Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Jak bych ji mohl nemilovat? Byla tu vůbec někdy jiná možnost?

 

 

 

Edward


Země zmizela z dohledu. Když se zdálo, že není nic než vrstva mraků pod námi, ovládl mě iracionální pocit, že jsme konečně doopravdy sami. Jako bychom se kvůli tomu museli fyzicky odpoutat od Forks, od mé rodiny a především od mé minulosti.

Violet nevypadala šťastně. Pochopil jsem už dávno, že některé strachy člověk nedokáže úplně zkrotit; u ní to byl strach z létání, ale její rozrušená mysl mi nabízela něco jiného než obrázky letadla, řítícího se neovladatelně k zemi nebo k hladině oceánu. V její mysli jsem zahlédl Bellu. Tu podobu, kterou jsem znal jen z Aliciných vizí. Violet vzpomínala na den, kdy s Bellou opouštěly Phoenix. Obě tehdy odlétaly s vědomím, že se už nemusí nikdy vrátit; ani jedna to ale nevyslovila nahlas. A Violet se teď vracela. Cítila se kvůli tomu… provinile?

„Jsi v pořádku?“ naklonil jsem se k ní a vzal ji za ruku. Propletla své prsty s mými a sevřela je. Raději ať mluví o své hrůze z letadel, než aby pokračovala v myšlenkách na to, jak Bellino srdce dotlouklo ve stínu opuštěného forkského domu…

Ale neměl jsem to mít jednoduché. „Myslím na prababičku. Je to sotva pár týdnů…“ Potřásla hlavou, jako by chtěla uložit vzpomínky na správné místo. „Mám špatné svědomí. Byly jsme si hodně blízké, to už jsem ti říkala. Ale pak jsem potkala vás… tebe,“ do tváří se jí nahrnula krev, „a teď mám výčitky, že jsem se s ní dost nerozloučila. Moje srdce nezůstalo dost dlouho smutné.“ Viděl jsem její rozpaky. Její generace se podobným vyjádřením v lepším případě vyhýbala.

„Rozumím tomu,“ pohladil jsem ji hřbetem ruky po tváři. Nemohla tušit, jak podobné jsou naše pocity. Bylo by to jiné, kdybychom svůj stesk mohli sdílet? Doufal jsem, že to jednou bude možné, protože žádná jiná varianta mě nenapadala. Bella nám oběma přeci vždycky bude chybět…

„Omlouvám se, nechtěla jsem ti připomínat tvou ztrátu…“ Ach bože, ta Rosaliina nevymáchaná pusa. Violetin pohled byl víc než výmluvný. Svěřila se mi se svým smutkem. Očekávala, že jí teď povím něco o tom svém.

Jen jsem zavrtěl hlavou. Nemohl jsem uvěřit, jak krátce mi vydržela iluze, že všechny starosti zůstaly dole pod námi. Její zklamání se nedalo přehlédnout. Jistě, pokud jsme měli mít vztah, nemohl jsem se vyhýbat důležitým tématům, i kdybych k tomu měl sebelepší důvod. Jemně jsem se dotkl její brady a otočil ji zpátky k sobě.

„Strašně dlouho jsem byl sám, Violet.“ Zkusil jsem do svého hlasu vložit všechen cit, který mě zaplavoval, když byla tak blízko. „Myslel jsem, že jenom fyzicky. Ale ani skvělá rodina ti nemůže nahradit skutečnou… lásku. Moje srdce toužilo znovu milovat, moje duše prahla po tom, aby byla milována. To, že jsem to nechtěl vidět, na tom nic nemění.“ Brada, pod kterou jsem ji pořád držel, se zatřásla.

„Připadám si jak na houpačce,“ zašeptala. „Za poslední dva měsíce se toho tolik stalo, tolik změnilo… Řekl jsi mi o své podstatě, Edwarde, o tom, kdo jsi, ale teprve mi dochází, že to je jen začátek. Střípek z ohromné mozaiky. Měla bych o tobě vědět víc. Měla bych? O všech těch letech a zemích a lidech a… Najednou nevím, jestli to chci vědět. Někdy se přistihnu, že si přeju, abys ztratil paměť a tvůj život začal znovu až se mnou. Jsem pitomá, já vím,“ odtáhla se od mých prstů.

V tu chvíli u nás se svým vozíkem zastavila letuška. Její myšlenky mě otravovaly od okamžiku, kdy nás vítala u vchodu do letadla. Nenamáhal jsem se s předstíráním. Chladně jsem odmítl jídlo i pití. Zatvářila se dotčeně. Violet na mě vrhla vyčítavý pohled. Ach, Vi, sladká a naivní, kdyby viděla jen malou část toho, co si ta dokonale nalíčená žena nad námi ještě před minutou představovala, určitě by se nezlobila, že se k ní chovám tak odměřeně. I o tomhle si nejspíš budeme muset promluvit. Časem…

Letuška odtlačila vozík. Počkal jsem, dokud nebyla o tři řady dál.

„Můžeme pokračovat v našem rozhovoru?“ usmál jsem se.

„Proč jsi byl na ni tak hrubý?“ zašeptala rozrušeně.

„Nebyl jsem hrubý, jen… nezdvořilý?“ Konečně mi oplatila úsměv.

„Tak jo, skončili jsme u mojí pitomosti,“ kousla se nervózně do rtu. Počkal jsem, až ho uvolní ze sevření zubů a přejel jí přes to místo palcem. Zalapala po dechu.

„Začala sis s mužem s minulostí, Vi. Pořád máš možnost rozmyslet si to. V téhle době už muži neříkají ženám, že jsou jejich, a ženy neříkají mužům, že jim patří.“ A všichni jsou děsivě nezávislí a většinou taky děsivě nešťastní.

„Ale já ti patřím,“ sklopila oči k našim propleteným prstům. Zvedl jsem je a políbil ji na hřbet ruky. Chtěl jsem říct, že to já patřím nezvratně a neodvolatelně jí, ale byl by to jen další krok, kterým bych jí ztížil odchod, pokud by po tomhle výletě změnila názor. Přesto jsem se úplně neovládl, podržel rty na její kůži a ochutnal ji špičkou jazyka. Bezhlesně zasténala.

„Zkusíme si to prostě užít, ano? Až tě pustí z nemocnice, budeme mít pár dnů jen pro sebe.“ Už jsem na to myslel. A bylo mi jasné, že pokud to tak opravdu má být, musíme odložit vyklizení Belliných věcí z jejího domu. Nehodlal jsem se znovu nořit do vzpomínek.

„Na to jsem se těšila,“ přiznala. Zdálo se, že její tváře už budou navždy jen červené nebo sytě růžové.

„Co kdybychom nebydleli v domě tvé prababičky?“ začal jsem opatrně. Překvapeně zamrkala, a když si uvědomila, jaká je další možnost, přešla opět z růžové k červené.

„Edwarde, já…“ Nedopověděla, ale v hlavě jí bušila jediná myšlenka. Vlastně spíš otázka. Jsem připravená? Jsem připravená? Představy, které ji doprovázely, byly oproti těm letuščiným značně zmatené a neurčité. Po dlouhém, velmi dlouhém líbání následovalo cosi, co připomínalo scény z několika notoricky známých romantických filmů. Když jsem jednu poznal a místo Patricka Swayzeho zahlédl ve Violetině mysli sebe, jen těžko jsem skryl pobavení. Naštěstí i teď soustředěně zírala na sklopený pultík s nedotčeným sendvičem.

„Vi? Můžeš se na mě podívat?“ Zvedla hlavu, ale očí jí neklidně těkaly.

„Nemusíme spát v jedné posteli, Vi,“ ztišil jsem hlas, jak to jen šlo. „Jen pokud bys chtěla. Vždyť už jsme spolu vlastně spali, ne? A ani v Phoenixu k ničemu nedojde, slibuju. Jsme na začátku. Jsem sice muž s minulostí, ale teď je pro mě důležitá především naše budoucnost.“

Vzpamatovala se a pokusila se o vyrovnaný úsměv, ale její úleva byla příliš zřejmá.

„Fakt jsi z jiného století,“ zazubila se. A vzápětí další atak krve do tváří. „Víš, Edwarde, já… já… chci s tebou… spát. Doopravdy. Ale tohle tempo je šílené. Ještě před pár týdny bych přísahala, že někdo jako já nebude někomu, jako jsi ty stát ani za pohled. A teď… Uf!“ Předvedla dokonale šokovaný výraz.

Ach Violet, zřejmě ani teď vůbec netušíš, jak silné je tvoje kouzlo. „Počkáme, jak dlouho budeš chtít,“ slíbil jsem jí. „Ale mám jednu podmínku. Nebudeme tomu říkat takhle.“

Nechápavě nakrčila čelo.

Naklonil jsem se těsně k jejímu uchu. Teď by ani pro mě nebylo jednoduché dívat se jí do očí.

„Já s tebou nechci spát, Vi, chci se s tebou milovat.“ Srdce jí málem prorazilo hrudník. A protože jsem dokázal být občas trochu zákeřný, i tentokrát jsem použil jazyk a zavadil jím o horkou kůži na jejím krku. Zalapala po dechu a sevřela mou ruku tak, že kdybych byl člověk, nejspíš by to doopravdy bolelo.

 

 

Violet


Zbytek letu jsem v podstatě jen prodýchávala všechno to nečekané vzrušení. Na letišti mě Edward dostrkal k taxíku. Bez zaváhání zadal název hotelu. Zaskočilo mě to.

„Tys to plánoval dopředu?“ naklonila jsem se k němu. „Měl jsi rezervaci? Počítal jsi s tím, že budu souhlasit?“ Hlas mi trapně přeskakoval. Všechno to romantické rozechvění z letadla se vypařilo.

Omluvně se usmál, vytáhl telefon, chvíli v něm hledal a pak mi strčil pod nos otevřenou smsku. Byla od Alice.

Zamluvila jsem vám apartmá v Royalu. Jen pro případ.

Edward stiskl tlačítko a já spatřila datum a čas, kdy byla zpráva doručena.

„Před hodinou?!“ vyjekla jsem. Dal mi pár vteřin, abych si to srovnala v hlavě. „Jak se s tím dá žít?“ rozhodila jsem ruce v přehnaně dramatickém gestu, ale zároveň jsem se neubránila úsměvu.

„Zvykneš si,“ pokrčil rameny. „Ve skutečnosti nám nejspíš několikrát zachránila život. A zcela určitě zdravý rozum.“ Zamyslel se, jako by si všechny ty okamžiky znovu vybavil. A mě znovu zasáhl ten zvláštní pocit, že prostě nemám šanci poznat ho celého. Bolelo to.

„Haló, pane!“ zatahala jsem ho za rukáv košile. „Já jsem tady!“ Podíval se na mě, najednou perfektně soustředěný.

„Pochybuješ o tom, že tě vnímám?“ zašeptal ochraptěle a sklonil se ke mně. V letadle jsme dělali, co se dalo, abychom nebudili nežádoucí pozornost. Teď tu byl ale jen nevšímavý taxikář za přepážkou a my dva.

Pomalu pohnul rty kolem mé tváře; cítila jsem víc jeho chladný dech než skutečný dotek kůže. Nikdy mě nenapadlo, že touha po doteku může být dráždivější než dotek sám. Část mé zastřené mysli si uvědomovala, že jsem zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Nejspíš nejstarší způsob, jakým se žena mohla nabídnout muži. Ale trvalo zoufale dlouho, než se dostal k mým rtům. I pak je jen opatrně laskal.

„Málo jsi pila, Vi,“ zašeptal mi do úst. „Máš úplně suché rty.“ Já ale věděla, jak je to ve skutečnosti. Příliš dlouho jsem dýchala ústy, proto se vysušily. A byl jen jediný způsob, jak je zvlhčit. Zajela jsem mu rukou do vlasů, pevně je stiskla a přitáhla si ho blíž. Fascinovalo mě, jak lidský dokáže být, jak při své nadpřirozené síle dokáže odhadnout, nakolik ho můžu ovládat svýma ubohýma lidskýma rukama. Poddal se mi tak, že kdybych nevěděla, že není člověk, v tu chvíli bych to nepoznala.

Zlomek vteřiny. Jen tolik jsem potřebovala, abych si uvědomila, že napětí z letadla nedostalo k hranici příčetnosti jen mě. Dál jsem přestala uvažovat v časových údajích. Dál jsem přestala úplně uvažovat.

Nevím, jak dlouho trvalo, než se odtáhl. „Budeme na místě, Vi. Musíme se trochu… upravit?“ Při posledním slově se mu do vzrušení v hlase připletl i náznak pobavení. Neochotně jsem uvolnila ruce z jeho nahých ramenou – kdy se mé ruce dostaly pod jeho košili? A kdo na ní proboha rozepnul všechny ty knoflíky? – a sklouzla očima ke svému tělu. Se syknutím jsem se nadechla. Nechtěně mi hlavou bleskla vzpomínka na Alici, když mi přijela pomoct s balením a přinutila mě vzít si na cestu propínací halenku, krajkovou podprsenku a dost nepohodlnou úzkou sukni ke kolenům. Vždycky jsem lítala jen v džínách a tričku. Přes oceán dokonce v teplákách.

I moje knoflíčky byly rozepnuté. Jindy bledá pokožka nad okrajem podprsenky teď zčervenala. Na několika místech vypadala skoro odřená. Dotkla jsem se jí, jako bych ji nepoznávala.

Edward se ke mně znovu naklonil a velmi něžně mě na tom místě políbil. „Omlouvám se. Je pro mě strašně těžké nepřetržitě se kontrolovat.“ Neříkal to nijak smutně, ale mně bodlo v žaludku. Začala jsem se upravovat, ale zároveň jsem hledala vhodná slova, kterými bych si to ujasnila.

„Takže… ty se se mnou nikdy nesmíš… úplně uvolnit? Víš já…“ Najednou mě v očích pálily slzy. Zpozorněl. „Já vůbec nevím, co přesně se posledních pár minut dělo. Byla jsem mimo, chápeš? Totálně vzrušená,“ vysvětlovala jsem horečně. „A ty se celou tu dobu… kontroluješ? Jak to funguje? Líbání a mazlení s odstupem,“ upřesnila jsem, i když měl ve tváři napsáno, že přesně ví, co mě tak rozčílilo. Vzal mě za ruce, kterými jsem se marně pokoušela zapnout další knoflík. Třásly se.

„Vi, Vi, Vi! No tak! Jsme trochu jiní, holčičko,“ ztišil hlas. „Můžu se nechat úplně pohltit… tebou, ale nějaká část mého mozku zvládá dohlížet na to, abych tě nerozdrtil. Nepotřebuju prožívat tisíciprocentní vášeň, stačí mi devět set devadesát devět procent, když díky tomu přežiješ.“ Znovu přejel prstem přes mou podrážděnou kůži. „Jak vidíš, tady to bylo ještě pár desetin navíc.“ Asi mi ještě zůstal podezřívavý výraz, protože si mě přitáhl na klín a sám pokračoval v mém dooblékání. A pak, najednou, položil hlavu na mé srdce a zaposlouchal se.

„Pravda je taková, Violet Carterová, že to, co prožívám s tebou, jsem ještě nikdy s nikým nezažil.“ Zaplavilo mě hřejivé teplo – tohle asi bude dokonalé štěstí – říkala jsem si. A úporně jsem se snažila nemyslet na to, proč věta, která mě vystřelila doprostřed Mléčné dráhy, zněla z jeho úst tak smutně.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bye

10)  Bye (08.10.2013 22:22)

„Já s tebou nechci spát, Vi, chci se s tebou milovat.“
Tahle věta pro mě symbolizuje tuhle kapitolu ze všeho nejvíc. Je to o tom pomalém oťukávání, chození po špičkách, dychtění, touze, očekávání... Takže vlastně ještě tahle:
"Nikdy mě nenapadlo, že touha po doteku může být dráždivější než dotek sám."

„Pravda je taková, Violet Carterová, že to, co prožívám s tebou, jsem ještě nikdy s nikým nezažil.“
Je to tím, že si už uvědomuje, co může ztratit?

ambra

9)  ambra (04.10.2013 19:05)

Ženy, musím se přiznat, že si chodím číst vaše komentáře, jinak bych se k další kapitole asi nedokopala . Tudíž je víc než jisté, že je to celé jen vaše .
A jestli mě dnes děti definitivně nezničí, tak bude večer další:) .
Děkuju není dost...

leelee

8)  leelee (27.09.2013 21:59)

uf jedna cesta letadlem a takovejch "novinek"
mě někdo číst myšlenky, tak by se asi fakt bavil
Alice jako vždycky o krok napřed, koukám
chtěla jsem to přečíst včera, to mi nevyšlo (P.S.:tablet je jako polštář fakt blbej) a dneska jsem s náladou na bodu mrazu tu kapitolu otvírala, že to okomentuju zejtra (ostuda já vim) ale nakonec :D to klaplo

Q

Iwka

7)  Iwka (27.09.2013 15:36)

Tohle je to, co tak miluju.

Dokážeš mi naservírovat jejich lásku na stříbrném - ba na zlatém a drahokamy vykládaném - podnose.
Dokážeš mi ukázat nezměrné množství totální absolutní lásky.
Dokážeš mi rozbušit srdce, protože to s nima tak prožívám.
Dokážeš mě nutit cítit to napětí a vzrušení mezi nima.
Dokážeš mi vnutit všechny jejich nejnovější poznatky a nejhlubší vášně, jako by byly moje vlastní.
A přesto nedošlo vlastně vůbec k ničemu převratnému, hypoteticky. To je to, co obdivuju, to, co miluju, to, co mi na tom přijde naprosto nádherné a fascinující a nevinné a hříšné zároveň.

Píšeš to jednoduše tak dokonale, že jsem sama zmatená, ale přitom ten zmatek miluji. Není to obvyklé, není to normální, ale je to DO-KO-NA-LÉ.

A to je vše, co mi stačí ke štěstí. Protože takhle to má být! Chci to takhle a jestli tak budeš pokračovat - anebo jestli to snad bude ještě lepší, jak máš ve zvyku - budu pořád stejně závislá a pořád stejně "nadržená" na další kapitolu.

Díky, ambruško! Jsou dokonalí! A mě to jen nutí myslet na to, jak moc člověk musí být vděčný za to, že existuje něco jako fantazie, něco jako iluze... Ta nejdokonalejší iluze.

eMuska

6)  eMuska (27.09.2013 13:53)

Láska moja, vetičku o nepatrení si som si musela zapísať.. Stále viac dokazuješ, že ty nepatriš k autorkám spotrebnej literatúry.

Marcelle

5)  Marcelle (27.09.2013 08:16)

nemám slov, tolik erotiky beze slov

kytka

4)  kytka (27.09.2013 07:23)

Krásná jiskřivá kapitola. Užívala jsem si každé písmenko. Moc se těším na to, jaká bude noc. Držím jim palce, aby to ustáli. Minulost, přítomnost, Edwarda.
Maruško, díky za milé čtení.

Ivana

3)  Ivana (26.09.2013 22:23)

Wau. A ešte raz Wau. Rada sa opakujem takže wau. Ale asi začnem od začiatku. Spomienka na Bellu bola zvláštne bolestivá aj pre mňa. Predstavila som si ju starú. Ako sa so všetkými lúčila. Najviac mi asi na rozum prišiel rozhovor s Leah. Neviem prečo. Ale proste sa mi vrátil celý ten jej návrat domov. Tie stretnutia pretkané spomienkami. Som strašne rada, že som si dala celý príbeh znovu, keď si začala písať toto pokračovanie. Bola by škoda si to nepamätať. Veľká škoda.
Ale Bella je minulosť a Violet budúcnosť. A teraz sa dostávam k pre mňa najzlomovejšej časti celej kapitoly. K Edwardovej poslednej vete. Ešte to nezažil? Takže... toto je pre neho viac ako mal s Bellou? Alebo je tam niečo len inak? Úplne ma to zasiahlo. Teraz neviem čo by ma tešilo viac. Či prvá alebo druhá možnosť. Ešte si to mohla myslieť aj úplne inak, samozrejme. A ja len špekulujem. Ale keď ty veci nikdy nenaznačuješ len tak. U teba sa učím čítať medzi riadkami. Ktovie či dobre.
Nádherná kapitola. Plná smútku ale aj nehy a lásky. Ďakujem za ňu a teším sa na ďalšiu. Veľmi.

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (26.09.2013 22:21)

Dokonalá,komorná kapitolka. Krásne si opísala to erotické iskrenie medzi nimi...
Som zvedavá,ako dopadne návšteva lekára a pobyt Edwarda
a Violet v jednej izbe...posteli...
Teším sa na pokračovanie Ambra.

Ivana

1)  Ivana (26.09.2013 21:37)

Jooo Nasadím okuliare, otvorím lupienky a idem na to.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still