Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/immagine14.jpg

Příběh o Belle a Edwardovi, avšak nenajdeme tu stydlivou a nezkušenou Bellu, ani rytířského Edwarda. Oba jsou normální lidé a užívají si života, dokud se jednoho dne nepotkají. Zažijí krásné šťastné dny, avšak jednou jejich idylka skončí...

Povídka nemá happy end...

Láska překoná všechny překážky... Tak proč ne ta naše?

 

Venku bylo krásně teplo a já se na takové počasí ráda oblékla. Vzala jsem si minisukni a tílko s velkým výstřihem. Seběhla schody a v kuchyni popadla jablko. Další zastávka, šatna. Nazula jsem si páskové střevíčky na vysokém jehlovém podpatku a z věšáku stáhla černé letní sáčko. Vyšla jsem na verandu našeho dvoupatrového domku a zamžourala na letní oblohu prozářenou sluncem. V rychlosti jsem znovu vběhla do domu, popadla sluneční brýle a tryskem zamířila ven.

Na řidičák jsem zatím příliš mladá, a i kdyby ne, neměla bych peníze na jeho uskutečnění a na auto už vůbec ne. Stejně je odtud střední, na kterou chodím, jen asi půl kilometru a pohyb je zdravý. Nikam jsem nespěchala, stejně už jdu pozdě, takže jsem pomalým krokem mířila do centra Phoenixu.

Právě jsem se ocitla na přechodu pro chodce, za kterým jsem už jasně viděla obrys školy. Přepadla mě ještě větší nechuť trávit v tom ústavě celé dopoledne a část odpoledne. Vždyť je po dlouhé době tak krásně a ve městě jako je toto se dá dělat spousta záživnějších věcí, než sedět ve školní lavici a poslouchat rádoby zajímavý a poutavý výklad profesorů. Stejně už jdu pozdě, tak proč bych měla vůbec chodit?

S touto myšlenkou a dobrým pocitem jsem za přechodem zamířila na druhou stranu od školy. Peníze mám, tak proč si to sluníčko neužít? Koupaliště se zamítá, nemám plavky. Mohla bych jít v prádle, nebo na ostro, případně si koupit plavky, ale nechci dělat rozruch a utrácet další peníze, které si šetřím na vysokou. Nikdy jsem nebyla ten typ, co myslí na budoucnost a neustále se učí, aby se později měl dobře. Vyznávala jsem filozofii, zapomeň na minulost, žij pro dnešek a neřeš, co ti přichystá zítřek. Přesto mi však bylo jasné, že bez vysoké se daleko nedostanu a nechci skončit někde na učilišti nebo pracovním úřadě.

A tak jsem poměrně pravidelně navštěvovala gymnázium, poctivě si zapisovala poznámky, poslouchala nudné výklady a pravidelně se učila. Jsem jednou z nejkrásnějších a nejchytřejších dívek na škole, chce mě téměř každý kluk. Ale většinou jde jen o tělesnou touhu a mně to vyhovuje. Tak nějak se na vážný vztah prostě necítím. Jednou za čas se nechám sbalit a užiju si vášnivou noc a to je tak všechno. A to vždy jen s cizími a pěknými kluky.

Moje podpatky klapaly na prázdné ulici a já s dobrou náladou mířila dál. Už jsme věděla, kam půjdu. Venku začínalo být až nepříjemné vedro a dusno a já se chtěla trochu osvěžit a zchladit. V tom případě připadalo v úvahu pouze jediné místo. Bar Miami v odlehlejších ulicích někde mezi školou a domovem. Byl kousek pod zemí v příjemném chládku a Mark mi naléval, i když věděl, že jsem nezletilá. Lidé odsud tam nechodili, báli se. Po nocích se tam párkrát vyskytla neobjasněná a záhadná zmizení návštěvníků. Navíc, kdo by chodil v devět ráno do baru? Záškoláci, jenže z gymnázia tam moc lidí přece jen nechodí. Ti se raději učí, a když už se ulijí, tak vyráží do barů jiného kalibru…

Konečně jsem došla na konec stinné a tmavé ulice, minula kontejnery a pod malým blikajícím nápisem Miami vešla do otevřených kamenných dveří. Sešla jsme pár schodů dolů, odložila sako i s batohem na věšák a jen s peněženkou prošla malou zakouřenou chodbičkou do barových prostor.

Jak jsem čekala, bar byl téměř prázdný. Jen ze zadu z kulečníkového sálu se ozýval veselý rozhovor, smích a rány, jak do sebe koule narážejí.

Došla jsem k baru a usmála se na Marka, který právě leštil sklenice na wishky. On mi úsměv okamžitě oplatil, položil sklenici i utěrku, opřel se o bar a mrknul na mě.
„Tak co to bude dneska, krásko?“

Když už tak pěkně naleštil tu sklenici, rozhodla jsme se pro wishky. Vlastně jsem si ji ještě nikdy za střízliva nedala…

Seděla jsem na barové židličce a povídala si s Markem. Vyprávěl mi, jak mu to tady včera večer dva kluci zřídili, když se prali o holku. Prý byli pořádně nalití a ta holka vypadala spíš jako příšera, než člověk. Živě mi popisoval, že měla pleť samý pupínek a flek, nad horním rtem knírek a obočí hustší než amazonský prales. Jen prý měla dlouhé blond vlasy a toho jediného si asi v tom stavu všimli. Smála jsem se jako pominutá, značně posilněná dvěma skleničkami whisky a byla ráda, že jsem se vyhnula škole…

Právě jsem na ex vypila třetí skleničku, když se vedle mě ozval sametový hlas:

„Ještě jednu pro slečnu a jednu pro mě.“ Otočila jsme se za tím krásným hlasem a spatřila kluka asi stejně starého jako já. Smaragdově zelené oči upíral na mě a na můj výstřih. Když si všiml mého zkoumavého pohledu, nervózně si prohrábl bronzovou kštici a vlasy tak rozcuchal do všech směrů. Bylo mi jasné, že kluk jako on nemůže být stydlivý a že si na něj hraje, aby na mě zapůsobil. A to se u mě cenilo, snaha zaujmout všemi dostupnými prostředky…

Když před nás Mark postavil dvě skleničky, s rozpačitým úsměvem k jedné mávl a dal mi tak najevo, že je pro mě. Úsměv, byť o hodně sebevědomější, jsem mu oplatila a skleničku uchopila. Ťukla jsme si s ním a znovu ji vypila až na dno, stejně jako on.
„Děkuju,“ řekla jsme prostě, když jsem ji prázdnou pokládala na bar z leštěného jihoamerického dřeva.
„Nemáš zač,“ řekl a sklonil pohled. Už na mě zapůsobil a ty hrátky na nesebevědomého mě začínaly trošku nudit.
„S tím divadélkem můžeš přestat, zabralo to,“ řekla jsem s hraným nezájmem.
„To je dobře,“ zvedl pohled a uličnicky se zakřenil. „Jsem Edward.“
„Bella.“
„Nezahrála by sis kulečník?“
„Ráda.“

A tak jsem seskočila od baru a vydala se za ním do zadní místnosti. Vypadal mile a byl hezký. A navíc ten neuvěřitelně sexy zadek…

U kulečníkového stolu stál ještě jeden kluk s holkou. Ten kluk vypadal o dost starší než já a pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Jen jeho rozpustilý úsměv na tváři nasvědčoval, že se ho vážně bát nemusím. Ta modrooká blondýna ho objímala kolem pasu a usrkávala z nějakého drinku.

„To je Christine a Dereck,“ ukázal na ně Edward. „Lidi, tohle je Bella.“
„Ty si umíš vybrat, ostatně jako vždycky,“ pochválil ho Dereck a já se usmála. Byla jsem na komplimenty zvyklá.

Dál jsme se nijak neseznamovali a vrhli se na hru. Nevadilo mi, že prohrávám. Vlastně jsem to dělala trochu naschvál, aby mě mohl Edward vést. Hodlala jsme ho sbalit a dostat nahoru do privátů. Jsem si jistá, že mi Mark jeden pokoj půjčí. A proto, kdykoliv byl přede mnou, nahnula jsem se co nejvíc, aby mi viděl do výstřihu. A když byl za mnou, dělala jsem to samé, protože tak měl výhled pod moji sukni…

Konečně jsme dohráli a já samozřejmě prohrála. Naši společníci se omluvili, že už musí jít a my osaměli. Edward si sedl na kulečníkový stůl a zavolal za nimi ahoj. A já využila šance, přiblížila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Nahoře je pár pokojů, jsem si jistá, že si jeden můžeme na chvíli půjčit.“

Jenže pak mu zapípal mobil a on mě od sebe odstrčil. Zalovil v kapse a vytáhl telefon. Přečetl si esemesku a beze slova se zvedl a zmizel. Nechala jsem ho jít, nikdy jsem kluky o sex neprosila a nehodlala jsme s tím začínat. Ale poprvé po odchodu kluka se ve mně usídlil takový divný nimravý pocit a já se příštích pár týdnů už nezbavila…

 

xxx

„Crr! Crr!“ probudil mě ten otravný zvonek. Ztěžka jsem zvedla hlavu a mrkla na budík. Aspoň že nemám kocovinu, naštěstí jsem se včera krotila. Jen jsem domů asi dorazila pěkně pozdě, když jsme ve tři odpoledne ještě nevyspaná. Uzavření známek, prázdniny a třítýdenní školení rodičů mimo město se prostě musí oslavit!

Když se znovu ozval zvonek, chtě nechtě jsem se vyhrabala z postele. Když jsem míjela zrcadlo, trochu jsem si prohrábla vlasy, ať návštěva nedostane infarkt, i když by si to zasloužila. Jen ve spodním prádle a vytahaném tričku na spaní jsem šla otevřít.

Na botníku jsem našla klíče, odemkla a otevřela dveře. Jaké bylo moje překvapení, když se o sloupek na verandě opíral bronzovlasý kluk v khaki kalhotech, bílé košili a s mikinou zmačkanou v ruce. Sjel si mě zelenýma očima od paty k hlavě a culil se u toho.

Já si smyslně skousla ret a snažila se na něj nevrhnout. Vypadal, že se taky musí ovládat. Chtěla jsem se ho zeptat, co tu dělá, ale nestihla jsem to. Jedním dlouhým krokem překonal vzdálenost mezi námi a přitiskl mě svým tělem ke zdi. Než jsem se nadála, něžně mě políbil na horní ret. Pak na spodní a nakonec přitiskl své rty na mé. Bylo to tolik jiné, než když jsem se líbala s ostatními. Jasně jsem cítila to jiskření mezi námi…

Zamotala jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž. Zapojila jsem i své rty, a když pak pootevřel ústa, využila jsem toho a vjela mu jazykem dovnitř. Pak jsem najednou ucítila jeho ruce na mém zadečku a následně jsem se ocitla ve vzduchu. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a nepřestávala ho líbat. On se se mnou rozešel, nohou zabouchl dveře a vyšlapal dokonce po schodech nahoru. Mě už docházel dech, tak jsem se rty přesunula na jeho krk.

Vnímala jsem, jak otevřel dveře do ložnice našich, ale pak je zavřel a pokračoval chodbou dál. Pak konečně otevřel ty správné dveře a zamířil se mnou k posteli. Položil mě do měkkých peřin a lehl si nade mě. Lokty se podpíral, aby mě nemačkal a líbal mě po celém obličeji, rtech, na krku, ve výstřihu… Já mu zatím se zrychleným dechem rozepínala knoflíčky košile…

 

Když jsem se procitla, okny pokoje už nepronikalo žádné světlo. I pokoj byl setmělý. Rukama jsem prozkoumala postel, ale byla studená a prázdná. Vždycky to tak bylo a já to věděla, už když jsem ho uviděla za dveřmi. Byla jsem s tím smířená, ale stejně mě to mrzelo. Milování s ním bylo nejlepší, jaké jsem kdy zažila. Možná to bylo jen tím, že už pět týdnů jsme s nikým nespala. Vlastně od té doby, co jsem ho poznala, jsem na to už chuť neměla…

Pak mi strašně zakručelo v žaludku. Co bych taky čekala, naposledy jsem jedla včera skromnou večeři. Ale mám takový pocit, že doma nic nemám. Chtěla jsem dnes jít na oběd a nakoupit. Ale suchý rohlík nebo něco malého k zakousnutí bych snad vyhrabala…

Překulila jsme se na posteli a na nočním stolku nahmatala mobil. Stiskla jsem nějaké tlačítko a zasténala, protože mě ozářilo prudké světlo. Devět hodin, no bezva, právě zavírají restauraci za rohem. Vážně budu muset jít něco vyhrabat, nebo tady pojdu hlady…

Než jsem se však donutila vylézt z vyhřáté postele, vrzly dveře a rožnulo se světlo. Zasténala jsem znovu, tohle bylo ještě prudší.

Ve dveřích jsem s námahou rozpoznala Edwarda. S úsměvem přešel k mé posteli a podal mi hrnek kávy. Bylo mi jedno, že je horká, potřebovala jsem se napít a zahnat žízeň. Když mi pak podal ještě sáček s grilovaným kuřetem, byla jsem naprosto šťastná. On si ke mně přisedl a sledoval, jak se cpu.

„Jak jsi zjistil, kde bydlím?“ zeptala jsem se, když jsem dojedla.
„Zeptal jsem se toho barmana v klubu,“ pokrčil rameny a uculil se.
„Odkud jsi?“
„Teď už odsud. Přestěhovali jsme se sem s mamkou.“  Ještě chvíli jsme si povídali a bylo mi krásně. Řešili jsme školu, počasí, alkohol, rodinu… Prostě vše, co nás napadlo. Zjistila jsem, že mu je sedmnáct, stejně jako mě, a jmenuje se Edward Masen. Bydlí tu s mámou, jeho táta zemřel, když byl malý.  Já mu taky vyprávěla o svých rodičích. Že pracují pro místní kriminálku. Charlie je vyšetřovatel a René psycholožka. Pak ale řekl, že musí jít. Odkývala jsem mu to…

Vyhrabala jsem se z postele a nahá zamířila do koupelny. On mě celou dobu sledoval a usmíval se. Stejně mě už viděl, tak co? Když jsem pohlédla do zrcadla, málem jsme dostala infarkt. Vlasy na všechny strany a černé kruhy pod očima. Sakra, asi jsem se zapomněla odlíčit. Vlezla jsme si do sprchy, odlíčila se, dala si na obličej masku a vyfénovala vlasy. Pak jsem si masku smyla, vlasy rozčesala a oblékla si černé upnuté tričko a šedé kraťásky. Spát se mi vážně nechce, tak bych mohla mrknout na televizi.

Jaké překvapení bylo, když na posteli v pokoji stále seděl Edward. Chtěla jsem se ho zeptat, co tu ještě dělá, ale nestihla jsem to. Okamžitě mě umlčel svými rty a znovu odnesl na postel. Rozhodně jsem mu nehodlala odporovat, sex s ním je úžasný…

 

xxx

Seděla jsem v mé oblíbené kavárně naproti mé nejlepší kamarádce, která mě propalovala podezřívavým pohledem a poklepávala nehty o desku stolu. Povzdechla jsem si a raději spustila. Poznala na mě všechno.

„Pamatuješ si na toho kluka z klubu? Je to asi měsíc a půl, jak mi zdrhl. No, tak včera se mi objevil za dveřmi. Spali jsme spolu, večer jsem se probudila sama jako vždycky, ale pak se najednou objevil v mém pokoji a donesl mi kávu a grilované kuře. Povídali jsme si, ale pak řekl, že musí jít. Tak jsem se šla osprchovat a zkulturnit, ale když jsem přišla do pokoje, ještě tam byl. Zase se na mě vrhl. A když jsem se ráno probrala, v posteli jsem našla rudou růži, sáček koblih a dopis.“
„Jaký dopis?“ ptala se dál.
„Děkuju za krásný den, E.“

Nisa byla moje nejlepší kamarádka. Byla sice o dva roky mladší, čerstvá patnáctka, ale já ji měla ze všech nejraději. Co na duši, to na jazyku. Nic mi nevyčítala, vždy mě podporovala. Hledala na mě jen to nejlepší a pomáhala mi za jakékoliv situace. Je to prostě moje zlatíčko! Akorát je někdy moc zvědavá…

„To je první kluk, který se vrátil,“ řekla zamyšleně. „A donesl ti jídlo.“
„Jo, no a co? Prostě si to chtěl zopakovat a teď zase zmizel.“
„Třeba se vrátí,“ usmála se.
„Pochybuju,“ odvětila jsem. „Ale pokud ano, klidně si dám znovu říct. Je vážně úžasný!“
„Nechápu, co na tom pořád máš. Pokaždé spíš s někým jiným…“
„Líbí se mi to. Taky bys to mohla zkusit.“
„Ne, díky,“ zašklebila se.

 

xxx

Další den jsem vstávala brzo, musela jsem jít konečně nakoupit. Upravila jsem se, vzala sluchátka do uší a vyrazila. Ale hned na verandě jsem se zarazila. Na schodech mi překážely záda, která tam neměly co dělat.


„Nechtěl jsem tě vzbudit, tak čekám, kdy vylezeš, nebo na pozdější hodinu,“ řekl klidně a vstal.
„Aha. No, teď nemám čas, musím nakoupit,“ odvětila jsem.
„Můžu jít s tebou?“ zeptal se. Jen jsem pokrčila rameny a společně jsme vyrazili do supermarketu. Zase jsme si povídali a bylo to super. Cítila jsem se jinak, než s ostatními kluky. On byl jiný, něco mě k němu táhlo a já se nebránila…

Večer mě pozval do kina a já po nepatrném zaváhání přikývla. Šli jsme na nějakou komedii, ale popravdě, nevím z ní ani slovo, protože jeho ruka na mém stehně mě značně rozptylovala a my se nakonec zdejchli na záchody.

Po kině jsem ho pozvala k sobě na večeři. Uvařili jsme si z nakoupeného jídla spoustu chodů a náramně se u toho bavili. Zjistili jsme, že nás oba baví vařit, posloucháme stejnou hudbu, sledujeme stejné filmy a čteme stejné knihy. Byl to snad ten nejkrásnější den v mém životě a já si začala uvědomovat, že je pro mě mnohem víc než milenec.

Večer jsem unavená usnula na jeho nahé hrudi. Poprvé jsem byla s klukem v posteli, aniž bychom se milovali. Na to jsem dnes byla moc unavená, a jak se zdálo, Edwadrovi to nevadilo.

Ráno jsem se probudila dřív a rozhodla se mu nachystat snídani. S úsměvem jsem vyklouzla z postele a nachystala mu míchaná vajíčka a horkou kávu. Zrovna jsem to servírovala na stůl, když se jen v trenkách objevil v kuchyni s neodolatelným úsměvem na tváři.

Seděli jsme naproti sobě a snídali. Docela se mi to povedlo a jak to tak vypadalo, mu to taky chutnalo. Dojedl dřív než já a najednou z ničeho nic řekl ta dvě slůvka, která jsme nikdy nechtěla slyšet: „Miluju tě.“

Když to vyslovil, zaskočilo mi a začala jsem se dusit. Tomu jsem se vždycky vyhýbala a teď tu mám kluka, co se do mě zamiloval. Normálně bych ho hnala z domu a nechtěla vidět, jenže teď to nešlo. Já ho taky milovala…

Řekla jsem mu o mých častých záletech a on mi řekl, že jsem byla jeho první. Že s pár holkama už chodil, ale nikdy s žádnou nespal. A přitom byl tak úžasný…

 

xxx

A tak začaly tři nejhezčí týdny mého života. Edward se ke mně v podstatě přestěhoval. Každou noc u mě zůstával a každé ráno jsme společně někam vyráželi. Sem tam se ale musel stavit doma a já tak využila čas a scházela se s Nisou. Vše jsem jí vyprávěla a její šťastný úsměv mě hřál na srdci. Byla šťastná, protože jsem byla i já.

Pak jsem ty dva představila a oni si skvěle rozuměli. A já byla zase o něco šťastnější, protože jsem trávila čas s dvěmi nejmilovanějšími osobami. Chodili jsme do kina, do divadla, na sportovní zápasy, na lední stadion bruslit, na koncerty, na bazén… Dokonce jsme se seznámila s Edwardovou matkou Elisabeth a obě jsme si skvěle rozuměly.

Bohužel tři týdny uplynuly jako voda a měli se vrátit naši. Edward u mě spal poslední noc. Naši byli sice zvyklí na moje návštěvy, které se každé ráno plížili z domu, ale nechtěla jsem, aby do jednodenních známostí zařadili i Edwarda a chtěla jsem je pořádně představit.

Ale oni se vrátili dřív, neboli pozdě v noci. A ráno na ně čekalo překvapení v podobě nahého Edwarda u plotny v kuchyni, když mi dělal lívance. Byli docela v šoku, když je pak slušně pozdravil a nabídl snídani, ale nakonec si ho oblíbili. Spíš z něj byli nadšení a ze mě taky. Prý jsem konečně dospěla.

 

xxx

Vše se zdálo být skvělé. Strávili jsme společně prázdniny a on nastoupil na naši školu, dokonce ke mně do třídy. Byli jsme pořád spolu a všichni nám začali říkat siamská dvojčata. A já si připadala stejně zamilovaně jako na začátku. Když jsme byli od sebe déle než hodinu, byla jsem nervózní. A vždycky, když se znovu objevil, zalil mě ten pocit štěstí. Nikdy jsem nečekala, že mě něco takového potká.

V září jsme spolu oslavili narozeniny, jelikož jsme je měli jen dva týdny od sebe. A čas neúprosně plynul dál a my si ho nevšímali. Žili jsme vlastním životem a nedbali na okolí. Naši rodiče se seznámili a spřátelili. Vše se zdálo být dokonalé, jenže pak se vše zkazilo…

 

xxx

Měl mě vyzvednout doma a společně jsme měli jít nakupovat vánoční dárky. Štědrý den měl být už za tři dny a my nestíhali…

Jenže ve stanovený čas nepřišel. Volala jsem mu, ale on mi to nebral. Měl vypnutý mobil. Nepřišel ani za hodinu, ani za dvě a já se začala děsit, co se stalo. Ještě nikdy nepřišel pozdě ani na nic nezapomněl.

A pak mi začal v kapse vybrovat mobil. Okamžitě jsem to vzala, ale číslo jsem neznala. Byla to Elisabeth. Edward ležel v nemocnici a bylo to s ním vážné.

Na nic jsem nečekala a rozeběhla se setmělým Phoenixem do nemocnice. Ve městě jsem nasedla na tramvaj a snažila se na to nemyslet. Bude to v pořádku, opakovala jsme si stále dokola…

 

xxx

Rozrazila jsem dveře pokoje 316 a vrhla se k němu. Ležel na posteli, napojen na spoustu přístrojů a ztěžka dýchal. Vedle něj seděla bledá uplakaná Elisabeth a držela ho za ruku. Do očí mi okamžitě vhrkly slzy. Vždycky byl tak optimistický, zdravý a usměvavý. A teď tu ležel takhle a sotva dýchal.

„Má rakovinu srdce, od patnácti let. Neléčí se,“ řekla Elisabeth unaveně a vstala. „Nechám vás tu o samotě, vnímá, ale nemá sílu mluvit.“ Jen jsem přikývla a přes závoj slz se na ni pokusila usmát. Proč mi to neřekl? Proč se neléčí?

Sedla jsem si na židli po jeho mámě a uchopila jeho ruku do svých. Chvíli jsem se snažila ovládnout hlas a vše si promyslet.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se tiše a pohladila ho po tváři.
„Bál jsem se, že bys mě opustila. Chtěl jsem si poslední chvíle užít,“ zachraptěl.
„Nikdy bych tě neopustila. Tolikrát jsem ti opakovala, že tě miluju,“ zašeptala jsem tiše.
„Já tebe taky,“ zachroptěl.

„Návštěvní hodiny končí,“ ozval se hlas ode dveří. Stál tam mladý světlovlasý doktor. Přes slzy jsem ho ale pořádně neviděla.
„Dovolte mi tu zůstat, prosím,“ žádala jsme ho.
„Dobře,“ přikývl po chvíli.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. „Kolik má času?“
„Maximálně den,“ řekl s lítostí v hlase. A já se rozvzlykala ještě víc. Jeho dech však už byl klidný a vyrovnaný. Usnul.

Když doktor odešel, zalezla jsem si k němu pod peřinu, přitulila se k němu a nechala slzy smáčet jeho košili a polštář. Snažila jsem se brečet potichu, abych ho nevzbudila. Užívala jsem si poslední okamžiky u něj a bylo mi z toho na nic. Jen představa, že by tu se mnou nebyl, že s ním ráno nepůjdu do školy, že spolu nebudeme vařit večeři, nevyrazíme si ven, neusnu s ním a ráno se nevzbudím na jeho hrudi mi drásala srdce.

Byla to nehorší noc v mém životě a zároveň nejlepší, kterou ještě zažiju. Poslední s ním, možná předposlední…

Už jsem klidně ležela vedle něj a tiše máčela peřinu. Jeden by řekl, že mi už slzy musí dojít, ale já jich měla stále dost. A pak najednou přístroje nabraly na intenzitě a on začala hlasitěji oddechovat. Probouzel se. Nadzvedla jsem se na loktu nad něj a dívala se do jeho nádherného obličeje. Přála jsem si ještě alespoň jednou vidět jeho zelené láskyplné oči.

A pak je najednou otevřel a díval se na mě. Automaticky jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři.
„Neplač,“ zašeptal. „Najdeš si někoho jiného. Zasloužíš si mnohem víc než mě.“
„Mnohem víc?“ vzlykla jsem. „To nejde! Ty jsi moje všechno, můj život, moje láska. Bez tebe nejsem nic. Bez tebe nechci žít.“
„Nemluv hlouposti. Zapomeneš na mě. Jsi mladá, budeš mít manžela, rodinu, děti a na mě si ani nevzpomeneš,“ šeptal a z koutku oka se mu vyřítila malinká slza.
„Nikdy na tebe nezapomenu. Copak to nechápeš?“ rozbrečela jsme se nahlas a moje slzy dopadaly na něj.
„Bell, nedělej mi to ještě těžší. Byl jsem sobecký, když jsem tě vyhledal, ale já si nemohl pomoct. Chtěl jsem být šťastný a díky tobě byl. Miluju tě a nikdy nepřestanu, ani smrt to nezmění,“ šeptal.
„Edwarde,“ vzlykla jsem. „Děkuju za nejlepší půlrok mého života.“
„Ne, to já děkuju,“ usmál se. „Můžu mít poslední přání?“
„Jakékoliv,“ vzlykla jsem.
„Polib mě,“ zašeptal. Ráda jsem mu vyhověla. Sklonila jsem se k jeho obličeji a jemně ho políbila. Jeho rty odpovídaly jen slabě, ale přesto to bylo neskutečně krásné. Bohužel nám docházel dech a já se musela odtáhnout.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho čelo.
„Já tebe taky, na to nikdy nezapomeň.“

Ještě chvíli jsme tam mlčky leželi a užívali si přítomnost toho druhého. Věděla jsem, že to jsou poslední chvilky, které mám. Víc času nedostaneme a bylo to neskutečně málo. Ani věčnost by mi nestačila na rozloučení s ním.

„Láska prý překoná všechny překážky,“ zašeptal. „Tak proč ne ta naše?“

A pak jeho ruce na mých zádech ochably a sklouzly z mého těla. Dopadly na polštář. Jeho oči se zavřely a dech ustal. Kolem mě bylo slyšet hlasité pípání přístrojů. Z úst se mi draly vzlyky a skřeky bolesti. Držela jsem jeho ochablou hlavu v rukou a doufala, že každou chvíli otevře ty krásné zelené oči s jiskřičkami šibalství, obejme mě a rozesměje se. Ale nic se nedělo.

Přes slzy jsem ho přestávala vidět. Stulila jsem se k němu a objala ho pažemi. Nechtěla jsem se ho pustit. Přestávala jsem vnímat, jen brečela a chvěla se. Cítila jsem obrovskou bolest v hrudi a do mysli se mi začala jako stín vkrádat bolestivá skutečnost…

Nevnímala jsem, kdo mě od něj odnesl. Ani kam mě nese. Bylo mi všechno jedno, můj život nemá smysl…

 

xxx

Věděla jsem naprosto přesně, co musím udělat, co je správné. Tři dny jsem ležela v posteli a nevnímala nikoho okolo. Jen jsem vzpomínala na to krásné, co jsme spolu zažili. Na ty překrásné okamžiky mého života a každičký byl s ním. Moje slzné kanálky pracovaly přesčasy, jako by doháněly poslední půl rok, kdy jsem neuronila ani jednu slzu.

Vyčerpáním jsem sem tam usnula, ale i ve spánku jsem ronila potoky slz. Nasvědčovalo tomu stálé mokro kolem mé hlavy i těla. Neměla jsem sílu jíst ani pít. Jen občas do mě máma něco nalila a já poslušně polykala. S jídlem takové štěstí neměla…

Všem okolo jsem tím ubližovala a sama se necítila ani o kapičku lépe. Jeden by řekl, že se vybrečím a půjdu dál, ale nikdo nevěděl, jak silné pouto mezi námi bylo…

„Jdu za tebou, lásko. Jak jsi řekl, láska překoná všechny překážky a v našem případě i smrt.“

Naposledy jsem se nadechla ledového vzduchu a zavřela oči. Vybavila jsem si jeho tvář, jeho hlas, jeho smích.

Zvedla jsem nohu a šlápla do prázdna. Nevnímala jsem hučící vítr okolo, jen jeho hlas, jak mi říká: Miluju tě. S úsměvem na tváři jsem letěla obrovskou rychlostí dolů a těšila se, až se tam nahoře shledáme. Poprvé v životě jsem věřila na nebe, protože někdo jako on tam patřil. A já patřila k němu…

 

 

Nádherný bledý mladík běžel s vítrem o závod. Našel dopis, který patřil její nejlepší kamarádce a nemohl jí to dovolit. Smířil se se svojí novou existencí, kterou mu daroval Carlisle se svou rodinnou, ale nenáviděl ji. Nenáviděl sebe. Měl raději zemřít a jednou se v nebi shledat se svojí láskou…

Ale ona se rozhodla ukončit svůj mladý život. A on ji chtěl zachránit. Musel jí v tom zabránit, prostě musel! Běžel po její vůni už z jejího domova a nevnímal žár v hrdle, který způsobovala...

A pak mu vítr k uším donesl tichá bolestivá slova: „Jdu za tebou, lásko. Jak jsi řekl, láska překoná všechny překážky a v našem případě i smrt.“

Zrychlil ještě víc, přestože to bylo téměř nemožné. Běžel rychleji než vítr, ale nestačilo to. Slyšel šumící vzduch, bušící srdce a šustící látku. Teprve před necelou hodinou se probudil, nechal si vysvětlit, co je zač a odmítal jít na lov. Chtěl vidět, jestli je jeho láska v pořádku.

Nevšímal si pálení hrdla, její život byl mnohem důležitější. V rukou křečovitě svíral dopis a modlil se, aby doběhl včas.

Konečně proběhl tou temnou špinavou uličkou a ocitl se na frekventovanějším náměstí, které však téměř zelo prázdnotou. Kdo by taky o půlnoci na Štědrý den chodil venku, že?

A tam, pod vysokým mrakodrapem, ležela dívka v kaluži krve a její srdce právě vydalo poslední úder. Krev z ní téměř tryskala a rychle plnila chodník pod ní, ale mladíkovi na tom nezáleželo. Bylo mu jedno, že mu snad hoří krk a vše ho volá, aby se napil. Jeho duševní bolest byla mnohonásobně větší, než kterou pociťoval v hrdle.

Okamžitě k ní poklekl, kolena zabořil do kaluže krve a snažil se ji umělým dýcháním a masáží srdce oživit. Věděl, že je to marný boj, ale takhle si mohl udržovat naději o chvilku déle. Mohl se zatěžovat oživováním a nemyslet na to, že je mrtvá, že žije ve světě, kde ona není…

Když už jí zlomil několik žeber a téměř rozmačkal hrudník, přestal. Uvědomil si, že jen zohyzďuje její krásné tělo. Z úst se mu vydral první vzlyk a oči ho pálily. Slzy se však nedostavily, zůstávaly v něm, nemohly ven.

Přitáhl si její křehké a zničené tělo do náruče, její hlavu si položil do klína a hladil ji ve vlasech. Sledoval její krásnou tvář a líbezný úsměv. Tiše jí broukal ukolébavku, kterou pro ni složil, ale styděl se jí ji předvést. A teď už ji nikdy neuslyší…

Téměř znatelně slyšel dutou ránu, jak mu puklo jeho nyní kamenné srdce. Možná si to namlouval, možná se tak skutečně stalo…

Její teplota pomaličku klesala, ale on to svými novými upířími smysly dokonale zaznamenal. Vzal ji tedy do náruče a vstal. Hodlal ji umýt, obléct a řádně pohřbít. Ale ještě před tím se s ní musí pořádně rozloučit…

Z rukou se mu snesl na zem do kaluže krve skvostně bílý list papíru…

Moje milovaná Niso,
jen a jen ty víš, co jsem doopravdy cítila. Jen ty víš, jak moc jsme ho milovala a co jsme spolu prožili. Jen ty znáš náš celý příběh. A i přes ten konec byl krásný. Byly to nejkrásnější časy mého života a nikdy bych jich nemohla litovat.

Jenže skončily a tím i můj důvod žít. Vím, že pár lidem tím asi ublížím, ale sobě pomůžu. Jsem sobecká, ale cítím, že je to tak správně.

A proto prosím odpusť, byla jsi má nejlepší kamarádka. Mám jen poslední přání, vyprávěj někdy náš příběh, aby ho poznali i jiní…

Děkuju ti za všechno,
Tvoje Bella…

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  bellla87 (22.09.2010 20:51)

To bolo niečo nádherné , nádherné a smutné :( :( :(
Musím priznať že som plakala čo u mňa nie je bežné...ako hovoria iní mňa len ťažko niekto donúti k slzám, ale na tejto poviedka som sa vyrevala :(
DeSs je mi naozaj lúto že si to musela prežiť...

8)   (18.08.2010 20:32)

tak to mě moc mrzí. Promiň že jsem se ptal...

DeSs

7)  DeSs (18.08.2010 20:25)

Hm... V podstatě to, o čem je tahle povídka. Zkusila jsem to sepsat. Jen jiná jména a upír se nekonal. Ten dopis pořád mám... Ale už jsou to dva roky.

6)   (18.08.2010 20:16)

Jasně že jsem měl trpělivost, vypadalo to skvělě, a taky to skvělé bylo
A můžu se zeptat co se stalo?
Jestli jsem moc vlezlej, klidně mi to napiš a neodpovídej

DeSs

5)  DeSs (18.08.2010 20:13)

Michal7, to jsi měl trpělivost to celé přečíst?!:D Ale jinak děkuju za koment, je mi líto, že jsem tě dohnala až k slzám... Ono to je k pláči, zvlášť když se to stane ve tvé blízkosti...:p

4)   (18.08.2010 20:01)

Tohle se mi stává jen málo kdy, ale brečel jsem. Ano, četl jsem hodně povídek, ale jen asi u pěti jsem brečel, a jedna z nich je ta tvoje. Teď si připadám strašně, ale nemohl jsem to ovládnout. Myslím, že si z toho uděláš obrázek, jak moc se mi to líbilo

3)  BellaMcCullen (14.08.2010 15:16)

to bylo... krásně smutné, smutně krásné, nádherné, romantické...nemám slov na to jak moc to bylo překrásné.! proč ale jenom brečím? :'-( :'-( :'-(

2)  Amicale (09.08.2010 19:55)

Víborné. Nádherné. Doslova jsi mě rozplakala;)

1)  hellokitty (26.06.2010 23:45)

toto bolo dokonalé :'-( :'-( :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still