, já a Renesmé.

Bella a já.

Bella beze mě, já bez Belly.

Já bez Belly. Navždy sám.

Chtěl jsem se zlobit na Alici. Zkomplikovala mi to. Neměla mluvit, neměla myslet. Chtěl jsem se na ni zlobit, ale když Violetina dlaň zareagovala a její prsty se zaklesly pevněji mezi mé, zloba byla to poslední, na co jsem dokázal myslet.

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Bye

38)  Bye (30.11.2012 00:48)

Ne, tohle prostě nepochopím. Co je na tom, že by měl být Edward s Violet?
Kdo jste, že chcete někomu přikazovat, kolikrát za život se smí zamilovat?

eMuska

37)  eMuska (30.11.2012 00:41)

začalo mi to prestávať vyhovovať. (uhh, to je dobrá veta! )
Ale fakt. Silno nechcem, aby boli spolu. Ešte som príliš sopľavá na to, aby som si uvedomovala, že po veľkej láske môže prísť ďalšia. som beznádejný prípad, zatiaľ.

36)  Sabienna (28.12.2011 20:59)

No, páni!... Doslova se rozplývám nad tou neuvěřitelnou záplavou dojemnosti, co se na mě řádek po řádku neúprosně valí...Totální srdcovka!

ambra

35)  ambra (22.12.2011 17:21)

Dívky, díky, další za pár dnů. Přeci jen vyrobit idylu pro tři děti dá celkem zabrat.;)

dorianna

34)  dorianna (22.12.2011 15:56)

sakryš, Ambro, zase řvu jak pitomec ... já chci nášup

julie

33)  julie (18.12.2011 19:21)

Chtěl jsem se zlobit na Alici. Zkomplikovala mi to. Neměla mluvit, neměla myslet Ambro,je to...zážitek!!!!

AMO

32)  AMO (09.12.2011 10:06)

Bože můj... ty tvoje přirovnání, ty tvoje lehké náznaky, ta černota a prázdnota... do toho píseň. To jsem u PTML a Hříšníků, vypustila tak málo slz...?
Ne, já už na to přišla... jsem masochista!!!!

MisaBells

31)  MisaBells (08.12.2011 18:24)

Bos, věnuj se ambrušce, jo?
Amruuuš!

30)  viki (08.12.2011 14:28)

Teda... uf, ty mi dáváš ! Při každé kapitolce se mi chce brečet ! Jak to děláš ?

Bosorka

29)  Bosorka (08.12.2011 14:07)

Ambři s prominutím ;)
Mišule! Grrrrrrr, nech toho nebo ti osobně přijedu naplácat prdel! ;)

MisaBells

28)  MisaBells (08.12.2011 07:14)

Kruci, uf, teda... Je úžasný, jak jsi vystihla ten okamžik, kdy jediný dotek prostě pomůže a ovlivní zbytek. Jedno rozhodnutí a je to. Jen náznak soucitu, pomoci a opory a člověk se hned dokáže smířit se skutečností a zvednout bradu, aby viděl dál. Ambruš, jsi génius! (A já jdu MDl smazat, páč v porovnání s tímhle je to čajíček!)

Fanny

27)  Fanny (07.12.2011 22:55)

Alice, má pravdu jako už tolikrát...
"kdy bylo všechno jasné a zřetelné.
Bella, já a Renesmé.
Bella a já.
Bella beze mě, já bez Belly." Ani nevím proč tyhle čtyři řádky, ale něco v nich prostě je

26)  Lucinka (07.12.2011 08:53)

Vůbec ale vůbec bych se nezlobila kdyby byla každý den jedna kapitola:)

Silvaren

25)  Silvaren (07.12.2011 08:25)

Edward se v tom vážně plácá, chudák. Ten jeho odboj by byl k smíchu, kdyby to tak nebolelo. Jak jen to děláš, že z obyčejného chycení za ruku se tak dlouho vzpamatovávám?

HMR

24)  HMR (07.12.2011 01:42)

vážně mě nenapadá nic konstruktivního, tak jen

kytka

23)  kytka (06.12.2011 23:33)

Já jsem taky pro pořádné klopení. Klidně každý den jednu.

Janeba

22)  Janeba (06.12.2011 23:24)

Anděli, nikoho neukecávej a prostě piš! Piš tak, jak to cítíš!!! A já budu jen doufat, že tvoje okouzlení stále trvá, takže to bude dobré!!!! ;) Opatrulínkuj se!!!

Bye

21)  Bye (06.12.2011 23:23)

Málokdy mám možnost pustit si ke čtení hudbu, protože čtu po nocích, a znáš to... ale dneska jsem si narvala špunty do uší a... Ach! Ta atmosféra!
ambro, první odstavec a měla jsem pocit, že padám do nějaký propasti :( Bohužel nebyla bezedná, protože při:
"Kdo schová nás, Bello…"
jdem se na tom dně ocitla. Úplně mrtvá, samozřejmě.
A pak: "iluze ložnice pro teenagera" a jeho stará duše v mladém těle
Uááááááááááááááááá Jak to děláš, že z držení za ruku uděláš... nejvíc?!
A ten konec. Pěkně se v tom plácá, chlapec. Ode zdi ke zdi. A to mu to ještě ani nezačalo, že?
Klop, prosímtě, klop!!! Fakt!

ambra

20)  ambra (06.12.2011 22:46)

dori, momentálně mě psaní drží nad vodou (ano, ještě před pár týdny jsem myslela, že tahle terapie už nebude nutná ) a snad bych i klopila každý den jednu, ale mám trochu strach, že vás otrávím . Tak já zkusím zítra pokračovat, stejně se mi to cpe i ušima .
Janebko, moc děkuju za podporu, doufám, že ostatní časem taky ukecám;)

dorianna

19)  dorianna (06.12.2011 22:36)

já chci si to odložit a shltnout to celý naráz, ale ta pitomá zvědavost mi prostě nedá chvíli pokoj, dokud nedočtu poslední písmenko kapitoly... a pak si sakra můžu ožvejkat nehty v touze přečíst další, která není Ambři, nádhera, jako vždy

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek