Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Václav Hrabě

 

Forks, stát Washington, současnost


Dnes. Dvě poslední a nejdůležitější místa. Náš řidič nám ráno – tak, jak bylo dohodnuto - přivezl menší terénní vůz a odjel sedanem.

I kvůli Vilolet jsem byla ráda, že už to bude za námi. I když to popírala, místní počasí jí nedělalo dobře. Byla bledá a ztrhaná, najednou se zdála starší.

Když jsem jí naznačila, že se blížíme k místu, kde budeme z hlavní cesty sjíždět do lesa, zatvářila se pochybovačně. Ale já jsem si byla jistá, že lesní cesta bude nedávno zprůjezdněná. A skutečně – na řezech větví se ještě leskla čerstvá míza a skapávala na nás a kolem nás, když jsme se dostaly blíže k porostu a zavadily o něj.

Nemohly jsme zabloudit. Ten, kdo prořezání cesty objednal, nepochyboval o tom, kam se chceme dostat.

Když mezi stromy poprvé probleskly bílé kamenné zdi, sevřelo se mi srdce. Violet zpomalila, pěšina byla přeci jen spíše přáním než skutečností. Nevystoupila jsem hned. Jako by se auto proměnilo v bunkr – dokud z něj nevystoupím, nemůže mě zasáhnout ostrá střela příliš živé vzpomínky…

Ale nešlo to odkládat věčně. I když Violet vypadala, že je ochotná čekat neomezeně dlouho. Zírala na domek s otevřenou pusou. Zase mě neplánovaně rozesmála. Bez varování jsem ji pohladila po těch krásných hnědých vlasech.

„Hezké, viď?“ Možná teď, aspoň malé vysvětlení… Ne, je to úplně zbytečné! Žádné historky pro pobavení potomstva!

Domek se zdál menší, než jsem si ho pamatovala. Ale není divu, po odchodu z něj jsem téměř vždy žila ve velkoměstech… Na cizího člověka musel působit jako pohádkový přelud. Dokonale zapadal na to místo, dokonale zapadal do mého tehdejšího života…

Konečně jsme vystoupily. Moc se tu nezměnilo. Jen vegetace si uzurpovala svůj nárok, samozřejmě. V kabelce jsem měla těžký mosazný klíč a dokonce malou olejničku. Odvaha mě ale opouštěla. Bello, Bello, co to vyvádíš! Co tam chceš hledat, všechno je to pryč, oni jsou pryč!

Už jsem stála přede dveřmi, ale najednou jsem se k nim otočila zády a svezla se na nejvyšší kamenný schod.

Teď přede mnou klečela Violet.

„Babičko, jsi v pořádku? Pojeďme domů, je to tu strašidelné.“

Ne, nebylo to strašidelné. Jen strašidelně opuštěné a tiché. Lesem se nerozléhal její zvonivý smích ani jeho trochu káravé pokřikování.

Rychle jsem si utřela oči a dovolila Violet, aby mi pomohla na nohy.

Naposledy jsem se otočila k domku, jediným dotykem pohladila dveře, které zůstaly zamčené, a kráčely jsme zpět k autu.

„Zvládnu to, Violet, neboj se.“

Když se asi po půl hodině dost nepohodlné jízdy objevila mezi stromy silueta velkého domu, její obličej opět odrážel očividný šok. Tohle uprostřed forkských lesů skutečně nečekala.

Stavbě zůstala ta úžasná kombinace majestátnosti a lehkosti, kterou oslňovala před téměř osmdesáti lety. Čas všechno to krásné rozhodně spíše podtrhnul, než setřel. Čas přece nejlépe ukáže skutečnou hodnotu všeho…

Zachovaly jsme stejný postup. Chvíle pod ochranným příkrovem auta. Tentokrát jsem velmi opatrně odměřovala své kroky. Připadala jsem si jako nájezdník, narušitel posvátné zóny. Kolikrát jsem se vlastně dostala tak blízko? Vzal mě sem stěží třikrát ve dnech, kdy většina obyvatel vyrazila na dost dlouho pryč. A já častěji nesvolila – nelíbila se mi představa, že stopy mé vůně někoho téměř mučí…

I když jsem se nechtěla dívat dovnitř, obrys křídla pod bílou plachtou byl nepřehlédnutelný. Tehdy, při první z návštěv, jsem se ho velmi opatrně dotýkala. Stála na něm řádka fotografií ve zdobených rámečcích – poprvé jsem viděla Rosalii, Emmetta a Jaspera. A taky skupinové fotografie – rozesmáté obličeje mých blízkých, z nichž mnozí pro mě znamenali smrtelné nebezpečí… A poprvé jsem slyšela Edwarda hrát. Do našeho domečku se klavír nevešel, a tak i za svou hudbou utíkal do velkého domu…

Znovu jsem se musela opřít. Zdálo se mi, že slyším ty tóny – nejprve pomalé, seřazené do krásné, ale klidné a pravidelné melodie. Najednou začala z hloubky prosakovat druhá – hlubší a temná linka. Tolik smutku… Tóny ztratily rytmus a lehkost, rozbíhaly se do závratných výšek, aby z nich padaly do nejhlubších propastí… Uvědomila jsem si, že slyším jejich ozvěnu. To moje srdce se přidalo k Edwardovým prstům a opakovalo každý tón. Nejprve ty jemné, pravidelné, teď ale burácelo a pádilo a já věděla, že už mi nestačí síly, že ho nikdy nedoženu, že se mi ztratí v té barevné záplavě. Moje srdce naposledy unaveně poskočilo.

Přicházelo to.

 


Forks, stát Washington, 1938 – jaro 1940


Ještě jsem myslela na budoucnost. Ale budoucností se mi staly příští dny, nejvíce týdny.

Pro ostatní to byla doba naplnění a smyslu.

Alice a Jasper zapadli dokonale do rodiny – Cullenovi si už neuměli představit, že v nějaké vzdálené podivné minulosti nebyli ti dva jedineční upíři její součástí. S Jasperem jsem se nikdy nesetkala. Příliš nebezpečné, říkali všichni. Alice za mnou často utíkala. Vždy to byl útěk, Jasper toužil být s ní co nejvíce – její neustálá podpora a ujišťování, že neselže, že si zaslouží tu čerstvě nabytou důvěru a lásku, to vše pro něj bylo stejně důležité, jako pro člověka vzduch. Žil Alicí, miloval ji naprosto bezmezně a oddaně a nechtěl a nemohl se o ni dělit.

Ne teď. Možná jednou…

Rosalie a Emmett našli svou šťastnou hvězdu. Ta Rosaliina se jmenovala Emmett. Ta Emmettova zářila paprsky Rosaliiných zlatých vlasů. Dokonalá harmonie dvou bláznivých sebestředných a nádherných sobců. Její pýcha, ředěná bez ustání jeho nakažlivou bezstarostností, se konečně pro ostatní členy rodiny stala snesitelnou. Všichni milovali Emmetta. I já, přestože jsme se nikdy nesetkali. Psal mi veselé vzkazy a zdůrazňoval, ať své odpovědi diktuji Renesmé. Moje vůně, třebaže tolik poznamenaná Renesméiným kouzlem, pro něj stále představovala příliš velké pokušení… V jiném světě bychom se mohli stát skutečnými přáteli.

Ne teď. Možná jednou…

Carlisle a Esmé. Zářili štěstím. Ne bez bolesti a sebezapření, ale aniž by to očekávali, vytvořili rodinu, jejíž každý člen znal své místo v ní a měl právo na svůj díl pozornosti, lásky a štěstí. Jen ten můj nebyl úplný.

Ne teď. Možná jednou…

Renesmé a Jacob. Moje holčička… Můj přítel… Ušli jsme dlouhou cestu za ty roky. Bolelo mě ho ztratit, a pak, když jsem ho získala zpět tím nejpřekvapivějším a zároveň nejsprávnějším způsobem, bolelo mě o to víc, že ztrácím svou dceru…

Renesmé ale vlastně nikdy nebyla moje. Nic to neměnilo na tom, jak moc jsem ji milovala. Ale od okamžiku, kdy se obyčejná a zbytečná buňka v mém těle setkala s kouzlem Edwardova života a začala ve mně růst moje malá, od té chvíle jsem ji jen ztrácela. Ztrácela jsem ji prostě tím, čím byla.

Výjimečnou, úžasnou, nadanou a překrásnou bytostí.

Když jsem si skutečně, dospěle uvědomila, jaký je Jacob, a proč jsem ho vždy tolik milovala, nemohla jsem se zlobit, jak to dopadlo. Protože takto to bylo správné. Jenže jsem jim nikdy nestačila. Můj obzor končil pár metrů za naším domkem a na druhé straně vytlučenou silnicí z Forks do Port Angeles.

Renesmé a Jacob trávili hodiny a dny na dlouhých výpravách až do Kanady, později se stále častěji odvažovali na jih i do velkých měst.

Společně hltali hromady knih, společně utíkali za rodinou do velkého domu nebo za druhou rodinou do La Push. Mohli se někdy zastavit, přizpůsobit se mému tempu, dýchat v mém rytmu? Neuměla jsem si to představit.

Ne teď. Možná jednou.

V těch nešťastně šťastných letech jsem získala jednu nečekanou spřízněnou duši. Esmé a Alice mě milovaly a já milovala je. Ale Leah, ano, vzteklá a osamělá vlčice, se stala skutečným souputníkem na mé cestě fantaskním světem tajemných bytostí. Jí jediné jsem mohla svěřit všechno, ona jediná doopravdy chápala mou osamocenost – nejen fyzickou, ale i tu horší, vnitřní, pramenící z nedostatku naděje na další společné roky a plány.

Jacob a Sam ji ke mně několikrát poslali se vzkazem, a když při třetí návštěvě s nakrčeným nosem konečně překročila práh, stala se mým denním hostem. V La Push platila za omyl v jejich vlčí loterii, pro ostatní vlky byla přítěží, v ženách vyvolávala děs, sama sobě se protivila. Vlastně na tom byla mnohem hůř než já. Vzájemně jsme se zachraňovaly…

A Edward. Zdá se mi, že mým příběhem procházejí všichni, a jen on stojí skromně v rohu a čeká na svou chvíli. Ale život nás dvou v těch letech vypadal dokonale… Všechno, co nás obklopovalo, tvořilo vnější svět, více či méně důležitý, často plný zvratů, radosti i bolesti. Ale po celou dobu jsme to byli vlastně jen my dva. Jeho oči utopené v mých, jeho ústa na mých, jeho ruce v mých dlaních… Příliš mnoho důvodů ho ode mě odvádělo přes den, ale každou noc byl znovu můj, každou noc prosil za tu další a každou noc se pokoušel přesvědčit mě, ale možná víc sebe, že je na co se těšit…

Každé jeho lásko, miláčku, můj osude, každý jeho sten a vzdech mi ale s ubíhajícím časem kromě šťastného opojení přinášely i ostrou bolest a příval beznaděje…

Mé city byly skoro pudové, byla jsem jako zvíře, které si do svého těla i brlohu schraňuje zásoby na dlouhou, příliš dlouhou, studenou a osamělou zimu. Tiskla jsem se k němu, vdechovala jeho vůni pootevřenými ústy a ani za studených nocí jsem mu nedovolila, aby mezi nás vsunul byť jen tenké prostěradlo. Ten chlad se až uvnitř mých kostí měnil znovu a znovu v oheň a já věděla, že to ledové pálení je něco, pro co bych ráda umřela…

Alice bývala stále zasmušilejší. Četli jsme už od léta 1936 zprávy ze Španělska i dalších míst světa, kde se rozum znovu zbláznil. Nechtěla jsem si připustit, že by se nás to mělo nějak týkat. Jen občasné narážky – když Jacob a Renesmé plánovali, na kterou evropskou univerzitu se vydají, protože ve Státech by nepříjemnosti jako stůl pro barevné studenty a další ostudná omezení znamenala příliš velké ponížení, Alice se jen na chvilku zamyslela a nenechávala nás na pochybách, že Evropa rozhodně pro příští roky není dobrá volba. Jednou při této debatě vyřkla osudovou větu:

„Na umírání jim budou barevní dobří. Ale ta oběť nebude marná – nic tak nepohne tuhle rasistickou zem dopředu jako překvapivej fakt, že krev bělocha, černocha i indiána je stejně červená.“

Jacob byl od toho rozhovoru mnohem zamlklejší.

Přišli nám to říct jako hotovou věc. On i Renesmé na jaře 1940 vstoupili do armády. Ujišťovali nás, že se od sebe nevzdálí na krok. Pátrali dost dlouho, než se jim podařilo najít ideální místo služby, a pak napjali veškeré síly, aby tam k výcviku – on u námořní pěchoty, ona jako ošetřovatelka – byli odveleni. Popisovali to jako delší dovolenou. Na hawaiiskou základnu Pearl Harbor odplouvali už za několik týdnů a měli tam strávit dva roky služby.

Plakala jsem bez zábran. Moje holčička byla na světě pouhých sedm let a už odchází z domu. Jenže kromě toho bezobsažného faktu byla ve skutečnosti po všech stránkách dospělá a samostatná. I když to možná nebylo přesné slovo – Jacoba milovala a potřebovala úplně stejně, jako on ji, a bez něj nebyla úplná a šťastná.

Věřila jsem Alicinu ubezpečení, že budou v pořádku, pokud jsem se nechtěla zbláznit nebo zhroutit, tak jsem jinou možnost ani neměla.

Pár týdnů potom, co jsme se s nimi rozloučili, mě čekal rozhovor ještě tíživější, rozhovor, o kterém bych si bývala myslela, že mezi námi není možný.

Znovu u nás byla Alice, potřebovala jsem svou pravidelnou dávku ujištění o tom, že Renesmé a Jacob se mají dobře, ale těsně před tím, než se zvedla k odchodu, najednou strnula.

„Nedělej to, Edwarde. Nedělej nám to… Ty víš, co se stane…“ Její hlas byl tak plný bolesti, až mi děs na chvíli zastavil srdce.

„Alice, já nemůžu jinak…“ Mluvil se skloněnou hlavou.

Pohladila mě po ruce a byla pryč.

Odcházel do války. Plakala jsem, protestovala, ale byl pevně rozhodnutý. Věděla jsem, že mu zvláštní nebezpečí nehrozí. Také nehodlal jít do přímého boje – nemohl riskovat příliš těsný kontakt s krví. Vysvětlil mi, že existují jiné úkoly, jiné možnosti, kde může sloužit, být mimořádně prospěšný… O tom jsem nepochybovala.

Ta noc byla neuvěřitelná. Jak může být v takové lásce taková bolest… V ložnici svítily všechny lampy, nechtěla jsem, aby mi z něj cokoliv uniklo. Moje oči se zavíraly jen v okamžicích, kdy jsme se propadali mimo tento svět a strach z té závratě je zavíral samovolně… Tu noc to nebylo o splynutí těl a duší – tu noc s námi na lůžku ležely osud a smrt. Čím víc nás trhaly od sebe, tím pevněji jsme se k sobě tiskli.

Usnula jsem nad ránem, vyčerpaná pláčem i tou láskou…

Ráno za mnou potichu přišel do koupelny. Vklouzl mi za zády do vany a opřel si mě o svou kamennou a tichou hruď. Byl to jeden z našich rituálů. Lehce mě líbal na krku a uhlazoval mi při tom vlasy na stranu. Mimoděk jsem zvedla oči k obrovskému starožitnému zrcadlu, které mi vracelo náš obraz.

V té vaně seděla krásná žena, které nezbývalo mnoho do třicítky. K její šíji se skláněla nadpozemská tvář sedmnáctiletého chlapce.

Cítil, jak jsem ztuhla a jeho tělo se také napjalo. Celou dobu jsem to věděla, ale najednou ta myšlenka dostala jasný tvar a v tu chvíli také přešla přes mé rty.

„Edwarde, odejdu. Nemohu a nechci tady sedět, stárnout a čekat na to, až se ke mně vrátíš… Chci, aby sis mě pamatoval mladou… Nikdy bych nenašla odvahu vedle tebe skutečně zestárnout…“

Mlčel. Dávno znal alespoň přibližnou podobu tohoto rána z Aliciny vize.

Jen mě najednou prudce obrátil k sobě.

Dal mi všechno. Naposledy.

 


Forks, stát Washington, současnost


Cítila jsem něčí ruce, jak mi zvedají hlavu.

„Babičko, prosím tě, tohle mi nedělej! Není tady signál, nemůžu ani zavolat doktora!“

Chudák Violet. Ten výlet pro ni vážně nebude nejlepší zážitek…

Takže zbývá pár vteřin! Úleva toho poznání mě - trochu hořce - pobavila. Podařilo se mi otevřít oči. Violetina uplakaná a vyděšená tvář se nade mnou skláněla. Chtěla jsem něco říci, ale můj pohled zachytil drobný pohyb na konci té nádherné louky před velkým domem. Byl to jenom záblesk, ale protože jsem napjala poslední síly a oni se blížili, podařilo se mi je postupně všechny rozeznat. Jen mě zlobilo, že se – zřejmě kvůli Violet – pohybují tak pomalu… Kráčeli vedle sebe.

Carlisle a Esme.

Rosalie a Emmett.

Alice a Jasper.

Renesmé a Jacob.

A uprostřed, jiskřivý a nádherný pod paprsky poledního slunce, Edward. Usmíval se. Už zdálky natahoval ruce. Pokusila jsem se zvednout svou bezvládnou paži k němu. Už jenom kousek…

Ach, Edwarde, věděla jsem, že tu na mě počkáš…

 


Epilog


Ta hrůza s babičkou mě neodradila od mého rozhodnutí. Sesypu se až potom, teď musím vše zařídit. U toho domu jsem s ní zůstala ještě nejmíň hodinu. Sama uprostřed lesa, poprvé jsem byla u toho, když někdo umřel a vůbec jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem zajela autem téměř ke schodům a navzdory vlastní slabosti jsem ji celkem lehce přenesla na zadní sedadlo. Byla jako pírko. Kolik vlastně váží duše…

Odvezla jsem ji rovnou do malého pohřebního ústavu ve Forks a dohodla se s nimi, že do večera zjistím, jaké bylo její přání ohledně pohřbu. Když jsem v motelu čekala, až mi zavolá nazpět její právník, mechanicky jsem uklízela její věci a chystala doklady. Vysypala jsem na postel skromný obsah kabelky a odložila stranou, co budu potřebovat. Váhavě jsem teď potěžkávala zářivě fialovou drahou obálku a nerozbalený telegram ze včerejška.

Nakonec jsem si udělila povolení. Z fialové obálky k mému překvapení vypadl běžný kancelářský papír s hlavičkou forkské nemocnice.

Milá Violet,

možná je to jen malá srdeční slabost, ale možná jsem už prostě stará a přišel můj čas.

Pokud to přijde ještě během našeho pobytu ve Forks, bude to pro Tebe jednodušší, ale i kdyby to bylo později, mám jediné přání – nechci žádný obřad, přeji si, abys můj popel rozptýlila na louce před velkým domem v lese. Doufám, že tam se ještě stihneme podívat, takže nebudeš mít problém to najít.

Vše ostatní zařídí právník.

Mám Tě moc ráda, Violet, děkuji Bohu, že jsi a že jsem Tě stihla poznat.

S láskou

Bella


Vydechla jsem. Nechápala jsem nic, ale po několika posledních dnech mě už nic nepřekvapí…

Text telegramu byl ještě záhadnější, stejně jako to, proč ho babička vůbec neotevřela.


Bello, drahoušku, blíží se to, odpusť nám všechno, milujeme Tě a jsme s Tebou.

A.


Už jsem nečekala na to, co mi řekne právník. Zavolala jsem do pohřebního ústavu a vše domluvila. Druhý den ráno jsem jim předala šek a dostala malou jednoduchou urnu s obyčejným štítkem. Isabella Swannová. Babička byla trochu podivín. Nechala si své dívčí jméno, po válce, když se vdávala, něco nevídaného.

Zbývala poslední věc. Protože mě nenapadlo, kde jinde bych se měla poptat, zašla jsem do malé kanceláře starosty. Způsobila jsem pozdvižení, zřejmě jim tam ještě nikdo nevznesl dotaz, zda je možno na tom či onom místě rozptýlit popel nějakého nebožtíka.

Stačilo ale to místo upřesnit a starostovi se ve tváři objevila úleva.

„Tak to je strašná náhoda, ale moc se to hodí! Dnes by měli dorazit potomci majitelů ze třicátých let, Cullenovi. Včera mi volali kvůli připojení elektřiny a vody. Nevím, v kolik přijedou, ale pokud u nás ještě jednu noc vydržíte, tak zítra je tam zastihnete určitě.“

Nevěděla jsem, jak má vlastně takové rozptýlení popela vypadat. Ale rozhodla jsem se, že černými šaty a kytkou nic nepokazím, a tak jsem šla nakupovat. Musela jsem do Port Angeles, ale nevadilo mi to, aspoň mi uteče čas.

Když jsem vycházela z butiku, posadila jsem se na chvíli na malou lavičku na okraji chodníku. Vytáhla jsem mobil, našla v seznamu Arizonská centr. – onkologie a ťukla na číslo.

Doktora Vishkovera mi dali okamžitě.

Rozhovor byl krátký. Stejně jako čas, který mi zbýval.

Vracela jsem se k autu, když mi pohled padnul na malý vývěsní štít Portangelské realitní společnosti. Bez zaváhání jsem vešla dovnitř.

Navlečená v černých šatech, s kytkou a urnou na sedadle spolujezdce, jsem se druhý den ráno pomalu blížila lesním šerem k tomu domu. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Dům vypadal, jako by nebyl ještě před dvěma dny opuštěný. Okna zářila čistotou, divoký porost na louce byl citlivě upravený.

Sotva jsem zastavila, otevřely se dveře a na prahu stál neuvěřitelně atraktivní mladík se světlými vlasy. Smutně se usmál.

„Slečna Carterová? Pojďte prosím dál, volali nám z kanceláře starosty.“

Interiér domu mě naprosto omráčil. Rychle jsem pohledem přejela neuvěřitelnou kombinaci art deca a moderních prvků – nechtěla jsem být vlezlá. V místnosti bylo rozptýleno několik lidí – všichni vypadali stejně dokonale jako hlavní hostitel, jen snad byli ještě mladší. Když jsem si uvědomila, jak se všichni tváří a jak jsou oblečení, došlo mi, že se zřejmě také chystají na pohřeb.

„Promiňte, já vás asi vyrušila…“

„Ne ne, počkejte, vysvětlím vám to,“ promluvil rychle blonďák, „víte, my – velmi nedávno jsme také ztratili někoho drahého a – bylo to neštěstí, neměli jsme možnost ani se rozloučit… Chtěli jsme vás požádat, pokud by vám to nevadilo, jestli bychom mohli být s vámi. Víte, takové symbolické rozloučení i za naši drahou… manželku.“ Při tom slově maličko zaváhal a vrhl rychlý pohled na dalšího nádherného mladíka s bronzovými vlasy. Opíral se v rohu místnosti, ve tváři takovou bolest a ztrátu, že se mi zadrhl dech.

V domě bylo najednou takové ticho, jako by všichni přestali dýchat. Jen drobná krásná dívka se stejným zvláštním odstínem ve vyčesaných vlasech neovládla tiché vzlyknutí. Kolem ramen ji pevněji objal vysoký chlapec se zářící načervenalou pokožkou.

„Samozřejmě," vykoktala jsem,  "mrzí mě vaše ztráta… Jsem vlastně ráda, že nebudu sama.“

„Děkuji za nás za všechny.“ Blonďák se znovu smutně usmál.

Vyšli jsme před dům. Bylo to krátké, prosté a dojemné. Říkala jsem nějaká slova. Neměla význam. Tekly mi slzy. Překvapilo mě to. Na pohřbech jsem si vždy dokázala udržet odstup. Skoro naštvaně jsem si uvědomila, že možná víc brečím nad sebou. Znovu ten hořký pocit nespravedlnosti. Mně se určitě sjede na pohřeb celá rodina. Proč je to o tolik zajímavější, když umře někdo mladý. Jen je všechny pěkně naštvu, že budou muset až sem, do Forks.

Rozhodla jsem se tu zůstat a těch pár měsíců, co mi zbývá, dýchat ten zvláštní mokrý a voňavý vzduch…

Mladík s bronzovými vlasy trhnul hlavou. Řekla jsem něco špatně? Ale vždyť jsem domluvila nejméně před pěti minutami.

Poprvé se na mě podíval. V jeho očích byla zvědavost. Bolest. Zaujetí. A tolik otázek…

 

 

xxx

 

 

KONEC

KONEC?

 

 

Pokud Vám zbyly nějaké kapesníky, můžete si dát ještě BONUS

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Yasmini

40)  Yasmini (14.09.2010 23:05)

Dostala jsi mě a to se povede málo komu.;)
Krása, škoda že příběh končí. Děkuji za dílko, které jsem si mohla přečíst.
Y.

ambra

39)  ambra (10.09.2010 18:36)

Gassie, děkuju, můj pocit z povídky jsi vystihla velmi přesně. Máš můj obdiv, že ses do té depky šla dobrovolně ponořit...

Gassie

38)  Gassie (10.09.2010 17:29)

Přiznám se, že brečím. Ale nedostala mě Bellina smrt (to byla jen poslední kapka). Ta byla svým způsobem krásná. Klidná, na místě, kde toužila být nejvíc. Nejvíc mě dostal popis její prázdnoty. Důvod, proč se její přítelkyní stala Leah. Ten kontrast mezi láskou, kterou dostávala od Edwarda a opuštěností, která pramenila z toho, že se od odstatních lišila.
Doufala jsem, že rozvedeš ještě (alespoň trochu), co bylo dál s Violet. Ale vlastně je dobře, že jsi konec neuzavřela

Ambro, děkuji za krásnou povídku, která byla jak balzám na duši. Plná lásky a citu. Místy byla smutná, ale svým způsobem to byl happyend. Protože jsi Bellu nechala prožít několik let plných štěstí. Dopřála jsi jí dvě milující rodiny. Zavedla jsi ji zpět do náručí jejích milovaných.

ambra

37)  ambra (01.09.2010 17:49)

Nerissko, děkuju, žes to dala...;)

Nerissa

36)  Nerissa (01.09.2010 14:00)

Naposledy jsem takhle brečela... radši nic.
Nevím, co k tomu napsat, protože přes tu divnou vlhkost v očích nevidím moc na klávesnici.
Četla jsem řádky a před očima mi běžel film. A teď jsem radši oči zavřela a připomněla si tmu. Nechtěla jsem už víc plakat.
Bylo to naprosto nádherné, smutné, pohlcující a dokonalé.

Ještě mě čeká bonus, snad už nebudu plakat.

35)  kroana (24.07.2010 01:18)

Teď trochu nechápu... děsí - ale co? Přechod z dynamické tragédie s příslibem dobrého konce na poněkud melancholičtější tragédii, která každým dalším slovem pečetí nevyhnutelný smutný osud ženy-manželky-matky, milenců, rodiny... Příběh s trpkým koncem současně naplněným klidem, usmířením a novou nadějí?

Zklamaná... jak bych mohla?! Citlivě vyprávěný příběh naplněný vírem emocí se silnou atmosférou. Volba tak netypická pro Bellu, jak ji známe, a přeci zde snadno pochopitelná. Volba, která příběhu vdechla život, přiblížila ho realitě a propůjčila mu moc dotknout se lidských srdcí. Zkrátka tahle povídka na mě udělala hluboký dojem a nevidím důvod okrást ji o titul "krásná".

ambra

34)  ambra (23.07.2010 23:50)

kroanko, trošku mě to děsí - zatím to bylo vždy obráceně - čtenářky lapené Laskavým čtenářem byly z Všechno, co snesu poněkud v šoku. Tebe "chytilo" VCS a skočila jsi rovnou na LČP, který je trošku jiný šálek čaje. S těmi kapesníky mě to mrzí, ale snad jsi nebyla úplně zklamaná... Děkuju...

33)  kroana (23.07.2010 22:20)

Krásné... nemám slov (a kapesníků)

Lioness

32)  Lioness (13.06.2010 13:04)

12 je číslo dokonalosti, víš to? A ano, ta kapitola... ne, to dílo dokonalé bylo. Možná moc smutné, o čemž svědčí slzy, kanoucí mi po tvářích, které jsem se zuřivě snažila potlačit... jak jsem s nimi mohla číst? Povedlo se mi to.
Klavír a tlukot srdce, smutná kombinace. Dokonalá.
Celičký popis rodiny byl dokonalý. Mám pocit, že bude patřit k mým oblíbeným částem.
Válka. Rasismus. Služba. Rozloučení. Odchod. Naposled. Jak může dokonalost tolik bolet?
Nebyli s ní i byli. Vrátili se. Rozloučili se. Bylo jim odpustěno, byli milováni. Až do konce.
A Violet. Smrt, která k ní vztahuje ruce, mě děsí. Ale něco mi našeptává, že ona by se možná na Bellině místě rozhodla jinak. Možná tu šanci dostala. Mám doufat? Nevím.
Slzy, procítění, smířenost s tím, co jsi jim připravila. Děkuji Ti za to, že jsem si to mohla přečíst. Nevím, co více říci, věřím, že v komentářích přede mnou jsou ty pocity vylíčeny lépe. A věř, že je prožívám stejně. Jednoduše... DÍKY.

ambra

31)  ambra (03.06.2010 19:52)

Ivanko, jsem ráda, že ses mi ještě ozvala a že tě ta 3. kapitola neodradila;). Melancholie a smutek v tom určitě je, ale taky je to o tom, že je nějakým způsobem správné, když život uplyne... Doufám, že jsem Tě nerozesmutnila na moc dlouho a děkuju moc!!!

Ivanka

30)  Ivanka (03.06.2010 19:44)

Od začátku jsem věděla, že to špatně dopadne a přesto jsem nedokázala přestat číst. Celá tahle povídka byla okouzlující, nekonečná, věčná... Každou kapitolou se nesl ten splín, smutek, beznaděj, ani na chvilku tu nebyla naděje šťastného konce. je to jedna z nejkrásnějších povídek, které jsem kdy četla. Klobouk dolů...:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(*cry

Popoles

29)  Popoles (01.06.2010 00:29)

Milá Ambro,
četla jsem to už odpoledne, ale stav do kterého jsi mne dostala, nedovoloval soudné myšlení.
Vrátila jsem se večer, znovu si to přečetla a urputně jsem se soustředila na nějaký květnatý, nadšený a alespoň z části inteligencí zavánějící komentář.
Deset minut jsem koukala na klávesnici a nic.
Tak jsem si to přečetla znovu, potřetí.
Stále jsem koukala na klávesnici.
Přiznám se, že poprvé ani podruhé mne to nerozplakalo, jen velmi rozesmutnilo.
Po třetím přečtení jsem zase s tísnivým pocitem okolo žaludku, civěla na monitor a blikající kurzor.

A pak - KAP.
Překvapeně jsem zírala na malou, mokru kapičku přímo na mezerníku. Váženě jsem se divila, kde se tam vzala.
Kap... Kap...
Až pak mi došlo, že ten svíravý pocit okolo žaludku povolil a já mám mokré tváře
:'-( :'-( :'-(

ambra

28)  ambra (01.06.2010 00:19)

Popolko moje, já už nemám tisíc slov, ale po přečtení Tvé básně mám víc než jednu slzu a tiché (nechci TO porušit), ale všeříkající DÍKY.

Popoles

27)  Popoles (01.06.2010 00:14)

Rodí se, aby vzápětí zemřela.
Nezáleží jí na věku, pohlaví či rase.
Je průvodkyní nejsilnějších lidských emocí a největším fanouškem protikladů.
Provází žal i štěstí, smutek i radost, bolest i úlevu, vztek i melancholii, dojetí i zlost, lásku i nenávist.
Je nejsilnější i nejslabší na světě.
Sama jediná, dokáže vyjádřit lidský pocit.
Její síla je v okamžiku a řekne více než tisíc slov.
Provází naše zrození, putuje s námi životem a vidí naší smrt.

Slza, stejná jako ta, co mi právě stéká po tváři.

ambra

26)  ambra (31.05.2010 22:39)

ivv: Nezní to špatně a samozřejmě mi to hrozně lichotí. Slibuju, že o tom fakt vážně podumám, když si přečteš 3. kapitolu Na západ od ráje:D. Mno a vzhledem k Tvému nadšení Edwardem by se Ti i popis jeho přeměny a prvních upírských let mohl líbit...

ivv

25)  ivv (31.05.2010 22:34)

napadlo ma, že na tuto poviedku by sedel taky zaujimavy "midnight sun", čo ty na to. taky zostrih, toho všetkeho z pohladu edwarda by bolo krasne z tvojho pera. a tato povieka sa núka, nieje až tak dlha a o to dynamickejšia a napinava, hm... taka dvojkapitolovka by nas ukojila doslova. by ed priletel a my by sme si poplakali znova ááá
ano, to , že sa poviedka prepohladuje, je ina, často aj blbost a ubera to na urovni, niekedy. ale ja to!!!tak ťažko rozdychavam! omg, len tak som dumala, no

ambra

24)  ambra (31.05.2010 17:04)

Milé dámy, slečny a paní, původně jsem chtěla napsat osobní poděkování, každou z Vás oslovit a vypsat to všechno, v čem se tu teď plácám... Ale u třetího jména jsem už neviděla na monitor... Nicméně - vězte, že nad každým řádečkem od Vás strašně přemýšlím a nepřestane mě fascinovat, jak jste si každá našla v příběhu "to svoje"... Ano, pláč byl možná jednotícím prvkem, ale ve Vašich hlavičkách se to skládalo do tolika různých a jinak krásných a zajímavých obrazů, že já ten počítač asi nezahodím do kouta a budu dál trápit sebe i rodinu, jen abych si s Vámi tu hru ještě někdy mohla zahrát... Znovu (a stejně to nebude dost) - DĚKUJU z celého mého živého a dnes trochu rychlejšího srdce...

Silvaren

23)  Silvaren (31.05.2010 13:28)


Ambro, kdysi někdo napsal, že na příběhu je nejdůležitější konec. Ten Tvůj sevřel nejedno hrdlo, spustil proud slz a hlavně se nesmazatelně vpil do mého (a věřím, že nejen mého) srdce. A to nejen proto, že byl plný citu, tak jako celý příběh, ale i proto, že úplně na konci jsi nám vdechla naději. A doufám, že nejen pro Violet.
Díky.

Bye

22)  Bye (31.05.2010 13:18)

POPÁTÝ.

Proklínám Tě za tu bolest.

Mám sto chutí to nechat přeložit a poslat Chudákovi Steph. Myslím ale, že po takové lekci by už nikdy nic nenapsala.

Žehnám Ti za tu bolest.
Aspoň vím, že žiju.

Michangela

21)  Michangela (31.05.2010 09:52)

Kolo osudu v této povídce je nevyzpytatelné. Ten smutek a zoufalství už od první kapitoly sice nezmizel, ale vše obalil pokoj a pochopení. Děkuji za společné rozloučení. Děkuji za nové setkání a novou naději. A děkuji, že některé myšlenky se mohou dostat ke druhým i beze slov.
Pro Bellu nebyl tento příběh o naději, ale o naplnění života. Violetin život končí. Pro ni je naděje. Díky.

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella