10.09.2013 [21:45], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 10×, zobrazeno 2492×

Každý má sbírku svých vlastních strachů. Peklo nastává, když na vybudování své osobní kolekce máte příliš mnoho času...

 

Poslední klidnější kapitolka. Omlouvám se, je to utahané, ale tak nějak si to prostě jen užívám :).

Ochráním Tě před napřaženými drápy
Odeženu upíry od Tvých dveří
Když nastanou zlé časy, budu blízko
Se svou nesmrtelnou, smrt odpuzující
láskou pro Tebe

Renesmé

Dům se tak trochu otřásal v základech. Alice, která musela tušit aspoň část z toho, co se děje a bude dít, nás tentokrát nechala na holičkách. Nebo nechala na holičkách Edwarda? Musel sám předstoupit před rodinné shromáždění a všem oznámit podstatné novinky. Jen Jacob a já jsme občas trávili delší čas mimo domov, takže jen nás někdy zarazilo, jaké oběti jsou všichni schopní přinášet rodinné pospolitosti. Svěřování vztahových detailů do téhle kategorie bezpochyby zapadalo.

„Necháš tady Renesmé samotnou? Je těhotná, pokud sis nevšiml!“ Rosalie se už oklepala z minulé porážky a znovu zaujala pevné místo u své střílny. A trefila se dokonale. I když už jsme to s tátou probrali, vrhal teď na mě přes obývací pokoj provinilé pohledy.

„Tak díky,“ zavrčel Jacob po mém boku. Konejšivě jsem ho pohladila na stehně. Svaly na něm měl zaťaté, jako by se už už chystal odrazit a skočit Rose přímo za krk. Moje pohlazení přešlo v lehké plácnutí.

„Jsem v pohodě,“ zasáhla jsem dřív, než mohl Edward začít s omluvami. „Táta se mě nejdřív zeptal. Neodjel by, kdyby mi to vadilo nebo kdybych se necítila dobře.“ Volnou rukou jsem si pohladila břicho, abych svému malému trapiči připomněla, že zrovna teď by na mě měl být hodný.

Vrhla jsem významný pohled Aliciným směrem. Rozhodně jsem od ní čekala výraznější podporu. Bohužel ale ani ona nevypadala příliš klidně. Ťukala si nehtem do zubů – znělo to, jako by si někdo připíjel nejdražším křišťálem - a zírala někam těsně pod strop. Nebyl to ale jeden z těch ztracených pohledů, který se toulal v budoucnosti někoho z nás. „Signál stojí za houby,“ zamračila se nakonec a rezignovaně se zabořila pohodlněji do sedačky. Jasper ji jako vždy okamžitě objal a pošeptal jí do ucha něco, co ji uvolnilo ještě víc. Všichni jsme to slyšeli, ale lehce pubertální zahýkání neovládl jen Emmett. Nic nového. Ignorovali jsme ho a dál zírali na naši malou čarodějku, protože jsme doufali v aspoň nějakou nápovědu. Rozhodila útlé paže v bezmocném gestu.

„Příliš mnoho cizích lidí kolem nich, příliš mnoho neznámých míst. I tak si, Edwarde, myslím, že čím víc to budeš odkládat, tím větší to bude průšvih.“

Nahrbil ramena a opřel si bradu do dlaní. Souhlasila jsem s Alicí, přesto mi ho bylo líto.

„Včera jsem jí řekl, co jsme zač,“ připomněl tiše to, co už jsme věděli. „Neutekla. Chápete? Myslel jsem si, že Bella byla jedna z milionu, kterou tahle… věc neodradila. Mám pocit, jako bych prožíval zázrak na dvacátou.“ Rosaliino pohrdavé odfrknutí se nedalo přeslechnout. Edward se po ní mimoděk ohlédl a místo, aby jí věnoval pár ostrých slov, znovu omluvně pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že to dokáže přijmout. Jen potřebuju trochu času. Dojít k tomu nějak postupně…“

„Ať si lámu palici, jak chci, nenapadá mě ani jediná informace, která by ji na to mohla postupně připravit,“ zapojil se do debaty nečekaně Jacob. „Bude brát jako podraz, že jsi jí to neřek hned. Dá ti to sežrat, kámo, to mi věř,“ pokýval hlavou.

„Řekl zkušený ženáč,“ neodpustila jsem si. Zazubil se a lehce do mě šťouchl loktem. Omluva na vlkodlačí způsob.

„Zvládnu to,“ trval Edward na svém. „Teď je to všechno ještě tak nejisté, někdy se bojím, že se jen rychleji nadechnu a něco se pokazí… Ne,“ potřásl hlavou. „Až za pár týdnů. Co myslíš ty, otče?“ obrátil se k dosud mlčícímu Carlisleovi. Všichni jsme věděli, že tohle oslovení znamená jediné – Edward nutně potřebuje jeho podporu.

Carlisle se trochu smutně usmál. „Stýská se mi po dobách, kdy to bylo tak prosté. Otec poradí synovi, ten jeho radu zváží a možná se jí bude řídit. To máme přeci dávno za sebou, Edwarde. Je to jen na tobě. Stejně si to nakonec uděláš po svém. Chápu, že se ti do toho nechce, jen měj na paměti, že tohle odkládání dává té informaci nádech něčeho temného. Pořád se kvůli Violet cítíš provinile a všechny ty nevyřčené věci z tebe nakonec viníka mohou udělat. I když jsi nikdy neprovedl nic, z čeho by ses musel komukoliv zpovídat,“ dodal pevně.

Trpkost v Edwardově pokusu o úsměv mu jen potvrdila, že i on se namáhá zbytečně. Což samozřejmě celou dobu věděl.

„Vishkover potvrdil termín?“ ujistil se ještě. Edward přikývl.

„Odlétáme pozítří.“

Navzdory tomu jak jsem ostatní, jeho i sebe přesvědčovala, že to tu bez něj zvládnu, zaskočilo mě, že odjede tak brzo. Zachytila jsem Jasperův znepokojený pohled. Vycítil můj strach. Usmála jsem se na něj a nepostřehnutelně zavrtěla hlavou. Už žádné další debaty. Táta má právo na vlastní život.

Violet

Vzal si do hlavy, že před odjezdem dokončíme výmalbu a úklid domu. Nezbývalo mi, než souhlasit. Za nic na světě bych nepřiznala, že jsem po předchozím dni unavená. Vždyť jsem se jenom trochu líbala, trochu se procházela po lese, trochu řešila svou schopnost uvěřit neuvěřitelnému, trochu vyznávala lásku a trochu šplhala do korun stromů. Jak by mě něco takového mohlo unavit?

Když ale kolem desáté dorazil – tušila jsem, že opět rozčilujícím způsobem svěží a upravený – sotva jsem se hrabala z postele. Otevřela jsem mu a chvíli na něj prostě jen zírala. Popravdě, na Edwarda vlastně nešlo nezírat. Dopolední světlo si pohrálo s mou pamětí a mými pocity. Bylo to večer vážně tak intenzivní? Nebylo moje vnitřní rozechvění přibarveno nějakým příliš intenzivním snem? Než jsem se stihla dobrat k nějakému rozhodnutí, zářivě se na mě usmál.

„Dobré ráno, krásko.“ Zamračila jsem se. Jeho úsměv byl široký až příliš. Přelétla jsem pohledem svou garderobu. Vytahané spací tričko s nápisem, který mi při jednom z mých pobytů v nemocnici dokázal zvednout náladu, teď působilo poněkud nepatřičně. Dobrý spánek je lepší než špatný sex. Ech… K tomu tlusté ponožky, vrabčí hnízdo na hlavě a určitě parádní kruhy pod očima. Couvla jsem zpátky ke schodišti do patra.

„Dej mi pět minut, jo? Zatím si posluž kafem, teda vlastně… něčím, nebo raději…“ Nějak jsem se do toho zamotávala. Musela jsem být rudá až na svých kostnatých kolenou.

„Klid, Violet. Jsem po snídani,“ mrknul a kývnul hlavou někam přes rameno. Došlo mi, že naznačuje směr k lesu. „Nehoň se, zatím udělám snídani tobě.“ Zněl tak v pohodě, že se část jeho klidu přenesla i na mě. Dokázala jsem se usmát.

„Fajn. Chvilku potrvá, než si zvyknu. Je to divné, když ti nemůžu nic nabídnout. Teda můžu, ale…“ Nacpala jsem si do pusy pěst. Měla jsem chuť zavýt. Rozesmál se, přešel ty dva metry, které nás dělily, a objal mě.

„Nemusíš mi nic nabízet. Beru si od tebe bez ptaní, zapomnělas?“ Něžně mi vyndal okousané kloubky prstů z pusy a sklonil se, aby mě políbil. Odtáhla jsem se, jak nejvíc to šlo.

„Nejdřív koupelna. Kartáček na zuby. Za minutu jsem zpátky.“ Povzdechl si a neochotně mě propustil. Zapomněla jsem na únavou ztěžklé nohy a vyběhla schody v rekordním čase. Nahoře jsem se ohlédla. Stál na místě, ruce založené na hrudi a křenil se.

„Tu snídani plánuješ ještě letos?“ rýpla jsem si.

„Tomu pohledu se prostě nedalo odolat,“ potřásl hlavou. Nevypadal ani trochu zahanbeně. Došlo mi, že moje triko je sice vytahané, ale pořád děsivě krátké. Znovu jsem zrudla.

„Zvrhlíku,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Jo, jsem beznadějný chlípný stařec,“ pokrčil rameny a pokusil se o zkroušený výraz.

„Tak teď padej do kuchyně, starče, nebo na tebe zavolám mravnostní,“ zahrozila jsem mu ukazovákem a snažila se nerozesmát naplno.

Ani před návštěvou divadla mi to netrvalo tak dlouho. Ve sprše a před prádelníkem jsem strávila věčnost. Dokonce jsem se trochu nalíčila. Z Aliciny kouzelné taštičky jsem vytáhla další instantní zázrak a použila ho na vlhké vlasy. Tentokrát z toho místo roztomile rozlítaných pramínků vyšla trochu ulíznutá hladká helma, ale díky řasenkou zvýrazněným očím to vůbec nevypadalo špatně. Automaticky jsem se zaposlouchala, jestli mi v ložnici nezapípá mobil s další smskou o tom, že poděkovat můžu později. Kromě jiného mi předchozího večera Edward něco málo naznačil o schopnostech ostatních členů rodiny, takže mě teď Alicina podivná předvídavost tolik nemátla.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se dolů do kuchyně. Edward se opíral o pult a pozoroval mě přimhouřenýma očima.

„Kvůli mně jsi je nemusela zničit,“ prohlásil s pohledem upřeným na moje na spoustě míst rozdrbané, ale pořád oblíbené džíny. Nahoře v pokoji se mi zdálo, že vypadají dostatečně pracovně.

„Co?“ nechápala jsem.

„No předpokládám, že jsi tu hodinu vyráběla všechny tyhle perfektní autentické díry, nic jiného mě nenapadá.“ Teď už mu zacukaly koutky.

„Ty!“ Tak rychle mě nenapadal žádný vhodný způsob, jak mu to vrátit. Na žerty narážející na jeho podstatu ještě zdaleka nenastal správný čas. Než jsem se na něco zmohla, cosi mu problesklo v očích a poprvé to udělal. Přišel ke mně svou přirozenou rychlostí. Vlastně… večer v lese už jsem viděla, jak umí být rychlý, ale za bílého dne a v mojí kuchyni mi to vyrazilo dech znovu. A úplně jinak.

Prostě… V jednu chvíli se ještě opíral o linku a sledoval mě, vzápětí mě objímal a jeho ledové rty mě hladily na krku.

„Nerozmyslela sis to, Vi? Nezlobil bych se. Teprve včera ses dozvěděla, co jsem zač. Nedal jsem ti zrovna velký manévrovací prostor, když jsem ti jen chvíli potom řekl, co k tobě cítím. Ale i v tomhle století přeci platí, že ráno je moudřejší večera. Možná jsi to přehodnotila…“

Jestli se mě snažil přesvědčit, že mám ještě na vybranou, dělal to úplně špatně. Sice vyslovoval nějaká slova, jeho tělo ale mluvilo úplně jinou řečí a on si toho nejspíš vůbec nebyl vědom. Objímal mě čím dál pevněji, i když pořád s tou nepolevující opatrností, tiskl mě k sobě a mně nesmyslně proběhlo hlavou, že musí vnímat každé moje vystouplé žebro.

Zabořila jsem mu ruce do vlasů a donutila ho zvednout hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

„Změnila se jenom jediná věc, Edwarde.“ Na okamžik strnul. Původně jsem neměla v úmyslu vypálit to na něj, ale jako už po tolikáté vedle něj jsem prostě vsadila na intuici. „Poprvé v životě se doopravdy bojím, že umřu moc brzo.“

Zamračil se a nejspíš se chystal vychrlit na mě spoustu námitek, ale zavrtěla jsem hlavou, aby mě nechal domluvit. „Víš, nejsem si jistá, jestli si pamatuješ, jak to lidi mají, ale my… nemyslíme na smrt. Na to, že jsme smrtelní. Ne, dokud je všechno v pořádku. A když se něco podělá… Já… ani když mi bylo úplně nejhůř, když už si naši i doktoři mysleli, že bude konec, když už si možná přáli, aby ta hrůza skončila, já se té mrchy nedokázala přestat bát. Ani nápad, že bych se těšila na úlevu, která prý přijde. Strašně, děsivě se mi nechtělo umřít. Možná se ti zdá, že jsem tohle svoje aktuální zázračné uzdravení přijala dost klidně. Jenže tohle není poprvé a není to uzdravení. Jen odklad. Dočasná úleva. Vrátí se to. Dřív mě děsilo loučení s rodiči, moc je miluju, ale když jsem si minulou noc zkoušela představit, že bych se za pár týdnů nebo měsíců měla loučit s tebou…“

Došel mi dech. Ještě jsem nesebrala odvahu připustit si, že jsme vážně spolu, že ke mně možná cítí aspoň část toho, co já k němu, a už mě myšlenky na to, že můj život má dopředu určené mantinely, připravily o většinu radosti.

Najednou jsem si uvědomila, že za moje vyčerpání může hlavně tohle. Strach. Neděsila mě ale Edwardova odlišnost, děsila mě ta moje.

Než jsem se vzpamatovala, houpal mě na rukou jako malé dítě. Ani mě nenapadlo vzpírat se. Zavřela jsem oči a opřela si tvář o jeho rameno.

„Mám hlad,“ povzdechla jsem.

„Přinesu ti snídani do postele. Dneska žádná práce, vyhlašuju odpočinkový den,“ zabroukal mi do vlasů. „Vypadáš unaveně. S korektorem ses vůbec nemusela namáhat.“ Pomalu se mnou vystoupal zpátky do ložnice. Tentokrát jsem si to užívala. Každé měkké došlápnutí, každou opatrnou otočku, abych nějakou částí těla nenarazila do stěny nebo do zábradlí. Přitiskla jsem se k němu pevněji, položila mu pootevřené rty na krk a zhluboka vdechovala, jako bych si jeho chuť a vůni mohla uložit do zásoby na horší časy.

Edward

Bylo tak snadné zapomenout, že ještě nedávno byla na smrt nemocná. Ale pořád byla příliš hubená a příliš rychle se unavila. A taky obstojně hrála, takže jsem si obojí musel neustále připomínat.

Uložil jsem ji do postele a nechal jí soukromí, aby si svlékla ty svoje roztřepené sexy džíny, ze kterých by Alici nejspíš ranila mrtvice. Cestou do kuchyně jsem si představoval, že dohlédnu na to, aby se volně visící látka na jejích bocích brzy znovu napnula. Pak to bude rozhodně ještě lepší. Ani teď jsem se neubránil krátkému záblesku vzpomínky. Na příliš hubenou dívenku vyhřívající se v posledních paprscích zapadajícího slunce před Andyho jídelnou…

Připravil jsem na podnos snídani, která mi připadala dostatečná pro dívku v rekonvalescenci, a vyrazil zpátky. Violet ale mezitím usnula. Napadlo mě, kolik toho asi naspala v noci. Mně připadalo přirozené, že mám na přemýšlení všechen noční čas; že nebude pro Vi jednoduché usnout po tom, co se včera stalo, jsem si ale uvědomil až teď. Postavil jsem jídlo na stůl, sklonil se nad postel a přikryl ji až po bradu; pak jsem potichu skopnul boty a položil se vedle ní. Rytmus jejího dechu jen nepatrně zakolísal, přesto mě s nečekanou samozřejmostí objala kolem pasu a položila si hlavu na mou hruď.

Opatrně jsem jí přejel rukou po zádech a snažil se přijít na to, jak mi tenhle bezmocný člověk mohl tak rychle a tak snadno uvěřit. Jenže její tělo a její dech tolik hřály a mně se nedařilo zaměřit myšlenky patřičným směrem. Nakonec se zatoulaly k úvaze o tom, kdy bude ten správný čas říct Violet o jejích možnostech; o tom, že může žít dalších sedmdesát osmdesát let. Anebo o tom, že může žít navždy. Když bude chtít, tak se mnou.

Zkoušel jsem si vybavit, jak moc mě zdrtilo, když si Bella vybrala, že zůstane člověkem. Ale buď tu vzpomínku překryla bolest z jejího odchodu, nebo jsem tehdy prostě nebyl schopný domyslet důsledky jejího rozhodnutí. S Violet i tohle bylo jiné. Už jsem věděl, jak bolí samota po odchodu milované bytosti. Nebyl jsem si jistý, jestli bych to znovu překonal. Nejen upíří síla byla zničující. Především naše absolutní emoce se staraly o to, že nás na světě zůstával omezený počet.

Violet sebou trhla ze spánku. Její prsty se mě pokusily chytit pevněji, ale sklouzly po mně a v pěsti jí zůstala jen látka mého trička. Tichounce zanaříkala. Ten zvuk mě zabolel až v hloubi duše. Políbil jsem ji do vlasů.

„Jsem tady, Violet Carterová, jen klidně spi.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Bye (07.10.2013 23:53)

Ouč, poslední klidnější kapitola, říkáš...
„Ať si lámu palici, jak chci, nenapadá mě ani jediná informace, která by ji na to mohla postupně připravit,“ Jacob nezklamal, jako by svému knižnímu alter egu z oka vypadl
„Poprvé v životě se doopravdy bojím, že umřu moc brzo.“ A není divu, když má vedle sebe nesmrtelného! Tentokrát to prostě musí klapnout - on se taky bojí, a tentokrát už ví, jaký to je...

9)  ambra (15.09.2013 14:28)

Iwuško, já jsem z těch tvých komentů vždycky tak štajf, že se za ně pak stydím prostě jen poděkovat. Takže asi bys měla vědět (a píšeš, takže to víš), že už ten příběh vlastně píšeš se mnou, protože při tomhle způsobu psaní komentáře neovlivní jen někoho, kdo už má dopsáno. Vlastně vědomě zdůrazním to, co tě zaujalo, co se ti zdá dobrý... Prostě to tak je a moc mi to pomáhá, psát "do zdi" je fakt prů...švih. Děkuju ti strašně moc
Ivanko, jsem šťastná, že Nessie není jen nudný part, než se to zase překlopí k Edwardovi nebo Violet, držím se jí jako klíště, v LČP jsme Edwardovu rodinu poznali jen strašně zběžně a já k nim chci nakouknout i jinak než Edwardovýma očima .
K vyřčení nebo nevyřčení pravdy... Je to peklíčko a strašně to prožívám spolu s Edwardem, protože i když se v téhle situaci ocitl nevinně a z racionálního pohledu na jeho citech k pravnučce Belly není nic urážlivého, z emocionálního hlediska je to peklo...
Děkuju!

8)  Ivana (14.09.2013 16:26)

Najprv sa skutočne ospravedlňujem, že som tu tak neskoro, ale tento týždeň bol strašne hektický a ja si na niektoré príliš skvostné dielka radšej nechávam kľud, teplo a nohy v suchu...

Nádhera. Milujem tvoje vetičky, ktoré dotvárajú atmosféru celého deja. V tomto prípade rodinného zverovania. Hlavne narážka na Emmetta pobavila. Hneď som si vedela to jeho pubertálne hihňanie predstaviť. A inak, aby som nezabudla, milujem Nessie. To len tak mimochodom. Spravila si ju presne takú, ako som si ju vždy predstavovala. Jednoducho skvelú.
Nikdy som neverila, že si budem vedieť predstaviť Edwarda po boku niekoho iného ako Belly, ale... Tu je pre neho Violet tá pravá. Úplne pravá. Dokonalá. Takže by som skutočne ocenila, ak by bola trošku múdrejšia ako Bella a vybrala si večný život. Dúfam v to aj kvôli Edwradovi. Len... Neviem, asi jej to mal povedať hneď. Lebo ťažko povedať, kedy bude ten správny čas. A bude vôbec niekedy? Bude lepšie, ak sa zmieri s tým, kto vlastne je a až potom bude riešiť ostatné? Sama neviem. Vzbudzuješ vo mne strašne veľa otázok a nútiš ma premýšľať s postavami. Nútiš ma cítiť ich zmätenosť.

Ďakujem a teším sa na ďalší diel. Ani nevieš ako veľmi.

7)  Iwka (12.09.2013 21:50)

ambro... Ano, já vím, právě teď nejspíš sedíš, zorničky rozšířené, ruka zajíždí do vlasů v zoufalém gestu, druhá už možná honí po stole myš, aby mohla bleskurychle vyhledat křížek v pravém horním rohu obrazovky... A to jen proto, žes zahlídla můj nick a ovládlo Tě nekontrolovatelné zděšení. Jestli to tak je - a já už bych se Ti vůbec, ale vůůůůbec nedivila - tak teda už je vlastně jedno, co napíšu, ale stejně. Pro případ, že jsi fakt statečná a pustíš se přece jen do čtení, budu pokračovat.

No já jsem z nich zas hotová. Violet mě nepřestává ohromovat, jak už jsem zmiňovala dřív, tou svojí statečností. Tím, jak přímá umí být, jak neztrácí čas s doopravdickm zaobýváním se nějakými strašáky... Jak prostě jen dělá, co chce v tu chvíli udělat a nemá čas na nějaký přehnaný stud či ostych. Miluju to na ní. Vidím to jako jednu z jejích největších předností, protože moc dobře vím, že přesně tohle na mi na mě často chybí.

Violet Carterová, jsi mi inspirací.

Líbí se mi zkrácenina Vi, jen mám hrozný zlozvyk číst to prostě jako "Vi" nebo "Ví" s dlouhým. Což je prostě úplně špatně, ale achjooo, nevím, nedokážu si to vymazat z mozku při čtení. Mimochodem, u minulé kapitoly jsem se dočetla, že to má co dělat s Úžasňakovýma - jako menší jsem je měla dost ráda a že to není tak dávno! Takže jen schvaluju.

Edward je momentálně takový... zajímavý. Takhle, musím najít slova, jak se vyjádřit, hmm. Je to jako bych ho sledovala stárnout. Snažím se mluvit o takovém tom pocitu, jako když si tak rosteš a rosteš a stárneš a připadá ti, že jsi prostě pořád úplně ta samá osoba, celkem stejná jako třeba před 2-3 roky. A najednou se objeví fotka, video nebo jiný zločinný důkaz o tvém malém sebeklamu a ve chvíli jakoby před tebou stál mlžný hologram toho člověka, kterým jsi bývala a kterým už více nejsi. Najednou tě ochromí, co všechno bylo jinak, vybavíš si, o čem jsi tenkrát přemýšlela, snila a v cos doufala, čeho ses nejvíc bála a po čem jsi nejvíc toužila. Všechno tohle a ještě mnohem víc a je to jako blesk z čistýho nebe, z ničeho nic, věc, kterou jsi v sobě chovala jako jistotu - jenže bez důkazu - se pomalu hroutí a ty to sleduješ se smíšenými pocity.

A to se mi teď děje s Edwardem s tím rozdílem, že to pozoruju na někom jiném. Celou dobu jsem si tak úžasně jistá, že Tvůj Edward je dokonale Edwardovský, stále stejný atd... A on je, ale prostě když se teď "ohlídnu" na něj dřív, je to totálně jiný kluk. Přijde mi, jako bych ho poprvé vnímala 1876678x intenzivněji, než kdykoliv dřív; než mi to kdykoliv dřív dokázala Stephanie umožnit! To je neuvěřitelný! Ale snad bych si už měla zvykat, že si na mě pokaždý něco připravíš, viď? Znovu, jsi neuvěřitelná. Já už jen čekám, kdy se mi bude u postele válet knížka, co na hřbetě ponese Tvoje jméno...

ambruško, vyřídila's mě a já Ti za to teď zas ještě hezky poděkuju.

6)  eMuska (12.09.2013 17:36)

lásko má, to je ono, to je ono.. čítalo sa mi krásne, až na to, že ma zarazilo, že Edward použil slovo korektor.. ale veľmi som sa tešila!

5)  Fanny (11.09.2013 20:24)

Poučený Edward... To kromě všeho ostatního je na tom taky neskutečné. Poučený ze svých chyb i bolesti a Violet, která stále ještě tolik netuší.
Krásné. Díky

4)  kytka (11.09.2013 15:42)

Mně to utahané tedy nepřipadá. Rochním se a užívám si každé písmenko a slovíčko. Děkuji, Maruško. Skvělé čtení.

3)  Marcelle (11.09.2013 07:40)

Ach celý tenhle příběh je tak úžasný, že prostě nemám slov

2)  leelee (10.09.2013 23:32)

nemůžu se rozhodnout jestli "porada" jako byla tady znamená, že je Edward tak nesobeckej, že to chce řešit společně s rodinou, nebo je to prostě alibismus znamenající: jo, fajn já to řikal a vy souhlasili

jo taky by se mi hodil člověk co by donesl snídani do postele, vlastně ne, stačil by někdo kdo by odsouhlasil, že si volno zasloužim...

Q

1)  SestraTwilly (10.09.2013 22:36)

Veľmi pekná kap. Violet sa naozaj postavila ku všetkému statočne.Som
zvedavá,ako zareaguje na Edwardov návrh...čomu dá prednosť...
Diky,Ambra. Pekná bodka za ťažkým dňom.

1