Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Václav Hrabě

 

Forks, stát Washington, současnost


Dnes. Dvě poslední a nejdůležitější místa. Náš řidič nám ráno – tak, jak bylo dohodnuto - přivezl menší terénní vůz a odjel sedanem.

I kvůli Vilolet jsem byla ráda, že už to bude za námi. I když to popírala, místní počasí jí nedělalo dobře. Byla bledá a ztrhaná, najednou se zdála starší.

Když jsem jí naznačila, že se blížíme k místu, kde budeme z hlavní cesty sjíždět do lesa, zatvářila se pochybovačně. Ale já jsem si byla jistá, že lesní cesta bude nedávno zprůjezdněná. A skutečně – na řezech větví se ještě leskla čerstvá míza a skapávala na nás a kolem nás, když jsme se dostaly blíže k porostu a zavadily o něj.

Nemohly jsme zabloudit. Ten, kdo prořezání cesty objednal, nepochyboval o tom, kam se chceme dostat.

Když mezi stromy poprvé probleskly bílé kamenné zdi, sevřelo se mi srdce. Violet zpomalila, pěšina byla přeci jen spíše přáním než skutečností. Nevystoupila jsem hned. Jako by se auto proměnilo v bunkr – dokud z něj nevystoupím, nemůže mě zasáhnout ostrá střela příliš živé vzpomínky…

Ale nešlo to odkládat věčně. I když Violet vypadala, že je ochotná čekat neomezeně dlouho. Zírala na domek s otevřenou pusou. Zase mě neplánovaně rozesmála. Bez varování jsem ji pohladila po těch krásných hnědých vlasech.

„Hezké, viď?“ Možná teď, aspoň malé vysvětlení… Ne, je to úplně zbytečné! Žádné historky pro pobavení potomstva!

Domek se zdál menší, než jsem si ho pamatovala. Ale není divu, po odchodu z něj jsem téměř vždy žila ve velkoměstech… Na cizího člověka musel působit jako pohádkový přelud. Dokonale zapadal na to místo, dokonale zapadal do mého tehdejšího života…

Konečně jsme vystoupily. Moc se tu nezměnilo. Jen vegetace si uzurpovala svůj nárok, samozřejmě. V kabelce jsem měla těžký mosazný klíč a dokonce malou olejničku. Odvaha mě ale opouštěla. Bello, Bello, co to vyvádíš! Co tam chceš hledat, všechno je to pryč, oni jsou pryč!

Už jsem stála přede dveřmi, ale najednou jsem se k nim otočila zády a svezla se na nejvyšší kamenný schod.

Teď přede mnou klečela Violet.

„Babičko, jsi v pořádku? Pojeďme domů, je to tu strašidelné.“

Ne, nebylo to strašidelné. Jen strašidelně opuštěné a tiché. Lesem se nerozléhal její zvonivý smích ani jeho trochu káravé pokřikování.

Rychle jsem si utřela oči a dovolila Violet, aby mi pomohla na nohy.

Naposledy jsem se otočila k domku, jediným dotykem pohladila dveře, které zůstaly zamčené, a kráčely jsme zpět k autu.

„Zvládnu to, Violet, neboj se.“

Když se asi po půl hodině dost nepohodlné jízdy objevila mezi stromy silueta velkého domu, její obličej opět odrážel očividný šok. Tohle uprostřed forkských lesů skutečně nečekala.

Stavbě zůstala ta úžasná kombinace majestátnosti a lehkosti, kterou oslňovala před téměř osmdesáti lety. Čas všechno to krásné rozhodně spíše podtrhnul, než setřel. Čas přece nejlépe ukáže skutečnou hodnotu všeho…

Zachovaly jsme stejný postup. Chvíle pod ochranným příkrovem auta. Tentokrát jsem velmi opatrně odměřovala své kroky. Připadala jsem si jako nájezdník, narušitel posvátné zóny. Kolikrát jsem se vlastně dostala tak blízko? Vzal mě sem stěží třikrát ve dnech, kdy většina obyvatel vyrazila na dost dlouho pryč. A já častěji nesvolila – nelíbila se mi představa, že stopy mé vůně někoho téměř mučí…

I když jsem se nechtěla dívat dovnitř, obrys křídla pod bílou plachtou byl nepřehlédnutelný. Tehdy, při první z návštěv, jsem se ho velmi opatrně dotýkala. Stála na něm řádka fotografií ve zdobených rámečcích – poprvé jsem viděla Rosalii, Emmetta a Jaspera. A taky skupinové fotografie – rozesmáté obličeje mých blízkých, z nichž mnozí pro mě znamenali smrtelné nebezpečí… A poprvé jsem slyšela Edwarda hrát. Do našeho domečku se klavír nevešel, a tak i za svou hudbou utíkal do velkého domu…

Znovu jsem se musela opřít. Zdálo se mi, že slyším ty tóny – nejprve pomalé, seřazené do krásné, ale klidné a pravidelné melodie. Najednou začala z hloubky prosakovat druhá – hlubší a temná linka. Tolik smutku… Tóny ztratily rytmus a lehkost, rozbíhaly se do závratných výšek, aby z nich padaly do nejhlubších propastí… Uvědomila jsem si, že slyším jejich ozvěnu. To moje srdce se přidalo k Edwardovým prstům a opakovalo každý tón. Nejprve ty jemné, pravidelné, teď ale burácelo a pádilo a já věděla, že už mi nestačí síly, že ho nikdy nedoženu, že se mi ztratí v té barevné záplavě. Moje srdce naposledy unaveně poskočilo.

Přicházelo to.

 


Forks, stát Washington, 1938 – jaro 1940


Ještě jsem myslela na budoucnost. Ale budoucností se mi staly příští dny, nejvíce týdny.

Pro ostatní to byla doba naplnění a smyslu.

Alice a Jasper zapadli dokonale do rodiny – Cullenovi si už neuměli představit, že v nějaké vzdálené podivné minulosti nebyli ti dva jedineční upíři její součástí. S Jasperem jsem se nikdy nesetkala. Příliš nebezpečné, říkali všichni. Alice za mnou často utíkala. Vždy to byl útěk, Jasper toužil být s ní co nejvíce – její neustálá podpora a ujišťování, že neselže, že si zaslouží tu čerstvě nabytou důvěru a lásku, to vše pro něj bylo stejně důležité, jako pro člověka vzduch. Žil Alicí, miloval ji naprosto bezmezně a oddaně a nechtěl a nemohl se o ni dělit.

Ne teď. Možná jednou…

Rosalie a Emmett našli svou šťastnou hvězdu. Ta Rosaliina se jmenovala Emmett. Ta Emmettova zářila paprsky Rosaliiných zlatých vlasů. Dokonalá harmonie dvou bláznivých sebestředných a nádherných sobců. Její pýcha, ředěná bez ustání jeho nakažlivou bezstarostností, se konečně pro ostatní členy rodiny stala snesitelnou. Všichni milovali Emmetta. I já, přestože jsme se nikdy nesetkali. Psal mi veselé vzkazy a zdůrazňoval, ať své odpovědi diktuji Renesmé. Moje vůně, třebaže tolik poznamenaná Renesméiným kouzlem, pro něj stále představovala příliš velké pokušení… V jiném světě bychom se mohli stát skutečnými přáteli.

Ne teď. Možná jednou…

Carlisle a Esmé. Zářili štěstím. Ne bez bolesti a sebezapření, ale aniž by to očekávali, vytvořili rodinu, jejíž každý člen znal své místo v ní a měl právo na svůj díl pozornosti, lásky a štěstí. Jen ten můj nebyl úplný.

Ne teď. Možná jednou…

Renesmé a Jacob. Moje holčička… Můj přítel… Ušli jsme dlouhou cestu za ty roky. Bolelo mě ho ztratit, a pak, když jsem ho získala zpět tím nejpřekvapivějším a zároveň nejsprávnějším způsobem, bolelo mě o to víc, že ztrácím svou dceru…

Renesmé ale vlastně nikdy nebyla moje. Nic to neměnilo na tom, jak moc jsem ji milovala. Ale od okamžiku, kdy se obyčejná a zbytečná buňka v mém těle setkala s kouzlem Edwardova života a začala ve mně růst moje malá, od té chvíle jsem ji jen ztrácela. Ztrácela jsem ji prostě tím, čím byla.

Výjimečnou, úžasnou, nadanou a překrásnou bytostí.

Když jsem si skutečně, dospěle uvědomila, jaký je Jacob, a proč jsem ho vždy tolik milovala, nemohla jsem se zlobit, jak to dopadlo. Protože takto to bylo správné. Jenže jsem jim nikdy nestačila. Můj obzor končil pár metrů za naším domkem a na druhé straně vytlučenou silnicí z Forks do Port Angeles.

Renesmé a Jacob trávili hodiny a dny na dlouhých výpravách až do Kanady, později se stále častěji odvažovali na jih i do velkých měst.

Společně hltali hromady knih, společně utíkali za rodinou do velkého domu nebo za druhou rodinou do La Push. Mohli se někdy zastavit, přizpůsobit se mému tempu, dýchat v mém rytmu? Neuměla jsem si to představit.

Ne teď. Možná jednou.

V těch nešťastně šťastných letech jsem získala jednu nečekanou spřízněnou duši. Esmé a Alice mě milovaly a já milovala je. Ale Leah, ano, vzteklá a osamělá vlčice, se stala skutečným souputníkem na mé cestě fantaskním světem tajemných bytostí. Jí jediné jsem mohla svěřit všechno, ona jediná doopravdy chápala mou osamocenost – nejen fyzickou, ale i tu horší, vnitřní, pramenící z nedostatku naděje na další společné roky a plány.

Jacob a Sam ji ke mně několikrát poslali se vzkazem, a když při třetí návštěvě s nakrčeným nosem konečně překročila práh, stala se mým denním hostem. V La Push platila za omyl v jejich vlčí loterii, pro ostatní vlky byla přítěží, v ženách vyvolávala děs, sama sobě se protivila. Vlastně na tom byla mnohem hůř než já. Vzájemně jsme se zachraňovaly…

A Edward. Zdá se mi, že mým příběhem procházejí všichni, a jen on stojí skromně v rohu a čeká na svou chvíli. Ale život nás dvou v těch letech vypadal dokonale… Všechno, co nás obklopovalo, tvořilo vnější svět, více či méně důležitý, často plný zvratů, radosti i bolesti. Ale po celou dobu jsme to byli vlastně jen my dva. Jeho oči utopené v mých, jeho ústa na mých, jeho ruce v mých dlaních… Příliš mnoho důvodů ho ode mě odvádělo přes den, ale každou noc byl znovu můj, každou noc prosil za tu další a každou noc se pokoušel přesvědčit mě, ale možná víc sebe, že je na co se těšit…

Každé jeho lásko, miláčku, můj osude, každý jeho sten a vzdech mi ale s ubíhajícím časem kromě šťastného opojení přinášely i ostrou bolest a příval beznaděje…

Mé city byly skoro pudové, byla jsem jako zvíře, které si do svého těla i brlohu schraňuje zásoby na dlouhou, příliš dlouhou, studenou a osamělou zimu. Tiskla jsem se k němu, vdechovala jeho vůni pootevřenými ústy a ani za studených nocí jsem mu nedovolila, aby mezi nás vsunul byť jen tenké prostěradlo. Ten chlad se až uvnitř mých kostí měnil znovu a znovu v oheň a já věděla, že to ledové pálení je něco, pro co bych ráda umřela…

Alice bývala stále zasmušilejší. Četli jsme už od léta 1936 zprávy ze Španělska i dalších míst světa, kde se rozum znovu zbláznil. Nechtěla jsem si připustit, že by se nás to mělo nějak týkat. Jen občasné narážky – když Jacob a Renesmé plánovali, na kterou evropskou univerzitu se vydají, protože ve Státech by nepříjemnosti jako stůl pro barevné studenty a další ostudná omezení znamenala příliš velké ponížení, Alice se jen na chvilku zamyslela a nenechávala nás na pochybách, že Evropa rozhodně pro příští roky není dobrá volba. Jednou při této debatě vyřkla osudovou větu:

„Na umírání jim budou barevní dobří. Ale ta oběť nebude marná – nic tak nepohne tuhle rasistickou zem dopředu jako překvapivej fakt, že krev bělocha, černocha i indiána je stejně červená.“

Jacob byl od toho rozhovoru mnohem zamlklejší.

Přišli nám to říct jako hotovou věc. On i Renesmé na jaře 1940 vstoupili do armády. Ujišťovali nás, že se od sebe nevzdálí na krok. Pátrali dost dlouho, než se jim podařilo najít ideální místo služby, a pak napjali veškeré síly, aby tam k výcviku – on u námořní pěchoty, ona jako ošetřovatelka – byli odveleni. Popisovali to jako delší dovolenou. Na hawaiiskou základnu Pearl Harbor odplouvali už za několik týdnů a měli tam strávit dva roky služby.

Plakala jsem bez zábran. Moje holčička byla na světě pouhých sedm let a už odchází z domu. Jenže kromě toho bezobsažného faktu byla ve skutečnosti po všech stránkách dospělá a samostatná. I když to možná nebylo přesné slovo – Jacoba milovala a potřebovala úplně stejně, jako on ji, a bez něj nebyla úplná a šťastná.

Věřila jsem Alicinu ubezpečení, že budou v pořádku, pokud jsem se nechtěla zbláznit nebo zhroutit, tak jsem jinou možnost ani neměla.

Pár týdnů potom, co jsme se s nimi rozloučili, mě čekal rozhovor ještě tíživější, rozhovor, o kterém bych si bývala myslela, že mezi námi není možný.

Znovu u nás byla Alice, potřebovala jsem svou pravidelnou dávku ujištění o tom, že Renesmé a Jacob se mají dobře, ale těsně před tím, než se zvedla k odchodu, najednou strnula.

„Nedělej to, Edwarde. Nedělej nám to… Ty víš, co se stane…“ Její hlas byl tak plný bolesti, až mi děs na chvíli zastavil srdce.

„Alice, já nemůžu jinak…“ Mluvil se skloněnou hlavou.

Pohladila mě po ruce a byla pryč.

Odcházel do války. Plakala jsem, protestovala, ale byl pevně rozhodnutý. Věděla jsem, že mu zvláštní nebezpečí nehrozí. Také nehodlal jít do přímého boje – nemohl riskovat příliš těsný kontakt s krví. Vysvětlil mi, že existují jiné úkoly, jiné možnosti, kde může sloužit, být mimořádně prospěšný… O tom jsem nepochybovala.

Ta noc byla neuvěřitelná. Jak může být v takové lásce taková bolest… V ložnici svítily všechny lampy, nechtěla jsem, aby mi z něj cokoliv uniklo. Moje oči se zavíraly jen v okamžicích, kdy jsme se propadali mimo tento svět a strach z té závratě je zavíral samovolně… Tu noc to nebylo o splynutí těl a duší – tu noc s námi na lůžku ležely osud a smrt. Čím víc nás trhaly od sebe, tím pevněji jsme se k sobě tiskli.

Usnula jsem nad ránem, vyčerpaná pláčem i tou láskou…

Ráno za mnou potichu přišel do koupelny. Vklouzl mi za zády do vany a opřel si mě o svou kamennou a tichou hruď. Byl to jeden z našich rituálů. Lehce mě líbal na krku a uhlazoval mi při tom vlasy na stranu. Mimoděk jsem zvedla oči k obrovskému starožitnému zrcadlu, které mi vracelo náš obraz.

V té vaně seděla krásná žena, které nezbývalo mnoho do třicítky. K její šíji se skláněla nadpozemská tvář sedmnáctiletého chlapce.

Cítil, jak jsem ztuhla a jeho tělo se také napjalo. Celou dobu jsem to věděla, ale najednou ta myšlenka dostala jasný tvar a v tu chvíli také přešla přes mé rty.

„Edwarde, odejdu. Nemohu a nechci tady sedět, stárnout a čekat na to, až se ke mně vrátíš… Chci, aby sis mě pamatoval mladou… Nikdy bych nenašla odvahu vedle tebe skutečně zestárnout…“

Mlčel. Dávno znal alespoň přibližnou podobu tohoto rána z Aliciny vize.

Jen mě najednou prudce obrátil k sobě.

Dal mi všechno. Naposledy.

 


Forks, stát Washington, současnost


Cítila jsem něčí ruce, jak mi zvedají hlavu.

„Babičko, prosím tě, tohle mi nedělej! Není tady signál, nemůžu ani zavolat doktora!“

Chudák Violet. Ten výlet pro ni vážně nebude nejlepší zážitek…

Takže zbývá pár vteřin! Úleva toho poznání mě - trochu hořce - pobavila. Podařilo se mi otevřít oči. Violetina uplakaná a vyděšená tvář se nade mnou skláněla. Chtěla jsem něco říci, ale můj pohled zachytil drobný pohyb na konci té nádherné louky před velkým domem. Byl to jenom záblesk, ale protože jsem napjala poslední síly a oni se blížili, podařilo se mi je postupně všechny rozeznat. Jen mě zlobilo, že se – zřejmě kvůli Violet – pohybují tak pomalu… Kráčeli vedle sebe.

Carlisle a Esme.

Rosalie a Emmett.

Alice a Jasper.

Renesmé a Jacob.

A uprostřed, jiskřivý a nádherný pod paprsky poledního slunce, Edward. Usmíval se. Už zdálky natahoval ruce. Pokusila jsem se zvednout svou bezvládnou paži k němu. Už jenom kousek…

Ach, Edwarde, věděla jsem, že tu na mě počkáš…

 


Epilog


Ta hrůza s babičkou mě neodradila od mého rozhodnutí. Sesypu se až potom, teď musím vše zařídit. U toho domu jsem s ní zůstala ještě nejmíň hodinu. Sama uprostřed lesa, poprvé jsem byla u toho, když někdo umřel a vůbec jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem zajela autem téměř ke schodům a navzdory vlastní slabosti jsem ji celkem lehce přenesla na zadní sedadlo. Byla jako pírko. Kolik vlastně váží duše…

Odvezla jsem ji rovnou do malého pohřebního ústavu ve Forks a dohodla se s nimi, že do večera zjistím, jaké bylo její přání ohledně pohřbu. Když jsem v motelu čekala, až mi zavolá nazpět její právník, mechanicky jsem uklízela její věci a chystala doklady. Vysypala jsem na postel skromný obsah kabelky a odložila stranou, co budu potřebovat. Váhavě jsem teď potěžkávala zářivě fialovou drahou obálku a nerozbalený telegram ze včerejška.

Nakonec jsem si udělila povolení. Z fialové obálky k mému překvapení vypadl běžný kancelářský papír s hlavičkou forkské nemocnice.

Milá Violet,

možná je to jen malá srdeční slabost, ale možná jsem už prostě stará a přišel můj čas.

Pokud to přijde ještě během našeho pobytu ve Forks, bude to pro Tebe jednodušší, ale i kdyby to bylo později, mám jediné přání – nechci žádný obřad, přeji si, abys můj popel rozptýlila na louce před velkým domem v lese. Doufám, že tam se ještě stihneme podívat, takže nebudeš mít problém to najít.

Vše ostatní zařídí právník.

Mám Tě moc ráda, Violet, děkuji Bohu, že jsi a že jsem Tě stihla poznat.

S láskou

Bella


Vydechla jsem. Nechápala jsem nic, ale po několika posledních dnech mě už nic nepřekvapí…

Text telegramu byl ještě záhadnější, stejně jako to, proč ho babička vůbec neotevřela.


Bello, drahoušku, blíží se to, odpusť nám všechno, milujeme Tě a jsme s Tebou.

A.


Už jsem nečekala na to, co mi řekne právník. Zavolala jsem do pohřebního ústavu a vše domluvila. Druhý den ráno jsem jim předala šek a dostala malou jednoduchou urnu s obyčejným štítkem. Isabella Swannová. Babička byla trochu podivín. Nechala si své dívčí jméno, po válce, když se vdávala, něco nevídaného.

Zbývala poslední věc. Protože mě nenapadlo, kde jinde bych se měla poptat, zašla jsem do malé kanceláře starosty. Způsobila jsem pozdvižení, zřejmě jim tam ještě nikdo nevznesl dotaz, zda je možno na tom či onom místě rozptýlit popel nějakého nebožtíka.

Stačilo ale to místo upřesnit a starostovi se ve tváři objevila úleva.

„Tak to je strašná náhoda, ale moc se to hodí! Dnes by měli dorazit potomci majitelů ze třicátých let, Cullenovi. Včera mi volali kvůli připojení elektřiny a vody. Nevím, v kolik přijedou, ale pokud u nás ještě jednu noc vydržíte, tak zítra je tam zastihnete určitě.“

Nevěděla jsem, jak má vlastně takové rozptýlení popela vypadat. Ale rozhodla jsem se, že černými šaty a kytkou nic nepokazím, a tak jsem šla nakupovat. Musela jsem do Port Angeles, ale nevadilo mi to, aspoň mi uteče čas.

Když jsem vycházela z butiku, posadila jsem se na chvíli na malou lavičku na okraji chodníku. Vytáhla jsem mobil, našla v seznamu Arizonská centr. – onkologie a ťukla na číslo.

Doktora Vishkovera mi dali okamžitě.

Rozhovor byl krátký. Stejně jako čas, který mi zbýval.

Vracela jsem se k autu, když mi pohled padnul na malý vývěsní štít Portangelské realitní společnosti. Bez zaváhání jsem vešla dovnitř.

Navlečená v černých šatech, s kytkou a urnou na sedadle spolujezdce, jsem se druhý den ráno pomalu blížila lesním šerem k tomu domu. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Dům vypadal, jako by nebyl ještě před dvěma dny opuštěný. Okna zářila čistotou, divoký porost na louce byl citlivě upravený.

Sotva jsem zastavila, otevřely se dveře a na prahu stál neuvěřitelně atraktivní mladík se světlými vlasy. Smutně se usmál.

„Slečna Carterová? Pojďte prosím dál, volali nám z kanceláře starosty.“

Interiér domu mě naprosto omráčil. Rychle jsem pohledem přejela neuvěřitelnou kombinaci art deca a moderních prvků – nechtěla jsem být vlezlá. V místnosti bylo rozptýleno několik lidí – všichni vypadali stejně dokonale jako hlavní hostitel, jen snad byli ještě mladší. Když jsem si uvědomila, jak se všichni tváří a jak jsou oblečení, došlo mi, že se zřejmě také chystají na pohřeb.

„Promiňte, já vás asi vyrušila…“

„Ne ne, počkejte, vysvětlím vám to,“ promluvil rychle blonďák, „víte, my – velmi nedávno jsme také ztratili někoho drahého a – bylo to neštěstí, neměli jsme možnost ani se rozloučit… Chtěli jsme vás požádat, pokud by vám to nevadilo, jestli bychom mohli být s vámi. Víte, takové symbolické rozloučení i za naši drahou… manželku.“ Při tom slově maličko zaváhal a vrhl rychlý pohled na dalšího nádherného mladíka s bronzovými vlasy. Opíral se v rohu místnosti, ve tváři takovou bolest a ztrátu, že se mi zadrhl dech.

V domě bylo najednou takové ticho, jako by všichni přestali dýchat. Jen drobná krásná dívka se stejným zvláštním odstínem ve vyčesaných vlasech neovládla tiché vzlyknutí. Kolem ramen ji pevněji objal vysoký chlapec se zářící načervenalou pokožkou.

„Samozřejmě," vykoktala jsem,  "mrzí mě vaše ztráta… Jsem vlastně ráda, že nebudu sama.“

„Děkuji za nás za všechny.“ Blonďák se znovu smutně usmál.

Vyšli jsme před dům. Bylo to krátké, prosté a dojemné. Říkala jsem nějaká slova. Neměla význam. Tekly mi slzy. Překvapilo mě to. Na pohřbech jsem si vždy dokázala udržet odstup. Skoro naštvaně jsem si uvědomila, že možná víc brečím nad sebou. Znovu ten hořký pocit nespravedlnosti. Mně se určitě sjede na pohřeb celá rodina. Proč je to o tolik zajímavější, když umře někdo mladý. Jen je všechny pěkně naštvu, že budou muset až sem, do Forks.

Rozhodla jsem se tu zůstat a těch pár měsíců, co mi zbývá, dýchat ten zvláštní mokrý a voňavý vzduch…

Mladík s bronzovými vlasy trhnul hlavou. Řekla jsem něco špatně? Ale vždyť jsem domluvila nejméně před pěti minutami.

Poprvé se na mě podíval. V jeho očích byla zvědavost. Bolest. Zaujetí. A tolik otázek…

 

 

xxx

 

 

KONEC

KONEC?

 

 

Pokud Vám zbyly nějaké kapesníky, můžete si dát ještě BONUS

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

20)  belko (31.05.2010 09:41)

Ambro, tohle se dělá starý bábě?!? A takhle po ránu?!?! Víš jak budu celý den vypadat! Ubulená, usmrkaná, červený čenich, temný vaky pod očima, co chvíli uslzená a s připitomělým úsměvem na tváři?!? Rodina mi zakáže tyto stránky číst!!! ALE STOJÍ TO ZA TO!!!!
Jsi úžasná. Myslím, že Bye, Hanetka, Nebraska to řekly daleko lépe než bych to dokázala já. Protě: JSI ÚŽASNÁ !!!!!!

Bye

19)  Bye (31.05.2010 08:43)

Promiň, na TOMHLE jsem si chtěla dát záležet.
Mám za sebou čtvrté čtení a celkem čtvrtý, marný, pokus aspoň něco uchopit.

Tušila jsem to, už když jsem četla Tvůj první komentář. Jestli jsem byla, ať už z jakýchkoliv důvodů, minimální příčinou, žes do TOHO šla, tak za to jsem šťastná!
NZOR bylo zjevení, LČP - to neumím vyjádřit. Vlastně by to bylo tak nějak nepatřičný, protožE DOKONALOST se prostě okecat nedá. Jenom pošpinit.

Děkuju za Variaci... způsobila mi zástavu.
Děkuju, žes odpověděla na všechny otázky. Možná jsem všechno věděla, ale já to potřebovala VIDĚT.
Děkuju za poslední noc, která překonala všechna poprvé.
Děkuju za dveře, které zůstaly zavřené.
Děkuju, žes moc nerozepisovala, JAK byla Bella schopná se znovu zamilovat (protože jinak si to nedovedu vysvětlit) a vdát. To už by na mě vážně bylo moc.
Děkuju, že v poslední chvíli byli s ní, i když to bylo skoro k neunesení!
Děkuju za naději pro slečnu Carterovou.

Je toho víc, chtěla bych do toho dát všechno, ale nejde to.

Ne teď. Možná jednou...



Amisha

18)  Amisha (31.05.2010 07:36)

Ambro, jakkoli smutné povídky nemám ráda a ani je nečtu. Tahle byla jiná. Byla o životě a byla natolik hmatatelně realná, že nešlo jí nemilovat. Vlastně ani neskončila špatně. Otevřený konec je úžasný a má své kouzlo. Moc ti děkuju za krásný čas s tvou tvorbou a těším se na další písmenka od tebe.

sakraprace

17)  sakraprace (31.05.2010 06:15)

Tak jo, brečím jak malej fakan. :'-( Bylo to tak krásné, ale tak moc to bolí. Věděla jsem, že to tak bude, ale vůbec nepřicházelo v úvahu, abych si to nechala na večer. Bylo to jak nepodmíněný reflex, kterému jsem autoaticky podlehla a teď budu celý den hotová.
Nádherná, strhující, úchvatná a neskutečně skvělá povídka. Děkuji.

Bye

16)  Bye (31.05.2010 00:35)

ambro, přečetla jsem to právě POTŘETÍ a... vím, na co teď čekáš...
Počkej do zítra, prosím!!!!!

ambra

15)  ambra (31.05.2010 00:08)

Tak teď se tu opravdu musím objevit... Zítra, až mi trochu vystydne hlava, tak Vám určitě s radostí napíšu lepší odpovědi, ale dnes jen to "žhavé". Sedím přilepená u monitoru a čekám na reakce, protože konec u takového příběhu je vždy věc ošidná... Navíc prásknu na Jodii, že změnila původní koncepci - klasický filmový závěr - zdravá Violet se setkala s Cullenovými, ale dál nic netuší a odjíždí vstříc šťastným zítřkům v Arizoně... Jodii kupodivu tohle připadalo bez špetky naděje, tak jsem to chuděrce Violet trochu zavařila. Samozřejmě nemohlo dojít k tomu, aby se na sebe s Edwardem jukli na Bellině pohřbu a něco z toho bylo! Dovolím si připomenout, že je tu ještě jeden člen rodiny, který léčí bez definitivních následků... Máme tu možná další smutnou dívku s možností volby??? A uklidním všechny - žádné volné pokračování nebude, možná jen malý bonus z léta r. 1945...
A teď to důležité: DĚKUJI
A samozřejmě (trapas je mý druhý jméno) jsem nevypsala všechny čtenářky, které se mi objevovaly v komentech a teď mě pálí hlava od popela...

sfinga

14)  sfinga (30.05.2010 23:53)

Ambro moc děkuji, i když brečím jako želva.

ivv

13)  ivv (30.05.2010 23:43)

tak, je koniec, srdce mi puka, tato krasna poviedka mi viackrat vohnala slzy do oči a často na tento smutny pribeh myslim. tak Bravo!!!a dakujem za tak krasny zažitok




no a toto dam o hodne nižšie, počuj? čo sa to chystaš urobiť?
sa desim predstavy dalšieho pribehu , ked si edward najde inu lasku.
ta violet je chora a eda to zaujime a zalubi sa a premeni ju a mna j.... a ešte j....
možno som mimo, ale mam tušak, že bude volne pokračovanie a to uberie tomuto dielu na jedinečnosti. no a ak nie, tak sa aj tak tešim na čokolvek.

som rada, že som čitala takúto nadhernu a vzacnu vec. ďakujem.

Alaska

12)  Alaska (30.05.2010 23:32)

Připadám si jak malá ubulená holka, ale nemůžu si pomoct. To je táááááááááák dojemný. A ten otevřený konec, nemám slov. Smutek, co z této povídky číhal hned od začátku a nezapomněl se připomenou na každým rohu teď dosáhl svého vrcholu a překvapivý osud Violet, který nenápadně skýtá mnoho možností a vytváří pocit neukončené povídky, je taková třešnička na dortu, která snad nemůže být ani sladčí. No prostě nemůžu ze sebe vyklopit nic kloudnýho, protože jsem strašně na měkko. Ambro jsi génius. Nevím od kdy se skládají poklony někomu, kdo dokáže někoho rozbrečet, ale ty jsi ve mně dokázala probudit city, díky kterým jsem začala uvažovat nad tím, že nynější společnost není až tak bezcitná. Vylíčit všechny všechny klady tvé povídky by zabralo příliš mnoho místa a krom toho by v mém nynějším rozpoložení ani nevyzněly smysluplně, tak jen snad: Děkuju Ambro za skvělou povídku.

11)   (30.05.2010 23:20)

Teda to bylo něco ! Nevím co napsat - brečím a brečím ! Byla to nádhera a já jen doufám, že Violet se dočká šťasného konce ! Tento příběh si určitě přečtu ještě jednou ! Děkuji za skvělý zážitek !!!

Ewik

10)  Ewik (30.05.2010 22:39)

Mockrát děkuji. Brečím od prvního odstavce a ještě asi budu. Vůbec jsem nečekala zázrak pro Bellu, ale teď si domyslím šťastný konec pro Violet.
Nádherná povídka.
Děkuji za krásný zážitek.

sedlina8

9)  sedlina8 (30.05.2010 22:30)

Tohle byla jedna z těch nejkrásnějších povídek co jsem kdy četla. Na konci už jsem se, po dlouhým zadržování, rozbulela jak děcko. Moc děkuju za ten zážitek z každý kapitoly.
Už nemám co dodat; bylo to prostě nádherný

dorianna

8)  dorianna (30.05.2010 22:22)

naprosto úžasný závěr , sedím tu jak uřvanec :'-(:'-( a posmrkávám do posledního pap. kapesníku ... díky ti za tohle dílko , byla to vážně smutná nádhera

Bosorka

7)  Bosorka (30.05.2010 22:14)

Hanetko
Holky vy mi dáváte!
Prosím dejte si příště nad takové povídky a komentáře, že jsou nevhodné pro hormonálně vyšinuté!
Stejně to ale nepomůže a budu je číst a pak lkát...

Hanetka

6)  Hanetka (30.05.2010 22:10)

Ten zvláštní konec otevřený
já můžu dopsat za tebe.
A ze smrti té staré ženy
mě kupodivu nezebe.
Kus po kuse když rozdala se,
rozloučila se smířená,
osudu nikdy nevzdala se
a neklesla na kolena.
A nad smrtí, co příliš záhy
se na nás trpce usměje,
mě z očí kanou kapky vláhy,
rodí se nová naděje.

Nebraska

5)  Nebraska (30.05.2010 21:58)

Když jsem byla varována, že nezvládnu přečíst skoro všechny díly najednou, trochu jsem se děsila, co na mě chrstneš.
Možná jsem rozbitá, ale já si tu neuvěřitelnou atmosféru krize, předsudků, chudoby a smutný holky bez mámy užívala. Stejně jako bohaté upíry a mladé upíry, kteří nemají tak silnou vůli, aby odolali. Užívala jsem si to opatrné sbližování Belly a Edwarda a viděla jsem je, jak si nejsou jisti, co teď dál, co má být dál a jestli je tohle vážně dobře.
Bella se rozhodla. A byla spokojená. Zrovna dneska jsem si na procházce z ničeho nic vzpomněla na jejího Richarda a milionkrát opakovanou pusu naprázdno. A včera na herečku smrt. Jsem si jistá, že kdybys napsala prvoplánový doják, tyhle věci by se mi jen tak nevybavovaly.
A Violet... Díky za ten konec. Teď si s Violet můžu ve své hlavě dělat, co chci, a ani kvůli ní mi není smutno.
Napsala jsi nádherný příběh, ke kterému se budu hrozně ráda vracet. A jestli ti to nebude vadit, pořídím si ho na papíře, protože tohle, v posteli, před spaním, možnost otáčet stránky - to bude balzám.
Děkuju

Evelyn

4)  Evelyn (30.05.2010 21:52)

Ambro, já vůbec nevím, co na to říct... Bylo to nádherné, uchvacující, dechberoucí, dokonale propracované a silně emotivní. Při čtení jsem snad ani nedýchala a určitě se mi ztratil obyčejný panelákový pokoj v rušné Praze a přenesla jsem se do deštivého, tichého a klidného Forks, které se stalo svědkem a dějištěm Tvého překrásného příběhu.
Je mi to vlastně líto. V mé představě prostě Edward a Bella patří nezpochybnitelně k sobě a nic a nikdo je nemůže rozdělit. Kde je jeden, je i druhý a bez sebe nejsou vlastně ničím. Jejich láska je tak osudová a nezvratně daná, až to zaráží. Tys jim dopřála několik nádherných let plných lásky, radosti a blízkosti toho druhého, ale od začátku bylo jasné, že na věky se konat nebude. Celou dobu jsem se strašně bála, co tak hrozného je potká. Chvílemi jsem tajně doufala v zázrak, který nepřišel. Přesto poslední díl nemohl být pro mě hezčí.
Bella si zvolila sama a mnohokrát opakovala, že její život nebyl nijak špatný. Nebyla sama a měla rodinu, která ji očividně milovala. Ale odejít, vzdát se lásky a dcery, to muselo být to nejtěžší, co kdy udělala.
Posledních pár vět mi dává naději na lepší "život" pro Violet, nejlépe po boku Cullenových. Pohřeb, setkání, atmosféra... všechno mě oslovilo a úplně pohltilo. Děkuji Ti za takový zážitek a tuto povídku.

Bosorka

3)  Bosorka (30.05.2010 21:49)

ambro - já jsem totálně vyřízená! Tak krásné, tak smutné, tak nadějné....
I v bolesti je tvá síla......
Díky

Karolka

2)  Karolka (30.05.2010 21:48)

Ach, ambro... já... musela jsem to publikovat už v půlce... četla jsem tak strašně pomalu. A bála se, že to bude trvat do rána... Já nějak, nemůžu přestat brečet. Ta scéna ve vaně... Ta věta, co Bella řekla. To... TO. Moc bych si přála vypsat, jak moc dobrý to bylo, jako literární kus... to zní hrozně, to bylo umění, to nebyl kus něčeho. To byl kus tebe, kus mě... Já raději končím a jdu za tebou na ICQ, nechci tu takhle bulet veřejně. Děkovačka ve stoje a nejmíň pětkrát úklona, dřív domů nepůjdu.

ambra

1)  ambra (30.05.2010 21:30)

Původně jsem chtěla napsat poděkování přímo pod kapitolu. Ale ta je nakonec tak dlouhá, že už jsem neměla odvahu. Moje milé čtenářky, možná už jste mě prokoukly a víte, že Vaše slova jsou pro mě jako živá voda, z které čerpám inspiraci a sílu pro další díl. Jééé, to zní hrozně... Ale je to fakt!:D V každém případě za extrémní morální podporu a neuvěřitelné nadšení děkuji Karolce, za krásné komentáře, ať už pravidelné či občasné děkuji všem Vám milé dámy: Hanetko, Bye, Popoles, Nebrasko, Rosalie, Sakraprace, Silvaren, Amisho, Bosorko, Michangelo, Ewik, viki, Magorka, Evelyn, ivv, ivvko, Abero a ivanko - přičemž pořadí vypovídá jen o tom, jak jsem si Vás vysbírala z pár dílů za sebou:D. Teď jsem z toho poněkud vyřízená, takže pokud je to poněkud "suché" poděkování, tak vězte, že je vážně od srdce! Jsem Vaše, ale to víte...

«   1 2 3 4

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek