Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ambra.jpg

Protože je téma nenaplněné nebo zmařené lásky mnohem vděčnější než ono „…a žili šťastně až do smrti“, přicházím i já se svou troškou do toho mlýna, kde kolem otáčejí slzy čtenářek…

 

Phoenix, současnost


„Babičko, jsi vzhůru?“ Opatrné zaklepání na dveře jakoby mělo na konci také otazník. Neumřela jsi už náhodou?

„Jistě, miláčku, za chvíli jsem dole.“ Jen takové mládě jako Violet si může myslet, že bych ještě po páté ráno spala. Už dobrou půl hodinu sedím na pelesti té nesmyslně velké a dávno tak opuštěné postele a sbírám síly na všechny ty ranní úkony. Zakládám si na tom, že se alespoň v běžných záležitostech opatřím sama, ale stojí mě to čím dál více sil. Nejen fyzických – myšlenka na to, že bych prostě nevstala, zavřela oči a v nebytí se konečně zbavila všech svých starých strašáků, je den ode dne lákavější.

Žádné flákání, Bells, motáš se tu v nedbalkách a život zatím čeká tam venku! Téhle tátovy věty jsem se nikdy nezbavila. Neuplyne den, aby mi neproběhla hlavou i s tím jeho naoko přísným výrazem. Táta. Jak dávno už je pryč…

Horká sprcha mi překvapivě rozproudí krev. Cítím se tak dobře, že se po delší době leknu té cizí vrásčité ruky, která se natáhne od mého těla, aby otřela zamlžené zrcadlo. Zarazím ji ještě před cílem. Pohled na mou současnou podobu by mi mohl na poslední chvíli zkazit mé dnešní odhodlání.

O co více jsem se většinu svého dospělého života snažila bránit neodbytným atakům příliš bolavých vzpomínek, o to více jsem se jim poddala několik posledních týdnů, kdy jsem definitivně dospěla k rozhodnutí odjet. Vrátit se tam ještě jednou.  Naposledy. Pohltily mě tak, že když jsem i jenom náhodou procházela kolem nějakého zrcadla v domě, měl mi odraz v něm vracet tu tmavovlasou útlou dívku s velkýma hnědýma očima. Nebyla tam. Možná jen - něco v držení toho těla, v nejistém úsměvu. Jako by se se mnou přišla rozloučit.

Dnes tedy raději bez zrcadla.

Takže jen popaměti trochu pudru na nos a lehký dotek rtěnkou na spodní ret. Milionkrát opakovaná pusa na prázdno (tak tomu říkával Richard) pošle tu správnou dávku i na ten horní.

Hromádka šatstva představuje větší problém, ale když zvládnu punčochy, vím, že mám to nejhorší za sebou. Marnivost zvítězila - oblečená a s odstupem několika metrů si nakonec přece jen dovolím rychlý pohled do velkého zrcadla v šatně. Jen kvůli kontrole celkového dojmu, lžu sama sobě.

A není to špatné. Rozhodně to vůbec není špatné na někoho, kdo před pár lety překročil devadesátku. Silně prošedivělé, ale stále husté a lesklé vlasy stažené do jednoduchého uzlu. Štíhlá neshrbená postava. Prsa nikdy nebyla mou předností, což se po dětech ukázalo být výhodou. Drobná ňadra si tím vším dokážou projít celkem bez následků. Stále ještě se rýsující pas, ploché břicho. Violet by se divila, kdyby tušila, že i v tomto věku se žena může opravdu prohlížet v zrcadle. Cizí člověk by mi hádal možná sedmdesát. Tehdy mě nenapadlo, že to krátké prolnutí se zázrakem mě poznamená i po fyzické stránce až do konce mých dnů…

Violet pobíhá kolem velkého jídelního stolu a právě mi servíruje moje křupavé tousty s arašídovým máslem. Noviny už mám připravené vedle talíře stejně jako hrnek horké kávy. Stále perfektní zrak, stále všechny vlastní zuby v dokonalém stavu – obzvlášť posledních dvacet bylo těžké nemyslet na příčinu mé skvělé kondice.

Cesta na letiště je příjemná, i když pro mě podzim v Arizoně nepřestává být trochu záhadou. S Richardem jsme žili v Evropě, nejdéle v Londýně, a zvykla jsem si nejen na střídání ročních období v mírném pásmu, ale také na takové drobnosti, že když je horko, tak je den dlouhý, když je zima, tak krátký. Teď je říjen, přes den bude ve Phoenixu jako v peci, ale krátce po šesté večer tma jako v Londýně uprostřed prosince.

Nejen bez evropského počasí se budu muset už jednou provždy obejít. Jako daň za život mimo Státy teď platím odloučením od své rodiny. Děti, vnoučata i pravnoučata jsou roztroušeni po všech koutech starého kontinentu. I Violet, moje osmnáctiletá pravnučka, je tady jen na ročním studijním pobytu ve vzdělávacím centru. Měla na výběr z několika možností. Je hezké, že zvolila Thunderbird  ve Phoenixu.

Ona volit mohla, já ne. Když Richard před dvaceti lety zemřel (na něj a jeho rakovinu se mé kouzlo bohužel nedalo přenést), byl pro mě oceán najednou příliš široký a příliš hluboký. Být jim jen trochu blíž… Arizona byla ideální. Jistota slunce udrží dostatečný odstup. Ale mé nohy budou šlapat po stejné zemi, jako ty jejich, budu mít den ve stejnou dobu, jako oni.

Moje rodina si myslí, že je to jen vrtoch staré ženské. Stejně jako tenhle výlet. Nechci jim to vymlouvat. Ani Violet, samozřejmě, nic netuší. Proč taky? I když ten příběh nezemře zároveň se mnou, pro lidské plémě bude mou smrtí ztracen. A je to tak dobře.

Let do Seattlu byl jen okamžik. Zvláštní. Přece jen jsem měla pocit, že vzdálenost mezi námi je tak nějak…větší? Nepřekonatelnější?

Na malém letišti v Port Angeles kupujeme deštníky. Mnohé se změnilo, počasí ale ne.

Nikdo nás nečeká. Nikdo blízký. Neosobní řidič v dopředu objednaném pronajatém autě. Vím, že tam nejsou. Nechci se loučit s nimi. Přesto se mi při pohledu na tabuli „Vítá Vás město Forks“ sevře srdce. Ta bolest je zpátky. Bolest z jara roku 1940.

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Nebraska

14)  Nebraska (28.05.2010 06:45)

Prý bych to v kuse stejně nevydržela číst, povídala Karolka. A po každé tvé nové kapitole mi nezapomene připomenout, jestli jsem si jistá, že toho zvládnu přečíst víc najednou
Tak jsem se do toho pustila. Abych ti pak mohla v komentářích kručet, že ještě není další díl, víš? ;)

Ranní přípravy staré dámy byly dokonalé. Ty punčochy! Vzpomněla jsem si na babičku, hrozně na ně vždycky nadávala :-)
Ten popis počasí - Londýn - Arizona - Forks. Nedokážu příct proč, ale dostalo mě to.
A moc se mi líbí jméno Violet"
Rok 1940 mě trochu zmátl :-) Takže jdu dál a tleskám, protože miluju pocit, se kterým mě tvoje písmena hladěj

ambra

13)  ambra (02.05.2010 21:43)

Ještě jednou děkuji za krásné komentíky, snad Vás prstíky poslechnou i pod další kapitolkou, kde už se nám to začne pěkně "sukovat". Za chvilku jdu vkládat

MaiQa

12)  MaiQa (02.05.2010 12:39)

Sakra a teď jsem natěšená na další díl. Budu tady kroužit jako sup a hledat mrtvolu, teda další díl povídky. :D:D:D Takže rychle další díl. Než umřu zvědavostí. Nebo nabourám do zdi.

11)   (01.05.2010 03:12)

bože, co to je! ja mam už teraz strach o čom to bude.
alaska to vystihla, tohle bude silny kalibr, huh, toto tema=
ambra, tak se ukaž

10)  viki (30.04.2010 22:03)

Úžasné ! Skvělé !

Michangela

9)  Michangela (30.04.2010 21:50)

8)  Alaska (30.04.2010 15:40)

Tak tohle je teda silný kalibr. Jsem totálně psychicky rozložená a to jsem četla teprve první díl. Jsem velmi zvědavá, jak to bude pokračovat, protože to vypadá, že Bella už je na konci své pouti životem, nebo ne?

ambra

7)  ambra (30.04.2010 12:52)

Popo a spol. - díky za krásné komenty, při jejich čtení SKUTEČNĚ vypadám takto, a když dlouho nic, tak pak večer takto případně takto. Jen doufám, že to z Vás nemluví podvědomý, hluboce zakořeněný strach z učitelek:D
Hanetko, kdybys viděla dnes ráno nastoupenou moji famílii (včetně mojí máti), jak jim předčítám Tvé hodnocení a jejich následný šokovaný výraz! Moje Jodie (13) následně prohlásila "ty vole, ta ženská je fakt básník!" - no Hanetko, věz, že Jodie FAKT nemá pozitivní období

Popoles

6)  Popoles (30.04.2010 12:40)

Ta češtinářka se nezapře. Máš tak krásný styl psaní...

Silvaren

5)  Silvaren (30.04.2010 10:02)

Moc se mi to líbí. Mám ráda romantické a melancholické povídky. Jsem příjemně napnutá, doufám, že brzy nám odhalíš víc. Těším se.

Hanetka

4)  Hanetka (30.04.2010 06:59)

Tyhlety příběhy nemívám ráda,
kdy Edward Belle ukáže záda.
Tenhle však příběh dává mi znáti,
že se snad nakonec přece jen vrátí?
Tajemstvím povídka pomalu dýše,
tohleto nebude žádné klišé,
jak spolu žili navěky šťastně...
Co tím chci říci? Já nevím vlastně.
Snad jen že zvědavá jsem tady tuze,
a chválím psaní tvé po zásluze!

dorianna

3)  dorianna (30.04.2010 01:44)

ach , teď nemám tušení co napsat ,zvláštní styl a obsah povídky slibuje odhalení tajemství , které nám ještě skrýváš . Počkám si ráda , je to moc pěkně napsané .

Bye

2)  Bye (30.04.2010 01:07)

A proč mám při každém (už druhém) Tvém prvním dílu pocit, že nevím vůbec nic? Abych při dalších dílech zjistila že vím vše?

Karolka

1)  Karolka (30.04.2010 01:04)

Tak, doufám, že je obrázek dostatečně "píp" a hlavně doufám, že hlavními hrdiny tohoto příběhu budou Edward a Bella. Protože jinak je to trapas. Jsem zvědavá na pokračování. Tvá povídka má takovou lehce melancholickou atmsoféru, ale taky dostatečně vzbuzuje zvědavost. P.S. Vyrob si, prosím, co nejdřív svůj profil. Ať tě čtenáři snadno můžou najít.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek