30.11.2011 [18:00], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 26×, zobrazeno 4755×

 

 

 

 

 

 

Stála v otevřeném okně. Cítil jsem heřmánkové mýdlo, drobné kapky vody v jejích vlasech a slabou stopu toho, co mě při prvním setkání s Bellou málem připravilo o rozum.

Ne, Violetina krev mi nezpůsobovala drásavou bolest v hrdle. Mnohem víc rozbolavěla mé srdce, protože z Belliných věcí, které jsem léta tak pečlivě schovával, se její neopakovatelná vůně už téměř ztratila. Teď jsem ji vdechoval znovu – sice mnohem méně intenzivní, ale zato spojenou se zvukem bušícího srdce a s teplem, sálajícím z živého lidského těla.

Pomalu se rozhlédla a zadržela dech. Potvrdilo se mi to, co jsem tušil už od pohřbu. Ani Violetiny myšlenky jsem si nedokázal přivlastnit. Ne všechny. Pravděpodobně jen ve chvíli, kdy se cítila rozrušená nebo ohrožená, jsem mohl zahlédnout krátké útržky toho, čím se zrovna zabývala její mysl. I teď ji zřejmě oslabil intenzivní záchvěv strachu.

Nepřirozené ticho…

Divný stín…

Smrt…

Pak ale prudce zavřela okno a s ním i svou mysl.

Nebude jednoduché přiblížit se k ní. Navíc jsem si v té chvíli vůbec nedokázal představit, jak jí o nás řeknu. A jak vyslovím svou nabídku. Já byl jediný z rodiny, kdo si tím v minulosti prošel. Tehdy jsem byl přesvědčený, že bez Belly prostě nemůžu dál existovat. A tak jsem napsal ten dopis. Mé sobecké rozhodnutí ohrozilo nejen mě, ale hlavně Bellu a mou rodinu. Přesto jsem ji k sobě nedokázal připoutat, aniž by věděla, co jsem zač.

Jenže s Violet je to jiné. Pokud ji přeměním, připoutám ji k sobě – k životu, který jsem posledních sedmdesát let neproklínal jen kvůli Renesmé – i když je pro mě úplně cizí. Myšlenka na Renesmé mi ale překvapivě nabízela způsob, jak se k tomu postavit. Violet je osmnáct, možná to je ten klíč. Dnešní osmnáctileté dívky jsou v mnoha ohledech samostatnější než jejich babičky, ale zároveň jsou ještě dětmi. Nemluví o svatbě, nejsou ochotné a připravené převzít zodpovědnost za svůj život.

Postarám se o Violet. Ne Carlisle, já budu jejím otcem.

Stále se mi ale vnucovala myšlenka - pravděpodobně nejjednodušší a nejsprávnější řešení - že bych měl prostě zmizet. Nechat Violet jejímu osudu. Nebýt ten stejný sobec, jenž se nedokázal vzdát Belly.

Sledoval jsem Violetino okno dlouho potom, co v něm zhaslo světlo malé lampy. Nechtělo se mi domů. Nechtělo se mi poslouchat nevyslovené, přesto tak hlučné otázky svých blízkých.

Kde jsou jeho hranice? Rozjede se po světě, aby zachránil všechny Belliny příbuzné? A před čím je vlastně chce zachraňovat? Před životem? Před jejich osudem?

Carlisle a Esme pochybovali, ale mohl jsem počítat s jejich podporou.

Alice a Nessie jsem měl jasně na své straně.

Jacob stále příliš tesknil za Bellou, než aby se dokázal zabývat osudem její pravnučky.

Ostatní nesouhlasili. Bellina smrt pro ně nepředstavovala dostatečný důvod pro to, abych tolik riskoval. Možná proto, že Rosalie, Emmett a Jasper znali Bellu jen z fotografií. A jako tu příliš dráždivou vůni, která mě deset let obklopovala.

Pro mě zoufale krátkých deset let.

Pro ně mučivě dlouhých.

***

Viděla jsem ji na opačném konci parkoviště před supermarketem. Plnila kufr auta, zatímco já se teprve chystala na svůj první větší nákup ve Forks.

„Leah, že? Ahoj, já jsem Violet, Bella byla moje babička. Vlastně prababička,“ dodala jsem rychle, jako by na tom záleželo.

Zvedla ke mně překvapené oči. Její krása se zblízka zdála téměř omračující. I když jsem to úplně nechápala. Neměla ty dokonale souměrné rysy, nos se zdál přeci jen příliš široký, horní ret zase plností zaostával za tím spodním. A jedno obočí měla trvale o pár milimetrů výš, než to druhé, takže se vlastně pořád tvářila tak trochu podezřívavě. To kouzlo bylo v něčem jiném. Ta žena zářila. Ne, ani později mě nenapadlo vhodnější slovo.

Opatrně se usmála: „Ahoj, Violet, promiň, hned jsem tě nepoznala. I když bych měla,“ odložila tašky a natáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla pohladit. „Máš její oči. Její ústa. Máš i její srdce?“ zašeptala a rychle se znovu sklonila nad vozík. Přesto jsem postřehla, že se jí zaleskly oči.

Kdyby mi tohle řekl kdokoliv jiný, myslela bych si, že je trochu blázen. Možná víc, než trochu. Ale ona… Měla jsem s ní stejný pocit, jako s Benem. Pocit, že ji znám odjakživa. A že sem prostě patřím.

„Znala jste ji dlouho, že,“ nadhodila jsem opatrně. Babiččino vysvětlení jejich vřelého přivítání mi teď připadalo jako hodně slabá výmluva.

Leah se oběma rukama opřela o okraj vozíku a než se na mě znovu podívala, potichu se zasmála.

„Dlouho může být relativní pojem. Věř mi, Violet. Zůstáváš ve Forks?“ zeptala se dřív, než jsem se stihla nadechnout k další z otázek, které mě najednou až příliš pálily.

„Ano, ale…“

„Přijeď někdy za mnou, Violet. Bella si to nemyslela, ale možná by o ní její nová rodina měla něco vědět. Nebo aspoň část její rodiny,“ povzdechla si, znovu natáhla ruku a tentokrát mě opravdu pohladila. A i když jí mohlo být sotva třicet, vypadala najednou jako máma. Ne máma od mimin, ale máma, co má za sebou léta skutečných mateřských starostí. Starostí, které jsou obvykle až s velkými dětmi.

„Přijedu, Leah, slibuju.“

***

Zbytek noci jsem se toulal po Forks. Zdálo se, že všechno, co patřilo do mého tehdejšího života, je pryč.

Swanovic dům už nestál. Charlie zemřel dřív, než mohl začít s důkladnou rekonstrukcí a po válce se nenašel kupec, který by chtěl do nekvalitní stavby investovat. Poválečný stavební rozkvět se Forks příliš nedotkl; pokud přibyly domky, tak úplně nové, na jihozápadním konci městečka.

Na místě Andyho jídelny stála pizzerie. Přízemní budova, která se nenasytně rozvalila i na přilehlé zahradě. Pod svými základy tak pohřbila i kus vlhké půdy pod jabloněmi, kde jsme s Bellou poprvé leželi vedle sebe. Kde mě poprvé objala.

Carlisleova ordinace v patře, místo našich večerních setkání, už byla také jen vzpomínkou.

Škola prošla po požáru rozsáhlou rekonstrukcí. Některá místa jsem poznával, stromy, jejichž štíhlé kmeny zmohutněly, pár zdí, které v sobě ukrývaly dávný křik a smích.

Při pohledu na místo, kde jsem na Bellu čekával před vyučováním, mě napadlo, jestli někdy přestanu platit za to, že se vzpírám své podstatě.

Z upířího i lidského světa jsem okusil to nejlepší. A o obojí jsem přišel. O lidskou krev kvůli vlastnímu rozhodnutí. O lásku kvůli… Ne, ani sedmdesát let mi nestačilo na to, abych to úplně pochopil.

Alice mi pět let po Bellině odchodu – dva měsíce potom, co jsme se naposledy viděli v Londýně – řekla, že nám nepřála doba. Že jsme se potkali příliš brzy. Já dost dobře nevěděl, jak Bellu přesvědčit, Bella mi neuměla říct, jak moc touží po tom, abych ji přesvědčoval.

Přesto jsem cítil těžko popsatelný vnitřní mír pramenící z vědomí, že Bella prožila plný lidský život. Že nezůstala sama, zhroucená, opuštěná, truchlící a litující svého rozhodnutí. I tak mě samozřejmě sžírala žárlivost a nepochopení. Jak mohla ještě někoho milovat? Jak mohla ještě někdy po tom, co bylo mezi námi, s někým všechno sdílet?

Nemusel jsem mluvit s Alicí, abych věděl, že mě Bella nikdy nepřestala milovat. Abych věřil, že neuplyne den, aby si na mě nevzpomněla. Zoufale slabá útěcha. Zvlášť když jsem se – s Nessiiným požehnáním – sám pokoušel o nový vztah. S Tanyou jsme si dokonale vyhovovali. Především fyzicky, jistě, ale ani mimo postel jsme se spolu nenudili.

Samozřejmě to skončilo kvůli mně. Nikdy jsem se nezbavil pachuti z toho, že podvádím Bellu. Že zrazuji všechno, co jsme si slíbili. Nakonec jsem ublížil Tanye, sobě a nepřímo i Belle. Protože jsem se na ni znovu zlobil. Přišel jsem o ten dokonalý pocit naplnění a smíření, se kterým jsem odjížděl po naší poslední londýnské noci.

Teď to bylo zpátky. Smetlo mě to jako obrovská vlna. Dusil jsem se pod ní. Potřeboval jsem důvod, proč se jí nepodvolit a nenechat se zalknout. Potřeboval jsem Violet Carterovou.

***

Ben mi volal každý večer. Povídali jsme si, smáli jsme se a já u toho stihla vařit, plnit pračku i myčku a občas – nedopatřením – sledovat svůj rychle se zhoršující obraz v zrcadle. Vydržel čtyři dny, než mě pozval ven.
„To je rande, Bene?“ Nic vám nedodá tolik odvahy, jako vědomí vlastní smrtelnosti.

„O tom nepochybuj, Sněhurko,“ řekl úplně vážně, i když jsme se ještě před malou chvílí smáli nějakému hloupému vtipu. Už jsem nelitovala, že jsem mu přiznala svou školní přezdívku, v jeho podání vyznívala křehce a mile.

Domluvili jsme se na příští večer.

Když zazvonil telefon o minutu později, automaticky jsem myslela, že je to ještě on.

„Jestli řešíš, kam mě vzít, tak ano, jsem plnoletá,“ vychrlila jsem dřív, než něco stihl říct.

„Dobrý večer, Violet,“ ozvalo se trochu rozpačitě. Pocit trapnosti zmizel skoro vzápětí, protože jsem poznala hlas světlovlasého majitele vily v lese. Jenže jsem si nepamatovala jeho jméno, takže jsem hrála hloupou.

„Pardon, to nepatřilo vám, smím vědět, kdo volá?“

„Carlisle Cullen. Bohužel jsme se setkali jen při pohřbu vaší babičky. Dnes jsme byli něco vyřizovat v realitní společnosti a náhodou jsme se dozvěděli, že jste se rozhodla ve Forks zůstat. No a napadlo nás – tedy vlastně mou skvělou ženu napadlo – že i když jsme se seznámili za dost nešťastných okolností, mohli bychom vám zpočátku nahradit přátele vašeho věku, které si tu jistě časem najdete. Nechtěla byste k nám zítra odpoledne přijít třeba na čaj?“

Už jsem se nadechovala, že kvůli Benovi navrhnu jiný den, pak se mi ale vybavila dusná atmosféra, která v tom krásném domě vládla. Takhle to bude ideální. Zdržím se hodinku a Ben bude dokonalá výmluva, proč už musím pryč.

„Děkuju, Carlisle. Je to od vás moc milé. Zatím se sice zabydluju, takže na nudu ještě nebyl čas, ale ráda se u vás nechám inspirovat. Váš dům vypadal nádherně.“

„Fajn. Trefíte, nebo vás máme vyzvednout?“ Uvědomila jsem si, že porušuju všechna pravidla, která mi rodiče vštěpovali, ale nemuset se bát, že někde na lesní cestě zničím auto z půjčovny, bylo příliš lákavé.

„Violet, jste tam?“

„Ano, omlouvám se, jen jsem přemýšlela. Pokud vám to nebude vadit…“

„To je v pořádku, Violet. Vyzvedneme vás kolem třetí. Vyhovuje?“

„Naprosto. A už se moc těším.“ Samotnou mě překvapilo, že vlastně nelžu. I když jsem si říkala, co to měl Carlisle s těmi přáteli mého věku. Odhadovala jsem, že on sám je maximálně o čtyři roky starší než já. A ostatní byli rozhodně mí vrstevníci.

Pak jsem si vzpomněla na Leah a ten rozčilující nepoměr mezi jejím vzhledem a chováním. Došlo mi, že při setkání s Carlislem Cullenem jsem měla stejný pocit.

Tohle je vážně divné město.

Naštěstí je tu Ben. Vypadá na svůj věk a chová se na svůj věk. Dneska mu určitě ještě zavolám. A zítra s ním mám rande.

Pokud si mě Carlisle Cullen a ta jeho rodinka nedají k večeři.

***

Poslední telefonát s Benem Crowleym měla před jedenáctou. S jejím smíchem to bylo jako s její vůní. Bolest oživlé vzpomínky. Poslouchal jsem ty bezstarostné věty a zlobil se, že se s ním stihla seznámit. Pokud se rozhodne přežít, on bude komplikace. Loučení. Vysvětlování. Lži a výmluvy.

Pak ale položila telefon a po pár minutách jsem uslyšel první tichý vzlyk.

Moje bolest najednou vypadala malá a nedůležitá. Úplně ji zastínil jiný pocit.

Sedmdesát let jsem si nepřipadal tak bezmocný.

 

 

 

povídky od ambry

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!