Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

Nebylo to v plánu. Jen jsem si potřebovala udělat radost.

Můj drahý Edward byl už příliš dlouho smutný. A Violet má problém.

Takže tady to před devatenácti měsíci začalo. A dnes máte možnost začít číst příběh o tom, jak to mohlo dopadnout...

Snad mi budete ještě chvíli promíjet.

 

 

 

 

Prolog


Cesta přes oceán mi nikdy nepřipadala tak dlouhá. Chytila jsem nejbližší let z Vídně, ale bohužel jsem musela přestupovat ve Washingtonu. Nikde nejsou při prohlídkách tak důkladní jako právě tam. Stála jsem bosa u kontrolního pásu a snažila se zhypnotizovat ručičky na velkých nástěnných hodinách, aby se pohnuly rychleji.

„Jste v pořádku, slečno?“ Žena přede mnou sice mluvila na mě, ale dívala se na uniformované pracovníky letištní ochranky, kteří mě pozorovali s nepokrytě podezřívavým výrazem. Došlo mi, že vypadám netrpělivě a rozčileně, a dojem podezřelé osoby ještě podporuju nervózním okusováním spodního rtu a rytmickým podupáváním.

Pokusila jsem se o bezstarostný úsměv.

„Promiňte, jsem trochu nervózní. Vracím se domů a mám zpoždění. Velké zpoždění.“

 

 

 

 

1. kapitola

 


Forks, přibližně o rok dříve

Jasper nemusel nic říkat. Jen záblesk myšlenky a stál jsem u něj. Dostat se ke kompletní zdravotní dokumentaci Violet Carterové mu trvalo šest hodin. Arizonská centrální nemocnice vlastnila překvapivě dobrý bezpečnostní software.

„Znáš doktora Vishkovera?“ obrátil se náš hlavní hacker na Carlislea.

„Je u Vishkovera?“ Okamžitě se k nám připojil a ze zvyku se naklonil blíž k monitoru. „Jistě, vlastně mě to nepřekvapuje, Violet má v rodině několik lékařů. Mají kontakty a doktor Vishkover tu nejlepší pověst mezi onkology. A taky testuje nejnadějnější nové preparáty.“ Od pohřbu jsme mluvili o Violetině rodině. O Belle nepadlo ani slovo. Stačilo, že myšlenky mých blízkých mi její jméno a tvář ukazovaly nepřetržitě.

„Kolik máme času?“ Nessie se opírala o stěnu vedle okna a upřeně zírala mezi stromy. Její otázka byla jasná, ale nikomu ze zasvěcených se nechtělo vyslovit jednoznačnou odpověď. Když trvalo ticho příliš dlouho, moje dcera se po několika hodinách pro ni nepřirozené strnulosti konečně pohnula a našla Carlisleovy oči.

„Renesmé…“

„Prosím, tohle není nutné. Už jsem slyšela horší zprávy.“

„Tak tedy… Ano, Violet už bohužel patří mezi beznadějné případy.“

Nesiin vzlyk nás neměl překvapit. Všichni jsme byli napjatí a nešťastní, já sám na hranici toho, co jsem ještě mohl a chtěl snést, ale ona jediná prožívala dvojí ztrátu. Violet byla její pokrevní příbuzná.

„Pomůžeme jí, holčičko, neboj se.“ Vyslovil jsem svůj slib dřív, než to mohla probrat rodinná rada. Věděli, že na to nemám právo. Ale nedokázal jsem to ovládnout. Aspoň tuhle Bellinu část jsme mohli zachránit.

Nessie vycítila, že v téhle situaci nejsem úplně kompetentní osoba. Utřela si slzy a rozhlédla se po ostatních členech rodiny.

„Pravidla jsou jasná, Renesmé.“ Rosalie už nějakou dobu platila za hlavního strážce rodinného bezpečí.

Věděli jsme to všichni. Když se potvrdilo, že Nesiin jed hojí a léčí, ale nezpůsobí přeměnu, propadli jsme dočasné euforii. Jenže brzy jsme pochopili svou naivitu. Nemohli jsme narušit řád světa. Zpochybnit výsledky léta prováděných lékařských výzkumů. A tak rodinná rada stanovila pravidla.

Deset. To byl ten magický počet. Za rok mohla udělat deset zázraků. Deset většinou dětských prstíků, které stiskla mezi zuby, deset drobných ranek, do nichž vpravila dostatečné množství svého jedu. Jakékoli vyšší číslo by způsobilo chaos.

Ideální samozřejmě bylo, když našla perspektivní pacienty. Takové, kteří ještě měli naději. Takové, kteří se ještě nedostali do posledního stadia. Beznadějné případy poutaly příliš velkou pozornost. Tu jsme si nemohli dovolit.

Naučila se s tím žít.

Ale teď tu byla Violet. Nessiina praneteř. Část Bellina lidského života. Člověk, jehož blízkost si naše milovaná vybrala pro své poslední dny. Pro svou nejdůležitější životní cestu.

Renesmé pomalu přešla pokoj, vzala mě za ruce a vážně se mi zadívala do očí:

„Pokud mi to ostatní nedovolí, bude to na tobě, tati.“


***


Domek byl celkem slušně zařízený, ale i když jsem hodně přimhouřila oči a nechala svítit jen jednu lampu v každém pokoji, bylo mi jasné, že musím vymalovat.

Cítila jsem se unavená, ale tyhle cykly už jsem znala. Když strávím dva dny v posteli a budu pravidelně jíst, seberu sílu na dalších pár dnů. To, že nemoc postupuje, se dalo poznat podle toho, na kolik dnů jsem se dokázala zprovoznit. Jejich počet pomalu ale jistě klesal.

Vytáhla jsem ze sušičky nové povlečení, a aniž bych se obtěžovala jeho skládáním, nacpala jsem ho do koše a ztěžka vyšlapala pár schodů do patra. Tušila jsem, že se brzy přestěhuju na pohovku do obývacího pokoje, protože schody několikrát za den budou nad mé síly. Ale rozhodla jsem se oddálit to, jak to jenom půjde. Co nejdéle zachovat dojem normálnosti. Uhladila jsem povlečenou přikrývku a rozhlédla se po své nové ložnici.

Těch pár věcí, které jsem měla sebou, zabíralo sotva dvě zásuvky v obrovském dubovém prádelníku. Měl svůj význam – v pokoji nebyla šatna ani skříň. U stěny naproti oknu stál kovový stojan s několika ramínky. Se zásobou letních šatiček, které zůstaly v Arizoně, jsem se už v duchu rozloučila, takže tohle neobvyklé uspořádání úložných prostor mi vlastně vyhovovalo. Široká postel zabírala většinu pokoje, zbývající volné kouty obsadily miniaturní psací stůl a odřený ušák. Zamrzelo mě, že jsem tenhle výlet podcenila a nevzala si aspoň laptop. Pokud si ho nechám poslat, budu muset mluvit se svou spolubydlící. A do toho se mi nechtělo.

K tomu, abych nahlas zaúpěla, stačila představa rozhovoru s rodiči. Vysvětlování, proč jsem tak uspěchala babiččin pohřeb. Proč jsem se rozhodla nějaký čas žít v tom nemožném zapadákově. Jak si to představuju s dokončením školy. A kdy se hodlám uráčit na pravidelnou kontrolu.

Nejlepší obrana bude útok. Odpočinek ještě počká. Koupím si nový laptop a napíšu rodičům dlouhý a výživný mail. Takový, aby po jeho přečtení měli chuť mě spíš uškrtit, než mi telefonovat.


***


Dohodli jsme se, že si vezmeme dva dny na rozmyšlenou. Carlisle slíbil, že se pod nějakou záminkou pokusí zkontaktovat doktora Vishkovera. Protože poslední zápis ve Violetině kartě představovala tabulka výsledků jejích krevních testů. Ale nic dalšího. Žádný rozpis léčby, žádný termín příští schůzky. Jen tři dny staré datum a u něj jediné slovo: Telefonát.

Violet s ním tedy pravděpodobně mluvila. Ví, jaký je její aktuální stav. Jak je špatný. Tak proč ji Alice vidí ve Forks? Teď, zítra i za měsíc? Proč ji nevidí zesláblou a bez vlasů na jednom z lůžek Arizonské centrální?

Tušil jsem, že pokud má Violet víc než jen Belliny oči a rty, tak se možná rozhodla nechat to osudu. Pět let léčby, která často připomíná spíš mučení, je pro jednu křehkou lidskou dívku až dost.

Znovu ta prudká bolest. Jako by Bellina smrt představovala hranici, za kterou už nedokážu udělat ani krok. Nesnesu, aby se další žena z její krve prostě jen rozhodla nebýt. Nedovolím to.

„Tati?“ Samozřejmě jsem ji slyšel dávno před tím, než se přede mnou objevila. To oslovení mě i po těch letech zahřálo. Tak často jsme museli hrát sourozence, tak často mi musela říkat Edwarde, že každá příležitost k vyřčení toho správného slova mě těšila. O to víc, že s Jacobem trávili stále víc času mimo rodinu. Studovali, pracovali, cestovali. A navštěvovali Nesiiny pacienty.

Louka uprostřed lesa bývala mým oblíbeným místem i tehdy. Litoval jsem, že jsem na ni Bellu nikdy nemohl vzít. Příliš blízko velkého domu. Příliš blízko mým tehdy ještě divokým sourozencům. Teď, na sklonku podzimu, ale vypadala smutně. Zeleň získala šedavý nádech, květy nenávratně zmizely.

Renesmé si pomalu klekla vedle mě a položila bradu na mé rameno. Stěhování a starosti kolem Violet nás příliš zaměstnávaly. Ještě jsme neměli čas truchlit. Ještě jsme neměli možnost být sami se svým smutkem. S bolestí, kterou nikdo z našich blízkých nemohl úplně pochopit.

„Hrozně mi chybí,“ řekl jsem tiše za nás za oba.

„Závidím ti, žes ji díky Alici viděl stárnout. Možná to můžeš aspoň trochu vnímat jako přirozený konec. Já ji mám před očima pořád jako mladou dívku.“ Nessiin hlas zněl vyrovnaně, ale slzy, které se vsakovaly do látky mé košile, ji prozradily.

„Kéž by to bylo tak jednoduché. Fyzicky se měnila, jistě, ale její oči zůstaly stejné. Do poslední chvíle jsem viděl stejnou dívku, svou malou tvrdohlavou Bellu.“

Objala mě kolem krku. „Nessie, vždycky jsem si myslel, že kromě toho krátkého času s tvou matkou je moje existence mučivě prázdná a zbytečná. Až teď vidím, jak jsem se mýlil. Dokud žila, dokud dýchala – i když na opačném konci světa – měl jsem pro co žít. Teď se přede mnou otevřela skutečná propast. Jen myšlenka na záchranu Violet Carterové mě drží nad vodou. Už jsem se rozhodl. Pokud si rodina nebude přát, abys jí pomohla ty, přeměním ji. Dlužím to Belle. Byl jsem tehdy sobecký hlupák, měl jsem každou vteřinu před tím, než ses narodila, využít k tomu, abych ji přesvědčil. Aby s námi zůstala. Se mnou. S tebou. Místo toho jsem utíkal sem a užíral se nesmyslnými výčitkami.“

Jak mě Nessie objímala, mimoděk mi začala předávat své nejdražší vzpomínky. Bella a já z její tehdy ještě dětské perspektivy. Naše oči ji sledovaly s láskou, ale to, co se odehrávalo ve chvílích, kdy jsme se s Bellou dívali jeden na druhého, dávalo slovu láska úplně jiný rozměr. Za ta léta bez Belly mě sem, na své tajné místo v duši, vzala Renesmé sotva třikrát. Vždycky ve chvíli, kdy jsem jí připadal beznadějně opuštěný a zoufalý.

„Takhle se na mě dívá Jacob,“ řekla tiše. „Mamince nic nedlužíš, tati. Dal jsi jí všechno. Pokud to uděláme, pokud zachráníme Violet Carterovou, musí to být kvůli Violet Carterové. Ne kvůli Isabelle Swanové. Protože co když…“

Nedokázala to vyslovit nahlas. Zbytek té věty jsem četl z její mysli.

Co když Violet není dobrý člověk. Nebo co když o naši pomoc nebude stát.

„Musíme ji poznat, tati. A musíme jí říct všechno,“ dokončila už nahlas a znělo to logicky a odhodlaně.


***


Forkský krámek s výpočetní technikou připomínal klubovnu počítačového kroužku na jedné ze středních škol, kam jsem chodila. Miniaturní prostor, šero a těžko popsatelný pach divných součástek smíchaný s nadšením bláznů, kteří chápou jejich fungování.

„Ahoj,“ pozdravil mě chumáč upraveně neupravených tmavých vlasů za zapnutým monitorem.

„Ahoj,“ zasmála jsem se rozpačitě. Tyhle věci mi vždycky zařizoval táta, najednou jsem si uvědomila, že ze sebe za chvíli udělám úplného idiota. Tmavá čupřina se ale nemínila nechat rušit, takže jsem se měla čas trochu porozhlédnout. S úlevou jsem po chvíli objevila stroj, který vypadal úplně stejně jako můj minulý. Tedy – značka, barva a asi i velikost. To jediné jsem byla schopná porovnat.

„Máš vybráno?“ Konečně se naklonil, aby se podíval, kdo ho ruší. Vteřinku vypadal mírně naštvaně, ale pak už se jenom usmíval. Když jsme další hodinu dávali dohromady, co vlastně chci a potřebuju, smáli jsme se oba. Nahlas. Upřímně. Ukázalo se, že Ben patří do té vzácné kategorie IT maniaků, kteří mají pochopení pro nezasvěcené ubožáky. Nevykolejilo ho ani to, že si nepamatuju název ulice, na které bydlím. A že netuším, jakým způsobem chci mít zapojený internet.

Nakonec kvůli mně zavřel dřív – táta to přežije, a když mě někdo opravdu potřebuje, může volat – a odjel se mnou domů, aby se postaral o otravnou technickou stránku vymoženosti jménem počítač.

Zůstal dlouho do večera. Povídali jsme si tak přirozeně a uvolněně, že jsem měla pocit, jako bychom se znali odjakživa.

Po jeho odchodu jsem si dala sprchu a chystala se do postele. V pokoji jsem navzdory vypranému povlečení stále cítila těžký pach dlouho nevětraného domu. Došla jsem k oknu, vytáhla ho nahoru a zhluboka se nadechla toho protivně vlhkého vzduchu, který byl ale zřejmě nějakým záhadným způsobem návykový.

Z keře u plotu vyletěl nějaký malý pták a s vyděšeným výkřikem zamířil mimo kaluž matného světla z blikající zářivky. Vyklonila jsem se, abych zahnala kočku, která ho nejspíš vyplašila. Ale ulice byla tmavá a prázdná. A najednou nepřirozeně tichá. Jako by všechno živé v okruhu sta metrů zadrželo dech.

Uvědomila jsem si, že dělám to samé. Nedýchám. A zírám na ten neobvyklý stín vedle jediného stromu, který rostl na miniaturní předzahrádce.

Okno jsem zavřela až příliš prudce.

Nechtěla jsem myslet na mrtvolné ticho. Nechtěla jsem myslet na nic, co by jakkoli souviselo se smrtí.

Chtěla jsem myslet na Bena. Na to, že mi slíbil pomoct s malováním. A na to, že Ben mě nikdy neuvidí zvracet po chemoterapii.

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Astrid

2)  Astrid (28.11.2011 14:44)

ježišmaria!!!! co teď!!!? ambro, mne normálne srdco stíska.
Všetko čo bolo dôležité, čaf, odsunuté bokom... úplne sa sebatríznivo teším, ale ona už nebude Bella...
ok idem na to ja ťa milujem!!!

gucci

1)  gucci (28.11.2011 14:40)

....jo tak já jdu napřed přelouskat první knihu.... !!!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek